TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Monthly Archives: Březen 2010

western movies

jsem zas nemocnej, tak jsem alespoň našel čas na několik „klasických“ filmů…

Žánr western filmů mám hodně rád už od dob, kdy jsem poprvý viděl Vinnetoua 🙂 a teď jsem měl kvůli nemoci hodně času, musel jsem zrušit jak natáčení s TV VONOU, tak zkoušku s kapelou, takže jsem se rozhodl, že se podívám na několik klasických westernů, které jsem už dlouho neviděl.

Zlatým obdobím westernu jsou (stejně jako v muzice :)) 60. léta minulého století.
Westerny sice byly hodně populární už ve 30. a 40. letech, tam také poprvé zazářil asi neslavnější herec americkejch westernů -John Wayne – avšak v 60. letech povýšil ital Sergio Leone western na hlubší žánr, když se ve svých filmech, které Vám tu dnes stručně představím zabvýal i psychlogií postav, bořil mýtus „dobrého kovboje“ a „zlého bandity“.

60. léta začala v žánru westernů natočením jednoho z nejslavnějších filmů – „Sedm statečných“ – příběh o mexické vesnici, kterou vykořisťuje zlý bandita Calvera a která si na svojí ochranu najme sedm „statečných“ kovboju v čele s charismatickým plešatým hercem Yul Brynnerem. Film je kvalitně natočen a je to zábavný flm v tom smyslu, že zde je zcela jasné, kdo je padouch a kdo hrdina – je to defacto opravdu „pohádka pro dospělé“, jak se často tento žánr nazývá.

Velmi důležitým prvkem westernů 60. let byla povětšinou skvělá hudba – v Sedmi statečných ji složil skladatel Elmer Bernstein a tu titulní skladbu určitě znáte i když jste (nějakou náhodou) třeba film neviděli.

V roce 1964 natočil Sergio Leone první ze své „dolarové“ trilogie – Pro hrst dolarů (http://www.csfd.cz/film/5916-pro-hrst-dolaru-per-un-pugno-di-dollari/) –
Hlavní bezjmenný hrdina s pončem, cigaretou v koutku pusy a kloboukem – Clint Eastwood – přijede do jedné mexické vesnice a je v centru nesvárů dvou znepřátelených místních rodin… hrdina ve filmech Sergia Leoneho není jednoznačně kladný – v některých situacích se zachová jak padouch. To dodává těmto western filmům více reálnosti. Clint Eastwood ve své roli zázařil a vytvořil tak postavu, která moc nemluví a když jí někdo nasere, tak si to dřív nebo později hodně odskáče (defacto podobný typ postav pak hrál Eastwood i dalších jeho filmech).

„V místě, kde život neměl žádnou hodnotu, smrt hodnotu měla…“
V roce 1965, po úspěchu prvního filmu, natočil Leone volné pokračování: Pro pár dolarů navíc (http://www.csfd.cz/film/5915-pro-par-dolaru-navic-per-qualche-dollaro-in-pi/). Tentokráte byl příběh již více strhující – pojednával o dvou lovcích zločinců – (jednoho hrál zas Eastwood a druhého Lee Van Cleef), kteří se spojí kvůli dopadení jedné velké bandy hajzlíků. Zase zde není vyloženě žádný klaďas, Eastwood toho opět moc nenamluví, za to perfektně střílí. Kamera se nebojí dlouhých a atmosféru navozujících záběrů a muzika Ennio Moricconeho se stala již pravidelným symbolem Leonových filmů.

V roce 1966 vznikl vrchol této trilogie – dnes klasický Leoneho film „Hodný, zlý a ošklivý“ (http://www.csfd.cz/film/5910-hodny-zly-a-osklivy-buono-il-brutto-il-cattivo-il/)
Sága o třech pistolnících bojujících na život a na smrt se stala nezapomenutelnou z mnoha důvodů – herecké výkony Eastwooda, Van Cleefa a Wallache jsou strhující, stejně tak majestátní kamera a její statické záběry a detaily, které dodávají filmu tu správnou atmosféru. Moriccone tu má jedny z nejpovedenějších skladeb, co kdy byly pro film napsány a příběh samotný je propracován asi nejlépe z celé trilogie.
Finále filmu na hřbitově je asi nejznámější:

V roce 1968 natočil Sergio Leone další ze svých slavných filmů – a jedná se asi o neslavnější western vůbec – Tenkrát na západě (http://www.csfd.cz/film/5911-tenkrat-na-zapade-cera-una-volta-il-west/)

Zde se povedlo snad úplně vše – herecké obsazení – (Charles Bronson, Henry Fonda a Clauda Cardinalová) – propracovaný příběh , muzika (zase jí napsal Moriccone) a to vše dohromady dělá z filmu opravdovou klasiku. Film je to docela drsnej (v kolika westernech vidíte zastřelení dítěte či ženy?) a rozhodně se nejedná o zábavnou podívanou jako třeba Sedm statečných ale o docela drsnej film.

To bylo tedy představení 5ti nejslavnějších westernů z 60. let – dalších westernů vzniklo minimálně několik set, ale drtivá většina z nich opravdu příliš kvalitní neni, obsahuje často stejná klišé a příběhy . V posledních 20ti letech se westerny už příliš netočí, žánr byl zjevně vyčerpán – ale i tak se sem tam objeví výjimka – např. docela povedený film z roku 2007 – „3:10 Vlak do Yumy“.

Luke

Fotbal v Turecku

no to stojí za to…

Být rozhodčím, tak to odpískám hned po první salvě 🙂

Ladik

Úsměv prodlužuje život

převzato z E15, 26.3.2010

Že úsměv prodlužuje život prokázali američtí vědci na základě studia fotografií 230 hráčů americké baseballové ligy z roku 1952. Podle úsměvu na fotografiích byli sportovci rozděleni do tří kategorií: „žádný úsměv“, „částečný úsměv“ a „velký úsměv“. Výzkum konstatoval, že hráči z první kategorie umírali v průměru ve věku 72,9 roku, z druhé kategorie v 75 letech a ti, kdo se smáli nejvíce, se dožili 79,9 roku. Podle vědců základní emoce ovlivňují fyzický a psychický stav člověka i jeho věk.

Takže já umřu až po osmadesátce, protože já se směji naposled, já se směji nejvíc 😀

Ladik

Korg D888

osmistopé nahrávací ministudio – první dojmy

Rozhodl jsem se udělat krok dále směrem ke kvalitnějšímu záznamu muziky. Po té, co jsem si u našeho baskytaristy tenhle mix/rekordér několikráte vyzkoušel na koncertě, jsem se rozhodl, že jej prostě taky musim mít a včera mi z kytary.cz skutečně přišel. Do současné doby jsem nahrával převážně na integrované zvukové karty Realtek či Sound Blaster live – tedy karty, které nejsou příliš vhodné na muziku, hodně šumí a můžete přes ně nahrávat max. 2 stopy najednou (či jednu stereo stopu) atd.

Co je to za přístroj?
Korg D888 je osmistopý rekordér kombinovaný s mixpultem – je určen hlavně pro nahrávání koncertů či bicích souprav, avšak škála jeho využítí může být samozřejmě daleko širší. Pro ty, co netuší co znamená slovo „osmistopý“ – to znamená, že se na tento přístroj dá nahrávat 8 audio stop zároveň – tedy např zpěv, první kytara, druhá kytara, baskytara atd… výhodou je to, že nástroje jsou uložené „zvlášť“ a ve výsledném mixování písničky tak můžete zesílit třeba jenom kytaru a nebo ji uplně z nahrávky vymazat či ji znovu nahrát, pokud s ní nejste spokojení.

Kromě zmíněného nahrávání lze přístroj využít jako mixpult např při koncertě, lze jej taky použít jako přehrávač např samplů, k živému hraní (obsahuje vestavěný metronom).

Ovládání je docela jednoduché, párkrát asi do manuálu kouknete, ale základní operace jsou přehledné. Škoda jen, že nápisy u tlačítek skoro splývaj s barvou přístroje, takže musíte mít opravdu dobré oči :).

Korg tedy obsahuje 8 mikrofonních/linkových vstupů – u každého vstupu – „šavle“ – najdete třípásmový ekvalizér, zesílení na vstupu, efektový ovladač a ovladač na panorama – tedy možnost nastavení kanálu do leva či do prava ve stereo obrazu.

U každé z osmi stop je možné si pak nastavit ještě 8 stop virtuálních – takže ve výsledku lze mít v jedné písničce až cca 64 různých stop (najednou jich přístroj ale přehraje též maximálně 8). Kvůli tomuto umožňuje přístroj provádět tzv „bounce recording“ – dříve se tomu řikalo „mixdown“ – např nahrajete 5 stop s bicí soupravou (kopák, virbl, hi hat a dva overhaedy) a pak uděláte mixdown do dvou mono stop a vznikne Vám defacto stereo stopa s bicí soupravou. tři stopy se tak uvolní pro další nahrávání. Přesně takto se postupovalo v 60. letech, když např. Beatles nahrávali první album – měli k dispozici jen dvoustopý rekordér, takže museli vždy ty dvě stopy smíchat na jednu stopu a pak mohli přihrát k písničce hlasy (proto je ve stereo nahrávkách Beatles slyšet např vlevo zpěv a vpravo nástroje). Na korgu D888 je ale výhoda, že o původní stopy nemusíte ani přijít, jen si je uložíte na další virtuální stopy a pro budoucí mixování v PC je pak budete opět moci použít.

Korg není zjevně zamýšlen jako zcela samostatné nahrávací a másterovací zařízení – obsahuje opravdu jen základní funkce pro práci se zvukovými stopami (kopírování, mazání, duplikace atd), z efektů obsahuje pouze několik typů reverbu, echa a delaye. Každopádně přístroj má USB rozhraní pro připojení k PC, kam si jednoduše we windows zkopírujete z Korga adresář s písničkou a jejími jednotlivými stopami – velkou výhodou je, že všechna data jsou ukládána přímo do WAV (nekomprimovaného), takže opravdu je ani nemusíte nijak převádět a rovnou je můžete načíst do Vašeho oblíbeného mixovacího programu (např Cubase) a tam dokončit mix.

Co se týká zvukových výstupů ze zařízení, tak obsahuje 8 výstupů + 2 výstupy na sluchátka – výstupy lze nastavit do dvou různých módů – průchozí mód – každý vstup je přiřazen k jednomu výstupu – mixer je pak defacto průchozí a nástroje lze pak zvlášť připojit např na hlavní mixpult. Druhým módem je klasický hlavní/odposlechový kanál – ten využijete v případě, kdy je Korg D888 Vaším hlavním zařízením řpi zvučení koncertu.

Tak tolik k prvním dojmům a popisu rekordéru, dneska jej asi už poprvý vyzkoušim v „terénu“ na našem koncertě s Doors revivalem, tak pokud se podaří něco nahrát, dám sem ukázku

Luke

10 let THE AMATEURS

Ano, naše řepská legendární kapela oslavuje 10 let!

amat3

It was 10 years ago tonight.. ano v roce 2000 nás napadlo natočit, s klukama z TV VONA, hudební album – už nevim ani přesně proč – takže jedno sobotní odpoledne na jaře roku 2000 jsme se sešli s Ashmanem a Lukyhellem u Loua a během cca dvou hodin vzniklo naše první album „Lumír je debil!“ – ano stěžejním tématem muziky The Amateurs byla postava skoro-fiktivního Lumíra :).

Skoro celé první album obsahuje jen přetextované předělávky Beatles a na závěr českou hymnu. Hudební i zpěvová stránka The Amateurs nebyla nikdy příliš vysoké kvality – nikdo na nic neuměl hrát ani zpívat, já jsem tehdá jen trochu uměl na kytaru a piáno, Ashman a Lou občas bouchali do tamburiny a lukyhell tehdy začínal experimentovat se smyčkama a samplama,takže časem se v tvorbě skupiny objevila i elektronika.

Album „Lumír je debil“ jsme nahrávali na starej mono kazeťák Sony po tátovi (ze začátku 80. let), který se vyznačoval kolísavou frekvencí otáčení a také tím, že často muchlal a navýjel pásek (proto mu kluci řikali „žrout“) – i díky tomuto kazeťáku má album takový velmi experimentální, až undergroundový nádech. Skoro všechny písničky jsme nahráli na první pokus (neřešilo se, zda někdo něco zazpíval blbě – protože všichni jsme zpívali hrozně) . Jen česká hymna nám dala zabrat…. tu jsme natáčeli asi půl hodiny a pokaždé jsme se dostali jen k místu „..bory šumí po skalinách“… protože když jsem jednou zazpíval „Boryš umí po skalinách…“ začal se někdo z nás pokaždé vždycky šíleně smát. Nakonec jsme píseň zdárně natočili – abychom se navzájem nerozesmávali, stoupl si každý z nás do jednoho rohu místnosti obličejem ke zdi – mimochodem tak vzniklo přirozené „natural echo“, jak se hlasy odrážely od holých stěn prázdného sídlištního pokoje.

Po dokončení alba a jeho transferu do mého tehdejšího počítače – 486ky – jsem jej trošku odšuměl („noise generator“ byla další vestavěná funkce „žrouta“, která se nedala vypnout) a pak už se album vypálilo na CD. Udělal jsem pro něj takovej hezkej barevnej obal se čtyřma ksichtama na obalu.

Reakce na hotové album byly neskutečné – oba dva lidi, co jej, slyšeli, byli nadšeni! To nás samozřejmě povzbudilo a tak jsme se vrhli na natáčení druhého alba – které se jmenovalo „Další Album“

Tohle album vznikalo již déle, poprvé se na něm objevují lukyhellovy experimenty s elektronikou, stejně jako upravené coververze od Oasis, Ashman zde zpíval modifikovanou Lady in black jako „Game and Payback“. Je zde i první původní píseň Amateurs, kterou jsem tehdá natočil a složil – „If you want to kill the Lumír“. Ano – od tohoto alba vznikala řada písní odděleně a zhruba jen polovina alba vznikla společně. Vrcholem alba je předělávka Robbieho Williamse – v našem podání „He´s the one“ – je to též první „true stereo“ nahrávka The Amateurs a nahrávali jsme ji v bytě Louova otce v řepích, který má doma dobře znějící klavír (viz obal alba níže)

Druhé album vyvolalo bouřlivý ohlas a nadšení (zejména u mě a Lukyhella) a i když se přestalo dostávat času, začali jsme pracovat na třetím albu. Znáte syndrom třetího alba? Pokud ne, zkusím jej zde přiblížit – když kapela začíná, tak skládá písničky, zkouší po zkušebnách občas koncertuje a má čas na skládání a tvorbu repertoáru a vytvoří si repertoár na dvě první alba… no ale pak se znenadání proslaví, začnou koncertní turné, drogy, chlast, sexuální experimenty a tvorba ustoupí do pozadí a třetí alba bývají klíčová a většinou i horší než ty předchozí…. stalo se to spoustě kapel – Oasis, Beatles (tam až u 4. alba) a stalo se to i The Amateurs.

Album Sound of kakofony je velmi experimentální a má charakteristický zvuk zejména kvůli Ashmanovým samohrajkám, které jsme na několik kakofonických skladeb využili. Největším hitem s alba byla skladba „Lumír je tu“ (na melodii Pec nám spadla) – kromě kláves a různých zvuků se na albu objevují rovněž opět elektronické experimenty. Celkově však bylo album rozpačité a nedosahovalo úrovně předchozích dvou alb.
The Amateurs tehdy v roce 2001 procházeli složitým vnitřním vývojem, ze čtyř hudebníků ze během roku stali čtyři individuálnní osobnosti, z nichž každý měl na hudbu jiný názor (Ashman chtěl vykrádat spíše hard rock/ metal, Já chtěl pokračovat ve vykrádání Oasis a Beatles, Lukyhell chtěl více elektroniky a Louovi to bylo jedno). Vypadalo to tedy, že dny skupiny jsou sečteny avšak pak přišla nabídka od TV VONA (tedy též od nás), abychom si o sobě natočili film a stalo se tak. The Amateurs story vznikala celý rok 2001 a je to dosud největší nikdy nevydané dílo TV VONA. Obrázky a info z natáčení najdete na http://hellmark.webzdarma.cz/as.htm. Pro film bylo napsáno i několik původních skladeb, zde je tedy jedna – Bobík Song, který nazpíval Lou a který vypráví o smutném konci jednoho rockera:


(Bobík song pak vyhrál cenu za videoklip na festivalu Slanfest 2006)

U příležitosti filmu bylo vydáno 4. a poslední album se soundtrackem filmu – album myslím důstojně uzavíralo diskografii skupiny – obsahovalo jak nově vykradené skladby, tak i již i ty dříve vykradené, ale v nové podobě a rovněž obsahovalo i skladby původní – např Lumír is back (mé demo z roku 2001 je na http://web.quick.cz/kvona/lback.mp3).

Skupina tedy v roce 2001 přerušila svoji činnost. Dosáhla všeho, čeho mohla a pak se stáhla do pozadí aby udělala místo jiným mladým českým skupinám. Není však vyloučeno, že nás ještě něčím The Amateurs překvapí…. 🙂

Nahrávání písně Get back Lumír pro film „Amateurs Story“

Luke

Slunce!

dneska je moc hezký ráno….
i když jsem po včerejším úspěšném koncertu v rikatádu spal asi jen pět hodin, tak mi ráno udělalo velkou radost – venku slůní svítíčko, mohl jsem jít do práce s rozepnutou bundou, vzduch už nebyl promrzlej i pár odvážlivců ťuhýků už ševelilo…
no a mně vytanuly na mysli dvě písničky o slunci – první z nich od surfové kapely The Sunrays (kterou manageroval otec Briana Wilsona z Beach boys) – písnička se jmenuje I live for the sun:

a ta druhá je trošku smutnější a je od známé kapely Velvet Underground – je to píseň z jejich trošku komerčnějšího alba Loaded (1970) – Who loves the sun ?

Tak ať to slunce ještě chvíli vydrží 🙂

Luke

Výluky tramvajových tratí

Anděl – Řepy

Předběžné termíny výluk tramvajových tratí v roce 2010

29. května – 26. června: Anděl – Na Knížecí (křížovatka Anděl)
17. – 26. června: Anděl – Palackého náměstí (křížovatka Anděl)
1. – 26. června: Vozovna Motol – Sídliště Řepy (rekonstrukce TT)
26. června – 31. července: Klamovka – Sídliště Řepy (rekonstrukce TT)
3. – 31. července: křižovatka Anděl od Plzeňské
23 – 25. července: Anděl – Újezd (křižovatka Anděl)

31. července – 1. září: Anděl – Sídliště Řepy (oprava + rekonstrukce TT)
1. – 30. září: Vozovna Motol – Sídliště Řepy (rekonstrukce TT)

Takže od konce května do konce září jsme v pr…

Ladik

náš The Doors revival chystá první veřejný koncert

v pátek 26.3. v klubu Černá kočka v Karlíně

Bude to premiéra našeho nového uskupení s pracovním názvem „Love street boys“ . Zazní největší hity kapely The Doors. Včera jsme na zkoušce udělali pokusnou nahrávku na třístopý záznam (cheche, jak v 60. letech), tak si nás můžete poslechnout už teď na TOMTO ODKAZU

Luke

Smrt číhá všude

si jednoznačně sošky Oscara zaslouží

Smrt číhá všude (Hurt locker) jsem měl v plánu skouknout už několik měsíců, ale dostal jsem se k němu až v pondělí ráno. Teprve později ze zpráv jsem se dozvěděl, že jsem se díval vlastně na film, který získal letos nejvíce Oscarů. A právem. Je to opravdu hodně dobré. Děj filmu vás nutí dívat se dál a čekat na další situace, které přijdou.

Film vypráví příběh pyrotechniků pracujících na misi v Iráku. Kamera je pohyblivá, roztřesená, což dodává na autentičnosti. Je to jako sledovat reportáž na CNN. Děj je syrový, nesnaží se dělat z vojáků ale ani z Iráčanů hrdiny. Prostředí je nebetpečné a vy nikdy nevíte, kdo přijde o život tentokrát. Jednotka se dostává k různým úkolům, které musí řešit. Výbušnina v autě zaparkovaném u školy, ohledání místa po výbuchu cisterny, likvidace bomby skryté na ulici apod. Všechny situace jsou vypjaté, všude stojí přihlížející Iráčené, kteřímmohou ale také nemusí být teroristé. Stačí vytočit číslo na mobilním telefonu a odpálit bombu.

Trailer:

http://www.youtube.com/watch?v=2GxSDZc8etg

Celý film sleduje tři hlavní postavy a jejich reakce na nebezpečnou práci a na prostředí Iráku. Každý to snáší jinak, každý je zde z jiného důvodu a každý se občas nervově zhroutí. Už samotné dokumentární a realistické pojetí filmu je velmi dobré, ale nejlepší a nejrealističtější je závěr filmu. Je to logické vyprávění děje dál, tak jak to chodí a člověk se na celou situaci náhle podívá z jiného úhlu. Je to takový přesah dál, který nutí k zamyšlení nad životem samotným, konfrontace dvou světový. A to je podle mě to, co dělá z tohoto filmu něco víc a co ostatní filmy v boji o Oscary neměly.

IMDB:

http://www.imdb.com/title/tt0887912/

Viděl jsem jak tento film, tak Hanebný pancharty tak Avatara, takže si dovolím malé srovnání. Avatar jistě přináší do filmu něco technologicky nového, posunuje technickou úroveň zase někam dál, ale děj v podstatě nic nového nebo originálního nepřináší. Je to nádherná ekologická akční sci-fi podívaná s příběhm, který je možné vidět i v jiných filmech (např Tanec s vlky). Hanbení pancharti jsou nádhernou hříčkou s žánrem válečných a špionážních filmů. Tarantinoopět ukázal, jak se otřepaná klišé dají zpracovat jinak a zábavně. A Smrt číhá všude je, jak už bylo řečeno, realistické pojetí současného Iráku z pohledu pyrotechniků. Je to něco, o čem slýcháme ve zprávách pořád, ale nyní to máme možnost vidět. Je to téma aktuální, nové a dobře zpracované… a nutí k zamyšlení nad životem. Všechny tři filmy jsou v podstatě úplně odlišné a zabývají se něčím úplně jiným. Cameron budoucností, Tarantino minulostí (upravenou) a Kathryn Bigelow přítomností. Avatar je hrdinský epos, Hanební pancharti filmový román a Smrt číhá všude v podstatě dokument.

Znázornění Iráčanů jako teroristů. To je jedna z věcí, která je filmu Smrt číhá všude vytýkána. Davy Iráčanů sledují práci pyrotechniků a většinou se tam nějaký terorista objeví. Všichni chtějí američany pryč? Všichni jsou teroristi? Jak to poznat? Další plus filmu, žádný schematismus, rozdělení na dobré a špatné v podstatě neexistuje. Nebo existuje, ale záleží na tom, kdo to rozděluje. Všechno je úhel pohledu, každý se na situaci dívá ze své pozice, každý má jiné cíle.

Závěrem mi nezbývá než Smrt číhá všude jedině doporučit. Je to velmi zajímavý a realistický film, který navíc není nudný a nepustí vás od obrazovky až do samého konce.

LOU

dvě hudební pozvánky

Ještě jedna webová online hra

The Basketles v Lucerna Music Baru

tak jsme již podruhé zahráli v pražském Lucerna Music baru

Poprvé jsme si tam zahráli v roce 2006 ještě ve starém složení The Basketles.. od té doby se sestava kapely několikráte změnila a v současném složení jsme si tam zahráli tohle úterý (2.3.) u příležitosti večírku studentů geodézie G++

My jsme na místo dorazili kolem páté hodiny, vzal jsem si sebou kytaru, kombo a klávesy (Arnošt Checht zapůjčil jeho Nord Electro 2) a na začátku jsme si docela zaposilovali, neboť nošení věcí z aut dolu do klubu bylo docela zdlouhavý.

V klubu již byla kapela Make No sense, po menších obtížích s bicí soupravou se začala stavět aparatura a po šesté hodině se začalo se samotným zvučením.

Zvukaři byli dokonce dva, nakonec se podařilo udělat celkem obstojnej zvuk a kolem osmé začala hrát první kapela – Make no sense – je to relativně mladá (tedy alespoň oproti nám) kytarová kapela hrající vlastní tvorbu, jsou hodně dobří, byli dokonce teď vybráni mezi 15 nej. kapel v prestižní soutěži RGM live (kterou loni vyhráli The Roads). Slyšel jsem jejich poslední tři písničky, líbí se mi, že maj dobrý melodický nápady a na pódiu se hejbaj přirozeně (s čimž má dost jinejch kapel problémy). Zpěv bylo slyšet trochu hůře, což byla škoda, každopádně jim držim palce ve zmíněné soutěži.

My jsme přišli nařadu kolem půl desáté večerní a začali s naší, skoro již tradiční, zahajovací písní I saw her standing there. Na začátku nějak zvukař asi zapomněl zapnout odposlechy, takže jsme to odehráli a odzpívali „nahlucho“, naštěstí při Misery a Roll Over beethoven už byl zvuk OK. Velmi mě potěšily reakce publika – lidi tancovali a „pařili“ už od první písničky – bylo jich v celý lucerně prý kolem pěti set.

$$OBR435504$$

Jinak byla to rovněž koncertní premiéra nové 12ti strunné kytary (kopie Rickenbackeru 360) našeho kytaristy Tomáše, kterou si zakoupil v kanadě a kterou jsme v lucerně takto koncertně pokřtili, zejména při písničkách z beatlesovského alba A Hard day´s night

Já jsem hrál na mou Ibanezu a VOXe DA20 a VOXík tu lucernu už moc nezvládal, musel jsem ho hodně „vytavit“, takže zvuk mé kytary byl trochu víc ostřejší než bych chtěl.

Naše vystoupení bylo rozděleno na dvě hodinové části a v té druhé jsme zahráli dvě novinky – Please Mr. Postman a Sweets for my sweet a další novinky chystáme na náš koncert 17.3. v Rikatádu v Praze na Palmovce

Po asi 6ti přídavcích jsme téměř přesně o půlnoci koncert zakončili. Atmosféra byla opravdu dobrá, je vidět, že geodeti se dokážou pořádně bavit a mé obavy, jestli nebudem hrát před „sucharama“ se nesplnily.

S kapelou jsme se po koncertu shodli, že to byl nejspíše nejlepší koncert Basketles v celé naší historii :). Dokonce dva fanoušci byli tak nadšení, že jim Fefi (basák) musel věnovat trsátka 🙂

Akorát to noční nakládání aparatury byl tedy opruz, ale to už k muzice a koncertům patří

Tak zase někdy a někde
Luke

Stávka v dopravě

ani 1.3. ani 4.3.

Zaregistrovali jste, že v pondělí měla být stávka v dopravě? Že se to přesunulo na čtvrtek – na dnešek a nakonec se nic nedělo?

Rozdělme si lidi do čtyř kategorií.

1. kategorie: Lidi vůbec nevěděli, že se nějaká stávka plánuje, že je vyhlášená, že se bude konat v pondělí nebo ve čtvrtek a tak v klidu jeli v pondělí i ve čtvrtek do práce.

2. kategorie: Lidi, kteří si mysleli, že bude v pondělí a vzali si radši dovolenou. Pak buď zjistili nebo nezjistili, že stávka v pondělí není.

3. kategorie: Lidi o stávce věděli, věděli, že se posunula na čtvrtek a vzali si dovolenou na čtvrtek. A stávka nebyla..

4. kategorie: Lidi věděli o stávce, věděli o pondělí i o čtvrtku i o tom, že nakonec se stávka odvolala. Žádnou dovolenou si nebrali a teď sedí v práci stejně jako lidi z kategorie 1.
A do 4. patřím já 🙂

Nadělali nám v tom odboráři trochu zmatky. Sněmovna je uspokojila schálením novely o nezdaňovaní náhrad a uvidíme, co na to senát popř. prezident. Třeba se té stávky nakonec dočkáme.
Chtěl bych vidět ten zmatek. 🙂
Byl jsem připravenej jít do práce pěšky 🙂 Je to jenom 10 km 😉

čus

Ladik