TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Monthly Archives: Duben 2010

Výluky DPP od 1.6. do 30.9.

obrázky

Výluky DPP od 1.6. do 30.9

Čeká nás perné léto.

Čus

Ladik

Fresh bedýnky

zapojili jsme se do tohoto zajímavého projektu….

Vše začalo v 60. letech v Německu a švýcarsku, kdy si farmáři lámali hlavu nad tím, jak dostat čerstvou , zdravou a chemicky neupravovanou zeleninu/ovoce k lidem do měst. Vznikl tedy systém „bedýnek“ – kdy si za paušální částku např. 1x za 14 dní vyzvedáváte, na odběrném místě ve Vašem městě, bedýnku plnou sezónního ovoce a zeleniny.

U nás vznikl projekt bedýnky.cz a ihned vyvolal takovou vlnu zájmu, že v současné době mají plné kapacity. Naštěstí ale se po úspěchu tohto projektu objevily další projekty podobného rázu – my jsme konkrétně vyzkoušeli freshbedynky.cz

Na fresh bedýnkách máte na výběr ze tří základních druhů bedýnek – ovocná, zeleninová a kombinovaná – tu jsme zvolili i my. Každá z bedýnek obsahuje jak lokální sezónní produkty, tak i produkty exotické.

Důležití jsou dodavatelé obsahu bedýnek – na webu jsou uvedeny tito:

– velkoobchod s ovocem a zeleninou Countrylife
-velkoobchod Gastrofresh.
– pan Verich
– ekofarma Sluníčko
– ekofarma Zelený dvůr

Freshbedýnky si samozřejmě zakládají na tom, že žádný z produktů nesmí být chemicky ošetřován a musí být vypěstován bez chemických podpůrných prostředků.

Rozhodli jsme se tedy pro kombinovanou pětikilovou bedýnku a minulý týden jsme si ji s Žábou vyzvedli na Smíchově (asi 4 stanice sedmičkou od Anděla). Cena za tuto bedýnku je 300,- (s dovozem až domů 400,-).

Má počáteční nedůvěra, zda v bedýnce nebude jen nějakej mix ovoce a zeleniny, koupenej za rohem v Albertu, se rozplynula po ochutnání cherry rajčátka. Ono totiž mělo výraznou chuť! A nebylo vevnitř rozblemcané, jak bohužel většina rajčat z dnešních supermarketů bývá. V bedýnce byly tedy zmíněná rajčátka, brambory, červená řepa, celer, cibule, mrkvičky, kiwi, ananas, jablko, pomeranč a banány.

No víc než půlka bedýnky už je pryč, musím řct, i když nejsem moc velkej zeleninožrout, tak mi to sedlo do chuti a určitě za 14 dní jdeme pro další.

Luke

Ubuntu 10.04 se blíží :)

Ubuntu: For Desktops, Servers, Netbooks and in the cloud

velikonoce na chatě

nemůžu zde alespoň stručně nezmínit první letošní výlet…
Už někdy před měsícem jsme s Arnoštem Chechtem, potulným lštěnským klávesákem, v hospodě vymysleli, že uděláme výlet parním vlakem na Křivoklát a jelikož to mám tam odsud kousek na chatu, tak že to rovnou spojíme i s návštěvou naší chatky.

Tak se též stalo, z původně velké výpravy jsme, kvůli nemocem, nakonec zbyli čtyři stateční a nebojácní a v neděli ráno v 9 hodin jsme si dali sraz na nádraží Braník.

Jelikož jsme večer na chatě chtěli grilovat, s žábou jsme zabalili na cestu železnou zásobu v podobě naložených steaků, norimberských klobásek, kauflandských vuřtů (nakonec nechutné), pečiva a zeleniny na salát a hlavně alkohol – tím jsme se vybavili pořádně – já tři plechovky pivíčka do vlaku, dvě vína, squash a láhev zelený.

Arnošt a Katka Chechtovi nás samozřejmě nezahambili – jejich klasická dvoulitrová „houba“ (víno za 16,- + cola za 4,-) či „bílé překvapení“ (ananas, s vínem a něčím dalším) nám velmi příjemně zpestřili cestu a první kroky po křivoklátsku.

Na Bráníku nás čekala nádherná modrá parní lokomotiva Albatros (498.022), na jazyku a oblečení se nám začal usazovat popel a saze a my se hezky vtěsnali do rezervovaného kupé. Jízda na Křivoklát probíhala v nádherném slunečním počasí, s Arnoštem jsme po cestě fotili „lovce“ fotek vlaků (zejména uživatele serveru http://www.zelpage.cz), některé z nich naleznete i v mé galerii.

Na křivoklátu jsme vystoupili o cca 5 kilo tekutin v baťozích lehčí a vyrazili jsme nikoliv k hradu, ale do blízkého lesa na vyhlídku, prošli jsme se docela dobře několik kiláků a okruhem se vrátili opět k hradu, kde byl ale nával, takže jsme si koupili jen několik pivek Matuška (z nedalekého broumovského pivovaru) a vyrazili do místní hospůdky na pivko a cestou koupili paruku.

Kolem páte jsme se vlakem (již lokálkou) přesunuli do Zbečna, tam jsme s Arnoštem očesali několik místních vrb o pruty a pak jsme se autobusem dostali až na Bezděkov k nám na Chatu.

Počasí nám stále přálo, takže večer byl ve znamení ohně, zpěvu, jídla a alkoholu :).

Druhý den ráno jsme rychle upletli pomlázky, vyšlehali holky a pokračovali ve vyprazdňování zbylých lahví (přeci je nepovozem zpátky!). Navštívili jsme i bezděkovskou hospodu, kde měli rudého bernarda – taky výtečné pivko. Cestu do Prahy si ale pamatuji již docela matně, v kladně jsme z busu přestoupili na autobus do Zličína, který jsem málem znečistil, nebýt žáby a jejího igeliťáku, který pohotově našla :). Prý jsem pak vtipkoval s plným pytlíkem „mrkvové polévky“ v ruce, že si vezu z chatyrybičky. 🙂

Maně se mi vybavily vzpomínky na podobnou cestu z Kladna v noci z koncertu v Dundee Jamu 5 let zpátky, kdy jsem bohužel zrovna igeliťák u sebe tehdá neměl :).

Takže výlet to byla vyvedený a jsem rád, že jsem se konečně dostal ven z Prahy.

Luke

několik pozvánek na mé kapely.

A je tu duben, koncertů čas :). Číst celý příspěvek

Dan Simmons

na poli detektivky

Dan Simmons je známý především jako veleúspěšný spisovatel sci-fi, který si získal obdiv především knihami Hyperion, Pád Hyperionu, Endymion atd. Nakladatelství BBART vydalo v minulém roce dva jeho literární počiny, které nemají se sci-fi nic společného. Jedná se totiž o detektivky odehrávající se v současném Buffalu na severu USA. I když detektivky není možná to přesné označení, minimálně první kniha je spíše takový akční thriller.

Joe Kurtz, bývalý soukromý detektiv, se v první knize Krutá hra vrací z vězení, kde si odseděl své za vraždu, kterou spáchal, když chtěl pomstít smrt své partnerky. Joe Kurtz je nejdrsnější z drsných, Mike Hammer Mickeyhe Spillana je o proti němu příznivec hnutí Haré Krišna, který se zdráhá zabít mouchu. Kurtz se z ničím nemaže. Nechá se najmout mafiánskou rodinou, aby zjistil, kdo jim krátí výdělky z prodeje drog. Příběh se postupně zamotá a objeví se v něm několik zajímavých postav, aby vše vyvrcholilo v krvavém finále. Ne že by krve nebylo už tak dost. Název knihy vše perfektně vystihuje – krutá hra.

Dan Simmons řekl, že se již cítil unavený psaním sci-fi (ovšem stále nepřestal), a tak si odskočil k jinému žánru. Chtěl prostě změnu a chtěl se bavit. A jeho detektivky také tak vypadají. Autor si hraje a děj svižně utíká. Nikdo se nenudí. Hlavně čtenář ne. Na psaní je jasně vidět inspirace americkou drsnou školou detektivky představovanou Raymondem Chandlerem, Dashiellem Hammetem, Rossem McDonaldem a dalšími. Autor tento subžánr uchopuje po svém, bere si základy a dáván je do moderního a někdy až komiksového hávu.

Brzy má vyjít třetí kniha s Joem Kurtzem. Těším se.

LOU

Rozhovor s „Hrdlou“

rozhodl jsem se vytvořit novou rubriku, kde se Vám pokusíme přiblížit naše zajímavé známé a kamarády…

Jako zpestření našeho blogu jsem se rozhodl čas od času zařadit na tento blog rozhovor s nějakým zajímavým kamarádem/známým . Rozhodl jsem se začít s kamarádem, kterého znám už od základní školy, který je též členem TV VONY , který rovněž občas přispívá na tento blog a který se jmenuje Lukáš Hrdlička (zde pod přezdívkou Lou) a jehož literární díla mohou znát nejen čtenáři časopisu Ikárie..

$$OBR438119$$

Lukáši, mohl bys nám popsat svoje dosavadní literární úspěchy?
První úspěch přišel v roce 2003, kdy jsem se umístil na druhém místě v soutěži O stříbřitě lesklý halmachron. Bylo to s povídkou, která se řadí do cyberpunku, což je subžánr sci-fi. V té době jsem četl díla Williama Gibsona a to mě inspirovalo napsat povídku, ve které se podstatná část děje odehrává ve virtuální realitě. Povídka se jmenuje Lou, stejně jako hlavní hrdina. Jméno hlavního hrdiny jsem si nechal jako přezdívku pro své působení na internetu. Povídka je k přečtení zde: http://andromeda.scifi.cz/halmoch/halmo07/hrdlicka-lou.htm
Potom jsem dál posílal povídky do různých soutěží, až jsem se v roce 2005 dostal do finálové skupiny Ikara (soutěž časopisu Ikarie) s povídkou deník Johna Parkera. Povídka potom vyšla ve sbírce 2006: česká sci-fi. Další povídka, Oceán, se umístila o rok později na čtvrtém místě Ikara a vyšla následně v Ikarii. V roce 2008 skončily v Ikaru ve finálové skupině hned dvě povídky – Poslední fantastický román, který vyšel v Ikarii v únoru 2009, a Svatyně nových začátků (v Ikarii v září 2009).
Rok 2008 byl vůbec docela úspěšný, protože jsem se dostal s fantasy detektivkou Hlasy z druhého břehu do nominace na vítěze soutěže O nejlepší fantasy. Nominováni byli 3 autoři, vyhrál nakonec někdo jiný. Povídka měla vyjít v časopise Pevnost, ale stále ještě nevyšla. V tomto roce by měla vyjít povídka Požírači duší, která se opět dostala do finálové skupiny Ikara.

Kdy jsi vlastně začal psát povídky a jak ses k tomu dostal&?
Myslím, že psaní mě začalo bavit už od té doby, co jsem se psát vůbec naučil.

Kde bereš inspiraci k Tvým povídkám?
Ve vaně. Pustím si vodu a příběhy se mi začnou zhmotňovat před očima 🙂
Teď vážně. Inspiraci beru v podstatě všude okolo sebe, ve filmech, v knihách, na přednáškách ve škole. Vždy se objeví nějaké téma, které stojí za to rozvinout. Pro děj povídky Svatyně nových začátků jsem třeba měl inspiraci ze semináře Cultural Epistomology. Byla to filosofický seminář o poznávání světa, když to řeknu jednoduše. Člověk získává informace ze světa a ty informace ho nějakým způsobem utvářejí. Jak si ale ověřit pravdivost informací. Je to, co slyším v televizi pravdivé? Kdyby mi od narození všichni říkali, že v Africe žijí dinosauři, věřil bych tomu? Pravděpodobně ano. A natětí kostře je postaven příběh.
Povídka Poslední fantastický román je také taková trochu zamyšlení. Zabývá se hranicemi lidské fantazie, možností vymazání hranic fantazie a reality.

Promítáš do svých děl i nějaké osobní zkušenosti/zážitky a nebo se spíše snažíš tyhle dva světy oddělovat?
Vždycky když člověk něco vytváří, tak tam nějakým způsobem promítá sám sebe. Nejvíce takové osobní jsou série fantasy detektivek s hlavním hrdinou Danielem Kobem. Příběhů je celkem pět, z toho dva jsou ale normální detektivky. Je to psáno v první osobě, odehrává se to přítomnosti a v Praze. Hlavní hrdina bydlí na Řepích a navštěvuje opravdové restaurace po Praze během řešení svých případů. Tyhle práce jsou asi nejvíce osobní.

Jak vlastně píšeš? Dokážeš psát každý den ? Nebo čekáš na tu správnou náladu/nápad a pak si sedneš a píšeš. Píše se ti lépe v noci či ve dne?
Každý den psát nedokážu. Když na psaní není nálada, tak se to potom promítá i do textu a není to prostě ono. Nápady si průběžně poznamenávám a také si dělám kostru příběhu, takže když mám tu dobrou náladu na psaní, tak hned podle toho můžu začít psát. Jestli píšu přes den nebo přes noc to nehraje roli.

Funguje při psaní např. autocenzura – tedy např, že si za týden přečteš nějakou část a zjistíš, že je to všechno špatně a začneš znovu? Nebo spíše dáš na reakce čtenářů?
Autocenzura funguje, několikrát se stalo, že jsem smazal i celou kapitolu, protože do děje prostě vůbec nezapadla a nedávala s ostatními částmi smysl. Při vyhodnocování Ikara dostanu do mailu většinou i seznam částí, které by se měly upravit. Spolu s tím je tam i řada postřehů kritiků, což je velmi podnětné a nutí to k zamyšlení.

Máš ze svých povídek nějakou tu „nejoblíbenější“? Pokud ano, která to je?
Nejoblíbenější povídku nemám. Každá je svým způsobem specifická. Víc se mi ale líbí novější práce.

Na čem nyní pracuješ? Plánuješ v budoucnu vytvořit nějaké větší dílo – např. román?
Teď mám rozpracovanou jednu kratší sci-fi povídku z blízké budoucnosti nazvanou Stupně Ráje. Druhá rozpracovaná práce je to, co by se dalo označit jako větší dílo. Je to fantasy detektivky a zatím má přes osmdesát stran. Píšu jí průběžně už přes rok a půl a odhadem je děj už něco málo za polovinou. Zatím nejdelší příběh měl 73 stran. Bohužel nejvíc času teď musím věnovat psaní seminárních prací a diplomové práce… což je většinou pěkná nuda.

Většina Tvých povídek je žánru sci-fi , zkoušel si psát povídky i v jiných žánrech?
Kromě sci-fi jsem napsal i jednu nebo dvě fantasy povídky a potom několik fantasy detektivek ze současnosti, kde jsou i trochu prvky hororu. Napsal jsem i dvě detektivky ze současnosti.

A teď jedna vizionářská otázka, která se trochu sci-fi týče – jak myslíš, že by reálně mohl vypadat náš svět v roce 2100 – za 90 let?
To je těžká otázka. Svět se rychle mění a za 90 let to můžou být opravdu nepředstavitelné změny. V nejhorším případě bude Země zničená válkou, protože terorismus je na vzestupu a objevují se stále výkonnější zbraně. Ale snad k této variantě nedojde. Myslím si, že by se časem mohly vymazat hranice mezi státy, díky nástupu nových technologií, které spojují lidi. Rozvoj internetu bude v tomto procesu hrát hlavní roli, na síti už teď v podstatě neexistují hranice. Lidstvo bude hledat novou identitu a vyrovnávat se se všemi změnami.

Další literární činností, kterou se zabýváš, je psaní scénářů pro naší TV VONu a nutno říct, že ti to jde – 2 z tvých pořadů, Dobré zprávy a Oteplení – sklízely velké úspěchy i na festivalech amatérských filmů . Jde Ti psaní scénářů jednodušeji než psaní povídek nebo naopak?
Při psaní scénářů není tak důležité dávat si pozor na formu a na celkovou estetiku. Je potřeba hlavně popsat scénu a vymyslet dialogy. Psaní se musí řídit hlavně tím, co si můžeme dovolit natočit a podle toho se příběh musí upravovat. Takže je to často takový kompromis.

Ve scénářích pro TV VONA je důležitým prvkem humor – jaký k němu máš vztah? Je pro Tebe těžší vymyslet „vážnou“ nebo „humornou“ scénu?
U humorných scén nikdy není pořádně jasné, jak to publikum přijme, jestli se vtipům budou smát nebo zda to nezabere. Těžko se odhaduje, co zabere. Třeba u Dobrých zpráv jsme si vůbec nebyli jistí, jak to dopadne. Pořád jsme měli strach, jestli to nebude trapný, a proto jsme udělali jen několik reportáží. Původně to mělo být delší. No a nakonec se ukázalo, že to klidně delší být mohlo, protože to sklidilo úspěchy. Chystám napsat Dobré zprávy 2, bude to ve stejném duchu jako jedničky, akorát scény budou drsnější.

V Tvých scénářích se často objevuje i téma náboženství a vím, že ses jím i studijně zabýval – co bys o něm řekl? Spousta lidí (různá) náboženství odsuzuje, spousta lidí (a někteří až fanaticky) jej zas uctívají..
Náboženství je vyjádření člověka k věcem, které nás přesahují. Každý člověk má v sobě i duchovní stránku. Když někdo fanaticky uctívá Boha a říká, že plní pouze jeho příkazy, tak popírá Boha vlastně popírá, protože Bůh je něco (někdo), co se popsat nedá, co nelze postihnout a už vůbec ne ovládnout.

S TV VONA jsme začínali někdy v roce 1998, napadlo tě tehdy, že i o 12 let později budeme takhle „blbnout“ s kamerou? Myslíš, že nás to někdy přestane bavit a nebo bude posledním dílem Točny pohřeb někoho z nás? 🙂
Myslím si, že dokud bude někdo z nás naživu, tak bude natáčet. Minimálně já a Lukyhell určitě. To budou filmy odehrávající se v domově důchodců se scénářem typu: téměř ochrnutý Karel s Jirkou přijdou na to, že jejich spolubydlící v domově důchodců je upír, který tady jde jen po krvi. Jirka s Karlem vytáhnou z kufru devítky a strhne se přestřelka na vozíčkových křeslech.

Jaké jsou tvé literární či filmové vzory?
Těch by bylo asi hodně. Ze sci-fi jsou to nejvíc asi William Gibson, Joe Haldeman a Roger Zelazny, ze spisovatelů detektivek Raymond Chandler. Z těch filmových bych jmenoval Roberta Rodrigueze, který dokáže natáčet dobré filmy za málo peněz. A potom bratři Scottové, Tony i Ridley, to jsou machři. Michael Mann dokáže zase dát filmům tu správnou atmosféru a Steven Spielberg ten zase nedokáže natočit špatný film.

A teď trochu filozofie – co myslíš, že je smyslem života, člověka? Má (či měl by mít) život vůbec nějakej smysl?
Každý člověk může nalézt spoustu smyslů života, závisí jen na něm. V různých činnostech se dá přesahovat sebe sama. Nějaký obecný smysl života, ale neexistuje.

Máš nějaký např. osobní cíl či sen, který by sis rád někdy splnil?
Nic mě teď zrovna nenapadá. Ale jednou se mi zdálo, jak jsem jel v popelnici po Slánský. To by bylo něco. Jen nevím, jak by se ten kontejner brzdil.

A na závěr trochu odlehčení – jakou bys návštěvníkům našeho blogu doporučil restauraci?
Nedoporučím restauraci, ale kavárnu. Ve Francouzské ulici mezi stanicí tramvaje Jana Masaryka a Krymská je café Šlágr. Kavárna je zařízena v retro stylu první republiky a dělají tam vlastní zákusky. Příjemné posezení.

Díky za rozhovor a přeju hodně dalších (nejen) literárních úspěchů!

Ptal se Luke a odpovídal Lou

domácí hamburgery

aneb jak jsem vytvářel McLuke burger :).

Miluju hamburgery! Cheesburgery! Slaninoburgery a další formy této, původem nejspíše americké, pochutiny (o historii hamburgerů se dá dočíst třeba na http://en.wikipedia.org/wiki/Hamburger#Invention). Avšak hamburger neznamená jen vysušenou placičku „masa“ s plátkem okurky od McDonalda… četl jsem, že nejdražší burgery se prodávají v přepočtu i za několik tisíc korun a jsou z prvotřídního hovězího masa z domácího chovu. Na dobré hamburgery lze narazit i u nás – mně osobně chutnal burger v pardubickém Roadcafé, jalapenos burger v Burger Kingovi či hamburger ve Waldezce ve Vršovicích. No každopádně nedávno jsem se rozhodl, že si zkusím udělat hamburger doma sám a ručně.

(burger z Waldezky)

Co to vlastně ten hamburger je? Naštěstí nikde není psaný, co přesně má hamburger obsahovat – základem je hamburgerová žemle, pak samotné ugrilované mleté hovězí maso a další ingredience dle chutí – většinou cibule, sýr, občas kečup, rajčata, jalapenos a další ….

Koupil jsem si tedy vše potřebné – hlavně libové zadní hovězí a doma jsem narazil na první zádrhel – nemáme mlýnek na maso – to jsem trochu opomenul – no ale poradil jsem si – rozkrájel jsem maso na kostičky a pak ho ručním mixérem rozmixoval na měkkou tvárnou hmotu – no kdybyste mě u toho viděli, tak se budete smát, maso lítalo po celý kuchyni, mixér jsem pak asi půl hodiny čistil… no ale nakonec se podařilo maso upravit. Rozmixoval jsem do něj i trochu anglické slaniny, opepřil a pak pořádně prohnětl.

hamburgerové žemle jsem doma nepekl :), koupil jsem si je již hotové. Důležité je, že žemle by se měla na rozříznutých plochách alespoň trochu ogrilovat.

Pak jsem si připravil všechny ingredience, které jsem zamýšlel do burgerů dáti – cibulku, habanero papričku, cheddar a kečup. Ano, to je základ McLukeho SpicyAss burgerů.

V přípravě hamburgerů je důležité naplánování a časování tak, aby jste měli burger teplý a připravený po ogrilování masa co nejdříve. Je dobré si tedy všechny ingredience předem připravit, nakrájet cibuli apod.

Samotné rozmixované maso jsem si vytvaroval do kulatých placek a pak jej na pánvi osmahl (bohužel grill němájed, ale viděl jsem na youtube, že to tak někteří emeričans také dělají) – nejprve z jedné strany, tu osolit, pak obrátit, zas osolit – víc než cca 2 minuty na jedné straně burger neležel (tady to závisí na tloušťce masových „placek“). Na závěr jsem na burger hodil plátek cheddaru, ten se za chvilku trochu rozpustil no a pak s burgerem šup na otoastovanou/ogrilovanou žemli – na to trochuu kečupu, cibulku a habanero papričky a je to… musim říct že mi tenhle muj burger chutnal velice a Žába se též olizovala až za ušima…

Tak doufám, že se Vás trošku navnadil, hamburgery se dají dělat na tisíc způsobů, určitě i mnohem lepší než tahle má varianta, tak pište Vaše postřehy či nápady…

Luke