TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Monthly Archives: Srpen 2011

Na Točně – Tajemství Schonnenbergova pokladu

nový díl seriálu Na Točně…
Píše se rok 1945 a porážka Německa se nevyhnutelně blíží.Hlavní dozorce koncentračního tábora Sachsmausen, Johan „kleine fuhrer“ Mátoha dostane tajný rozkaz z nejvyšších míst postarat se o ukrytí tajných nacistických dokumentů a části zlata z říšské banky. Vezme tedy pár strážných a několik věznů a s konvojem nákladních aut se vydá tento „poklad“ ukrýt před postupující rudou armádou….

Ano, toto je zápletka před týdnem dokončeného dílu sitcomu seriálu Na Točně, jehož hlavní hrdinové – Bohdan, Karel, Ringo i Mátohův potomek, Jirka, se vydají po stopách tohoto pokladu.

Natáčení bylo započato v únoru tohoto roku a kromě obligátního Louova bytu (hlavní natáčecí místo tohoto sitcomu) se natáčelo i u nás doma a v exteriérech v praze Řepích.

Během jednoho natáčení vznikl velký spor mezi režisérem (já) a jedním z herců, který hraje Jirku Mátohu (Lukyhell) – vadilo mu, že jsem z jeho postavy (resp. jejích předků) udělal zločince a tím jsem vrhnul špatné světlo na osobu Jirky Mátohy, který by tím v očích fanoušků mohl utrpět na popularitě. Proto jsem se rozhodnul (a Lukyhell mě k tomu velmi inspiroval při posledním natáčení), že v závěrečných titulcích – a to mohu myslím už teď prozdradit – bude ospravedlňující informace o tzv. Mátohově seznamu (v originále tzv. Matoha´s list). Dozvíme se tam, že Johan Mátoha vnitřně nesouhlasil s nacistickým režimem a spoustě vězňů pomohl přežít útrapy koncentračních táborů a pomáhal jim dokonce k útěkům – pomohl přežít např. předkům – Heleny Vondráčkové, Jiřího Paroubka, Sagvana Tofiho, Jiřího Kajínka a 2000 romů. Tímto mu tedy patří náš dík.

Natáčení je tedy u konce, teď si musím od Loua zkopírovat nahraný materiál a začnu se střihem, udělám i nějaký trailer, takže až bude něco hotové, dám vědět. Premiéra by myslím mohla být koncem září či v říjnu.

Takže máte se na co těšit 🙂

Luke

Remoska

tento geni(t)ální český vynález dorazil i do naší domácnosti
Jak jsem se dočetl na chytrém internetu, Remosku vynalezl česky elektrotechnik Ondřej Homuta na začátku 50. let minulého století – jednalo se v té době o převratnou novinku – malou přenosnou troubu s ohřevem zhora – jedna z mnoha výhod remosky tedy je, že se Vám jídlo „zdola“ nepřipálí k hrnci. Remoska se stala v našich zemích velmi populární a vsadil bych se, že ji najdete na většině chat či v domácnostech. Koncem 90. let, po obnově výroby, se remoska dostala do světa a stala se velmi populární ve Velké Británii.

Doma nyní nemáme troubu (ehm… jako bych nyní slyšel, co někteří teď podotknou :)), tak jsem uvítal, když jsem k narozkám od rodičů dostal remosku, která klasickou troubu z velké části dokáže nahradit.

A co lze vše v Remosce provádět? Jednoduše řečeno: péct, zapékat, vařit i dusit. Můžete péct koláče, pizzy, samozřejmě maso, zapekané brambory a jinou zeleninu apod. Možností je opravdu dost.

Včera jsme vyzkoušeli jednoduchý recept Jamieho Oliviera (jehož kuchařskou TV show nám žába objednala na DVDčkách) na opečenou červenou cibluli.

Dvě středně velké červené cibule nakrojte křížem tak, abyse dali „rozevřít“, ale aby se nerozpadly, dole každou cibulku lehce seřízněte, aby stála a nekoulela se. Pak si připravte bylinkové máslo (tj smíchat máslo + natrhanou bylinu dle chuti) a to vetřete do rozevřené cibule, osolte a opepřete. Pak to dejte péct do trouby či remosky a jakmile se Vám budou zdát cibule opečené, servírujte je např. jako přílohu k masu apod. Moc dobré to jest.

Takže tolik k remosce a já jdu lovit nějaké hezké recepty :).

Luke

Filmy

… opět po čase takovej souhrn několika shlédnutých filmů
Vše o Evě (All about Eve, 1950)
http://www.csfd.cz/film/6384-vse-o-eve/

Film o mladé ambiciózní dívce (Anne Baxter), která si usmyslí, že se stane hereckou hvězdou bez ohledu na cokoliv, je i po 60ti letech od natočení velmi dobře koukatelný a zajímavý a film myslím docela dobře reflektuje to, jak to v showbussinessu chodilo (a chodí). Herecky je film hodně povedený a nad všemi ční výkon Betty Davisové, v roli stárnoucí herecké hvězdy. Ve filmu se mihne i mladá Marilyn Monroe, která hraje svůj obyvklý herecký typ „blbá blondýna“ 🙂

Pan Smith přichází (Mr. Smith goes to Washington, 1939)
http://www.csfd.cz/film/1289-pan-smith-prichazi/

Myslíte si, že naši současní politici jsou zkorumpovaní a nekompetentní? A že v dřívějších dobách či za první republiky byla úroveň politiky o dost lepší? Nenechte se mýlit – jedním ze svědků tehdejší politiky je i tento 70 let starý americký film o tom, jak se shodou událostí do senátu USA dostane mladý pan Smith (James Stewart), který je pln dobra a ideálů a který brzo zjistí, jak to v politice chodí a „narazí“. Film se opravdu chvílemi mení ve strhující drama, které na konci vrcholí Smithovým protestem a bojkotem senátu USA.

Úplný konec filmu je z dnešního pohledu trošku naivní, ale i tak je film až nepříjemně aktuální a neztratil ani po tolika letech nic ze své síly.

Režisérem filmu byl již tehdy zkušený Frank Capra.

Sedmkrát žena (Sette volte donna, 1967)
http://www.csfd.cz/film/21176-sedmkrat-zena/

Mám rád povídkové filmy (např. výtečné „Apartmá v Hotelu Plaza“ či „Apartmá v Calfiornii“) a v podobném stylu se nese i tento italsko/francouzský film s Shirley McLainovou v hlavní uloze hrdinky sedmi různých komediálních povídek. V každé z povídek je charakter a povaha ženy zcela jiná a ve filmu tak vynikne kvalita herectví zmíněné herečky.

Jejími mužskými protějšky v povídkách jsou výteční herci: Peter Sellers, Michael Caine, Phillip Noiret či „Old Shatterhand“ Lex Barker.

U filmu jsme se dost nasmáli, takže pokud máte náladu na nějaký pohodovější film, zkuste tento

Tak tolik k filmům
Luke

Restaurace a bary Mariánských Lázní

..aneb konec týdenní ládikovské blogovací krutovlády 🙂

Sedíme v první třídě rychlíku CHEB-PRAHA a právě se se Žábou vracíme z naší již pravidelně letní pětidenní dovči v Mariánských lázních. Počasí se povedlo dokonale, takže jsme podnikli řadu výletů a rovněž jsme navštívili několik místních podniků, onichž se chceme nyní více rozepsat. Předem bych chtěl podotknout, že rozhodně toto nemají být objektivní recenze, nejsme žádní „food kritikové“, spíše to bude shrnutí našich subjektivních dojmů z několika podniků

Mariánské Lázně je středně velké lázeňské město poblíž Chebu na západě čech. Hlavní klientelu lázní tvoří turisté (zejména ti němečtí) a námi odhadovaný věkový průměr návštěvníků lázní je cca 70 let. Z toho vyplývají některé zjevné „nevýhody“, zejména týkající se nočního života – drtivá většina restaurací zde zavírá kolem desáté večer, obchody mezi 18 a 20 hodinou, takže mladí lidé zde chodí do několika málo podniků, které jsou otevřené „přesčas“. Je to např. Discotéka D-klub (tam jsme se neodvážili vstoupit) ale i náš oblíbený Irish Pub, o kterém se dále ještě zmíním.

Vzhledem k turistům a jejich zdravotním pobytům je menu místních restuarací více zaměřeno na saláty a lehčí jídla, než je třeba v Praze běžné. I větší „pajzly“ většinou v Mariánkách nabízí výběr několika salátů a ne jen obligátní „šopák“ a „míchaný“, jak je zvykem v pražských pajzlech. Jelikož v době našeho pobytu byly přes den více než 30ti stupňový vedra, tak i my jsme si dávali spíše lehčí jídla.

Cenově jsou podniky v ML pro pražáky většinou levnější (až na výjimky) a též i ceny v obchodech – byli jsme v místním Kauflandu a např. Ty samé spaghetti (Agnesi, Barilla) stojí v ML v tom samém řetězci v průměru o 5kč méně).

Zvláštní kapitolou je pivo – hned u Mariánských lázní se nachází pivovar Chodovar, jehož produkce je velmi chutná – bohužel v lázních samotných drtivě převládá produkce pivovaru Plzeň a Budvar a místní (a lepší) Chodovar naleznete jen v několika málo podnicích, což je škoda.

Pozitivním rysem je i to, že snad ve všech zmíněných podnicích je zdarma WIFI síť pro připojení k internetu přes mobil či notebook.

A teď k jednotlivým podnikům:

Café bar a restaurant Classic (na hlavní tříde pod kolonádou)
Kavárna a restaurace na hlavním „korzu“ v mariánkách. Restaurace má vždycky minimálně venku plno, ale vevnitř lze najít většinou místo k sezéní. Velmi jsme si oblíbily „studený citrón“ – vymačkaný citron smíchaný s vodou a ledem a trochou cukru – v parnech hodně osvěžující nápoj.

Z pokrmů bych vyzvedl zejména deserty, různé dorty a poháry, jejichž nabídka se každý den obměňuje. Nabízejí i standardní kuchyni, z níž jsem ochutnál italský salát, tale ten nebyl nic extra (v „italském“ salátu byl eidam, šunka, vajíčko apod. Nesmysly) . Co se týká piv, točej plzeň.

Restaurant Mes Amis (nad Poštou v Centru)
První dějství – rok zpět – Zlatina máma, mnoholetá návštěvnice mariánek, nám doporučovala, že do MesAmis určitě musíme zajít. Loni jsme tedy tak učinili a byli jsme dost zklamáni – já si tehdá dal Carpaccio a zlata Caesar Salát. Carpaccio je italský pokrm, jehož hlavní součástí jsou jemně nakrájené tenounké plátky syrového zadního hovězího (nebo svíčkové), na tom zpravidla bývají nastrouhány hobliny parmezánu a kousky rukoly a to celé se zakape balzamikovým octem a nebo citronem. K tomu se podíává většinou italský chléb či nějaké vhodné pečivo Nutno dodat, že takto servírované Carpaccio potkáte málokde (např. Na žižkově v Personě). To co mi ale přinesly tehdá v Mes Amis bylo hodně „divoké“ – kousky syrového hovězího byly podivně natrhány na „cáry“. K tomu byla servírována klasická „česká“ obloha (rajče, kus salátu, sal. Okurka apod.) , nějaký sýr tam byl též, možná to byl i parmezán a dva kusy toastového chleba. Zlatin Ceasar salát vypadal podobně – s rajčatama a ledovým salátem (rajčata tam být správně nemají, používá se římský salát).

Celkově velké zklamání. Když jsme to vyprávěli Zlatině mámě, říkala, že to není možný, že asi měli špatnej den či co … .no letos jsme si tedy dali repete – já si dal tatarský biftek a Zlata smažený hermelín s brusinkami. Tatarák jsme si schválně nechal zamíchat.

Přinesli mi hnědou hromadu „tataráku“ (není tatarák a barva hovězího masa spíše obvykle červená?) k tomu opět obligátní oblohu doplněnou ředkvičkami a stroužky česneku na topinky, ty byly 4 a k 100g porci tataráku to je úměrné množství.

Chuťově byl tatarák dost nasládlej, musel jsem si ho tročku dosolit, ale nebyl uplně špatnej. Ta barva se mě ale nezdá – buďto nepoužili hovězí svíčkovou a nebo do tataráku nalili nějakou omáčku, která ho takto nepěkně obarvila…

Zlatin hermelín prý taky nebyl úplně špatný, s brusinkami si ale nedali žádnou práci, jen je nejspíše vyndali ze sklenice rovnou na talíř.

Ceny v podniku byli na Mariánské Lázně dost vysoké (většina jídel kolem 180-220kč) a nezdá se mi, že by kvalita podniku těmto cenám odpovídala.

Závěrem bych to shrnul, že na žádnej gurmánskej zážitek to v MesAmis rozhodně nevypadá, věřím ale, že možná některá jídla jim mohou jít lépe než zrovna ty naše vybraná. Carpaccio si tam ale rozhodně nedávejte.
Jo a pivko točej Budvar

Irish Pub (nad poštou v centru)http://www.irish-pub.cz/
náš „srdeční“ podnik hned vedle Mes Amis, kousek nad poštou.Do „Ajriše“ chodíme zpravidla první a poslední večer pobytu, dáváme si skvělé irské točené pivo Kilkennys (vyrábí je též pivovar Guiness) a jelikož se jedná spíše o bar a ne o restauraci, nabídka jídla je omezená. Nabízí cca 15 rychlých pokrmů,ale maj je docela vychytaný – já si tam často dávám Chilli con Carne, které má opravdu říz, na podzim či v zimě příjde k chuti gulášovka v chlebu, pak hospodské klasiky typu nakládaný hermelín, utopenci. Potěšila nás rybí očka – originále servírované jako jednohubky ve velice chutné kombinaci – chléb, cibule, rybí očko, okurka a kousek citronu – moc dobré.
Jídlo ale není to hlavní, proč byste do Irishe měli zajít – je to hlavně atmosféra a prostředí, které je stylizované do začátků 20. století – takže tu najdete staré hračky, starý psací stroj apod. Ceny jsou velmi vlídné a Irish pub je jedno z míst, kde to „žije“ i po desáté hodině večer a často to potkáte hodně mladých lidí. Z pivek tu, kromě zmíněného Kilkennys a Guinesse točí ještě Plzeň a Velvet.

Tapas bar Medité (u Chebské křižobatky) http://www.medite.cz
Tenhle podnik jsme vyzkoušeli letos poprvé a měli jsme trošku obavy, jak to bude vypadat, neboť jsme trošku zmlsán pražským letenským Tapas barem. Venkovní zahrádka na betonovém chodníku moc vábně nevypadá, šli jsme tedy dovnitř, tam je podnik též zařízen na můj vkus až příliš stroze – obavy se však rozplynuly po objednání prvních pochutin. Tapas je španělské označení pro menší předkrmy – v zásadě se jedná o více různých druhů pokrmů po malých porcích.Místní Tapas bar nabízí tedy studené tapas a teplé tapas plus deserty a další doplňky. Mají rovněž docela dost velký výběr mezinárodních vín.
Ze studených tapas jsme vyzkoušeli – „paštika z oliv“ (v zasadě domácí tapenáda) a olivy nakládané s chilli a tymiánem. Obojí velmi chutné. K tapas dostanete na stůl čerstvé stylové pečivo (a tím nemyslím český chleba a rohlíky :)). Pak samozřejmě ještě olivový olej či vinný ocet pro dochucení.
Největší radost nám ale udělaly teplé tapas – Zlata si velmi pochvalovala Toskánskou panenku v bylinikové a parmezánové krustě. Využili jsme i sezónní nabídku – na másle dušené lišky (houby, ne ty zvířata) s bilinkami a citronem – to bylo opravdu genitální (jak já říkám) jídlo.
Na závěr jsme si dali zapečené lilky plněné parmazánem v rajčatovém pyrré – jídlo docela vydatné, ale moc dobré. Žába – žrout – zakončila večeři ještě ananasovými ravioly plněné mascarpone skořicovým krémem s jahodovým přelivem, prý též velmi dobré.

Obsluha byla velmi příjemná a ceny též, za celé toto menu a nějaké to pití jsem za oba dva platil asi 800 stovek /bez dýžka/ . Shrnuto – do Mariánsko-lázeňského Tapas baru se rozhodně vrátíme.

Hotel a restaurant Poštovní Dvůr
Nenápadná zahrádka mezi dvěma hotely poblíž ušovické křižovatky – to je hotel a restaurace Poštovní dvůr. Dávali jsme si tam jen předkrmy, takže nemůžeme příliš hodnotit úroveň kuchyně – jen stručně – italskej salát super, Carpaccio průměr (i když oproti Mes Amis jasný vítěz), Marinovaný losos nic moc a salát s filetem z tresky v bylinkovém těstíčku výborný.

My jsme si toto místo docela při současném pobytu oblíbili hlavně kvůli chládku na zahrádce – právě poloha mezi dvěma baráky zaručuje, že je tam i ve třiceti stupňových pařácích hezkej chládek. Pivo točej plzeň a obsluha byla příjemná.

Zlatý sklípek (Chodovar)
Tak sem jsme si zašli, protože jsme viděli, že točej Chodovar – bohužel jen desíku (ta je vodová). Z názvu jsenm očekával hezkou sklepní restauraci (a la radnický sklípek v Praze apod.) bohužel jsme byli hodně zklamání – interiér restaurace byl zařízen hodně nenápaditě bez špetky fantazie a vůbec mě prostřední nelákalo si tam dávat něco k jídlu. Pohled na jídelní lístek to potvrdil – většinou české klasiky, ale asi nic, co by si dal člověk ve vedru pro pocit osvěžení. Ale nechci jen hanit, jak jsem psal, kuchyni jsme nezkoušeli, tak třeba vařej dobře.

A dva podniky z předchozích návštěv
Restaurant New York http://newyorkml.cz/
Tenhle moderně a vkusně zařízenej podnik na hlavní třídě má opravdu dobrou úroveň a kvalitu kuchyně – je zaměřen, jak už název napovídá, na zahraniční kuchyni – já jsem si tam dával opět carpaccio a jedině tam bylo opravdu dobrý, saláty a těstoviny též a ničemu se nic nedalo vytknout. Ceny jsou o něco vyšší, ale odpovídají kvalitě. Jediný zápor, co mi asi utkvěl v hlavě, byla pomalejší obsluha, neboť restaurace bejvá hodně plná.

Pueblo Mexico http://www.pueblomexicano.cz/
Asi jediná místní mexická restaurace žije hlavně z toho, že nemá v mariánkách konkurenci.Interiér je myslím docela povedený, celá restaurace má vestavěnou jakousi dřevěnou konstrukci, v jejíž různých úrovních se nachází jednotlivá patra a stoly a z tohoto pohledu je rozhodně povedená.

Co se týká jídel, je to už horší, některá nemají s mexikem mnoho společného… bohužel přesně si již nevzpomínám na konkrétní jídla – takže kritiku přenechám čerstvým návštěvníkům podniku či až se tam někdy vydáme v budoucnu na repete.
Prý tam rovněž mají vyhlášené steaky, ty jsme ale zatím neokusili.

U Filipa
A na závěr si nechám restauraci s pravou českou domácí kuchyní, která se nachází opět nad poštou, těsně vedle Irish Pubu. My tam byli jednou na podzim, kdy byly zrovna hody a dali jsme si domácí kachnu a bylo to úžasný. Při dalších návštěvách jsme okusili zvěřinu, svíčkovou a další české klasiky a vždy to bylo opravdu moc dobré. Pan majitel , který si mimochodem s hosty docela rád povídal, nám vyprávěl, že vše v nabídce je z „domácí“ produkce a od místních dodavatelů a myslím že je to na jídle i jeho chuti znát. A ceny jsou rovněž velmi příjemné. Tahle restaurace příjde vhod zejména ve studenějších obdobích, ale i v létě se tam dá vybrat lehčí jídlo.

Tak tolik k několika podnikům

Luke s Žabí pomocí

Kalousek nás motivuje

jen aby nás nepřemotivoval Číst celý příspěvek

Vzkaz pro všechny, na G+ jsou hry

je tam i Zynga poker… Číst celý příspěvek

Koncertní tejden

Hurá, už je tu pondělí a práce! 🙂
Zase jeden hudební příspěvek 🙂

Slavnější či profi kapely to asi tak mají běžné, každopádně u nás v Basketles jsme si v tomhle týdnu poprvé vyzkoušeli, jaké je to koncertovat několik dnů za sebou.

Minulý týden jsem tu zmiňoval hraní v Potštejně, ve čtvrtek jsme zavítali, opět jako každý měsíc, do klubu Palmovka v Praze. I přes probíhající léto a dovolené byl klub k mému překvapení zaplněn a kamarádi Jarda a Zodiac roztancovali publikum a ke konci jsme museli opakovaně přidávat. Premiéru si odbyly skladby Apache, My Girl a Eight Days a week. Naopak ke kytkám jsme odsoudili If I fell (aneb If I Feel dle J. Svátka) a That´s allright mama, které nám příliš nezněly. Pokoncertní afterpárty v klubu se nesla ve znamení panáků zelené s jardou, Zodiacem a dalšími známými a cestu domů si příliš jasně nepamatuju, jen že mě nakonec Fefi, který se motal s autem v ulicích, hledajíc svůj oblek, nabral a odvezl :).

V pátek jsem tedy musel trošku střízlivět, nebyl jsem tedy schopen zúčastnit se s odporným pastisem natáčení druhého dílů neanonymních alkoholiků (nový pořad Ashmana a Lukyhella na http://www.Stream.cz), což mě dost mrzí.

V sobotu jsme jeli hrát do Děčína na svatbu jedné naší návštěvnice z Palmovky a hráli jsme na velké zahradě pod stanem a společnost nám, kromě výtečného jídla a pití, dělal i náš starý známý DJ Cába, který opět pouštěl povedenou směsici starých i nových hitů.

Cestou do Děčína jsme vydatně zmokli,naštěstí při koncertě samotném se počasí umoudřilo, takže aparatura nezmokla a lidi mohli venku tancovat. Roztancovali se až při závěrečné třetině vystoupení a opět jsme museli opakovaně přidávat – tentokráte Žlutou ponorku a Hey Jude.

Ženich i nevěsta byli moc příjemní, oslava byla výtečná a mnozí členové kapely si pochvalovali maso z grillu a pečené jalapenos papričky 🙂

Z koncertu jsme dorazili do Prahy někdy po jedenácté večer a už druhý den před jedenáctou jsem zas byl u Fefiho a vyráželi jsme tentokráte na západ republiky, až za Cheb do Skalné, kde se tyčí hrad Vildštejn (http://www.vildstejn.cz/)

Počasí bylo odpoledne našstějí dobré, takže místo pódia dobře posloužila místní šibenice na nádvoří hradu (Fefi měl při hraní nad hlavou oprátku, což je při hraní silně motivující :))

Na nádvoří mají dokonce i takovou malou ZOO – maj tam divočáky, kachny, kozičky , králíky a hlavně Klokana.

Koncert začal už v 15:00 všechny lavice k sezéní byly zaplněné místními, takže obavy o návštěvnost se opět naštěstí nevyplnily.

Venku se hraje vždycky lépe než v sále, už jen kvůli čerstvému vzduchu a včera jsme si koncert náramně užili, musím tu poděkovat i místním dobrovolným hasičům, kteří nás měli „na starosti“ a se vším ochotně pomohli.

Tady jedna ukázka skladby Wipe Out, která nám dorazila dnes emailem od jednoho z návštěvníků:

Majitelka nás po koncertu pozvala na výtečnou večeři v hradní sklepní restauraci a dle reakcí návštěvníků se koncert vydařil a líbil se jim.

Opět nás potěšilo počasí, v klidu jsme sklidili aparaturu a až při večeři začal nechutnej slejvák, který trval celou dvouhodinovou cestu až do Prahy.

Závěrem musim dodat, že jsem získal více obdivu ke kapelám, které takto často hrají pravidelně, mně osobně to přišlo docela náročný (nejen na hlas) a rozhodně bych nechtěl takto trávit každej víkend :).

Luke

Norsko?

Kde to je?
Birek

Pánové, pánové… To byl jen přátelák. My hráli napůl a Norové jak o život…
Počkejte, až zapneme, to vám budou padat klobouky z hlavy.

Michal Bírek
Nejlepší trenér všech dob.

sobotní koncert a nedělní „natáčení“ TV VONA

nabitej víkend
Překvapení mám docela rád a zejména pokud se týkají muziky. Jedno z nich se nám stalo i teď v sobotu, kdy jsme s Báfketlef měli hrát na svatbě na zámku Potštejn. Cesta z Prahy tam trvá zhruba dvě hodiny a jelikož si takovéto koncerty většinou zvučíme sami, vyrazili jsme s čerstvým otcem Feferonem z Prahy už ve tři odpoledne, abychom vše včas připravili. Na svatbách hrajeme rádi, kromě dobré nálady tam bývá většinou i spousty dobrého jídla , pití a alokoholu – věrného přítele muzikanta :). Stejně natěšení jsme dorazili v sobotu kolem páté hodiny na místo a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že tato svatba bude skutku netradiční – ženich i nevěsta totiž byli vyznavači hnutí hare krišna a celá svatba a oslava se nesla v duchu filozofie tohoto hnutí včetně tradičního oblečení, pokrmů a indické muziky. Takže žádný alkohol a maso, žádné slečny v krátkých sukních apod :). Hlavně jeden nejmenovaný jedlík z naší kapely byl z vyloženě zklamán :).

Každopádně přijeli jsme tam kvůli muzice a musím říct, že i přes původní obavy, že se jim moc repertoárem nezavděčíme (přeci jen od George Harrisona toho moc v repertoáru nemáme a My Sweet Lord také nehrajeme), se koncert nadmíru vyvedl. Hráli jsme nakonec venku před zámkem, ženich s nevěstou a spousta hostů skoro celý dvouhodinový koncert protancovali a počasí nám též přálo, takže dojmy byly velmi dobré a rozhodně to byla zajímavá zkušenost.

Horší pak byla cesta domů, Fefi byl dostz unavenej, takže jsme stavěli na několika benzínkách, aby neusnul na dálnici, domu jsem dorazil až skoro v půl třetí, kdy jsem se ještě chvíli v noci v Praze na Lazarské koukal na bitku dvou ožralů, než jsem chytil taxík :).

V neděli jsme měli prozměnu jít s řepákeme dotočit exteriéry nového dílu „Na Točně“ – epizoda bude mít název „Tajemství Schonnenbergova pokladu“ a děj se bude točit kolem ukrytého nacistického zlata. No každopádně počasí včera natáčení venku nepřálo, tak jsme s klukama nakonec skončili v Sokolovně v řepích, kde jsme dali nejedno pivko a smáli se Ládikovejm TVL fórům 🙂

To byl zase povedenej víkend :).

S Báfketlef nás teď v týdnu čekají tři koncerty, ve čtvrtek v Praze na Palmovce a o víkendu opět svatba (tentokráte Děčín) a v neděli budeme hrát odpolední koncert na hradě Vildštejn u Chebu. Už se docela těšim na příští pondělí :).

Luke

Staré a polozapomenuté PC hry

ano, opět je tu ona chvilková nostalgie a vzpomínky na některé starší počítačové hry… 🙂

Na chvíli jsem se ponořil do vzpomínek a vygooglil pár webů týkajících se tzv. abandonwaru (staré hry a programy). Při listování seznamem her jsem si jich několik vybavil, tak se o pár vzpomínek podělím i s vámi 🙂

Microsoft Fury 3
Trochu netradičně začnu hrou od firmy Microsoft, která se příliš hrami neproslavila (kromě výtečného Flight Simulatoru a Solitairu :)). Tato hra byla totiž součástí balíku Microsoft Plus+ – to byl něco jako Service Pack 1 pro původní Wiindows 95. Táta si v roce 1996 právě tehdá pořídil moderní Pentium 100Mhz, 8 Mb RAM s originálními Windows 95 a tato hra tam tedy již byla předinstalována.
Microsoft Fury 3 je defacto volné pokračování předchozí DOSovské hry Terminal Velocity (tu jsem boužel moc nehrál) a v zásadě šlo o to, že jste v plně 3D prostředí letěli futuristickou stíhačkou a ničili jste nepřátele.

Lepší než popis je názorné video:

Ve hře bylo spousta druhů nepřátelskejch stíhaček – některé lehko zničitelné, jiné odolné… každá mise měla svého „guardiana“ -hlavního „hlídače“, kterého bylo třeba zničit…. Dále se ničili i pozemní cíle, jakési „lodě“ atd. No už si to moc nepamatuju. Docela hezkej byl desigh jednotlivých planet, na kterých hráč lítal – byly tam i tunely, pyramidy a různý vychytávky. V té době docela ušla i grafika hry, která i na Pentiu 100 byla plynulá a svižná – z dnešního pohledu je to ale strašně „pixelovaný“ :). Hra byla ale velmi zábavná a napínává a mnoho hodin jsem u ní tehdá proseděl…

Castle of the Winds 1 a 2
Prává RPG hra z roku 1989 určená pro Windows 3.x a vyšší 🙂
Jedná se o jednoduchou „tahovou“ RPG hru podobnou klasické deskové hře „dračí doupě“. V zásadě je tu hrdina, který má určitě vlastnosti (které se časem zlepšují) a který se musí v prvním díle utkat s Pánem Obrů (Hill Giant Lord). K tomu mu pomáhá vybavení, výzbroj, kouzla a všechny další prvky znémé z her RPG.
Grafika hry je velmi jednoduchá – hráč sleduje svojí postavu zhora a postava je symbolizována nehybnou ikonou, která se pohybu po mapě.
Mapa, což je velmi zajímavé, je vždy pro každou z her náhodně generována (vždy kromě prvního levelu), což způsobuje, že hra jen tak neomrzí.

Po cestě přes jeskyně potkáte nejrůznější příšerky a (ne)stvůry, které musíte zabíjet. Často po nich zůstávají různé poklady, zlaťáky, magické i prokleté předměty , které můžete dále využít a nebo v městě prodat. V městě pak můžete chodit do různých obchodů, kupovat nové vybavení, zbraně, magické hůlky a prsteny atd.

Hra je docela jednoduchá, bez omezení můžete „sejvovat“ a „reloudovat“, pokud Vás zraní, stisknete „r“ a postava začne odpočívat a pokud ji nic neprobudí, je za pár hodin „zdravá“… 🙂 hra je ale i přesto dost zábavná a dá se u ní strávit řada dní 🙂

Od roku 1998 jsou oba dva díly uvolněné k volnému stažení, takže pokud hru chcete vyzkoušet, stáhnete si ji na http://www.exmsft.com/~ricks/. Měla by fungovat na všech Windows výjma 64bitových systémů.

Elite – Frontier 2: First encounter
Vesmírný simulátor „Elite“ byl legendární už na 8bitových počítačích ZX Spectrum a dalších. Na PC se první verze Elite také ujala a časem vzniklo i několik pokračování, z nichž jsem opravdu hodně hrával to z roku 1995 – s názvem Frontier 2.

V zásadě se jedná především o obchodní hru. Hráč začíná v roce 3200 na jedné planetě v zastaralé obchodní lodi a má svobodu k čemukoliv. Může začít obchodovat a dovážet nedostatkové zboží z jedné planety (či hvězdného systému) na druhou, může ale brát i vojenské zakázky a začít pracovat pro armádu. Začnete tedy vydělávat peníze, koupíte si lepší lodě, motory a případně i zbraně a můžete se dát na „pirátskou“ cestu… hra nabízí opravdu velké množství možností a v zásadě se jedná o simulátor vesmíru. Jsou tam politické frakce které ovládají části vesmíru a které se nemají moc v oblibě, vycházejí tam dokonce několikery noviny, z jejichž zpráv se můžete dozvědět např. řadu informací, které Vám pomůžou v misích, můžete zprávy i ovlivňovat apod. Ovládání bylo trošku složitější a bez myši se prakticky hrát nedalo, ale šlo to zvládnout.

Grafika hry byla vektorová a odpovídala době vzniku, docela se mi tehdá i líbila. Pamatuju se také, že hra byla plná bugů a chyb a některé z mysí prostě ani nešly dohrát :).Docela by mě zajímalo, zda existuje nějaká předělávka nebo současná hra obdobného stylu?

Tak tolik k několika starejm hrám
Luke

Válka REVUE

a chčije a chčije…

tento způsob léta, zdá se mi poněkud…
kašlu na citáty, stejně si je nepamatuju, ale počasí mě už začíná štvát. Tohle má bejt léto? Tohle??!

O víkendu jsme byli na Vysočině na návštěvě u mejch prarodičů a kvůli počasí jsme skoro nevytáhli paty z chalupy a místo toho se nás babička snažila přecpat různejma dobrotama, což se jí docela podařilo – Guláš Haška Jaroslava, Řízky a bramborový salát, vydatná polévka, dědovo grillované kuře, zmrzlina a koláč…. navíc nám Babička nabalila domů tašku jídla, domácích marmelád a okurek, řízků ,skvělé cikánské pečeně od řezníka Šandy z Golčova Jeníkova… Marná byla slova odporu a o tom, že v Praze není válka ani nedostatek potravy… Po návratu domů ještě Žába jela za svým dědou do Zličína a vrátila se … hádejte s čím? Zase s taškou plnou koláčů a pečené kachny se zelím a knedlíky. Takže to teď nyní vypadá, že máme zásoby jídla na dva tejdny dopředu a naše malá lednice je totálně plná.

Tolik tedy k obžerství a já dodám jen k tomu počasí, že snad aspoň srpen bude trošku letní a že se nám letošní tejden v mariánkách v tomto ohledu alespoň trochu vydaří.

Luke