TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Monthly Archives: Srpen 2012

Jack Rozparovač

Walking down the streets late at night
Night is crawling and something’s here
I’ve seen him in my dreams
Oh no, jack the ripper

V roce 1888 celou Evropu šokovaly vraždy v londýnské čtvrti Whitechapel, ke kterým se dopisem přihlásil dopisem jistý „Jack Rozparovač“ (důvěryhodnost dopisů byla ale zpochybňována). Londýnská policie začala intenzivně pátrat po vrahovi, ale bez úspěchu. Dle způsobu vražd se vyšetřovatelé domnívali, že vrahem byl nějaký lékař či doktor. Podezřelých bylo prý kolem sta, bylo zatčeno i několik podezřelých, ale Jacka rozparovače se chytit nepodařilo. Vraťme se dnes tedy do podzimu 1888, kdy šílenství okolo „Jacka“ začalo….

Září:

Říjen:

Listopad:

Prosinec:

strach z Jacka rozparovače přesáhl hranice Londýna….

1890 – 1891

Případu se chytili i umělci a obchodníci, vyšly i první knížky o tajemné „rozparovači“ a i unás se hrála divadelní hra inspirována tímto příběhem:

Obdobné zprávy se rovněž v té době v tisku čas od času objevily:


Doufám, že jste se moc nepolekali! 🙂

Reklamy

Co se událo a co se chystá?

Uff, tak máme za sebou obě rodinné návštěvy u prarodičů a rodičů… bylo to docela příjemný, až na ty spousty jídla… nevím proč, ale občas mám pocit, že si babička/máma musí myslet, že snad doma hladovíme a proto navařej takovýho jídla…  takže už se těšim zas na svý těstoviny  :).

V pondělí jsme se  konečně v práci stěhovali do nové, nyní již téměř dokončené budovy. Pocity jsou smíšené. Nová budova je ryze funkcionalistická stavba, která působí dost chladně a to podtrhují neomítnuté stropy a sloupy (prý naschvál). Ošklivost.    Rovněž již „nemoderní“ kliky u dveří jsou v částech budovy nahrazeny jakýmisi „válečky“. Prostor pro naše oddělení je více stísněný než ve staré budově, dostali jsme nové nepohodlné křesílka a jediným pozitivem  je úžasnej automat na vodu v novejch kuchyňkách (ty se též docela povedly), kterej hezky modře svítí při stáčení vody…. no snad si brzo zvyknu, stejně jako naši uživatelé na nový email :).

Další menší novinkou je můj lehce občerstvený domácí počítač (nakonec vyhrálo 6ti jádro AMD FX6200 a 8GB RAM) a rozečetl jsem knížku o kontroverzní německé filmařce Leni Riefenstahl, která natočila několik povedených propagandistických nacistických filmů….

TV VONA teď trošku klimbá, ale jak jste si už možná všimli zde na blogu, Lukyhell a Lou se vytasili s novým dílem historek z podsvětí, který se myslím povedl a prý je již dokonce sestříhán další díl seriálu „ Na Vlastní pěst: Muž který miluje stromy„. Premiéra by mohla být třeba na naší říjnové chatě, pokud se tvůrci zúčastní  :).

V září se bude natáčet další díl Neanonymních alkoholiků, kde prý budu opět hostovat a bude se jednat o „smrtící speciál“ s hodně silnými chlasty. Snad neoslepnu.

Teď o víkendu mě prozměnu čeká hraní s kapelou – s naším uskupením „Get Back“ si zahrajeme poprvé na Moravě – ve Valticích – prý v nějakém místním sklípku. „Předkapelu“ nám má dělat místní  cimbálovka, na což se dost těším!

Tolik k posledním dnům… jo a vlastně jsem tu zapomněl představit muj měsíc starej (vlastně tedy novej) retro blog (to je taková móda posledních let), takže kdo se chce na chvilku vrátit do starejch časů, může se podívat na http://zpatkyvcase.wordpress.com/ 🙂

Luke

New York ve 30. letech

Dneska se podíváme do Ameriky. ve 20. letech zažil New York velký rozmach, předstihl v té době Londýn co do počtu obyvatel, kterých bylo na začátku 30. let v NY  více než 10milionů. V té době byly rovněž dokončeny jedny z nejznámějších mrakodrapů světa – Chrysler building, Empire state building a též  proslulé Rockefeller centrum. Starostou New Yorku byl v té době velmi populární Fiorello La Guardia a město i přes světovou ekonomickou krizi rostlo dál. V roce 1939 se v New Yorku konala další ze světových výstav „1939 World´s fair„, na které se, v předvečer druhé světové války, návštěvníkům poprvé představila televize, stereofonní záznam a další tehdejší zázraky techniky a kultury.

Pojďme se tedy podívat na několik obrázků a článků z New Yorku z 30. let…

Jak se létalo Aeroflotem v roce 1961

Následující článek z časopisu Popular Mechanic přibližoval v roce 1961 americkým čtenářům cestování se sovětskou leteckou společností Aeroflot. Otázkou je, do jaké míry stav v článku popsaný odpovídal skutečně realitě, jak známo, propaganda byla tehdy mocnou zbraní….

Následuje článek:

Další pokračování se mi nalézt bohužel nepodařilo…

Milovník kočičího masa z roku 1887

Tohle už jsem kdysi dával na svůj web o retro-gastronomii, ale myslím, že si to jako kuriozitka z roku 1887 (Národní listy) zaslouží uvedení i zde… přeji dobrou chuť 🙂

Prosba lidumilům 1905

Tak co, pomohli byste? 🙂

Jak vznikal seriál „Točna: historky z podsvětí“

Seriál Točna: Historky z podsvětí má ve tvorbě Tv Vona zvláštní místo. V současné době se prezentuje jako spin-off série sitcomu Na Točně , ale možná vás překvapí, že by to mělo být spíše naopak. Točna: Historky z podsvětí je totiž mnohem starší, než její sitcomová odnož. Tvůrci seriálu, Lukáš Helcl a Lukáš Hrdlička, se rozhodli rozfoukat mlhu bludů, která doposud halila tento Historky, a natočili dokument, ve kterém vás provedou celou bohatou historií tohoto seriálu. Nebo možná ne úplně celou.

Nikoho z vás pravděpodobně nenapadlo, že první verze Historek z podsvětí vznikla už v roce 1986. Československá televize se tehdy rozhodla přijít s něčím novým, neotřelým. Ve snaze konkurovat zahraničním trhákům jako Jack Holborn nebo Robin Hood vsadili na soudruhy Helcla a Hrdličku a se štědrým rozpočtem je poslali natáčet. V dokumentu se dozvíte, kdo všechno v tehdejší verzi seriálu hrál a jak to celé skončilo. Nejzajímavější ale určitě bude ukázka z pilotní epizody. Dokument se však nezaměřuje pouze na období pobytu obou tvůrců v ČSSR. Snahou dokumentu je vykreslit vývoj seriálu, ukázat divákům, jakými změnami seriál prošel, než se dostal do současné podoby.

Největší posun v uměleckém vyjádření se bezesporu dostavil při natáčení v zahraničí. Na tom se shoduje většina předních kritiků. Původní koncept série se obohatil o netradiční prvky, které posunuly žebříček kvality směrem vzhůru. Lukáš Helcl a Lukáš Hrdlička vstřebávali zkušenosti a implementovali je do své série. Velmi přínosná byla konfrontace s asijským prostředím. V Hong-kongu se oba tvůrci učili od těch nejlepších akčních režisérů a pokusili se přenést jejich mistrovství do další verze Historek z podsvětí. V dokumentu samozřejmě nechybí ukázka z dílu, který vznikl v Hong-kongu.

A potom přišel Hollywood. Mekka filmu rozevřela svou náruč a zasvětila Helcla a Hrdličku do své slavné továrny na sny. V místě, kde se seriály podobné Historkám, natáčeli jak na běžícím pásu, mohli tvůrci načerpat inspiraci a ponořit se do tajů produkce. Jak si Historky vedli v konkurenci s Miami vice, Magnumem, Hunterem a dalšími seriály se rovněž dozvíte v dokumentu. Helcl a Hrdlička vám také sdělí, kdo všechno v seriálu hrál. Mnohá jména vám určitě vyrazí dech.

Seriál Točna: Historky z podsvětí má za sebou dlouhou cestu. Pokud ho chcete lépe poznat, dokument o vzniku má právě dnes premiéru na stránkách Tv Vona.

Dokument Jak vznikal seriál „Točna: Historky z podsvětí“ můžete shlédnout zde:

 

LOU

Voskovec a Werich v dobovém tisku 1

Představovat pány V+W českému čtenáři je asi zbytečné, tito legendární „klauni“, autoři, herci i zpěváci ovlivnili nejednu generaci svým chytrým humorem, poetikou, ale i písničkami s nadčasovými melodiemi Jaroslava Ježka.

na Krameriovi jsem prohlédl volně dostupný online archiv Národních listů a Národní politiky, též časopisu Rozpravy Aventina  a nabízím zde výběr novinových článků z dob existence Osvobozeného divadla až do nuceného odchodu V+W+J do Ameriky  (1927-1939). Nutno ještě podotknouti, že oba dva „Národní“ listy (pravicově orientované) neměly pány V+W příliš v oblibě, považovali je za nebezpečné levičáky a to je docela znát zejména na článcích z druhé poloviny 30. let.

Název „Osvobozené divadlo“ vlastnil ještě před V+W spolek „Devětsil“, který pod tímto názvem realizoval řadu představení – důkazem budiž článek ze začátku roku 1927

Jak známo, první hra V+W „Vest pocket revue“ měla premiéru v dubnu 1927. Od května téhož roku ji začali hrát V+W v sále umělecké besedy (hostovali ale i např. ve švandově divadle na konci června téhož roku) a do konce roku 1927 ji stihli odehrát téměř 80x.

Jeden z prvních článků o V+W jsem našel z 9.9.1927:

Popularita hry (kterou nakonec hráli 208x) zaujala na konci roku podnikatele Miloše Havla (strýc bývalého prezidenta Václava) a nabídl jim funkce uměleckých ředitelů nového Lucerna Baru (nyní Lucerna Music bar), která zahajovala 31.12.1927 svůj provoz. Návštěvníky lákal v noviných tento inzerát:

Zajímavostí je, že v té době se často v tisku objevovalo příjmen í Jana Wericha s tvrdým „Y“ – těžko říct zda omylem nebo naschvál…

Dle vzpomínek Jana Wericha vydrželi V+W v tomto podniku hrát jen cca měsíc (vždy po představení Vest poketky jeli do Lucerny a od 23:00 měli svůj program pro převážně alkoholem povznešené publikum, tolik se lišící od jejich divadelního publika). Nakonec prý dali Havlovi výpověď, protože je to nebavilo….

Mezitím připravovali další hru Smoking revue….

Rovněž v té době V+W navštívili Paříž (dle slov J. Wericha ještě v roce 1927 na pozvání M. Havla) a výsledkem jejich cesty byla obdivná reportáž o shlédnutém varientním představením Folies Bergere z roku 1928:

Co přípravovali V+W do roku 1930?

Po několika rozpačitých hrách našli na začátku 30. let V+W svůj styl a napsali řadu velmi zajímavých her, z nichž řada si brala na mušku nastupující fašismus a diktátory obecně. Jedna z nich byla hra Kat a blázen:

I V+W potřebovali reklamu:

V roce 1937 oslavili V+W 10 let na scéně…..

V roce 1938 se začaly stahovat mračna a kvůli obavám z provokací  byla v listopadu 1938 V+W odňata divadelní license:

Voskovec a Werich už tušili, jak to tady asi dopadne a rozhodli se odejít do USA. O tom vyšla v Národních listech jen tato malá noticka v lednu 1939:

Bary a hospody z 30. – 60. let

Je pátek a řada z nás v tento den večer vyráží do barů a hospůdek příjemně posedět s přáteli, popít trochu alkoholu, pobavit se  a oslavit tak příchod víkendu.

Proto se dnes podíváme, jak to v zahraničních barech vypadalo před mnoha desítkami let… tak na zdraví – cheers!

Vtipy z 20. let

vybráno z Humoristických listů z let 1920-1929….

(kliknutím na obrázky zvětšíte)

Kino Aero a jeho historie…

aero-devadesata-leta

Mám rad věci a místa s historií. Mám rád to vědomí, že v tomhle kinosálečku někdo sledoval možná ten samý film, jako já, před 50ti lety – možná seděl (nebo seděla?)  na stejném místě jako já a možná i na té samé dřevěné rozvrzané sedačce.  Je to takovej pocit prolnutí s něčím historickým, ale né příliš vzdáleným.

Dnešní doba je dost uspěchaná – a nic proti tomu – ale já se občas dost rád zastavím a nechám se pomalu unášet a nehoním  se stále za něčím.  A právě kino může být jedním z mých útočišť před všudepřítomným spěchem.

Když jsem zmínil kino, tak nemám  na mysli multikino – ty sem dříve také hojně navštěvoval , ale čím dál víc mi připomínají továrny na zábavu  – koupit lístek u jedné z pěti přepážek, u znuděnejch brigádníků předraženej popkorn a nealko, jít si sednout do jednoho z 20ti stejných sálů do vypolstrovaých a plastových sedaček a po filmu šup šup pryč, abys uvolnil místo dalším ovečkám.  To je pro mě spíš stresující než uvolňující. Ale abych byl spravedlivej – multikina mají většinou kvalitnější projektory, xkanálové zvukové systémy a další vychytávky, které malá kina už z principu většinou nedokážou nabídnout.

Přijít do kina pro mě teď znamená sednout si před filmem k baru, dát si po práci drink nebo vínko, poklábosit s přáteli či obsluhou  – zkrátka se tak trochu „naladit“ a pak se v klidu přesunout do sálu. Po té se bez zdlouhavejch reklam podívat na film a následně opět v kině u skleničky vstřebat dojmy z filmu a případně se s nimi podělit s ostatními… tahle neformální atmosféra, která v řadě malých kin panuje, je ojedinělá, stejně jako sorta lidí, kteří tam chodí. Ať už to jsou různí pseudointelektuálové s plnovousy, krásné studentky či důchodci, tak i kinofilové a zkrátka fandové filmu. Odhaduju, že náhodní diváci, kteří jdou do kina 2x za rok, si dnes spíše vyberou multikino.

Co dneska může tedy malé kino divákovi nabídnout? Kromě zmíněné atmosféry (kterou ale né každý vyžaduje či vnímá) je to určitě výběr filmů. Určitě nečekejte, že v malém kinu uvidíte nejčerstvější filmové novinky  (v případě malých pražských kin to ale úplně doslova neplatí) – pokud má ale kino dobrého dramaturga, uvidíte rozhodně filmy, které byste v multikině nejspíše neviděli. Ať už jsou to filmy nezávislé, filmy mimo hlavní mainstream, hudební filmy, dokumenty či speciální projekce klasických „starých“ filmů.  Pak jsou to různé tématické projekce či cykly filmů, minifestivaly či soutěže amatérských filmařů.  Lákadel je zde spousta a nesmím zapomenout i na otázku vstupného, které je často i dvojnásobně levnější než v multikinech, což je jistě také  nesporná výhoda.

aer1933

My jsme si v posledních letech oblíbili jedno z těchto malých kin – žižkovské Aero a můžu říct, že velkou výhodou je, pokud máte takovéhle kino hned u baráku – nejste pak omezeni hromadnou dopravou,  počasím  či intervaly tramvají a můžete si v klidu užít atmosféru kina a v našem případě i Aero baru.

kino1933

Jistý Emil Sirotek si začátkem 30. let usmyslel, že na Žižkově otevře další kino (tehdy tam již cca 3 kina byla) a využil pro to dvůr v Biskupcově ulici č. 1733/31, kde postavil moderní kino se sálem pro 649 (!) lidí.

Kino bylo slavnostně otevřeno 10.11.1933 projekcí filmu „Madla z cihelny“  a na slavnostním otevření byl i režisér filmu Slavínský a herci Lída Báárová, Hugo Haas a Antonie Nedošínská

aero15111933

Sál byl tehdy o dost větší než dnes (dnes má kapacitu cca 350 míst) a rovněž v sále nebyla ona elevace hlediště směrem vzhůru  – ta byla vybudována až v roce 1959.

v roce 1945 bylo kino znárodněno a v roce 1959 byla provedena velká  rekonstrukce a jako jedno z prvních v Praze bylo kino bylo přebudováno na cinemaskopické (v zásadě širokoúhlé).
Po revoluci v roce 1989 kino brzy zkrachovalo a pustlo, než se jej v roce 1997 ujal současný provozovatel, který opět dodal kinu slávu a styl, který z něho dělá jedno z nejpříjemnějších kin v Praze.

Určitě se do něj někdy zajděte podívat!

PS: Některé fotky a informace čerpány z Aero časopisu Palubní deník z prosince 2003kino Aero, logo   

A jdeme detoxikovat…

…aneb zamyšlení nad démonem A.

Už nikdy nebudu pít!“ Kolikrát jsme každý z nás tohle řikali  a kolikrát jsme to (někdy i během pár hodin)  porušili…Alkohol je defacto jed a ke kvalitnímu životu rozhodně podle mě patří, ale v rozumné míře. Co to ale je „rozumná míra“? Pro někoho je to sklenka vína denně, pro jiného láhev denně, pro jiného sklenka za měsíc…  je to vždycky individuální a já bych řekl, že rozumná míra je takové množství, po kterém se člověk ještě chová „rozumně“ a alkohol mu nezastře vnímání do té míry, že se člověk neovládá.  Je zde ale i druhá stránka a to je vliv na zdraví člověka a pokud se jedná o každodenní pití, říká se, že více než 1 sklenka vína/půllitr piva tělu škodí.

Proč ale mluvit jen o negativech – alkohol (jako každá droga) má bezesporu i řadu pozitiv – uvolnění se, zbavení se ostychu (aneb tzv. pití na kuráž), rozšiřuje cévy – zlepšuje krevní oběh a další příklady, ve kterých ale opět hodně závisí na zkonzumovaném množství.  Pozitivní vliv má často i na partnerské vztahy – je dokázáno, že některé by možná bez alkoholu ani nevznikly 🙂

Dalo by se taky mluvit o druzích alkoholu – stačí mi dělení na tvrdej alkohol a ten ostatní (řekněme pod 15%, kam spadají hlavně vína, piva atd.). Zejména u toho tvrdého se myslím vyplatí pít alkohol kvalitnější a né nějaký patoky naředěný technickým lihem, po kterých – kromě samotné otravy alkoholem – můžete mít i jiné zdravotní následy. I zde je stará pravda, že za kvalitu se platí.

Další stranou mince je pohled společnosti na konzumenty alkoholu – snad i díky tomu, že u nás pije alkohol téměř každý občan starší 15ti let, je pohled společnosti na tyto konzumenty poměrně benevolentní (narozdíl např. od kuřáků) a vadit začínají až opravdoví „ožralové“, kteří obtěžují své okolí. Myslím, že v Evropě jsme na tom v tomto ohledu poměrně liberální.

Kdybych to měl celé  shrnout, tak bych napsal,  že nezávidím alkoholikům ani abstinentům – oba mají život svým způsobem  ochuzený – každý ale z jiného pohledu. A jako u jistého přírodního živlu(živle?) platí, že alkohol je dobrý sluha, ale zlý pán.

A na závěr konkrétněji:

Po „náročném“ víkendu (koncerty, oslavy a svatby ke konzumaci alkoholu doslova vybízejí)  jsem abstinoval v pondělí a po včerejší „lehkém“ zapití narozenin si dám detoxikaci i dnes, abych se mohl zítra opět trávit alkoholem v Řepích v Sokolovně :).

Tak rozumnému pití zdar!

Luke

 

 

 

Dojmy z Paříže v dobovém českém tisku

mapa1870

A je tu opět má oblíbená Paříž, která od povstání komunardů v roce 1871 (několik týdnů byla dokonce Paříž socialistickou republikou) rozkvetla a dostala se do zlaté doby, která se dnes označuje jako Belle Époque – rozmach kultury (Folies Bergere, Moulin Rouge…) i architektury  (Sacre Coeur, Eifellovka…) , v paříži se konala velkolepá světová výstava v roce 1889. V Paříži v té době žili a umírali světoznámí malíři,  básnici a spisovatelé, proslavil se tu tehdy i náš Alfonz Mucha, šéfkuchař August Escoffier dovedl k dokonalosti francouzkou kuchyni a bratři Lumierové zde pouštěli své první „pohyblivé obrázky“.

Po první světové válce se Paříž stala centrem módy i útočištěm nové generace spisovatelů (ztracená generace), v 30. letech jí ale dost zasáhla světová krize, vlády se střídaly a padaly jak na běžícím pásu a pomalu se začalo schylovat k válce druhé…

Jaké dojmy z Paříže z těchto let měli čeští fejetonisté či novináři?  Opět jsem prohrabal archiv národních listů a našel několik fejetonů a zpráviček z pařížských ulic….

1889 – kliknutím zvětšíte do čitelné podoby

fejeton27051889

Menší historka z Pére Lachaise z konce 80. let 19. století:

houba1887

1911:

dopisz parize 1911

Konec Montmartru 1913:

montmartre1913

Okénko do světa 1934:

okenkodosveta1934_1

Nové břicho paříže 1936:

brichoparize1936

Montmarte 1930:

montmartre1930

Stavba Sacre-Coeur (cca 1885-1890):

Reklama na kondomy z roku 1883

Opět jedna z reklam z Národních listů z roku 1883…. 🙂

a tady o pár let později z roku 1891…..

Zmizení Agathy Christie

V roce 1926 měla královna detektivek, Agatha Christie, za sebou již 6 úspěšných románů, byla v Anglii velmi populární a v témže roce jí její tehdejší manžel Archibald Christie sdělil, že miluje jinou ženu a že se chce rozvést. Agathu to hodně ranilo a 3. 12. (někde jsem četl že až 8. 12.) opustila  jejich dům ve Styles v Sunningdale, zanechajíc dopis pro služebnou, že odjíždí do Yorkshiru, nasedla do svého auta (Morris Cowley) a odjela. Její auto bylo později nalezeno opuštěné v křoví v „Newlands Corner“ (oblíbené to piknikové místo místních)  a po Agátě ani stopy. O celou věc se začal zajímat tisk a „aféra se zmizením známé spisovatelky“ byla na světě.

Styles v Sunningdale a automobil, ve kterém Agatha odjela…

Veřejnost i policie začala po Agatě pátrat, do pátrání se zapojil i otec Sherlocka Holmese, spisovatel Arthur Conan Doyle, který se snažil najít řešení případu u jedné okultní vědmy 🙂

Po 11ti dnech byla Agatha objevena v městečku  Harrogate v hotelu Old Swan, kde jí poznal jeden místní hráč na banjo.

Old Swan hotel v Harrowgate v severní Anglii

Agatha tam byla ubytována pod falešným jménem Teresa Neele z kapského města a sama nepodala žádné vysvětlení svého zmizení. Někteří se domnívali, že  se po nedávně smrti matky a rozchodu s manželem nervově zhroutila a prožila amnézii, jiní se kloní k názoru, že šlo ze strany Agathy o určitou formu úniku ze svízelné situace či dokonce že šlo o „reklamu“.

V roce 1979 byl natočen film Agatha, ve které se dokonce tvrdilo, že Agatha plánovala chytře provést vraždu své sokyně v lásce a proto ta falešná identita….  (http://www.csfd.cz/film/263-agatha/)
I u nás v té době Agathino zmizení vzbudilo zájem, důkazem budiž dva články týkající se této události z Národní Politiky a Národních Listů z Prosince 1926:


Agatha se posléze ve 30. letech znovu provdala za archeologa Sira Maxe Mallowana a prožila spokojeně zbytek života po boku druhého manžela až do své smrti v roce 1976. O svém zmizení nikdy nemluvila, tvrdila že si nic z těch dní nepamatuje a ani ve své autobiografii nepoodhalila, co se během těch 14ti dní  stalo.