TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Monthly Archives: Listopad 2012

Jizda

Tramvaje v zime maji nevyhodu, ze je rano venku trochu svetla, ale v tramvaji jeste tma. Misto cteni knizky tu sleduji scenu matky a dvou skolnich deti.
Holka a kluk sedi na proti sobe a maji rozehranou karetni hru ve stylu Pokemon. Kazdy ma aktovku tak obrovskou, ze tam maji asi celou detskou knihovnicku. Ve hre jim aktovky prekazi, ale na scenu prochazi matka a tasky si bere k sobe. Zamavalo to s ni tak, ze se potvrdilo to s tou knihovnou. Kluk s holkou zapasi na celou tramvaj sermujou kartickama. Matka vykrikne neco jako: „vzdyt nemas ukol“. Rozlozi si to a uz ho klukovi pise.
Kluk je takova tlusta kulicka. Nebudu ho hodnotit, ale jinak bych napsal, ze ma poruchy pozornosti a ve skole velky problemy. Na sobe teplaky. Ale v teplakach je i mama a vidam i mlady holky v teplakach, takze to vlastne ja jsem out za kalhoty.
Jako kratky vstup do tmave tramvaje to myslim staci.
Preji i vam zajimave cestovani po Praze.

Ladik

Pozvánka na koncerty

Chtěl bych Vás lenochy pozvat na poslední dva veřejné koncerty mých kapel v prosinci:

V úterý 4.12. zahrajeme s The Basketles opět v hudebním klubu Palmovka  a den po té 5.12., v klubu Kain vystoupíme s Psycho Doors revivalem – bude to na půl roku náš poslední koncert s Doors, protože bubeník chytil někde erasmus

A ještě si dovolím krátce shrnout včerejší shlédnutý koncert na lodi Kristian Marco  – zahráli kapely Špinaví Lůzři, Djambou a Rumblemen.  Mí oblíbení Lůzři zahráli svůj mix bluesových i vlastních skladeb a premiéru měly dvě novinky v jejich repertoáru.  Další kapelou byli Djambou – jejich muzika mi připadala jako mix led zeppelin a psychedelie, bohužel s nepříliš sehranou rytmikou – výtečnej byl ale kytarista a některý nápady byly zajímavý. Vrcholem večera pro mě ale byla poslední kapela Rumblemen – instrumentální surfrockový kvintet (dvě kytary, basa, bicí a saxofon), který dobře zahrál řadu klasických Surfových instrumentálek – konečně jsem tedy slyšel naživo  skladby jako Pipelines (od Lively ones), jack the ripper, James Bond Theme, Mr. Moto, Penetration a nemohla chybět ani Misirlou a Wipe out…

A tady je jedna ukázka z koncertu – instrumentálka Penetration…

Luke

Jdu si postěžovat

Částečně na sebe a hlavně na tohle školení.
Vyhláška 50 o elektrotechnické způsobilosti je třeba každé 3 roky přezkušovat.
Proč mám znát nějaké proudové chrániče,  sítě TT, obvodyFELV.
Protože čas od času rozebírám počítače?
Protože nad tím nikdo nepřemýšlí.
Vsadím se, že se mě zkoušející na pc nezeptá a bude se mě ptát na zásuvky v koupelně, kulmu nebo vysavač. To v práci totiž běžně opravuji.
Jsem na to zvědavej, ale vůbec se netěším.
Ladik

Přezkoušení je za mnou. Test jen tak tak. A ústní taky šlo, když jsem zkoušejícímu vysvětlil, co jsme my ajťáci zač. Zná nás.
Řepáci, pamatujete si tu historku ze základky, jak spadlo osmákovi horský sluníčko do vany? Možná by ho zachránil proudový chránič. Vypnul by to během zlomku vteřiny. Takže by se mu v lepším případě nic nestalo. Možná by měl zástavu srdce a utopil by se…

Další filmy

Batman: Dark knight rises

http://www.csfd.cz/film/252669-temny-rytir-povstal/

Konečně jsme viděli nového Batmana, kterého tu už v srpnu Lou vychválil. Batman začíná v tomhle díle jako vyvrhel, který je neprávem obviňován ze smrti „miláčka města“ Harveyho Denta a v momentě, kdy začne Gotham city ohrožovat zločinec Bane se Batman musí dát do kupy a opět zakročit…  film je skutečně strhující, Batman je docela polidštěn v tom, že to neni už jen ten machr, kdo rozdává rány, ale musí jich zde i dost přijmout. Nechybí samozřejmě Batmanův spojenec, komisař Gordon (Gary Oldman), Michael Cain a Morgan Freeman zas pomáhají Batmanovi z pozice starších a moudřejších a celkově má film spád až k finále, které sice bylo na můj vkus docela rychlé, ale dobře natočené.Film má 160 minut, ale uteklo to a nenudil jsem se…

Atlas mraků

http://www.csfd.cz/film/290326-atlas-mraku/

Nejčerstvější filmový zážitek ze včerejška, od kterýho jsem tedy čekal o dost více, než (pro mě) zmatené vyprávění šesti různých příběhů v šesti různých dobách, které jsou vyprávěny nepřeskáčku bez (dle mýho názoru) většího smyslu či logiky.  V každém příběhu je znázorněn vztah mezi utlačovaným (jednou je to černoch, podruhé gay, potřetí starý spisovatel, pak zas zotročená japonská servírka z budoucnosti atd. :))  a jeho utiskovatelem  a o střetu mezi nimi. Na začátku filmu nám bylo slíbeno, že se hezky příběhy na konci propojí, což se ale myslím nestalo a jediným spojovacím vodítkem, které jsme s Žábou zaznamenali, je vlastně to, že v každém z 6ti příběhů se řešilo defacto to samé jen jiným způsobem a vyjádřením. Navíc těch 172 minut délky bylo pro mě už na hranici únosnosti.  Pochválit musim výpravu, kostýmy, vizuální zpracování scén z budoucnosti  i vcelku dobré herecké výkony Toma Hankse a dalších.  Režisér Tom Tykwer se ale myslím v dějové stránce filmu moc nevyznamenal a koukl jsem se naschvál na jeho filmografii a hned se mi rozsvítilo – to je ten samej režisér co natočil (pro nás s Žábou kultovní hláškový sračkový) film „Parfém: příběh vraha“! A jsme doma! 🙂  (ale bych ho jen nekritizoval, natočil i povedený film „Paříži, miluji Tě“).

Atlas mraků bych tedy hodnotil jako průměrnej film, rozhodně jsem rád, že jsem ho viděl, ale nechápu, jak může mít na csfd 87procent …

Samsara

http://www.csfd.cz/film/227570-samsara/

Režisér Ron Frick se proslavil filmovými kolážemi (jak bych to nazval) o naší planetě a civilizaci – nejprve to byl film Baraka na začátku 80. let , známý je i Chronos či nevyslovitelný Koyaanisqatsi. Žádný jeho film jsem ještě celý neviděl, tak jsem byl zvědavý, jak dopadlo volné pokračování Baraky s názvem „Samsara“.

Narozdíl od výše uvedeného Atlasu mraků jsem zhruba věděl, na co jdu a tak jsem ani neměl žádné přehnané očekávání co se týká děje a spíše jsem doufal ve vizuální podívanou a zklamán jsem rozhodně v tomto ohledu nebyl. Ron Frick je považován za mistra tzv. time-lapse (existuje českej výraz pro zrychlené dlouhonatáčené záběry?) snímání  a tato technika byla ve filmu velmi často použitá s velmi efektiními výsledky (zrychlené záběry na pohybující se vrhající stín od měsíce, rušný provoz na dálnicích v LA,  davy poutníků v Mecce…). V celém filmu se autor soustředil na zobrazení různých podob našeho současného světa – od moderních urbanistických měst a kultur, přes „kult masy“ v číně a koreji až po zapomenuté kmeny v africe či mnichy v Tibetu (či kde to točili). Jelikož jsou záběry různých kultur často kombinovány, vytváří to zajímavej kontrast mezi duchovním a materialistickým pojetím dnešního světa. Nemohl jsem se ale ubránit tomu, že se nám autor snažíopět (po kolikáte už?) vnutit myšlenku, že západní civilizace je v úpadku a že jen chudoba či duchovní povznesení je „to pravé“  – alespoň takhle jsem si smysl filmu vyložil já  :). Obsahově mi tedy přišel film dost klišé, ale vizuálně se jedná opravdu o zážitek, kterému by slušela 3D podoba (ano, jeden z mála případů, kdy bych uvítal film ve 3d).

 

Hlídač č.47 (pickup)

http://www.csfd.cz/film/4053-hlidac-c-47/

Mám tu ještě jeden americký film z roku 1951, který je velmi zajímavý tím, že jej natočil český herec Hugo Haas. Hugo Haas byl tehdy československý emigrant a podařilo se mu v Americe založit vlastní produkční společnost a natočil i několik relativně úspěšných filmů a právě hlídač č47 (dle knihy J. Kopty) byl jedním z nich.

Byl jsem zvědavej, jak se Hugo popere s rolí železničáře, kterej si najde mladou ženu a která ho začne pomalu a jistě „ničit“. Hugo Haas to zvládl s bravurou – narozdíl od svých předválečných rolí svůdníků a miláčků dam zde hraje obtloustlého postaršího člověka (imigranta z evropy, čimž je vysvětlen i jeho akcent) a hraje zde opravdu dobře a nepřehrává tolik jako ve svých starších českých filmech.

Film rozhodně stojí za shlédnutí – zatím jsem neviděl nejnovější remake Hlídače 47 od Renče, ale i tohle je velmi zdařilá verze.

Luke

Evil dead (2013)

Příští rok se opět otevře tajemná kniha Necronomicon a zlo vtrhne znovu na tento svět
… nebo lépe řečeno do kin.
Na internetu se objevil trailer k remaku slavného hororu a podle ukázek by to mohlo být hodně dobré. Je tam plno krve, hrůzy, zombíků a nechybí ani motorovka. Režie se ujal v podstatě neznámý režisér Fede Alvarez, který má za sebou zatzím jen 4 kratší filmy, ale za to všechny hororové. Na scénáři filmu se podílel Sam Raimi (režisér původního filmu Evil dead a jeho dvou pokračovájní) a na produkci potom zbytek staré známé party – Bruce Campbell, Rob Tapert a ještě další jména.
Obstojí nová verze Evil deadu i bez Bruce Campbella? To je otázka, na kterou dostaneme odpověď někdy na jaře. Mě osobně se trailer líbí a věřím, že pod Raimiho dohledem Alvarez film zrežíroval přesně podle představ fanoušků původní série.

imdb: http://www.imdb.com/title/tt1288558/

LOU

Světová kuchyně po česku

K dnešnímu příspěvku mě inspiroval aktuální díl „Pekla na Talíři“  s názvem „Itálie po česku“ (http://www.stream.cz/peklonataliri/774894-peklo-na-taliri-italie-po-cesku)Pro ty, kteří tento díl neviděli (či nechtějí vidět), tam Roman Vaněk ukazuje typické „rizoto“ po česku a následně italský kuchař Riccardo Lucque ukazuje, jak se má opravdu vařit italské Risotto.  Nemohli si snad vybrat lepší příklad mršení tradičního italského pokrmu, jak nám ho často v českých restauracích a „pizzeriích“ nabízí.  Nejen rizoto se ale v naší zemi „proměnilo“ v něco zcela jiného – ona celá italská kuchyně (u nás tolik populární) je většinou v českém podání hodně odlišná od originálu a většinu pokrmů by italové nejspíše ani nepoznali – namátkou různé pizzy s eidamem a kečupem, vše možně udělané špagety, cézar salát bez jediné autentické ingredience, tiramisu z pudingu či mé oblíbené Carpaccio… A nejen italská kuchyně je u nás v restauracích  parodována – dříve byla velmi oblíbená „čína“ po česku (to když jste do českého rizota přidali buráky a pár kousků zeleniny navíc), francouzská kuchyně („francouzské brambory“, „francouzský dresing“  atd), mexická kuchyně (to že nějakou masovou směs s fazolema zabalej do koupené tortilly…) a další příklady.

Ptám se sám sebe, proč v dnešní době, kdy lze bez problémů sehnat i u nás originální  autentické ingredience, musejí v restauracích stále nabízet  tyhle blafy? Že by na českejch napodobeninách měli větší marži? Asi jo – a dobrá – ať si je nabízej, ale proč tomu dávaj názvy originálních jídel? Kdyby místo „rizota“  ten českej výtvor pojmenovali „masová směs s rýží a zeleninou“, neřeknu ani slovo (asi bych si to stejně nedal), ale pokud to nazývaj „rizoto“ měli by opravdu dodržovat tradiční postupy a ingredience tohoto jídla – i za cenu vyšší koncové ceny pokrmu. Přirovnal bych to  k tomu, kdybych jel na dovolenou do Ameriky, zašel bych si tam do české restaurace (těch je tam  docela dost), objednal si svíčkovou  a dostal bych  kus dušenýho hovězího v rajské omáčce a místo knedlíků hranolky  :). Taky bych se naštval a trval na tom, že to není svíčková…

Nevím, jestli podobná tradice mršení cizích jídel je i v jinejch středoevropskejch zemích (možná jo), ale u nás ve větší míře propukla až někdy v 60. letech. Když jsem pročítal v dobovém tisku recepty a rady pro „hospodyňky“ ze začátku minulého století a z dob První Republiky, byla z toho jasně patrná tendence vařit kvalitní (zejména česká) jídla a pokud náhodou někde byl recept z jiné evropské kuchyně, vypadal opravdu velmi autenticky a ani v těch dobách u nás nebyl problém sehnat suroviny z jiných evropských zemí.Vše ale změnila druhá světová válka a po ní hned nástup komunistů k moci, kteří omezili dovoz ze západu za cenné valuty a soustředili se hlavně na své pětiletky a jídlo bylo  odsunuto do role doplňovače energie a síly pro nutnou práci – byly též ještě potravinové lístky (až do roku 1953) a člověk si moc v obchodě vybírat nemohl. Byly znárodněny restaurace, vytvořen národní podnik Restaurace a Jídelny a díky zavedení tzv. norem (jednotné recepty a  gramáž pro všechny restaurace odstupňované dle jejich úrovně – odtud hanlivé pojmenování některých restaurací „zaplivaná čtyřka“ apod) se vytratila z restauračních kuchyní kreativita a z kuchařů se stali defacto dělníci, kteří jen plnili plán a předpis. V 60. letech se u nás začalo politické klima trošku oteplovat, část obyvatel se alespoň mohla podívat občas někam za hranice (a ti šťastnější i na západ), v Praze byla otevřena i první Čínská  restaurace, stejně tak jako národní restaurace našich zpřátelených zemí  a naši obyvatelé tak po 20ti letech měli lepší možnost ochutnat jinou, než českou kuchyň – o tom, že jim cizí kuchyně tehdy chutnala svědčí i sílící tendence v domácích kuchyních o napodobeniny zahraničních jídel – nejčastěji to byla právě zmíněná Čína, ale i tehdy stále více populární těstoviny.  Tehdejší napodobování různých jídel, které v 70. a 80. letech často proniklo i do některých restaurací by se dalo omluvit nedostatkem autentických ingrediencí a surovin – dnešní restaurace se ale na tohle rozhodně vymlouvat nemůžou a je to jen lenost a nebo ziskuchtivost jejich provozovatelů.

A názvěr, jako bonus,  pár rad některým restauratérům pro zpestření jejich restaurace:
– existují i jiné sýry než eidam a hermelín
– jen nakrájená a zamíchaná zelenina není salát
– existují i jiné saláty než šopák (který je ale dle výše uvedeného jen „zamíchaná nakrájená zelenina“)
– dresing nemusí být jen z flašky
– jídelní lístek nemusí mít 10 stran
– název jídla nemusí být jak ze Starých pověstí českých
– v restauraci na stole nemusí být 10 různých reklam
– křen je lepší čerstvě nastrouhaný než ze skleničky
– brambory jsou výborné jako příloha i jen vařené (nikoliv rozvařené)
– hranolky nemusí být jen rozmrazené
– v těstovinových jídlech nemusí být jen smetana a kuřecí maso
– bezmasá jídla nemusí být jen smažené sýry a knedle s vejcem
– pivo v restauraci nemusí být jen gambáč/staráč
– rozlívané víno nemusí být jen muller a veltlín
– kafe neni káva :).

a na závěr – radši než být blbě světoví a vařit výše uvedené, vařte poctivě českou kuchyni – i v ní se dá nalézt spousta dobrejch jídel!

Luke

Poznávání nových restaurací a kaváren

S panem Mehehem a Kví jsme nedávno začali s průzkumem nám dosud neznámých pražských restaurací a několik našich dojmů  z našich návštěv zde dneska stylově  vyvrhnu (když jsme u toho jídelního tématu)

Indická Restaurace Curryhouse – http://www.curryhouse.cz/

Sem jsme šli už koncem září a tak si přesně nepamatuji, co všechno jsme ochutnávali, takže to bude stručný :).
Kousek od metra Palmovka se nachází tato indická restaurace, kam nás nalákaly webové stránky a rovněž fakt, že tam mají i hodně pálivá jídla. Interiér je spíše strohý a trošku mě zklamal svou „neindičností“ – kromě pár obrazů a fotky Taj-Mahalu mi to přišlo jak normální česká hospoda (to podpořili i červené Gambrinus ubrusy, jestli si dobře vzpomínám).Pohled na menu ale mou pozornost upoutal a opravdu výběr indických jídel mají bohatý. Nás „pálivce“  (Mehehe a Já)  upoutalo jídlo Phall (označeno jako velmi pálivé) a tak jsme si ho hned objednali – já kuřecí, Vlasta jehněčí a smáli jsme se, jak to určitě zas nebude skoro pálit apod. Děvčata si objednala jiné jídla a udělaly dobře – ten Phall se totiž skoro nedal jíst – za prvý byl opravdu hodně pálivej a to jako že DOST – navíc tam ale byla jakási hořkost, která až nepříjemně překrejvala téměř jakoukoliv chuť. Výborná rýže, kterou jsme si dali jako přílohu, to bohužel nezachránila. S panem Mehehem jsme tedy konstatovali prohru s Phallem a oba jsme jídlo nedojedli a já tiše záviděl našim polovičkám, že se objednaly lépe…

Z pití jsem kromě piva ochutnal místní zázvorovou (?) limonádu a byla osvěžující. Tahle indická hospoda (ano, záměrně bych ji tak nazval) si z naší strany myslim zaslouží opětovnou návštěvu, abychom konečně ochutnali něco, co se bude dát dojíst a nenechali se zlákat pozlátkem extrémní pálivosti :). Dojem jsem z ní měl, bez ohledu na výše popsané, spíše pozitivní i když to asi nebude nejlepší indická restaurace v Praze….

Můj šálek kávy http://www.mujsalekkavy.cz/

Pokud byste dle názvu hádali, že se jedná o kavárnu, měli byste pravdu, ale tahle v lecčem vyniká nad ostatní podobné podniky. Najdete ji v Karlíně v Křižíkově ulici a když se tam o víkendu vydáte, velmi pravděpodobně bude plno a obsazeno – kavárna totiž, kromě výtečné kávy a čajů z mnoha koutů světa, nabízí i velmi dobrá jídla, snídaně či zákusky a to vše v příjemném prosvětleném interiéru.
Stavili jsme se tam cestou z muzea Hl. M. Prahy a byli jsme hladoví – hodně hladoví a děkovali jsme Vlastovi, že moudře den předem zařídil rezervaci,  protože kavárna byla plně obsazená. Usadili jsme se tedy ke stolku a za chvíli byl u nás pán – já mu budu říkat třeba „kavárník“ (protože „číšník“ ani „vrchní“ se mi do prostoru kavárny nehoděj) – a nechal nás nahlédnout do nabídky dne – byly tam různé snídaňové pochutiny: ztracená vejce, které si dala Žába, palačinky (ty pak myslím zkusila Kví), hemenex atd…  hlavní nabídku pak tvořily výtečné sendviče – já si dal jeden s kozím sýrem a cibulovým chutney a bylo to moc chutný! Vlastík zkusil čočku  a hlavně spolu  s ostatními okusil i kávu –  a dle jejich pomlaskávání a slov chvály byla prý výtečná. Bohužel mé oblíbené instantní Mokáto „3 in 1“ neměli, tak jsem vzal za vděk dobrým vínem . A pak ještě jedním. A do třetice ještě jednou.  Na závěr přišly dortíky, kterých tam nabízí hned několik a které by, pokud bychom tam Žábu omylem zapomněli, brzy zmizely z tohoto světa a existence.

Co tedy dodat? Tenhle podnik rozhodně doporučujeme k vyzkoušení a návštěvě, my se tam určitě někdy zase objevíme.

Mexická restaurace Las Adelitas – http://www.lasadelitas.cz/

Zatím poslední společná exkurze zvířátek do nové restaurace se udála minulý úterý – navštívili jsme vinohradskou restuaraci Las Adelitas, kterou si otevřeli prý opravdoví mexikánci a kde by se tedy měla dát nalézt skutečně autentická mexická kuchyně. Sraz jsme měli v sedm –  já jel velmi hladov z práce a byl jsem na místě už v půl sedmý a netrpělivě jedl očima jídelní lístek, objednav si mexický pivo Corona. Za chvíli přišla Žába, též notně hladová, dala si Margaritu a Nachos s Guacamole a zanedlouho dorazili Kví a Mehehe a mohli jsme začít. Interiér restaurace je spíše jednodušší, ale stylový a potěšili mě „kachličky“ na stolech – ty mám totiž už od dob Amigos spojené právě s mexickýma restauracema (a v kachlíkovaných koupelnách mám vždycky chuť zpívat „Všichni jsou už v Mexiku“)…   Trošku mě znervozňovalo mimino u vedlejšího stolu, naštěstí moc neřvalo a brzy bylo odejito, takže nás nikdo v gurmánských zážitcích nerušil.
Začali jsme s předkrmy – již jsem zmínil Nachos se salsou Guacamole – ty nachos (nevím jestli vyráběné přímo v restauraci) byly velmi dobré křehké, ale né moc tvrdé a příjemně solené.
Místo předkrmu jsem si omylem objednal přílohu – nakládané papričky Jalapenos – ale nic se nestalo, zhltli jsme je téměř hned. Vlasta si dal houbovou polévku a čvachtal si.
Po vyzkoušení dvou mexických piv jsem se vrátil k naší české plzni, protože byla opravdu o dost lepší než citronovité mexické pa-piva a brzy přišel čas na objednání hlavních jídel.
S žábou jsme si dali Enchilladas – já variantu Roja (červená omáčka) a Žába si dala Verde (zelená omáčka).  Shodli jsme se, že defacto všechny jídla v menu jsou varianty 3 různejch pokrmů jen různě balený v různých tortillách. Jídlo bylo dobré a chutnalo mi i když jsem čekal více pálivosti (musel jsem to zachraňovat další dávkou Jalapenos) a zaujaly mě rovněž porce – měl jsem co dělat jídlo dojíst.  Závěr večera pak proběhl ve znamení Rumů a Mezcalů a legrace o červech, kteří v Mezcalu žijí a nakládají se v něm.

Obsluha byla ochotná, chvílema měla trošku prodlevy, ale nakonec jsem byl z celého večera nadšen a jsem rád, že tu má Amigos důstojné pokračovatele.

Yes burger – http://www.yesburger.cz

Sem jsme vyrazili včera jen sami s žábou (Mehehovi nás již v tomto podniku předběhli) s cílem dát si  dobrej Hamburger.  Yes burger je na Žižkově hned u tramvajové tratě linky 9, kterážto je naše domovská a tak jsme zavrhli McDonald a jiné napodobeniny burgerů a šli přímo za zdrojem. Já čekal typickej českej „fast food“ a hamburger „na stojáka“ ale byl jsem překvapenej, že v Yes burgeru maj i malej prostor s cca 6ti stoly, kde se dá sednout a poobědvat v sedě, čehož jsme využili. Žába si objednala bacon burger a já šel na jistotu do mexican burgeru. Dal jsem si simpsonovské pivo Duff, který tam maj (vyrabí se v Německu) a čekali jsme… a čekali… a čekali. Skutečně – nepovažoval bych Yes burger za fast food – zejména kvůli slovu „fast“. Žába seděla mlčky u stolu, lehce se ji třásla ruka, občas zardmolila „hamburger… hlad“ a v koutku očí se jí choulila slza   – prostě typickké příznaky velkého hladu a já jsem jí vysvětloval, že právě ten okamžik „brzkého očekávání dobrého jídla“ by si měl člověk užít…  nereagovala, jen upřeně koukala ven zkrs okno. Naštěstí brzo ji z agonie vytrhla servírka se slovy „Mexikán a Bejkn!“ Žába se radostně otočila s rozzářeným úsměvem a hrdě řekla své „Tady!“. Před každého z nás přistál opravdu poctivej hamburger asi 10cm vysokej s pořádnou porcí namletého hovězího masa. V mém burgeru se kromě sýra choulila ještě nasekaná jalapenos paprička, cibule, salát a další ingredience, které vytvářely opravdu výtečnou chuť.
Žába si dala ještě hranolky s domácí tatarkou.  Oba burgery byly moc dobré, syté a báječně dochucené. Yes burger opravdu burgery umí a pokud budete mít cestu 9kou kolem, vystupte na zastávce Husinecká a běžte pár metrů podél kolejí a zastavte se na poctivej burger.

A co dále? V plánu máme ochutnat Burgery v restauraci Taverna , já bych rád někdy zašel na Chilli do restaurace Bohemia Bagel a chystáme i výpravu do Vídně na místní kulinářské speciality, takže se mi už zas sbíhaj sliny. Ještě že tu mám tu Activii….

Luke

Super špek me

Né, nebojte se, neni to další nudnej příspěvek o mým hubnutí, chci se podělit o dojmy z knížky, kterou jsem právě dočetl.

Na začátku byl americký film „Super Size me“ , ve kterém se jeden američan rozhodl, že se bude měsíc stravovat jen v McDonaldu a po měsíci… překvapení a spolier… přibral a stoupl mu cholesterol. Když byla v roce 2006 premiera tohoto filmu v kině Aero, rozhodli se lidé z produkční skupiny Aerofilms uspořádat podobný experiment i u nás v českém prostředí – co se stane s typickým českým člověkem, pokud se bude měsíc stravovat v běžnejch českejch hospodách a bufetech a jíst běžná česká jídla ?

Experimentu se ujal „estrádní umělec“ (jak sám o sobě v knize píše) Karel Gustav Božan (na internetu jsem zjistil, že je zpěvákem v Karel Gott revivalu, v knize to ale nikde neuvádí) , který na začátku experimentu měří 191cm a važí 120Kg.  Již od začátku je tedy patrné „odlehčení“ (nikoliv váhové) oproti americkému pokusu (tam byl hlavní hrdina hubený skorosportovec).

Knížku dle zápisků Karla G. Božana napsal Luboš Bokštefl a kniha je dělená do 30ti kapitol, které dokumentují postupně všechny dny experimentu.  Pokud čekáte vážnou knihu popisující vědecky celý experiment, jste vedle. Kniha je především humornou sondou do jednoho měsíce života umělce-pivaře a experiment je v knize spíše v pozadí příběhu Karla G. Božana a jeho spolupoutovníka, kterému se v knížce přezdívá Talíř. Knížku lze považovat i za dobrého průvodce po pražských hospodách, protože jich za těch 30dní oba hrdinové navštívili uctyhodný počet a u každé z hospod je často uvedeno i doporučení, jaké pivka či jídla tu mají dobré atd (i když je to psáno 6 let zpátky a nemusí to tedy být aktuální).
V každém dni je samozřejmě pečlivě zaznamenáno, jaké jídla hlavní hrdina posnídal, poobědval, povečeřel, kolik si dal piv (hodně) a další důležité věci.  Příhody hlavního hrdiny mě dokázaly často rozesmát, některé mi  připoměly některé mé hudební kamarády a známé a knížka se čte dobře, protože není nijak náročná.

A zaspoileruju Vám konec a jak vlastně experiment dopadnul – Karel G. Božan totiž po měsíci tohoto stravování zhubnul 6 Kg a cholesterol se mu snížil :). Samozřejmě to nemá smysl brát opravdu vážně – nevíme, jak se stravoval před tímhle experimentem, i samotných původních 120Kg je slušná nadváha a svou roli mohl sehrát i pravidelný stravovací režim, na který hlavní hrdina na měsíc „najel“.

Knihu doporučuju k přečtení buďto k pobavení či k tipům na neobjevené pražské hospůdky. Knížka se dá nyní koupit v Levnejch knihách na Andělu za cca 100,-

Luke

Rekapitulace – dva měsíce bez televizoru

Záměrně jsem napsal bez televizoru, protože bez televizního vysílání díky internetu nejsme. Televizor nám nechybí. Měl jen dvě funkce. Přesně ty. Zabírat místo a vysílat nesmysly.

Z televizního vysílaní nám zůstaly zprávy, hydepark, hydepark civilizace. A i to sledujeme s četností jednou dvakrát týdně. Z archivu české televize sledujeme Bydlení je hra a tím to asi končí. Přicházíme o něco? Myslím, že ne.

Každým dnem se přesouváme k ideální TV VONA myšlence, kdy vše podstatné najdete na youtube, stream a http://www.tvvona.cz

Ladik

Zajímavé statistiky tohoto blogu

po čase jsem se podíval do statistik tohoto blogu, kterej máme zde na wordpressu už skoro už půl roku a myslím že pro zajímavost se stojí za to o ně podělit

Celkově máme na blogu už 1057 příspěvků a průměrná návštěvnost zde na wordpressu je nyní 38 návštěv denně.

Nejúspěšnějším z příspěvků z tohoto blogu se stal bezkonkurenčně Louův příspěvek:
https://tvvona.wordpress.com/2011/03/13/886394-fotbalove-prenosy-na-tipovani-cz/  (320 kliknutí od sportovních fandů) a až dlouho za ním je má reportáž z koncertu Bruce Springsteena (100 kliknutí). V dalším pořadí se pak střídají rúzné mé a Louovi příspěvky a první Ládikův je na cca 30. místě příspěvek https://tvvona.wordpress.com/2012/07/04/ceske-potraviny-v-ceskem-albertu/ s 23 kliknutími. Ládiku, musíš sem víc psát! 🙂

Vtipná je statistika vyhledávaných výrazů v Googlu, přes které se lidé na blog nejčastěji dostali:

Nejčastěji hledaný výraz opět souvisí s výše uvedeným nejčtenějším příspěvkem: tipovani.cz přenosy
Jsou tam ale i výrazy (většinou maj po jednom hledání), u kterých  bych netipoval, že se přes ně někdo na náš blog dostal

Namátkou:

šlichta mimibazar
sexi kočička
jak říct francouzsky: asi jsem se zabouch :** :d
paul mccartney přetahování lanem
amarcord scéna s trafikantkou
sexi sexi kočičky
obalovaný patizon
alkoholik woman
foto medičky a nahý pacient (:) to kvůli tomuto Louovu příspěvku)
mimozemšťané hledají azyl na zemi film
hadky s holkou
filmy s hezkejma holkama
studená zrzavá
počátky kapely dixieboys
videa krasnich asexi žien (!)
porno zpri buznov   (?)
holené operačního pole sanitář (????)
Na závěr se podíváme, z jakých zemí chodí na náš český blog návštěvy – nejvíce jich je ČR a USA (že by google roboti?), následují pak Slovensko, Francie, Španělsko, Island(!?) a pár návštěv máme i z Ruska, Švédska či Německa.  Dokonce i jeden Japonec a Albánec se k nám (asi omylem) podívali!

Takže nám zachovejte přízeň a vy, Vonáci, se koukejte neflákat a občas sem taky něco napsat 🙂

Luke

pravé Chilli podruhé…

Ha a dneska potřetí! Asi mám záchvat grafomanství a nebo prostě potřebuju, aby ten čas do večerní návštěvy Las Adelitas rychleji utekl… 🙂

 

*UPDATE 2013 *: A tady  je další pokračování o rok později…

Kdysi už jsem tu psal o mém oblíbeném Chilli con carne (https://tvvona.wordpress.com/2012/02/27/921316-prave-americke-chilli ) a od té doby jsem si jeho různé podoby mnohokrát doma vařil. Mimochodem – teď jsem zjistil že nejčastěji se chilli píše v angličtině s jedním „L“, já to ale budu psát nadále s dvěma  :).

Chilli (con carne) není, jak se traduje mexické jídlo,  ale v té podobě, jak jej známe dnes, vzniklo v oblasti Texasu a jižních států USA a právě „texas style“ chilli je považováno za „pravé chilli con carne“. Receptů na pravé chilli je na internetu celá řada (bohužel né v češtině) a jeden z odkazů uvádím i v mém předchozím chilli blognutí. Výhodou chilli con carne, jak vyplývá z názvu,  je, že kromě těch dvou základních ingrediencí (maso a chilli papričky) může chilli vypadat opravdu různorodě a je to poznat i na jednotlivých receptech dle toho, z které části světa pochází. Můžete se setkat i z bezmasými variantami, které se nazývají Chilli sin carne.

Stále hledám v chilli ten ideál, snažím se přiblížit původním receptům  a jsem myslím na dobrý cestě – zkoušel jsem řadu variant a postupů a v posledních týdnech jsem začal při přípravě chilli využívat i remosku, protože je geniální v kombinaci vaření/smažení/pečení/dušení, což jednotlivé části přípravy chilli potřebují.

Maso
Velmi mě pobavila na Wiki zmínka o prvním předchůdci chilli z 16. století. Sebevědomí Aztékové v dnešním Mexiku  již před jakousi bitvou oslavovali téměř jisté vítězství proti Conquistadorům (Cortéz a spol.) a právě nečekný útok je překvapil uprostřed přípravy vítězného chilli – použili prý tyto ingredience – vařené rajčata, sůl a chilli papričky. Že chybělo maso? Ano, to mělo být použito z poražených vojáků…

Dneska už se nepojídáme navzájem, ale pojídáme zviřátka (dobře jim tak, měly se stát pány tvorstva místo nás a role by byly obráceny) a v přípravě chilli se tradičně v americe používalo hojné hovězí maso spolu s hovězím lojem (či tukem – aneb jak přeložit správně výraz „suet“).  Troufám si tvrdit (důkazy na to ale nemám), že se původně rozhodně nepoužívalo mleté maso ale spíše jen porcované či krájené  (proč dělat práci navíc v době, kdy je za každým křovím indián a kdy kromě chuti šlo  i o rychlost přípravy jídla? :))

V zahraničních receptech na „pravé“ chilli je to pak zhruba padesát na padesát  -některé počítají s mletým masem, jiný s nakrájenými většími kousky.

Mé první chilli pokusy z předmnoha let  jsem prováděl právě s mletým masem (a to ještě kupovaným a asi ani ne hovězím) a chybu jsem dělal v nedostatečným vaření – ono i mletý maso (zvlášť hovězí) je dost tuhý a člověk má u mletého pocit, že to stačí vařit /smažit/péct jen  chvíli… pak to ale v chilli dělá takový nepříjemný tuhý „kousky“ a neni to moc dobrý.
Přešel jsem tedy na „celé“ maso a většinou kupuju zadní hovězí v kuse a to dám nejprve do remosky upéct, aby trochu změklo a povolilo  – pokud seženete již „uzrálé“  a křehké hovězí maso, tak tohle samozřejmě dělat nemusíte, u čerstvého hovězího je to ale bohužel nutnost, jinak budete mít v chilli maso hodně tuhý.

Narozdíl od steaků, kdy hovězí maso propékáme jen zpola – např. „medium“ – u chilli potřebujeme maso propéct a uvařit opravdu dokonale a chuť masa by neměla být  ve výsledném jídle vůbec patrná  – četl jsem i teorii o původu chilli, že v texasu měli chudší obyvatelé často nepříliš kvalitní maso a proto potřebovali něším výrazným zamaskovat jeho nepříjemnou chuť.  Maso je tedy v chilli nositelem chuti papriček a koření a všeho ostatního, co do něj dáme. Zpátky ale k našemu hovězí…

V USA má jakási chilli organizace tyto pravidla pro soutěže ve vaření chilii: žádné fazole, žádné marinování masa a zákaz odjišťování zbraní při soutěži 🙂

První pravidlo neřešim (o tom viz dále), ale druhé dodržuju (i to třetí :)) a maximálně k masu přidám trochu rozdrcené chilli papričky, aby už maso samo získalo trochu šmrnc.
Po upečení (cca 40 min) maso vyndám z remosky, nechám odpočinout a pak krájim na větší nudličky či kostičky, ale přes vlákna,  aby pak nebylo moc tuhý. Štávu, kterou maso do remosky pustilo, nevylejvám, bude se hodit.

Cibule / Česnek / Chilli
Přiznám, že hovězí lůj jsem nezkoušel (ani po tom neprahnu), ale věřim že cibule zpěněná na něm musí bejt opravdu lahodná (zdravim Káju! :)). Já  cibuli osmahnu klasicky na másle na pánvi a nešetřim s ní – cibule je pro mě skutečně důležitá součást dobrého chilli. K cibuli rovnou přidám první dávku nasekaných chilli papriček, aby se pak kousky masa restovaly už na nich. U výběru chilli papriček bych se zastavil – nedoporučoval bych používat ty slabé kulaté „pimento“ papričky (často prodávané u nás v nálevu) – skoro nepálej a nálev by dodal nepříjemnou pachuť. Stejně tak bych ale nedoporučil ani silně pálivé Habanera – opět pro jejich ne moc dobré chuťové zabarvení. Nejčastěji do chilli dávám kvůli chuťové neutralitě papričky typu „bird´s eye“ a nebo Jalapenos. Je asi jedno jestli jsou sušené či čerstvé  – sušených se ale musí dát zpravidla více pro dosažení stejné pálivosti.Těsně před přidáním masa dám do chilli dva nakrájené stroužky česneku, aby i ony dodaly masu trochu své chuti. Maso tedy vložím k cibulce, česneku a chilli a nechám chvíli restovat, samozřejmě přidám sůl, pepř  a drcený římský kmín a po chvíli restování, kdy cibulka lehce  zhnědne (ale ne zčerná) opět vše poputuje do remosky ke šťávě z masa, kterou jsem před tím také trošku ochutil  solí a pepřem, a začneme dusit.

Rajčata / Fazole
Obojí mám v chilli rád a obojí používám z konzervy. U fazolí je to, přiznávám, lenost (kterou snad brzo překonám), ale u rajčat, po několika pokusech s čerstvými i vařenými rajčaty, je to zjištění, že ty z plechovky (krájené) chutnají v chilli o dost lépe.  Důležitou věcí je, přidávat konzervované fazole až na cca posledních 10-15 minut  vaření, jinak je rozvaříte v chilli nakaši, což nechceme. Takže po 20minutých dušení masa přidám nejprve rajčata (a případně i trochu vody, pokud je směs už v této fázi moc hustá) a celé to důkladně v remosce vaříme/dusíme tak dlouho, dokud maso nepovolí – já většinou skoro hodinu. Důležité je občas doplňovat vodu,  míchat a samozřejmě ochutnávat, dochucovat a já průběžně přidávám i zbytek chilli papriček a někdy, čistě pro vizuální efekt a větší zabarvení, přidám i trochu mleté papriky.  Na závěr pak příjdou fazole (vzhledově se mi tam líběj ty větší – červené a pořádně je opláchněte od nálevu) a s nimi vařím chilli  dalších 10 minut, následuje finální dochucení a přidám pár koleček čerstvě nakrájené cibule, která více zvýrazní její chuť.

Kdy chilli jíst?
Většinou, když tohle všechno absolvuju (ono to trvá cca 2hodiny a někdy i více) , tak mám už tak velkej hlad, že se do chilli pustím hned po vychladnutí. Chilli je ale dle mých zkušeností nejlepší až druhej den. Chutě se totiž budou mít přes noc víc času ještě navzájem spojit a uležet a druhý den ohřáté chilli je prostě geniální. Nejradši  jím chilli s pečivem,  občas si je dám i s nastrouhaným cheddarem navrchu (nehodí se tam, vim, ale chutná to s nim dobře) a trochu čerstvé cibulky

Je to zdravý/nezdravý?
Nevím, rozhodně to není moc tučný jídlo, nic vyloženě nezdravýho tam taky neni (pokud to nepřeženete se solí a pepřem, případně nějakým olejem atd) a pálivost je taková, jakou si jí uděláte. U nás ve střední evropě je trošku problém v tom, že málokdo s Vašich hostů či přátel toto jídlo opravdu ocenění, protože na pálivá jídla tu nejsme skoro vůbec zvyklí a je to škoda – pálivé papričky jsou ale zdravé, pomáhají prokrvovat tělo, rozšiřujou cévy atd. 🙂

Variace
Už jsem zkoušel přidávat do chilli lecos – podlévat vínem, pivem, různá koření a bylinky (oregano, skořice) či populární čokoládu… ve výsledku jsem ale chuťovej rozdíl skoro nepoznal a mám za to, že často je přidání některé z těchto ingrediencí jen takové placebo, pro lepší pocit z jídla… a nebo jsem toho přidával málo. Každopádně mám radši jednodušší recepty a proto se snažím nepřidávat do chilli příliš mnoho různých ingrediencí.

Při dalším chilli vaření už zkusím použít normální nekonzervované fazole a stále na internetu hledám inspiraci pro nějaké další ozvláštnění chilli. Tak třeba jsem někoho k chilli pokusům taky inspiroval a někdy musíme (třeba u nás) udělat Chilli párty! 🙂 A můžeme pozvat poručíka Columba, kterej měl taky moc rád chilli…

UPDATE: A tady  je další pokračování o rok později…

Luke

Běhání – rekapitulace druhý měsíc

Další nudnej běžeckej blog –  je to tak, většina kamarádů si kvůli tomu ze mě dělá legraci, jen Ládik mě po ICQ podporuje  –  ale já vydržim! :).Dnes je to  přesně dva měsíce od prvního vyběhnutí, uběhnuto mám 170Km a za ty dva měsíce jsem z necelých 91Kg srazil váhu na současných 83Kg.

 Denní běžecká porce

Běhávám 6x do týdne a jeden den – zpravidla v neděli – „odpočívám“. První měsíc jsem běhal 3km denně, koncem října mi to ale přestalo stačit a nyní běhám denně 3,5-5Km a často kombinuju normálně běh s intervalovou metodou  (např. 200m běžet normálně, dalších 300m co nejrychlejc můžu, pak zas 2 minutky normálně atd), která prý pomáhá zrychlovat metabolismus či co.  Navíc už dlouho nemusim dělat pauzy v běhání a vše uběhnu v kuse.

Nechápu, jak to dělaj ti závodníci – světovej rekord na 5Km je kolem 13ti minut. Já jsem rád, že to uběhnu za 30 minut :).

Jelikož běhání má prý tendenci oslabovat svaly (teda kromě těch na nohou), tak před běháním ještě posiluju na veslařským trenežéru a tam jsem odvážně ze zátěže 5 přešel na zátěž 6  a posiluju 5 – 10 min denně. K tomu ráno a večer doma lehy/sedy na posilování břišních svalů, takže za chvíli ze mě bude druhej Arnold! 🙂

Musím říct, že už jsem si na pravidelnej pohyb v práci zvyknul –  běh se mi stal vlastně takovou přirozenou součástí pracovního dne a často se na něj těšim a myslím, že jen tak nepřestanu – trochu se jen bojim Vánoc a volna, ve kterém se na běhací pás nedostanu (a venku mě to běhání v zimě moc nebaví), ale to nějak zvládnu.

Jídlo a pití
I když jsem měl předsevzetí, že začnu jíst hodně zdravě a alkohol co nejvíc omezím, připadá mi, že se stravuju furt stejně jako třeba v létě – tj těstoviny, obědy od Inda či bagety, občas salát, ovoce a zelenina a jednou týdně mé chilli. Alkoholu se taky nevzdávám a piju čím dál… stejně jako dřív J Snažím se tedy aspoň moc při konzumaci alkoholu nejíst (alkohol prej dělá to, že tuky z jídla se skoro žádný nespálej a rovnou se ukládaj do tukovejch zásob těla – to je prej důvod, proč se po pití piva tloustne – tedy ne z piva ale z toho jídla při něm).

A plán na další měsíc?  Tak samozřejmě vytrvat, denní porci běhání bych chtěl mít 4 – 5Km a víc se věnovat tý intervalový metodě. Omezit jídlo na večer a nejíst pozdě před spaním, což se mi teď občas daří a mému úsilí to rozhodně nepomáhá.

Luke

Koncert Diany Krall

Včera jsme s Žábou opět vyrazili za kulturou a stejně jako loni na Ringovi, i včera  byl cílem naší cesty kongresový palác na Vyšehradě, kde ten večer vystoupila jazzová zpěvačka a klavíristka Diana Krall.

Kousek od kongresáku je docela příjemná italská restaurace  http://www.arrostoristorante.cz/, ve které jsme se před koncertem občerstvili a před osmou hodinou jsme vyrazili do sálu. Bylo nejspíše opět vyprodáno a my měli místa ve 24. řadě. Měli jsme sice hezký přehled o celém sále a pódiu, ale já jsem z celé Diany Krall viděl jen takovej blonďatej flek u většího černýho fleku, což asi bylo piáno. Viděl jsem ale hezky na plátno nad podiem, kam byla při písničkách promítána filmová projekce hlavně z 20. a 30. let (poznal jsem tam i záběry z filmu Metropolis…)

Diana hrála s 5ti člennou kapelou zkušených muzikantů a celý koncert začal takovým videoklipem „When the curtain falls“ kde hrál a zpíval (spíše tedy deklamoval text) herec Steve Buscemi (Nucky!), při konci klipu se přidala kapela a plynule tak začal vlastní koncert.

Musim přiznat, že řadu písniček jsem neznal, takže Vám tu nepopíšu co přesně Diana hrála, dost písniček bylo z jejího aktuálního alba Glad Rag Doll. Poznal jsem ale Boulvard of broken dreams, Lonely avenue, Waitsovu Temptation a v menší solo vložce s pianinem zahrála  dvě mé oblíbené Frim Fram Sauce (hezká píseň o jídle) a  I´m gonna sit right down and write myself a letter, kterou letos hrála i s Paulem na jeho jazzovém albu – na koncertě ji ale hrála tak 3x rychleji :). Excelovali rovněž muzikanti – houslista a kytarista a zpestřením bylo několik sól na zkreslené housle, což znělo docela netradičně :).

Celý cca 100minut dlouhý koncert zakončila písnička Jimmyho Rogerse Prairie Lullaby, Diana Krall nám popřála „Dobru noc“ a byl konec.

Koncert bych zhodnotil jako příjemný zážitek, ale nevím čím to bylo, nějak mi ta atmosféra jazzovobluesového koncertu nešla s tim kulturákem dohromady a po týhle stránce jsem si ho neužil jako třeba loni Ringa, Doors či letos Bruce.

Profi recenzi koncertu na idnes najdete na: http://kultura.idnes.cz/diana-krall-recenze-0o4-/hudba.aspx?c=A121113_050252_hudba_ob

Luke

Porsche a smrad

Mhd po Praze je super. Metra, tramvaje, busy. Lepsi nez jezdit autem. Ale nekdy.. Nekdy ani mhd nevyhrava. To kdyz je venku zima a v mhd jezdi homelessaci. Tenhle ted v porschaku zasmradil celou tramvaj. Posranej. Nastesti ho ridic vyhodil. „hele ven, okamzite. Lidi si stezujou. Okamzite jinak volam policajty.“ Dedula se zveda, smrad vidite i pouhym okem,

jde kolem me a opira se o me. „pane, treba taky takhle jednou skoncite.“  davam mu supinu kapra pro stesti. Usmeje se a tramvaj opousti. Jeho vune kazdym metrem jizdy odchazi. Byl to zombie dedy kosteje nesmrtelneho.

Budu zit.
Ale kdyby ho byl nevyhodil, vystoupil bych hned na dalsi zastavce. Zabit bych se nenechal.

Včerejší oslava 10 let The Basketles

včera jsme si v hudebním klubu Palmovka připomenuli 10 let od založení naší kapely a byla to tedy vhodná příležitost sezvat kamarády, známé  a též i bývalé členy naší kapely a udělat si koncert v trošku slavnostnějším duchu.

Za těch 10 let se kapela dost proměnila, v roce 2006 nás v jednom období bylo v kapele dokonce 6 a v současné čtyřčlenné sestavě hrajeme až od roku 2009. Na Palmovce hrajeme pravidelně taky druhým rokem a tak byla volba místa oslavy jasná.

Koncert začal tradičně ve 20:00 a zahájil jej Kalis, náš bývalý baskytarista a v současné době člen sportovní redakce ČT, který pohovořil o začátcích kapely a se kterým jsme spolu s naším bývalým bubeníkem Jirkou Kulhánkem, zahráli pět skladeb. Bohužel na podiu chyběl náš původní zpěvák Martin, který právě dlí někde mimo ČR, takže původní trio (ještě s kytaristou Vaťákem) jsme doplnili já a Mňouk.

Kalis vyhlásil rovněž po delší době obnovenou taneční soutěž, takže publikum mělo motivaci k tanci a skutečně po několika skladbách naší standardní sestavy se první odvážné páry začaly osmělovat a tancovat.

Druhá třetina koncertu byla věnována hostům – nejprve jsme dali s Mňoukem, Vlastou a Jirkou Kulhánkem dohromady opět naše lštěnské kvarteto a oprášili jsme hity I got a woman, Blue moon of Kentucky, Let´s work together a Vlasta zazpíval rock´n´rolly Honey don´t a Blue suede shoes.

Po té nastoupila sestava s názvem „Get back“ (Get Back = 3/4 basketles + 1 Honza Chvátal) a s ní jsme zahráli opět porci hitů z 60. let – namátkou I must be in love od Rutles, Sorry Suzanne od Hollies či She´s a woman (od tam těch… )

Následovala druhá přestávka, někteří členové naší kapely (ten, který jediný nemusel řídit) se věnovali rose z Tullamore, jiní společensky konverzovali s kamarády a porcoval se rovněž narozeninový dort v podobě ježka (já mu sežral jablíčko, na které si brousila zuby slečna Kateřina).

Třetí třetina patřila už výhradně současné sestavě The Basketles, ve 4 věcech s námi opět zazpíval i Jirka Stejskal alias Mňouk a po Twist ans shout se na podium vrátil opět Kalis a vyhlásil vítěze taneční soutěže – vítězem se stal po právu jeden nejmenovaný člen dixielandové kapely Dixieboys (Jan C. Pník), který celý večer  tancoval jak oživot a opil mi ženu, která se pak večer doma chtěla nejspíš stát fotografkou (soudě dle ráno nalezených fotek v přístroji zachycující např. lampičku, obraz, strop a jiné „zajímavosti“ našeho bytu :)) Tanečník Honza tedy vyhrál láhev bohemia sektu (o tu se pak spravedlivě rozdělil se spolutanečníky)  a koncert se chýlil ke svému závěru, který zakončila písnička Born to be wild.

S klukama jsme se po koncertě shodli, že to bylo jedno z nejhezčích hraní na Palmovce a koncert jsme si skutečně užili –  doufám, že stejně jako publikum a hosté. Chtěl bych jim tedy i touto cestou všem poděkovat za účast a podporu a za dalších 10 let uděláme ještě větší oslavu 🙂

Luke