TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Monthly Archives: Červen 2013

Zápisky z Provence 09 – Pohádkový dům

Když jsem dopisoval včerejší blognutí, byli jsme zrovna na dálnici A7 směřující na Lyon, tam jsme uvízli opět v zácpě, zastavili se u totálně narvanýho McDonaldu (takže jsme nakonec neochutnali jejich cheese) a nakonec zdárně a v dešti dorazili do první zastávky dne – do města Annecy, který leží na východě Francie na úpatí Alp a poblíž švýcarských hranic. Hned po vjezdu do Annecy nám bylo podezřelé, že je všude strašně moc aut a že parkujeme už cca půl hodiny a hledáme volný místo. Nakonec jsme tomu přišli na kloub – dnes se v městě totiž koná triatlonový závod a vypadá to, že se sem sjíždí půlka Francie.

image

image

Annecy je další město ležící u jezera, pro které začínám tímto faktem mít slabost. Opět je zde scenérie jezera a vysokých hor (podobně jako v Leccu), opět kotvící loďky, opět zajímavé centrum města, ve kterém jsme zrovna chytli jakejsi bleší trh, krásný baráčky, vodní kanály mezi baráky né nepodobné Benátkám atd. Město se mi opět moc líbilo. Zašli jsme si i do jedný kavárny/baru a  ochutnal jsem opět další pivko – tentokráte Grimbergen – je o dost sladší než naše piva a chutí spíše připomíná ovocná piva, protože má výraznější citrónovou příchuť.

image

image

V Annecy jsme byli asi dvě hodiny a pak už jsme museli vyrazit do místa naše dalšího ubytování, kde nyní dvakrát přenocujeme. Měl jsem za to, že to už bude ve švýcarsku, ve skutečnosti ale ještě nocujeme ve Francii, jen pár kilometrů od Švýcarska. Vesnička Saint-Andreé-de-Boege leží v horách asi 40km nad Annecy a všude tu pěstujou kravky, je tu hodně kopců a lesů a zkrátka je to tu takové hezky venkovské.  Kolem sedmý jsme přijeli do vesničky a jediný, co jsme o našem hostitelském baráčku věděli, bylo to, že má mít modrý okenice. Projeli jsme tedy vísku (má asi jen 20 baráků ) a nic jsme neobjevili. Nakonec jsme zastavili u nějakého místního domorodce, který s jinými místními domorodci zrovna popjíel ve svém domě a nějaká z místních žen se nabídla, že nás svým autem doprovodí do cíle. Dobře udělala, protože se ukázalo, že baráček s modrými okenicemi se nachází kilák nad vesnicí,  kam se jelo docela úzkou a klikatou silničkou. Tohle bysme asi nikdy normálně nenašli….

image

image

Přivítal nás syn majitelky, ukázal nám naše půdní obydlí a byli jsme nadšeni! Po hodně provizorním ubytování v Roussillonu je tohle opravdu luxus. Velkej prostor, vybavená kuchyň, hezká ložnice, koupelna i WC. Nejvíc mě ale zaujalo celkové pojetí interiéru a exteriéru domu – je takovej skoro až pohádkovej. Najdete tu umělý ptáky a ještěrky na stěnách, sbírku konviček, různé obrazy a malby, po domácku vyrobenej nábytek, venku, kromě  grilu i kovárnu,  starou motorku a další zvláštnosti. Z cestování jsme už byli vcelku unavení,  tak jsme zakončili den salátem, sýry a Calvadosem.

image

image

image

Dneska je už počasí hezčí, takže máme v plánu prohlídnout si Ženevu

Luke

Reklamy

Zápisky z Provence 08 – Avignon, tam je shon…

Tak máme za sebou poslední den v Provence a nyní se přemísťujeme k Ženevě, kde nás čekají dvě noci a pak ještě noc ve Strasbourgu a pak hurá (spíš vlastně nehurá) domů….

Jak jsme si užili poslední den v Provence? Po ranním nákupu ve městě a snídani jsme vyrazili do starobylého Avignonu, který leží asi 50km na severozápad od Roussillonu. Po menších trablích s parkováním naše kroky směřovaly k největší atrakci města a tou je pobořený starý most, který je (nejen) u nás znám hlavně z písničky „Avignon, tam je shon, tam na mostě všichni tančí…“. I my jsme si s Žábou na mostě chvilku zatančili (za 4 eura na osobu) , udělali pár fotek a pak vyrazili do města.

image

IMG_20130703_161544

Druhou atrakcí města je papežský palác (z doby, kdy byla církev trošku rozpolcená a kromě Říma sídlil Papež i v Avignonu – počet zneužívaných dětí byl prý v té době rekordní). Palác jsme si prohlédli jen z venku a je vidět, že si Pope žil v přepychu.  Začaly se ale ozývat naše již opět hladové  žaludky a tak jsme nechali město městem a začali hledat restauraci.

image

Popíšu Vám, jak typicky hledáme restauraci – jdeme takhle ulicí v Avignonu, vidíme restauraci, prohlídneme menu…. „Nemaj šneky, jdem jinam…“, řekne jeden z nás….. jdeme dalších několik minut k další restauraci.. „Moc turistický…“, ozve se další… jdeme zase jinam a hlad postupně sílí. „Nemaj Les Moules, jdem jinam!“ , řekne někdo další…  pokračujeme ve výpravě… „Nemaj kalvádos!“, ozvu se, když dorazíme k další restauraci. „Sem půjdeme“, shodnou se ale ostatní :).  Ještě že jsme jen 4, jinak bychom se asi nenajedli.  Nakonec jsme našli příjemnou restauraci Le Forum na hlavní Avignonské třídě a sedáme si na příjemnou zahrádku ve stínu. K nadšení všech měli jak mušle (les moules, které si dala Žába a Mehehe) tak Krok Mesiééé (Sophiina Kvíína volba) a neměli kalvádos (k mé smůle). Spravil jsem si aspoň chuť dvouma Pastisama (nevím čím to je, ale začíná mi chutnat) a Orandžinou.

image

Po obědě jsme se ještě prošli centrem města, našli auto (tentokráte bez bloudění) a pokračovali do známé vinařské vesničky Chateuneuf de Pape. Dělají tam proslulá vína (zejména červená) a koupit si tam můžete různé druhy místních vín v ceně od 15 Eur až po několik set (za archivní ročníky).  Koupili jsme  tam tedy jedno červené pro rodiče a jedno místní bíle cuvéé pro nás. Smíchané s Colou  z toho bude v Praze dobrá „houba“ (nebojte se, jen Vás tahám za nohu)

image

image

V podvečer jsme se vrátili do Roussillonu. Já měl skoro celej den takovej menší splín (asi z toho vědomí posledního dne v Provence) a náladu mi zlepšila až větrná večeře, kterou jsme si v Roussillonu včera večer dali. Opět výtečné omelety s lanýžem, tataráček (na franc. způsob s kaparami, šalotkou a hranolkami), lasagne a kebab. Poděkovali jsme Mehehehovým, jak skvěle celej pobyt zorganizovali , zařídili a nakonec jsme si dali i digestiv a já se podruhé – tentokráte naposledy – dočkal kalvádosu (psst, ale vezem do Prahy celou láhev!).
Na Žábu během večeře pořád upřeně zíral nějakej tlustej francouz (aka „francouzský buřt“), žeroucí pizzu. Čekal jsem, kdy mi za ženu nabídne nějakou protihodnotu typu: barák v Provence, tři kravky a jeho ošklivou ženu, ale nestalo se tak a ani mě Žába neopustila, takže vše zůstane při starém.

Takový byl tedy poslední večer našeho letošního  pobytu u jižních žabožroutů.
Co jsme nestihli a co jsem zde nezmínil? Nedali jsme si nikde šneky,  hezky jsem se spálil na obličeji a vypadám jak teď loupáček.  Pan Mehehe vyzkoušel x různých (hlavně kozích) sýrů v různém stádiu rozkladu a zápachu a některé z nich byly opravdu „výživné“. Kví má funkční prototyp Google Glass brýlí. Žabí kosmeticko-chemická výbava zatím neexplodovala ani se nevznítila. Pobyt nám zpříjemnila naše nová imaginární kamarádka „Jehně“, o které jsme toho již tolik slyšeli, že ji určitě chceme poznat – třeba takovou formou jako ve filmu „blbec k večeři“ :). s Šiškouny jsme uzavřeli při odjezdu přímeří.

Mezitím co píšu tenhle blog již zatáčíme na dálnici na Lyon a míříme na sever, takže brzo se zas ozvu
Luke

Zápisky z Provence 07 – trhy

Včerejší čtvrteční den byl v Roussillonu ve znamení trhů. Ty začínají na místním náměstí už v 7 hodin ráno a končí v jednu odpoledne. My vyrazili do města na devátou a přišli jsme akorát, protože řada stánků teprve otevírala.Cestou jsme opět potkali staříka s holí, který nápadně připomíná Erica Claptona – domníváme se, že je to skutečně on a že zde odpočívá po uplynulém evropském koncertním turné.

image

Pokud bychm byli v Provence před deseti lety, byly by možná tyhle trhy pro nás zjevením. Za posledních několik let se ale pravidelné trhy objevují i na řadě míst Prahy a proto nás ty Roussillonské zas tolik neohromily. Kromě stánků se zeleninou, sýry, uzeninami a různými specialitami (sůl, místní tapenády, nakládané olivy) byly na trhu k vidění i různé turistické stánky (oblečení pro obézní angličany označené jako „big sizes“,různé stánky s cetkama atd). Mě zaujal hlavně stánek s kořením – měli tam řadu hromádek různých místních i exotických koření a člověk si mohl nechat do sáčku nandat kolik chtěl. Já si tam koupil chilli koření, které jsem pak použil v chilli sin carne, které jsem k obědu vypotil.

Mezi stánky nechyběla ani vína či ryby (těm se zde krásně říká „Poisson“) a zkrátka dalo se nakoupit lecos, ale nepřišlo mi to tolik jiný oproti našim trhům.

Zbytek dne jsme spíše relaxovali, odpočívali a odpoledne jsme si udělali menší výlet po okolí ve snaze koupit nějaké místní víno od místního vinaře. Místní vinaři jsou ale lemplové. Sice umístěj na silnici ceduli,  že „tímto směrem se nachází jejich vinice a obchod“ , ale nenapíšou jak daleko. Po asi 2km jsme to vzdali a vrátili se. Udělali jsme si pak ještě piknik na pískovcových skalách v obležení Šiškounů – těm jsme pak zajali krále a jeho družinu a děvčata s nimi pak dělaly neslušné věci v bazénku. Ufff…

image

Tolik tedy ke včerejšímu, spíše odpočinkovému, dni. Dneska ráno je Provance lehce zamračená a až se zbytek lenochů probudí, vyrazíme si zatančit na most do Avignonu a pro víno do Šatóné-dy-pap! 🙂

Luke

A tady je fotka tzv podprahové ještěrky, která se schovává pod prahem našeho baráčku

image

Zápisky z Provence 06 – La mer

dneska se hlásím po dvou dnech naší provensálské záhalky. Včera, v uterý, jsme si s Žábou udělali vyloženě rekreační a odpočinkový den. Mehehe s Kví vyrazili na lov olejů, marmelád a dalších dobrot a my jsme šli jen do Roussillonu na oběd (hovězí carpaccio utopené v olejí), na krásnej místní hřbitov s vyhlídkou na město a pak k našemu bazénku.
Dal jsem si ale konečně Calvados! (ten zatím v ostatních restauracích neměli).

image

To dnešek byl výživnější – rozhodli jsme se vyrazit na jih, k moři, do městečka La Ciotat, který je asi 20km pod Marseille u břehů středozemního moře. Cestu nám zkomplikovala zácpa (nikoliv naše, ale dálniční) a skrz Marseille jsme projížděli opravdu hodně dlouho. Emilka (tak říkáme Meheheho navigaci) nám to neulehčovala a suveréně nás místo na dálnici stále naváděla na vedlejší a ideálně polní cesty – naštěstí jsme ale nakonec dorazili zdárně do cíle a nelitoval jsem rozhodně cestovních útrap. La Ciotat je typické přístavní městečko s velkým půlkruhovým molem (nepsal jsem to už u Lecca?), kde kotví strašně moc lodí, lodiček, jachet, člunů, rybářských loděk a za zátokou je velký nákladní lodní jeřáb a hlavně pláž, která sice byla solidně zaplněná, ale místo jsme na ní našli. Vrhl jsem se po osmi letech do ledového moře a chvíli jsem myslel, že umrznu – bylo opravdu hodně studený!  Žábu jsem musel dlouho přemlouvat, aby se aspoň na chvíli smočila, Kví se naopak vrhla do moře tak vehementně, že si poranila své chromě tělo ještě více a je v naší výpravě již praštěná, kulhavá a nyní i pořezaná na noze od kamenů. Snad nezačne ještě slintat.  Po vykoupání jsme vyrazili na prohlídku města a já jsem si konečně v místní vinárně dal Pastis (zdravím Ashmana a Lukyhella). Byl stejně hnusnej jako v Praze.

image

Pálivky – to máte tak – jak asi pravidelní návštěvníci tohoto blogu vědí, mám strašně rád pálivé (spíše hodně pálivé) jídla a u nás je jím skoro každej den. Bohužel v Provance, i když je tu jídlo výtečný, zůstala tato má touha neukojená a na trzích a obchodech kolem Roussillonu se kromě tabasca nedalo koupit nic pálivého. Až dnes, v La Ciotat, jsme našli v místním zeleninovém krámku prodávat trošku seschlé pálivé papričky! Několik jsme si jich chtěli koupit, ale prodavač jen mávl rukou a nechal nám je zadarmo – za seschlý papričky by si přece zaplatit nenechal! (což bylo šok pro nás uvyklé na české prodejce zeleniny) . No nic, zpět k městu.

Zkrátka a dobře a přezevšechno se mi Ciotat  hodně líbil (možná zatím nějvíc ze všech navštívených provensálských městeček)  a třeba se tam někdy zas vrátím (ale všichni víme, že asi už ne) .

Druhým cílem naší dnešní výpravy bylo město Aix-En-Provence. Středně velké město, cca 50km na sever od Le Ciotat. Dorazili jsme tam kolem sedmé večer s cílem dát si večeři. Zaparkovali jsme vnitřní m… sorry. teď mě bouchla do nosu velká strašilka.. fůůůj….. ok, klid. Zaparkovali jsme tedy na vnitřním městském okruhu a vyrazili jsme do města. Zaujala mě mexická restaurace, kde nabízeli Chilli Con Carne- ještě nikdy jsem ho totiž nejedl mimo ČR… nakonec jsem se ale ovládl a nezkazil provensálský výlet. Po chvilce hledání a procházky městem jsme se usadili v jedné  restauraci v centru a dali si zaslouženou večeři – děvčata to pojaly masově (Žába si dala tataráček, Kví hambáč), já si dal salát a Vlasta, gurmánský experimentátor, který běžně nepohrdne  ani hmyzem, si nevědomky objednal jakýsi gulášek z telecích držek. Nedojedl jej. Žába se ukázala jako jedlík, když ještě po vydatném tataráku zpocívala jablečnej koláč a zmrzlinu. Calvados zde opět neměli :(.

image

Pak začala veselá část pobytu v Aix-En-Provence – hledali jsme auto. Nějak jsme pozapoměli, kde jsme zaparkovali (chytře jsme si nepoznamenali název ulice ani GPS), takže po 15min bloudění se Vlasta vydal po okruhu hledat ztraceného Forda a skutečně za dalších 15 minut nás vyzvedl a zdárně jsme dorazili zpět k Roussillonu.

image

Tolik tedy k uplynulým dvou dnům. Zítra ráno nás čeká nefalšovaný provensálský trh, tak se zas ozvu
Dobrou noc a den
Luke

Zápisky z Provence 05 – Poznávání okolí…

„To je ale fičák!“ touhle hláškou by se dalo zjednodušeně popsat dnešní počasí v Provánc. Sice svítí sluníčko, ale vítr fouká tak, že posouvá plastový židle, nemilosrdně sebou bere oblečení, věci ze stolu a  i když do pověstnýho mistrálu má jistě ještě daleko, znepříjemnilo nám to trochu dnešní den.

Dneska jsme se rozhodli vyjet autem po okolí podívat se po okolních městech a vískách a taky zkusit začít shánět zásoby olivového oleje a vín do Prahy.

A co jsme dneska navštívili za vesničky?  Nejprve jsme vyjeli z Roussillonu do městečka  Goult – klidný město, kde ale narozdíl od včerejšího Gargasu bylo co vidět – Moulin de Jersualém (starý větrný mlýn, který by v tomhle počasí rozhodně přišel k užitku), spousta obchůdků, kavárniček atd.  Od ostatních měst z dnešní výpravy se výrazně (a pozitivně) lišilo tím, že tam bylo jen minimum turistů.

image

Blížilo se poledne a Kví s Mehehem nás vzali na oběd k Sylvii do nedalekého města Bonnieux. Tento podnik „Le Table Sylvie“ už před několika lety navštívili ke své plné spokojenosti a proto jsme se tam plni očekávání těšili.

image

Restaurace se nachází v „podhradí“ místního hradu či pevnosti nebo co to vlastně je a je zařízen velmi vkusně a rustikálně a spíše si připadáte, že jste místo do restaurace vešli do starého sklepa o pár desítek let zpět. Madame Sylvia nás uvítala i se svou dcerou a přednesla nám dnešní menu (tištěné jej nemají). Vybrali jsme si: Křepelky po provensálsku (volba děvčat), Gambas (To si dal Vlastík – píše se to takhle?) a já, chtíc dodržovat své obědové saláty, jsem si dal provensálský salát s kozím sýrem, kterej byl taky výtečnej.  Provence opět nezklamala, jde-li o jídlo…

image

Po jídle jsme si ještě prohlídli Bonnieux, vyšplhali jsme až nahoru na vyhlídku, ale fučelo tam tak, že jsme zas rychle běželi dolů.

image

Žábu v dálce zaujal zámek Markýza de Sade v Lacoste, takže další zastávka naší cesty byla tam. Je to asi jen 4km od Bonnieux a vesnička Lacoste vypadá stejně jako ostatní v okolí – staré domky, kopec a nahoře zbytky starýho zámku. Nahoře na kopci ještě umělecká socha Markýza de Sade a jaké si umělecké dílo s dvouma rukama.

image

Navštívené místa mi začínaly splývat. Přesunuli jsme se do Ménerbes. Tam už bylo fůra aut a turistů. Opět staré baráčky a starej zámek na kopci. Kromě toho zámku jsme ale nenašli v Ménerbes nic zajímavýho a viděníhodného. Mě osobně zklamala místní kavárna, protože neměla Calvados. Koupili jsme si alespoň nějaké místní vína z Luberonských vinic.

image

Cestou do Gordes, posledního cíle naší expedice, jsme narazili na prodejnu domácích panenských olivových olejů a s Žábou jsme si tam koupili 3l kanystr huile d’olives. Ten nám snad vystačí do konce roku.

image

Spokojeni s úlovkem jsme navštívili Gordes a to už bylo pravý turistický peklo. Nedalo se pořádně ani zaparkovat, všude davy lidí a byť město (opět obligátně na kopci s jakou si pevností navrchu) bylo úchvatný, tak mně osobně právě díky těm davům zklamalo. Zatracenej Peter Mayle!

image

Další zajímavou atrakcí dne bylo pole levandulí (která je takovým dalším symbolem Provence), obsypané zaparkovanými auty s cizími poznávacími značkami a tlustí turisté fotící se v poli….

Vrátili jsme se příjemne znavení k našemu baráčku u Roussillonu, Kví s Žábou připravily výtečné omelety s kozím sýrem a salat s rukolou a lososem a k tomu jsme si dali místní víno…

Skončil další větrnej den v Provence a já jsem zvědavej, co přinesou dny další..

Luke

A takhle se tu bloguje: 🙂

image

Zápisky z Provence 04 – Gargas

První noc v Provence – probouzel jsem se skoro každou hodinu v noci vedrem a nepohodlím a ve zbejvajícím čase jsem prej chrapotem rušil ostatní. Ubytování v  Liernu u Emily bylo tedy pohodlnější…

Vzbudil jsem se opět jako první a jelikož ostatní ještě spali, rozhodl jsem se, že dojdu do místního Casina (tak se jmenuje obchůdek v Roussillonu) nakoupit. V našem baráčku totiž skoro vše chybělo – počínaje mejdlem, toaleťákem, pracím práškem a dalšími základními věcmi, konče vínem a snídaní :). Vyrazil jsem tedy pěšky přes les do města a byla to krásná ranní procházka a svítající slunce už začínalo pomalu pálit. Poprvý jsem se podíval i do místní Patisserie, kde jsem koupil čerstvou bagetu a kde je prodavačka, která se směje na všechny kromě turistů – asi je nemá ráda. A to jsem se na ní pokoušel mluvit francouzsky (těma několika větama, který umim)….

Dneska jsme se rozhodli, že vyrazíme na pěší výlet do nějakého blízkého města, kde si najdeme nějakou příjemnou hospůdku či restauraci, naobědváme se a pak opět vyrazíme zpátky. Krásná představa. Nejdřív jsme přemejšleli o městečku Bonnieux, to se ale ukázalo poněkud vzdálenější než jsme čekalii a proto jsme nakonec za cíl své cesty vybrali Gargas. Vyrazili jsme kolem jedenáctý  a skrz Roussillon jsme šli na východ do cíle naší cesty. V provánce nejsou skoro žádný turistický trasy pro pěší a spousta lesů či luk je ohraničená plotem, takže 10km  naší cesty nás vedlo zejména po silnicích a silničkách a chvílemi po kamenitých stezkách. Slunce náležitě pálilo a peklo. Zásoby vody docházely. Naštěstí jsme zhruba za dvě a půl hoďky dorazili do cíle naší výpravy.

image

Gargas je nádherné životaplné městečko, ve kterém  je trh za trhem,    neustále otevřené hospůdky střídají obchůdky, vinárničky a kavárničky a vůně čerstvého pečiva a sýrů se rozlévá po kraji a láká tak návštěvníka podobně, jako smradlavé masožravky lákají mouchy do svého chřtánu.

Že by Vás to také lákalo se do Gargasu podívat? Věřím, že ano, , pokud by výše napsané byla pravda. Pravdou totiž je, že tak nudný a ospalý město jsem neviděl snad ani u nás v ČR. Jediná hospoda ve městě byla samozřejmě zrovna zavřená a i ten opelichanej pes, kterýho jsme potkali na ulici , tam odmítal chcípnout…. zmoženi vedrem, žízní  a hladem jsme tedy seznali, že cíl cesty nám zmizel před očima a po chvíli odpočinku jsme se vydali opět na cestu zpátky, kterou jsme si zpestřili procházkou v lese, ve kterém jsme se na chvílii ztratili. To byla určitě pomsta šiškounů! Víte, kdo jsou Šiškouni? Jsou to tajemní tvorové, kteří mají na první pohled podobu velkých šišek z provensálské borovice. Když takového Šiškouna potkáte ležet na silnici, nekopejte do něj! Pokud to uděláte, musíte pak zákonitě očekávat jeho pomstu  – např. právě náhodným zablouděním, spálením si plešky či jakýmkoliv dalším failem, neštěstím  či nehodou.

image

Cesta zpátky tedy byla nekonečná a když jsme se doplazili 7,5km zpět do Roussillonu, vzali jsme útokem obchůdek „Petit Casino“ a nakoupili zásoby pití a jídla na večer a já se hned pustil do velmni nechutnýho dánskýho piva Tuborg (nebo tak nějak), který mělo příchuť citrusů a vodky. Chuť mi naštěstí spravila stará dobrá Orangina.

image

Po návratu domů jsme spočítali rány a bolístky – má pravá noha byla skoro nechoditelná, leckdo z nás měl spáleniny od slunce, puchýře  zkrátka další důsledky našeho 20km pěšího výletu do Gargas

Ještě jsme si dali všichni u bazénu  víno „on the rocks“,  rozbili skleničku do bazénu (zas ti Šiškouni) a Žába mi namazala mé spálené ušiska.

Druhej den v Provence se mi i přes spáleniny líbil, je ale vidět, že Provence není moc na pěší výlety vhodná, takže další asi podnikneme už pohodlně automobilově 🙂

Luke

image

Zápisky z Provence 03 – Příjezd do Provence

Dnes stručně. V půl desátý ráno jsme se rozloučili s Emily a Olivií, nasedli do auta a vyrazili z itálie na západ kolem rýžových políček a jižního okraje Alp. Ve 13:45 jsme překročili hranice mezi Italií a Francíí poblíž Turína a po šesté večer jsme dorazili do Roussillionu, poblíž kterého jsme se ubytovali v jednom privátu. Jeho majitelka na nás spustila svým mateřským jazykem a když zjistila, že jedna členice naší výpravy (Kví) se s ní obstojně domluví,  už s námi jiným jazykem nepromluvila.  Bydlíme v takovém malém baráčku, kde je jedna větší místnost s kuchyní, koupelna se záchodem,  dřevěné patro a pod ní malá ložnička, kterou obýváme se s Žábou. Mehehe a několikráte o strop praštěná Kví dlí nahoře na patře.   Na zahrádce se, kromě malé terasy, nachází i středně velkej bazén. K baráku patří i místní opálený gigolo José, který jak jsme později zjistili, notnou část dne leží u bazénu, občas seká trávu a křoví a zkrátka je to nejspíše „muž v domácnosti“.Závidím mu.

Dorazili jsme tedy docela zničení z osmihodinové cesty, vybalili jsme a vyrazili do Roussillionu na nákup. Město je od našeho příbytku vzdálený asi 3km chůze po silnici a lesem do docela velkého kopce. Žába litovala, že nepřibalila horské boty.  První setkání s městem bylo ale příjemné – narozdíl od itálie jsme potkali řadu koček,   centrum města je krásný se starejma budovama (které jsou díky okru skoro všechny zabarvené do červena), restauracema, obchůdkama a davy turistů a na jednom z náměstí právě vyhrávala místní kapela – no kapela… něco jako Eva a Vašek po provensálsku – mohli se jmenovat třeba Chloé e Clément

Jelikož už bylo skoro devět večer a obchody měly zavříno, dali jsme si večeři v jedné z místních restaurací Le grappe de raisin (omeleta byla výtečná!) a vyrazili zas ku příbytku, kde jsme zakončili večer v bazénu a prý né moc chutným vínem.

Toť vše. Dnešní blog je spíše jen takovej prostej záznam událostí, únava již dolejhá i na mě, takže se loučím a popřeju vám Bonsoáár!
A jelikož je tu internet na hovno, tak dneska bez fotek….

Luke

Edit – tak nakonec přidám nějaký to foto, protože před barákem se WiFi chytila..
Tady je náš příbytek:
image
A tady pohled na Roussilion:
image

Zápisky z Provence 02 – Lecco

Jedenáctá hodina odbyla, svíčka ještě svítila a já na setmělé zahradě  u „Olivie“ začínám psát dojmy z dnešního dne. Žába tu sleduje světlušky, pokuřuje zabijáckou cigaretku a já si u kyselýho vína z krevet (resp. ẗto víno má snad jen krevety na vinětě) snažim vzpomenout na to, co jsme v uplynulém dnu vlastně prožili.

image

Začalo to už ráno – vstal jsem díky své nedospavosti dříve než ostatní a venku právě začínalo svítit slunce. Začetl jsem se tedy do Maylea (připravujíc se tak na Provánc) a dozvěděl jsem se, mimojiné, proč je při stolování neslušné mít ruce pod stolem – aby se omezila možnost rukama šátrat po nožkách spolusedích (a často cizích)  slečen – při jídle to prý Francouzi – jinak proutníci – nestrpí :). No nic Maylea nechám až na Provance. Hned po probuzení ostatních jsme seznali, že nic k jídlu v domě není a vyrazili jsme hledat obchod či trhy. Došli jsme tedy do centra Lierny, zahlédl jsem první olivovníky a úzkými uličkami centra Lierna jsme došli až k jezeru Como, které tu, spolu s všudepřítomnými zbytky Alp, všemu dominuje a nakonec jsme našli takovej malej super (grandiozo-skvělostní)market. Vrhli jsme se do něj a kromě vín jsme nakoupili hlavně sýry (Vlasta hlavně ty plesnivé a přezrálé), bresaolu (suš. šunku) a bagety. Udělali jsme si pak na zahrádce hezkej snídaňo oběd, vypili k němu dvě flašky dobrých vín a začali řešit, co vlastně podnikneme?

image

Původně jsme měli v plánu vyrazit do Coma na jazzovej festival. Plán vzal ale brzo za své díky špatný dostupnosti Coma z Lierna a nakonec jsme se rozhodli, že vyrazíme do bližšího městečka Lecco (vyslovuje se to „Leko“ ale pro nás to zůstane „Lečo“) podívat se do města a koupit Žábě nové botky náhradou  za ty, které se jí první den dovolené rozpadly. Ideou bylo tedy zpestřit si alespoň jednu z cest do Leča tím, že bychom pluli lodí po jezeře. Bohužel ale Italové maj dost nepřehledný jízdní řády s řadou výjimek a tak jsme zjistili že: 1) vlak v 13:18 do Lecca nejede a musíme hodinu počkat, 2) Loď z Lecca zpět do Lierne v 16:45 pluje jen v neděli a ve svátcích, 3) další loď, plující v 18:10 sice vyplouvá, ale v Lierne nestaví a pluje do města o 5km blíže….

Po hodince čekání na vlak, které jsme si zpříjemnili mimojiné i výtečnám pivem Peroni a kávou, jsme ve 14:18 nastoupili do oprýskaného osobáčku a vyrazili do Lecca. Starej italskej průvodčí nám prodal jízdenky a za necelou půlhodinku jsme byli v cíli.

image

Dorazili jsme do Lecca a já viděl (jakožto prvonávštěvník itálie) poprvý větší italské město. Přijeli jsme zrovna před třetí odpoledne a skoro v celým městě měli v obchodech a restauracích zavřeno, protože byla polední dvouhodinová pauza (ta je prý nařízena zákonem – lenoši!) . Došli jsme tedy na promenádu u břehu jezera a naskytlo se nám úžasný panoramato – velké půlkruhové molo oddělující město od jezera, které bylo osázeno stromy, lavičkami a jeho součástí byla i malá marina (sem tam kotvila plachetnice či jachta) a několik mol. Všemu pak dominovala vysoká věž místního kostela a za ním silueta obrovských alpských masivů. Ten pohled byl tak hezkej, až možná trošku kýčovitej  :). Žába si rychle koupila botky a pak jsme s Kví a Vlastou vyrazili na průzkum města. Vlastík dokázal, že má „čuch“ na desky, když s jistotou jemu vlastní našel krám s LPčky a CDčky. Opakovala se tedy nedávná vídeňská historie a naše tašky se obtěžkaly novými přírůstky do našich sbírek – v našem případě o 2LP Bruce Springsteena, Tapestry od Carol King a best of discoděvy Donny Summer. Mimochodem – naučili jsme se nový žánr – „monster disco“, který nám místní prodavač předvedl. Holt italové, no….

IMG_20130703_161644

Vizitka obchodu s deskama

Po procházce městem a čumění do výloh obchodů s pochutinami jsme  brzy dostali hlad. Alarm! Čím jsou žaludky prázdnější a jazyk sušší, tím stoupá nervozita a proto jsme začali hledat  otevřenou restauraci. Kví dostala chuť na Pizzu. Já na pivo. Žába z hladu přestala komunikovat a Vlasta se tak radoval z desek, že mu vše bylo jedno. Problém byl ale s restauracema – zkusili jsme tuším tři, které měly v názvu „pizzeria“ a všechny měly zrovna polední pauzu. Podle jejich otevíracích hodin jsme usoudili, že normální italové obědvají do 15:00 a večeří od 20:00 a že je tedy nesmysl chtít hledat otevřenou restauraci v půl pátý… nakonec jsme našli jakousi napůl paneterii a bar a tam jsme se na zahrádce usídlili a okusili jejich občerstvení ve formě Panini, džusu a pivka.

Pivní odbočka – to by mohlo zaujmout Ládka – dneska jsem ochutnal tři druhy piva a nejvíc mi chutnalo právě pivo Peroni, které mělo hezkou barvu, slušnou pěnu a hlavně chuť, která byla dost podobná českejm pivům. To se bohužel nedalo ale říct o jinejch pivech, jejichž názvy tu ani uvádět nemusim.

V 18:10 jsme se nalodili na loďku a nechali se přepravit městečka Mandello del Lario poblíž Lierna. Plavba byla klidná, loď sebou kejvala jen lehce, takže jsme nemuseli krmit rybičky. Naskytl se nám i krásnej pohled na vzdalující se Lecco a alpy všude kolem nás. V Mandellince jsme jen počkali na vlak a přemístili se zpátky do Lierne

image

Na řadě byla večeře  – rozhodli jsme vyrazit do menší rodinné restaurace Ristorante Crotto na kraji Lierna, kterou jsme zahlédli už včera při příjezdu – přívítal nás majitel, usadil nás na verandě restaurace a docela dobrou angličtinou (na italské poměry) nám nabídl menu. Nabízeli různé předkrmy (i z čerstvých ryb, což okusil Vlasta), těstoviny (to zkusila děvčata)a  mimo menu měli salát z čerstvých hub, lanýžů a parmezánu, což přišlo vhod mně. Doprovodilo nás opět vínko (výtečný tramín) a na závěr nemohlo chybět kafé, tiramisu a vzájemné historky o zvracecích zážitcích…..

image

Den to byl dlouhej, ale rozmanitej a i když jsem docela unavenej, tak se těšim na další podobné dny v Provance. Zítra ráno tam z Lierna vyrážíme, takže se pro letošek s Itálií pomalu a jistě loučím.

A co se dneska ještě stalo? Kví se bohužel nesplnil sen o pravé italské pizze. Žába je již jistá v kramflecích. Italská zmrzlina stála za to a tušíme už, proč je kolem tolik tlustejch italek….

Bona serra!

Luke

Zápisky z Provence 01 – vyrážíme aneb první den

09:00 – vše připraveno a zabaleno. Oblečení, doklady a všechny krámy, které sebou táhneme – nakonec se všechno vešlo do jednoho cestovního kufru, jednoho baťůžku a malé tašky přes rameno. Fajn, konečně úspěch :). Kočky zabezpečeny a nakrmeny. Taky fajn, konečně klid.   Před půl desátou nás vyzvedli Kví a Vlasta a vyrazili jsme jejich Fordkou vstříc cizím krajinám. Naše cesta nejprve vedla přes ucpanou rozpálenou Prahu na Plzeň a Rozvadov, pak skrz německé dálnice, kolem Mnichova na jih, přes Rakouskej tunel, švýcarské serpentiny a Alpy až do italského městečka Lierna na břehu jezera Como.

image

Prvních 11 hodin cesty jsme si zpestřili několika zastávkami a scénickým výletem skrz alpy, který byl věru nezapomenutelný (aspoň tedy pro mě). Zatímco v Praze jsme se pekli a teploty překračovaly rekordní hodnoty, tak na švýcarsko italské hranici, 2,5km nad mořem mezi zasněženými plochami a klikatou silnicí ,nám byla docela klendra.  Já měl závratě z těch zákrut a propastí a všichni si ze mě dělali ošklivou legraci ( Kví si dělá legraci i teď, když to píšu, mrcha ). Vypadalo to chvílema jak z nějakýho horroru – potemnělá zamračená obloha, slabej déšť, nikde ani noha či auto, opuštěné baráky a klikaté úzké silnice vlnící se podél kopců a hor. Ideální scenérie pro horror či dramatickej film.

image

image

Nakonec jsme zdárně dorazili do městečka Lierna a našli penzionek Olivia, ve kterém budeme nyní dvě noci živořit předtím , než  budem pokračovat do Provence. Osídlili jsme přístavek baráku, ve kterém je dvě středně velké ložnice, menší obývák s televizí, docela velká kuchyň a koupelna s WC a vše bylo čisté a na úrovni.  Majitelka penzionu, Angličnka Emily provdaná za itala, nám ukázala vybavení příbytku, jak máme třídit odpad a doporučila nám i jednu z místních restaurací, do které  jsme hned po vybalení vyrazili. Bylo již po deváté hodině, hlad s žízní námi vehementně cloumali a brzo jsme našli restauraci se statečným názvem La Breva (Via Roma 24, Lierna), ve jejíž salonku zrovna   probíhal nějakej větší raut či mejdan. Paní majitelka, která na nás mluvila skoro jen italsky, nás ale usadila do klidné místnosti k bíle prostřenému stolu a nabídla nám menu. Musím říct, že jsem se cítil trochu nesvůj – v propocený košili po dlouhý cestě přijít do takovýhle lepší restaurace – ale italové jsou asi na barbarské cizince zvyklí :). Kromě nás bylo v místnosti asi pět italů a bylo vidět, že si večeři a několik chodů opravdu užívají. Jak už to u nás chodí, dali jsme si i my spoustu dobrot, ztrestali jsme dvě flašky Pinot Grichio, něktěří z nás to pak zakončili desertem a espressem a kochali se pohledem na bouřku a déšť, zuřící venku.

IMG_20130703_160739

A tady je účet z podniku 🙂

Než jsme vše dojedli a zapili kávou, počasí se uklidnilo a tak jsme se opět nočními uličkami Lierna vrátili k našemu příbytku.

Co jsem zapomněl z dnešního dne ještě zmínit?
Žabí zalehlé ucho, hnusné rakouské pivo, výtečnou Kví buchtu,  úžasný scenérie  Alp a hlavně klimatizaci, která nám zejména v první půlce dne výrazně usnadnila přežít cestu autem :).

Tak čau zejtra!

Luke

Poslední den v práci…

miluju poslední pracovní dny před dovolenou! Myšlenkama bejvám už úplně někde jinde,  v práci dodělávám jen zbytky restů a nic nového nerozjíždím (k velké radosti kolegů) a zkrátka si užívám těch pár posledních pracovních hodin. Zajdu si dnes asi i na nějakej dobrej oběd, naposledy si zaběhám a v půl pátý konec a  „au revoir“!

V posledních dnech jsme toho měli docela dost – Žába, kromě své práce, se ujala role vrchní zařizovatelky nového bytu  a už tam máme i novou ledničku a hlavně obrovskou 35kilovou prolejzačku pro kočky, ze které snad budou mít radost… do toho se snažíme občas i kulturně žít a byli jsme párkrát i v Aeru na filmech s Marilyn  Monroe – naposledy na výtečném Slaměném vdovci  – tenhle film by měl vidět kýčař Troška, aby viděl jak se má točit komedie a co je „rytmus“  vtipů a jak je vypointovat. Tak mě napadá, že vlastně i já sám budu v červenci takovým slaměným vdovcem, až žába zmizí na pár dní do  Londýna (doufám ale že né za Vokurkou :)).Nesmím zapomenout ani na NHL, kterou se snažim občas aspoň částečně v noci sledovat (dneska jsem chytil poslední třetinu) a držím palce Bostonu, aby dotáhl finále Stanley Cupu do úspěšného konce.

Do začátku naší dovolené tedy zbejvaj poslední dva dny, dneska ještě odehrajem koncert na Palmovce a zejtřek využijem k úklidu, návštěvě holiče a k zabalení a pak už může začít cestovní horečka.  Ozvu se Vám pak ve čtvrtek s prvním „zápiskem z Provence“.

Takže užijte si dnešní letní počasí a  já zde musim uvíst ještě jeden drb  – Ashman a Lukyhell se už vrátili z Helsinek, kde spolu tajně několik dní byli  a tak na ně apeluji, ať nám zde taky něco dovče napíšou, hošani jedni alkoholičtí 🙂

Luke

Ztracenej mobil

Konečně se to stalo i mně 🙂  V patek jsme hráli v kladenském auto da Fe, po koncertě jsme pak s Vaťákem a Vaitíkem pařili na DJ jak za mlada a kolem druhý hodiny ranní jsem najednou zjistil, že mobil v kapse neni. V klubu jsem ho nenašel a na bar jej taky nikdo nepřinesl a pokusným zavoláním na moje číslo jsem zjistil, že je vypnutej – takže bylo jasný, že někdo můj nebohej huawei našel a pohotově přivlastnil .  No nic,  Vaitík nás opíjel Diplomaticem, tak jsme pařili dál až se přiblížila čtvrtá ranní a s ní i odjezd do prahy. Najednou jsem si přišel jak bez ruky. Kdy přesně má autobus jet a odkud? Předem jsem si to nezjišťoval, protože „si to pak přece  najdu přes mobil…“. Naštěstí spolucestující Jarouš si mobil hlídal líp a tak jsme zdárně vyrazili. Autobus jel skoro 50 minut.. co budu dělat? Jarda zas usnul a sluchátka bez mobilu jsou mi nanic. Hm…  přemejšlel jsem, co musim po návratu domů udělat – zablokovat SIMku, změnit hesla ke všem službám,  zažádat o duplikát simky a pořídit novej mobil… ach jo.

Když jsem v půl šestý dorazil domů, přihlásil jsem se do Vodafone samoobsluhy a asi 20 minut jsem se snažil zablokovat SIM kartu. Bohužel neúspěšně. „Technická chyba“ se zobrazovala skoro pořád a tak jsem rezignoval a doufal sem, že nový majitel mého telefonu snad nebude mít náléhavou potřebu volat do austrálie. Povedlo se mi aspoň zažádat si o zaslání duplikátu SIMky a pak jsem začal měnit hesla – přemejšlel jsem, co jsem vlastně měl na mobilu nastavený – jasnej je Google a jeho služby, pak ksichtbook, email…  ještě štěstí, že jsem v den ztráty v práci prozřetelně zrovna telefon „čistil“ od zbytečností a dost dat z SD karty zrovna ten den mazal.  Změnil jsem tedy všechny hesla a šel konečně spát…

Ráno jsem pak vyrazil do Alzy,koupil tam použitej smartfoun od prestigia, koupil jsem si prozatimní předplacenou kartu, než mi příjde ta moje nová a ve Vodafone obchodě na Palladiu jsem nechal starou simku deaktivovat.

Nelituju ani tak toho starýho mobilu – byl už hodně pomalej na dnešní androidí aplikace a dalo se s ním defacto rozumně jen volat a smskovat. Lituju ale dvaceti gigabajtové MP3 sbírky na SDkartě, kterou jsem pracně budoval víc než rok a měl jsem tam řadu svejch oblíbenejch alb, který teď musim stahovat znovu :). Taky jsem si chyře nezálohoval žádné kontakty a tel. čísla, takže v novým mobilu mám zatím jen čísla na dvě nejdůležitější ženy v mém životě (Žábu a Mámu :)) a další čísla po Vás budu pokoutně loudit, až se zas uvidíme.

A poučení? Netancovat po třech rumech v narvaným klubu s mobilem v kapse….

Luke

NT Live – Audience

Tak  jsme shlédli další z přímých přenosů z londýnského Národního divadla a po loňském Frankensteinovi jsme včera v Aeru viděli představení Petera Morgana „Audience“. Hra Audience vtipně vypráví o každotýdenních setkáních anglické královny (skvěle jí hrála Helen Mirren) a britského předsedy vlády, na kterých britský premiér (či, v případě železné lady, premiérka) informuje královnu o aktuálních událostech a radí se s ní o věcech budoucích. Zatímco královna, která vládne od roku 1952 je stále stejná a stárne, premiéři se střídali po každých volbách a celkem se jich ve hře objeví sedm. Žánrově bych hru označil jako konverzační komedii a ve hře je hezky názorně vidět, jak královna je spíše v roli toho, kdo si premiéry vyslechne, sdělí jim svůj názor, ale vliv na rozhodnutí britské vlády defacto žádnej nemá. Královna si to ale uvědomuje a spíše situaci ironicky komentuje a nakonec se za rozhodnutí vlády postaví. Děj hry není časově kontinuální a proto na začátku uvidíme na týdením sezení s královnou předsedu  vlády Johna Mayora (90. léta), Gordona Browna (2007-2010) pak Churchilla (1940-1945,1951-1955), Harolda Wilsona (60. a začátek 70. let), Davida Camerona (nyní), Anthony Edena (konec 50. let), Margaret Thatcherovou (80. léta) a mihne se i pro mě téměř neznámy James Callaghan (konec 70. let). Každé sezení s premiérem je ve hře uvedeno jakousi retrospektivou do Alžbětina dětství, které nám přiblíží podmínky, které utvářely její pozdější chování a názory a ve hře je i skvěle pomocí kostýmů a paruky ukázáno, jak se královna měnila z mladé a trošku naivní ženy, až  po zkušenou panovnici, která se snažila i přes pokles popularity nadále udržovat monarchii v chodu.

THE AUDIENCE by Peter Morgan
A teď dojmy – hra je hodně „ukecaná“ a ikdyž byly na plátně české a anglické titulky, často jsem prostě nestíhal číst (natož rozumět některým hercům). I když si nemyslím, že bych byl v historii britské politiky úplným laikem, řadu narážek na aktuální problémy jednotlivých premiérů jsem nepostřehnul a velmi vhodné je tedy před představením prostudovat přiložený český „manuál“, kde jsou jednotliví minstři a jejich doba stručně přiblíženi.  Ještě jednou musím ocenit Helen Mirrenovou, která je opravdu v této roli výtečná!Celkovej dojem ze hry mě ale kazila právě ona přílišná ukecanost a délka (cca 130min?), protože soustředit se tak dlouhou dobu na rychlé titulky je skutečně náročný a rozuměl jsem jen asi třem hercům ze hry a uvaděčce :). Nicméně hra se mi líbila o dost víc než loňský Frankenstein, což je možná ale i dáno tím, že mě téma a žánr Audience sedí o dost více.

Luke

Zápisky z Provence – #00 Přípravy

rozhodnul jsem se, že z letošní chystané dovolené sem čas od času napíšu nějaké dojmy, zážitky a novinky, občas nahraju i nějaké foto a zkrátka zkusím Vám přiblížit náš letošní výlet do jížní Francie. Vyrážíme ve složení Pan Mehehe, Kví, Žába a já a naše pokusy přesvědčit i další dobrodruhy se bohužel během zimy nezdařily – vejdem se tedy alespoň do jednoho auta a bude i míň starostí s ubytováním. A také platí že čím míň lidí, tím míň hádek a problémů (Stalin to dovedl k dokonalosti výrokem „člověk = problém, není člověk = není problém 🙂 )

Vyrážíme tedy automobilově a to přesně za 8 dní („…vyšlo to takhle náhodou přesně na den“ (c) Svěrák ). Pneumatiky nás povezou nejprve skrz Rakousko a Švýcarsko až do italského městečka Como, kde dvakráte přenocujeme a kde se zrovna náhodou koná i každoroční Swingový a Jazzový festival, který si rozhodně nenecháme ujít. Po té opět nasedneme a měli bychom se přemístit až do Provance, konkrétně do městečka Roussillon  (http://en.wikipedia.org/wiki/Roussillon,_Vaucluse), kde budeme zhruba týden užívat života, jídla, vína, výletů a dalších radovánek, které místní prostředí nabídne.  Moc konkrétních věcí naplánovanejch zatím nemáme, spíše se budem řídit dle momentální nálady a počasí, ale jsem si jistej, že to bude stát za to. Po týdnu v Provence se pak začátkem Července přes Ženevu vrátíme zpět do naší vlasti a pak budem týden v depresích opět navykat na obvyklý pražský život :).

Tolik tedy k itineráři, více podrobností si schovám až na konkrétní blognutí. A co tedy povezem sebou? To je přece jasný – konzervy,  basy s pivem, slivovicu, řízky… oops, to vlastně vozej do ciziny jen moraváci – já tedy, kromě nezbytných hadrů, budu mít jen základní hygienické potřeby,  ukulele (abych mohl občas pro obveselení zahrát nějakou žertovnou píseň) , tablet s offline mapami a  externí klávesnicí (abych vám mohl pohodlně psáti), brejle (abych mohl okukovat sličné francouzky), fotoaparátův přístroj (abych mohl fotit sličné francouzky), vývrtku (na ty hektolitry vín)  a možná i nějakou knížku (a samozřejmě i peňouze). Tipuju, že Mehehe na tom bude obdobně – zajímavé ale bude sledovat, kolik kufrů s oblečením a botkama si nabalej děvčata :). A Žába sebou určitě zas bude mít „tašku malého chemika“, která může sloužit jak k líčení, ale v případě potřeby i k výrobě chemických a toxikologických zbraní, takže i stran bezpečnosti budem zajištěni. (EDIT – k tomuto tématu „co sebou na dovolenou“ jsem teď našel opět výživný článek a seznam – viz http://www.protivna-blondyna.cz/2013/06/na-dovolenou-jedine-s-knedlikem-rajskou.html)

Zastavím se ještě u softwarového vybavení telefonu a tabletu – na jakýkoliv cestování do zahraničí se vyplatí mít i offlinemapy (ať už klasické papírové 🙂 nebo v elektronické podobě). Za sebe mohu doporučit Locus mapy (ke koupi Google Play za pár desítek korun či zdarma dostupná verze Locus Free) a na adrese http://www.uloz.to/soubory/gpsfreemaps.net/osm-locus/  (či na http://www.vectormaps4locus.eu/) si lze stáhnout dle potřeby vektorové offline mapy. Ve spojení např. s GPS telefonem je to opravdu užitečná aplikace a nepotřebujete ani internetové připojení.  Na mapách máte často vyznačeny parkovací místa, obchody, bankomaty, nemocnice a jiné důležité objekty, takže v cizím městě pak nemusíte dlouho tápat a hledat tu kterou instituci.

Zbývá tedy poslední týden na zabalení, dokoupení nezbytností, sepsání závětí a v příštím týdnu se Vám zde opět ozvu, tentokráte už z cesty samotné.

A jako Marilyn v jednom filmu nám již teď popřeji „Bon Voyage!“ a dodám po americku „ať je s námi i boží rychlost!“ (ha, překladatelský oříšek!)

Luke

Časopis XB-1 končí

„Časopis XB-1 končí“. Tímto smutným oznámením začíná zpráva šéfredaktora v červnovém vydání časopisu a stejné oznámení je k nalezení i na webu. Je tomu bohužel opravdu tak, nejedná se o nemístný žert, a proto urychleně udělejte jediné – odsuňte se s židlí od počítače, aby vaše klávesnice byla ušetřena proudu slz. A klidně brečte. Je to zdravé.

Časopis XB-1 vznikl jako přímý nástupce Ikarie, která zde vycházela už od divokého začátku devadesátých let, kdy k nám v plném proudu vtrhla světová sci-fi a fantasy díla. Už od začátku Ikarie publikovala kvalitní zahraniční povídky a k tomu přidávala práce českých autorů. K tomu jste dostali přehled knih, které právě vychází na poli vědeckofantastického žánru, a recenze vybraných děl. Nechyběly ani zpráva z českého fandomu, přehled soutěží a recenze žánrových filmů. Redakce Ikarie také pořádala soutěž Ikaros, kam jste mohli zaslat povídky do délky 40ti normostran. Ikarie prostě nabízela všechno, co si pravý fanoušek sci-fi mohl přát.

V listopadu 2010 rozhodla Mladá fronta, vydavatel Ikarie, o zastavení vydávání. Mladé frontě se zdálo, že Ikarie již do budoucna nebude úspěšná. Redakce se ovšem nevzdala a začala časopis vydávat sama. Ikarie dostala název podle českého sci-fi filmu Ikari XB-1, a proto přímý nástupce dostal název XB-1. Časopis dostal skvělý layout a obsah zůstal stejný jako u Ikarie. Kromě dobrých povídek, recenzí a zpráv ze světa fantastiky přibyly ještě teoretické články amerického spisovatele Jasona Sanforda, který se dlouhodobě zabývá žánrem sci-fi. Musím říct, že jeho postřehy k jednotlivým dílům i různá doporučení byla vždy velmi zajímavá. Zachována v XB-1 zůstala i literární soutěž, která se jen přejmenovala na Daidalos.

Vlado Ríša v prohlášení, šéfredaktor XB-1, uvedl, že časopis skončil kvůli ekonomickým problémům. Nepodařilo se obnovit původní čtenářskou základnu Ikarie a také se projevila současná ekonomická krize, která kultuře nepřeje. Částečně se také nepodařilo dostat XB-1 k prodejcům. I přes velké snahy časopis propagovat ho bylo velmi těžké sehnat (někdy člověk musel oběhnout třeba i pět trafik, než na XB-1 narazil), jedinou zaručenou metodou bylo předplatit si ho. Osobně si myslím, že při větší propagaci časopisu by ke konci dojít nemuselo. Sci-fi má pořád sílu oslovit především mladou generaci.  V každém případě je to velká škoda, protože XB-1 přinášela opravdu vždy to nejlepší ze světa sci-fi. Poslední dobou se mi dařilo i přečíst hodně povídek, které v časopisu vyšly. A v neposlední řadě to je pro mne i ztráta osobní, protože za posledních šest let mi v Ikarii a poté XB-1 vycházela každý rok minimálně jedna povídka.

Na tomto místě bych chtěl poděkovat Vlado Ríšovi, Jaroslavu Jiranovi, Martinu Šustovi a dalším lidem, kteří časopis vytvářeli. Díky, byl to vždy neobyčejný zážitek.

 

Web zůstane zachován, podívejte se tedy aspoň na něj:

http://www.casopisxb1.cz/

 

LOU

 

Můj pohled na Svijany

Tento příspěvek jsem spal pro své známe na Google+, proto „sem“ znamená „sem na google+“, „tady“ znamená „tady na google+“ atd.

 

Vytvořím si vlastní příspěvek k pivu a pivovaru Svijany a budu si tu u něj trochu přemýšlet.
Ze Svijan jsem nikdy na zadek nepadal, ale když byla příležitost, dal jsem si je. Preferuji trochu jiná piva, největší sympatie má teď u mě Primátor z Náchoda a Klášter Lobkowitz.
V minulém čísle (květnovém) dTestu, jehož jsem předplatitel, jsem si přečetl, jak kvůli nekoncepčnímu zemědělství se dostávají plísně (mykotoxiny) do obilí a to se pak dostane i do piva (nejen do piva, také do chleba a dalšího pečiva). Že hranice těchto plísní nejsou stanoveny, doporučená hodnota určena je, ale kdo kdy o ní slyšel.
V tomto testu se objevila piva, která je možné pít pouze s rozmyslem, jelikož plísní obsahují až moc a takovým vítězem plísňáků se stala Svijanská Kněžna.
Uteklo pár dnů od vydání dTestu a už byl oheň na střeše. Svijani si otestovali tu stejnou šarži Kněžny a plísně tam nenašli. Začali vyhrožovat žalobou a ať dTest prozradí svou testovací laboratoř. Tahle právní bitva stále probíhá, k žalobě se to snad ještě nedopracovalo a i kdyby, výsledek zatím žádný není. Každý drží svou pozici.
V průběhu těchto tahanic se manažírek ze Svijan pokusil přesvědčit pivovary, aby společně prolobbovali na ministrerstvu prům a obchodu odebrání grantu pro dTest, protože jak může pivař sponzorovat časopis, který mu pivo haní.
Líbil se mi úvodník nového dTestu a ten jsem sem před pár dny sdílel.
Napadla mě taková paralela, kdy mě někdo obviní, že mám ve skříni spocené triko a já pak z té skříně budu vyndavat trička, abych dokázal, že je mám všechna čistá, vypraná, vyžehlená a voňavá. Bude 10 triček dostatečný důkaz, že tam to spocené triko nemám?
Co mě znovu posadilo na židli bylo oznámení výsledků ze soutěže Pivo české republiky 2013, kde údajně vyhrály Svijany na plné čáře. Média mluví, já musím ověřovat. Z oficiálních výsledků vyplývá, že Svijanům vyhrála ano Kněžna, vítěz tmavých speciálů. No řekněme si, že tmavý speciál je tmavá třináctka a víc a já bych řekl, že to se v Čechách skoro nepije. Ve světlých speciálech bodovali Kníže a Baron a pak mezi kvasnicovými Kvasničák. Samé na trhu ne moc zasoupené kategorie. Za sebe bych asi za vítěze slavností vyhlásil toho, kdo má nejlepší světlou desítku a světlého ležáka, protože to se tady v Čechách pije nejvíc, alespoň tak z 80%. No a shodou náhod to je pivovar Starobrno. tak to podle mě mělo vyhrát Starobrno. Média to vidí jinak. Vítězem jsou prostě Svijany.
Když už jsme u těch soutěžích piva, tak by bylo také dobré si říct, že soutěží je tu habaděj. Je tu PIVEX, Je tu Pivní pečeť, Cena českých sládků, České pivo a i tato soutěž Pivo České republiky. A tak nějak se každého  festivalu účastní různá piva, asi aby každý ten pivovárek měl sem tam nějakou cenu alespoň z nějaké soutěže. na některých soutěžích totiž o Svijany ani nezavadíme, ale vidíme najednou Gambrinus, Kozel, Krušovice a i „můj“ Klášter a Primátor.
No a aby toho nebylo málo, mezi „o čem se mluví“ na G+ se dostal právě ten Svijanský příspěvek o tom, jak bodovali.
Já osobně z toho mám pocit, že je tu nějaká brutál tlačenka.
Takže teď, když se řekne SVIJANY se mi už nevybaví ta docela dobrá jedenáctka nebo právě ten speciál Kníže. Vybaví se mi ufňukanej pivovar, kterej se brání i nečestnými způsoby a ještě mu v tom fňukání ostatní pomáhají.
Takže kdo chce, ať si to pije, ať si to pije s případnými jedy a tetrahopem, který Svijani do piva musí dávat, aby byla zachována tradice, ale ať se nechová jak ovce, která bečí, jak Svijani chtějí.

 

Ladik

Odkazy:
Lobby: http://zpravy.ihned.cz/c1-59932720-kauza-jedu-v-pivu-miliony-pro-dtest-pujdou-dal
o čem se mluví na G+: https://plus.google.com/u/0/115688218664497632782/posts/T5dqntqgdU8 Tetrahop: http://pivni.info/news/6026-pivovar-svijany-se-ohrazuje-proti-tendencnimu-testu-mf-dnes.html
Výsledky Piva ČRhttp://www.vcb.cz/_var/vystavy/pn3_137084565325.pdf
soutěže piv:
http://www.beerresearch.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=149&Itemid=195