TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Monthly Archives: Listopad 2013

FUCK!!!

Moc toho sem nepíšu, ale tentokráte mě jedna událost nasrala tak, že se o to musím podělit, protže sdílené neštěstí je poloviční neštěstí. (Vítejte v mém emoblogu)

Začnu trochu zeširoka. Nebo odzadu?

Kdysi dávno, což je pro nás v danou chvíli v druhé polovině devadesátých let, rock skomíral. Někdejší mocný žánr skoro skoro nikoho nezajímal, módními se staly různé rytmiky, sralo se na melodii. Pokud to zjednodušíme, posluchači rádií zůstal výběr mezi konzumním popíkem, taneční „hudbou“ a poprockem říznutým oldies. Nebo vintage, chcete-li. (Prostě to, co teď žerou hipsteři.) Jedinou výjimkou byla rocková sobota na Kiss 98 od šesti do půnoci. Nechalo se to poslouchat, ale problematický byl moderátor Jirka Svátek. Tehdejší předseda fanclubu Beatles v ČR (možná je jím pořád, I don’t give a shit) mi svou tragickou angličtinou (mj. např. Sean vyslovované jako „sín“) dokázal znechutit Beatles, tyto praotce žánru, na skoro deset let. Tato hubená léta trvala až do konce roku 2001, kdy mi otec sdělil, že mu volal Pavel Malúš, moderátor rádia City a náš známý, s tím, že od 1.1.2002 začne vysílat nová, rocková, stanice. Její jméno bylo Beat a přivítána byla s velkým, až euforickým, nadšením. ROCKOVÉ RÁDIO!! HELL YEAH, FUCK YEAH, AWESOME!!!:)

Každý krásný příběh má ovšem své stinné stránky. A ty se dostavily. Cca kolem roku 2010 mě Radio Beat přestalo bavit. S přibývajícím úspěchem vzrosto množství reklam, moderátoři začali mít až moc rádi zvuk svého hlasu (plus „jev švestka“) a díky rozšiřování počtu frekvencí a tím i počtu posluchačů se začal playlist až příliš průměrovat do podoby, aby to nikho moc neodradilo. Čili do rockového průměru. Jako příklad by se dalo uvést vysílání boring stones minimálně jednou za dvě hodiny a nevysílání novinek, pokud se to nehodilo do všeobecně oblíbeného mainstreamu. Když k tomu přidám věci typu zařazení něčeho, pokud možno utahaného, od Simona a Garfunkela (nic proti, ale co je to za rock?) za jingle „Radio Beat, transfúze pro ty, kterým v žilách koluje rock,“ není asi úplným překvapením, že jsem Radio Beat přestal poslouchat.

Náhodou jsem narazil na radio se jménem Hey, které jsme poslouchali na kolejích v Brně a na které jsem zapomněl. Playlist se od té doby změnil, ale žánrově mi to vyhovovalo ještě víc. Moderní rock, klasický rock, poprock a samé hitovky, co víc chtít od rádia, které máte jako kulisu? Navíc vtipní moderátoři ráno, občas nějaké nečekané novinky (třeba poslední album Europe, k mému velkému překvapení nic jako Final Countdown, nebo Ugly Kid Joe, o kterých jsem ani nevěděl, že ještě žijou) a přes den sportovní aktuality.Paráda.

Nějaký čas to vydrželo, ale i do této zahrady se vplížil had. Jednou si takhle čtu Lovecrafta, když najednou slyším reklamu na Radio Beat. WTF?! Reklama vysílaná na Hey propagující Beat? A s dovětkem, že „tady to teď bude patřit muzice k táboráku.“ HE? Přišel tedy na řadu Google, najdu tam, co hledám, a ten prozradil, že došlo k fúzi a frekvence Hey budou vysílat Country radio. V Praze se radio bude jmenovat Signal a bůh ví, co tam bude. Toto vše ke konci listopadu…

Ale aby to bylo ještě horší, radio Hey po včerejší (nebo teda dnešní?) půlnoci najelo na nějakou smyčku, kde se dokola zpívá, jak „týden končí, víkend začíná.“ Takže jsem nedostal ani možnost si doposlouchat si slibovaný listopad, kunda z ryby!! Možnosti do budoucna jsou tedy návrat na Beat, který mě sral, nebo Rockzone, kde hrajou věci, který se mi nelíbí. Super. Takže rádio asi poslouchat nebudu, což je v podstatě návrat o skoro patnáct let zpět. Hmmm…

 

 

Ashman

Reklamy

Více monitorů u počítače…

toto bude všední IT blog .  V práci i doma v posledních dvou týdnech experimentuju s prací na více displejích zároveň. U dnešních PC a notebooků už není takový problém zapojit si na výstup grafické karty více displejů – většina karet má jako výstup jak klasický VGA konektor, tak novější DVI či nejnovější HDMI, které lze všechny pro separátní výstupy použít.

_MG_8727

Windows XP a vyšší už si pak dokáží sami zjistit, že používáte více obrazovek a umožňují jednoduché nastavení několika pracovních režimů.

Těch je několik:

a) zrcadlení (mirror) – na obou displejích vidíte to samé (ideální pro případy, kdy místo druhého monitoru používáte např. projektor)
b) rozšířená plocha (extended view)- plocha windows se vám virtuálně rozšíří na plochu dalšího monitoru, ale ty jsou stále brány jako nezávislé  a můžete tak mít např. v jednom okně otevřít tabulku v excelu a v druhém monitoru sledovat ve fullscreenu film :).
c) rozpůlená plocha (split screen)- plocha windows se rozšíří na oba monitory, je brána ale jako  „celek“. Okno aplikace se tedy při maximalizaci „roztáhne“ přes oba monitory.

Oblíbil jsem si tedy volbu B), která se jeví asi jako nejpraktičtější při běžné práci na více monitorech. V práci mi na jednom displeji běží online systém techsupportu, na druhém – „hlavním“ zas ticketový systém techdesku  a práce je nyní o poznání přehlednější a rychlejší.

Doma jsem si tedy tenhle systém nastavil také, k tomu účelu docela dobře poslouží i starší LCD monitor a výhody jsou vidět zejména u náročnějších aplikací, kde se otevírá spousty oken a ovládacích prvků – např. nahrávací software Cubase a videostřižna Adobe Premiere. Zejména u té Premiéry je skvělá možnost použít druhý monitor jako náhledový a na hlavním monitoru mít časovou osu a stříhací nástroje + efekty. Najednou je práce s Premiérou pohodlná a přehledná a odpadá nutnost neustále skrolovat s posuvníky windows.

V Cubase jsem si rovněž oblíbil možnost mít na jednom displeji mixpult, efektové sloty a hlavní transportní ovladač a na druhém větším monitoru mít jednotlivé audio stopy.

A jaké jsou úskalí více monitorů? Myš –  kurzor myši totižplynule při posunu přechází z jednoho displeje na druhý a často se Vám tedy ztratí na druhou obrazovku. Přesněji se rovněž musíte trefovat na ikonku X (zavření okna) u levého displeje :). Obojí je ale otázkou zvyku. Nesmím ani pominout možné potíže s prostorem na pracovním stole a umístěním monitorů – ideálně by totiž oba monitory měly být těsně vedle sebe zhruba ve stejné rovině a výšce

A jeden tip pro práci na více monitorech ve Windows – pokud chcete mít v rozšířeném módu lištu windows (taskbar) i na druhé ploše, stáhněte si utilitku Zbar http://zbar.en.softonic.com/  a nechte jí startovat automaticky po spuštění Windows. Velmi to zpřehlední práci a zjednoduší minimalizaci a maximalizaci oken na druhém monitoru.

Řepáci, rozhodně pokud máte možnost někde splašit starší monitor, to s tou Premierou zkuste, dost  to usnadní práci. Tolik tedy pár dojmů.

Luke

Představa vs. realita

nejdřív si jako kulisu tohoto blognutí pusťte Mood Indigo od Duka Ellingtona (http://www.youtube.com/watch?v=gdoTntjk61w), zhasněte a mělo by být všude kolem vás šero a přítmí. Pokud není, zavřete tenhle blog a vraťte se k němu až večer.   Nalejte si nějaké dobré alkoholické pití – k náladě by se hodilo Martini, gin s tonicem nebo jen whiskey na ledu a pohodlně se usaďte. Na chvíli zavřete oči,  poslouchejte Duka a představte si, že jste v New Yorku v nějakým hezkym baru vysoko nad rušnejma ulicema metropole. Napijte se.

K lepšímu navození atmosféry přidávám fotku:

120711-stone-rose-reno-06

Místo té ošklivé plazmové televize si představte podium, kde stojí osamělý klavír… a nebo rovnou kapela Duka Ellingtona.. to je jedno.  Je podzim jako nyní, ale světlo svíček dodává pološeru příjemnou oranžovou a teplou barvu. V dálce svítí okna mrakodrapů a lístí z vrcholků stromů v Central Parku je již opadané. Bar je poloprázdný . Nikam nemusíte a nespěcháte. Tenhle bar je takovým malým ostrůvkem klidu na rušném ostrově Manhattan a v tuhle chvíli je tu jen pro vás…

Ok, konec snění, vypnout muziku, dál to už nejde.  Zas jsem jen u blbýho počítače/tabletu/mobilu v krásné (ale okoukané) Praze. To, co jsem popsal nahoře, bych chtěl ale někdy vidět. Takovej bar existuje, určitě jich bude po světě hodně a tenhle konkrétně se jmenuje Stone rose lounge a nachází se kousek od Central Parku.  Až někdy pojedu do USA, stavím se tam, jestli za těch necelejch 20 let bude ještě existovat :).  Teď se ale dostávám  k názvu příspěvku – jaká bude ale skutečnost, až to místo uvidim? Tak nějak jsem si už zvykl, že představy a reality se navzájem moc často neshodují – hádám tedy, že bar bude narvanej a hlučnej, bude tam hrát místo kapely nějakej DJ, drinky budou hnusný  (a drahý – jak jinak) a každou chvíli u vás barman bude s prosbou, že jestli si nic už nechcete dát, abyste laskavě uvolnili místo dalším…

Souvisí to se založením člověka – optimista, jako já, očekává vše dobré, hezké, takové jaké si to vysní a při střetu s realitou je to občas smutné zklamání. Pesimisti to maj ale podobný – ty sice hned vědi že to bude stát za hovno (jen ve skrytu duše možná očekávaj věci lepší)  a nakonec smutně konstatujou, že měli pravdu :).

V životě každého člověka – muže (ať žije šovinismus! :)) je řada situací, které jej naplní očekáváním a posléze zklamáním – řada z těchto situací souvisí se ženami, zaměstnáním, koníčky, kamarády a dalšími všedními věcmi. Pro mě, jako optimistu, je ale důležitý se nenechat otrávit tím, že něco nevýjde tak, jak jsem to původně zamejšlel.

A proto si nadále budu snít, že v tom baru v Central Parku to vypadá tak, jak jsem to na začátku blogu popsal a jestli né, tak … tak se vlastně nic nestane. Protože najdu jiný bary. A hezčí, o kterejch jsem ani nesnil 🙂

Luke

O čtenáři

Jsem čtenář. Přečetl jsem zhruba tři stovky knih a poslední roky hned po přečtení knihy beru do ruky další. Rok 2013 nebyl knižním rokem. Zasekl jsem se u příběhu točící se kolem prvního supermanova komiksu. Příběh ve stylu hledání grálu mě omrzel, knihu jsem vrátil nedočtenou do knihovny a knižní svět usnul.
V listopadu jsem půst přerušil a jak jsem již jednou po delší pauze odstartoval čtenářský maraton českým autorem, tak i teď jsem vzal do ruky českou knížku.
Krakatit od Karla Čapka má nádherný příběh, který mě oslovil. Několik naprosto úžasných pasáží, které již nelze zapomenout.
Hořká vzpomínka na školu, češtinu, literaturu, čítanky. Škola všechno zhnusí a člověk musí sebrat odvahu to překonat.
Ať je to výtvarka, hudebka nebo čeština. Škola jakékoliv čtení, kreslení, zpívání v obyčejných dětech utluče. Nekreslím, nezpívám, ale aspoň čtu.
Už se těším, až si stoupnu ke knihovně a vyberu si další knížku.

Ladik

Filmy…

je tu opět to období, kdy je venku tma, zima a člověku se nikam moc ani nechce chodit. Příchází ted čas filmů…

Komorníkhttp://www.csfd.cz/film/315862-komornik/
V aeru jsme viděli nový film inspirovaný skutečným příběhem (ehm) o černošském komorníkovi v bílém domě, který sloužil mnoha prezidentům. Jeho příběh je uveden v kontrastu s probíhajícím bojem černochů za svá občanská práva a dokumentuje řadu událostí, které tento boj provázely. Dalším ústředním tématem filmu je vztah konzervativního komorníka Cecila se svým radikálním synkem… Film je dobře herecky obsazenej – v hlavní roli komorníka Cecila uvidíte Foresta Whitakera a ve filmu se objeví i Alan Rickman, Johny Cusack, Lenny Kravitz (!) či Robin Williams…
Film mi hodně evokoval Forresta Gumpa (tím jak se ve filmu střídali prezidenti a jak se kolem hlavního hrdiny tvořily dějiny) a líbil se mi moc, takže doporučuju!

Potkáš muže svých snůhttp://www.csfd.cz/film/254288-poznas-muze-svych-snu/
Další Woody Allen – hledal jsem film, kterej jsem od něj ještě neviděl a narazil jsem na tenhle snímek z roku 2010, který se odehárává v Londýně a je hlavně o  odcizení dvou lidí po delší době vztahu/manželství.  Sledujeme hlavně dva páry – starší Anthony Hopkins a jeho žena Gemma Jones, kterou on na stará kolena opustí a zblázní se do mé oblíbené zubejdy z Poirota – Lucy Punch (která tu hraje a vypadá jako totální děvka :)). Jejich dcera,  Sally, je prozměnu nespokojená ve svém manželství a zamiluje se do majitele jedné galerie, ten zas miluje její kamarádku a Sallyin manžel se zamiluje do „dívky s kytarou“ od naproti… 🙂 Prostě typický woodyho vztahovej propletenec, kterej je ale ve filmu popisován s nadhledem a humorem, takže film baví a zasmějete se. Film se mi líbil o dost víc než letošní Jasmíniny slzy a na csfd je myslim film trochu neprávem hodnocen „modře“.  Jestli tedy máte rádi tvorbu Woodyho Allena, bude se Vám myslím film líbit…

Američankahttp://www.csfd.cz/film/16843-americanka/

Po Woodym tu máme dalšího komika – tentokráte člena Monty Pythonů, Michaela Palina, který dle zápisků svého dědy napsal scénář a zahrál si hlavní roli v tomhle odpočinkovém filmu (z roku 1989) o konzervativním oxfordském professorovi, který na dovolené ve švýcarských Alpách potká dvě rozverné američanky. Úvodní scény filmu patřej k těm nejsilnějším, protože už jen scenérie Alp v kombinaci se začátkem minulého století, ve které se děj odehrává,  je velmi lákavá. Po té se děj filmu přesouvá do starobylého Oxfordu a  tam už film trošku upadá v klasickou nepříliš povedenou komedii, kterou zachraňuje Palin a jeho kolega v roli professora, Alfred Molina. Celkově je film průměrnej – neurazí, ale ani vyloženě nenadchne – zkrátka odpočinkové dílko k odpolednímu čaji 🙂

Hon http://www.csfd.cz/film/311967-hon/

Nemám rád filmy o ošklivých skutečných věcech. Nekoukám se tedy záměrně na filmy o holokaustu, o trpících zvířátkách, o zneužívání dětí, na Otázky Václava Moravce a další nepěknosti…  moc se mi tedy nechtělo koukat ani na tenhle film o tom, jak jednoho učitele z dánské mateřské školy falešně obviní malá holčička (aka malá píča) ze sexuálního zneužití a chudákovi Cifrovi.. teda v tomhle filmu vlastně Lucasovi (hraje ho totiž ten samej herec co hrál v bondovce Casinu Royale  padoucha) nikdo nevěří, že to není pravda…
Tenhle příběh se stal ve skutečnosti jistě už mnohokrát, zrovna nedávno jsem četl, že v USA dokonce někoho sousedi takhle umlátili a pak se ukázalo, že neprávem.  Film je tedy o tom, jak je Lucas obviněnej, jak mu nikdo nevěří, jak se od něj všichni, i přátelé, postupně odvrací…  poučení? Nevěřte slepě dětem 🙂

Jinak film je natočenej dobře a pokud vás tyhle témata zajímaj, asi se vám bude film líbit.

Poirot – Herkulovské úkoly pro Poirota a Dead man´s follyhttp://www.csfd.cz/film/308176-poirot-dead-man-s-folly/

A jen stručně o dalších dvou dílech 13. řady Poirota – po rozpačité velké čtyřce si tvůrci Poirota na dalších dvou epizodách smlsli  – Dead man´s folly je typická detektivní zápletka se starým venkovským sídlem, mnoha lidmi (tedy podezřelými osobami) a nepovedenou hrou na vraždu od Poirotovi kamarádky, spisovatelky Oliverové, která se ze hry promění ve vraždu skutečnou. Poirot postupně odkrývá jednotlivé nitky a překvapivé skutečnosti a jen jen otázkou času, kdy odhalí pravdu.

To Herkulovské úkoly pro Poirota je trochu zvláštní epzioda – v originální knižní podobě se jedná o 13 úkolů – či případů , které si podobně jako bájny antický hrdina Hercules, Poirot vybere před tím, než nadobro odejde do penze. Povídková knížka byla tedy zadaptována do filmové podoby (o penzi zde zmínka není) a z jedné z povídek „Kanec z hory Erymanthu“ vznikl ústřední příběh filmu.  Celkově tvůrci pro tuto epizodu vybrali cca 5 povídek z knížky a zapracovali je do děje poměrně nenásilně, takže pokud jste kníhu nečetli, těžko poznáte, že se má jednat o několik nesouvisejících příběhů. 2/3 filmu se odehrávají v další klasické detektivkové lokaci – v alpském hotelu vysoko v horách, který je odříznut od civilizace (sníh zasypal lanovku) a Poirot tedy hledá vraha mezi hosty a personálem hotelu. Podobný nápad Agatha Christie použila v další detektivce – Deset malých černoušků.  Herkulovské úkoly  se rovněž povedly akonec byl pro mě překvapivý, neboť se trošku liší od konce povídky v knize.

Luke

Všechno nejlepší k 15 letům TV VONA!

Už je to 15 let , co jsme poprvé vzali do ruky kameru a začali natáčet nikdy nedokončený film „Toranův kámen“ dle námětu kolegy Loua. Film jsme nedotočili, za to 30 minutové „zábavné“ pásmo parodií jsme tehdá dokončili, nazvali ho „TV VONA“ a od té doby se každý rok scházíme, vymejšlíme nový scénáře a nápady na zfilmování a i když času i vlasů na našich hlavách ubývá, natáčení nás pořád baví, takže nehrozí, že bychom s tim v dohledné době jen tak přestali.  Žádnou oslavu asi letos dělat nebudeme (pokud si, Vonáci, tedy nechcete dneska zavzpomínat v Limonádovým Joe na mládí :)), ale nabídneme Vám premiéru nového dílu sitcomu Na Točně – epizoda se jmenuje 7 dní či-li Točna

Chtěl bych nám tedy popřát všechno nejlepší k 15. narozeninám a poděkovat jak spolutvůrcům, tak i našim pravidelným divákům a fandům!

Luke

Teorie podpantofláctví

napadlo mě, že bych to sem mohl konečně dát. Tohle jsme vymysleli s Ládikem po ICQ, když jsme zcela náhodou před dvouma tejdnama iKecali o Ashmanovi …:) (ten ale s tímto tématem zatim nijak nesouvisí…  zatim…. :))

Podpantofláctví je možné rozdělit na 6 úrovní – použiji moderní anglický výraz „level“, aby tato teorie zněla atraktivně.

Level 0
Nikdo ti nic nezakazuje, chodíš si kam chceš!

Level 1

Chtěl bys někam jít, ale přítelkyně/žena ti to zakazuje. Ty přesto nebojácně jdeš, bez ohledu na následky.

level 2

Chtěl bys někam jít, ale přítelkyně/žena ti to zakazuje. Zůstaneš tedy doma.

Level 3

přítelkyně/žena ti zakazuje někam jít a ty sám sebe přesvědčíš, že je to vlatně dobře a nikam nejdeš.

Level 4
Nikdo ti nic nezakazuje, ale ty nikam nejdeš. Sám sebe si již dávno přesvědčil, že doma je to nejlepší.

Level 5
Ty zakazuješ manželce/přítelkyni, aby někam šla a chceš, aby  s tebou zůstala doma.

Dost často se jedinec postupně propracovává od levelu 0 (typicky svobodný muž) až po level 5 (žárlivý cholerik). Zde přichází ovšem fáze tzv. restartu. V momentě delšího trvání levelu 5 Vás přítelkyně/manželka opouští a automaticky se dostáváte na level 0! Tomuto jevu můžeme říkat koloběh podpantofláctví.

Na jakém levelu jste vy? Ládik se mě ptal, kde jsem já – myslím že se náhodně pohybuju mezi všema levelama… snad ten restart zatím nepříjde 🙂

Luke (s podporou Ládika)

Reportáž o organizaci Blackwar dotočena

Kdybychom používali filmové klapky, napsal bych, že dnes padla poslední klapka natáčení reportáže o organizaci Blackwar z cyklu Na vlastní pěst. V chladném počasí, zahaleni neustupující mlhou, jsme vyrazili v půl třetí odpoledne natáčet závěrečnou scénu reportáže, kde je demonstrace proti přírodě. Na plánovaném místě natáčení nás čekalo příjemné překvapení v podobě malé skládky, kterou tam někdo nelegálně udělal. Takovou radost z odpadků jsem nikdy neměl. Paráda. Kulisa demonstrace tak byla geniální. Ač mi to někteří kolegové z Vony nebudou věřit, opravdu jsem tam ty odpadky tajně v noci nepřivezl.

DSCN6246

Scénu jsme natočili během jedné hodiny. Natočené záběry jsou v pořádku a zvuk perfektní. Natočený materiál nyní zamíří do střižny a pokud půjde vše dobře, mohl by být pořad sestříhán a uploadován na internet k Vánocům.

DSCN6248

Natáčet reportáž o organizaci Blackwar jsme začali 7.7. 2013, kdy jsme natočili rozhovor s Destrojerem, vůdcem Blackwar. Rozhovor s Hříbkomilem Větvičkou vznikl v Horním Bezděkově 27.7. 2013. Potom dostalo natáčení pomalejší postup. Rozhovor s psychiatrem Mudrcem jsme natočili 7.9. 2013 a závěrečnou scénu, kde je demonstrace, jsme natočili až dnes (17.11.2013). Celkem tedy čtyři natáčecí dny. Ještě s krátkým úvodem reportéra 5 natáčecích dnů.

 

Lou

Hra o trůny

před rokem tu Lou hezky napsal blog o seriálu Hra o trůny a od té doby jsem o tomto seriálu slyšel z mnoha úst a od mnoha přátel a všichni pěli na seriál slova chvály. Musím říct, že když mi spousta lidí něco chválí, stávám se spíš nedůvěřivej a čekám, co se z chválené  věci vyklube… v případě seriálu Hra o trůny jsou pochvaly oprávněné, za sebe však dodám několik „ale“.  Hodnocení píši po shlednutí první a poloviny druhé řady…

Lou mi ve svém loňském příspěvku ušetřil hodně práce, takže nemusim psát o tom, co je to za seriál a o čem pojednává.. to si vše můžete přečíst dobře popsané v horním odkazu. Vystačím si s konstatováním, že jde o historický fantasy seriál odehrávající se ve fiktivním světě, který se liší od našeho středověku hlavně tím, že tam není žádná církev, objevují se tam i některé nadpřirozené jevy a bytosti  (nebudu spoilovat) a několik starých rodů bojuje o jeden trůn a vládu nad jejich světem.

Velmi se mi líbí výprava seriálu – je skutečně „filmová“ v nejlepším slova smyslu. Seriál se natáčí ve Skotsku, v Chorvatsku, na Maltě a dalších evropských lokacích a je znát, že HBO v tomto případě nešetří penězi. Dalším kladem pro mě je výběr herců – byť tam není myslim žádná vyloženě herecká „hvězda“ (možná se pletu), tak herecké výkony jsou dobré a typově herci na své postav sedí. Suveréně u mě vede „trpaslík“ Tyrion :).

Teď příjdou ony „ale“. První z nich je opravdu pomalé tempo vyprávění. Pokud mi někdy přišly nudný některý díly Downton Abbey nebo Boardwalku, tak se zmínenejm seriálům omlouvám, protože ve Hře o trůny  jsou  díly, kdy se skoro nic neděje, jen se povídá a děj se posunuje jen opravdu pomalu – je to dáno asi tím, že se tvůrci snaží zfilmovat původní knižní předlohu opravdu podrobně, což je myslím na škodu. První série by se s klidem vešla do 4 – 5 hodinových dílů a děj by dle mého názoru nijak neutrpěl.

Druhým „ale“ je až přílišný zobrazování krvavejch scén a sexu – v tom se asi neshodneme s Louem, já si ale myslim, že ve kvalitní filmové/seriálové produkci  by se tyhle scény měly zobrazovat jen když jsou důležitý pro děj, což ve hře o trůny bohužel často neplatí a tak skoro v každým díle zabere několik minut času scéna se souloží , nahatejma holkama a dalšíma radostma, které ve výsledku seriál zbytečně natahujou a zdržujou (A podezřívám tvůrce, že tyhle scény tam dávaj kvůli ratingu a sledovanosti) Pokud chci koukat na sex v TV, pustím si filmy k tomu určené (ať žijí  Debbie does Dallas, Taboo  a Tajemství Pokojské! :))  – od seriálu očekávám děj  a  nějaký rozumný tempo vyprávění.

I přes mé „ale“ (a fakt, že si pletu několik postav a žába už je otrávena z mých dotazů „a kdo je tohle?“)  je Hra o Trůny skutečně zajímavej seriál a jsem zvědavej, jak se děj bude dále vyvíjet. A díky všem kamarádům, kteří nám seriál doporučili!

Luke

Co chci napsat ?

baví mě psát, akorát né vždycky je o čem a když už je nejhůř a nejsou napády, nikdy nezklame psát např. o tom, co člověk aspoň trochu zná. Takhle vznikla moje první „open source“ knížka o nahrávání muziky, kterou si můžete stáhnout tady v PDF a teď mi už několik tejdnů v hlavě leží ne příliš originální nápad – napsat kuchařku pro staré mládence! Ptáte se proč, když nejsem žádnej extra kuchař, ani mládenec a už vůbec né starej?? 🙂  Vlastně pořádně nevim, ale laká mě sestavit  takovou PDF knížku a myslim si, že je to „díra na trhu“. Jednu kuchařku „Starého mládence“ jsem už četl – je z roku 1991 a ilustroval ji Renčín – to je asi ale všechno pozitivum – jinak se jednalo o knihu psanou spíše kalendářovým způsobem  (pondělí snídaně, oběd a večeře, uterý snídaně, oběd a večeře atd…), což si myslim není úplně praktický, žádný fotky jídel tam nebyly a navíc je i obsahově znát, že už je víc než 20 let stará.

Chtěl bych proto napsat další takovou opensource knížku, kterou si pak zájemci jednoduše a zdarma stáhnou z webu a třeba vytisknou. A co bych chtěl v té knížce mít? Hlavně jednoduchý, ale rozmanitý recepty! Pamatuju se, když jsem ještě bydlel sám, jak mě nebavilo vařit dlouhý recepty nebo jídla, který vyžadovaly x desítek minut přípravy a navíc jsem jedl hodně nezdravě (viz moje legendární „pochoutka“, která se v knížce určitě neobjeví!“ :)). Chtěl bych tedy vybrat recepty, který často vařim teď a který jsou z poctivejch surovin a který by zvládnul uvařit i člověk bez větších kuchařskejch zkušeností. Kromě „hlavních“ jídel (zde nebude chybět mé chili) bych tam chtěl mít i třeba recepty na pomazánky či  saláty. Nevim jestli tam vůbec ale dám nějaký sladkosti? Sám jsem nikdy nic nepekl a nebylo by asi fér, abych to „radil“ jinejm. Ale třeba palačinky snad umim, tak ty bych tam mohl dát :).

A proč to sem píšu? Chtěl bych, abyste mi, mužští návštěvníci blogu, do komentáře napsali, jaký jídla si doma sami občas rádi vaříte? Nebo jaký recepty byste v podobně tématický knize očekávali?

Díky

Luke

O cestujících

Kdo si zrovna neveze zadek v autě až do práce, musí to vzít městskou. (Když tedy pominu pěškobus, brusle, kolo, koloběžku, skútr, motorku apod.) V metru, tramvaji či autobusu nejede cestující sám, tak musí trochu přemýšlet, aby neznepříjemňová cestu ostatním. Mně je celkem jedno, kdo co dělá, ale dva momenty zmíním. Nelíbí se mi, když na eskalátorech stojí cestující vlevo. Jednou, ještě za školních let, jsem poplácal vlevostojícího novinama po zádech, ať uhne. Teď už to zkouším prosbou.
Druhý moment je, když se lidi cpou na zadní plošinu tramvaje doprostřed. Chápu to, když je plná tramvaj, ale poloprázdná? A když vystoupí jeden roh, zůstane stát uprostřed?
Ale jinak jsou lidi slušní a to cestování v Praze ujde 🙂
P.S. Až na ty prázdniny, kdy se omezí doprava a jede to narvaný ráno, večer. Kdo kdy počítal, kolik tu cestuje studentů? Nebo proč se to omezuje? Ešmene?

Já, hráč – Zpověď opravdového gamblera

Já, hráč je unikátní kniha, která přináší drsný a otevřený pohled do světa gamblingu. Jak už podtitul napovídá, jedná se o pravdivý příběh člověka, který propadl elektronické ruletě a během pár let na ní prohrál téměř 8 miliónů korun. Martin S. se v době dopsání této knihy dostal z pasti heren a rozhodl se podělit o svůj marný boj s gamblingem. Na téměř tři sta stranách popisuje, jak do hraní postupně spadl, jak se zhoršil jeho psychický stav a jak začal všem okolo sebe donekonečna lhát. Výjimečné na této knize je, že máte vše o gamblingu z první ruky. Není to žádná odborná literatura nebo skripta na Závislosti. Je to autentický příběh, který vám jasně přiblíží o čem hraní je a hlavně, proč by člověk hrát neměl. V doslovu se potom k problematice hráčství vyjadřují odborníci a doplňují informace právního charakteru.

Předně musím říct, že kniha se čte velmi dobře. Martin ji píše hovorovou češtinou, a proto máte při čtení pocit, že posloucháte vyprávění známého někde v baru u sklenice piva (nebo jak Martin píše „plzýnky“). Ihned se mi vybavilo několik známých tváří z okolí, které vypráví totožným způsobem a někdy mají třeba i podobné nápady a zážitky, jaké autor popisuje. Martin je zkrátka kluk, kterého byste klidně mohli potkat ve Sportovce nebo v Sokolovně.

Martin začal vyprávět svůj příběh od dokončení školy, kdy se plný energie a ideálů rozhodl začít podnikat, vydělávat peníze… zkrátka dobýt svět. Protože byl inteligentní, dostal se i na Právnickou fakultu a pokoušel se jí společně s prací studovat. Problém lidí, které ovládne démon gamblingu, je ovšem příliš velká motivace. Martin byl nastavený vydělávat velké peníze, být úspěšný. Aby naplnil tyto svoje cíle, dokázal tvrdě makat a během několika měsíců vydělat opravdu hodně. Jenže mu to nestačilo. Byly zde herny, které představovaly snadnou možnost zvýšit své finanční prostředky. Je to přeci o štěstí. Stačí najít správný systém a musím na tom vydělat. Tohle je jen pár bludů, kterým gambleři trpí a Martin jich v knize popisuje daleko více. Pokud je velká motivace člověka zaměřena na práci, je všechno v pořádku, pokud ji zaměří na hraní, je to problém (slušně řečeno).

Martinovi se velmi rychle začaly kupit dluhy, které se snažil řešit různými půjčkami a postupně i podvody. Jak se víc propadal do gamblingové propasti, tím více se zhoršoval jeho psychický stav. Všechno na něj dopadalo, takže několikrát za rok ho vezla sanitka do nemocnice, protože měl záchvaty úzkosti, a také se pokusil spáchat sebevraždu. Musel brát antidepresiva, aby mohl fungovat. Lidem okolo sebe začal lhát, takže pomalu přicházel o obchodní partnery, školu, kamarády a nakonec i přítelkyni. Naštěstí se však našlo několik lidí, kteří mu pomohli. Předně to byla jeho matka, která nakonec pod tíhou okolností prodala byt, ve kterém bydleli, aby mohl Martin splatit dluhy. I to však nepomohlo. Vábení herny bylo silné. Jedinou zaručenou metodou se potom ukázalo jen spravování financí kamarádem Filipem. Martin zkrátka nedostal do ruky víc než pár stovek, protože větší obnos by okamžitě prohrál.

Předně si je nutné uvědomit, že veškeré forbesy, elektronické rulety a podobné automaty jsou podvod. Nikdo na nich nikdy nezbohatne. Nikdy. Proč by jinak majitelé heren celé tohle všechno provozovali? Proto aby je mohl někdo oškubat? Těžko. Automaty mají nastavené určité procento, které může člověk vyhrát, vždy je to ale propočítáno tak, že zisk má z toho majitel. V knize je tento systém docela dobře popsán. Když už člověk do gamblingu spadne, pomoc není jednoduchá. Závislost na hraní je jedna z nejtěžších závislostí. V podstatě pomáhá jen výše popsaný princip, který spočívá v tom, že dotyčný nemá přístup k penězům. Dostává jen nepatrné kapesné, protože vše ostatní by velmi rychle zmizelo v bedně. Je to potom vždy otázka, zda se v okolí gamblera najde někdo, kdo mu je ochoten finance spravovat. I potom ovšem není úplně vyhráno, protože člověk může začít krást nebo si peníze obstarávat různými podvody. Lhaní je na denním pořádku. Rozhodně jim nevěřte historky typu: šéf mě natáhnul, ztratil jsem peněženku apod.

Kniha se velmi dobře čte. Styl vyprávění je podobný knihám typu Mládí v hajzlu. Určitě bych jí doporučil lidem, kteří mají ve svém okolí někoho závislého na automatech nebo si to o někom myslí. Já, hráč je totiž opravdu unikátní sonda do mysli člověka polapeného gamblingem. Při jejím čtení se vám odhalí, jak gambler uvažuje, jaké jsou jeho hodnoty a především také, jak sám sebe nenávidí. Je to právě ten odpor vůči sobě, který mu působí psychické problémy a vede ho k sebevražednému jednání. Možná vás překvapí v jak rychlém tempu se příběh odvíjí, ale i to je reálné. Člověk závislý na automatech žije ve spěchu, nemá stání, pořád musí někam spěchat, něco dělat. Musí sehnat peníze a potom se také bojí odpočívat, protože v tu ránu na něj všechno dopadne a pohltí ho deprese.

Lidé, kteří jsou závislí na gamblingu, jsou nemocní (psychiatři jim dají diagnózu F63 podle mezinárodní klasifikace duševních onemocnění). Je důležité si to uvědomit a takto i ke gamblerovi přistupovat, byť druhým dechem dodávám, že to může být velmi těžké, protože se s takovýmto člověkem zpravidla setkáte v situaci, kdy vás nebo vaše blízké připraví o peníze. Ve svém nejhorším stavu bude lhát naprosto o všem a pro každého bude mít jinou historku. Neodsuzujte ho, snažte se ho pochopit, ale nikdy mu nedávejte peníze nebo něco cenného. Vždy je šance, že se z toho nakonec dostane, ale potřebuje pomoc někoho dalšího. Sám to nedokáže. Česká republika je bohužel země, kde herny rostou rychleji, než houby po dešti. Rozhodně by bylo dobré jejich počet výrazně snížit a nejlépe je zakázat úplně. To jediné by jako pomoc fungovalo stoprocentně.

 

Já, hráč – Zpověď opravdového gamblera (Martin S., Daranus, 2011, ISBN 978-80-87423-19-6)

 

Lou

O plynu a elektřině (o podomních prodejcích)

Docela často čtu o chytácích podomních prodejců, ať se to týká plynu, elektřiny či jen internetu a mobilních tarifů. Tu byl někdo bez elektřiny a hrozili mu exekucí, aniž by tušil důvod. Tam zase někdo třikrát změnil tarif u stejné společnosti (ve skutečnosti přebíhal od firmy k firmě a všechny se vydávaly za čez). Minulý týden se dokonce příspěvek Jardy Klečky dostal na G+ mezi nejčtenější příspěvky, kdy elektriky znalý muž dává nepřipravenému kravaťákovi záludné dotazy, jaký proud to nabízí, zda střídavý či stejnosměrný a na odpověď jaký tu máte mu odpovídá jednofázový.
I naše rodina se nechala zlákat do neomezeného internetu a příbuzní do výhodného volání.
Když mi dnes kolega vypráví, jak mu včera rwe zabušilo na dveře v půl osmý. Vyskočil jsem, že to bych je shodil ze shodů, protože v půl osmý už Bára spí a při ťuknutí na dveře zaútočí náš psychopes Džusa svým největším štěkotem. To by mě namíchli.
On je odpálkoval, že sleduje ceny plynu a elektřiny každý měsíc a ví moc dobře, že jemu teď nejlíp vychází čez. Já jsem v tomhle konzerva, máme pražskou plynárenskou a pražskou energetickou a neřeším to. Vím, že je to lepší, než se chytit na nějakou super nabídku. A k ČEZu bych nešel. Není to jen o ceně. Tahle firma na nás kašle ve velkém, tak já na ní taky.

To byl pozitivní závěr 🙂

Ladik

Co jsme zas všechno stihli a menší hokejové zastavení

v posledních dnech mám zas hezky plnej kalendář tak, jak to mám rád. Stihl jsem pivko s řepákama, páteční hraní v Průhonicích, v sobotu jsme si dali svatomartinskou husu ve vinohradském Parlamentu, zkoukli jsme nový film Komorník (o něm napíšu někdy víc, protože se mi moc líbil), začali jsme sledovat Hru o trůny (taky popíšu později blíže, co se mi na nich  líbí a nelíbí), včera jsme měli zkoušku s Doors revivalem, odpoledne pak stříhali videoklip Brouků a já navíc stíhám sledovat noční zápasy NHL.

O víkendu se rovněž hrály švédské hokejové hry a na nich naše reprezentace opět propadla… řikám si, co je špatně? Jestli je to o hráčích, systému, Hadamczikovi nebo prostě „smůla“? Za necelé tři měsíce je tu olympijský turnaj v Sochi a doufám, že se podaří sestavit kvalitní tým, abychom si tam neuřízli ostudu jako na letošním MS.

Větší radost mi dělá NHL a zejména Jágr. Poctivě sleduju skoro všechny zápasy Devils a dneska se opět ponocování do jedné hodiny vyplatilo, neboť hned v úvodu zápasu dal Jarda první gól a byl to 1700. bod v jeho NHL kariéře. Této mety dosáhl jako 8. hráč v historii celé NHL a jako první Evropan vůbec. V zápase pak měl ještě jednu přihrávku a na Mária mu už schází jen 22 bodů, které letos, pokud se nezraní, s ještě určitě zaznamená.  Devils měli v této sezóně hodně slabej začátek, nicméně v posledních cca pěti až šesti zápasech se zlepšili, brankář Brodeur vychytal dvě čistá konta a týmu se začíná dařit. Produktivitu Devils nyní vede Jágr s 13 body v 17 zápasech a hned za ním je obránce Marek Židlický s 11 body. Patrik Eliáš je bohužel již podruhé letos na marodce a stihl zatím odehrát jen  10 zápasů (a má v nich 7 bodů).

Daří se i dalším Čechům v NHL – nejproduktivnější je Jiří Hudler z Calgary (19b/17zápasů) a hned za ním mladík Hertl ze San Jose (16b/17z) – celou tabulku čechů najdete tady http://www.nhl.com/ice/playerstats.htm?season=20132014&gameType=2&team=&position=S&country=CZE&status=&viewName=summary#

Tolik tedy k hokeji a co nás čeká v tomhle tejdnu? Mě dneska lekce francoužštiny s lahví vína a knihou pro samouky :), ve čtvrtek koncert Doors revivalu ve Vinoři, páteční oslava u nás doma a nedělní natáčení s TV VONA.Těšim se!

Luke

 

Enderova hra

Překvapivě málo slavných a ceněných sci-fi románů se dočkalo filmového zpracování. A když už se tak stalo, výsledek byl často předloze velmi vzdálen nebo výsledek budil rozporuplné reakce. Jedním z hlavních důvodů, proč se filmaři dříve nepouštěli do adaptací sci-fi bestsellerů byla nízká úroveň vizuálních triků. Situace na tomto poli se radikálně změnila. Dnes počítače dokáží vygenerovat vše, co se v bezbřehých fantaziích tvůrců urodí, a proto se filmaři mohou pouštět do takových projektů jakým je právě Enderova hra.

Enderovu hru napsal Orson Scott Card nejprve jako novelu, kterou potom rozšířil na román. V roce 1986 za ní dostal nejprestižnější ceny v oblasti science-fiction – Huga a Nebulu. Příběh nás zavádí do blízké budoucnosti, kde lidstvo za cenu velkých ztrát odrazilo 2 invaze termiťanů (hmyzu podobní mimozemšťané). Další útok by již mohl vést ke zničení celého lidstva, a proto se lidé snaží zničit nepřítele jako první. Ve speciálních bitevních školách se pokouší z dětí vycvičit geniální stratégy, nemilosrdné velitele flotily, kteří by dovedli Zemi k vítězství. Jedním z těchto dětí je Ender, který je ze všech nejinteligentnější a má největší předpoklady stát se významným vojevůdcem. Kniha sleduje jeho výcvik a poté i jeho strategické hry, kde však pomocí „hlásek“ (zařízení schopné komunikovat bez prodlevy i třeba přes celou galaxii) ovládá celou flotilu a zničí domovský svět Termiťanů. Ukazuje se však, že celý konflikt byl ve skutečnosti jiný, než jak mu jeho učitelé tvrdili.
Orson S. Card napsal několik pokračování, kde dále rozvíjí Enderův příběh. Několik knih z této série bylo nominováno na Huga a Nebulu.

Každé převedení slavné knihy na filmové plátno provázejí obavy, zda se příběh podaří zpracovat věrně. Film používá jiné prostředky než psaný text a oproti třeba seriálu je i limitován délkou. Na dvanácti hodinový film vám do kina půjdou jen opravdu skalní fanoušci a to ještě pouze za předpokladu, že cena za vstupenku nebude šestkrát vyšší než obvykle a budou v promítání pauzy na občerstvení a vyprazdňování (popřípadě roznos občerstvení přímo do sálu a bažant). Osobně si myslím, že pro mnoho známých děl je lepší a schůdnější převedení na seriál než na film. Seriál má oproti filmu dostatek prostoru, takže může hezky vykreslit postavy a zachytit celý děj. Dobrým srovnáním může být Pán Prstenů Hra o trůny. I přes velkou stopáž všech tří filmů Tolkienova díla se stejně nedostalo na všechno. Naproti tomu Hra o trůny se drží předlohy a postupně se posouvá vpřed, aniž by seriál musel něco obcházet nebo zkracovat (až na drobnosti samozřejmě).

Enderova hra je krátký román, což výrazně pomohlo tvůrcům adaptovat jej na dvou hodinový film. Změny v ději zde jsou, ale nejedná se o nic důležitého. Základní linie zůstala stejná a co je důležité, hlavně také celé ladění příběhu a jeho hlubší přesah. Jednoznačně se dá říci, že Enderova hra je zdařilá adaptace. Režisér Gavin Hood ukázal, že když má dobrý scénář, natočí výborný film. Jeho X-men origins: Wolverine také nebyly po režisérské stránce špatně natočeny, problém byl spíše se scénářem. To tady není. Asa Butterfiled, představitel Endera, ztvárňuje postavu dobře, za to Harrison Ford mi do role plukovníka Graffa, který velmi usiluje o vyhlazení nepřítele, moc nesedl. Ben Kingsley nemá velký prostor, ale na svou postavu se hodí velmi dobře. Film má podmanivou hudbu, zajímavou kameru a kvalitní vizuální efekty.

Enderova hra před nás pokládá otázky týkající se dalšího sociálního, politického, vojenského a morálního směřování lidstva. Je ospravedlnitelné vyhladit celý druh pouze na předpokladu, že by nás mohl zničit? Je možné využívat děti ve vedení války? Jak velká práva budou mít jednotlivci? Kde je hranice, za kterou v těchto věcech přejít nemůžeme?
Sledujeme příběh malého kluka, ale přesto se nejedná o rodinný nebo dokonce dětský film. Je to válečný film viděný očima dítěte. Překroucená realita, kde platí zcela jiné hodnoty, než na které jsme nyní zvyklí. Ve jménu přežití celého lidstva jsou manipulováni jednotlivci. Je dost možné, že během sledování filmu a potom i po odchodu z kina budete mít zvláštní pocit, který by se dal asi nejlépe vystihnout těmito slovy: tady je něco špatně, takhle by to být nemělo. A to je to nejdůležitější, o čem příběh Enderovy hry je. To je to k zamyšlení.

http://www.csfd.cz/film/306861-enderova-hra/

Lou