TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Monthly Archives: Leden 2015

rýmička strikes back!

…a k ní se přidala i chřipka, takže už druhej den ležim, cpus se paralenem, coldrexem a doufám, že to pondělka budu fit! Ale má to i výhodu – konečně mám pár abstinenčních dní! 🙂

Luke

Kašmidaš

Když loni Žába vymyslela slovo „kašmidaš“ v rámci naší hry na nové vynálezy, netušil jsem, že za pár měsíců tohle neexistující slovo promění v existující obchůdek a e-shop! No a je to tady…

dovolte tedy, abych Vám tedy představil Kašmidaš – malé stylové e-papírnictví

6916d1_68e427a231184afb845334fd98561451.jpg_srz_p_1155_851_75_22_0.50_1.20_0.00_jpg_srz

No a co tam najdete? Zápisníčky, sešity, penály, diáře, desky na dokumenty, pouzdra na Iphone a nebo i podložky pod myš … důležitý ale je, že vše je pojato opravdu vizuálně zajímavě, často v retro stylu a tím se chce Kašmidaš odlišit od běžných papírnictví. Sortiment se bude ještě rozšiřovat, nicméně už teď se zkuste na eshop podívat a třeba tam objevíte sami něco zajímavého pro sebe a nebo jako dárek pro někoho jiného.

Luke

Okno do dvora

Včera měl v rámci projektu 100 ve Světozoru obnovenou premiéru Hitchcockův film „Okno do dvora“ z roku 1954 a my jsme se s Žábou tedy vydali na tenhle film kouknout na velkém plátně.

okno_do_dvora_00

Film vypráví o válečném fotografovi Jeffovi Jeffriesovi (výtečnej James Stewart), ktrerý je díky zlomené noze upoután na vozík a čas si krátí pozorováním  života v protějším domě ze svého okna. Jednoho dne si povšimne podivného zmizení invalidní manželky jednoho z obyvatel protějšího baráku a začne spolu s přítelkyní (Grace Kellyová) pátrat po jejím osudu….  děj je hezky vygradován a až do konce filmu nebudete vědět, zda jsou Jeff a Grace jen paranoidní a nebo zda skutečně pan Thornwald (tak se myslím jmenuje ten soused) svou ženu zabil…

Tenhle (asi první) voyeuristickej film je hodně dobře natočenej a i když se defacto celej odehrává v jedný lokaci pokoje a dvorku, nebudete se nudit.  Jeff pomocí dalekohledu a teleobjektivu vstupuje do soukromí cizích lidí, pozoruje je pře běžných i dramatických situacích a divák z toho můžem mít až takovej stísněnej pocit nepatřičnosti.  Kromě hlavního děje, jsou ve filmu i menší milostné zápletky místních obyvatel, které jsou na konci filmu též vygradovány.

Celý film byl prý natáčen v kulisách a ateliérech a muselo to asi dát fušku postavit defacto celou jednu stranu velké budovy s funkčními byty.

Film rozhodně doporučuju!

Jo a v Březnu půjde do kin v rámci projektu 100 první film Beatles – A hard day´s night!

Luke

2000. odběrů zde!

Zatímco jsme si užívali ve Vídni, tak na mém sportovním YT kanále padla meta 2000. odběrů. Zatímco první tisícovku jsem oslavil 7. Prosince po zhruba 4 měsících od začátku natáčení,  na další tisícovku jsem potřeboval už jen 40 dní… 🙂

Díky a speciální video k 2000. odběrům chystám o víkendu – bude to video ze zákulisí tvorby a o přípravě těchto YT videí….
2000subs

Luke

Víkendová Vídeň

Už jsou to dva roky, co jsme byli naposledy (a já tehdy poprvé) ve Vídni (viz https://tvvona.wordpress.com/2012/12/17/predvanocni-viden/) a tento víkend jsme tam neplánovaně opět pobyli. Musím se ale nejprve vrátit k pátku a vinnému setkání u kosíků (i když se teď jmenujou jinak) s Honzou a Kájou, kde jsme u vína kecali o všem možným, dorazila i kávová Kví, která ale brzo zmizela ku Berlínu. Kolem půlnoci dostala čerstvě ostříhaná Žába geniální nápad, že taky pojedeme na víkend do Německa. Kupodivu jsme všichni souhlasili a nakonec jsme si , asi abychom se nevopičili po Kví, místo Německa zvolili esterajch a Vídeň. Následovalo krkolomné rezervování lístků na bus a hotel přes tablety, což se po půlnoci zadařilo a o pár hodin pozdějc, v sobotu v devět ráno, jsme už byli na Florenci a žluťák SA nás odvezl směr Wien, kam jsme kolem druhé odpoledne dorazili.

Na jednu noc jsme měli zamluvený dva pokoje v hotelu v Geblergasse, což je takovej průměrnej hotel, kterej mi vevnitř připomínal spíš sanatorium… ale na jednu noc dobrý.Kousek od Hotelu, přímo u metra Alser Strasse je nádhernej McDonald vestavěnej v oblouku toho mostu, na kterém jezdí nadzemka a Honza, známej fanda McDonaldu, byl u vytržení. Fotil si Mekáč, pak jsme museli fotit my jeho s Mekáčem a obdivoval nabídku trojitého cheesburgeru, který u nás prý zatím není – inu srdcař, jak se řiká!

Měli jsme 48 hodinovej lístek na MHD, tak jsme si užili tramvaje i metra a zbytek prvního dne jsme se rozhodli věnovat místním vyhlášeným podnikům a pochutinám. Jelikož jsme byli po cestě a ubytování docela vyhládlí, přesunuli jsme se z hotelu rychle do centra Vídně, prošli kolem Meinla, japonské Akikky (kde jsme před dvěma lety byli na jídle s Mehehehovými)  a směřovali jsme Figlmüllerům – vyhlášené řízkové restauraci. Ti maji v centru už dvě restaurace – jednu klasickou (z roku 1905) v pasáži a druhou hned za rohem Bäckerstrasse.

Wollzeile_Portal-e764d74d

V té originální restauraci bylo bohužel plno, nicméně jsme měli štěstí v té druhé a obsadili jsme čtyřmístný stůl. Na menu mají klasická vídeňská jídla, avšak asi nemá při první návštěvě moc smysl dávat si zde něco jinýho, než jejich vyhlášený řízek (o jejich přípravě viz zde) s bramborovým salátem. Ten si zaslouží také pozornost – nejedná se o ten klasickej majonézovej českej – tenhle je opravdu lehkej, s lehkou příchutí balsamika a polníčkem a je opravdu skvělým doplňkem chuti toho řízku. No a pivo. Ty rakouský nejsou tak dobrý jako naše, jak jsem zvyklej docela na Plzeň, tak mi ve Vídni přišly piva docela sladký, ale pitelný.

Objednali jsme si tedy 4x řízek se salátem, 3 pivka a žabí víno a čekali a čekali. Za chvíli nám přinesli hotové řízky a musím přiznat, že takhle velkej a hezky naklepanej řízek (který rozměrama a tvarem spíše připomínal pizzu) jsem ještě nikdy neviděl. Fotografie asi mluví za vše:

IMG_20150117_164621

Řízek byl křehkej, chutnej – prostě vynikající. A měli jsme s Honzou co dělat, abychom ho snědli, děvčata vyvěsila bílý prapor a řízek nedojedla. Uff, funěli jsme a nakonec jsme si na radu vrchního dali místní šnaps – nějakou pálenku a docela mi pomohla. Nejvíc ale pomohl čerstvej studenej vzduch, když jsme se od Figlmüllerů vypotáceli a vydali se najedení na menší prohlídku města. Vídeň byla samozřejmě klidnější než před dvěma lety na předvánočních trzích a tak jsme se nemuseli prodírat davy turistů.

Další naší zastávkou bylo Café Hawelka (v Dorotheergasse). Leopold Hawelka založil tuhle kavárnu v roce 1939, když mu bylo 28 let a vedl ji dalších víc než 70 let až do roku 2011, ve kterém zemřel v uctihodných 100 letech.  Prý až do posledních dní sedával pan Hawelka u dvěří kavárny a osobně vítal příchozí hosty. Velkou pomocí mu byla jeho žena Josefina (1913-2005), která v kavárně pekla své pověstné buchty a kavárna byla v 50 a 60. letech centrem uměleckého dění ve městě.  To vše je již passé, nicméně i dnes si kavárna zachovává svůj půvab a zašlou krásu – hodně k tomu přispívá starodávný interiér prostoru, stará čalounění sedaček atd. V době našeho příchodu, po šesté večer, byla kavárna hodně plná, nicméně pak se začala místa uvolňovat a poloprázdná kavárna se stala ještě víc příjemnější (tak mě napadá, že většina restaurací a podniků je nejhezčí, když jsou poloprázdné). Stále jsme trávili řízky, tak jsme si dali na lepší trávení místní kafe – já zvolil Fiaker (káva s rumem) , Kája si dala kávu s čokoládou a myslím že někdo zkusil i místní specialitu Melange.

IMG_20150117_184634

Pak následovalo víno, u mě další schnaps a v osm večer byly dopečeny místní pověstné buchty!  Bylo vidět, že místní o každodenním buchtotermínu vědí, protože před osmou se začala kavárna opět plnit. Povidlové buchty byly výtečný – těsto bylo slanější, než znám z českých buchet (které skvěle pekla moje babička) a nejlepší byla právě kombinace těsta a sladkých povidel. A buchty byly ještě teplý, což umocňovalo chuťovej zážitek. Mňam. Nevim jak se nám to povedlo, ale všech pět buchet jsme snědli. Honza usínal znaven jídlem,ale dali jsme to. Ztrávili jsme v kavárně víc než dvě hodiny, venku už byla tma a byl čas jít zase „o dům dál“. Zašli jsme tedy k Radnici, prošli kolem Opery, Sachera a kolem desátý večer jsme našli otevřenej bar poblíž centra, kde byl jeden volnej stůl a hlavně se tam dalo kouřit (což se prrý už ve Vídni u veřejnejch míst nad 50m2 nesmí), takže jsme si dali večerní vína/piva a cigarety. Pomalu na nás začala ale doléhat cestovní únava, tak jsme se meterm přesunuli k hotelu, dali si popůlnoční cheesburger v „našem“ mekáči a šli se vyspat.

Ráno byl sraz před desátou hodinou, stavili jsme se opět u Mekáče na snídani a Honza se rozčiloval, že nemaj burgery a já si dal asi nejhnusnější míchaný vajíčka v životě. Fuj, Na snídani příště k mekáči rozhodne ne e.  Čekal nás ale Schönbrunnský palác a jeho zahrady. Před dvěma lety lilo, teď bylo sice chladno a větrno, ale občas i vykouklo sluníčko a tak jsme se podívali i do zahrad.

IMG_20150118_112652

Ty jsou v Lednu hezky opuštěný (stromy a okrasný květiny bez listů vypadaj hezky stroze) a klidný. Já se pak trhnul od zbytku výpravy, kteří se vydali do velkýho kopce na takovou hezkou vyhlídku, kam se mi ale nechtělo, tak jsem si sedl do zahrad a začetl jsem se do tabletu. Do Schönbrunnu se chceme ale někdy s Žábou vrátit a prohlídnout si konečně i interiéry zámku a místní ZOO s pandou!

Naše cesty se po té rozdělily – Já se s Žábou vydal do kunsthistorického muzea na výstavu impresionisty Toulouse-Lautreca a Honza s Kájou pokračovali v gastroturistice v proslulé kavárně Alt Wien.  Výstava byla pěkná, řadu jeho obrazů a plakátů jsem poznával a bylo vidět, že kombinace malířského nadání a alkoholu jdou dobře dohromady (až na tu jeho smrt 36 letech). A taky jsme s žábou stihli glühwine a Wienerwurst!

IMG_20150118_123007

Po kulturní vložce jsme se opět sešli s druhou půlkou výpravy a vyrazili za posledním gastronomickým zážitkem – do hotelu Sacher na mísní proslavený dort sacher. Hotel má tři restaurační prostory, volno jsme našli až v tom třetím a dali si Sachr se šlehačkou a k tomu jejich melange a bylo to výtečné i když na mě už moc sladké.

IMG_20150118_142115

Naše cesta pak už pomalu vedla směrem k Práteru a na autobus, nicméně jsme ještě chtěli vidět Hundertwasserhaus – umělecky pojatý bytový komplex ve kterém se příroda, architektura a umění snoubí v zajímavé kombinaci. Stromy rostou skrz byty a z balkónů, je zde množství teras, zahrádek a celé to působí dojmem, že se architekt zhulil nějakým hodně kvalitním materiálem (architekt se jmenuje mimochodem Krawina 🙂 ). A je to pěkný a nevšední. Bohužel dovnitř se nepodíváte, ale i exteriér stojí za to a já chci rozhodně tenhle barák vidět někdy ještě jednou, až stromy obrostou listama :).

hundertwasserhaus-wien

Taky je tam na terase hospoda a maj tam logo plzně. Musim příště zjistit, jestli jí tam fakt točej nebo ne.  Prošli jsme se pak kolem jednoho z dunajských kanálů a nakonec jsme se dostali až k velkému kolu v Prátru. Já opět bojkotoval účast, protože jsem neměl zrovna ten den chuť na závratě a radši jsem si dal pivo na pevné zemí.

IMG_20150118_155954

Prý to ale bylo dobré, tak se možná někdy nechám překecat a opít.

Byla již opět tma, nakoupili jsme tedy pití a jídlo na cestu v 17:40 nás žluťák opět vezl ku Praze, kam jsme po desátý večer dorazili.

Tak tolik k neplánované návštěvě Vidně, líbilo se mi to a až zas zpracuju fotky ze zrcadlovky, hodim je na rajče

Luke

Víkendovej fičák!

To je ale fičák! Ne, nešlapu si na jazyk, mám na mysli ten ledovej mistrál, kterej nás o víkendu navštívil a kterej mi dneska ráno překazil pěší cestu do práce.

Víkend začal pátečním  Woodstockem, kde jsem se po delší době sešel s Chechtem u pivka a spolu s barmanem Martinem se témata naší debaty opět stáčely k Francii a jejím pochutinám. Jo a taky mi byla nabídnuta nová práce, tak to možná zkusim. Jo a v pátek jsem si konečně po asi 4 měsících znovu zařídil Opencard! Překonal jsem hrůzu z byrokracie, zašel na magistrát a byl příjemně překvapenej rychlostí a ochotou mladého úředníka.

V sobotu ráno se mi vrátila (ne z hospody, ale ze služebky) moje cestovní Žába a já ještě před tím stihl zajet k Mňoukovi, abych zjistil, že jeho počítač snad ani nemá už cenu přeinstalovávat. Moc jsem si ten den Žábu neužil, po třetí odpoledne jsem už totiž vyrážel na bus a na koncert, kterej se konal ve Stochově, což je kousek na západ od Kladna. V Biker´s baru Vodárna jsme hráli už asi 3x, ale naposledy tak cca 5 let zpátky. Bar se trošku změnil, nicméně pódium tam pořád je, takže jsme nazvučili aparát, dali si uvítací piva a kolem půl deváté začli naše první letošní vystoupení.

10898234_10205116338900863_1236705454251596736_n

Ilustrační foto ze sobotní zvukovky ve Stochově

Novinkami, které jsme už natrvalo zařadili do repertoáru, byly skladby Please Please me a Do you love me a publikum, které bylo ze začátku trošku chladnější, se v průběhu večera osmělilo a na konci už byl parket plnej. Akorát nebyl správně pochopen konec koncertu. Po twist and shout, jsme poděkovali a lidi se z parketu rozešli a nechtěli přídavek, což nás překvapilo, protože do tý chvíle si to zjevně užívali…  Když si začal posléze bubeník balit bicí, zjistili jsme, že návštěvníci se domnívali, že není konec, ale jen další přestávka a že budeme ještě hrát… nakonec se tedy nedorozumění vysvětlilo (funkce potlesku a pokřiku „přídavek!“ byla přítomným vysvětlena 🙂 )  neobešlo se to bez Yesterday a pak už jsme balili.

Koncert se povedl a rozhodně si letos opět hraní ve Stochově zopákneme. Tenhle rok budeme hrát více klubovejch koncertů – v plánu máme 4x Prahu (nejbliž asi v Dubnu ve Vodárně), Kladno, Slaný, zmíněný Stochov a budou přibývat i další města v okolí…

Doma jsem byl až někdy kolem třetí ráno a padl jsem spánkem vyčerpaných. Neděle už tak akční nebyla, chtěli jsme zajít s Žábou na mexiko do újezdské Cantini (bylo ale plno), tak jsme šli na Anděl do Homre de bla bla a potvrdili jsme si, že tam to fakt asi nemá cenu chodit…

Jo a u Kampy je prej John Lennon Pub s anglickejma pivama! Kdo se se mnou či s námi vydá na pivní průzkum?!

Mějte se

Luke

Fanatismus náboženský vs. fanatismus mediální

Včerejší tragické události v Paříži přilily opět do ohně všem „skutečným zastáncům“ evropské kultury a rasy, kteří již několik měsíců volají po zakázání islámu, po vystěhování či hůře vystřílení Arabů z  Evropy a dalších nesmyslech.

Psal jsem tu mnohokrát, že nemám rád fanatiky. Jakýkoliv. Do čehokoliv. Jsou to většinou lidé s pokřiveným vnímáním světa a okolí a zejména nesprávně chápou objekt svého fanatismu. Tohle je případ i vrahů z Paříže, je to stejnej případ jako v Americe, kdy před pár lety na půlnoční premiéře batmana šílenej fanda  zastřelil dvanáct diváků, je to stejnej případ jako Breivik a jeho 69 obětí… historie se stále opakuje a bude se opakovat i nadále a myšlenka, že zakázáním islámu (jak včera nejspíše emotivně napsal JXD) se tohle vyřeší a terrorismus zmizí, je úsměvná a naivní. Lidi se budou zabíjet mezi sebou i v budoucnu a podobné činy se prostě budou opakovat –  a je jedno v jakém jménu, zájmu či zámince.

Samotní muslimové a jejich zástupci v Evropě vyjadřujou zděšení nad včerejším barbarským útokem, naše česká, tradičně rasistická, společnost v tom má ale jasno – muslimové do Evropy nepatřej, tak  pryč s nima! Trochu zapomínáme, že se sice snažíme bejt součástí západní kultury a společnosti, ale na druhou stranu její hodnoty uznávat nechceme – a mezi tyto hodnoty patří i svoboda víry a ta by se na základě činu několika psychopatů neměla žádné skupině upírat a v tomhle se přece  např. od muslimských zemí lišíme a já jsem za to rád.

Nutno si uvědomit, že v minulosti i současnosti byly a jsou páchány násilné činy i chybným výkladem bible –  křesťanství v tomhle není o moc lepší než Islám a náboženské fanatiky najdete ve všch vírách. Jinými slovy – muslimové nejsou o nic lepší ani o nic horší než vyznavači jiné víry. Za mě, pokud bych měl být na mediální vlně a vyjádřit osobní názor, bych měl napsat článek „zrušte všechna náboženství!“

Na vlně náboženského rasimu se samozřejmě vezou zejména populisté a v médiích se jim bohužel poskytuje na můj vkus až příliš mnoho prostoru – (pi)Tomio Okamura brojí proti imigraci, muslimům a všem dalším (z jeho vyjádření pochází i „perla“ Každý zakoupený kebab je jen další krok k burkám), na facebooku a v diskuzích na zpravodajských serverech to vře rasismem, urážkama a nadávkama a soudnej člověk si musí klepat na čelo. Já se sám sebe ptám, proč se v médiích a soc. sítích tahle umělá atmosféra strachu a nenávisti z jedný skupiny obyvatel vytváří? A mám nepříjemnej pocit, že opět fouká studenej vítr z východu…

Luke

PS: nevím jak vy, já ale používám arabské číslice… jsem také terorista?? 🙂

Filmy z posledních dnů

psáno už v pondělí 5.1….

Právě mi odvrtali další zub a tak čekám na Žábuv Crosscafé na Strossmayeráku u středního Espressa (zdravím Kví 🙂 ) a volný čas využiju k popsání několika filmů, které jsem v poslední době viděl…

Zmizelá (2014)
Konečně jsme tenhle film Davida Finchera viděli! Rozruch, který kolem filmu a knihy panoval, mi ve finále trochu ubral na zážitku v tom, že už od začátku jsem tušil, jaká bude pointa příběhu o ztracené ženě z jednoho, na první pohled šťastného, manželství. Z filmu je pro mě nejsilnější konec filmu, ale nebudu spoilovat. Jedná se o povedené dílko.

Paddington (2014)
Kdesi v jihoamerické džungli narazí před několika desítkami let jistý anglický badatel na novou inteligentní rasu medvědů, kteří umí mluvit. Zkamarádí se s nimi, nechá jim pár londýnských suvenýrů a pak zas odjede. To je prolog filmu – po té se dostáváme do současnosti – malý medvídek Paddington přichází v džungli o svého strýčka a tetička, která pamatuje návštěvu cestovatele, ho přesvědčí, aby se do Londýna vydal a aby zkusil štěstí tam. Paddington si sebou tedy vezme několik sklenic medu, starý klobouk po cestovateli a vydává se lodí do rušného velkoměsta….   sledujeme tedy příhody malého Paddingtona v Londýně a neskutečně se bavíme jeho nešikovností a prožíváme s ním napínavé hledání nového domova a rodiny.
Film je jasnou a neskrývanou metaforou k problémům imigrantů, kteří přichází do evropských velkoměst a často naráží na nepochopení či rasismus a musí se s ním vypořádat.

Ve filmu je sexy záporačka Nicol Kidmanová, která se snaží Medvídka chytit, vypreparovat a vycpat a o legraci není nouze. Hezkou roli má ve filmu rovněž Hugh Bonneville…

Doporučuju a to nejen dětem 🙂

Valčík pro Monicu (2013)
Máme zde biografický film o švédské jazzové zpěvačce Monice Zetterlund (1937-2005), která patřila mezi přední evropské jazzové osobnosti a která v New Yorku nadchla i jazzové velikány, z nichž např.pianista Bill Evans s ní natočil celé album.  Jak už to u hudebních filmů bývá,  jsou zde poněkud víc zvýrazněny negativní vlastnosti hlavní hrdinky – ať už nevyřešený vztah k rodičům,  problematické vztahy k mužům, alkoholu atd.

Jedná se o švédský film a hlavní hrdinku výtečně ztvárnila švédská zpěvačka Edda Magnason.Film se mi líbil, škoda, že hudebních čísel tam nebylo víc.

Láska, soudruhu (2013)
Pro mě překvapivá a kvalitní česko-finská koprodukce, která má sice na csfd docela nízké hodnocení, ale je myslím hodně zajímavá.

Děj se odehrává na začátku 60. let v Helsinkách, kde žije osamělá starší Elsa. Do Helsinek na „Mezinárodní den mládeže“ přijíždí jazzové kombo z Prahy (herci Etzler, Hádek a výtečnej „zapálenej komunista“ Budař) a Elsa se po mnoha letech setkává se svou láskou z roku 1939 (Etzler). Sledujeme tedy paralelně několik příběhů Elsy i její dcery a jejich vztahů se členy kapely a politickou problematiku vztahů s „východními“ umělci.

Žánrově se jedná o komedii s prvky dramatu a romance a zejmína Budař mě dokázal hodně pobavit svejma hláškama ve filmu. Za mě doporučuju!

 

Apokalypsa v Hollywoodu (2013)

James Franco, Seth Rogen a další herci a kamarádi, kteří s nedávno „proslavili“ aférou kolem jejich novýho filmu The Interview. Apokalypsa je jejich starší praštěná komedie o jednom hollywoodským večírku, který se zvrhne a začne biblická apokalypsa … je to hodně ujetý, ale docela jsem se u toho bavil…

v zemi Jane Austenové (2012)

Stará panna (spíš ještě mladá) Američanka Jane je ujetá na knihy Jane Austenové a rozhodne se navštívit Austenland – zážitkový pobyt na jednom anglickém sídle, kde je vše zařízeno dle stylu knih Jane Austen a kde najatí herci pomáhají umocnit zážitek návštěvnicím.  Jane pak zjišťuje, že vše není tak, jak si vysnila, že pravou lásku nelze hledat v knize, ale kolem sebe… film je to zas uchylnej, né příliš kvalitní, ale dá se to dokoukat. Prostě holčičí komedie

 

Bílé Vánoce (1954)

White Christmas od Binga Crosbyho je asi nejslavnější americká vánoční písnička a v roce 1954 byl s tímto hercem a zpěvákem natočenej i stejnojmenej film, tak jsem byl na něj zvědavej,… pojednává o dvou kamarádech z druhé světové války, kteří si po jejím skončení založí pevěcké a taneční duo (nejsou teplí), poznaj pak dvě tanečnice a zpěvačky a spolu s nimi uspořádají velkou show v hotelu jejich bývalého generála… ano děj je opravdu takhle pitomej a nevybočuje nijak z dějovejch zápletek tehdejších muzikálů. Hudební čísla jsou tu zajímavá, tu nudná a celkově mě film spíše zklamal…

 

Černý den v Black Rock (1955)

Spencer „bang bang“ Tracy v barevném noir filmu o jednom maloměstě, kde se v době WW2 stal zločin. Na místo přijíždí tajemný John Macreedy (Tracy), který se ptá po jednom místním zmizelém frmáři a odpovědí mu jsou úklady a nenávist místních obyvatel…  film je příjemně krátkej (80min) a na svou dobu je docela dobře natočenej. Bavil jsem se.

 

Fedora (1978)

Jeden z posledních filmů významného režiséra Billyho Wildera pojednává o tom, jak se hollywoodský producent (William Holden) snaží kontaktovat stárnoucí herečku Fedoru, hvězdu filmů 40 a 50. let a získat ji pro svůj nový film. Při pátrání po ní, které ho zavede na ostrov Korfu, však narazí na některé podezřelé skutečnosti… Billy Wilder nám nabízí dramatickou zápletku s překvapivým rozuzlením a vše je velmi dobře natočené a zahrané, takže já osobně jsem se u filmu dobře bavil.

Luke

Interstellar – za hranice naší reality

interstellar-23

Interstellar přinesl to, co Prometheus pouze sliboval. Dva roky starý film Ridleyho Scotta nás v trailerech navnadil na cestu za poznáním původu lidské rasy, ale nakonec nám ukázal jen mimozemšťany, biologickou zbraň a boj o přežití. Neodhalil vůbec nic a v tom zásadně zklamal. Prometheus je velmi dobrý sci-fi horor, ale to je všechno. Nic víc tam není. Interstellar Christophera Nolena je naproti tomu výborný sci-fi film, který svým tématem a dějem přesahuje naší realitu. Stylem a pojetím velmi připomíná legendární 2001: Vesmírnou odysseu, která také jde až za hranice naší existence. Vytknout se jí dají jen některé vědecké nepřesnosti, které patrně vznikly na úkor děje.

Film nás přivádí do blízké budoucnosti, kdy Země umírá. Docházejí zdroje a je potřeba najít novou planetu, kam by se lidé mohli přestěhovat. Astronaut Cooper (vynikající Matthew McConaughey) se spolu se svým týmem vydává skrz červí díru do hvězdné soustavy v jiné galaxii, kam už předtím jeden tým letěl a přistál na třech planetách, které měl zkoumat, zda jsou vhodné pro založení kolonie. Červí díra je dílem neznámé mimozemské rasy, která chce lidstvu pomoct a sídlí ve vyšším rozměru než my. Pátrání na planetách není jednoduché, protože v soustavě se nachází i černá díra, která svou brutální gravitací dramaticky ovlivňuje vše okolo.

interstellar_holy_shit_shot.0

Předem je nutno říct, že Interstellar je zpracován velmi dobře nejen po stránce dějové, ale také po té vizuální. Záběry z vesmíru jsou natočeny tak, jako nikdy předtím a tvůrci se zaměřili na autentické ztvárnění (nebo přinejmenším se o to pokusili). V obrázku nahoře můžete např. vidět ztvárnění černé díry, která je ve filmech běžně ukazována jako vír, do kterého všechno padá. Tady můžeme vidět jev, který má astronomický pojem gravitační čočka. Černá díra svou ohromnou gravitací ohýbá zdroj světla, takže paprsky jsou vidět takto. S největší pravděpodobností by astronauti černou díru takto viděli. Kromě černé díry je i velmi zajímavé ztvárnění červí díry, kterou loď prolétá do jiné galaxie.
Celý film se také snaží o co nejvěrnější ztvárnění fyzikálních zákonů, které se během cest vesmírem projevují. Interstellar je také v podstatě takovou malou encyklopedií teorie relativity.

Další část článku obsahuje spoilery:

Černá díra je pro děj filmu velmi podstatná. Dvě z planet, které chtějí astronauti navštívit, se nacházejí velmi blízko černé díry a vzhledem k okolnímu vesmíru na nich dochází ke zpomalování času. Během návštěvy první planety tak za tři hodiny, co jsou na povrchu, uběhne na Zemi dvacet jedna let. Děj na Zemi je pro děj podstatný, protože tam Cooperova dcera vede výzkum, který by měl přinést pochopení a ovládnutí gravitace. Díky tomu by se lidstvu otevřeli nové možnosti mezihvězdného cestování. Obě dějové linie se prolínají. Hrdinové na Zemi tak rychle zestárnou a Cooper a ostatní se s tím musí vyrovnávat.
Nejsem si jist, jestli by rozdíly v času byly opravdu takto velké. Planeta nemůže být velmi blízko černé díry, protože by byla pohlcena, takže by na ní nemělo být velké zkreslení času. Tvůrci své nápady konzultovali s astronomy, ale tady si myslím, že je to přitažené za vlasy, upravené kvůli ději. Stejně tak je těžko uvěřitelné, že by se loď po dramatickém opuštění orbity druhé planety hned dostala do silného gravitačního pole černé díry. O druhé planetě bylo řečeno, že je od černé díry dál, ale ani kdyby nebyla daleko, pořád by musela být v takové vzdálenosti, aby ji díra nevtáhla. Loď by tedy stejně musela urazit ohromnou vzdálenost, aby se dostala do vlivu gravitace černé díry, ze které by neunikla. Nebylo by to z minuty na minutu.

interstellar

Ale zpět k ději. Pro pochopení gravitace jsou podstatné informace, které však lze získat pouze při cestu do černé díry, kdy je vše přitahováno velkou gravitační silou, které neunikne ani světlo. Cooper se na konci filmu do černé díry dostane a informace samozřejmě získá. Ocitne se potom za hranicemi naší reality, která je definována čtyřmi rozměry (tři prostorové – osy x, y, z a čas). Dostane se do pátého, který je mimo čas. Cooper se dostane do stavu, kdy se na plynutí času dívá jako z kopce do údolí. Vidí minulost i budoucnost. Vidí všechno. Mimozemšťané to pro něj (a pro naše pochopení) ztvární jako prostor plný strun, za kterými se nachází pokoj v jeho domě ve všech časech. Cooper může mezi nimi proplouvat a vše pozorovat… a dát vzkaz do minulosti dceři – informace z černé díry. Tohle je místo, které dělá z filmu něco víc, než jen obyčejné sci-fi jako zmiňovaný Prometheus. Ukazuje nám věci, které nás přesahují, ukazuje nám naši realitu v širší perspektivě jiného rozměru.

Pokud bychom měli srovnat 2001 Interstellar, tak dle mého názoru je Kubrickovo dílo o něco dál. Ne dějem a přesahem, ale uměleckým zpracováním. V Interstellaru se všechno vysvětluje, aby to divák pochopil. Naproti tomu 2001 vše ztvárňuje záběry a podmanivou hudbou. Nevysvětluje. Kubrick nepoužívá slova a tím ještě umocňuje výsledný dojem. Už úvodní scény jsou působivé, ale závěrečná část, kdy David Bowman opustí Discovery, vydá se k monolitu a transcenduje na vyšší úroveň bytí je fascinující a úchvatná. Není tam žádné slovo. Pouze podmanivá hudba a vizuální obsah z jiného světa. Na druhou stranu je nutno říct, že styly 2001 Interstellar jsou už od začátku odlišné a oba filmy jsou velmi originální – každý svým osobitým způsobem. Takže to srovnání je spíše o vkusu každého diváka. Oba filmy jsou velikány na poli sci-fi.

Lou

Novej rok

Včera jsme si s Žábou udělali hezkej první novoroční den. Silvestra jsme totiž s kapelou odehráli v Plzni a já se vrátil do Prahy až ve tři ráno a neměl tak čas moc slavit (když nepočítám přípitek s bubeníkem a jednu slizkou ústřici k šampáňu). Vyrazili jsme tedy včera po poledni do skoro jarní Prahy a užívali si poloprázdného města a nakonec nás kroky zavedly do La Gare, kde jsme nový rok přivítali dobrým jídlem (to mé opět kokrhalo na víně) a hlavně Calvádosem!

Pak jsme si koupili minišampáňa a vyrazili jsme na ohňostroj. Na střeleckej ostrov jsme přišli asi 20 minut před sedmou a pak sledovali celou, asi 10 minutovou show. Ohňostroj to byl hezkej, ale žádné „poselství“  či co měl vyjadřovat, jsem z toho nepoznal. Nevadí.

Hodilo se mi, že ohňostroj trval tak krátce, protože jsem se domů těšil na:

2015 Bridgestone NHL Winter Classic

.. ano – na letošní Winter Classic – venkovní zápas NHL mezi Washingtonem a Chicagem, který začínal v 19:00 našeho času.

Náležitě jsem se vybavil – koupil jsem romadur, pivní sýr, cibuli a pečivo a udělal výtečnou pivní pomazánku, která byla tak smrdutá, že i na Žábu to bylo moc a kocouři se drželi v uctivé vzdálenosti! Zápas začal po úvodním ceremoniálu kolem půl osmý a oba jsme fandili Blackhawks, kteří nakonec bohužel prohráli díky gólu pár sekund před koncem třetí třetiny.

Letošní první Leden se mi tedy moc líbil a dnešním prvním pracovním dnem jsem tedy udělal takovou malou tečku za uplynulými Vánocemi.  Ještě že už zas je ten víkend 🙂

Luke