TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Monthly Archives: Srpen 2015

V břevnovském pivovaru…

v sobotu jsme byli s Vonákama po delší době na pivku a tentokráte jsme vyrazili do nedalekého břevnovského pivovaru, ve kterém je Klášterní šenk a kde kromě výtečného jídla nabízej i místní pivo – Benedikta IPU 15° a černou jedenáctku.

IMAG0243

Kromě Žáby a mne se přidal Ashman s Verčou a Lukyhell a za těch cca 6 hodin, co jsme tam seděli, jsme spořádali pěknou dávku IP a ochutnali rovněž místní krmi. Výtečná byla škvarková pomazánka a lívance!

Kolik 15tek jsem vypil, už nevím – tipuju asi sedm a je fakt, že to byla síla. Kvalita piva se ale poznala hned druhý den – žádná kocovina ani bolehlav. Né nadarmo je břevnovská IPA tak proslavená a pokud máte rádi trošku hořčí pivko, zkuste ji.

Pšeničný Vít, který také v šenku točí, prý nebyl tak dobrý jako obvykle a Lukyhell si pochutnával na 12ce od Lobkowicze.

V klášterním šenku jsme rozhodně nebyli naposled

Luke

Reklamy

Poslední dny u Coma

Jelikož už jsme pár dní zpátky v Čechách, bude souhrn posledních dní u Coma spíš stručnější.

Ve čtvrtek nás čekal poslední den u jezera a strávili jsme ho opět koupáním, protože bylo víc než třicet stupňů a pláž u Riverside Baru se docela hezky zaplnila. Tradičně opět padla flaška Prosecca a já se krásně spálil na sluníčku. Ten den jsem měl taky narozky a Žabka mi k narozkám dovolila uvařit večer pálivé kuře po indicku (to je panečku dar nedar!), na který jsem dostal strašnou chuť. Kde ale vzít ingredience? Hledáním na internetu jsme zjistili, že nejblíže Bellagiu je supermarket na protějším břehu v městečku Menaggio a tak jsme se tam vydali. Loďka nás přes Varennu nakonec za cca 30 minut dopravila do Menaggia a my jsme se vydali skrz město. Město je daleko míň turistický, než Bellagio či Varenna, ale je hezký, je tam spousta obchodů a dalších věcí a taky tam na své poslední cestě utíkal Mussolini v roce 1945 než ho kousek na sever u jezera Como pověsili.

IMAG0229

Supermarket jsme našli rychle v severní části města a sehnal jsem skoro všechny ingredience na můj recept vyjma kokosovýho mléka, ale to stejně neni tolik nutný.

O pár hodin pozdějc už kuře vonělo a pálilo v našem apartmánu a bylo to jedno z nejlepších, jaké se mi povedlo!

V pátek ráno už jsme jen zabalili, já si udělal ranní těstoviny, abych dojedl zbytky nakoupenejch surovin a vyrazili jsme lodí do Varenny. Zamávali jsme naposledy Riverside baru i Bellagiu, kde jsme strávili krásnejch skoro pět dní a slíbili jsme si, že se ke Comu určitě za pár let zas někdy podíváme.  Z Varenny už to bylo vlakem kousek do Lecca, kde nám měl navazovat vlak do Bergama, odkud jsme pak letěli do Prahy. V Leccu jsme se ale nakonec zdrželi víc než hodinu a stihli jsme kafe a hlavně pivko u jezerního mola a naposledy jsme se tak mohli s jezerem rozloučit. Žábu tam zaujal nějakej racek sedící nehybně na ráhnu jedné z lodí a dohadovali jsme se, jestli je to fakt živej pták nebo socha :). Cestou na nádraží jsme zjistili, že obchod s deskama Il Concepto, který jsme navštívili před dvěma lety, stále funguje!  Byli jsme ale už docela ve spěchu, takže žádnou desku jsme nekupovali a zakrátko jsme už seděli ve vlaku do Bergama.

IMAG0230Menaggio

Tam už následoval jen nouzový oběd v mekáči, já začal se svým tradičním předletovým opíjením a pozdě večer jsme přistáli na Ruzyni.

Já si dovolenou ještě prodloužil víkendovým pobytem na chatě, koncertem v jihočeském Ošelíně (byl jsem i na centrifuze!) a v pondělí ráno už zas přišla práce a všední den. Dovolená u Coma byla jedna z nejhezčích, na kterých jsme s Žábou byli a jak už jsem zmiňoval, rozhodně se tam ještě vrátíme.

Luke

Další dny v Comu

IMAG0222

Koukali jsme nedávno na dokument o Miláně a jezeru Como od američana Ricka Steva (pokud neznáte – to je takovej ten cestovatel, co objevuje pro američany v rámci své tv show svět a vždycky jim doporučuje příšerný kýče a místa a vysvětluje jim vše jak pro blbé) a proto jsme si nesměli nechat ujít promenádu ve Varenně (překřtili jsme ji na Rick Steve’s scenic pathway) a skutečně lidi se na ní fotili jak diví a měl jsem pocit, že všude slyším jen americkou angličtinu…  no nic, tohle bylo ještě v pondělí, v tomhle blogu chci ale shrnout naše zážitky z dalších dvou dnů u jezera Como.

IMAG0189

Jelikož počasí je to sice proměnlivý, ale vcelku teplý, vyrazili jsme v uteý s dekou, lahví prosecca a plavkami opět do Riverside Baru. Cestu jsme si ale zpříjemnili prohlídkou nejznámější vily a zahrady v Bellagiu – Melziho vily. Francesco Melzi D’Eril byl za Napoleona  na začátku 19. století víceprezidentem napoleonské italské republiky (to fakt existovalo!) a ten si nechal v Bellagiu v letech 1808-1815 postavit honosné sídlo s krásnými zahradami a také kryptou, kde byl v roce 1816 sám Melzi pohřben, takže si to tam moc neužil – z toho plyne poučení: nečekejte na stáří s plněním svých snů, jinak dopadnete jako Melzi! Abych se vrátil k tématu, tak vila samotná není veřejnosti přístupná, nicméně přístupné jsou za mírný poplatek zahrady a ty jsou skutečně nádherný s urostlými rododendrony, starými honosnými cedry, jezírky s lekníny a sem tam palma a hlavně zas hezkej výhled na jezero Como.

IMAG0195

Skrz zahrady jsme se pak dostali až k cíli naší cesty – Riverside baru a na kamenitý pláži jsme rozbalili deku, prosecco a vrhli se do Coma. Bylo trochu studenější, ale v tom slunečným počasí hezky osvěžující. S ubývajícím proseccem pak teplota voda přestávala býti důležitou veličinou.  Nakonec jsme seznali, že lahev je prázdná a přesunuli jsme se přímo na bar, kde jsme pokračovali konzumací Aperolu a já zkusil „místní“ Bellagio pivo – bylo dobré s lehkou ovocnou příchutí.

Pivní odbočka:

Všude, kam jedu, ochutnávám místní piva a pár poznatků z itálie je zde:

U Coma je nejběžněji točeným pivem Nastro Azzuro, který je hodně světlý a hodně vodový a bez výrazný chuti. Na zapití jídla ok, na vychutnání nic moc. Tohle pivo vyrábí pivovar Peroni, který produkuje i své „hlavní“ pivo se stejnojmenným názvem a to už je chuťově zajímavější – je více těžší a výraznější a zajímavostí je i velikost lahvové varianty 0,66l. Točenej je samozřejmě lepší.

IMAG0200

Chutnalo mi i pivo Moretti (pivovar už patří od 90. let Heinekenu) a místní Bellagio pivo (nevím kdo a kde jej vyrábí) a místní restaurace často nabízí na čepu 1 nebo 2 piva (na lístku jako „birra ala spina“) většinou ve variantách piccolla (0,2 či 0,3l) media (cca 0,4l – 0,5l) a viděl jsem i grande 1l (tedy náš tuplák). Musím tedy nakonec s potěšením říct, že jako pivař u jezera Como netrpím.

Na pláži jsme strávili delší část dne, v riverside baru i výtečně vařej a vědí to i místní kočky, který se k baru stahují a loudí po personálu a návštěvnících pamlsky. A taky se válej v bylinkový zahrádce. Ze zvířeny bych zmínil ještě spousty kachen v jezeře a oba se již těšíme, jak si v Praze zas nějakou dáme. Také psy tu mají poměrně specifické a zvláštně flekaté – ty ale v Praze jíst nebudeme.

IMAG0202

V Bellagiu ani v okolí nikde není žádný supermarket, ale našli jsme dva relativně dobře zásobené obchody přímo ve městě a tak jsem se rozhodl předévst něco ze svých kuchařských schopností a vykouzlil jsem pro nás linguiny aglio i pomodorro i peperoncino. Za ty chili papričky musim Žábě poděkovat, protože je nejspíš pan prodavač – jako podpultové zboží – musel trhat ze své zahrádky a přinesl nám jich hezkej svazek a čerstvejch.

Do supermarketu jsme se dostali až včera – ve středu, kdy jsme si udělali výlet do městečka Como. Z Bellagia je to buďto 90 min autobusem (za cca 4 eura na hlavu) nebo 60 minut rychlou lodí, což stojí o 10 euro na hlavu více.  Využili jsme tedy pro cestu tam loďku, ale ještě předtím žába udělala k snídani výtečný omelety a parádně je opálila chili papričkama, takže jsem měl velmi dobrou náladu. Loď nebyla příliš vyhlídková, ale plula blízko jedné z nejproslulejších vil na jezeře Como – vily Del Balbianello. Ta si zahrála v mnoha filmech – Měsíc u jezera, v bondovce Casino Royale a mnoha dalších.

IMAG0212

Za hodinku jsme se vylodili v Comu. Je to příjemné středně velké historické městečko s půlkruhovým molem a promenádou v…. sakra, to se vracím do mých starých popisků z Provence…. ale na Como to platí. A narodil se tu Alessandro Volta (víte, že jeho pra-pravnuk si k začátku příjmení přidal „Tra“ a stal se prorokem disco tance?!) V Comu je rušno, ale zároveň né tolik, aby nás to otrávilo. A zas nás nachytala odpolední siesta a skoro vše bylo zavřeno. Obdivovali jsme tedy zbytky římského opevnění a bran, starobylou katedrálu a nakonec našli otevřenou restauraci, kde jsem si opět dal Pizzu Messicanu a pokračuju tak v průzkumném pizza tažení. Pro cestu zpátky jsme zvolili autobus a byla to dobrodružná jízda – úzké klikaté silnice táhnoucí se vysoko nad jezerem zdolával autobus s mírnými obtížemi a vždy bylo velkým dobrodružstvím, když proti nám jelo auto, zda se na silnici vejde vedle autobusu a projede. Po 90 minutách jsme mírně rozkodrcaní vystoupili v Bellagiu a to bylo konec výletu. Večer už pak patřil tradičně večeři (opět Baba Yaga) a opíjení se u nočního jezera, ve kterém se jak plameny odrážely světla protějšího břehu a hvězdy na nebi jakoby…. dost už toho kýče!

Luke

Alcatel smartwatch

koupil jsem si smartwatchky 

 
Dostal jsem se k tomu trochu omylem. Chytre hodinky jsem videl jedny jedine u jednoho typka, ktery mi je rychlosti ukazal a me to nezaujalo. Normalni hodinky jsem prestal nosit, kdyz se mi rozbil pasek. Pred nekolika mesici jsem po hodinkach zatouzil, odhodlal jsem se je po nekolika dalsich tydnech vzit k hodinari, aby mi rekl, ze mam atyp reminek, at si koupim nove. Tak jsem premyslel, jake si koupim, protoze hodinky jsem vzdy jen dostaval a mel jsem za svuj zivot troje. Jedny stare snad po dedovi, ktere se musely natahovat. Druhe jsem dostal ke 14. narozeninam a byly to Malibu hodinky stribrno bile s logem Malibu toho kokosoveho piti a treti hodinky byly „kvecka“ jak jsem slysel od jednoho hodinare, kdyz mi menil baterku. Pak jsem si teprve vsimnul, ze to jsou QaQ z japonska. A kdyz mi ted ten posledni hodinar rekl, ze to jsou „jen“ kvecka, ze si mam koupit jine, premyslel jsem jake.

Pak mi prisel mailem „letak“ z CZC na smart hodinky a protoze zase byly stribrno bile, nejak me to oslovilo. Sparovat je lze s iPhonem i s Androidy. Dobre, synchronizovat s androidem se jich umi asi vic, ale i s iphonem? 

Netrvalo dlouho a hned jsem si je vcera koupil a od te doby si na sebe zvykame. Stridaji se ruzne pocity, ale ve vysledku jsem spokojen. Synchronizace pres bluetooth v poradku, upgrade nejnovejsiho firmwaru v pohode, funkce dobre. Ty bych rozdelil do dvou casti. Prvni je zobrazovani notifǐaci z telefonu – kdo vola, kdo pise, kdy mam schuzku

Druhe jsou funkce hodinek na mereni tepu, kroku, ujitych kilometrech, spalenych kaloriich, pocasi, lze pouzit jako prehravac hudby v telefonu, hodinkami lze zmacknout spoust na fotaku v mobilu, pres hodinky lze hledat mobil a kdyz jsou mimo dosah, ozvou se, ze jsem asi mobil nevzal s sebou. 

Vypadaji pekne, s paskem trochu bojuju, ale na ruce sedi, na konci pasku je konektor usb pro nabijeni. Po prvnim vybiti mi pri nabijeni hlasily 1% asi 20 minut. Po hodine asi 4% a najednou byly nabite. Baterie by udajne mela vydrzet dva az tri dny. 

Jsou vodotesne podle nejakeho protokolu a maji snad i nfc, ale nfc jsem zatim nikdy v praxi ani nevidel

Alcatel smartwatch sm02 v czc za 3,5 tisice. 

Bara mi objevila nove funkce. Sice omylem, ale dik za ne 🙂

Ladik

Opět u jezera Como

V neděli dopoledne jsme se v Miláně vydali na centrální nádraží, dali pár piv v nádražce a vyrazili jsme rychlíkem ve 12:20 směrem na sever do  Varenny u Jezera Como. Vlaky v itálii jsou trochu specifické tím, že si zakoupíte lístek a musíte si jej ještě před nástupem do vlaku označit ve žluté krabici, čímž se stávají platnými a pak teprve můžete jet. Nám se to poprvé nepovedlo, nicméně průvodčí, nejspíše navyklý od ostatních turistů, nám to shovívavě vysvětlil.

IMG_20150816_125658

Projeli jsme Leccem i Liernem, kde jsme bydleli před dvěma lety a dorazili jsme v půl druhé do Varenny. Město bylo docela živý a u trajektů směrem na Bellagio – cíle naší cesty – byl doslova nával. Trajekty jezdí cca 2x za hodinu do různých městeček na Jezeře Como a plavba na nich je příjemným zážitkem – pokud neleje, neni zima a nefouká studenej vítr. To naštěstí v neděli nebylo a tak jsme se kochali pobřežím a krásnými alpskými scenériemi  a já si po těch skoro 40tkovejch vedrech u nás užíval příjemných 25 stupňů.

Po 15 minutách jsme byli v Bellagiu, kde byla doslova hlava na hlavě – chvíli jsme pochybovali, zda jsme zvolili místo pobytu správně, naštěstí většina turistů městečko navštíví během dne a večer vysmahne, takže to k večeru bývá spíše klidnější místo.

Ubytovali jsme se v soukromém apartmánu Il Sogno v místní mateřské školce – nejspíše tenhle „byt“ slouží jako útočiště pro školníka nebo někoho takového a přes léto ho pronajímaj – byt je v nejvyšším patře budovy a je z něj krásnej výhled na jezero. Jen postel (z rozkládacího gauče) příšerně vrže, takže si konečně můžem s Žábou „vrznout“ :).

IMG_20150816_143504

První co nás na Bellagiu zaujalo je spousta úzkých uliček, schodišťátek a dalších zákoutí, který dělaj z tohohle místa opravdu zajímavý městečko – podobná je i Varrena. Jinak je to samozřejmě hotel na hotelu, restaurace střídají bary a obchody a město žije i pozdě večer.

Zbytek neděle jsme zasvětili pohlídce okolí a v blízkém San Giovani jsme objevili hned na pláži Riverside SnackBar a ten se nám dost líbil. Menší nevýhodou pro nás pěší turisty je téměř neexistence cest pro pěší, takže si musíte vystačit s klasickými silnicemi s docela rušným provozem…

IMG_20150816_151956

Dneska – v pondělí – už jsme vyrazili za konkrétním cílem – Pionské opatsví (Abbazia di Pione) na jednom z polostrovů na jezeře Como. Přeplavili jsme se tedy trajektem opět do Varreny, sedli na vlak a v Doriu o pár minut později vystoupili… bohužel opět nás čekala dlouhá pěší štreka po rušný silnici, ale nakonec jsme dorazili do cíle – Pionské opatství, jehož základy sahají až do 7. století nl. leží ve výběžku menšího poloostrova na Comu a obývají je nyní Cistersiáni (s cistami ale prý nic společného nemají). Líbilo se mi, jak byla celá historická budova udržovaná, stejně jako zahrady a mniši mi byli sympatiční tím, že kromě medu produkují chlast (nějaké italské likéry) a tak si vydělávají na rozjímání.

Cestou z opatství nás čekala zas dlouhá pěší štreka do Pione, kde je velkej kemp a kde jsme si dali rychle pivní/aperolové občerstvení a vyrazili zpátky do Bellagia. Dneska jsme ušli odhadem tak 15km a jelikož tělo musí energii i nabrat, zakončili jsme den v bellagieské restauraci Baba Yaga výtečnou pizzou a steakem. A grappou a lemoncellem. Noční drink u jezera pak byl opravdu tečkou a už jsme se oba s Žábou těšili opět do apartmánu.

IMAG0179

Je to tu zatim hodně dobrý, počasí je trochu zatažený, občas pršelo, občas pařilo sluníčko a dobře se tu dejchá, což ocenim hlavně v noci. Tak dobrou noc! /jak je to – bona serra nebo tak nějak….)

Luke a Žába

IMAG0185

EXPO v Miláně!

Letošní rok je pro nás dost cestovní a po víkendech ve vídni, bruselu a budapešti nás nyní čeka týden v Itálii, kam jsme se už včera přesunuli. U jezera Como jsme byli dva dny před dvěma lety při cestě do Provence, teď se tam chystáme vrátit na dýl, protože se nám to tam moc líbilo.

Včera – v pátek v půl jedné jsem odjel z práce a přesunul jsem se na divokou šárku do Libockého pivovaru, kde jsem začal své předletové opíjení místním pivkem a ve tři jsme měli s žábou sraz na letišti. Dopil jsem poslední hlty single malt whiskey, kterou jsem den  předtím dostal k narozkám od mámy (podobnost s „Iracionálním mužem“ tedy čistě náhodná) a ve čtyři už jsme seděli v A319 od WizzAir a startovali. Hodinovej let mi zpříjemnil Rod Stewart, FIFA 09 na notebooku a taky víno, které nám žába objednala. Uteklo to. Za chvíli už jsme byli v Bergamu a za pět euro na osobu jsme se nechali autobusem dovést do Milána, kde až do zítřka  budeme přebývat. Cesta busem trvala zhruba hodinu a  Žába začínala býti nemluvná a odsekávací. Ano, zase udeřil strýček hlad. Bleskově jsme se tedy přesunuli do hotelu Jolanda – je to takovej ten spíše funkcionalistickej hotel, vevnitř stále hodně retro ve stylu 70. Let, ale velmi jsme uvítali klimatizaci na pokoji. Naopak mě překvapily hotelový zásuvky (trojvidlice), kam nezapojíte takovej ten českej kulatej napájecí konektor (jen dvojvidlici), takže tenhle blog zkusím dopsat ještě než se mi notebook vybije… 🙂 (ha, odhalil jsem, že mikrovlnka je připojená na klasickým konektoru, takže už se napájím i já….)

Po ubytování jsme hned vyrazili na večeři a moc jsme nešpekulovali a zapadli jsme hned do skoro vedlejší italské restaurace Calafuria. Zvenku to vypadalo trochu na pajzl, ale nakonec z toho bylo velmi příjemný posezení. Místní rozlévané bílé víno bylo sladší, ale tak akorát. Pizza výtečná a Žába si pochvalovala těstoviny s čerstvými mořskými plody. Jeden z číšníků vypadal jako Paroubek, což bylo asi jediné mínus podniku :). Calafuria byla tedy příjemným zakončením prvního cestovního dne.

IMG_20150815_104809

Dnešek – sobota – začal už před devátou snídaní v hotelu. Snídaně, která byla řešena klasicky formou bufetu, mě moc nenadchla, ale účel splnila a my jsme se tak mohli vydat na hlavní událost dne – EXPO 2015, který se letos až do Října v Miláně koná.

Výstavy EXPO se konají nepravidelně jednou za X let (v poslední době cca jednou za 2-3 roky) a všechny zúčastněné státy se tam samozřejmě snaží předvést svou kulturu, techniku a přínos světu.

V Miláně je areál Expa umístěn na severozápadě města hned u stanice metra na lince M1 (Rho fiera). Po zakoupení lístků (cca 40 EUR na hlavu) nás čekala bezpečnostní prohlídka a nakonec jsme byli vpuštění do areálu. Expozice je opravdu velká, na délku tipuju cca 1.5km a za den toho stihnete opravdu jen zlomek. Já byl nakonci dost uchozenej a nožičky trpěly… ale nepředbíhejme.

Tématem letošního expa je jídlo a jak uživit planetu a třetí svět. Znamená to, že v drtivé většině pavilonů najdete vždy místní kuchyni a pak také určité „poselství“ světu.

Jako první jsme navštívili český pavilon, který je umístěn skoro hned u vchodu do hlavního areálu – plzeňské pivo chutná stejně dobře jako u nás a plastový půllitr s EXPO vzorem už mám v baťohu na doma. Jinak náš pavilon nepřekvapil ani vyloženě nezklamal – zajímavá je tichá zahrada od liberecké univerzity a samozřejmě plzeňská restaurace, která sice svět neuživí, ale návštěvníky rozhodně nezklame.

IMG_20150815_105241

Po českém pavilonu následovala naše první návštěva cizího pavilonu „z lítosti“ – abych to vysvětlil – u většiny pavilonu byly fronty, ale u některých skoro nikdo nebyl – a to byl případ třeba Moldovie – navštívili jsme tedy jejich pavilon a seznali, že vlastně v něm taky skoro nic neni… nejlepší byl v tomhle ohledu Turkmenistán – v pavilonu totiž vystavovali téměř jen a pouze jejich tuzemské výrobky, takže většinu expozice tvořila nakládaná zelenina, mouka, jar,  džusy a další, běžně dostupné, výrobky. Hlavně že u vchodu do pavilonu je asi 3 metrová fotka jejich prezidenta.

IMG_20150815_143531

Pavilonů je na expu zhruba 100, my stihli navštívit tak 20 z nich (byli jsme tam cca 8 hodin) a Žábu nejvíc oslovil Korejský pavilon – byl hodně zaměřen na otázku stravování v budoucnosti a nabízel řešení v podobě konzervace potravin fermentací a celá virtuální část pavilonu byla této myšlence podřízena – a musím říct, že docela efektně a na závěr máte možnost i takto uchované jídlo ochutnat.

Mně se líbil Belgický pavilon (opět klasická ekologie, ale měli výtečný piva a hranolky), Slovenský pavilon (docela vkusně a skromě vybaven a upraven a maj tam restauraci Andyho Warhola), Ruský pavilon s chemickým barem a kaviárem s vodkou, Vietnamský pavilon, který připomínal vietnamskou tržnici… v Argentickým pavilonu hrál na foukací harmoniku výtečně jeden kluk s doprovodným kytaristou a v polském pavilonu jsme stihli kousek koncertu M.Bratra a jeho podání Chopina.

IMG_20150815_105041

Líbila se mi ta přátelská soutěživost, která byla v pavilonech znát a také se mi líbilo stylové zaměření částí expozic  – u sebe tedy byly umístěné pavilony států zaměřených na produkci kávy, čokolády, koření atd.

Navštívili jsme i originální Martini bar s krásnou vyhlídkou a také jsme byli svědky rozkvětu stromu života – takovému asi hlavnímu symbolu letošního EXPA.

IMG_20150815_144626

Překvapilo mě velké množství asijských turistů, kteří se na výstavu přijeli do Milána podívat a krásné asiatky v šortečkách opět probouzely mou fantazii k velké radosti mé ženy J. Organizačně je EXPO zvládnutý dobře – na záchody se fronta nečeká, při vstupu byla max.10 minut a i když lidí je tam hodně, vše je dostatečně dimenzované. Počkáte si jen u vstupu do nejpopulárnějších pavilonů, jako jen Japonsko ad.

Po šesté večer jsme opět vyrazili do hotelu a následně jsem vzal Žábu na véču do jedné místní Tex-Mex restaurace (ano, jsme na ně uchylní) a já měl zas výtečné chili a Žába se mi opila Margharitou a Mezcalem a teď naštěstí usnula tvrdým spánkem opilce J. Ať si tu dovolenou taky užije!

Zítra nás čeká přesun k jezeru Como a pak dalších cca pět dní rekreace a já se těšim a zas tu za pár dní napíšu pár dojmů

Mějte se

Luke

Kutilský víkend

Po měsících odkladů jsme se konečně dokopali na chatě k nějaký akci a vrhli se na její zvelebování. Čím začít? Je tam asi tisíc věcí, který by potřebovaly opravit/předělat/vyměnit a my jsme se rozhodli začít asi nejviditelnější věcí – vstupními vraty a brankou. Naposledy jsme s Tátou branku natírali někdy kolem roku 2000 a po 15 letech působení větru a deště už byla barva značně oprejskaná, místama odloupaná, vyšisovaná a rez začínala pomalu konat svou práci.

Nakoupili jsme tedy v bauhausu moderní barvy (nyní již dělaj i tzv. 2v1 – tj podkladová a vrchní barva „v jednom“, což výrazně urychlí práci). Koupili jsme tedy 2 litrové plechovky zelené barvy, jednu plechovku červené a taky jednu plechovku barvy na dřevo, kterou využijeme na podzim.

Chtěl jsem zachovat barevnej ráz vrat a proto jsme v případě vrat zůstali u kombinace zelená vrata / červené sloupky. Žába hezky zvolila o něco tmavší odstín zelené a ta výrazná červená s ní hezky kontrastuje.

V pátek jsme pak vyrazili na chatu s Ondrou a Káťou, kteří se dobrovolně přihlásili k pomoci, já dorazil z Mělnického koncertu Basketles (tam nám cizá děvčata ukazovala při tanci zadečci, nestydy jedny) a první večer jsme strávili plánováním, obžerstvím a duševní přípravou na den D – vlastně den N – natírání.

Den N začal brzo ráno vyprošťovacím pivem a jakmile se s bolehlavem probudil Ondra, nastartovali jsme vrtačky s brusnými koutouči a vrhli se na odstraňování rzi a staré barvy z vrat. Byla to piplačka a trvalo nám to skoro 4 hodiny v 35 stupňovým vedru. Žába nám naštěstí koupila roušky proti prachu a tak jsme moc prachu nevdechli. Děvčata se mezitím vrhla na ornamenty zdobenou okrasnou mřížku u pergoly a precizně ji odrzily a nakonec krásně narudo natřely.

Odpoledne jsme se pak všichni vrhli na natírání vrat a za cca dvě hodiny bylo hotovo a já stihl i jeden parapet 🙂

A takhle to nakonec hezky vypadá:

WP_20150808_20_02_12_Pro

Po drsné sobotní dřině přišla zasloužená žrací odměna v podobě burgerů, lilků, osvěžujících tza-tziků, žampionů a dalších pochutin a taky jsme si spestřili sobotní i nedělní večer letním kinem, které jsme improvizovaně udělali pod pergolou z prostěradla a projektoru… …a Praha za noci tak mohla zazářit opět neonem….

WP_20150808_22_10_23_Pro

V neděli přijel na kratší návštěvu na kole i nejslavnější spisovatel z naší party – Lou – a sklidil náš obdiv za to, že tu cca 30Km cestu v tom šílenym vedru dokázal z Prahy absolvovat. S Louem jsme pak mohli sledovat (a natáčet – cheche) téměř striptýzový tanec v podání obou dam do rytmu písní Hany Zagorové.  Nechyběly pravidelné sprchovací osvěžovací chvíle za pomocí hadice, Aperol Spritz a Cider tekly proudem a já nestačil načínat piva.

Jelikož všichni, krom mě, měli i v dalších dnech dovolenou, rozhodlo se, že do Prahy se vrátíme až v pondělí dopoledne a protáhli jsme si tedy chatu ještě o jeden večer. V pondělí ráno v 9 už jsem seděl v autobusu do Prahy a zatímco ostatní se teprve na Bezděkově probouzeli, já už pilně pracoval.

Tak tolik k vyvedenému chatovému víkendu a doufám, že letos ještě jednu chatu stihneme. Potřebujeme ještě natřít Pergolu 🙂

Luke