TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Monthly Archives: Listopad 2015

Výlet na Smraďocha

“Che che, smraďoch šel na Smraďocha!” … uplně slyším ty japné poznámky místních vtipálků… tak jsme se zasmáli a mohu vám již začít líčit náš výlet. Vyrazili jsme opět na víkend do Mariánských Lázní a já se vydal na cestu už v pátek dopoledne a měl jsem tak půl dne v mariánkách pro sebe. Check-in-nul jsem nás tedy tentokráte v hotelu Zlatý zámek (nenechte se plést názvem – je to domov mládeže a těch pár hotelovejch pokojů, co tam maj, docela onen domov mládeže vybavením připomíná) a vyrazil jsem do města. Porušil jsem i dovolenou tím, že jsem si v Churchill Pubu zapnul notebook a zůčastnil se naší pravidelné měsíční týmové videoporady přes Skype a provokoval kolegy pivem a jackem danielsem.  Žába dorazila kolem sedmé hodiny a hned jsem jí vzal do gaucho steak housu – jediné tex-mex restaurace v mariánkách. Jídlo tam docela jde, ale prostředí bylo mrtvý a omšelý a ty tam jsou doby, kdy takhle restaurace patřila mezi živý místa nočního života.

marianky

Druhý den, v sobotu, jsme se rozhodli, že vyrazíme na menší výlet po Chopinově ulici k lunaparku a uvidíme, co dál. Musím dodat, že celej pátek a pár dní před tím v mariánkách vydatně pršelo… sobota byla sice bez deště, ale pod mrakem. Po té, co jsme se na kolonádě posilnili Karolínou a Rudolfem (názvy pramenů) jsme kolem “Horníčkova” hotelu Svoboda vyrazili pryč z města.   Došli jsme k lunaparku (kdo by čekal pouť a atrakce, bude zklamán, lunapark je označení hotelu, který by zrekonstruován na bytový dům a nyní jsou tam k prodeji byty) a rozhodli jsme se po modré turistické značce pokračovat dál na přehradu, která nad mariánkama leží. Cesta vedla už převážně lesem a do kopce, po nohama nám leželo zmoklé podzimní listí a nikde ani človíčka. U přehrady jsme byli za dalších cca 20 minut. Místní přehrada neni z největších,  nicméně stejně jako okolní příroda, je i voda v ní čistá.  U přehrady přišlo klíčové rozhodnutí celého výletu – “pokračujme až na smraďocha!” (dalších cca 2.5 Km). Smraďoch je název oblasti v kladských lesech, kde vyvěrají plyny z útrob země a lokálních tektonických zlomů – název je odvozen od sirného zápachu bublajících vod a pramenů v této oblasti. Žába už kdysi u smraďocha byla a mnohokrát mi o něm vyprávěla a jelikož já jsem ho ještě neviděl a nečichal, byl jsem nápadem výletu na smraďoch nadšen! Hned za přehradou, stále na modré značce, nás měly varovat první komplikace – stezku přetínal rozvodněnej potok a za ním hned v naší trase kaluže, menší  jezírka a poloslatiny. No překonali jsme to, já začínal cítit v polobotkách mokro a taktéž žába, která si své horské gorexky nechala prozíravě v Praze.  Cesta se začala komplikovat a nebylo cesty zpět.

Došli jsme ale ještě poměrně v klidu k bývalému Nimrodu – hotelu a výletní restauraci, která od roku 2004 chátrá a kde údajně straší. V oknech a zdech opuštěné a polorozpadající se budovy jsou prý často ke spatření oči, ze stavby se údajně ozývají podivné zvuky, dějí se tam náhle poklesy teplot a další lahůdky, které na místo přitahují záhadology z celé ČR. My jsme okolo Nimrodu jen prošli a já jen zalitoval, kolik bývalých výletních míst v okolí ML leží nyní ladem a rozpadá se – kromě Nimodu např. Polom, Kamzík, Panorama…..   za dalších asi 40 minut jsme konečně došli ke Smraďochovi. Cestou jsme potkali i první sníh a samotný smraďoch a dřevěný chodník na něm byl již pokryt tenkou vrstvou sněhu. Název nekecá  – síra skutečně hezky zapachá. Mezitím jsme už měli oba v botách solidní jezírka, což při teplotě kolem 1 stupně celsia není příliš pohodlné. To jsme ale netušili, že to horší má teprve přijít. Vracet po modré stezce jsme se nechtěli a věděli jsme, že ještě 1km dále se nachází pramen farské kyselky a pak je tam červená stezka, která by nás dovedla až k onomu opuštěnému Polomu a hlavně k Rezidenci Golf, kde je lesní restaurace a kde ležel i cíl výpravy.

Vydali jsme se tedy od Smraďocha ke kyselce a začalo peklo. Místní oblast rašelinišť a slatin bývá nasáklá vodou celoročně, nicméně déšť z posledních dní způsobil, že cesta byla téměř suchou nohou neprůchodná – zejména v místech, kdy turistická trasa opustila les a vedle přes mítiny.  Skákali jsme jak kamzíci z drnu na drn, pomocí tyčového deštníku, který se proměnil v užitečný nástroj na průzkum terénu, jsme ten kilák šli asi 30 min a byli jsme hodně rádi, když jsme dorazili pod dřevěný altánek farské kyselky. Ta je hodně dobrá a údajně i zdravá. Oddechli jsme si, že máme snad nejhorší za sebou a vydali jsme si po červené stezce směrem k Polomu a naší vysněné restauraci. Bohužel docela jsme se pletli. Červená stezka v horní části u pramene kyselky bylo peklo. Už vím, jak muselo bejt šumavskýmu králi, který mezi slatinami šumavy převáděl lidi přes hranice. Červená stezka bylo jedno velký jezírko a potok a cesta přes ní byla hodně těžká. Několikrát jsme se museli vracet, abychom našli schůdnější terén…. opět skákání přes kaluže a jezírka,rozvodněné potoky, musel jsem i vytvářet provizorní most pomocí větví. Kilák jsme šli skoro hodinu. Byli jsme od bahna, mokrý až skoro po kolena, ale nepouštěla nás dobrá nálada. Když už jsme mysleli, že jsme z nejhoršího venku, proměnila se červená stezka v bahenní lázeň, neb byla čerstvě rozježděná od traktorů… obcházeli jsme tedy stezku přilehlým lesem a až po dalším kiláku jsme konečně narazili na asfaltovou silnici a tam jsme si oddechli. Zbylé dva kilometry k Polomu už uběhly ve všeobecném veselí, které bylo nakonec korunováno otevřenou restaurací, kde mě žába pozvala na výtečnej pozdní oběd a calvádos a tam jsme rozmrzli a zapili úspěšné zdolání onoho terénního výletu.   Boty a ponožky jsme pak ještě v hotelu museli sušit na kamnech a příjemně unavený jsme zakončili den už tradičně v Irsih Pubu u Kilkennys.

Výlet na Smraďocha a Kyselku byl hezkej, ideální by ale bylo asi jít trasu v létě za hezkýho počasí… a nebo mít holiny a pořádnou terénní výzbroj Veselý obličej

 

Luke

Reklamy

V+W: Nedáme se otrávit

Tuhle, dneska už bohužel téměř zapomenutou, písničku nahráli Voskovec s Werichem v roce 1947 a osud tomu chtěl, že píseň se příliš “vhod” nikomu nehodila a nehodí a vyšla snad jen jedenkráte na CD v 90. letech. Marně jsem hledal na internetu i kompletní text, tak jsem nelenil, nenechal jsem se votrávit a přepsal jsem ho z nahrávky a tady ho máte. Aspoň je náš blog taky občas užitečnej….

Kdo to přišel na ten nápad
že je jen východ a západ
už do knih napsal jeden mnich
že je též sever a jih

Že není jen hot nebo čehý
že moře má víc než dva břehy
že ať žijem dnes či za starého Říma
nic nás nesmí otrávit

Sokrates učíval poznej sám sebe
říkal poznám-li sebe poznám tebe
a než-li by ustoupil hlouposti mocných hlav
na zdraví rozumu radši vypil bolehlav

Kde by byl, jiste by byl chybil, kdyby se dal votrávit
Kdo ze strachu před smrtí radši chvostem vrtí
votrávenej musí žít
(Jenže Sokrates si život nedal votrávit…)

Edison už na nohou moh sotva stát
eště ke všemu mu shořel reostat
začal znova, nespal, nejed, pil jen sodovku
nedal pokoj dokud nevymyslel žárovku

Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal votrávit
byla by to metla ve světě bez světla
jak macarát po tmě žít
(jenže Edison nám vynalezl žárovku…)

Tomášovi nevadil paďourů křik
on měl totiž celý život zvláštní zvyk
nebál se a nekrad a za slabé znal se prát
na pravdu si potrpěl a žvásty neměl rád

Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal votrávit
dneska v tomto státu, lid by neměl tátu
jenž ho učil volně žít
(Masaryk se nebál a za pravdu znal se prát…)

Přes palice natažený kapuce
krucifix v ruce, karabáč po ruce
inkvizitoři vočima hrozně koulejí
”Odvoláš svůj blud Galileo Galilei?”

Kde by byl a jistě by byl chybil, kdyby se dal votrávit
zařval jim do vočí “a přece se točí”
věděl jak je votrávit

A neznámý Ivan u Staligradu
když mu kanci ryli rodnou zahradu
nebránil jen svou zahradu bránil celý svět
až kance svinským krokem zahnal do  chlíva zpět

Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal votrávit
každá máma česká, musela by dneska
jen německé děti mít
(jenže Ivan bránil sebe a ubránil svět)

Už co děcko v koši když plul po Nilu
Mojžíš si nic nedělal z krokodýlů
když židé žíznili nečekal na náhodu
praštil holí do skály a čepoval vodu

Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal votrávit
bez jeho desatera, zela by mezera
v zákonech všech dob i tříd
(Mojžíš nečekal na náhodu, čepoval vodu)

Jakmile velryba polkla Jonáše
jal se jí v břiše modlit otčenáše
velrybu polil pot poznala že chybila
strčila prst do krku, Jonáše vyblila

Kde by byla, jistě by byla chybila kdyby se nechala votrávit
Nemá cenu vskutku nositi v žaludku
co nemůžeme strávit
(proto velryba Jonáše na břeh vyblila)

Čelo nízký hnáty dlouhý, všude chlup
mozku ždibec za to huba samý zub
cloumán chtíčem, pudem – zkrátka zvíře napolo
a přece neandrtál si sestrojil kolo

Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal votrávit
bez toho jeho kola, nemožné by zhola, bylo kola roztočit
(Jenže neandrtál nám roztořčil první kolo)

Listopad

Zítra to bude už 26 let od sametové revoluce a my se chystáme vypadnout z Prahy na menší výlet a to nejen kvůli tomu, abychom se vyhli oslavám “češství” (fuj) a  svobody (mňam), ale i srazům všech těch, který využívaj jakejkoliv státní svátek k propagaci svejch politickejch názorů, xenofobie či si jen chtěj přihřát polívčičku na aktuálních tématech (bléé).  Připadá mi, že mnozí čeští spoluobčané se v posledních letech rádi scházej a rádi protestujou, rádi řečněj, ale když maj sami něco udělat, navrhnout či dokonce vyřešit, tak je ticho po pěšině. Každopádně tohle téma pro hlubší analýzu přenechám sociologům, politologům a dalším, kteří vystudovali nepraktické školy Veselý obličej.

Listopad bohužel přináší i řadu otřesnejch terroristickejch útoků po celém světě – V Paříži, Beirutu a  v Egyptě (tam ještě neni  ale stoprocentně potvrzeno, že pád ruskýho letadla opravdu zavinila bomba) a alespoň jedno pozitivní na těhle útocích může bejt – tlak vůči IS se rapidně zvýší a tyto útoky pravděpodobně znamenají začátek konce IS.  Je ale nutné smířit se s tím, že útoky na civilisty se nejspíš v budoucnu budou v nějakém evropském městě opakovat a i to je daň za svobodu, neboť ani velmi pokročilé policejní síly či tajné služby nedokáží všem hrozbám zabránit.  V 70. až 90. letech byly bombové útoky v evropských městech relativně časté (IRA, Bask. separatisté apod), byť většinou ne tak krvavé a v takovém rozsahu…. to se může opakovat a je jen na nás, zda se necháme zastrašit (což je cíl atentátníků) nebo ne. Už jen proto, že z atmosféry strachu profitují populisti a potencionální diktátoři… to už historie mnohokráte zažila.

No dost už o politice a terrorismu, otočme list….

Měli jste husu? Svatomartinskou husu?? Já v minulym tejdnu dokonce 3x a mám na rok docela dost. První husa se konala u Banshetů minulou středu a byla, stejně jako místní IPA, výtečná. Bylo nás na ní s kolegy 6 a měli jsme co dělat ji pozřít. V pátek, v naší sousedské restauraci U Šumavy už bylo husí stehno, opět výtečné, a k tomu bylo 16 stupňové svatomartinské pivo a včera jsme hody zakončili ve vinohradské sokolovně taktéž stehnem, výtečným zelím a plzeňským pivem…. Husí tejden je tedy pryč a v tomhle tejdnu toho moc nenapracuju, protože mám volno i v pátek a vyrážíme s Žábou na poslední malou dovču do Mariánek. Irish pub čeká!

V listopadu jsme také zapili Ashmanovi narozky v Jamajce a natáčeli jsme s vonákama další Točnu. Loův článek o alkoholu při natáčení, který byl mířen nejspíše na mne, si tu ostatně můžete přečíst (a aby vás nemýlil obsah –  ožralej nepřišel na natáčení nikdo – ani já po dvo sklenkách vína Veselý obličej). Jen při natáčení byla mírná neshoda ohledně menších úprav scénáře a tohle je příspěvek do debaty – TV VONA byla myslím vždycky založená na společném “dokončení” scénáře před kamerou – někdy vznikl neplánovaný vtip omylem – přeřeknutím – jindy někoho napadl fór přímo při natáčení a to se mi vždycky líbilo a dodávalo to natáčení větší zábavnost a často to i vylepšilo vlastní scénář.  Také jsme se nebáli experimentoval s různými druhy vtipů a dělat úkroky stranou (např. vtip se “scénářem” alias bílým papírem). Teď mi po natáčení trochu připadá, že jsme ustrnuli v našich “bezpečných” kolejích a vtipech a že stárneme! (no né že by to fyzicky nebyla pravda).  Měli bychom udělat zas nějakou pořádně drsnou a politicky nekorektní Točnu a nebát se udělat si fóry třeba z terroristů,prezidentů, nácků, postiženejch, AMD procesorů,  teplejch i studenejch politiků, přírodních katastrof, ženskejch, z Heleny Vondráčkové…. ale hlavně i sami ze sebe!    Ale možná je to všechno jen můj blbej dojem, tak si to tak neberte, kluci Veselý obličej. Každopádně i tak to bude povedenej díl a premiéra by snad mohla být začátkem příštího roku. Těšim se!

Na závěr dnešního příspěvku ještě trocha gastronomie – před několika tejdny jsme vyrazili s Žábou, Kví a jejími kamarády do kosteleckého pivovaru a byli jsme nadšeni! Nejen kvůli žrádlu, ale jejich piva (Černá svině a Vycpaná vydra) jsou výtečná a hlavně nám byl ukázan celý historický areál pivovaru a měli jsme tam exkurzi s odborným výkladem. Doporučuju se tam někdy zajet podívat, stálo to za to!

imageimage

Tak to je pro dnešek vše, užijte si konec podzimu a pijte pivo!

Luke

O natáčení amatérských filmů – vliv alkoholu

Tv Vona natáčí amatérské filmy už téměř dvacet let (je to skoro neuvěřitelné) a za tu dobu jsme nasbírali slušnou řádku postřehů k natáčení.  Rozhodl jsem se proto postupně předat některé praktické rady začátečníkům nebo dalším filmařům. Nebude se jednat o odborné věci z oblasti zpracování videa, střihu, kamer, ale spíš o ty praktické věci, kterým musí každý amatérský filmař čelit. Natáčení amatérských filmů má totiž svá specifika. Filmař zpravidla nedisponuje dokonalou technikou, za natáčení není placen a všichni se podílí dobrovolně.

Dnešní příspěvek bude spadat do kategorie Práce s herci. Jelikož herci nejsou placeni a vše dělají pro zábavu, nejsou pochopitelně vázáni smlouvou, která by jim nařizovala, jak se mají chovat. Jedním z nešvarů, který se při natáčení filmů Tv Vona často objevuje, je konzumace alkoholu před natáčením nebo přímo na place. Je to jednoznačně špatně, to si musíme říct hned na začátku. Herec má pocit, že natáčení je legrace a výkony, které předvádí jsou dobré. Ale není tomu tak. Když se člověk opije, tak bývá hezké a vtipné všechno. Jenže jenom pro toho opilého.

Když se natáčení Tv Vona účastní podnapilý herec (což bývá bohužel často), Ashman vždy trefně cituje Járu Cimrmana (autoři Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak): „Před natáčením nikdy nepij, i opilého lépe zahraje střízlivý.“
Nezbývá, než se pod to podepsat. Výjimkou snad může být jen natáčení pořadu Neanonymní alkoholici, kde je konzumace a testování lihovin tématem. I tam si však můžete velmi dobře všimnout, jak se mění kvalita postřehů a dialogů s přibývající hladinou alkoholu v krvi. Ze začátku moderátoři a hosté mluví srozumitelně a věcně, s přibývajícím časem postřehy ztrácí na srozumitelnosti až někteří protagonisté melou vyloženě nesmysly. Nebo už nemluví vůbec. U tohoto pořadu to ale divák očekává, u jiného nikoli.

Základní problémy s podnapilým hercem jsou tyto:
Herec má problémy naučit se text. Záběr se musí několikrát přetáčet, než představitel správně odříká repliku.
Herec mám problémy s vyslovováním.
Herec má motorické problémy, takže občas do něčeho narazí.
Herec si vymýšlí slova nebo celé věty do replik, protože si myslí, že jsou vtipné. Nejsou.
Herec přehrává a má dojem, že podává nadstandardní herecký výkon. Mýlí se.
Herec odjíždí domů, protože je mu špatně.

Z vlastní zkušenosti jistě přidáte i další problémy, se kterými jste se během práce s podnapilými herci setkali. Motivovat představitele nepít bývá obtížné, je však nutné na tom pracovat. Výhody práce se střízlivými herci jsou jasné: natáčení rychle plyne, herci se drží scénáře.

Na závěr bych amatérským hercům vzkázal toto: Před natáčením nepijte, ožrat se můžete potom.

 

Lou