TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Monthly Archives: Červenec 2016

Prazdniny jsou v plnem proudu, v praci jsme ve dvou ve trech, peknej vopruz, kolik toho tady visi a jak se nestiha. 

Dovolena je o necem jinem. Pohodicka, fajn pocasi, zadny ctyricitky vedra. Vylety, koupani, klidek. 

Na zaver:

Vite, proc tolik lidi kolem vas se chova tak arogantne, netolerantne, sobecky, drze a proc je to porad horsi? Protoze je takhle vychovali rodice. Sami zblbli komancema dostali svobodu, kterou si vylozili po svem a stejne tak to naucili nasi generaci. Lokty, rvani, nadavky. 

Javim. Pozitivni zaver. 🙂 tak cau. Nekdy to rozebereme do hloubky. Ja jen aby blog nestal. 

Ladik

„Sugar man“ v Praze

Včera jsme vyrazili poprvé do nedávno otevřeného Fóra Karlín na koncert písničkáře Sixto Rodrigueze, jehož osud byl vpravdě nevšední a popisuje jej dokument „Search for the Sugar man“ (psal jsem o něm zde před třemi lety – viz https://tvvona.wordpress.com/2013/03/31/patrani-po-sugarmanovi/. Pro ty, kteří film neviděli, bych zmínil jen fakt, že detroitský písničkář Rodriguez, který nahrál na přelomu 60. a 70. let dvě velmi dobrá alba, se v USA vůbec neprosadil, ale stal se, aniž by to tušil (shodou okolností i náhod) strašně populární v jižní Africe, prodal tam, aniž to tušil, statisíce alb a jeho písničky se staly symbolem boje proti apartheidu. Až v 90. letech Rodriguze jeho jihoafričtí fandové vypátrali, on tam odehrál veleúspěšné comebackové koncerty, ale i tak mu doma v Detroitu jeho kolegové ze stavby prý nevěřili, že by on mohl být někde celebritou. Tu z něj nakonec udělal až zmíněný film a od té doby jezdí Rodriguez po celém světe a dostává se mu konečně toho uznání, který si jeho výtečný písničky zaslouží.

Dost k historii a zpátky k včerejšku. Posilnili jsme se pivkem U Tunelu, v nedaleké karlínské hospodě (zdravíme Loua a jeho Aniczku!) a pak jsme kolem osmé zasedli ve fóru. Předskokanka Lucia Scansetti předvedla příjemnou kombinaci španělské melancholie , příjemného hlasu a elektro beatů (ona sama hrála na nord electro piano a doprovázel jí bubeník na pady). Písničky byly pomalejší, procítěné a poslouchalo se to dobře. Bylo ale slyšet, že publikum ve fóru se těší na „cukráře“ a krátce po deváté hodině zhasly opět světla a na podium přišel ON (resp. byl doveden, protože už má v 74 letech potíže se zrakem) a koncert začal. První písničku zpíval Rodriguez sám hlasem slabým a rozechvělým. Pak se k němu připojila kapela. Bohužel se příliš nevyznamenal pan zvukař – místy nerytmická a nejistá akustika, na kterou Rodriguez hrál, byla až nesmyslně nahlas a přehlušovala i bicí, což na dojmu nepřidalo. Škoda, kdyby se zvukař víc snažil, mohl bejt koncert o třídu lepší.

Je vidět, že Rodriguez nebyl moc zvyklej hrát s kapelou, nicméně ke konci to začalo docela šlapat. Z Rodriguezových hitů zaznělo samozřejmě vše podstatné – Sugar Man, I wonder, Establishment blues, Cold Fact a další skladby z obou jeho alb. Překvapily mě i covery – např. Light my fire, Blue Suede shoes či přídavková Somebody to love (od Jefferson Airplane). Skvěle, a možné i nejlépe z celého vystoupení, zněla Street Boy a Rodriguezův hlas pak ke konci koncertu zněl již silně a podobně, jak jsme zvyklí z nahrávek.

Rodriguez má charisma, publikum ho uctilo dlouhým potleskem už při příchodu a po každé odehrané písničce a i když tam z hudebního hlediska jistě byly nedostatky, přetrvává ve mně velmi pozitivní dojem z koncertu a jsem moc rád, že jsem tohohle chlápka s tak zvláštním osudem mohl vidět na vlastní oči

Luke