TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Category Archives: ČSR / ČSSR / ČR

R. A. Dvorský v Londýně (1934)

rad0001

Kapelník, skladatel a zpěvák  R. A. Dvorský (1899-1966) patřil spolu s Karlem Hašlerem a  Jaroslavem Ježkem k nejvýraznějším hudebním osobnostem meziválečných let. Dvorského „Melody Makers“ a později „Melody boys“ patřily v 30. letech mezi nejslavnější orchestry té doby a kromě spousty desek se jejich muzika objevila i ve filmech. R.A. Dvorský měl i vlastní nakladatelství a zajímal se i o tehdejší moderní záznamovou techniku, jak o tom svědčí níže uvedenýnovinový článek z roku 1934 o jeho cestě do Londýna:

radvorsky1934

 

S R.A.Dvorským a jeho pozdějším nepříliš veselým osudem se na tomto blogu ještě v budoucnu někdy setkáme…

Luke

45 let divadla Járy Cimrmana

S nahrávkami jejich her vyrostlo několik generací našich obyvatel a jejich chytrej humor a legendární „hlášky“ se dostaly i do běžné řeči našeho národa (brr, nesnášim to slovo). V tomto měsíci se divadlo dožívá krásných 45let a s jednou výjimkou (hra Domácí zabijačka) mají všechny své hry stále na repertoáru.  Chtěl bych tu dnes tedy připomenout začátky divadla.

Jak známo, divadlo Járy Cimrmana mělo své počátky v rozhlasové Vinárně u Pavouka v roce 1966, ve které si J. Šebánek a Z. Svěrák,v jednom z dílu vymysleli postavu fiktivního génia, vynálezce, skladatele Járy Da Cimrmana


V roce 1967 pak ke spolupráci přizvali Ladislava Smoljaka (který měl již tehdy za sebou praxi divadelního režiséra), Miloně Čepelku a další a založili divadlo Járy Cimrmana a uvedli první hru – Akt.

Josef Škvorecký o divadle hezky psal v divadelních novinách v Prosinci 1967:

 

V roce 1968 již mělo divadlo na repertoáru 3 hry a vystoupilo dokonce i Cimrmanově rodišti, ve Vídni:

 

Vzpomínku na ranné období divadla JC bych uzavřel pětidílným seriálem článků a přednášek o Járovi Cimrmanovi, který vycházel v Divadelních novinách v roce 1969:


 

Vražda v Mariánských Lázních (1927)

Při hledání starých novinových článků o Mariánských Lázních jsem nalezl na sérii článků z roku 1927, kdy celým městem otřásla vražda mladé novomanželky Otilie Nagele.  Eduard Nagele, lékař, si na inzerát našel manželku, dceru místního hoteliera (nutno podotknout, že tehdy mělo v Mariánských Lázních značnou převahu německé obyvatelstvo) , která pár dní po svatbě 19.5.1927 za záhadných okolností zemřela… nechme ale mluvit tehdejší tisk…  konkrétně z 9.6.1927:

Zápletka jak z Poirota, co řikáte?  Nagele byl tedy zatčen pro podezření z vraždy.
Jste zvědaví, co odhalila pitva? 8.8. psala Národní Politika toto:

Národní listy nechtěly zůstat pozadu a dokonce psali, že se Nagele přiznal, což ale (soudě podle dalších článků) pravda nebyla…

 

V prosinci 1927 bylo vyšetřování ukončeno a v Insbrucku konal soud s Eduardem Nagelem:

30.12.1927 se pak v novinách objevilo další shrnutí celého případu:

Jak je zmíněno v článku, Nagele byl odsouzen k pěti letům vězení a trest byl mírný asi kvůli absenci přímých důkazů. Bohužel žádné informace na internetu jsem o tomto případu nenašel, takže další osud Eduarda Nageleho je pravděpodobně neznámý…

Mariánské Lázně zažily ve 30. letech ještě jedno velké vyšetřování vraždy – v roce 1933 ale šlo o významného emigranta , německého profesora Lessinga, kterého nechali nacisté v Mariánských Lázních zabít… ale o tom zas někdy příště.

 

 

 

Cibule na vousy (1878)

tím se konečně vysvětlujte, proč měla spousta mužů v 19. století plnovousy….   🙂

28. říjen 1918

1918

Nejslavnější den historie Československa a dodnes státní svátek je  28. říjen. V tento den, v roce 1918, přijalo Rakouskou-Uhersko 14 bodů amerického prezidenta  Wilsona a kromě kapitulace přistoupilo na autonomii svých bývalých slovanských národů – včetně Československa a Jugoslávie.

28101918_2

Jakmile se tato zpráva dopoledne 28. října rozletěla po Praze a jiných městech, začalo se s oslavami, demonstracemi, manifestacemi, z budov se strhávaly se rakouské orlice, na ulicích se objevovaly československé i americké vlajky, podobizny Tomáše G. Masaryka, hrála  hudba a vládlo všeobecné velké nadšení, že jsme konečně svobodní po 300letech nadvlády „nenáviděných“ Rakušáků.  Asi si dnes už těžko dokážeme představit, jaká to musela být událost, a tak se pojďme začíst do dobových novin, které líčí události v ulicích:

28101918_4 28101918_3 28101918

 

A ten večer se slavilo i v divadlech:

 

28101918_5

 

I přes tyto oslavy a demonstrace ale stále nebylo jisté, že skutečně Československo bude nezávislý stát – až teprve po jednáních Národního výboru (Karel Kramář) a kapitulace Rakouského velitelství v Praze 30.října  bylo jasné, že nezávislost skutečně příjde.  Podrobnosti o vzniku státu si můžete přečíst na wikipedii.

Vzpomínání na 28. říjen si můžete poslechnout i z podání Jana Wericha, kterému tehdy bylo 13 let….

Nová česká kuchařka, aneb, Navedení ku připravování všelikých pokrmů, hodících se pro skrovnou i skvostnější domácnost (1864)

Dneska Vám tu představím několik českých receptů, které vyšly v kuchařce z roku 1864, jejíž dlouhý název (viz název dnešního příspěvku) myslím říká vše.
Kniha je to obsáhlá, obsahuje více než 600 receptů, které jsou, jak uvidíte, často psány opravdu stroze, ale jasně. Mezi klasickými jídly české kuchyně tam ale najdete už dnes nepříliš známá jídla – ať už různé úpravy šneků  a žab nebo  různé ptáky, želvy apod. A taky  recept na smažené vemeno… ochutnali byste?

Tak dobrou chuť!

Mimochodem, pokud si chcete přečíst nejslavnější kuchařku od M. D. Rettigové, je možné ji stáhnout zde: http://www.scanzen.cz/knihy/domaci-kuchrka

Luke

Barrandovské terasy

bývala to pražská vyhlášená vyhlídková restaurace, zbyly z ní jen ale jen ruiny a zarůstající zbytky budov.

Celý komplex barandovských teras dal postavit v roce 1929 Václav M. Havel, bratr podnikatele Miloše Havla, který nedaleko založil filmové ateliéry. Součástí areálu byla rozhledna, restaurace, Trilobit bar  a také bazén pod restaurací.

Již před otevřením lákala pražany v novinách tato upoutávka:

Slavnostní otevření bylo provedeno 4.10.1929 a noviny o tom následujícího dne psaly toto:

Restaurace se stala oblíbeným cílem výletu pražanů a konaly se zde i koncerty, silvestry  a další kulturní akce. Častými návštěvníky byli i známé osobnosti a herci z nedalekého filmového studia.

Pak přišla válka a Němci a po válce znárodnění a znovuotevření již ve vlastnictví „lidu“. Terasy začaly chátrat, byl zrušen bazén a dřívější lesk podniku se postupně vytratil. Fungoval ale až do začátku 90. let, kdy byly terasy definitivně zavřeny. V roce 2011 prý začala rekonstrukce, která by měla skončit v roce 2014 a jsem zvědavý, zda se podaří tuto unikátní restauraci znovu otevřít.

1979:

a současný stav:

Smetanovo poprsí.. (1881)

dneska jen krátce- co si myslet o tomto článečku z Národních listů z roku 1881? 🙂

Z pražských příhod a nehod (1935)

dneska si můžete přečíst několik všedních a zapomenutých událostí, které se v Praze přihodily v roce 1935…

 

prazske1935 zprazskychulic1935

Luke

Když zemřel T.G. Masaryk (1937)

masaryk1937_01

Před 75ti lety, 14. září 1937, zemřel v Lánech první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Pro národ to tehdy byla velká rána, která jakoby předznamenala následující temné roky naší minulosti.

Již 2. září noviny oznámili, že TGM Vážně onemocněl, 11.září upadl do kómatu a o tři dny později, ve 3:29 ráno, zemřel.

Po té bylo tělo TGM nabalzamováno a dva dny vystaveno v Lánském zámku, který nakonec 17. září naposledy opustil, tentokráte prezidentským vozem směrem do Prahy.

V praze byla rakve s ostatky položena na katafalk v plečnikově sloupové síni na pražském hradě a dne 18. září v 9hodin byl otevřen přístup veřejnosti a Masarykovi se poklonilo cca 12000 občanů.

masaryk1937_02

Státní pohřeb začal dne 21. září. Nyní cituji ze stránek obce Velatice:
“Poslední triumfální cesta Nesmrtelného byla zahájena 21. září v 10 hodin, kdy rakev zahalenou státní vlajkou přenesli generálové na katafalk na hradním nádvoří, kde na tribunách zaujali svá místa oficiální hosté a představitelé celého světa. President doktor Eduard Beneš přednesl smuteční projev k zvěčnělému presidentu Osvoboditeli. Pěvecké sdružení pražských učitelů zapělo smuteční sbory Svatý Václave a husitský chorál Kdož jste boží bojovníci. Když hradní stráž vzdala mrtvému poslední poctu, generálové odnesli rakev na dělovou lafetu. Za dunění dělových výstřelů vydal se pohřební průvod na cestu Prahou, dlouhou přes 7 kilometrů.
V čele průvodu jel na koni armádní generál Syrový, za ním jeho stráž. Následovaly vojenské delegace všech vojskových těles československých pluků s prapory, praporci a standardami, tři čety československé revoluční armády, četa sokolů ze sokolské jednoty, jejímž členem Masaryk byl. Za jedním praporem pěšího pluku 5. T.G. Masaryka byly neseny prapory pluků nesoucích jméno Masarykovo. Před rakví kráčela hradní stráž v historických legionářských uniformách. Na dělové lafetě tažené šestispřežím spočíval rakev s ostatky prvního velitele presidenta Osvoboditele. Jen šest prostých vojínů se skloněnými hlavněmi pušek tvořilo její doprovod. Za rakví kráčel z členů rodiny zesnulého presidenta jeho syn, vyslanec Jan Masaryk a dva vnuci presidentovi. Za nimi šel president republiky doktor Eduard Beneš. Za nejvyšším představitelem státu ubírala se skupina zástupců hlav cizích států, naši ministři a členové Národního shromáždění, zástupci církví, vysokých škol, starostové měst a legionáři v počtu 25 tisíc. Průvod uzavíralo vojsko. Po obou stranách ulic, kudy průvod se bral, tvořily husté špalíry spolky, žactvo a účastníci pohřbu.
Místo posledního rozloučení Prahy s Velikým mrtvým byli u Wilsonova nádraží. Dělo zastavilo před vchodem do nádraží. President republiky Beneš stál po levé straně děla. Útvary československé branné moci a legionáři pochodovali před mrtvým Osvoboditelem, aby tak vzdali poslední poctu velikému vůdci. Po defilé odnesli legionáři rakev do nádraží a uložili ji na smuteční vůz vlaku, který odvezl tělesnou schránku presidenta Masaryka do Lán, kde byl konán tichý pohřeb na lánském hřbitůvku za účasti jen úzkého kruhu oficiálních hostí. Po 19 hodině po přečtení žalmů žižkovského kazatele, za zpěvu státní hymny a rachotu letadel byl v největší prostotě pohřbíván muž, který vybudoval stát.
President T.G. Masaryk byl pohřben na hřbitově v Lánech proto, poněvadž si přál odpočívati po boku své milované choti Charlotty. Byl uložen do nového vhodně upraveného hrobu. Vedle jeho rakve byla uložena rakev s pozůstatky jeho drahé choti. V den pohřbu měly všechny školy v republice prázdno. Obchody byly po celý den zavřeny, detailní jen od 10 -14 hodin. Také továrny toho dne zastavily práci; některé celý den. Po dobu pohřbu byla na prostranstvích instalována rozhlasová zařízení, aby dělnictvo a občanstvo mohlo vyslechnouti průběh pohřbu. I venkov omezil své práce v době pohřbu na nejnutnější. Státní smutek trval 6 neděl. V této době konaly obce a spolky smuteční schůze. “

Nutno ještě trochu uvedenou informaci opravit, že smuteční vlak, který vyjel v 15:15 z Wilsonova (nyní Hlavního) nádraží, nejel přímo do Lán, ale do Stochova, kam tehdá dorazil v 17:23 a kde je nyní i pamětní deska.

image009

Z Wilsonova nádraží vyrazil vlak přes železniční stanice Praha – Smíchov, Praha – Jinonice, Řepy, Hostivice, Jeneč, Unhošť, Kladno a Libušín
O smrti T.G. Masaryka tehdy psal i americký časopis Life.

Luke

 

 

Tipy pro kuchyň a hospodyňky… (1937)

zůstanu dnes u jídelního tématu i v druhém dnešním příspěvku, ve kterém uvidíte názorný příklad kulinářských tipů pro hospodyňky, které se každý týden objevovaly v Národních listech. Tento článek je z roku 1937….

Něco k aktuálním událostem…

českými novinami v těchto dnech hýbají zprávy o otravách metylalkoholem, pojďme se podívat ale na pár starších případů…

1936:

1966:

 

1967:

 

A jeden z případů z USA z roku 1951:

Žižkovský vysílač

176714-top_foto1-h0gdp

Pět let jsem pod tímhle vysílačem bydlel a koukal na něj z okna chodby a musím říct, že se mi vždycky líbil. 216m vysoká věž, v noci barevně osvícená a ozdobená lezoucími miminy Davida Černého, se po Vítkově stala  dalším symbolem Žižkova.

Stavbu samotnou (ta započala v roce 1985 a byla dokončena o sedm let později) ale již od začátku provázely debaty o vhodnosti umístění takovéto „monstra“ na Žižkově a ozývaly se i nesouhlasné protesty místních obyvatel. Lokalita stavby byla prý vybrána s ohledem na nadmořskou výšku – skutečně stavba stojí na nejvyšším místě Žižkova  (když pominem zmíněný Vítkov) a kvůli stavbě musela být zničena i část starého židovského hřbitova, jehož zbytek se ještě pod věží nachází.  Hanlivě se vysílači  také říkalo „Jakešův prst“…

Architektem vysílače byl  pan Václav Aulický a věž obsahuje řadu unikátních technologií – mimojiné i kyvadla uvnitř konstrukce, které eliminují naklánění věže.  Nápadné jsou tři plošiny   (první v 66ti metrech), ve kterých je kromě techniky i vyhlídková plošina a restaurace a nově po rekonstrukci v roce 2011 i hotel (http://www.towerpark.cz/hotel/). Celá stavba váží 12tisíc tun.

Níže se tedy můžete podívat na několik fotografií ze stavby:

CRA_1987_1_Stavba_vele-132992859231390 CRA_1989_8_Stavba_vele-132992886289106  F201008120060601 F201008120061201 F201008120087101 F201008120087501 F201008120088401 FO00039529 ghjghj vysilac zizkov

Luke

Beach Boys v Praze (1969)

Hudební skupina The Beach Boys patří mezi nejvýraznější a nejznámější americké interprety druhé poloviny 20. století a proslavily je zejména písničky o surfování, plážích, auťácích a dalších radovánkách mladých té doby. Od tohoto směru se začali odklánět ale již v roce 1965 a jejich alba Today a Summer day (and summer nights) jsou už docela zajímavá experimentováním s vokálními a melodickými harmoniemi, basovými linkami a to celé vyvrcholilo v roce 1966 vydáním alba „Pet Sounds“, které je dodnes považováno za jedno z nejdůležitějších alb rockové historie (a o první místa se přetahuje s beatlsovským Sgt. Pepřem). Brian Wilson, kreativní skladatel, který stál za většinou skladeb Beach Boys se pak pustil do práce na albu SMilE, bohužel to ale moc nezvládl a nervově se zhroutil a album zůstalo až do nedávných let nevydáno. ostatní členové Beach Boys opět začali koncertovat a v roce 1969 se vydali (tuším že po druhé?) do Evropy. Zahráli v Londýnské wembley (NME Pollwinners concert), zahráli v Paříži a dalších městech a v červnu zavítali i do Prahy, která se ještě vzpamatovávala s nedávné srpnové okupace rusákama.

V seriálu Bigbít vzpomíná výtvarník Petr Sís, jak domluvil s Beach Boys (kteří údajně za vystoupení dostali honorář napůl ve valutách a napůl v českých korunách) koupi českého křišťálu, aby se zbavili vydělaných korun. V Brně ale Sís zjistil, že Beach Boys už musí odletět svým soukromým letadlem pryč a onu schůzku s „překupníkem“ nestihnou. Když tohle BB zjistili, začali prý zuřit, Petr Sís se před nima musel schovávat a Beach Boys na letišti v baru horečně kupovali co se dalo, protože po odletu z republiky pro ně byla naše tehdejší měna bezcenná….

A kde a kdy u nás vlastně BB hráli? Povedlo se mi najít tato data
17.6.1969 Lucerna
18.6.1969 Bratislava (festival Bratislavská Lyra)
19.6.1969 Brno, zimní stadion

Viděl jsem na 18.6. psán i koncert v Ostravě, bohužel víc informací o tomto koncertu se mi nepodařilo najít.  Z Brna pak Beach Boys odletěli do Finska, kde pokračovali 20.6. v evropském turné…

Z pražského koncertu je na Youtube i dokonce jeden klip – zvuk je zřejmě studiová nahrávka, záběry jsou ale autentické:

A na závěr menší recenzi pražského koncertu z Rudého Práva:

Sarah Bernhardt v Praze (1888)

Kdo by neznal velkou francouzkou herečku Sarah Bernhardtovou (1844-1923). Zazářila už v 60. letech 19. století v paříském Odeonu a stala se posléze jednou z nejlepších evropských hereček, která byla pověstná nejen hereckými schopnostmi, ale i zevnějškem a  svou „toaletou“ (jak se šatům a dalším doplňkům tehdy běžně říkalo)

V roce 1888 (to jí bylo tedy 44 let) vyrazila se svým  hereckým souborem na turné po evropských městech a kromě Amsterdamu, Vídně,Budapešti se předvedla i vPraze v listopadu 1888.

31.08.1888 se objevila v novinách první noticka o „pohostinském“ vystoupení Sáry Bernhardt v Praze:

Jak se postupně termín vystoupení blížil, začalo vzrůstat i vzrušení  našich tehdejších divadelních fandů a v novinách se začalo objevovat čím dál více článků a fejetonů o Sáře.

Zajímavý je např. tento biografický fejeton z 6.11.1888 z Národních listů (kliknutím zvětšit):


Byla domluvena dvě představení v Národním Divadle:

13. listopadu – představení „Frou-Frou“
14. listopadu – představení „Fedora“,  19:00.

A o lístky, které šli do prodeje na konci Října byl velmi velký zájem.  Sarah Bernhardt přijela do Prahy vlakem v poledne 13. listopadu a dostalo se jí velkého a vřelého uvítání a fandové na ní čekali i před hotelem  U černého koně (býval prý v ulici Na Příkopě č. 28), kde se svou hereckou skupinou obydlela 30 pokojů.

Více dojmů z uvítání a z prvního představení si můžete přečíst zde:

Jak je ve článku zmíněno, tak po představení se v nedalekém Žofíně konala na počest Sarah slavnostní oslava a druhý den se opět od 19té hodiny v Národním divadle konalo další představení – tentokráte hra Fedora.

Po představení, kolem půl dvanácté, nasedá Saraha Bernhardt opět do vlaku a vyráží do bulharské Pešti (dnes Budapešť) na další „štaci“.

Na konci měsíce listopadu vycházejí v Národních listech dva fejetony hodnotící obě dvě představení a tak tedy na závěr dnešní „vzpomínky“ jsou zde:

Po návratu z evropského turné do Paříže pokračovala Sarah ve své kariéře a v roce 1893 převzala správu Theatre de la Renaissance a stala se tak nejspíše první herečkou, která byla zároveň i provozovatelkou vlastního (a velmi úspěšného)divadla.. .ale o tom až možná někdy příště….

A ještě jedna dobová reklama: