TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Category Archives: Slavné osobnosti

Trochu odlehcene: mam jeho autogram na prukazce

Dnes odesel Standa Gross, exministr, expremier…

Jemu bylo 45 a mne je o 10 (a kousek) mene. On pred deseti lety, tedy v mem soucasnem veku, koncil tam, kde ja prave tehdy zacinal a uz se mi stacil jen podepsat. Pak z nej byl premier. Za tech 10 let byl premier milovany a pak nenavideny, odvolany, zmizely a vraceny a ted je pryc a ja celou dobu drzim tu stejnou standartu a stale mam tu jim podepsanou prukazku. 

Asi si ji necham navzdy 🙂

Ladik

  

Advertisements

Karel May

164px-Karl_May_edit

Karla Maye a jeho dílo u nás zná již několikátá generace čtenářů a jeho příběhy z divokého západu i blízkého východu si získaly velkou oblibu mezi dětmi i dospělými. Karel May se narodil v roce 1842 v Krušných horách a přísní rodiče ho vedli k disciplíně a studiu a mladý May začal studovat učitelský seminář, který zdárně dokončil a nastoupil jako pomocný učitel. Shodou náhod a falešného obvinění z krádeže se ale dostal brzy do vězení (údajně kvůli krádeži hodinek) a dostal zákaz provozovat učitelské povolání, což ho dost poznamenalo. Posléze po propuštění, jsouc bez práce a prostředků se stal doslova „loupežníkem“ a v důsledků dalších přestupků proti zákonu byl brzo opět uvězněn.  To se po té ještě jednou opakovalo za krádeže různého druhu. Při tomto posledním pobytu ve vězení začal sepisovat smyšlené dobrodružné příběhy z divokého západu a začal je posílat do různých časopisů. Jeho talentu si brzy všimnul jistý nakladatel a od roku 1875 se May již naplno věnuje psaní a literární tvorbě.  Začal vydávat i romány a v 90. letech 19. století se stal opravdu slavným a své příběhy vydával za vlastní zážitky z cest.

 

may1910

Nejznámnějšími romány jsou určitě: třídilný Vinnetou (1893), Poklad na Stříbrném Jezeře (1891), Černý mustang (1896), Old Surehend (trilogie 1894-1897) či Divokým Kurdistánem (1892)…

 

 

V roce 1910 byl v tisku Karel May obviněn a odhalen jako „podvodník“ v tom smyslu, že byl v mládí zavřený a že jeho romány jsou fikce… vysílený May pak v roce 1912 umírá na mrtvici.

may1912

U nás začalo být Mayovo dílo populární zejména v prvnim desetiletí 20. století a druhá vlna popularity přišla po zfilmování jeho díla v 60. letech 20. století.

may1932

Luke

Enoch „Nucky“ Johnson

nuckyjohnson

dneska si přiblížíme Enocha Johnsona – pokladníka amerického města Atlantic City, dlouholetého vůdce místní pobočky republikánské strany a vneposlední řadě také organizoátora sítě prostituce, pašování alkoholu a předlohu pro seriál HBO „Boardwalk Empire“.

1909:

church1909
„Nucky“ se narodil v roce 1883 a jeho otcem byl místní šerif. Nucky šel v otcových šlépějích a v roce 1908 se rovněž stal po svém otci šerifem.  V roce 1911 byl jeho společník  a místní politický leader- „Komodor“  Louis Kuehnle obviněn z korupce a musel být nahrazen a jeho nástupce se stal právě Nucky, který musel rezignovat na funkci šerifa. Jako vůdce  silné lokální republikánské  strany pomáhal ve volebních kampaních řadě guvernérů a senátorů a po té, co v roce 1916 pomohl ke zvolení senátora Waltera Edge, byl jím posléze jmenován okresním pokladníkem a mohl tak rozhodovat o finančních záležitostech okresu.

 

V roce 1920 v Americe začala prohibice a v Atlantic city  jako by se prohibice nedotkla – místní policie se o nelegální dodávky alkoholu v podstatě nestarala a místní bossové, včetně Nuckyho, bohatli a alkoholová turistika jen kvetla. Kromě alkoholu, tvořil značnou část Nuckyho příjmů výtěžek z heren a casín a rovněž z prostituce.

Ve 30. letech se FBI začala podrobněji Nuckym zabývat a nakonec se jim podařilo usvědčit ho (podobně jako např. Al Capona) z krácení a neplacení daní a v roce 1941 byl odsouzen k deseti letům vězení.  Propuštěn byl v roce 1945 a od té doby se stáhl do ústraní , kde žil až do své smrti v roce 1968.

Luke

Smetanovo poprsí.. (1881)

dneska jen krátce- co si myslet o tomto článečku z Národních listů z roku 1881? 🙂

Frank Sinatra

c2d12cb8914a1a22_large

říkali mu „Ol` blue eyes“ a je považován za nejvýznamnějšího amerického zpěváka uplynulého století a dokonce o něm nyní Martin Scorsese připravuje hraný biografický film.

Frank Sinatra se narodil v New Jersey v roce 1915 italským imigrantům a už od mládí ho to přitahovalo k showbussinessu. Ve škole se mu příliš nedařilo, ale za to  už od malička zpíval a v roce 1935 se poprvé dostal na výsluní, když vokální kapela Hoboken four, jejíž byl členem, vyhrála lokální soutěž. Mezi lety 1936-1939 prý Sinatra pracoval jako zpívající číšník v jednom baru v New Jersey  a pak dostal lano od jednoho z nejlepších tehdejších orchestrů, který vedl kapelník Tommy Dorsey.

Od roku 1939 tedy začala jeho sláva postupně růst a sinatrův hlas se začal objevovat na deskách a v rádiu. S tím, jak rostla jeho sláva, se chtěl Sinatra čím dál víc osamostatnit od orchestru, ale smlouva, kterou s kapelníkm Dorseym podepsal, mu to nedovolovala. V tomto okamžiku poprvé využil služeb mafie, s níž se prý během života často stýkal a mafie zařídila, aby ho Dorsey „pustil“ (asi mu ve stylu „Kmotra“ udělali nabídku „která se nedá odmítnout“)
V roce 1943 o něm vyšel velký  článek v časopisu Life:

Po válce a v 50. letech se Sinatra vrhnul i na filmovou kariéru a stal se i vcelku úspěšným hercem. Z jeho filmů bych vyzdvihnul např. Suddenly (Sinatra v roli atentátníka na prezidenta), Ocean´s 11 (Dannyho parťáci) a  Mandžuský kandidát (drama o vymejvání mozků několika vojáků…)

Ve filmech často hrával se svejma kámošema a „parťákama“ zpěvákem Deanem Martinem či Sammy Davisem Jr. Parta okolo Sinatry měla přezdívku „krysí smečka“ (Rat Pack) a pořádali divoké večírky, spoelčné koncerty atd.

V 60. a 70. letech už byla Sinatra považován za „legendu“, měl za sebou hity jako „My Way“, „I ve got you under my skin“ či duet se svou dcerou Nancy  „Something stupid“. Často vystupoval v Las Vegas a Casinech a prý podstatně přispěl k de-segregaci černochů v Casinech Las Vegas.  V 80. letech už vystupoval spíše sporadicky a na velkých koncertech. Frank Sinatra zemřel v roce 1998 po delších zdravotních problémech

 

Audrey Hepburn

annex-hepburn-audrey-breakfast-at-tiffanys_21

je-li nějaká herečka, která by na tomto retro blogu neměla chybět, tak vedle Liz Taylorové je to rozhodně Audrey Hepburnová (1929-1993), která v 50. a 60. letech ztvárnila mnoho nezapomenutelných rolí ve filmech. Typickou její rolí byla seběvědomá, ale citlivá dívka, často umíněná, která své okolí šokovala či provokovala a právě takovou ji zná většina diváku např. z filmu Snídaně u Tiffanyho (1960).

Audrey se narodila v Belgii, kde ztrávila mládí a válku, při které téměř zemřela hlady. Už tehdy se zajímala o balet a po válce jí matka poslala na studia tance do Londýna, kde si ke studiu přivydělávala jako modelka a brzo začala hrát vedlejší role ve filmech. V jednom takovém filmu, v roce 1951, si ji všimla spisovatelka Colette, která hledala hlavní představitelku do své nové hry Gigi a Audrey ji okouzlila.  Hra se pak hrála na Broadwayi a Audrey dostala za titulní roli svojí první divadelní cenu.  Pak už to šlo ráz na ráz…  v roce 1953 natočila Prázdniny v Římě, ve které ztvárnila s Gregory Peckem hlavní roli princezny, která v Římě uteče od svých strážců a chův a seznámí se s obyčejným mladíkem – novinářem.  Film byl hodně úspěšný a Audrey za své herectví dostala svého prvního Oscara.

Následovaly další výtečné filmy – např Sabrina (1954) s Humphrey Bogartem,  dvoudílná výpravná Vojna a Mír (1956),  muzikál Funny Face (1957) s Fredem Astairem, Love in the Afternoon (1957) a další…

V roce 1960 byl natočen její nejznámější film, dle novely Trumana Capoteho – Snídaně u Tiffanyho. Příběh dívky Holly Golightly, která se nechává vydržovat od bohatých mužů a jednou se zamiluje do mladého  spisovatele, byl ve své době dost převratný a Audrey tu předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů.

Z dalších filmů bych doporučil špionážní drama Šaráda, Paříž v letním parnu či komedii/drama Jak ukrást Venuši

Audrey ukončila filmovou kariéru v 70. letech a věnovala se dále hlavně charitativním akcím a nadacím

 

 

Když zemřel T.G. Masaryk (1937)

masaryk1937_01

Před 75ti lety, 14. září 1937, zemřel v Lánech první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Pro národ to tehdy byla velká rána, která jakoby předznamenala následující temné roky naší minulosti.

Již 2. září noviny oznámili, že TGM Vážně onemocněl, 11.září upadl do kómatu a o tři dny později, ve 3:29 ráno, zemřel.

Po té bylo tělo TGM nabalzamováno a dva dny vystaveno v Lánském zámku, který nakonec 17. září naposledy opustil, tentokráte prezidentským vozem směrem do Prahy.

V praze byla rakve s ostatky položena na katafalk v plečnikově sloupové síni na pražském hradě a dne 18. září v 9hodin byl otevřen přístup veřejnosti a Masarykovi se poklonilo cca 12000 občanů.

masaryk1937_02

Státní pohřeb začal dne 21. září. Nyní cituji ze stránek obce Velatice:
“Poslední triumfální cesta Nesmrtelného byla zahájena 21. září v 10 hodin, kdy rakev zahalenou státní vlajkou přenesli generálové na katafalk na hradním nádvoří, kde na tribunách zaujali svá místa oficiální hosté a představitelé celého světa. President doktor Eduard Beneš přednesl smuteční projev k zvěčnělému presidentu Osvoboditeli. Pěvecké sdružení pražských učitelů zapělo smuteční sbory Svatý Václave a husitský chorál Kdož jste boží bojovníci. Když hradní stráž vzdala mrtvému poslední poctu, generálové odnesli rakev na dělovou lafetu. Za dunění dělových výstřelů vydal se pohřební průvod na cestu Prahou, dlouhou přes 7 kilometrů.
V čele průvodu jel na koni armádní generál Syrový, za ním jeho stráž. Následovaly vojenské delegace všech vojskových těles československých pluků s prapory, praporci a standardami, tři čety československé revoluční armády, četa sokolů ze sokolské jednoty, jejímž členem Masaryk byl. Za jedním praporem pěšího pluku 5. T.G. Masaryka byly neseny prapory pluků nesoucích jméno Masarykovo. Před rakví kráčela hradní stráž v historických legionářských uniformách. Na dělové lafetě tažené šestispřežím spočíval rakev s ostatky prvního velitele presidenta Osvoboditele. Jen šest prostých vojínů se skloněnými hlavněmi pušek tvořilo její doprovod. Za rakví kráčel z členů rodiny zesnulého presidenta jeho syn, vyslanec Jan Masaryk a dva vnuci presidentovi. Za nimi šel president republiky doktor Eduard Beneš. Za nejvyšším představitelem státu ubírala se skupina zástupců hlav cizích států, naši ministři a členové Národního shromáždění, zástupci církví, vysokých škol, starostové měst a legionáři v počtu 25 tisíc. Průvod uzavíralo vojsko. Po obou stranách ulic, kudy průvod se bral, tvořily husté špalíry spolky, žactvo a účastníci pohřbu.
Místo posledního rozloučení Prahy s Velikým mrtvým byli u Wilsonova nádraží. Dělo zastavilo před vchodem do nádraží. President republiky Beneš stál po levé straně děla. Útvary československé branné moci a legionáři pochodovali před mrtvým Osvoboditelem, aby tak vzdali poslední poctu velikému vůdci. Po defilé odnesli legionáři rakev do nádraží a uložili ji na smuteční vůz vlaku, který odvezl tělesnou schránku presidenta Masaryka do Lán, kde byl konán tichý pohřeb na lánském hřbitůvku za účasti jen úzkého kruhu oficiálních hostí. Po 19 hodině po přečtení žalmů žižkovského kazatele, za zpěvu státní hymny a rachotu letadel byl v největší prostotě pohřbíván muž, který vybudoval stát.
President T.G. Masaryk byl pohřben na hřbitově v Lánech proto, poněvadž si přál odpočívati po boku své milované choti Charlotty. Byl uložen do nového vhodně upraveného hrobu. Vedle jeho rakve byla uložena rakev s pozůstatky jeho drahé choti. V den pohřbu měly všechny školy v republice prázdno. Obchody byly po celý den zavřeny, detailní jen od 10 -14 hodin. Také továrny toho dne zastavily práci; některé celý den. Po dobu pohřbu byla na prostranstvích instalována rozhlasová zařízení, aby dělnictvo a občanstvo mohlo vyslechnouti průběh pohřbu. I venkov omezil své práce v době pohřbu na nejnutnější. Státní smutek trval 6 neděl. V této době konaly obce a spolky smuteční schůze. “

Nutno ještě trochu uvedenou informaci opravit, že smuteční vlak, který vyjel v 15:15 z Wilsonova (nyní Hlavního) nádraží, nejel přímo do Lán, ale do Stochova, kam tehdá dorazil v 17:23 a kde je nyní i pamětní deska.

image009

Z Wilsonova nádraží vyrazil vlak přes železniční stanice Praha – Smíchov, Praha – Jinonice, Řepy, Hostivice, Jeneč, Unhošť, Kladno a Libušín
O smrti T.G. Masaryka tehdy psal i americký časopis Life.

Luke

 

 

Divadlo Semafor v zahraničním tisku (60. léta)

Divadlo Semafor bylo u nás v 60. letech velmi populární a není tedy divu, že kusé informace o divadle pronikly i do zahraničního tisku. Níže jsou tedy články převážně z amerických novin, ve kterých jsem našel o divadle zmínky…

Když zemřel Jim Morrison….

Charismatický zpěvák kapely The Doors, Jim Morrison, zemřel 3. července 1971 v ranních hodinách v pronajatém bytě na rue Beautreillis v Paříži.  O pár let dříve, ještě jako student kalifornské UCLA točil experimentální filmy a právě tam se seznámil s Rayem Manzarekem, budoucím spoluhráčem a klávesistou. Spolu pak založili kapelu The Doors, která v roce 1967 zazářila s hitem „Light my fire“ a která se téměř přes noc v Americe proslavila. Po úspěšném roce 1967 přišel rok 1968 a s ním velká turné po stadionech (spolu s The Who) a objevily se i první problémy – Jim často a hodně pil a na jednom z koncertů začal po předchozí potyčce urážet policajty a skončil na noc v „chládku“.

2924439521_e56eafbe86

Vážné problémy ale přišly až v roce 1969 při březnovém koncertu Doors v Miami – Jim přiletěl opilej a s tříhodinovým zpožděním, na podiu nadával, nesrozumitelně pokřikoval a nakonec se tam údajně obnažil (což ale nebylo později u soudu prokázáno) – z toho se stala tehdy docela aféra a během pár hodin pořadatelé postupně zrušili celé zbývající turné  Doors a kapela si ten rok skoro nikde nezahrála (ani na legendárním Woodstocku) Až v roce 1970 vyjela opět na velké turné a Jima začalo čim dál víc bavit blues, což bylo slyšet i na albu Morrison hotel a zejména na posledním albu LA Woman, které vyšlo na jaře 1971. Tou dobou už byl Jim v Paříži a se svou přítelkyní Pamelou si užíval života ve francouzské metropoli – hledal inspiraci pro svou poezii…

jim1971may
Jedna z posledních fotek Jima a Pamely z června 1971

To se mu ale moc nedařilo, spíš stále hodně pil,  udělali si s Pam výlet do španělska, Jim už měl ale v tý době zdravotní problémy (neustálý kašel apod.) a místní doktor ho varoval, že pokud nepřestane pít, moc dlouho žít nebude. Jim varování ignoroval a večer 2.7. šli nejprve s Pamelou na večeři, tam se prý  pohádali, Jim pak šel do kina, večer se vrátil domů a v noci opět prý dostal záchvat kašle. Pamele řekl že si jde dát teplou koupel, napustil si vanu a tam ho  ráno Pamela našla mrtvého.

Pohřeb byl uskutečněn až 7. července za účasti Pamely, managera Doors Billa Siddonse a několika svědků a Jim byl pohřben na slavný hřbitov Pére Lachaise, kde leží do dnes.

Zpráva o Jimově smrti  se v americkém tisku objevila až v pátek 9. července

 

Pokud Vás Jimovy poslední dny v Paříži zajímají blíže, podívejte se na web: http://www.oocities.org/sunsetstrip/palladium/1409/quietday.htm

Sarah Bernhardt v Praze (1888)

Kdo by neznal velkou francouzkou herečku Sarah Bernhardtovou (1844-1923). Zazářila už v 60. letech 19. století v paříském Odeonu a stala se posléze jednou z nejlepších evropských hereček, která byla pověstná nejen hereckými schopnostmi, ale i zevnějškem a  svou „toaletou“ (jak se šatům a dalším doplňkům tehdy běžně říkalo)

V roce 1888 (to jí bylo tedy 44 let) vyrazila se svým  hereckým souborem na turné po evropských městech a kromě Amsterdamu, Vídně,Budapešti se předvedla i vPraze v listopadu 1888.

31.08.1888 se objevila v novinách první noticka o „pohostinském“ vystoupení Sáry Bernhardt v Praze:

Jak se postupně termín vystoupení blížil, začalo vzrůstat i vzrušení  našich tehdejších divadelních fandů a v novinách se začalo objevovat čím dál více článků a fejetonů o Sáře.

Zajímavý je např. tento biografický fejeton z 6.11.1888 z Národních listů (kliknutím zvětšit):


Byla domluvena dvě představení v Národním Divadle:

13. listopadu – představení „Frou-Frou“
14. listopadu – představení „Fedora“,  19:00.

A o lístky, které šli do prodeje na konci Října byl velmi velký zájem.  Sarah Bernhardt přijela do Prahy vlakem v poledne 13. listopadu a dostalo se jí velkého a vřelého uvítání a fandové na ní čekali i před hotelem  U černého koně (býval prý v ulici Na Příkopě č. 28), kde se svou hereckou skupinou obydlela 30 pokojů.

Více dojmů z uvítání a z prvního představení si můžete přečíst zde:

Jak je ve článku zmíněno, tak po představení se v nedalekém Žofíně konala na počest Sarah slavnostní oslava a druhý den se opět od 19té hodiny v Národním divadle konalo další představení – tentokráte hra Fedora.

Po představení, kolem půl dvanácté, nasedá Saraha Bernhardt opět do vlaku a vyráží do bulharské Pešti (dnes Budapešť) na další „štaci“.

Na konci měsíce listopadu vycházejí v Národních listech dva fejetony hodnotící obě dvě představení a tak tedy na závěr dnešní „vzpomínky“ jsou zde:

Po návratu z evropského turné do Paříže pokračovala Sarah ve své kariéře a v roce 1893 převzala správu Theatre de la Renaissance a stala se tak nejspíše první herečkou, která byla zároveň i provozovatelkou vlastního (a velmi úspěšného)divadla.. .ale o tom až možná někdy příště….

A ještě jedna dobová reklama:

Jack Rozparovač

Walking down the streets late at night
Night is crawling and something’s here
I’ve seen him in my dreams
Oh no, jack the ripper

V roce 1888 celou Evropu šokovaly vraždy v londýnské čtvrti Whitechapel, ke kterým se dopisem přihlásil dopisem jistý „Jack Rozparovač“ (důvěryhodnost dopisů byla ale zpochybňována). Londýnská policie začala intenzivně pátrat po vrahovi, ale bez úspěchu. Dle způsobu vražd se vyšetřovatelé domnívali, že vrahem byl nějaký lékař či doktor. Podezřelých bylo prý kolem sta, bylo zatčeno i několik podezřelých, ale Jacka rozparovače se chytit nepodařilo. Vraťme se dnes tedy do podzimu 1888, kdy šílenství okolo „Jacka“ začalo….

Září:

Říjen:

Listopad:

Prosinec:

strach z Jacka rozparovače přesáhl hranice Londýna….

1890 – 1891

Případu se chytili i umělci a obchodníci, vyšly i první knížky o tajemné „rozparovači“ a i unás se hrála divadelní hra inspirována tímto příběhem:

Obdobné zprávy se rovněž v té době v tisku čas od času objevily:


Doufám, že jste se moc nepolekali! 🙂

Voskovec a Werich v dobovém tisku 1

Představovat pány V+W českému čtenáři je asi zbytečné, tito legendární „klauni“, autoři, herci i zpěváci ovlivnili nejednu generaci svým chytrým humorem, poetikou, ale i písničkami s nadčasovými melodiemi Jaroslava Ježka.

na Krameriovi jsem prohlédl volně dostupný online archiv Národních listů a Národní politiky, též časopisu Rozpravy Aventina  a nabízím zde výběr novinových článků z dob existence Osvobozeného divadla až do nuceného odchodu V+W+J do Ameriky  (1927-1939). Nutno ještě podotknouti, že oba dva „Národní“ listy (pravicově orientované) neměly pány V+W příliš v oblibě, považovali je za nebezpečné levičáky a to je docela znát zejména na článcích z druhé poloviny 30. let.

Název „Osvobozené divadlo“ vlastnil ještě před V+W spolek „Devětsil“, který pod tímto názvem realizoval řadu představení – důkazem budiž článek ze začátku roku 1927

Jak známo, první hra V+W „Vest pocket revue“ měla premiéru v dubnu 1927. Od května téhož roku ji začali hrát V+W v sále umělecké besedy (hostovali ale i např. ve švandově divadle na konci června téhož roku) a do konce roku 1927 ji stihli odehrát téměř 80x.

Jeden z prvních článků o V+W jsem našel z 9.9.1927:

Popularita hry (kterou nakonec hráli 208x) zaujala na konci roku podnikatele Miloše Havla (strýc bývalého prezidenta Václava) a nabídl jim funkce uměleckých ředitelů nového Lucerna Baru (nyní Lucerna Music bar), která zahajovala 31.12.1927 svůj provoz. Návštěvníky lákal v noviných tento inzerát:

Zajímavostí je, že v té době se často v tisku objevovalo příjmen í Jana Wericha s tvrdým „Y“ – těžko říct zda omylem nebo naschvál…

Dle vzpomínek Jana Wericha vydrželi V+W v tomto podniku hrát jen cca měsíc (vždy po představení Vest poketky jeli do Lucerny a od 23:00 měli svůj program pro převážně alkoholem povznešené publikum, tolik se lišící od jejich divadelního publika). Nakonec prý dali Havlovi výpověď, protože je to nebavilo….

Mezitím připravovali další hru Smoking revue….

Rovněž v té době V+W navštívili Paříž (dle slov J. Wericha ještě v roce 1927 na pozvání M. Havla) a výsledkem jejich cesty byla obdivná reportáž o shlédnutém varientním představením Folies Bergere z roku 1928:

Co přípravovali V+W do roku 1930?

Po několika rozpačitých hrách našli na začátku 30. let V+W svůj styl a napsali řadu velmi zajímavých her, z nichž řada si brala na mušku nastupující fašismus a diktátory obecně. Jedna z nich byla hra Kat a blázen:

I V+W potřebovali reklamu:

V roce 1937 oslavili V+W 10 let na scéně…..

V roce 1938 se začaly stahovat mračna a kvůli obavám z provokací  byla v listopadu 1938 V+W odňata divadelní license:

Voskovec a Werich už tušili, jak to tady asi dopadne a rozhodli se odejít do USA. O tom vyšla v Národních listech jen tato malá noticka v lednu 1939:

Zmizení Agathy Christie

V roce 1926 měla královna detektivek, Agatha Christie, za sebou již 6 úspěšných románů, byla v Anglii velmi populární a v témže roce jí její tehdejší manžel Archibald Christie sdělil, že miluje jinou ženu a že se chce rozvést. Agathu to hodně ranilo a 3. 12. (někde jsem četl že až 8. 12.) opustila  jejich dům ve Styles v Sunningdale, zanechajíc dopis pro služebnou, že odjíždí do Yorkshiru, nasedla do svého auta (Morris Cowley) a odjela. Její auto bylo později nalezeno opuštěné v křoví v „Newlands Corner“ (oblíbené to piknikové místo místních)  a po Agátě ani stopy. O celou věc se začal zajímat tisk a „aféra se zmizením známé spisovatelky“ byla na světě.

Styles v Sunningdale a automobil, ve kterém Agatha odjela…

Veřejnost i policie začala po Agatě pátrat, do pátrání se zapojil i otec Sherlocka Holmese, spisovatel Arthur Conan Doyle, který se snažil najít řešení případu u jedné okultní vědmy 🙂

Po 11ti dnech byla Agatha objevena v městečku  Harrogate v hotelu Old Swan, kde jí poznal jeden místní hráč na banjo.

Old Swan hotel v Harrowgate v severní Anglii

Agatha tam byla ubytována pod falešným jménem Teresa Neele z kapského města a sama nepodala žádné vysvětlení svého zmizení. Někteří se domnívali, že  se po nedávně smrti matky a rozchodu s manželem nervově zhroutila a prožila amnézii, jiní se kloní k názoru, že šlo ze strany Agathy o určitou formu úniku ze svízelné situace či dokonce že šlo o „reklamu“.

V roce 1979 byl natočen film Agatha, ve které se dokonce tvrdilo, že Agatha plánovala chytře provést vraždu své sokyně v lásce a proto ta falešná identita….  (http://www.csfd.cz/film/263-agatha/)
I u nás v té době Agathino zmizení vzbudilo zájem, důkazem budiž dva články týkající se této události z Národní Politiky a Národních Listů z Prosince 1926:


Agatha se posléze ve 30. letech znovu provdala za archeologa Sira Maxe Mallowana a prožila spokojeně zbytek života po boku druhého manžela až do své smrti v roce 1976. O svém zmizení nikdy nemluvila, tvrdila že si nic z těch dní nepamatuje a ani ve své autobiografii nepoodhalila, co se během těch 14ti dní  stalo.

Humphrey Bogart


Je-li někdo prototypem opravdového chlapa ze „starého“ hollywoodu, napadne mě jako první právě Humphrey Bogart – charismatický herec, jehož doménou se staly role drsných cynických chlapů – ale gentlemanů. Přesně tuhle roli ztvárnil „Bogie“ v kultovním filmu Casablanca (1942), která mu zajistila nesmrtelnost.

Stejně neodmyslitelně patří k tomuto herci i zapálená cigareta a sklenka Martini, což byl prý jeho oblíbený drink. Párty u Bogarta a jeho ženy, herečky Lauren Bacall, byly v 50. letech údajně velkolepé a scházela se tam celá „smetánka“  umělců a to dalo základ k pojmenování Bogarta a jeho party jako „krysí smečka“ (Rat pack) . Tenhle název po Bogartově smrti „zdědil“ Frank Sinatra, Dean Martin a další umělci-alkoholici :).

Kromě zmíněné Casablanci Bogart zazářil v mnoha dalších filmech – noir filmu Maltézský sokol (postava cynického detektiva Bogiemu opravdu sedla), Velký spánek (opět HB jako skvělý detektiv) Bouřlivá léta dvacátá (gangsterka s Bogiem a Jamesem Cagneym), se začínající Audrey Hepburn si zahrál v roztomilé Sabrině a zazářil i ve velkofilmu Africká Královna.

V průběhu 50. let mu lékaři diagnostikovali nádor hrtanu (nejspíše díky silnému kuřáctví) a bohužel v necelých 58mi letech v roce 1957 Humphrey Bogart umírá.

V dnešní době je Humphrey považován za jednoho z nejslavnějších filmových herců všech dob.

Julia Child

Kví mě dneska upozornila, že googlovský noodle je dnes o Julii Child, která by se v tomto dni dožila stovky (ve skutečnosti se dožila uctyhodných 92 let) a předevčírem to bylo prozměnu 8 let od její smrti.

Když mám tenhle ujetej retro blog, tak toho využiju a věnuji Julii dnešní blognutí, protože si ho určitě zaslouží – zejména proto, že byla velkou propagátorkou francouzské kuchyně a říká se, že naučila „ameriku vařit“.

Julia byla žena impozantní výšky (188cm) a prý až do svých 30ti let neuvařila ani vajíčko. Za války pracovala ve spojenecké výzvědné službě OSS, kde se seznámila se svým budoucím manželem, Paulem,  který po válce začal pracovat na ambasádě v Paříži, kam ho Julia následovala.

Tam přišla poprvé do styku s vyhlášenou francouzskou kuchyní a jako tehdy žena v bezdětné domácnosti se začala brzo nudit a proto hledala, čím by se zabavila. Začala tedy chodit do legendární kuchařské školy Le Cordon Bleu a vaření ji naprosto uchvátilo.  Rovněž si také uvědomila, že neexistuje žádná pořádná kuchařská kniha francouzské kuchyně v angličtině a proto začala s kolegyněmi (Simone Beck a Louisette Bertholle) pracovat na anglicky psané kuchařce.

Tu se jim po několika letech podařilo dokončit a více než 700 stránková kniha vyšla v roce 1961 a stala se doslova hitem mezi tehdejšími americkými hospodyňkami.


Julia se stala velmi populární a brzo se objevila ve vlastní televizní kuchařské show „The French chef“, která běžela téměř 10 let.

O Julii Childové byl v roce 2008 natočen film Julia & Julie – část filmu právě mapuje život Julie Child ve Francii a část filmu vypráví o mladé blogerce Julii Powel, která se snažila za rok uvařit všechny recepty z výše uvedené kuchařky.
Několik epizod pořadu French Chef máme doma a je to docela legrace pozorovat Julii při práci. Je bezprostřední, vzhledem ke staří pořadu (je ještě černobílý) se natáčel téměř bez střihu a Julie se svým lehce afektovaným hlasem radí, vaří a hlavně baví. Nezapomenu, jak v jedné z epizod dělala steak z tuňáka. Vzala obrovskýho tuňáka, položila ho na linku, vzala pilu a začala porcovat steaky… :).

A její „Bóón apetííít!“ je rovněž legendární!

V roce 1966 vyšel v časopisu Life rozhovor s Julii, tak si můžete počíst:

A ještě jedna spíše reklama z roku 1972:

A na závěr pár obrázků: