TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Category Archives: cestování

Ja vs. Kluk ve svetle modre bunde

1. Ma lepsi bundu nez ja

2. Nese si lahev s pitim, ja ne

3. Jde jinudy nez ja

4. Nastupuje jinymi dvermi do tramvaje

5. Nepomaha s kocarkem

6. Sedi, ale ja uz si nemam kam sednout 

Celkovy vitez jsem ale ja. 🙂

Protoze:

1. I moje bunda je dobra

2. Napiju se v praci a nemusim se tahat s tezkym pitim

3. Na me trase se lepe dobihaji tramvaje

4. Vzdycky se snazim nastupovat zadnimi dvermi, ale to jen zvyk

5. Jsem expert na pomoc s kocarky. Vim, jaky to je pro ty mamy boj. 

6. Nesedam si, sedim cely den v praci, at si sednou ti, kteri to potrebuji. Treba ty mlade slacny tamhle 🙂

Ladik

Pařížské blues

Letošní podzimní pobyt u Seiny byl ve znamení alkoholu, výstav a příjemných výletů po francouzské metropoli.  Minulou středu jsem se po práci sebral a vyrazil do šáreckého pivovaru. V útulném, ve dřevě zařízeném interieru, jsem si k párkům dal 5 libuší (jejich 15 stupňové pivo) a po půl osmé večer jsme se s Žábou potkali na Letišti Václava Havla na terminálu 2. Pamatuji si ještě, že v letištní hospodě proběhl Kalvádos a další pivo a z letu a 5km procházce půlnoční paříží si ten večer už nepamatuju skoro nic. Prý jsem dělal ostudu v letadle i na letišti, avšak paměť je ke mně tak milostiva, že mi dopřála radosti ze zapomnění.

img_20161027_170546

Bydleli jsem u ségry, která nám představila svého kanadského přítele a další skoro tři dny jsme strávili s Žábou v ulicích, navštívili výstavu Edwarda Munche a Claude Moneta v Musée Marmottan Monet, Rembrandtovu výstavu v Musée Jacquemart-André.  Vypil jsem mnoho Calvádosu, objevili jsme krásnou kavárnu v latinské čtvrti (http://www.leclairparis.com/) ,  posvačili jsme opět v Place des Vosges,  opět navštívili Le Frog Pub, ale i protější Irish Pub, kde maj i točenej budvar (a to za lidovou cenu 3 a půl Eura za půlitr)!

Krásná byla noční opilecká procházka kolem Seiny, stavili jsme se na výtečnou zmrzlinu v Amorinu v Rue Budé a dokonce v nedaleké zavřené restauraci byla opět za výlohou číča, která se vyhřívala na jednom ze stolů a kterou jsme tam viděli už před třema rokama. Stihl jsem navštívit i svého pařížského kolegu z práce a podívat se do naší pařížské pobočky (fujky!).

14731361_10209480555683809_5529863342606433672_n

Je to už sedm let, co jsem byl v Paříži poprvé (zdokumentováno zde na blogu), mezitím jsme navštívili tohle město už hodněkrát, takže jsme se tentokráte nehnali za památkama, ale projít se pod Eiffelovkou jsme si nechtěli nechat ujít – bohužel po loňských terror. útocích už tam jsou zábrany a kontroly… i to je daň za svobodu.

Zpátky jsme jeli v sobotu večer a neletěli jsme, nýbrž jsme jeli busem eurolines. Nikdy víc! Zlatá Student Agency.

Paříž byla letos na podzim mírně smutná a melancholická, nicméně krásně podzimní a myslim, že jsme si jí zas užili, odpočinuli si od práce a těším se, až se zas příští rok k Seině vydáme.

Luke

Resumé posledních tejdnů… aneb žijem!

Hm, tak jsem se po čase kouknul na náš blog, jehož desáté výročí za měsíc uplyne a s hrůzou jsem zjistil, že jsem tu od srpna nic nedával. A to se toho za tu dobu stalo víc než dost. Kluci cestovali, Ládik se stará o holky a já žil v posledních dvou měsících hlavně muzikou, chatou i výletama, ovšem taky samozřejmě i prací, u který se zastavím jako první.

Po posunutém, ale nakonec úsěpšném červencovém stěhování naší firmy na Butovice jsme měli v létě peklo a nezastavili jsme se s kolegou Chechtem skoro ani na okamžik… až koncem srpna jsme si každej mohl vzít tejden zaslouženýho odpočinku a oddechnout. V Září jsme pak už našli čas i na vzdělávání v rámci našich pracovních projektů a oba už jsme certifikovaní Apple technici s certifikátem pro servis MAC laptopů a desktopů  ACMT 2016!

 

img_20160712_130830Jedna z příjemných prací spojených se stěhováním 400 lidí – patchování

V srpnu Žába otevřela Kašmidaš, v září, o měsíc později, byla oficiální otevíračka pro bloggerky a další VIPky a díky výtečným výsledkům na trzích prý Kašmidaš prosperuje zatím nad očekávání dobře. Snad to tak vydrží!

Stihli jsme i výlet do Poličky, Svitav a Litomyšle, já ochutnal místní Smetanovo pivo (po vzoru Světáků … „to je něco jako Dvořák!“), podívali jsme se do Zámku, ochutnali jsme řadu místních pochutin a skvěle využili tejdenní jízdenku českejch drah a dopravili se i do Marijánek, kde otevřeli normálně Indickou restauraci Kamasutra! (žádný sprosťárny se tam nekonaj, ale vařej výtečně!)

img_20160820_132706

Jelikož od Září je Žába skoro každej den i víkend v obchodu, musím teď občas na výlety jezdit osamocen  – na ten první jsem se přidal k Chechtovi a Vlně a navštívili jsme Kurot Rather (kousek od čs. hranic u Bad Schandau) a zdejší slavné skalní město a most – né nepodobné našim skalám v českosaském švýcarsku – akorát daleko líp udržovaný, infrastruktura výtečná, jen to pivo nás moc neuspokojilo. Za to schnitzel ano.

img_20160928_133925

Teď v sobotu jsem si udělal výlet prozměnu sám na Křivoklání – jak už název napovídá odehrávají se tyto středověké slavnosti na hradě Křivoklát a kromě šermu, kapely Krleš  a podivně – skoro až opile- působících hereckých souborů tam měli i sokolníka s mnoha ptáky a ptáčky a byť mi jich bylo trochu líto, tak hlad převážil a v duchu jsem si představoval, jak by asi ta velká sova chutnala upečená na víně…  to už stejně určitě francouzi vymyseli  – sovu na víně – když žerou šneky, žáby, ústřice, plesnivej sejra, koně… ani sovou určitě nepohrdnou.  Ale výlet to byl pěknej, vzal jsem to pak ještě cca 10kM do Zbečna a tam odsud večer busem přímo na chatu, kde jsem padl a uvítal jsem, že mi skoro na minutu přesně dodávka jídla a pití z rohlík.cz přivezla několik lahváču Svijan :).

S našimi Bafkitlf to jde od pěti k desíti (a to jako fakt), takže dost pravidelně zkoušíme, hodně koncertujeme (v srpnu jsme hráli asi 6x včetně nejkratšího koncertu v historii kapely – 2 písně na vyhlášení knihy roku Knižního kubu  – Vertigo) a pilujeme novej repertoár. Nahráváme i nový a aktuální demo a zahráli jsme si asi zatím na nejlepší svatbě v Peci pod Sněžkou, kdy jsme s novomanželi hráli až do cca pěti do rána, nevěsta s náma hrála asi deset písniček na kytaru a Vaťák zpíval Susie Q! (!!!!)

28843830852_50fcf30874_o
Vyjevený výraz kapely z nedávného hraní na Palmovce…

Podzim a vánoce budou hektické, jako vždy – těšíme se na cesty do Paříže za ségrou, vánoční Londýn a s Bafkitlf budem hrát i první zahraniční koncert – silvestr ve Zvolenu! :).
Do toho budou ještě koncerty s Psycho Doors  v Hradci, v Praze v Kainu a po nedávném úspěšném učinkování na festivalu Cibule (v Račeticích) se i tahle kapela rozjíždí! Znovu jsem rozjel i můj sportovní gamingovej youtube kanál a s tím jak vyšla NHL 17 jsem se zas vrátil do koloběhu tvorby videí a docela mě to zas baví.

Tolik k updatu z posledních tejdnů, už se těším na příští měsíc a výroční blognutí odemne a Ládika!

Luke

Za Bossem do Berlína

už je to víc než tejden, kdy jsme se s Žábou vydali na delší dobu poslední zahraniční výlet – do Berlína, který byl v minulém století symbolem válek a svárů a který je dnes spíše městem, které je zas „in“ a hip. Záminkou pro naši cestu byl koncert Bruce Springsteena. Já jsem ještě v Berlíně nebyl, takže to pro mě byl první výlet a začal v sobotu ráno na pražském hlavním nádraží, kde jsem zoufale v 6 ráno hledal toalety :). Vlakem jsme se pak nechali přepravit do Berlína a tam na moderně vzhlížející hauptbahn station jsme poprvé okusili místní MHD v podobě metra (U-bahn). Sranda byla s koupením lístků – jednodenní lístek stojí 7 eruo na osobu a prodávaj je tam v automatech, který berou platební karty Maestro (plus nějaký místní) a nebo cash. S MasterCard si neškrtnete a AmericanExpress je jim vyloženě k smíchu. Navíc některé starší „tiketmašínen“ berou jen mince a ne bankovky, takže do Berlína se rozhodně vyplatí mít sebou nějakou hotovost. První sobotní den (tedy den před koncertem) jsme se podívali k Brandenburské bráně a Reichstagu a pak se vydali k Zoo, kde jsme se v Joachimsthaler strasse ubytovali v hotelu Azimut. Bydleli jsme v jeho starší části – snad v jediným starším baráku v okolí (celá čtvrť byla totiž koncem druhé sv. války prakticky srovnaná se zemí). Hotel Azimut byl sice trochu omšelej, ale  líbilo se nám tam a vzpoměl jsem si v něm na film Grandhotel Budapest. Po check-inu jsme se vydali na prohlídku okolí. Pozůstatky váky jsou tu na první pohled patrný v podobě polozbořeného kostelu císaře Viléma, který je zanechán v zuboženém stavu jako němej svědek válečnejch hrůz a je v něm i menší, zdarma přístupný, muzeum.

IMG_20160618_132449

Breitschneid platz, na kterém kostel stojí a okolí ZOO bývalo takovým centrem života v dobách západního Berlína (nejproslulejší Alexanderplatz byl totiž ve vých. části města). Velmi se mi líbil tenhle sedmdesátkovej výjev s budovou „bikini Berlin“ :

IMG_20160618_133648

Nemohli jsme odolat ani místní ZOO, takže jsme tam strávili další dvě hodiny a obešli jsme si ji. Maj tam hodně ptactva a slepic! Nechyběj tlustokožci, krásný pavilony v arabském stylu (žirafy), tučňáci i lachtani.A spousta jinejch zvířat a každý jiný! Jen vydřičky nebyly doma :(. V ZOO už ani taky nenajdete stopy po někdejší Zoo Flaktower, u které se v závěru války intenzivně bojovalo

IMG_20160618_143526

V Zoo bylo i tohle zvíře s Berliner Weissenem…

Po ZOO jsme se vydali na Wilhelmstrasse, kde jsem chtěl vidět starý budovy nacistickejch ministerstev – např. Goringovo ministerstvo letectví.  Narazili jsme u něj na hodně zajímavý muzeum terroru, které se nachází na místě, kde dříve stal hotel Prince Alberta, ve kterém sídlilo za nacistů gestapo. U muzea jsou i zbytky berlínské zdi, kterou byl ještě před třiceti lety západní Berlín obehnán. Teprv v Berlíně jsem si uvědomil, jak nemocná byla tehdejší východoněmecká a defacto sovětská politika ve vztahu k západnímu berlínu a k obyvatelům celýho města.

IMG_20160618_162152Tady úřadoval Hermann Goring a v popředí jsou ještě zbytky berlínské zdi

Kousek dál po Wilhelmstrasse je i náměstí lidového povstání z roku 1953, což není u nás tolik známá kapitola ze studené války – v červnu 1953 se ve východním Berlíně vzbouřili dělníci kvůli plánovaným pracovním zákonům a celou vzpouru krvavě potlačily sovětský tanky, tak jako o pár let pozdějc v Maďarsku a pozdějc i u nás.

IMG_20160618_175600

O Alexanderplatz jsme také nemohli přijít, ani o blízkej vysílač Fernsehtum, kterej je jedním ze symbolů města. Celé velké náměstí bylo plný mladejch lidí a stánků s občerstvením, tak jsme také poprvé ochutnali místní pivo – Žábě zachutnal Berliner Weissen Bier – to je jakési podivné ochucené pivo – nejčastějc tam maj zelenou variantu a červenou. Já si dal radši Berliner Kindl Pilsner a ten byl na osvěžení docela dobrej a pil se příjemně. Přes den jsme toho moc nesnědli, takže jsme den zakončili příjemnou večeří v Checkpoint Charlie restaurantu nedaleko hotelu. Kromě berlínskejch specialit tam maj i psa Charlieho, kterej nevynechá žádného hosta a všechny poctivě uvítá a očichá :).

V neděli jsme se rozhodli dát si odpočinek před večerním koncertem a tak jsme vyrazili k centru k ostrovu muzeí a zalehli do lehátek v James Simone parku a koukali na loďky, vlaky a popíjeli pivo. Tam se mi moc líbilo, i když místo bylo trochu hipsterský a všechno tam měli dřevěný takovým tím neohrabaným a neupraveným způsobem. Sranda byla, když jsem skládal lehátko – bojoval jsem s tim jako mistr Bean a podařilo se mi to asi až za pět minut, když jsem stihl pobavit přihlížející sedící. Pozdějc jsem se ale taky nasmál dalším „stavitelům“. Žába mi pak ukázala i velkej blok domů se spoustou různejch a propojenejch dvorků a k obědu si dali berlínskej vietnam. Myšlenkama jsme už ale byli na večerním koncertě, kterej se konal na olympíjském stadionu, kde v roce 1936 Hitlera naštval černoch Jesse Owens, když vyhrál běžeckej závod, což nabourávalo trochu teorii o arijské nadřazenosti.

Neměli jsme to z hotelu naštěstí daleko – asi 7 stanic metrem, ale cesta v narvaným metru byla fakt peklo. Německá MHD si zjevně příliš neláme hlavu s posilováním provozu v případě kulturních akcí, takže metro jelo furt jednou za 7-10 minut.  Na stanici u stadionu už byly davy fandů se Springsteenovejma tričkama, v podchodu u stadionu hrál nějakej Španěl jeho písničky s roztomilým akcentem a had lidí směřoval směrem ke stadionu.

IMG_20160619_175553

Stadión je opravdu úchvatnej a monstrózní (prý pro 70tis. lidí) a my seděli zhruba v jeho polovině a pódium jsme měli po pravý straně. Bruce byl hodně malej na tu vzdálenost, takže jsme vzali za vděk velkejma videopanelama a koncert začal před půl osmou písničkou Adam raised a Cain a pak už další 3 a půl hodiny následovaly hity občas proložený méně známejma kouskama – mně opět  udělal radost (jako v Praze před 4 rokama) cover Seven nights to Rock a také Shout! od The Isley Brothers. Zazněly samozřejmě hity jako Because the Night, Born in the USA, Born to Run či My Hometown. Zvuk byl ze začátku trochu nevyváženej, ale pozdějc během koncertu se to zlepšilo.

IMG_20160619_213358

Před jedenáctou večer koncert skončil a my se s davem 50 tisíců lidí vydali na metro. U stanice byl šílenej nával a fronta a metro si v klídku jezdilo svým 10 minutovým intervalem, takže jsme nakonec s žábou vyšli k hotelu pěšky (cca 5km) a úplnou náhodou tak objevily berlínskou Eiffelovku u výstaviště Messe Berlin. U něj jsme nakonec i chytli poloprázdnej bus a za krátko už jsme v hotelu padli. Bylo to náročný!

Poslední den po hotelovém check outu a dožrání berlínských křupek jsme si chtěli dát poctivej Curry Wurst u stánku a nestálo to za to. Byl hnusnej, jen ty hranolky a kečup se dali sníst. Nevim, máme-li na wursty smůlu, ale zatim mi žádnej nikdy nechutnal. Že by měli němci tak jiný chutě? Vydali jsme se pomalu k nádraží, prošli se ještě kolem reichstagu a krásnýho parku poblíž a předpolednem jsme opět na  berlínském hauptbahnu nasedali na ECčko do Prahy. Tentokrát jsme si rovnou sedli do jídelního vozu a zůstali v něm celou cestu a užívali si pohody a pocitu, že konečně cestujeme „jako lidi“. Maj tam výtečnou gulášovku, svíčkovou, já si dal panenku a samozřejmě točenou plzeň! Jen se mi zpáteční cesta prodražila skoro dvakrát, ale za tu atmosféru to stojí!

Tak jsem viděl Berlín a zas je to město, kam bych se chtěl brzo vrátit – už jen třeba kvůli těm muzeím, který jsme nestihli navštívit.

Luke

IMG_20160620_110523

5 dní v New Yorku

Vážení kamarádi a další čtenáři, kteří budou číst toto, zhruba pětitisíci-slovné, blognutí. Chtěl bych  pro mou (chatrnou a v budoucnu jistě ještě chatrnější) paměť zaznamenat dojmy a zážitky z naší první cesty do USA. Píšu to po cca tejdnu, když už jsou to vzpomínky uleželé, možná některé již přezrálé či ztracené, ale i tak doufám, že Vám tenhle příspěvek příblíží, jakej New York je a třeba i někomu pomůže s plánováním první cesty do téhle metropole.

Po mém nevydařeném a chorobou zhaceném únorovém výletu do Paříže jsme v pátek 13. Května vyrazili s Žábou na náš zatím nejvzdálenější společný výlet – do Nového Yorku. Tohle město je pro mě takovým symbolem Ameriky a když jsem si poprvý uvědomil, že jej uvidim, hned mě napadla slavná stejnojmenná píseň v podání Franka Sinatry, napadl mě Woody Allen a jeho new yorské filmy, napadl mě Lou Reed, Bob Dylan, Cimrmanův citát „Nový York a Liptákov, mé dvě obce nejmilejší!“ a samozřejmě i John Lennon, jehož život vyhasl u newyorské Dakota Building.

_MG_3917.jpg

Již měsíc před květnovým odletem začaly naše přípravy – žába zařídila letenky a hotel, vyplnili jsme ESTA žádost o cestu do USA, která je nyní místo víz jedinnou povinností českých občanů. V ESTĚ jsme pravdivě uvedli, že nejsme zapojeni do žádné teroristické organizace, ani že nebereme drogy a tak nám byl pobyt v USA  za pár dní schválen (upřímně nechápu, proč tam ty otázky jsou – pochybuju, že by je třeba terorista vyplnil pravdivě :))

Ve čtvrtek večer před odletem jsem si ještě zatrsal na Endech v Limonádě, koupil jsem si tam jejich Monster Meek tričko a v pátek 13. Května ráno už jsme v 10 hodin vyráželi na letiště. Nejsem sice pověrčivej, ale lítání obecně moc nemusim a k tomu to datum mi rozhodně nepřidalo, tak jsem již ráno začal s lehkým popíjením a uvedením se do stavu snížené vnímavosti :). Sebou jsme měli jeden větší cestovní kufr, kam Žába dokázala narvat všechny naše hadry, já si v příruční tašce vezl ještě zrcadlovku, Macbook a taky redukci pro americké el. zásuvky, kterou jsem zbufnul v práci od kolegy Chechta z nějakýho staršího americkýho Macu. V hotovosti jsme měli asi 100 dolarů, zbytek po kartách, ověřil jsem si, že banka mi neblokuje výběry mimo EU, mobil také připraven pro případ nouze s hlasovým roamingem pro světový pásmo. Žába měla u sebe všechny naše letenky, rezervace a doklady, taky mapu města v e-podobně i v papírové. Byli jsme tedy připraveni!

_MG_3323

Letěli jsme se společností Delta a to přímo do NY. Tenhle spoj lítá několikrát týdně mezi Květnem a Říjnem a na pražském letišti jsme ještě stihli Ashmana, který mi opět kladl na srdce, ať nepáchám v cizině ostudu. Za chvíli už jsme stáli před security pracovnicí Delty, která s náma dělala vstupní pohovor do USA – „Jaký je účel vaší cesty?!“ – „Kde se budete v USA zdržovat a jak dlouho?!“ – „Kde jste zaměstnán?!“. Ani jednou se neusmála, ale nakonec nás pustila k odbavení a na zadní stránku pasu nám dala příslušnou nálepku. Odletěli jsme chvilku po dvanáctý hodině a já, i když jsem byl trochu opilej, jsem i tak byl trošku nervózní – jako vždy v letadle.  V letadle (Boeing 767) jsme ale měli vše potřebný k ukrácení 8 hodinového letu – palubní zábavovej systém se spoustou muziky  a filmů, několik chodů jídel a taky víno a nápoje zdarma, čehož jsem pilně využíval. Dokonce byla možnost si i předplatit internet přes Wifi po dobu letu… cesta mi pak docela hezky utekla při starejch bondovkách, který jsem si tam pustil a krátce po druhé hodině (tedy o cca 50 min dřív oproti plánu) jsme přistáli na JFK. Časovej posun  oproti Praze je -6 hodin a bylo krásný, i když pošmourný newyorkský odpoledne. Ještě před přistáním jsme museli vyplnit celní deklaraci, kde nás pobavila otázka, zda jsme v posledních třech měsících přišli do styku s dobytkem (nakonec jsem tam Woodstock ani řepáky nenapsal).

IMG_20160518_211638
Agent 007 a Goldfinger v letadle

Na letišti nás čekala další bezpečnostní kontrola, která spočívala v sejmutí otisků prstů a fotky obličeje a pak už jsme se ocitli na americké půdě uprostřed multikulturní džungle plné asiatů, černochů, snědých španělských a indických typů a samozřejmě i bilých spěchajících bussinessmanů. Letiště JFK je samozřejmě obrovský s osmi terminály, naštěstí všude jezdí airtrain, který objede všechny terminály a nakonec vás doveze do Jamaica station, kde končí linka E místního metra a tu jsme pak i využili pro cestu do centra Manhattanu.

_MG_3783.jpg
Turnikety v jedné ze stanic Metra

Metro v New Yorku má tuším že 24 linek a obsluhuje všechny části města – od Bronxu přes Queens, Brooklyn a samozřejmě i Manhattan, kam jsme měli namířeno. Metro je přehledně značený, podobně jako v Londýně či Paříži a nemělo by se vám stát, že se v něm nevyznáte. Jedinej pozor musíte dát, jestli nastupujete do local nebo express vlaku na té které lince – local zastavuje totiž klasicky v každý stanici a express jen v každé druhé či třetí. Jeden lístek na cestu metrem (po max dobu 2h) stojí myslim 2.75 dolaru, takže Žába, po chvíli souboje s automatem, nakonec zakoupila dvě sedmidenní metrokarty (3O dolarů za jednu) a mohli jsme frčet.

IMG_20160516_095651.jpg

V newyorském metru jsou skoro v každý stanici kolem centra hudebníci, kapely a další umělci a co mě překvapilo, jejich výběr dělá přímo „dopravní podnik“ města New York a nemůže si tam tedy jen tak zahrát kde kdo. Kapely, co jsme slyšeli, byly výtečný…

Metro nás nakonec vysadilo u Port Authority Bus terminálu na legendrání 42. ulici, kde byl i náš hotel – vlastně Yotel dle názvu. Yotel a jeho koncepce je inspirovaná malejma japonskejma hotelama „buňkama“, který jsou prý v Tokiu populární a za rozumný ceny. Yotel sice moc rozumnou cenu nestál, ale malinkej a moderní pokoj tam byl, to je pravda. Navíc byl jen tři bloky od Time Square, takže jsme to měli do srdce Manhattanu co by kamenem dohodil. Co jsme tak zjistili a co nám potvrdil i můj kolega z kapely Martin, v New Yorku to je s cenama hotelů naopak, než je třeba běžný v Evropě – čím dřív si v NY hotel zabookujete, tím vyšší cenu bude pravděpodobně stát a naopak pár dní před ubytováním jsou volné pokoje dostupný i za poloviční cenu než obvykle (to jsme zjistili i v případě našeho Yotelu).

_MG_3335.jpg
Pohled na Yotel směrem z 42. ulice vzhůru

Prvotní šok z Manhattanu byl opravdu velkej – člověk si tam mezi mrakodrapama a obrovskejma budovama příjde úplně maličkej a nedůležitej. K tomu připočtěte neustálé dopravní zácpy, klaksony aut, davy lidí nejrůznějších ras a národností na chodnících a dostanete obrázek typického dne v srdci New York City. I jen náš Yotel měl 86 pater, tj skoro třikrát tolik co City Tower na Pankráci, kde teď pracuju a která je snad nejvyšší budovou u nás v ČR.

_MG_3334
Západní část 42. ulice

Co jsme za těch pět dní stihli poznat, tak lidi se tam k sobě chovaj docela ohleduplně a nestalo se nám, že bychom byli svědky nějaký hádky na ulici. A to tam úplně běžně potkáváte inda, ortodoxního žida, araba, černocha, číňana a už víc než 50 procent New Yorku tvoří jiné národnosti než američané (source: ten člověk, co nám na lodi kolem Manhattanu vyprávěl o místních zajímavostech). New York je vlastně takovej malej svět v jednom městě.

Po ubytování v Yotelu jsme se znavení vydali na první prohlídku města a kromě obligátní a stále narvané Time Square jsme objevili Bryant Park (taky na 42. ulici) a ten nás uchvátil – staré mrakodrapy z 30. a 40. let vůkol (mezi nimiž vyniká černá budova Radiatoru), malé kavárničky, lavičky a stolky v parku, fontána, metropolitní knihovna (Ghost Busters!)  a trocha klidu uprostřed rušnýho města.

_MG_3390
Bryant park

Večeři jsme si dali kousek od Yotelu na 9. avenue, která je prý proslulá různejma rodinnejma restauracema nejrůznějších národností a druhů (source: opět ten chlápek z lodi). Žába již měla z domova vyhlídnutou italskou pizzerii Capizzi, která je snad i jedna ze sta nejlepších restaurací v NYC dle jakéhosi žebříčku, který Žába objevila. Maj skvělou Margheritu pizzu! Ale fakt nekecám výtečnou!  Prosecco také skvělý, takže nám první večer uplynul krásnou večeří a pak jsme na hotelu i díky jetlagu padli v 9 večer (3 ráno našeho času).

_MG_3695.jpg
Tady nám moc chutnalo…

Sobota

Vstali jsme kolem devátý, odpočatý a plni elánu jsme vyrazili konečně poznat New York. Náš první cíl byl dneska jasnej – Central Park. Využili jsme tedy metro a přepravili jsme se na severozápadní část parku. Central Park je největším parkem ve městě a je to taky místo, kde se natáčelo spousta filmů a kde spousta newyorčanů chodí běhat a kde jsou nespočetné hřiště a dokonce i ZOO. Na vejšku má park cca 5km, na šířku tipuju tak 2km a když jsme se tam vydali my, zrovna tam byl sobotní běh a tisíce lidí běhali v nekonečných zástupech na podporu boje proti Aids.  Park jsme si docela hezky prošli, bylo krásný slunečný počasí a stihli jsme si i dát kafe u central parku a výtečnej muffin s kokosovou příchutí.

_MG_3427Central Park

V plánu jsme ten den měli hlavně muzea a využít něco z našich CityPass vstupenek – ty se daj koupit předem na internetu za cca 100 dolarů a v ceně jednoho City Pass je zahrnuto 6 vstupenek:

2 vstupy na Empire state building (ve dne a v noci)
Metropolitní muzeum umění
Guggenhaimovo muzeum a nebo vyhlidka z Rockefeller centra
Metropolitní muzeum přírody
9/11 muzeum a nebo Muzeum války a aeronautiky na USS Interpid
Plavba kolem Manhattanu nebo prohlídka Sochy Svobody a Ellis Islandu

Výhodou citypassu je, že pokud všechny vstupy využijete, ušetříte celkem zhruba 50procent z cen jednotlivých vstupenek, protože vstupné se v NYC do těhle atrakcí pohybuje kolem 30-40 dolarů za osobu. Navíc si ušetříte i čas, protože se tam často čekají dvě fronty- fronta na lístky a fronta na bezpečnostní kontrolu a právě fronta na lístky pro držitele City Passu odpadá.

_MG_3438Central Park

My jsme v sobotu využili vstupy do dvou muzeií: metropolitního muzea moderního umění a přírodopisného. Chtěli jsme i do Guggenheima, ale tam zrovna předělávali expozice a proslulé spirálovité chodby byly zavřené. V metropolitním muzeu umění nás zaujaly zejména obrazy (Chagall, Picasso, Modiliani a Mirró) ale i výstava kultur oceánie a egyptské kultury. Cestou do přírodopisného muzea jsme jako fandové Beatles nemohli minout Strawaberry fields – místo na památku Johna Lennona, který byl zastřelen kousek přes ulici u slavné Dakota building (která, kromě Lennona je proslavená i filmem Rosemary má děťátko). Dakota byla celá zahalená pod plachtou a zrovna prochází rekonstrukcí, a tak jsme si jen rychle prohlídli ten „slavnej“ vchod do budovy, kde to John dostal a šli jsme zas dál.

_MG_3483.jpg
Strawberry fields

Po obědě v grill restaurantu Uno (kde jsem mimojiné poprvé ochutnal americké Chili a bylo dobré a hodně podobné tomu mému – akorát moc nepálilo) jsme se dostali konečně do přírodopisnýho muzea, který bylo proslavený filmem Noc v Muzeu. A skutečně – prezident Theodor Roosevelt na koni hlídá vchod, kostra dinosaura je ve vstupní hale a v rozsáhlých expozicích muzea najdete vše, co vás o přírodě zajímá. V době naší návštěvy tam byla i výstava o vesmíru a rozšířená expozice dinosaurů.

_MG_3499
Přírodopisné muzeum

V muzeu jsme se potkali už i se spoluhráčem Martinem a jeho ženou Lenkou, kteří trávili v NYC poslední den svý  týdenní dovči a před večerním Hard Rock Café jsme si s nima ještě dali v jednom mexickym baru na Columbus avenue Margharitu.

Večeři v HardRock Café (HRC)  na Time Square jsme si dali od půl devátý a s Martinem jsme se vyfotili u originální basy Paula McCartneyho.  HRC v NYC je čistě turistickej podnik a podle toho to tak vypadá, seděli jsme hned u pódia (kde nikdo nehrál) u plastového stolku v ceně asi 10 dolarů, ale obsluha a jídlo docela šlo (i když ceny odpovídaly centru Manhattanu). Zajímavostí pro nás je, jak funguje v New Yorku zpropitné aneb tzv. tip – při vyučtování vám na stůl číšník přinese účet, vy mu dát svojí platební kartu (případně. necháte u účtu potřebnou hotovost) a on vám ji s účtem přinese za chvíli zpět (PIN k platbě kartou nepotřebují) s dalším lístkem, kde jsou tři řádky: cena útraty, velikost zpropitného a celková cena. Vy dopíšete částku, kterou dáváte jako zpropitné, sečtete to s původní částkou, vpíšete do pole celkové ceny a podepíšete se. Účet i s rozepsaným zpropitným si teprv pak strhne podnik z Vaší karty (kterou už od vás nepotřebují). Zpropitné se dává mezi 15 až 20 procenty (na účtu máte přímo vytištěnou nápovědu kolik dělá třeba 15% nebo 20%) a to hlavně proto, že obsluha má jen opravdu minimální pevnou mzdu a zpropitné tvoří velkou část jejich výdělků – je to tím pádem znát i na kvalitě obsluhy, která se snaží a nestalo se nám, že bychom byli nespokojení.  Tak tedy najedli jsme se, popili a před hardrock café jsme se po jedenáctý večer rozloučili s Martinem a Lenkou a vyrazili jsme noční 42. ulicí zpět do Yotelu.

_MG_3370
Time Square

Neděle

V neděli jsme se vzbudili do krásnýho slunečnýho, ale větrnýho dne. Asi je to tim, jak je NYC hned u moře, tak foukal hodně silnej vítr a i když byla jasná obloha, byla nám docela kosa.  Ráno jsme vyrazili do kavárny KAVA hned u našeho hotelu a je to skvělej podnik – byli jsme tam během našeho pobytu třikrát, ochutnali jsme jejich výtečný pancakes, sandwiche, vajíčka a rovněž i hodně dobrou kávu – suveréně nejlepší z těch, který jsme v NYC ochutnali. Naopak v u krásného kávového stánku v Bryant Parku jsme později dostali příšernej patok.

Mimochodem, nevím jestli to nějak s tímhle podnikem souviselo, KAVA (či-li Kava Kava) je v českým jazyce znám jako Pepřovník Opojný (viz wiki) a nápoj z něj se začíná v NYC prý docela pít v hipsterských kruzích.. jsem zvědavej, kdy to dorazí k nám! 🙂

Po dobré snídani vyrazila žába na papírenskej veletrh a já šel do muzea aeronautiky na letadlový lodi Interpid, která kotví u jednoho z mol na Manhattanu. Muzeum bylo hezký – sama letadlová loď se zapojila do druhé světové války, do války v Koreji i ve Vietnamu a taky vylovila z moře několik posádek prvních amerických vesmírných raket. V plovoucí muzeu si tedy můžete kromě letadlové lodě a její historie prohlédnout i řadu letadel ze všech významnejch  válek, ve kterých byly USA ve 20. století zapojeny. Je tam navíc i ponorka, letadlo Concorde a raketoplán Enterprise, který si za příplatek také můžete prohlédnout. Já si jej nechal na příští návštěvu – od července má být v muzeu i StarTrek expozice, takže až zas někdy budu v NY, vydám se tam znovu 🙂

_MG_3546
USS Interpid

Abych si připadal víc jako amík, koupil jsem si New York Times a sedl jsem si do jedný z kaváren na 42. ulici a dal si tmavý pivo a začetl jsem se do příběhu žen Donalda Trumpa, který zaplnil prostřední dvoustranu výtisku. Volbama a primárkama vůbec místní docela žili a když byla někde zapnutá TV, skoro furt tam bylo něco o politice a letošní prezidentské volbě.  Po pár kouskách jsem se odebral do hotelu, kde jsem potkal navrátivší se Žábu a spolu jsme se vydali ulicemi Manhattanu k Rockefeller centru na první z výhlídek. Vzali jsme to přes 9. avenue a měli jsme štěstí, že tam byl street food festival – doprava uzavřená a na široké avenue byli desítky stánků nejrůznějších druhů kuchyní a stanků a my jen slintali a nasávali ty rozličné vůně – indické a pakistánské kuchyně, kebaby a falafeli, klasické hotdogy, grillované dobroty až po celého čuníka otáčejícího se na rožni. Žába si dala jeden bohatě ozdobenej hotdog a byli jsme dost zklamaní – maso podivné polonamleté konzistence bez nevalné chuti, restovaná zelenina v hotdogu byla nasáklá olejem…  zklamání. Za to stánek s nakládačkama (pickles) byl suprovej a chili okurvička nám moc chutnala a počertech pálila – jedna z mála opravdu pálivejch dobrot, co jsem si tam dal. Grilovaná kukuřice – typický to pokrm jižanů byla rovněž výtečná, hezky osolená a politá horkým máslem… mňam!

_MG_3572.jpg
Já a pálivá okurvička! 

Na trhu jsme utratii veškerou naši nevelkou hotovost a to byl pro nás signál pokračovat dál k Rockefellerově plaza.  Cestou jsme si chtěli nějakou cash vybrat a nakonec jsme uspěli až asi u třetího bankomatu – jejich bankomaty jsou totiž dost předpotopní, některé vypadají jako ze začátku 90. let, špinavý, zaprášený, z dig. displejem jako měli casio hodinky v roce 1992 a člověk se tam skoro až štítí tu kartu strčit.  Za půl hoďky už jsme ale byli u Rockefeller centra, cestou jsme minuli i CBS studia (kde točej populární Tonigh show) a Radio City Music Hall (jedna z nejslavnějších koncertních hal světa) a po zběžné  bezpečnostní kontrole už nás vezl výtah nahoru na vrchol rockefellerova centra. Sice se mezitím zatáhlo a začalo lehce kapat, ale ten výhled stál fakt za to. Otevřelo se před námi panoráma, jaké znám z nejrůznějších fotek a plakátů a hlavně při pohledu na jih na downtown jsem si hned vzpomněl na album od Oasis  Standing on the shoulders of giants  který obsahovalo úplně stejnej obrázek, jakej sem viděl já. Žába, která mezitím na veletrhu koupila nové sešity pro své papírnictví, mi zapózovala i s nimi a udělal jsem tedy několik docela hezkejch fotek. Foukalo to teda opravdu fest a tak jsme se zdrželi asi jen 20 minut a pak jsme se zas vydali dolů, do ulic Manhattanu.

_MG_3617
Žába vyhlíží do velkého světa

Nemohli jsme minout pobočku klenotnictví Tiffany, kde se odehrává první scéna známého filmu Snídaně u Tiffanyho a pak jsme se po Park Avenue vydali směrem ke Grand Central station, minuli jsme  Waldorf-Astoria Hotel, dali si kafe na zahřátí u Starbucksu (který  tam jsou doslova na každým rohu) a za chvíli jsme byli v terminálu Grand Central Station, která byla postavena v roce 1903 a stala se taky takovou ikonou New Yorku a slavné schody v hlavní hale se ocitly v mnoha filmech. Překvapilo mě, že celé patro pod hlavní halou je jedna velká restaurace a prostor, kde se najíte u jednoho z mnoha druhů občerstvení a žije to tam. Ani jsem si tam nikde nevšiml bezďáků.

_MG_3675.jpg
Grand Central Terminal

Kousek od Grand Central Station je slavný mrakodrap Chrysler Building, postavený na začátku 30. let v Art deco stylu. Došli jsme k němu, ale ze země toho moc neuvidíte, díky neuvěřitelný vejšce, takže nejlepší pohled se nám na tenhle mrakodrap nabídl z Empire State Building o den pozdějc.

V neděli večer jsme si koupili jen jídlo do hotelu, byli jsme zmrzlí a uchozený a tak jsme padli a usnuli snad už v půl devátý večer.

Pondělí

Vyspali jsme se opravdu pořádně a již po osmý ráno jsme opět vyrazili poznávat Manhattan. Tentokráte jsme po 9. Avenue vyrazili na jih a došli jsme k Madison Square Garden, kterou postavili na původním místě, kde až do 60. let stála v antickém stylu postavení Pennsylvania Station. Ta už tam bohužel neni a je to velká škoda – nyní je vlaková stanice v podzemí a místo původní budovy je zmíněná koncertní a sportovní aréna a velkej mrakodrap. Ještě že nezbourali Empire State Building, která se hrdě tyčí o pár ulic vedle a kam směřovali další naše kroky. Byli jsme tam kolem deváté ranní hodiny a už i tak tam byla slušná fronta na lístky – naštěstí my měli ten CityPass, tak jsme prošli kolem čekajících, rychle absolvovali bezpečnostní prohlídku a za chvíli jsme si tro trádovali výtahem vzhůru. Pobavili mě tam dva turisti, kteří se domáhali schodiště a chtěli všech těch cca 86 pater jít pěšky. Ani už nevim, jestli jim bylo vyhověno….

_MG_3707.jpg
Empire state building

z Empire state building je opět krásnej výhled a tentokrát jsme daleko líp viděli jižní Manhattan s novým World Trade Centerem. Krásně byla vidět i Chrysler Building s úžasnou špicí a taky první mrakodrap v New Yorku – Flatiron building aneb „žehlička“. Opět mohutně foukalo, ale to nám nijak nezkazilo zážitek z krásnýho výhledu – dokonce jsem teleobjektivem dokázal zazoomovat až na sochu svobody, která je vcelku daleko od Manhattanu na jednom z ostrovů.

_MG_3724
Pohled z Empire state building na jih

Už na vrcholku Empire State Building (ESB) nám začalo kručet v břiše a rozhodli jsme se, že si prohlídnem jih Manhattanu a vydali jsme se k Flatiron building a přilehlého parku na jih od ESB. Asi před půl rokem jsme náhodou u nás doma koukali dokument o mrakodrapech a tam byla i tahle budova a její, na svou dobu unikátní, konstrukce a výtahy. Budova má netradiční, téměř trojůhelníkový, půdorys a i když dneska je spíše jedna z nižších budov na Manhattanu, je to pramáti všech moderních mrakodrapů. Cestou k ní jsme si koupili café a new yorskou pepsi (opravdu je víc sladká než u nás) a koláče k snídani a v parku před „žehličkou“ jsme to spořádali.

_MG_3747.jpgFlatiron buiding aneb žehlička

Stihli jsme se ještě podívat do Tin Pan Alley (28.ulice mezi 5. a 6. avenue) – mekky hudebního průmyslu první poloviny 20. století, která je nyní omšelou nezáživnou ulicí a málokdo by dnes tipoval, že tady se udával trend hudebního průmyslu před sto lety. Skladatelé jako George Gerschwin, Irving Berlin, Sammy Cahn, Cole Porter, Scott Joplin a spousta jiných zde vydávalo své největší hity, rodily se tu slavné muzikály a písně jako Ain’t she sweet, Swanee, Sweet Georgia Brown, Alexander Ragtime Band či třeba Baby Face nebo Whispering. Sláva Tin Pan Alley zanikla s nástupem rock’n’rollu, ale svou důležitou roli ve vývoji moderní jazzové a populární hudby sehrála. A takhle vypadá dnes:

_MG_3744
V těhle domcích sídlily ještě před cca 80 lety nejslavnější hudební vydavatelství…

Další cíl návštěvy byl pro nás jasnej – Washington Square v Greenwich Village – chtěl jsem vidět, kde bydlel asi nejslavnější českej emigrant v NY, Jiří Voskovec.  Washingtono náměstí je poblíž místní univerzity a na něm v parku, kde původně kdysi stál hřbitov, je spousta studentů a Greenwich Village má již mnoho desítek let pověst mekky bohémů, umělců a čtvrť je to opravdu příjemná. Je tam taky hezkej kamennej „vítěznej oblouk“, kde začíná 5. avenue a pořád tam jsou v rohu parku šachový stolky, kde si můžete zahrát s místníma o pár dolarů šachovou partii. Najít adresu Washington Square 39 1/2 pro nás nebyl problém a spatřili jsme tedy dům, ve kterým strávil J. Voskovec první část svého pobytu v NY (na druhou adresu v 89. ulici jsem se vydal v předposlední den) a musel to tam mít v 60. letech hodně dobrý.

_MG_3765.jpg
Já a Washington square 39 a půl…

 Metrem jsme se po té přiblížili k World Trade Center, kde panoval neskutečnej ruch, davy lidí a další průvodní jevy jednoho z bussiness center New Yorku. Na místech původních dvou věží jsou tam dvě nádrže – památníky se jmény obětí oné tragedie a nedávno vyrostlo nové World Trade Center – nejvyšší budova v NYC, která ukazuje sílu ducha Ameriky. Martin, kterej s Lenkou WTC muzeum navštívil, nám vyprávěl, že vevnitř je to hodně patetický a hraje se tam na city  – slyšíte hlasy umírajících, jak volají příbuzným, že je milujou, koukáte se na fotky zesnulých, na zakrvácené dívčí šaty a podobné lahůdky… takže jsme si rádi nechali muzeum ujít. Menší ostudu jsem tam ale udělal – je tam totiž jakýsi Survivor Tree – či-li strom, který přežil 9/11 a který symbolizuje návaznost mezi starým a novým WTC. Nevim proč, ale cedule s šipkou „strom, který přežil“ mi přišla šíleně srandovní a rozesmál jsem se, až mě musela Žába napomínat. Doufám, že jsem tedy Ashmena a Lukyhella, vonácké sýčky, potěšil touto mou ostudou.

_MG_3779
Nové World Trade Center

Jeden člověk, co tam zametal chodník, mě viděl a řekl mi prej že „You looks like Paul McCartney!“ a ukazoval na moje vlasy, což mě i Žábu v tom zmatku pobavilo. „Rychle odsud pryč!, sedli jsme zas do metra a poprvý opustili manhattanskej ostrov a nechali se dovézt do Brooklynu. Cílem byl samozřejmě nejslavnější newyorskej most, ale taky hospoda, kterou nám Martin s Lenkou doporučili, která se měla nacházet nedaleko něj.  Brooklynský most jsme našli po mírném bloudění (a já si ho nejdřív spletl s blízkým manhattanským mostem) a odpočinuli si u něj chvíli. Proběhlo i pár „povinnejch“ fotek a žízniví a záchodachtiví jsme se vydali do The Old Fuller’s, která byla nedaleko.

_MG_3790.jpg
Brooklynský most

Objednali jsme si pivka a jeden z číšníků na nás promluvil lámanou češtinou, že prej studoval v Praze a tak jsme také zažili nečekaný setkání se skoro-krajánkem. U Fuller’s to vypadá hezky staře (to není retro – to je starý!) a konečně to byla newyorská hospoda, jakou jsem měl tak nějak vysněnou – hezkej dřevěnej interiér, gramofový desky jazzovejch a swingovejch americkejch interpretů, spousta chlastu za barem, klenutej strop a hezkej výhled ven. No byli jsme tam skoro dvě hodiny a měl jsem co dělat, abych Žábě a její pivní žízni stačil! Nakonec jsme ale vylezli ven a dali si ještě výbornej hotdog a bagetu u stánku hned pod Brooklynským mostem.  Jelikož ale hlad byl fakt velkej, vydali jsme se ještě jednou k Washington Square, kde jsme předtím zahlídli takovou typicky „filmovou“ newyorskou restauraci a tam jsme si dali k obědu chili a řeckej salát. Porce opět obrovský, jak je místním zvykem, ale podnik příjemnej.

_MG_3774.jpg
Tady jsme se nadlábli… všimněte si auta městské policie NYPD…

Pondělí bylo asi nejakčnějším dnem našeho pobytu – stihli jsme toho fakt hodně – po obědě jsme šli na chvíli na siestu do hotelu (bylo už kolem 3., tak to byla spíš odpolední siesta), já stihl online videopokec s Chechtem a Vlnou – kolegy pondělníky a jen co jsme si chvíli oddechli, vyrazili jsme opět do ulic NYC.

Chtěli jsme vidět hotel Plaza – jeden z nejluxusnějších hotelů ve městě, kde se natáčela rovně velká dávka filmů – např. bosé nohy v parku, apartmá v hotelu Plaza a nebo Sám doma v New Yorku. Hotel je opravdu majestátnej, položenej hned u Central Parku a né náhodou tu bydlej všechny ty herci a herečky a slavné osobnosti.

IMG_20160516_175935.jpg
Slavnej hotel Plaza

Zbytek večera už jsme se spíš toulali a kochali se hezkejma a drahejma barákama u Lexington avenue a nakonec se v noci zas vrátili do Yotelu a padli.

Uterý

A byl tu náhle náš poslední celej den v Big Apple a večer nás čekala Broadway, a tak jsem si ho chtěl pořádně užít. Vstával jsem už v  6 ráno, abych se podíval na netu na hokej z MS a fandil jsem naší reprezentaci proti Švýcarům (naposled jsem v 6 ráno na hokej vstával snad při Naganu 98). Hokej se vyvedl, švýcary jsme v napínavým zápase porazili a to se už vzbudila i Žába a vyrazila opět na svůj papírenskej veletrh, kde se zúčastnila i dvou, prý hodně zajímavejch, přednášek. Já jsem se rozhodl podívat na západní část Manhattanu směrem od Central Parku a v 89. ulici jsem se podíval na druhou newyorkou adresu J. Voskovce – hezkej barák tam měl. Došel jsem až do Riverside parku, ve kterým je starej válečnej pomník vojáků a námořníku a v tomhle parku se taky natáčely scény z filmu Láska přes Internet. Prošel jsem se pak hezkym obloukem a parkem a nakonec jsem došel opět až ke Columbus Circle, což je, jak název napovídá, rušné náměstíčko a křižovatka s metrem v jihozápadním rohu Central Parku. Dostal jsem šílenou žízeň na pivo. Nelenil jsem, přiblížil jsem se metrem zpět na 42. ulici a na 10. avenue jsem si dal 3 kousky v Mr. Biggs Bar & Grill. Byli tam takoví typičtí američtí ožralové, na TV u baru baseball, na další vysílali prehistorické díly sitcomu Roseanne a já se cejtil skvěle.

IMG_20160517_103657.jpg
Voskovcův dům na 89. ulici

S Žábou jsme si pak dali sraz a vyrazili jsme naposledy do Greenvich village na výtečnej burger v „Burger Jointu“ – byl opravdu poctivej, dobrý maso a sejra, ale cejtil jsem ho pak v žaludku skoro až do druhýho dne. Opravdu američani porce nešidí. Žába chtěla nedaleko navštívit ještě jeden malej obchod s razítky  Casey’s rubber stamps a po chvilce hledání jsme ho opravdu našli  na 11. ulici – malá domací továrnička na razítka – měli tam stovky hotovejch razítek, ale klidně vám na počkání vyřezali nějaké vlastní a originální. A příjemně stylově to tam zapáchalo gumou :).

IMG_20160517_141921
Burger joint

Odpoledne jsme si šli ještě rychle koupit něco na sebe, protože nás čekala večerní kultura – divadelní představení – vlastně muzikál – o kapele (nikoliv hotelu) Four Seasons, který již deset let úspěšně hrají pod názvem Jersey Boys. Muzikál dokonce Clint Eastwood zfilmoval a film rovněž neni špatnej.  Broadway, abych ji přiblížil nepolíbeným – je název nejdelší ulice na Manhattanu, která se táhne  od jihu na sever přes celej ostrov a jelikož na a kolem této ulice je velké množství divadel, divadýlek, klubů a podniků, tak se název „Broadway“ stal synonymem pro divadelní scénu na Manhattanu. Jak už to tak bejvá, kvalita produkcí na Broadwayi má různou kvalitu – od kýčovitejch pastí na turisty (kousek od našeho hotelu hráli např. muzikál The Trip – je to defacto koncert takovejch newyorskejch Basketles, akorát v kostýmech a chtěj za lístky šílený prachy) až po úspěšné a kritikou ceněné muzikály typu Chicago či právě i Jersey Boys.

IMG_20160517_185404.jpg
Pohled z balkonu na podium těsně před začátkem…

Vyrazili jsme pěšky a venku bylo opravdu živo. Prodírali jsme se před davy divadelchtivých newyorčanů a turistů, potkali jsme (spíš zahlédli) herce Michaela Shannona (Van Alden v Boardwalk Empire) a před August Wilson Theater v 52. ulici, kde se Jersey Boys hrajou, stála už delší fronta. My lístky už měli, tak jsme si sedli do jediného volného baru (Russian Samovar) a stylově kromě piva jsme dali i White Russian, oblíbenej nápoj „Dude“ Lebowského.

Jersey Boys začali kolem půl osmý a hned na začátku bylo jasný, že je to všechno opravdu profi. Živá kapela, dobře zpívající muzikanti, střídmé ale funkční kulisy a hlavně dynamika, kterou jsem na divadle u nás zatim neviděl (ok, nejsem žádnej divadelní znalec). Líbily se mi předěly či spíše střihy mezi jednotlivejma scénama – žádný zatažení opony, změna kulis a vytažení opony – scéna se měnila defacto za pochodu – např. jednu z písniček začala kapela hrát jakoby ve zkušebně a zhruba v půlce vyjely pódiovým výtahem na podium koncertní mikrofony, pomocníci rychle přisunuly na podium stolky, kolem nich si sedli další herci, kapelu osvítil bodovej reflektor, i zvuk kapely se lehce změnil, zvukař přimíchal zvuky publika a najednou, během cca tří sekund co se právě popsané seběhlo, se kapela ocitla při koncertu a dohrávala pořád tu samou píseň – je to hodně filmovej styl práce a střihu scén. Děj Jersey Boys je, jak už jsem zmínil, o  vokální kapele z nedalekého New Jersey, která se proslavila hlavně v letech 1962-1964 hity jako Sherry, Big Girls don’t cry či Walk like a man, později slavili ještě úspěch třeba s Bye Bye, Baby (slavnější je ale dnes cover od Bay City Rollers) či December, 1963 (Oh, what  a night) a kromě připomenutí těchto hitů se v muzikálu také dozvídáme o vztazích mezi členy kapely a její trnité cestě k úspěchu. Většina muziky byla hrána naživo a zpěvy byly docela dobrý, i když nám se příliš nelíbil představitel role Franka Valliho, hlavního zpěváka Four Seasons.  O přestávce jsme si na divadelním baru dali drink a já si dal nejdražší panák Jamesona v životě za 20 dolarů (a to nám barman ještě 4 dolary odpustil, protože víc hotovsti jsme u sebe neměli a terminál jim nefungoval).

Divadelní představení se nám líbilo a poslední noc v New Yorku jsme strávili noční procházkou a pak drinkem v hotelovým baru.

Středa

Probuzení, mírná nervozita z nadcházející večerní cesty letadlem a omrzelost z toho, že už to končí. Za pět dní jsme defacto stihli jen nasát atmosféru velkoměsta a už musíme balit, ach jo.  Prodloužili jsme si aspoň checkout v hotelu až na jednu odpoledne, nechali tam kufry a po snídani v Kava kavárně jsme vyrazili na poslední atrakci, která nám v City Passu zbývala – na okružní plavbu kolem Manhattanu. Loď kotvila asi 20minut pěšky od našeho hotelu a v jedenáct jsme vypluli. Cestu nám znepříjemňoval silnej vítr, ale o zábavu se staral náš cestovní průvodce, kterej vypadal jak „Dude“, kterýho jsme oslavovali včera White russianem a ten nám přes mikrofon na lodi vyprávěl o New Yorku, o památkách, kolem kterejch jsme pluli a já si došel na lodní bar pro první Budweiser této plavby. Mimochodem – tohle pivo je oproti Budvaru příšerná voda… ale lepší, než abych pil tu jejich opravdovou vodu.  Během dalších 90 minut jsme obepluli skoro celej ostrov, podívali se zblízka i na Sochu Svobody, podepluli všechny významné mosty, v dálce jsem zahlédl i slavnou budovu spojených národů (tam se musim vypravit příště) a naskytlo se nám i několik hezkejch celkovejch pohledů na Manhattan a mrakodrapovou džungli.

_MG_3865.jpg

Po návratu do hotelu už zbývalo jen dobalit, checkoutovat se na Yotelovské e-recepci (recepční tam nemaj, maj na to přímo dotykové kompy) a tradá metrem éčkem opět na Jamaica station a pak air-trainem na JFK. Měli jsme sebou místo jednoho kufru zpět kufry dva (žabka pašovala sešity, které tam sehnala, ale nakonec to ani nikoho nezajímalo). Po obědě v letištní restauraci jsem nám pak koupil flašku vína v letištním baru, opili jsme se, pak si ještě dali na kuráž Sriraccha-Mary (to tam fakt maj!) a tradá letadlem přes Paříž domu. Jelikož jsme letěli ze západu na východ, smrskla se noc jen asi do tří hodin a po osmé ranní jsme vystupovali lehce rozlámaní a ospalí na De Gaulleově letšti v Paříži. Tam jsem si taky přečetl, že před pár hodinama se ztratilo letadlo mířící z Paříže do Egypta a oddechl jsem si – dneska už aspoň nespadneme, protože z hlediska pravděpodobnosti je to ještě víc krajně nepravděpodobné, když už se jedno letadlo ztratilo. Let do Prahy byl asi hodinu zpožděnej, ale nakonec jsme šťastně v poledne ve čtvrtek 19. května vystoupili na Ruzyni a doma, po přivítání s kočkama, padli a spali. Už se těšim, až se zas někdy do New Yorku vrátíme.

Luke

IMG_0241.JPG

Víkend v Lednici

Nikoliv tedy v chladničce, ale na jižní Moravě….

Ondra s Káťou nás do Lednice lákali již několik let a nakonec nám to vyšlo až tenhle víkend a jsme rádi, že to vyšlo i tomu počasí, který bylo nádherný po celý dva dny.

Já vyrazil už tradičně vlakem v Pátek v poledne, v Břeclavi jsem se srazil s Žábou, která se vracela vlakem z Bratislavy ze služebky a spolu jsme pak absolvovali krátkou autobusovou cestu do Lednice, kde jsme se ubytovali v pensionu Harmonie. Tam nám všem Ondra zamluvil dvoupokojový apartmán.

Pension, navzdory trošku kýčovitýmu názvu, byl velmi příjemnej, dobře tam vařili a vše bylo čistý a funkční. Majitelé nám dokonce na sobotu připravili i menší degustaci vín v místním sklípku, kde jsme se dozvěděli lecos nového o místních jihomoravských vínech.

Kaťá s Ondrou přijeli se zpožděním kvůli zácpě (na D1) a hned dorazili za náma na večeři k Tlustým – asi nejslavnější místní restauraci, která se proslavila mimojiné i jedním dílem v Ano Šéfe. Poctivě dělaná lokální kuchyně, pestrej výběr vín, sýrů a uzenin z místní produkce, příjemná obsluha a moderní prostředí dělá z Restaurace u Tlustých ideální místo pro návštěvu, pokud se v Lednici zastavíte.

Nám s Žábou se ještě líbil další nedaleký podnik U Volhy (tento automobil zdobí i prostor před restaurací), který má krásný salonek s krbem a křeslama v anglickém stylu.

IMG_20160429_192732

První večer jsme tedy stihli v Lednici jen večeři u Tlustých a pak jsme se znaveni vydali na pokoje. U Tlustých nás trošku zklamal výběr vína – hlavně tramín červený ročník 2014 z vinařství Zapletal se ukázal nechutný a byl po ochutnání a divném zápachu vylit do dřezu – asi se zkazil… Celkově musim říct, že žádný vyloženě výtečný vína jsme tam za ten víkend neobjevili….

Na pokoji jsme ale učinili objev největší – Mňau TV! Ano, nová televize, která by snad měla jít naladit i v Praze, vysílá nonstop smyčku z různejch domácích videí se zvířaty a je to dobrá prdel – hlavně když máte upito.

Druhej den začal krásnou snídaní venku na zahrádce pensionu – v mém případě sídaně obsahovala i párky a dvě piva a pak jsme už za slunečnýho počasí vyrazili objevovat krásy Lednice. Naše kroky nejprve vedly k zámku a do zahrad, které jsou opravdu nádherný a vzorně udržovaný.

IMG_20160430_101807

U zámku jsme si prohlídli velký, 300 let starý skleník, dali si kafe v blízké kavárně a už bylo 11:30, kdy byl čas na oběd – opět u Tlustých. Hlavně díky tomu, že Ondra nemůže lepek, jsme v restauracích moc neexperimentovali a chodili jsme tam, kde to má Ondra vyzkoušený a „bezpečný“. Já moc hlad neměl, takže jsem si dal jen výtečnou zelňačku a po obědě jsme vyrazili k asi nejslavnějšímu místu v parku – k minaretu. Zhruba 5km cesta k němu vede přes krásnej park kolem jezera a u minaretu je i stánek s občerstvením a pivem, takže jsem mohl dobře udržovat hladinku a den tak příjemně  plynul.

IMG_20160430_132655_1

Minaret je vysoký 60m a dá se vylézt i nahoru, což jsme ale znavení odmítli – já pravdivě tvrdil, že pokud by bůh chtěl, aby člověk sledoval svět z výšky, udělal by holkám prsa na hlavě a né na hrudi…

Park jsme obešli celej a cestou od Minaretu jsme se pak stavili na kávu a také v místním muzeu První republiky. Je sice rozměry malé, ale ukazuje docela krásně, jak se v Lednici žilo před téměř sto lety a nejzábavnější částí je pak fotoateliér, kde si můžete vybrat kostým a šaty a vyfotit se sami před umělým stylovým pozadím.. tam jsme se hezky vyblbli.

Večer jsme měli naplánovanou onu degustaci vín a jelikož jsme byli mírně znavení, s žábou jsme povečeřeli v našem pensionu a Ondra s Káťou zůstali věrni Tlustým a dali si jídlo do třetice i tam.

Degustace vín se konala v příjemném cihlovém sklepení našeho penzionu a ochutnali jsme několik místních odrůd vín – muškát, pálavu, neubeurské, pak zweigen a i nějaké červené (názvy jsem možná napsal blbě, tak to omluvte) a ani jedno nás nijak výrazně neoslovilo, nicméně koupili jsme si na pokoj aspoň dvě lahve růžovýho zweigenu, kterej se dal pít a u Mňau TV, Vítězství vůle a  Trháku pak obě láhve padly.

Neděle už byla jen ve znamení cesty domů – projeli jsme ale Ivančice (nelíbilo se nám tam) a nakonec jsme si dali oběd v Třebíči v překvapivě dobrý pizzerii na náměstí.

Výlet se nám hodně líbil, mně osobně trošinku zklamala Lednice jako město – z tohohle pohledu jsou myslím Valtice se svým velkým náměstím zajímavější, nicméně Lednice to zachraňuje zámkem, zahradami, Minaretem a Tlustejma 🙂

Luke

 

Dovolená v zemi Třetího prince

V polovině dubna jsme s Aničkou vyrazili na dovolenou do Adršpachu, kde se natáčela většina scén z pohádky Třetí princ (pokud film neznáte, podívejte se na skvělou recenzi od Lukyhella tady: https://www.youtube.com/watch?v=cqCHexJToaY). A země je to skutečně pohádková, skály vytvářejí zajímavé město, kterým se můžete proplétat a kochat se monumentálními panoramaty. Kdyby se v Čechách filmoval Pán Prstenů, Roklinku by natáčeli právě tady. Bez digitální efektů.

P1090219           P1090235

Zatímco v Praze už všechno kvete, na severu Čech se jaro teprve probouzí. Teplota nás nepříjemně překvapila o pět stupňů nižší a stromy byly ještě holé, bez květů a zelených listů. Cestovali jsme vlakem přes Hradec Králové přímo do vesnice Adršpach, kde jsme měli rezervován penzion Apartmány u Kozárů (http://www.penzionkozarovi.cz/). Penzion můžeme doporučit, protože nám poskytl během dovolené maximální komfort v nově zařízeném apartmánu s koupelnou a WC. Nechyběla ani televize a rychlé wi-fi připojení, takže jsme mohli přes youtube sledovat v HD novou Točnu a Krtka psychopata.

IMG_20160415_120523

Vstup do labyrintu Adršpašských skal se nachází u vlakového nádraží a je zpoplatněn. Hned na začátku nás uchvátilo pískovcové jezero, které jako by snad ani nepatřilo do Čech. Celý Adršpach je chráněnou krajinnou oblastí a hlavně proto je v jezeře zákaz koupání. Kdyby bylo o takových 15 stupňů víc, byla by to muka. Voda vyloženě láká ke koupeli.

P1090200

Značená cesta nás potom vedla mezi skalami, které překvapí svou rozmanitostí a tvary. Jedna skála připomínala homoli cukru, další varhany. Nechyběly ukazatele upozorňující na zajímavé skalní masy. Vstup do nejatraktivnější části je gotickou brankou. Jakmile jsme jí prošli, dostali jsme se na úzkou cestu mezi skalami, které nás obklopovali ze všech stran. A aby toho nebylo málo, vedle nás bublal potok.

P1090247 P1090261

Po stezkách a někdy i úzkých schodech jsme se dostali k vodopádům a soše hlavy Johanna W. Goethe, který tato místa navštívil. Celou idylu narušovalo „jen“ několik desítek mladých polských turistů, kteří si vzali za úkol blokovat nám cestu. Třikrát jsme se museli skrz ně prorvat a bránit se nevraživým pohledům staršího průvodce s účesem typu deka. Pak jsme se dostali k horskému jezírku, kde jsme si zaplatili projížďku lodí. Usedli jsme na příď plavidla, kochali se pohledem na skály, těšili se na plavbu… a v tom se přiřítila skupina polských opilých důchodců. Obsadili zbytek lodě a mařili nám idylu svou přítomností.
Lodivod nastoupil do plavidla a začal nám popisovat, co vidíme. K našemu zděšení polsky! Až na nás dva byli v lodi Poláci, a tak mluvil jejich řečí. Výklad pro nás rázem dostal nový rozměr. Nakonec jsme se ale docela i pobavili.

P1090311

Celkově se dovolená vydařila (až na Poláky) a odpočinuli jsme si od práce a Prahy. Pobyt v Adršpachu jednoznačně doporučujeme a pokud tam vyrazíte, je lepší jet aspoň na týden. V okolí je mnoho tras, které se dají projít. Přímo ve vesnici Adršpach je hned několik penzionů. Obchod tady nenajdete, ale je tu několik restaurací a hospod. Výborná je knajpa U Tošováka, kde mají klasickou českou kuchyně… a kořeněné červené víno. Dobré pizzy připravují v Kalírně, kde se sházejí hlavně mladí lidé a takoví ti horští hipsteři 🙂

Lou

Výlet na Smraďocha

“Che che, smraďoch šel na Smraďocha!” … uplně slyším ty japné poznámky místních vtipálků… tak jsme se zasmáli a mohu vám již začít líčit náš výlet. Vyrazili jsme opět na víkend do Mariánských Lázní a já se vydal na cestu už v pátek dopoledne a měl jsem tak půl dne v mariánkách pro sebe. Check-in-nul jsem nás tedy tentokráte v hotelu Zlatý zámek (nenechte se plést názvem – je to domov mládeže a těch pár hotelovejch pokojů, co tam maj, docela onen domov mládeže vybavením připomíná) a vyrazil jsem do města. Porušil jsem i dovolenou tím, že jsem si v Churchill Pubu zapnul notebook a zůčastnil se naší pravidelné měsíční týmové videoporady přes Skype a provokoval kolegy pivem a jackem danielsem.  Žába dorazila kolem sedmé hodiny a hned jsem jí vzal do gaucho steak housu – jediné tex-mex restaurace v mariánkách. Jídlo tam docela jde, ale prostředí bylo mrtvý a omšelý a ty tam jsou doby, kdy takhle restaurace patřila mezi živý místa nočního života.

marianky

Druhý den, v sobotu, jsme se rozhodli, že vyrazíme na menší výlet po Chopinově ulici k lunaparku a uvidíme, co dál. Musím dodat, že celej pátek a pár dní před tím v mariánkách vydatně pršelo… sobota byla sice bez deště, ale pod mrakem. Po té, co jsme se na kolonádě posilnili Karolínou a Rudolfem (názvy pramenů) jsme kolem “Horníčkova” hotelu Svoboda vyrazili pryč z města.   Došli jsme k lunaparku (kdo by čekal pouť a atrakce, bude zklamán, lunapark je označení hotelu, který by zrekonstruován na bytový dům a nyní jsou tam k prodeji byty) a rozhodli jsme se po modré turistické značce pokračovat dál na přehradu, která nad mariánkama leží. Cesta vedla už převážně lesem a do kopce, po nohama nám leželo zmoklé podzimní listí a nikde ani človíčka. U přehrady jsme byli za dalších cca 20 minut. Místní přehrada neni z největších,  nicméně stejně jako okolní příroda, je i voda v ní čistá.  U přehrady přišlo klíčové rozhodnutí celého výletu – “pokračujme až na smraďocha!” (dalších cca 2.5 Km). Smraďoch je název oblasti v kladských lesech, kde vyvěrají plyny z útrob země a lokálních tektonických zlomů – název je odvozen od sirného zápachu bublajících vod a pramenů v této oblasti. Žába už kdysi u smraďocha byla a mnohokrát mi o něm vyprávěla a jelikož já jsem ho ještě neviděl a nečichal, byl jsem nápadem výletu na smraďoch nadšen! Hned za přehradou, stále na modré značce, nás měly varovat první komplikace – stezku přetínal rozvodněnej potok a za ním hned v naší trase kaluže, menší  jezírka a poloslatiny. No překonali jsme to, já začínal cítit v polobotkách mokro a taktéž žába, která si své horské gorexky nechala prozíravě v Praze.  Cesta se začala komplikovat a nebylo cesty zpět.

Došli jsme ale ještě poměrně v klidu k bývalému Nimrodu – hotelu a výletní restauraci, která od roku 2004 chátrá a kde údajně straší. V oknech a zdech opuštěné a polorozpadající se budovy jsou prý často ke spatření oči, ze stavby se údajně ozývají podivné zvuky, dějí se tam náhle poklesy teplot a další lahůdky, které na místo přitahují záhadology z celé ČR. My jsme okolo Nimrodu jen prošli a já jen zalitoval, kolik bývalých výletních míst v okolí ML leží nyní ladem a rozpadá se – kromě Nimodu např. Polom, Kamzík, Panorama…..   za dalších asi 40 minut jsme konečně došli ke Smraďochovi. Cestou jsme potkali i první sníh a samotný smraďoch a dřevěný chodník na něm byl již pokryt tenkou vrstvou sněhu. Název nekecá  – síra skutečně hezky zapachá. Mezitím jsme už měli oba v botách solidní jezírka, což při teplotě kolem 1 stupně celsia není příliš pohodlné. To jsme ale netušili, že to horší má teprve přijít. Vracet po modré stezce jsme se nechtěli a věděli jsme, že ještě 1km dále se nachází pramen farské kyselky a pak je tam červená stezka, která by nás dovedla až k onomu opuštěnému Polomu a hlavně k Rezidenci Golf, kde je lesní restaurace a kde ležel i cíl výpravy.

Vydali jsme se tedy od Smraďocha ke kyselce a začalo peklo. Místní oblast rašelinišť a slatin bývá nasáklá vodou celoročně, nicméně déšť z posledních dní způsobil, že cesta byla téměř suchou nohou neprůchodná – zejména v místech, kdy turistická trasa opustila les a vedle přes mítiny.  Skákali jsme jak kamzíci z drnu na drn, pomocí tyčového deštníku, který se proměnil v užitečný nástroj na průzkum terénu, jsme ten kilák šli asi 30 min a byli jsme hodně rádi, když jsme dorazili pod dřevěný altánek farské kyselky. Ta je hodně dobrá a údajně i zdravá. Oddechli jsme si, že máme snad nejhorší za sebou a vydali jsme si po červené stezce směrem k Polomu a naší vysněné restauraci. Bohužel docela jsme se pletli. Červená stezka v horní části u pramene kyselky bylo peklo. Už vím, jak muselo bejt šumavskýmu králi, který mezi slatinami šumavy převáděl lidi přes hranice. Červená stezka bylo jedno velký jezírko a potok a cesta přes ní byla hodně těžká. Několikrát jsme se museli vracet, abychom našli schůdnější terén…. opět skákání přes kaluže a jezírka,rozvodněné potoky, musel jsem i vytvářet provizorní most pomocí větví. Kilák jsme šli skoro hodinu. Byli jsme od bahna, mokrý až skoro po kolena, ale nepouštěla nás dobrá nálada. Když už jsme mysleli, že jsme z nejhoršího venku, proměnila se červená stezka v bahenní lázeň, neb byla čerstvě rozježděná od traktorů… obcházeli jsme tedy stezku přilehlým lesem a až po dalším kiláku jsme konečně narazili na asfaltovou silnici a tam jsme si oddechli. Zbylé dva kilometry k Polomu už uběhly ve všeobecném veselí, které bylo nakonec korunováno otevřenou restaurací, kde mě žába pozvala na výtečnej pozdní oběd a calvádos a tam jsme rozmrzli a zapili úspěšné zdolání onoho terénního výletu.   Boty a ponožky jsme pak ještě v hotelu museli sušit na kamnech a příjemně unavený jsme zakončili den už tradičně v Irsih Pubu u Kilkennys.

Výlet na Smraďocha a Kyselku byl hezkej, ideální by ale bylo asi jít trasu v létě za hezkýho počasí… a nebo mít holiny a pořádnou terénní výzbroj Veselý obličej

 

Luke

3 dny v Paříži

Jelikož už máme v městě nad Seinou trvale bydlícího zvěda v podobě ségry, využili jsme její pozvání a také žabí služební cesty k další návštěvě tohoto krásného žabožroutího města! Paříž se pro nás stává něčím, čím jsou u nás Mariánské Lázně – tedy město, kam se pravidelně a rádi jednou za rok vydáváme a užíváme si tam klidu, pohody, alkoholu, cogaret a anonymity (ano, konečně mne, jako představitele role Ringo Vonáka ze sitcomu TV VONA nikdo v Paříži nezastavuje, nechce po mně autogram a neřve na mě „Ringo, ty ožralej dingo!“) 🙂

Žába se tedy do Paříže vydala už minulé pondělí a já za ní přjel busem v pátek v poledne. Bydleli jsme u ségry kousek od Montmarteru a žádnej program jsme si nestanovili a celej víkend jsme pojali hodně odpočinkově – v pátek jsme se vydali projít do města a navštívili opět „anglickej pub“ Le Frog Rosbif a ochutnali místní piva, která od loňska změnila název, ale naštěstí né svojí zajímavou chuť. Po vzoru anglickejch barů dávaj i ve Frogovi fotbal a tak jsme fandili PSG v duelu proti Bordexu, ale můj oblíbenec Zlatan Imbrahimovič tentokát za PSG nenastoupil a možná i proto to skončilo remízou 2:2. Největší událost pátku se ale udála cestou do Froga – na přechodu pro chodce jsme totiž potkali našeho hrdinu – kuchaře na cestách – Freda „česneka“ Chesneaua! Vypadá trošku starší (přeci jen tomu seriálu Globe Cooker už je cca 10 let), ale byl to on. Má kousek od Froga a metra Etienne Marcel školu pro kuchaře…

WP_20150911_13_44_07_Pro

V sobotu začalo chcát a s menšíma přestávkama chcalo až do našeho odjezdu v neděli, takže jsme hezky zmokli, koukli jsme se na Palais des Sports (tam hráli Beatles) a zašli si do Les Halles do kina na dobrou komedii Ricky and the Flash s rockující Meryl Streepovou. Vrcholem soboty ale byla večeře, kam nás vzala ségra – baskitská restaurace Afaria se nachází v jížní části Paříže a mají na menu několik specialit, z nichž nejproslulejší jou pečená kachní prsa (pro dvě osoby) a musím uznat, že byly báječný! Výtečné byly i předkrmy a deserty a já rovněž okoštoval jejich švestkovici… Mají web http://www.restaurant-afaria.fr/ a doporučuju restauaci k návštěvě! Cestou z restaurace jsme pak prošli pařížské náplavky abychom pocitvou chůzí vytrávili to dobrý jídlo.

WP_20150912_19_30_34_ProV neděli ráno jsem si udělal menší výlet, neb jsem hledal otevřenej obchod, abych nakoupil na snídani a našel jsem ho až asi 2 kilometry od ségřinýo bytu – v místech, kde jsme minulej podzim s Žábou měli hotel.Uvařil jsem pak výtečná míchaná vajíčka (prozradím mé tajemství kuchaře – hodně míchat, hodně másla a musí být krémová) a pak jsme s Žabkou vyrazili na Montmartre do „naší“ oblíbený kavárny. Padlo několik Calvadosů, pivek, espress a déšť nám přestal vadit. Symbolicky jsme se tak pro letošek s Paříží rozloučili alkoholovým opojením a pak se naše cesty rozdělili – já vyrazil na bus a žába na letiště 🙂

WP_20150913_12_43_59_ProJá se do Paříže chci vrátit co nejdřív – ideálně na zápas PSG, tak snad to brzo výjde.

Luke

Poslední dny u Coma

Jelikož už jsme pár dní zpátky v Čechách, bude souhrn posledních dní u Coma spíš stručnější.

Ve čtvrtek nás čekal poslední den u jezera a strávili jsme ho opět koupáním, protože bylo víc než třicet stupňů a pláž u Riverside Baru se docela hezky zaplnila. Tradičně opět padla flaška Prosecca a já se krásně spálil na sluníčku. Ten den jsem měl taky narozky a Žabka mi k narozkám dovolila uvařit večer pálivé kuře po indicku (to je panečku dar nedar!), na který jsem dostal strašnou chuť. Kde ale vzít ingredience? Hledáním na internetu jsme zjistili, že nejblíže Bellagiu je supermarket na protějším břehu v městečku Menaggio a tak jsme se tam vydali. Loďka nás přes Varennu nakonec za cca 30 minut dopravila do Menaggia a my jsme se vydali skrz město. Město je daleko míň turistický, než Bellagio či Varenna, ale je hezký, je tam spousta obchodů a dalších věcí a taky tam na své poslední cestě utíkal Mussolini v roce 1945 než ho kousek na sever u jezera Como pověsili.

IMAG0229

Supermarket jsme našli rychle v severní části města a sehnal jsem skoro všechny ingredience na můj recept vyjma kokosovýho mléka, ale to stejně neni tolik nutný.

O pár hodin pozdějc už kuře vonělo a pálilo v našem apartmánu a bylo to jedno z nejlepších, jaké se mi povedlo!

V pátek ráno už jsme jen zabalili, já si udělal ranní těstoviny, abych dojedl zbytky nakoupenejch surovin a vyrazili jsme lodí do Varenny. Zamávali jsme naposledy Riverside baru i Bellagiu, kde jsme strávili krásnejch skoro pět dní a slíbili jsme si, že se ke Comu určitě za pár let zas někdy podíváme.  Z Varenny už to bylo vlakem kousek do Lecca, kde nám měl navazovat vlak do Bergama, odkud jsme pak letěli do Prahy. V Leccu jsme se ale nakonec zdrželi víc než hodinu a stihli jsme kafe a hlavně pivko u jezerního mola a naposledy jsme se tak mohli s jezerem rozloučit. Žábu tam zaujal nějakej racek sedící nehybně na ráhnu jedné z lodí a dohadovali jsme se, jestli je to fakt živej pták nebo socha :). Cestou na nádraží jsme zjistili, že obchod s deskama Il Concepto, který jsme navštívili před dvěma lety, stále funguje!  Byli jsme ale už docela ve spěchu, takže žádnou desku jsme nekupovali a zakrátko jsme už seděli ve vlaku do Bergama.

IMAG0230Menaggio

Tam už následoval jen nouzový oběd v mekáči, já začal se svým tradičním předletovým opíjením a pozdě večer jsme přistáli na Ruzyni.

Já si dovolenou ještě prodloužil víkendovým pobytem na chatě, koncertem v jihočeském Ošelíně (byl jsem i na centrifuze!) a v pondělí ráno už zas přišla práce a všední den. Dovolená u Coma byla jedna z nejhezčích, na kterých jsme s Žábou byli a jak už jsem zmiňoval, rozhodně se tam ještě vrátíme.

Luke

Další dny v Comu

IMAG0222

Koukali jsme nedávno na dokument o Miláně a jezeru Como od američana Ricka Steva (pokud neznáte – to je takovej ten cestovatel, co objevuje pro američany v rámci své tv show svět a vždycky jim doporučuje příšerný kýče a místa a vysvětluje jim vše jak pro blbé) a proto jsme si nesměli nechat ujít promenádu ve Varenně (překřtili jsme ji na Rick Steve’s scenic pathway) a skutečně lidi se na ní fotili jak diví a měl jsem pocit, že všude slyším jen americkou angličtinu…  no nic, tohle bylo ještě v pondělí, v tomhle blogu chci ale shrnout naše zážitky z dalších dvou dnů u jezera Como.

IMAG0189

Jelikož počasí je to sice proměnlivý, ale vcelku teplý, vyrazili jsme v uteý s dekou, lahví prosecca a plavkami opět do Riverside Baru. Cestu jsme si ale zpříjemnili prohlídkou nejznámější vily a zahrady v Bellagiu – Melziho vily. Francesco Melzi D’Eril byl za Napoleona  na začátku 19. století víceprezidentem napoleonské italské republiky (to fakt existovalo!) a ten si nechal v Bellagiu v letech 1808-1815 postavit honosné sídlo s krásnými zahradami a také kryptou, kde byl v roce 1816 sám Melzi pohřben, takže si to tam moc neužil – z toho plyne poučení: nečekejte na stáří s plněním svých snů, jinak dopadnete jako Melzi! Abych se vrátil k tématu, tak vila samotná není veřejnosti přístupná, nicméně přístupné jsou za mírný poplatek zahrady a ty jsou skutečně nádherný s urostlými rododendrony, starými honosnými cedry, jezírky s lekníny a sem tam palma a hlavně zas hezkej výhled na jezero Como.

IMAG0195

Skrz zahrady jsme se pak dostali až k cíli naší cesty – Riverside baru a na kamenitý pláži jsme rozbalili deku, prosecco a vrhli se do Coma. Bylo trochu studenější, ale v tom slunečným počasí hezky osvěžující. S ubývajícím proseccem pak teplota voda přestávala býti důležitou veličinou.  Nakonec jsme seznali, že lahev je prázdná a přesunuli jsme se přímo na bar, kde jsme pokračovali konzumací Aperolu a já zkusil „místní“ Bellagio pivo – bylo dobré s lehkou ovocnou příchutí.

Pivní odbočka:

Všude, kam jedu, ochutnávám místní piva a pár poznatků z itálie je zde:

U Coma je nejběžněji točeným pivem Nastro Azzuro, který je hodně světlý a hodně vodový a bez výrazný chuti. Na zapití jídla ok, na vychutnání nic moc. Tohle pivo vyrábí pivovar Peroni, který produkuje i své „hlavní“ pivo se stejnojmenným názvem a to už je chuťově zajímavější – je více těžší a výraznější a zajímavostí je i velikost lahvové varianty 0,66l. Točenej je samozřejmě lepší.

IMAG0200

Chutnalo mi i pivo Moretti (pivovar už patří od 90. let Heinekenu) a místní Bellagio pivo (nevím kdo a kde jej vyrábí) a místní restaurace často nabízí na čepu 1 nebo 2 piva (na lístku jako „birra ala spina“) většinou ve variantách piccolla (0,2 či 0,3l) media (cca 0,4l – 0,5l) a viděl jsem i grande 1l (tedy náš tuplák). Musím tedy nakonec s potěšením říct, že jako pivař u jezera Como netrpím.

Na pláži jsme strávili delší část dne, v riverside baru i výtečně vařej a vědí to i místní kočky, který se k baru stahují a loudí po personálu a návštěvnících pamlsky. A taky se válej v bylinkový zahrádce. Ze zvířeny bych zmínil ještě spousty kachen v jezeře a oba se již těšíme, jak si v Praze zas nějakou dáme. Také psy tu mají poměrně specifické a zvláštně flekaté – ty ale v Praze jíst nebudeme.

IMAG0202

V Bellagiu ani v okolí nikde není žádný supermarket, ale našli jsme dva relativně dobře zásobené obchody přímo ve městě a tak jsem se rozhodl předévst něco ze svých kuchařských schopností a vykouzlil jsem pro nás linguiny aglio i pomodorro i peperoncino. Za ty chili papričky musim Žábě poděkovat, protože je nejspíš pan prodavač – jako podpultové zboží – musel trhat ze své zahrádky a přinesl nám jich hezkej svazek a čerstvejch.

Do supermarketu jsme se dostali až včera – ve středu, kdy jsme si udělali výlet do městečka Como. Z Bellagia je to buďto 90 min autobusem (za cca 4 eura na hlavu) nebo 60 minut rychlou lodí, což stojí o 10 euro na hlavu více.  Využili jsme tedy pro cestu tam loďku, ale ještě předtím žába udělala k snídani výtečný omelety a parádně je opálila chili papričkama, takže jsem měl velmi dobrou náladu. Loď nebyla příliš vyhlídková, ale plula blízko jedné z nejproslulejších vil na jezeře Como – vily Del Balbianello. Ta si zahrála v mnoha filmech – Měsíc u jezera, v bondovce Casino Royale a mnoha dalších.

IMAG0212

Za hodinku jsme se vylodili v Comu. Je to příjemné středně velké historické městečko s půlkruhovým molem a promenádou v…. sakra, to se vracím do mých starých popisků z Provence…. ale na Como to platí. A narodil se tu Alessandro Volta (víte, že jeho pra-pravnuk si k začátku příjmení přidal „Tra“ a stal se prorokem disco tance?!) V Comu je rušno, ale zároveň né tolik, aby nás to otrávilo. A zas nás nachytala odpolední siesta a skoro vše bylo zavřeno. Obdivovali jsme tedy zbytky římského opevnění a bran, starobylou katedrálu a nakonec našli otevřenou restauraci, kde jsem si opět dal Pizzu Messicanu a pokračuju tak v průzkumném pizza tažení. Pro cestu zpátky jsme zvolili autobus a byla to dobrodružná jízda – úzké klikaté silnice táhnoucí se vysoko nad jezerem zdolával autobus s mírnými obtížemi a vždy bylo velkým dobrodružstvím, když proti nám jelo auto, zda se na silnici vejde vedle autobusu a projede. Po 90 minutách jsme mírně rozkodrcaní vystoupili v Bellagiu a to bylo konec výletu. Večer už pak patřil tradičně večeři (opět Baba Yaga) a opíjení se u nočního jezera, ve kterém se jak plameny odrážely světla protějšího břehu a hvězdy na nebi jakoby…. dost už toho kýče!

Luke

Opět u jezera Como

V neděli dopoledne jsme se v Miláně vydali na centrální nádraží, dali pár piv v nádražce a vyrazili jsme rychlíkem ve 12:20 směrem na sever do  Varenny u Jezera Como. Vlaky v itálii jsou trochu specifické tím, že si zakoupíte lístek a musíte si jej ještě před nástupem do vlaku označit ve žluté krabici, čímž se stávají platnými a pak teprve můžete jet. Nám se to poprvé nepovedlo, nicméně průvodčí, nejspíše navyklý od ostatních turistů, nám to shovívavě vysvětlil.

IMG_20150816_125658

Projeli jsme Leccem i Liernem, kde jsme bydleli před dvěma lety a dorazili jsme v půl druhé do Varenny. Město bylo docela živý a u trajektů směrem na Bellagio – cíle naší cesty – byl doslova nával. Trajekty jezdí cca 2x za hodinu do různých městeček na Jezeře Como a plavba na nich je příjemným zážitkem – pokud neleje, neni zima a nefouká studenej vítr. To naštěstí v neděli nebylo a tak jsme se kochali pobřežím a krásnými alpskými scenériemi  a já si po těch skoro 40tkovejch vedrech u nás užíval příjemných 25 stupňů.

Po 15 minutách jsme byli v Bellagiu, kde byla doslova hlava na hlavě – chvíli jsme pochybovali, zda jsme zvolili místo pobytu správně, naštěstí většina turistů městečko navštíví během dne a večer vysmahne, takže to k večeru bývá spíše klidnější místo.

Ubytovali jsme se v soukromém apartmánu Il Sogno v místní mateřské školce – nejspíše tenhle „byt“ slouží jako útočiště pro školníka nebo někoho takového a přes léto ho pronajímaj – byt je v nejvyšším patře budovy a je z něj krásnej výhled na jezero. Jen postel (z rozkládacího gauče) příšerně vrže, takže si konečně můžem s Žábou „vrznout“ :).

IMG_20150816_143504

První co nás na Bellagiu zaujalo je spousta úzkých uliček, schodišťátek a dalších zákoutí, který dělaj z tohohle místa opravdu zajímavý městečko – podobná je i Varrena. Jinak je to samozřejmě hotel na hotelu, restaurace střídají bary a obchody a město žije i pozdě večer.

Zbytek neděle jsme zasvětili pohlídce okolí a v blízkém San Giovani jsme objevili hned na pláži Riverside SnackBar a ten se nám dost líbil. Menší nevýhodou pro nás pěší turisty je téměř neexistence cest pro pěší, takže si musíte vystačit s klasickými silnicemi s docela rušným provozem…

IMG_20150816_151956

Dneska – v pondělí – už jsme vyrazili za konkrétním cílem – Pionské opatsví (Abbazia di Pione) na jednom z polostrovů na jezeře Como. Přeplavili jsme se tedy trajektem opět do Varreny, sedli na vlak a v Doriu o pár minut později vystoupili… bohužel opět nás čekala dlouhá pěší štreka po rušný silnici, ale nakonec jsme dorazili do cíle – Pionské opatství, jehož základy sahají až do 7. století nl. leží ve výběžku menšího poloostrova na Comu a obývají je nyní Cistersiáni (s cistami ale prý nic společného nemají). Líbilo se mi, jak byla celá historická budova udržovaná, stejně jako zahrady a mniši mi byli sympatiční tím, že kromě medu produkují chlast (nějaké italské likéry) a tak si vydělávají na rozjímání.

Cestou z opatství nás čekala zas dlouhá pěší štreka do Pione, kde je velkej kemp a kde jsme si dali rychle pivní/aperolové občerstvení a vyrazili zpátky do Bellagia. Dneska jsme ušli odhadem tak 15km a jelikož tělo musí energii i nabrat, zakončili jsme den v bellagieské restauraci Baba Yaga výtečnou pizzou a steakem. A grappou a lemoncellem. Noční drink u jezera pak byl opravdu tečkou a už jsme se oba s Žábou těšili opět do apartmánu.

IMAG0179

Je to tu zatim hodně dobrý, počasí je trochu zatažený, občas pršelo, občas pařilo sluníčko a dobře se tu dejchá, což ocenim hlavně v noci. Tak dobrou noc! /jak je to – bona serra nebo tak nějak….)

Luke a Žába

IMAG0185

EXPO v Miláně!

Letošní rok je pro nás dost cestovní a po víkendech ve vídni, bruselu a budapešti nás nyní čeka týden v Itálii, kam jsme se už včera přesunuli. U jezera Como jsme byli dva dny před dvěma lety při cestě do Provence, teď se tam chystáme vrátit na dýl, protože se nám to tam moc líbilo.

Včera – v pátek v půl jedné jsem odjel z práce a přesunul jsem se na divokou šárku do Libockého pivovaru, kde jsem začal své předletové opíjení místním pivkem a ve tři jsme měli s žábou sraz na letišti. Dopil jsem poslední hlty single malt whiskey, kterou jsem den  předtím dostal k narozkám od mámy (podobnost s „Iracionálním mužem“ tedy čistě náhodná) a ve čtyři už jsme seděli v A319 od WizzAir a startovali. Hodinovej let mi zpříjemnil Rod Stewart, FIFA 09 na notebooku a taky víno, které nám žába objednala. Uteklo to. Za chvíli už jsme byli v Bergamu a za pět euro na osobu jsme se nechali autobusem dovést do Milána, kde až do zítřka  budeme přebývat. Cesta busem trvala zhruba hodinu a  Žába začínala býti nemluvná a odsekávací. Ano, zase udeřil strýček hlad. Bleskově jsme se tedy přesunuli do hotelu Jolanda – je to takovej ten spíše funkcionalistickej hotel, vevnitř stále hodně retro ve stylu 70. Let, ale velmi jsme uvítali klimatizaci na pokoji. Naopak mě překvapily hotelový zásuvky (trojvidlice), kam nezapojíte takovej ten českej kulatej napájecí konektor (jen dvojvidlici), takže tenhle blog zkusím dopsat ještě než se mi notebook vybije… 🙂 (ha, odhalil jsem, že mikrovlnka je připojená na klasickým konektoru, takže už se napájím i já….)

Po ubytování jsme hned vyrazili na večeři a moc jsme nešpekulovali a zapadli jsme hned do skoro vedlejší italské restaurace Calafuria. Zvenku to vypadalo trochu na pajzl, ale nakonec z toho bylo velmi příjemný posezení. Místní rozlévané bílé víno bylo sladší, ale tak akorát. Pizza výtečná a Žába si pochvalovala těstoviny s čerstvými mořskými plody. Jeden z číšníků vypadal jako Paroubek, což bylo asi jediné mínus podniku :). Calafuria byla tedy příjemným zakončením prvního cestovního dne.

IMG_20150815_104809

Dnešek – sobota – začal už před devátou snídaní v hotelu. Snídaně, která byla řešena klasicky formou bufetu, mě moc nenadchla, ale účel splnila a my jsme se tak mohli vydat na hlavní událost dne – EXPO 2015, který se letos až do Října v Miláně koná.

Výstavy EXPO se konají nepravidelně jednou za X let (v poslední době cca jednou za 2-3 roky) a všechny zúčastněné státy se tam samozřejmě snaží předvést svou kulturu, techniku a přínos světu.

V Miláně je areál Expa umístěn na severozápadě města hned u stanice metra na lince M1 (Rho fiera). Po zakoupení lístků (cca 40 EUR na hlavu) nás čekala bezpečnostní prohlídka a nakonec jsme byli vpuštění do areálu. Expozice je opravdu velká, na délku tipuju cca 1.5km a za den toho stihnete opravdu jen zlomek. Já byl nakonci dost uchozenej a nožičky trpěly… ale nepředbíhejme.

Tématem letošního expa je jídlo a jak uživit planetu a třetí svět. Znamená to, že v drtivé většině pavilonů najdete vždy místní kuchyni a pak také určité „poselství“ světu.

Jako první jsme navštívili český pavilon, který je umístěn skoro hned u vchodu do hlavního areálu – plzeňské pivo chutná stejně dobře jako u nás a plastový půllitr s EXPO vzorem už mám v baťohu na doma. Jinak náš pavilon nepřekvapil ani vyloženě nezklamal – zajímavá je tichá zahrada od liberecké univerzity a samozřejmě plzeňská restaurace, která sice svět neuživí, ale návštěvníky rozhodně nezklame.

IMG_20150815_105241

Po českém pavilonu následovala naše první návštěva cizího pavilonu „z lítosti“ – abych to vysvětlil – u většiny pavilonu byly fronty, ale u některých skoro nikdo nebyl – a to byl případ třeba Moldovie – navštívili jsme tedy jejich pavilon a seznali, že vlastně v něm taky skoro nic neni… nejlepší byl v tomhle ohledu Turkmenistán – v pavilonu totiž vystavovali téměř jen a pouze jejich tuzemské výrobky, takže většinu expozice tvořila nakládaná zelenina, mouka, jar,  džusy a další, běžně dostupné, výrobky. Hlavně že u vchodu do pavilonu je asi 3 metrová fotka jejich prezidenta.

IMG_20150815_143531

Pavilonů je na expu zhruba 100, my stihli navštívit tak 20 z nich (byli jsme tam cca 8 hodin) a Žábu nejvíc oslovil Korejský pavilon – byl hodně zaměřen na otázku stravování v budoucnosti a nabízel řešení v podobě konzervace potravin fermentací a celá virtuální část pavilonu byla této myšlence podřízena – a musím říct, že docela efektně a na závěr máte možnost i takto uchované jídlo ochutnat.

Mně se líbil Belgický pavilon (opět klasická ekologie, ale měli výtečný piva a hranolky), Slovenský pavilon (docela vkusně a skromě vybaven a upraven a maj tam restauraci Andyho Warhola), Ruský pavilon s chemickým barem a kaviárem s vodkou, Vietnamský pavilon, který připomínal vietnamskou tržnici… v Argentickým pavilonu hrál na foukací harmoniku výtečně jeden kluk s doprovodným kytaristou a v polském pavilonu jsme stihli kousek koncertu M.Bratra a jeho podání Chopina.

IMG_20150815_105041

Líbila se mi ta přátelská soutěživost, která byla v pavilonech znát a také se mi líbilo stylové zaměření částí expozic  – u sebe tedy byly umístěné pavilony států zaměřených na produkci kávy, čokolády, koření atd.

Navštívili jsme i originální Martini bar s krásnou vyhlídkou a také jsme byli svědky rozkvětu stromu života – takovému asi hlavnímu symbolu letošního EXPA.

IMG_20150815_144626

Překvapilo mě velké množství asijských turistů, kteří se na výstavu přijeli do Milána podívat a krásné asiatky v šortečkách opět probouzely mou fantazii k velké radosti mé ženy J. Organizačně je EXPO zvládnutý dobře – na záchody se fronta nečeká, při vstupu byla max.10 minut a i když lidí je tam hodně, vše je dostatečně dimenzované. Počkáte si jen u vstupu do nejpopulárnějších pavilonů, jako jen Japonsko ad.

Po šesté večer jsme opět vyrazili do hotelu a následně jsem vzal Žábu na véču do jedné místní Tex-Mex restaurace (ano, jsme na ně uchylní) a já měl zas výtečné chili a Žába se mi opila Margharitou a Mezcalem a teď naštěstí usnula tvrdým spánkem opilce J. Ať si tu dovolenou taky užije!

Zítra nás čeká přesun k jezeru Como a pak dalších cca pět dní rekreace a já se těšim a zas tu za pár dní napíšu pár dojmů

Mějte se

Luke

Poprvé v Budapešti…

Jako už tradičně, zážitky z uplynulýho víkendu opět píšu ve vlaku a připadá mi, jako bych strávil v Pešti celej tejden, protože jsme toho stihli za ten víkend opravdu dost.

Do Uher jsem dorazil v pátek odpoledne (cesta vlakem trvá cca sedm hodina stojí litr na osobu) na nadraží Budapest Keleti. Je to takový větší Masarykovo nádraží, daleko víc rušnější, ale se stejným kouzlem a geniusem loci.

IMG_20150705_182058

Na nádraží mě vyzvedla Žába a vyrazili jsme se ubytovat – bydleli jsme tentokrát u soukromníka v pronajatém apartmánu v erkel ut. a bylo to bydlení strohé a levné a jak se pak ukázalo, debilně se mi tam spalo. Líbil se mi ale velkej větrák na stropě a WC na chodbě 🙂

Budapešť je snad první mnou navštívené zahraniční velkoměsto, kde je pro Čechy levno a ne příliš draho (narozdíl od Vídně a dalších západních měst) a jelikož stejně jako my nemají Euro, ale Forinty, byla to legrace utrácet tisíce forintů za běžný věci (1000HUF=cca 86 Kč)

Záhy jsme zjistili, že město tenhle víkend žilo velkou sportovní akcí – red bull air race 2015 – velké závody v letecké akrobacii přímo v centru města nad Dunajem a celý náš víkend byl tedy touto událostí zpestřen.

IMG_20150705_153132

V pátek odpoledne jsme tedy po ubytování vyrazili do města a první, čeho jsem si všiml, byla strašná spousta hezkejch holek – pokušení v šortečkách tam v hezkém počasí číhalo na každém rohu a připadá mi, že kluků je tam daleko míň :).

Sezóna Aperol Spritzu dorazila i do Budapešti a tak jsme si jej (a hlavně Žába) dopřávali opravdu notně. První zastávka byla v Akváriu Clubu – centru dění uprostřed města, kde je venkovní bar, z bývalého autobusového depa je udělanej hipster bar Terminál a restaurace/bar Akvárium má prosklený strop s bazénem, kam si můžete smočit nohy ve vedrech. A maj tu opravdu výtečnej Aperol Spritz. Je tam i velmi příjemnej stánek se zmrzlinou a maj tam vyhlášenou levandulovou. Já zůstal ale věrný jahodě. Přes léto je v parku instalováno obří velké ruské kolo – né nepodobné London’s Eye a já se nechal ukecat a zaplatili jsme si s Žábou jízdu. Zjistil jsem, že furt mám závratě :).

IMG_20150705_143610Piva v Budapešti – to je kapitola sama. Pivo se řekne maďarsky Sör a skutečně některé ty maďarské jsou takové samosöry :). Nejrozšířenější tuzemské pivo je jejich maďarský heineken Soproni, kterej je hodně vodovej a bez výrazný chuti a kromě uhašení akutní žízně nemá moc co nabídnout. Naštěstí i v Maďarsku je nyní rozkvět malých a minipivovarů a proto není problém narazit na hospody a bary, kde mají vlastní piva a ty jsou na lepší úrovni. Zajímavá a pro nás lichotivá je jejich fascinace českými pivy. V barech a restauracích Budapešti běžně narazíte na Bernarda, Staropramen, Krušovice, ale i Ježka či Klášter a to i v točených variantách.

Zrovna jsme také chytli ve městě festival českého piva a tam jsme skutečně našli i rarity – např. že si v centru Budapešti dám točený Chodovar bych nevymyslel snad ani ve snu.

IMG_20150703_194325

Žábina maďarská kolegyně Linda nám dala řadu zajímavejch tipů a mezi jinými i na vyhlášenou mexickou restauraci Iguana (www.iguana.hu), kterou jsme pro velký úspěch navštívili dokonce dvakrát. Výtečný enchilladas, burritos, mě potěšilo i dobré chili con carne a úplně geniální smažené obalené jalapenos papričky plněné sýrem.

WP_20150704_14_30_26_Pro

Abych nepsal jen o žrádle a jídlu, tak mě zaujala i architektura města – majestátní paláce a parlament, velké náměstí hrdinů a habsburský palác na druhé straně Dunaje, kam jsme se ani nestihli vypravit. Maj tam i sochu svobody, která vypadá jako velkej otvírák na pivo (to je znamení). Navštívili jsme i starobylé lázně v místním parku a je to zážitek – lázně nabízí jak mnoho vnitřních bazénu a výřivek s různou teplotou minerálních pramenů, tak i velké venkovní bazény a stojí to za návštěvu.

Celkově je Budapešť víc vzdušnější než Praha a to i díky větší šířce ulic a bulvárů.

WP_20150704_12_36_07_Pro

Druhý večer jsme navštívili hispterskou a barovou část Budapešti, kde nám bylo doporučeno, že to večer „žije“ – je to převážně židovská čtvrť poblíž Király Utca (utca = ulice). Tam jsme si dali tour de bar a zdrželi se ve Spíler Baru (tam byla opravdu cool retro reklama na Staropramen a nedivim se, že ho tam pijou, protože asi bude lepší než jejich velká tuzemská piva), pak jsme navštívili Spinoza Café and Restaurant – lehce víc židovskej podnik, kde jsme si dali kafé a „pálenki“ jak šnapsům řikají a mají je opravdu povedené. Vyjímečností Spinozy café je živá hudba v podání klavíristy Tibora Sóose – tento cca 75 letý pán hrál krásně jazzové , swingové a filmové evergreeny a když jsme mu přispěli forinty do kasičky, děkoval nám, jak hrával po celé evropě, že hraje už 60 let a že v Maďarsku je to s muzikou teď špatný. A zahrál nám na rozloučenou Take Five od Davea Brubacka. Moc milej a šikovnej pán a podnik též.

Na závěr večera jsme se přesunuli k hipsterům. Telep-Art bar & Bistro. Podnik s divným názvem v ulici Madách Imre Út. Velmi silně ovlivněné Berlínem, homemade dřevěný křivý nábytek,tisíce nálepek a obrázků na stěnách, dj hrající tak, že by tam místo něj mohla být puštěná MP3, údajně kvalitní káva z nějaké určitě té správné pražírny a za barem tři vousatí týpci. Já si tam dal typický maďarský likér Unicum. Fůjtajbl. Vemte panák jaggermaistera, zřeďte ho s panákem ferneta a budete mít Unicum. Asi z toho mi pak bylo v neděli špatně.

WP_20150704_22_15_36_Pro

Ještě nesmím zapomenout na zajímavej podnik – restauraci a kavárnu Púder Bárszínház és Galéria v ulici Ráday  Ut., kterou jsme měli kousek od apartmánu. Příjemná obsluha i prostředí, taky dobré „pálenki“.

Obešli jsme za tři dny dost podniků a nakonec jsme, my ostudy, nezkusili ani žádnou lokální restauraci, ale to zkusíme rozhodně příště.Linda prý doporučí.

Neděle byla ve znamení finále Red bull Air Race a my byli přitom. Přijel tam i zlatin brácha Tomáš s kamarádama a tak jsme v 35 stupňovým vedru sledovali lety všech21 účastníků (ve dvou skupinách – master a challenger) a nakonec jsme měli radost z umístění našich letců Martina Šonky (4. v master) a Petra Kopfsteina (2. v challenger). Součástí akce byl i doprovodnej program – přelet např. armádních A10 thunderbolt, Gripenů atd.

Díky tomu, že bylo celej víkend bez mráčků, slunce pálilo a teploty neklesaly pod 30, tak jsme se zas hezky spálil, navazujíc na mé již tradiční každoroční začátky léta.

Ještě jsme nezmínil MHD – budapešťská MHD je opravdu retro – autobusy takové ty typické maďarské čabajky, co dřív jezdily u nás (ale většinou bez „harmoniky“), tramvaje cca 50 let staré, ale příjemné a cvakání lístků je zde s výjimkou metra opravdu mechanické, jako bylo dřív u nás. Metro maj naopak docela moderní (s výjimkou první linky) a přehledný.

Už se těším na další návštěvu Budapešti – žába tam míří opět zejtra na další služebku, takže ta si teď maďarskou metropoli užije dostatečně.

A co tam někdy udělat pivní exkurzi??

Luke

Opět v Mariánkách

Letos zařídila k svatebnímu výročí dárek Žába a zařídila nám pobyt v Hotelu U Zvonu v našich oblíbenejch Mariánkách, kam se vracíme každej rok.

Vyrazili jsme Pendolínem v pátek odpoledne,užili si šampáňa servírované na palubě a kolem sedmý jsme už vystupovali na nám známém nádraží. Vtipnou příhodu jsme zažili v hotelu. Síť OREA hotels má totiž v Mariánkách asi 8 různejch hotelů a v komplexu hotelu zvon jsou hned další tři hotely od stejného provozovatele a my jsme vešli na špatnou recepci (byť ve stejný budově). Tam byla taková ta klasická postarší recepční – paní Jiřinka – měřila asi metr padesát, byla suveréní a skoro nás nepustila ke slovu a vnutila nám uvítací lístek a kartu pro pobyt  „Sen pro dva“ a odehnala nás na večeři. Bylo nám divné, že na kartě není napsané naše jméno, ale Strombinger, ale večeři jsme si na účet podniku užili – hotel celý byl hodně retro – ale né naschvál – prostě fungoval jako v 70. letech a věřim, že ty číšníci tam pracovali už tenkrát. Teprve po večeři paní Jiřinka seznala, že udělala chybu, že asi nebudeme Strombingerovi (před tím si to nenechala vymluvit) a odkázala nás na správnou recepci hotelu U Zvonu, kde nás již bez potíží ubytovali. Hodně jsme se tomu s Žábou nasmáli a večer pro mne byla jedině Frau Strombingerová. Pokoj žába vybrala úžasnej – bylo to apartmá s třemi pokoji, velkou koupelnou a dvěma balkony a hezky to kontrastovalo s retro sedmdesátkovou recepcí a restaurací.

2015-05-23 09.00.17

Víkend jsme si pak užili výletama (našli jsme srnčí pramen i dům, kde zastřelili Lessinga!), 2x jsme navšttívili Irish Pub, kde jsme zastihli koncert kapely Kocovina (přesně jsem odhadl repertoár!), vzal jsem žábu na véču do Tapas baru Medité, který si stále drží svou skvělou úroveň a který stojí za návštěvu. Taky jsem si dal Chodovar, zaplavali jsme si a Žába už umí perfektně v bazénu dělat žraloka z Čelistí.

2015-05-23 12.46.41

Zamrzel mě docela velkej počet opuštěnejch lázeňskejch komplexů a budov – nedávno jeden z opuštěných hotelů vyhořel a zatím to nevypadá, že by se schylovalo k nápravě.

V neděli jsme naposledy ochutnali Karolínu a opět nasedli do pendlouše (tentokrát narvanýho) a vyrazili ku Praze.

Doma na mě čekalo hezké překvapení v podobě 5000. odběrů mýho Youtube kanálu a od začátku MS je sledovanost mejch sportovních videí zaítm rekordní a už jsme překonal několikrát i hranici 10 tis. shlédnutí za den.

Víkend to byl skvělej, hezky jsem si odpočinul od prvních třech tejdnů v nový práci a dneska vzhůru do instalace a re-imagování

Luke