TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Category Archives: Hudba

„Sugar man“ v Praze

Včera jsme vyrazili poprvé do nedávno otevřeného Fóra Karlín na koncert písničkáře Sixto Rodrigueze, jehož osud byl vpravdě nevšední a popisuje jej dokument „Search for the Sugar man“ (psal jsem o něm zde před třemi lety – viz https://tvvona.wordpress.com/2013/03/31/patrani-po-sugarmanovi/. Pro ty, kteří film neviděli, bych zmínil jen fakt, že detroitský písničkář Rodriguez, který nahrál na přelomu 60. a 70. let dvě velmi dobrá alba, se v USA vůbec neprosadil, ale stal se, aniž by to tušil (shodou okolností i náhod) strašně populární v jižní Africe, prodal tam, aniž to tušil, statisíce alb a jeho písničky se staly symbolem boje proti apartheidu. Až v 90. letech Rodriguze jeho jihoafričtí fandové vypátrali, on tam odehrál veleúspěšné comebackové koncerty, ale i tak mu doma v Detroitu jeho kolegové ze stavby prý nevěřili, že by on mohl být někde celebritou. Tu z něj nakonec udělal až zmíněný film a od té doby jezdí Rodriguez po celém světe a dostává se mu konečně toho uznání, který si jeho výtečný písničky zaslouží.

Dost k historii a zpátky k včerejšku. Posilnili jsme se pivkem U Tunelu, v nedaleké karlínské hospodě (zdravíme Loua a jeho Aniczku!) a pak jsme kolem osmé zasedli ve fóru. Předskokanka Lucia Scansetti předvedla příjemnou kombinaci španělské melancholie , příjemného hlasu a elektro beatů (ona sama hrála na nord electro piano a doprovázel jí bubeník na pady). Písničky byly pomalejší, procítěné a poslouchalo se to dobře. Bylo ale slyšet, že publikum ve fóru se těší na „cukráře“ a krátce po deváté hodině zhasly opět světla a na podium přišel ON (resp. byl doveden, protože už má v 74 letech potíže se zrakem) a koncert začal. První písničku zpíval Rodriguez sám hlasem slabým a rozechvělým. Pak se k němu připojila kapela. Bohužel se příliš nevyznamenal pan zvukař – místy nerytmická a nejistá akustika, na kterou Rodriguez hrál, byla až nesmyslně nahlas a přehlušovala i bicí, což na dojmu nepřidalo. Škoda, kdyby se zvukař víc snažil, mohl bejt koncert o třídu lepší.

Je vidět, že Rodriguez nebyl moc zvyklej hrát s kapelou, nicméně ke konci to začalo docela šlapat. Z Rodriguezových hitů zaznělo samozřejmě vše podstatné – Sugar Man, I wonder, Establishment blues, Cold Fact a další skladby z obou jeho alb. Překvapily mě i covery – např. Light my fire, Blue Suede shoes či přídavková Somebody to love (od Jefferson Airplane). Skvěle, a možné i nejlépe z celého vystoupení, zněla Street Boy a Rodriguezův hlas pak ke konci koncertu zněl již silně a podobně, jak jsme zvyklí z nahrávek.

Rodriguez má charisma, publikum ho uctilo dlouhým potleskem už při příchodu a po každé odehrané písničce a i když tam z hudebního hlediska jistě byly nedostatky, přetrvává ve mně velmi pozitivní dojem z koncertu a jsem moc rád, že jsem tohohle chlápka s tak zvláštním osudem mohl vidět na vlastní oči

Luke

 

Výlet a koncert v Plauenu

Konečně se mi splnil jeden z hudebních snů a zahrál jsem si koncert i mimo čr. Trvalo to přesně 377 koncertů než se tak stalo, ale nakonec nám s Psycho Doors revivalem přišla nabídka zahrát si v klubu Ranch v německém Plauenu (Plavno) asi 30Km severně od Aše.

Jelikož kluci nesehnali dodávku, dobrovolně jsem se pasoval do role vlakocestujícího (což si užívám) a vyrazil tak do nevelkého bývalého východoněmeckého městečka po vlastní ose z Hlavního nádraží. Před cestou vlakem mám už takovej svůj rituál – nejdřív zajdu na hlaváku do Šalandy na Krušovickou 12ku (a případně i žrádlo), pak si koupím zásoby piva v plechovkách na cestu a mohu si pak užívat důstojného cestovního zážitku.

Jel jsem nedjřív do Drážďan a cesta mi příjemně ubíhala četbou a pak sledováním Twin Peaks, který jsem nedávno zase rozkoukal. V Drážďanech jsem pak přestoupil na lokálku, která mě po dalších dvou hodinách dovezla až do Plauenu.

hofbahn

Plauenské nádraží, které bylo za druhé světové války zničené bombardováním, je znovu postavené v moderním stylu a je položené hezky nad městem, takže cestou do města to s váma jde z kopce.

Dorazil jsem tam asi tři hodiny před zbytkem kapely, takže jsem si prošel město, dal si burgera a kávu, pak jsem si dal dvě piva na zahrádce na starém náměstí, pak jedno hnusný pivo v typický plauenský zahulený pětce a nakonec jsem v 6 dorazil před The Ranch – místo to pravidelných víkendových koncertů – hrají zde pravidelně i Špejbls Helpers – českej ACDC revival, takže jsme byli v dobrý společnosti.

ranch

Z personálu uměl anglicky jenom zvukař, takže domluva s majitelkou byla trochu obtížnější, ale dostali jsme od nich basu piv do zákulisí, dobrou večeři, vodu a taky hezky zaplaceno, takže jsme se snažili předvést opravdu to nejlepší, co v nás je. Koncert začal po desáté večer a skladba publika byla 40 let a výše, postupně se ale osmělili a nakonec se našla i řada tancujících jedinců. Náš repertoár byl klasickej, přidali jsme Touch Me, Not to touch the earth a zahráli dvouhodinovej koncert včetně dvou přídavků.

Kluci se po koncetu sbalili a vyrazili ku Praze, já dopíjel v klubu basičku piv a měl jsem v plánu, že se propiju do šesté hodiny ranní, kdy mi jel opět přes Drážďany vlak do Prahy. Bohužel ale v půl třetí klub zavíral a v Plauenu žádnej nonstop nemaj, tak jsem strávil hezký skoro tři hodiny venku u nádraží na lavičce jako bezďák a hezky jsem se třásl zimou. Jen Cimmrmani mi na spotify dělali společnost a v půl šestý se konečně otevřelo nádraží a já se mohl trochu ohřát a dát si ranní kafe. Největší úlevou ale pak bylo teplé sedadlo ve vlaku zpět do Drážďan a po vcelku obyčejný cestě jsem byl v poledne opět na hlavním nádraží. Odpoledne jsem pak dohnal doma spánek a večer jsme s Žábou a Ondrou a Káťou zakončili víkend u Bansethů výbornou kachnou a pivem.

Byl to pro mě docela náročnej víkend, ale hraní v říši se mi líbilo a doufám, že si ještě někde mimo ČR zahrajem

Luke

Hezká vzpomínka na Lemmyho

Včera dávali v kině Lucerna dokument z roku 2010 – Lemmy – už jsem tu o něm před šesti lety psal a líbil se mi. Včera jsme tedy s pondělníky vyrazili do kina. Šla s náma Žába a naopak chyběl pondělník Vlasta, takže jsme ve čtyřech – ještě s Chechtem a Terénní vlnou – mohli uctít památku “kmotra heavymetalu” Lemmyho Kilmistera.  Checht s Vlnou to vzali cestou do kina přes Woodstock, dali tam dvě flašky vína a v dobré náladě přišli do kina Lucerna. Já koupil a přines půllitrovou flašku Jacka Danielse a promítání mohlo začít. Kino bylo zaplněný z cca dvou třetin a dorazili hlavně fanoušci heavy metalu –  zaujal nás hlavně jeden, kterej hlasitě během projekce vstával a zvolával “Ať žije Lemmy! Ať žije Lemmy!”.   Dokument je hodně zábavnej, takže kino se často válelo smíchy nad Lemmyho  hláškama nebo jeho příhodama a skoro dvouhodinová projekce pak před jedenáctou skončila za zvuků nejslavnějších skladeb Motorhead.  Láhev Jacka byla prázdná a tak byl čas vyrazit opět k domovu. Byl to hezkej večer a Lemmy by měl radost, jak si to lidi užívali.

Ať žije Lemmy!

Luke

V+W: Nedáme se otrávit

Tuhle, dneska už bohužel téměř zapomenutou, písničku nahráli Voskovec s Werichem v roce 1947 a osud tomu chtěl, že píseň se příliš “vhod” nikomu nehodila a nehodí a vyšla snad jen jedenkráte na CD v 90. letech. Marně jsem hledal na internetu i kompletní text, tak jsem nelenil, nenechal jsem se votrávit a přepsal jsem ho z nahrávky a tady ho máte. Aspoň je náš blog taky občas užitečnej….

Kdo to přišel na ten nápad
že je jen východ a západ
už do knih napsal jeden mnich
že je též sever a jih

Že není jen hot nebo čehý
že moře má víc než dva břehy
že ať žijem dnes či za starého Říma
nic nás nesmí otrávit

Sokrates učíval poznej sám sebe
říkal poznám-li sebe poznám tebe
a než-li by ustoupil hlouposti mocných hlav
na zdraví rozumu radši vypil bolehlav

Kde by byl, jiste by byl chybil, kdyby se dal votrávit
Kdo ze strachu před smrtí radši chvostem vrtí
votrávenej musí žít
(Jenže Sokrates si život nedal votrávit…)

Edison už na nohou moh sotva stát
eště ke všemu mu shořel reostat
začal znova, nespal, nejed, pil jen sodovku
nedal pokoj dokud nevymyslel žárovku

Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal votrávit
byla by to metla ve světě bez světla
jak macarát po tmě žít
(jenže Edison nám vynalezl žárovku…)

Tomášovi nevadil paďourů křik
on měl totiž celý život zvláštní zvyk
nebál se a nekrad a za slabé znal se prát
na pravdu si potrpěl a žvásty neměl rád

Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal votrávit
dneska v tomto státu, lid by neměl tátu
jenž ho učil volně žít
(Masaryk se nebál a za pravdu znal se prát…)

Přes palice natažený kapuce
krucifix v ruce, karabáč po ruce
inkvizitoři vočima hrozně koulejí
”Odvoláš svůj blud Galileo Galilei?”

Kde by byl a jistě by byl chybil, kdyby se dal votrávit
zařval jim do vočí “a přece se točí”
věděl jak je votrávit

A neznámý Ivan u Staligradu
když mu kanci ryli rodnou zahradu
nebránil jen svou zahradu bránil celý svět
až kance svinským krokem zahnal do  chlíva zpět

Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal votrávit
každá máma česká, musela by dneska
jen německé děti mít
(jenže Ivan bránil sebe a ubránil svět)

Už co děcko v koši když plul po Nilu
Mojžíš si nic nedělal z krokodýlů
když židé žíznili nečekal na náhodu
praštil holí do skály a čepoval vodu

Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal votrávit
bez jeho desatera, zela by mezera
v zákonech všech dob i tříd
(Mojžíš nečekal na náhodu, čepoval vodu)

Jakmile velryba polkla Jonáše
jal se jí v břiše modlit otčenáše
velrybu polil pot poznala že chybila
strčila prst do krku, Jonáše vyblila

Kde by byla, jistě by byla chybila kdyby se nechala votrávit
Nemá cenu vskutku nositi v žaludku
co nemůžeme strávit
(proto velryba Jonáše na břeh vyblila)

Čelo nízký hnáty dlouhý, všude chlup
mozku ždibec za to huba samý zub
cloumán chtíčem, pudem – zkrátka zvíře napolo
a přece neandrtál si sestrojil kolo

Kde by byl, jistě by byl chybil, kdyby se dal votrávit
bez toho jeho kola, nemožné by zhola, bylo kola roztočit
(Jenže neandrtál nám roztořčil první kolo)

Foto – Tony Scott a Traditional Jazz Studio

Probíral jsem nedávno na chatě fotky po tátovi a našel jsem tam fotky z jednoho koncertu. Kapelu jsem na fotkách identifikoval (dle pana Smetáčka, ale i podle nápisu na kopáku), ale sólistu nikoliv. Až po delším pátrání jsem na internetu našel, že se jedná o saxofonistu Tonyho Scotta (1921-2007), který v 50. letech spolupracoval s Billie Holliday  Sarah Vaughan a který žil dlouhá léta v Evropě a který v roce 1978 nahrál i jedno album s pražským Traditional Jazz Studio. Nejspíše právě z tohohle roku pochází i fotky z jednoho z koncertů. Bohužel žádná datace či místo koncertu (reduta?) u fotek poznačeno nebylo, tak pokud náhodou někdo ví o koncertu více, ozvěte se v komentářích. Díky!

Luke

001002003

004005006

007008009

010

Hraní v Zichovckém pivovaru

A je tu moje další víkendový opilecký blognutí. Po pátečním Woodstocku jsem v sobotu ráno vyrazil na chatu připravit podmínky pro rekreační pobyt v dalším tejdnu –  vyčistil a vydezinfikoval jsem plesnivou lednici, posekal zahradu, očistil zahradní nábytek a grill, takže párty může za pár dní propuknout! 🙂

V pět odpoledne mě na Bezděkově vyzvedl náš zpěvák Martin a vyrazili jsme ke Slanému do minipivovaru Zichovec, který byl založen nedávno v roce 2012. Jeho piva jsem poprvý ochutnal už loni a utkvěla mi v hlavě desítka Sokolík.

Přijeli jsme na místo kolem pátý a dověděli jsme se, že zvučit budem až v deset večer před hraním, takže jsme najednou měli moře času. Co s ním? Vaťák si jel zahrát hokej, Bubeník se věnoval cigárům, Martin střízlivěl a já jsem se jal ochutnávat Sokolíka  a Krahulíka (12ka). Desítka Sokolík je hutné pivo – více do hořka s příjemnou plnou chutí. Naproti tomu Krahulík je víc do ovocna a sladkokyselejší než běžné české dvanáctky.V pivovaru je rovněž restaurace a Vaří tam hodně dobře moderní českou kuchyni a měli výtečnou zelňačku!

Koncert začal v osm a hrála kapela Forbes Ukulele Brothers – ano ukulelový orchestr, ve kterým učinkuje i Fany, známý slánský majitel Jazz Café Fany, který vypravil na akci autobus s příznivci 🙂 Kapela hraje hlavně česky zpivané folkové a country skladby,  hezky jim to šlape a zaujala mě hlavně ukulele basa, která měla hodně hutnej zvuk na to, jak byla malá.
My s Basketles jsme začali hrát po desátý večer a lidi hned od začátku tancovali a nakonec nás kolem půlnoci vytleskali na tři přídavky. Rozdali jsme i řadu vizitek, tak věřím, že si třeba znovu v pivovaru zahrajeme.
Zichovecký pivovar je zajímavým tipem pro hezkej výlet, já se tam rozhodně někdy zajedu podívat!
 Luke

Spotify po 10 měsících

Loni v Červenci jsem si poprvý zaplatil měsíční předplatný streamovací hudební služby Spotify  a od tý doby opět skoro každej den poslouchám muziku a našel jsem v poslechu hudby nový zalíbení a inspiraci!

Před Spotify jsem muziku poslouchal z desek, MP3 a velmi občasně i z CD a neměl jsem žádnou motivaci ani chuť vyhledávat si nový alba či interprety a defacto jsem poslouchal pořád to samý dokola…  pak mi kolegové doporučili Spotify, kde je, jak jsem již loni psal, téměř nekonečnej archiv muziky – starý, nový, dobrý i špatný, český i zahraniční a já začal objevovat novou muziku!

Velmi užitečná je funkce „Discover“, která uživateli Spotify nabídne alba či interprety, které by se mu dle jeho vkusu mohly líbit…  u mě nabízí dneska např. toto:

spotify

A musím říct, že díky funkci Discover jsem poznal řadu skvělejch interpretů a kapel. Díky spotify jsem se taky víc zaposlouchal do jazzu a taky překvapivě do americký country! Díky Spotify jsem objevil skvělý alba od Krise Krisstoffersona (Blame it on the Stones a Me and Bobby McGee), Glenna Campbella (By the time I got to Phoenix), Jima Reevse,  Hanka Williamse (Sr. i Jr.), Waylonna Jenningse, neznámý alba Skeeter Davisové, živáky Johnnyho Cashe a spousty dalších…..

Z britský muziky jsem si užil hodně kapel 60. let, který jsem neznal,  pořádně jsem objevil Harryho Nilssona (i když to je vlastně američan), kapelu Merseys, Georgieho Famea, všeuměla Joe Browna a poslechl jsem si skoro komplet Cliffa Richarda a Shadows (z toho by šla udělat opět po čase blogovací výzva pro otrlé posluchače!)), objevil jsem i Prince a sedmdesátkový Be Gees!

Z Jazzu a swingu mě nejvíc baví Henry Mancini a jeho rozsáhlá, hlavně filmová, hudební tvorba easylisteningovýho jazzu, objevil jsem nedávno zesnulýho anglickýho klarinetistu Ackera Bilka, obdivoval jsem nahrávky Jamese Darrena s hlasem skoro jak Sinatra, Jo Staffordovou, Scotta Joplina a jeho válečkový nahrávky….

…. zkrátka Spotify mi otevřelo po dlouhý době opět hudební svět a já si z něj vyzobávám to, co mě zaujme a nebo to, co mě někdo doporučí. A pro mě a Žábu jsem nám založil „rodinné“ předplatné.  A co vy? Posloucháte novou muziku? A kde ji sháníte?

Luke

Dva koncerty našeho Doors revivalu…

A je tu další koncertní reportáž zhýralého klávesáka!

Po několika měsících jsme se opět sešli  s naší Psycho Doors kapelou a odehráli ve čtvrtek a v pátek dvě veřejná vystoupení.

To čtvrteční pražské v Music City bylo spíš rozehřívací a sehrávací. Alkohol tekl proudem, Invalidní sourozenci – druhá kapela našeho zpěváka – předvedla doboru hardcore-metal-punk-dechovka-rockovou show a navnadila publikum na náš reunion.  Byla docela znát absence zkoušky, nicméně písničky nám postupně v paměti naskakovaly a na basu si s náma v několika skladbách zahostoval basák „sourozenců“. Náš zpěvák, lehce ovíněn, se při koncertě svlékl tentokráte skoro celej (jen miamská ovečka na podiu chyběla) a koncert měl tedy úspěch bez ohledu na kvalitu produkce.  Do Light My Fire se mi podařilo zakomponovat James Bond Theme a nakonec jsme po dvou přídavcích v nadšených ovacích asi 60 návštěvíků odešli.

Druhý den nás čekala Chrudim, kam nás pozval místní fanda let 60. František – můj jmenovec, který v místním R-klubu pořádal Psychedelic Trip párty a nechal udělat tenhle hezkej stylovej plakát:
1903999_965394953502925_5725176165522386834_n

Klub je trošku schovanej na kraji Chrudimi a chvíli jsme se Sanjim autem bloudili po místních ulicích, nakonec jsme ale potkali škodovku našeho zpěváka, kterej byl už opět střízliv a čil a zanavigoval nás až ke klubu.  Po zvukovce jsme se vyrazili nažrat do města  a když jsme se pak vrátili do klubu, byl už docela plnej a Franta na podiu v roli DJ pouštěl obskurní hity 60. let včetně garážových Sonics, pak samozřejmě Who, Kinks, Stouny, Jefferson Airplane a taky Tommorow Never Knows, kterou náš bubeník neznal a divil se, že Beatles takhle experimentovali. Ještě tu noc si prý doma pustil Revolver – šťastný to hoch.  Začali jsme hrát kolem desátý večer a snad díky tomu, že jsme byli rozehraný z předchozího dne, nám to pěkně šlapalo, obvyklé chyby jsme tentokráte vynechali a publikum se bavilo a tancovalo až skoro do půlnoci, kdy jsme koncert zakončili přídavkem Moonlight Drive.  Lidí bylo opravdu hodně a klub byl narvanej – to se nám moc líbilo!

10959297_424236811074584_1692246543612304146_nPak už následovala smutná část koncertu všech  poloamatérských kapel a to ruční balení nástrojů a cca dvouhodinová cesta domů zpestřená bagetou u benzínky.

S Doors budeme mít zase cca měsíc pauzu, ale v Dubnu by měl vyjít Vagon a možná Žofín! 🙂

Mějte se

Luke

 

Altart studio aneb má první účast na divadle…

Když mi minulej pátek psal Lukáš Berný, jestli nemám chuť doprovodit na piáno jednu američanku, která chce zazpívat v češtině několik písniček od Suchého a Šlitra, měl jsem trochu pochyby – ale ta představa se mi po chvíli začala líbit a tak jsem souhlasil. V sobotu mě pak čekala zkouška poblíž Letné a tam jsem se potkal s americkou studentkou Kristen a její lektorkou a konzultantkou Janou – již starší, ale čipernou paní, která Kristen pomáhala celé krátké představení, věnované divadle Semafor a jeho publiku, sestavit.

Kristen tu studuje divadelní teorii a sociologii na výměnném programu Sit Study Abroad a zvolila si právě divadlo Semafor a jeho vztah s publikem jako ústřední téma svého studia a záhy jsem tedy zjistil, že se nejedná o koncert, ale ony 4 písně jsou v představení vloženy jako takové předěly před jednotlivými částmi.

Zkouška byla zajímavá, Kristen zpívala dobře s roztomilým americkým akcentem (česky neumí), takže hned první „fcéra nedzele byhlaaa..“ se mi moc líbila a nakonec jsme nacvičili 4 skladby – „Včera neděle byla“, „Škrhola“, „Modré punčochy“ a pak duet „Tu krásu nelze popsat slovy“, který Kristen zpívala na konci představení s Janou.

V pondělí jsem dorazil po půl sedmé do AltArt studia v Holešovicích, učinkující (kromě nás tam byly ještě 3 vystoupení v rámci akce „Work in progress“) již byly na místě a musim říct, že jsem měl trochu trému, protože jsem v podobným prostředí ještě nehrál. Navíc jsme si museli s Kristen domluvit „choreografii“ – příchody a odchody na scénu a samozřejmě nazvučit piáno a mikrofon.

Celá hra byla pojata jako ztvárnění „diváka“ Semaforu v průběhu 50 let jeho existence. Dobu a její běh dotvářela právě Jana změnou kostýmů a šatů na podiu a ona změna byla doprovázena natočenými rozhovory s diváky divadla, které Kristen v Semaforu natočila. Pak vždy následovala písnička.  Na začátku se nám ale povedl hezkej kiks – vešli jsme na podium, já se připravil na začátek „včera neděle byla“, zmáčkl jsem klávesu a .. nic. mačkám znovu… nic.  zkouším točit hlasitostí piána… nic. Publikum se začíná smát, my také. Koukám významně na zvukaře – ozve se divnej zvuk. Najednou chvíli piáno jde. Zasmějem se, připravim se na první akord a …. zase nic. Začnu předvádět menší pantomimu – dělám že uchem poslouchám zvuk jedné klávesy, pak zkouším konektor a stále nic… publikum se opět začíná smát a když bezmocně rozhodím rukama, a zkusím další klávesu, zvuk najednou jde. Na nic tedy nečekám a začínám hrát a pak už je vše ok . Nevím jestli si na nás tenhle fórek vymyslel zvukař a nebo jestli to byla náhoda, každopádně mě to pobavilo a pak mi jeden člověk řikal, že si myslel, že to bylo připravený předem :).

Vše se povedlo, publikum nás ocenilo potleskem a já si oddechl.  Po nás následovala ještě poslední hra večera a to byl moc zajímavej experiment – Interview s Maskou, kterej se mi dost líbil a nedokážu ho zde ost dobře popsat.

Tolik tedy k jednomu nevšednímu zážitku

Luke

On Finn Ice

No není to krásné?:)

Ashman

Divokej víkend…

další opilecký koncertní víkendový blog je tu! V pátek před 6 ráno jsem stál na nástupišti č. 2 na Hradčanský, posnídal jsem panák Jamesona pro zahřátí a čekal jsem netrpělivě na autobus, který mě dopraví na Bezděkov. Tak se i stalo a za 40 minut už jsem procházel skrz potemnělou vesnici utopenou v ranní sychravé mlze. Chata byla promrzlá a závěje spadaného listí dávaly nemilosrdně najevo, že podzim je tady. Připravil jsem si tedy horkej čaj, kabát, chytil jsem mobilní internet a přes notebook jsem se pilně vrhnul do homeofficu. Práce odsejpala a sotva jsem v půl pátý odpoledne vypnul počítač, už mi volali kluci z kapely, že pro mě jedou. Za pár minut už byl u branky náš červenej náklaďáček a náš zpěvák mně s flaškou vína vesele otevíral dveře. Nálada byla výtečná, flašky po cestě padly dokonce dvě  a nás čekal koncert v Sokolově, kam jsme před sedmou večer dorazili. Byla to oslava narozenin jedné dámy a my jsme měli být hlavní kulturní program večera, což se nám myslim podařilo. Hráli jsme opět zejména Beatles, zabrousili jsme i do rnr vod a vymysleli jsme zcela nově improvizovanou verzi Any time at all – do když kytarista na začátku po odpočítání „tří“ dob myslel, že hrajeme A Hard day´s night a tak se onen slavný akord z téhle skladby ocitl i v Any time at all…  lidi se bavili, tancovali hned od druhé písničky a došlo i na přídavky a Misirlou z Pulp Fiction. Oslavenkyně se ukázala být velmi příjemná a veselá a stejně tak její dcera, která nás měla „na povel“, takže po skončení koncertu se už menší privátní oslava přesunula do vedlejšího baru za účasti pána Rona Diplomatica, stolního fotbálku a tance. Vůbec se nám ze Sokolova nakonec nechtělo k nelibosti řidiče – našeho buebníka a když jsme před 4. ranní nakonec vyráželi zpět ku Kladnu, únava a alkohol nás přemohl a vytuhli jsme. Tomáš nás naštěstí dovezl bezpečně a já na chatě padl ráno do postele a spal jak zabitej.

Z ambiciózních zahrádkářských plánů na sobotní den nezbylo nic, zmohl jsem se jen na Colu a míchaný vajíčka, překonal kocovinu u filmu Tora Tora Tora a moc jsem se na večerní koncert v Kladně netěšil. Navíc jsem slušně chraptěl. Kolem šestý mně tágem opět vyzvedl  u chaty náš zpěvák a jelo se naštěstí jen do Kladna do Kuklíku, kde jsme měli ten večer veřejné vystoupení. Choval jsem se slušně a zodpovědně a první pivo jsem oddaloval asi půl hodiny. Náš bubeník se svěřil, že má ale narozeniny a tak následovala zas menší jamesonovská smršť, následovaná rockstarem.  Program večera zahájila kapela The Furnitures, kde hraje na klavír a zpívá i Honza, majitel celého podniku a kluci předvedli perfektní směs klasickcýh bluesových a soulových skladeb s vlastní tvorbou. Moc příjemný na poslech! Po přestavění aparátu začal v devět večer i náš koncert, lidi ze začátku spíše jen poslouchali a na parket se odvážili až na konci první třetiny vystoupení. O dvě hodiny později už tancoval celej sál a při závěrečnejch hitech si zpívali všichni s námi. Já se definitivně vyřval u Rock and roll Music a při závěrečné Yellow Submarine jsme vyzkoušeli sólo na kazoo místo orchestru. K velké „radosti“ Vaťáka došlo opět i na Misirlou a koncert se plynule změnil v oslavu narozenin našeho bubeníka, mého svátku a dalších důvodů k napití. U starého dřevěného pianina tak začal neplánovanej akustickej jamsession, došlo na When I´m 64, Fool on the Hill, celou druhou stranu Abbey Road, With a Little help from my friends, pak jsme opustili beatles a došlo i na osvobozený divadlo, Semafor, Vaťák si zazpíval Rodriguezův hit Sugar Man a jak přibejvalo  hodin, lidí v podniku ubejvalo a my hráli a popíjeli u klavíru dál. Přidal se i Honza, skvěle zahrál Summertime, Sunny a spousty dalších písniček a na piáně stále před náma přibejvalo prázdnejch skleniček od jamesonů… ve dvě ráno jsme tam zůstali už jen v pěti a došlo i na hity z muzikálu Noc na Karlštejně, s Honzou jsme zahráli a zapěli You´ve got a friend od Carol Kingové, Martin přidal Bohemian rhapsody od Queen a v pět ráno jsme to definitivně zabalili…

IMG_20141019_030431

Spal jsem asi dvě a půl hodiny a v půl osmý už jsem byl na nohou, zabalil jsem si, zazimoval rychle chatu a skrz mlhavej bezděkov jsem vyrazil do vedlejší vesnice na autobus do Prahy. Hlava se mi pořád motala, žaludek na vodě a skrz mlhu jsem viděl asi 15m před sebe a uskakoval po silnici protijedoucím autům. V 08:51 už jsem seděl v buse a stejně jako v pátek začala, tak na hradčanský taky skončila takhle víkendová koncertní akce.

Pár dní si dám teď abstinenci, mé játra mi jistě poděkují 🙂

Luke

Víkend v Mariánkách

ani letos jsme si nemohli s Žábou odpustit pravidelný pobyt v Mariánskejch lázních, ale tentokráte jsme hotel Royal vyměnili za skromnější penzion Máj, kde jsme bydleli už před šesti lety. Důvodem byl náš sobotní koncert Psycho Doors revivalu na oslavě 15tin nedalekého místního klubu Morrison, kam nás pořadatel pozval. Já přijel do mariánek v devět večer unavenej po dvou sobotních koncertech s The Basketles a hned jsem vyrazil do Morrisona, kde už čekal zbytek naší kapely a ještě kluci z kapely A-Bomb, která hrála s náma. Klub byl plnej (plakáty po celých mariánkách, vstupné zdarma a pivo za 15kč k tomu notně přispělo) a někdy před půl desátou začali hrát A-Bomb svojí modrockovou psychedelickou hodinovou show, která perfektně rozproudila publikum a zvedla je ze židlí.
morris-bily

Kolem půl jedenáctý jsme začali hrát my a naprali do lidí „best of The Doors“. Henk byl scie lehce nervózní, ale po pár písničkách už dělal show, jak se patří a za chvíli byl pod pódiem kotel. Hráli jsme skoro dvě hodiny, troufli jsme si i na Spanish Caravan a celej koncert jsme zakončili přídávkem – pomalou písničkou You´re lost little girl.. měli jsme dost a publikum nejspíš taky. Bylo již po půlnoci, Žába mi u repráků skoro ohluchla a já už se těšil na spánek :).  Návštěvínici i majitel klubu byly dle reakcí nadšení tímto vystoupením a věřím, že se tedy ještě někdy do RC Morrison s kapelou vrátíme.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Kluci se vydali po koncertě směrem ku Praze (a po cestě píchli gumu na dálnici a prej to nebylo zrovna veselé) a já se s ženou přesunul o pár desítek metrů dál do Máje a vytuhli jsme.

Nedělní ráno bylo skvělý – modrá obloha, venku slunce, za dveřmi pokoje na nás čekala snídaně a po posilnění jsme tedy vyrazili do města užít si náš jednodenní pobyt.  Podívali jsme se nejprve ke Krakonošovi – tam už je těsně před dokončením rekonstrukce starého hotelu Krakonoš a bude to opravdu hezký.  U nedaleké dančí obory jsme se stavili na kávu a Žába obdivovala malé daňky tak dlouho, až na ně dostala hlad.  Naše kroky pak tedy směřovaly směrem do centra – podívali jsme se na rozhlednu Hamelika, prošli kolem zchátralé Panoramy a nakonec jsme si na kolonádě dali trochu teplé karolíny a také výtečnej růžovej burčák!

IMG_20140928_121153

Hlad začal doléhat i na mě a proto jsme vyrazili přes geologický park do cca 3km vzdálené rezidence Golf – krásnej starej dřevěnej hotel na kraji lesa, ve kterém je umístěna i výtečná restaurace. Tentokrát jsme tam byli už potřetí a opět jsme byli nadšení! Čerstvý salát s hříbky jako předkrm, Žába si splnila svojí dančí touhu jelením hřbetem s bezinkovou omáčkou a já si dal výtečnej zvěřinovej guláš. A jelikož maj i kalvádos, museli jsme si dát i ten.  Výhodou umístění rezidence golf je i to, že po té, co se takhle pořádně najíte vás čeká 3km příjemné lesní procházky z kopce do centra mariánek a dobře při tom strávíte právě snědené. Byly už asi 4 odpoledne a to je čas na první drink – šli jsme tedy k Churchillovi pod kolonádou – interiér je zařízen hezky ve dřevě jako londýnské hospůdky, ale my udělali chybu, že jsme si dali Toma Collinse – náš oblíbenej drink. Neuměj ho. Chuť jsme si spravili o pár metrů dál v Classicu u limonády a piva a hráli jsme zas soutěž na počítání šukatelných kluků a holek. Vyhrál jsem 8 a půl vs 6 (za cca 50min)  – inu lázeňské město…  pak nás to přestalo bavit a jelikož už byl otevřenej Irish Pub, bylo jasný, kde strávíme zbytek večera. Paní majitelka nás opět přivítala Kilkennys pivem (a já měl nějakej speciální Gambáč z čerstvě sklizeného chmele a nebyl zlej)  a my se vrhli na tradiční kanastový souboj, který v irishi s Žábou každý rok pořádáme. Letos jsem ji konečně porazil! Pochutnal jsem si i na místním chilli, žába na rybích očkohubkách. Jedinou nevýhodou večera byl pak předčasný odchod z Irishe kolem deváté, abychom stihli bus do našeho Máje. Byl to skvělej den a perfektně jsem si odpočinul!

Letos nás nejspíše čeká ještě jeden menší výlet do Paříže a jinak jsme s dovolenejma skončili, do mariánek se ale vrátíme zas příští rok a já doufám, že na dýl.

Luke

Chatovej víkend

letošní podzimní grilovačka je za náma, nakonec nelilo celej víkend, jak jsme se obávali  (a jak sýčkoval Ládik) a bylo místy i slunečno a krásně. Děvčata připravila výtečné pohoštění, Ashman přitáhl chýňské pivo a bramborovou pálenku a Kaťá měla záchvaty u skladby „Vendelíne co děláš“ v podání O.Havelky.  S kapelou jsme se pak v sobotním večeru postarali o kulturní povyražení při našem nastydlém koncertu v Kladenském Barnu (na Vendelína to ale nemělo…)  a celkově se mi víkend líbil.

Nás čeká v tomhle tejdnu několik akcí – vyzdvihl bych středeční výroční koncert české „jižanské“ kapely General Lee v Lucerna Music Baru a víkendová rekreace v Mariánkách, kterou zahájím třemi koncerty v sobotu (přes den 2x Basketles a večer v Mariánkách v klubu Morrison s Doors) a pak zaslouženým odpočinkem až do pondělka.

Užijte si tejden

Luke

 

Opět koncertní konec týdne, opět svatba a ukradený doklady :)

Už je to trapně jednotvárný a nebejt Loua a jeho testovacího mobilního okénka, smrskl by se tématický záběr tohoto blogu do muziky, chlastu a kocoviny.

Nejinak tomu bylo tento víkend. Nejdřív jsme ve čtvrtek zahráli s Psycho Doors revivalem v narvaným Kainu, o den později jsme brány pekla s Doors pootevřeli kousek od Sýkořic – v Újezdě u Zbečna na jedné svatební oslavě hippíků.

V sobotu ráno jsme se ale hodili s Žábou do svátečního šatu a vyrazili jsme rozespalí vlakem na Hradec, kde jsme měli přestupovat na další vlak, který nás měl hodit až do Kostelce nad Orlicí, kde se celá sláva konala. Naše rozespání se nám (mi) ale moc nevyplatilo, protože v nestřežené chvíli mi někdo z pověšeného hipstr kabátu (jak by řekl Lukyhell) ukradl peněženku s prachama a hlavně dokladama a kartama.  Asi to byli ti dva smraďoši co seděli na sedadlech za náma…  přišli jsme na to těsně před Hradcem, tak jsem po marném prohledání košů hned přes mobil zablokoval platební karty a v Kostelci nad Orlicí jsme vyrazili na polici nahlásit  odcizení OP, což je překvapilo a tvrdili nám, že se to má hlásit na MÚ v mém trvalém bydlišti…  no nic. Nebudeme si kazit den, Žába vybrala peníze ze svýho účtu a tak jsme si dali k obědu výbornou kachýnku na kosteleckém náměstí a dobře nasyceni vyrazili na třetí hodinu do místního Nového Zámku, kde měl obřad můj kamarád Martin, jehož pražskou rozlučku se svobodou, jsem tu popisoval před měsícem.

Obřad byl venku v krásný zámecký zahradě, trval přijatelnou dobu a nakonec jsme se spolu se všemi svatebčany přesunuli do nedaléké vesničky Vrbice, kde se v Penzionu u rozhledny konala hostina a náš večerní koncert.  Na místě už Vaťák a Vaitík přichystali aparaturu , zprovoznili jsme i místní hudební reprodukční systém a na mě ten večer připadla i role DJ.

Svatba pak pokračovala hostinou, tanci a ve všeobecném veselí jsme někdy kolem půl osmý začali hrát dva cca hodinové koncertní sety, osvěžovali se při tom točeným primátorem, náš bubeník vínem a hosté nás zásobovali slivovicemi, takže ke konci druhé části koncertu už bubeníkovi vynechával kopák, nám občas akordy a mně se pletly struny na base (a to mám jen 4). Lidé byli nadšení, následoval i přídavek a jako třešnička na dortu bylo vystoupení novomanžela Martina, se kterým jsem zahrál dvě jeho písničky, které jsme hrávali v  uskupení The Night strangersThe Letter a Mimozemšťán

My jsme v penzionu nocovali, stejně tak i náš bubeník Tomáš, takže s ním jsme se dále věnovali pití, Tomáš usilovně sháněl cigára a na mě připadla další role – uvádět tombolu. Vyhráli jsme s Ženou Apple Phone (dětský s vodou uvnitř), Čističku vzduchu (malou květinu) a Sadu vrtáků (těstoviny „vrtule“). Byla to sranda.

Pak už se vzpomínky na konec večera rozmazávaj, kecali jsme a chlastali slivku s Jožem a Fabiánem, tancovali jsme na diskotéce a po třetí ráno zavelel ženichův táta k ukončení akce a nás posledních cca 6 statečných se naposledy napilo. Bylo mi zas slušně blbě a hned jsem ale naštěstí usnul.

V neděli v 9 ráno jsem se vzbudil, Tomáš i Zlata byli čilí a balili věci k odjezdu a mě bolela kebule jak střep, žaludek na vodě, prostě menší kocovina. Naštěstí jsme domů nemuseli jet vlakem, Tomáš nás hodil až před dům a po cestě jsme to vzali v Hradci přes McDonald a Cheesburger s Colou pomohl…

Další propařený víkend je za náma, dneska ráno jsem v řepích už zařídil novou občanku, novou kartu v bance, v práci též a teď ještě zbejvá VZP, opencard a Aerokarta. Zasraný zloději!

Tak se mějte hezky

Luke

Koncert v Botanice…

….a nemám na mysli botanickou zahradu, ale golfový areál Botanika v Horním Bezděkově. Hráli jsme tam už po třetí a vždycky jsou to příjemné venkovní koncerty a jelikož tam mám i chatu, tak to často spojíme i s nějakou menší chlastačkou či rekreací.  Tentokráte jsem ale chatu pojal pracovně a připravoval jsem jí na chlastačku za dva tejdny a do Botaniky jsem kolem pátý dorazil upracovanej, s lehkou kocovinou z předchozího dne…  na místě se již scházeli golfisti a účastníci turnaje, mezi nimi i náš zpěvák Martin (zapálený to golfař). Zvučili jsme si sami a hráli jsme hned u bazénu (viz foto níže). Počasí bylo krásný slunečný, v jednu chvíli se ale přihnal vítra a velkej černej mrak a to nás trošku vystrašilo a už jsme si připravovali evakuační plán nástrojů a aparátu v případě deště. Naštěstí zbytečně.

Následovalo předávání cen turnaje a jednu z cen obdržel i Martin a to za nejdelší odpal turnaje. Jó, kdyby se ale aspoň trefil do jamky…  my jsme se mezitím osvěžili točenou plzní a bubeník nás nadšeně upozornil na místní speciality na rautu a aby dodal svým slovům patřičnou sílu, hned se na ně vrhnul. Já prozatím odolal, to se ale mělo změnit později…

10685584_10152704252214630_3298387105379217366_n

Začali jsme hrát kolem sedmý, byl to tentokráte spíše poslechovej koncert, kromě nejmenších návštěvíků a pana pořadatele lidi ze začátku moc netancovali. To se ale trošku zlepšilo s tím, jak se začalo stmívat a někteří návštěvníci se osmělili a vše vygradovalo při závěrečné Twist and shout, kdy se dva místní golfisté vrhli do bazénu (voda nám hezky pokropila odposlechy :)). Nakonec si publikum vytleskalo přídavek a při žluté ponorce už zpívali a tancovali skoro všichni. Martin pak nenechal nic náhodě a po dohrání písničky jen rychle odložil kytaru a mobil a vrhnul se v oblečení taky do bazénu a tím stylově ukončil  koncert.

Bylo akorát devět večer, oblohoa vymetená, vrhli jsme se také na jídlo (já měl výtečný tzatziki, řízečky, několik druhů sýrů a hlavně pivo!), s Martinem jsme se svorně podělili o 4 panáky, které nám kdosi z publika poslal a pak venku u bazénu s klukama kecali a plánovali jsme další vystoupení.  Já pak v noci došel na chatu a doslova jsem padnul…

V Praze budeme hrát nejspíše na dlouhou dobu poslední koncert na Palmovce příští úterý 16.9. a další koncert na Kladně budeme hrát v sobotu 20.9. od 22:00 v klubu „Stodola“ , takže si můžeme udělat i hromadnej výlet z naší chaty, bude-li zájem… 🙂

Luke