TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Kaš-mi-daš obchod dnes otevřen….

… sice zatím ve zkušebním provozu, nicméně už na plné obrátky! O Zlatině kašmidaši jsem tu již několikrát psal a po několika měsících příprav se dnes její sen zhmotnil do podoby kamenného obchůdku v Praze na adrese Pod Nuselskými schody 2. Zlata o tom, že by chtěla svůj e-shop rozšířit o showroom a kamennou prodejnu, hovořila již loni a po necelém roce se tedy se svým šestičlenným (jestli jsem dobře počítal) týmem vrhá do nové výzvy.

Kasmidas_Opening_ - 2 (1)

Pro ty z Vás, co náhodou neví, o čem kašmidaš je – jedná se o stylové papírnictví, kde nenajdete občejné modré linkované sešity, ale krásné designové produkty, inspirované asijským stylem a evropskou retro módou –  scrapbooky, diáře, tužky, dopisní sady, lepítka, sešity na motivy pohádek, evropských měst, krásné balící papíry, razítka s nejrůznějšími motivy, tepra (termální potiskovač barevnejch lepítek) a mnoho dalšího! Ráj papírofilů!

Kašmidaš si za necelé dva roky své existence našel řadu příznivců na pravidelných výstavách a trzích, na facebooku a sociálních sítích a Zlata našla i schopné a kreativní (a krásné!) spolupracovnice, které se spolu s ní budou nyní o běh obchůdku starat.

Dnešní, zatím ještě neoficiálně otevření, proběhlo za účasti celého Kašmidaš týmu, byla přestřižena symbolická  šňůrka a provoz byl dnes ve 12:00 zahájen a na otevření čekalo již několik netrpělivých zákazníků.

Kasmidas_Opening_ - 52

Přijďte se pod nuselské schody podívat i vy a kamarádi, neváhejte šířit slávu kašmidaš obchodu dále přes facebook, twitter či jakékoliv jiné sítě, používate-li je :), budeme vám vděčni!

Luke

Po(cket De)mon go

Kdyz jsem na prelomu let 2012/2013 hral Ingress, pomalu nikdo to nechtel hrat. Zvyseny prodej mely tenkrat dotykove rukavice (byla zima jak na sibiri) a powerbanky. Hra se mi libila, nachodil jsem s tabletem v ruce spoustu kilometru. (I bez rukavic a banky. Protoze tablet ma oproti telefonum vetsi baterku)

Pak jsem to prestal hrat, kdyz mi sebrali tablet. Kdyz jsem potom dostal jiny, uz jsem se k hrani nevratil. Take proto, ze to nikdo z kamaradu nehral. 

A ted tu mame pokemon go hru, ktera je v podstate stejna, jen vic infantilni a tim padem nehratelnou. Jenze co to? Dospelaci ji hraji. Proc? Neni to nic noveho, chodit s mobilem tu uz bylo. Pokemoni a dospelaci? To taky nejde. Az na Zdenka Pikacua to snad nikoho nezajimalo. 

Bude to jen chvilkove pomateni smyslu. Dospelaci to odinstalujou, teenageri s tim chvili vydrzi. Uvidime v zime, kolik lidi navlekne rukavice a pujde ve tme (ktera je v zime prakticky 24 hodin denne) lovit pokemony. Ja si tipuju, ze v zime uz zadne hrace nepotkam.
Ladik
Ladik

Prazdniny jsou v plnem proudu, v praci jsme ve dvou ve trech, peknej vopruz, kolik toho tady visi a jak se nestiha. 

Dovolena je o necem jinem. Pohodicka, fajn pocasi, zadny ctyricitky vedra. Vylety, koupani, klidek. 

Na zaver:

Vite, proc tolik lidi kolem vas se chova tak arogantne, netolerantne, sobecky, drze a proc je to porad horsi? Protoze je takhle vychovali rodice. Sami zblbli komancema dostali svobodu, kterou si vylozili po svem a stejne tak to naucili nasi generaci. Lokty, rvani, nadavky. 

Javim. Pozitivni zaver. 🙂 tak cau. Nekdy to rozebereme do hloubky. Ja jen aby blog nestal. 

Ladik

„Sugar man“ v Praze

Včera jsme vyrazili poprvé do nedávno otevřeného Fóra Karlín na koncert písničkáře Sixto Rodrigueze, jehož osud byl vpravdě nevšední a popisuje jej dokument „Search for the Sugar man“ (psal jsem o něm zde před třemi lety – viz https://tvvona.wordpress.com/2013/03/31/patrani-po-sugarmanovi/. Pro ty, kteří film neviděli, bych zmínil jen fakt, že detroitský písničkář Rodriguez, který nahrál na přelomu 60. a 70. let dvě velmi dobrá alba, se v USA vůbec neprosadil, ale stal se, aniž by to tušil (shodou okolností i náhod) strašně populární v jižní Africe, prodal tam, aniž to tušil, statisíce alb a jeho písničky se staly symbolem boje proti apartheidu. Až v 90. letech Rodriguze jeho jihoafričtí fandové vypátrali, on tam odehrál veleúspěšné comebackové koncerty, ale i tak mu doma v Detroitu jeho kolegové ze stavby prý nevěřili, že by on mohl být někde celebritou. Tu z něj nakonec udělal až zmíněný film a od té doby jezdí Rodriguez po celém světe a dostává se mu konečně toho uznání, který si jeho výtečný písničky zaslouží.

Dost k historii a zpátky k včerejšku. Posilnili jsme se pivkem U Tunelu, v nedaleké karlínské hospodě (zdravíme Loua a jeho Aniczku!) a pak jsme kolem osmé zasedli ve fóru. Předskokanka Lucia Scansetti předvedla příjemnou kombinaci španělské melancholie , příjemného hlasu a elektro beatů (ona sama hrála na nord electro piano a doprovázel jí bubeník na pady). Písničky byly pomalejší, procítěné a poslouchalo se to dobře. Bylo ale slyšet, že publikum ve fóru se těší na „cukráře“ a krátce po deváté hodině zhasly opět světla a na podium přišel ON (resp. byl doveden, protože už má v 74 letech potíže se zrakem) a koncert začal. První písničku zpíval Rodriguez sám hlasem slabým a rozechvělým. Pak se k němu připojila kapela. Bohužel se příliš nevyznamenal pan zvukař – místy nerytmická a nejistá akustika, na kterou Rodriguez hrál, byla až nesmyslně nahlas a přehlušovala i bicí, což na dojmu nepřidalo. Škoda, kdyby se zvukař víc snažil, mohl bejt koncert o třídu lepší.

Je vidět, že Rodriguez nebyl moc zvyklej hrát s kapelou, nicméně ke konci to začalo docela šlapat. Z Rodriguezových hitů zaznělo samozřejmě vše podstatné – Sugar Man, I wonder, Establishment blues, Cold Fact a další skladby z obou jeho alb. Překvapily mě i covery – např. Light my fire, Blue Suede shoes či přídavková Somebody to love (od Jefferson Airplane). Skvěle, a možné i nejlépe z celého vystoupení, zněla Street Boy a Rodriguezův hlas pak ke konci koncertu zněl již silně a podobně, jak jsme zvyklí z nahrávek.

Rodriguez má charisma, publikum ho uctilo dlouhým potleskem už při příchodu a po každé odehrané písničce a i když tam z hudebního hlediska jistě byly nedostatky, přetrvává ve mně velmi pozitivní dojem z koncertu a jsem moc rád, že jsem tohohle chlápka s tak zvláštním osudem mohl vidět na vlastní oči

Luke

 

Za Bossem do Berlína

už je to víc než tejden, kdy jsme se s Žábou vydali na delší dobu poslední zahraniční výlet – do Berlína, který byl v minulém století symbolem válek a svárů a který je dnes spíše městem, které je zas „in“ a hip. Záminkou pro naši cestu byl koncert Bruce Springsteena. Já jsem ještě v Berlíně nebyl, takže to pro mě byl první výlet a začal v sobotu ráno na pražském hlavním nádraží, kde jsem zoufale v 6 ráno hledal toalety :). Vlakem jsme se pak nechali přepravit do Berlína a tam na moderně vzhlížející hauptbahn station jsme poprvé okusili místní MHD v podobě metra (U-bahn). Sranda byla s koupením lístků – jednodenní lístek stojí 7 eruo na osobu a prodávaj je tam v automatech, který berou platební karty Maestro (plus nějaký místní) a nebo cash. S MasterCard si neškrtnete a AmericanExpress je jim vyloženě k smíchu. Navíc některé starší „tiketmašínen“ berou jen mince a ne bankovky, takže do Berlína se rozhodně vyplatí mít sebou nějakou hotovost. První sobotní den (tedy den před koncertem) jsme se podívali k Brandenburské bráně a Reichstagu a pak se vydali k Zoo, kde jsme se v Joachimsthaler strasse ubytovali v hotelu Azimut. Bydleli jsme v jeho starší části – snad v jediným starším baráku v okolí (celá čtvrť byla totiž koncem druhé sv. války prakticky srovnaná se zemí). Hotel Azimut byl sice trochu omšelej, ale  líbilo se nám tam a vzpoměl jsem si v něm na film Grandhotel Budapest. Po check-inu jsme se vydali na prohlídku okolí. Pozůstatky váky jsou tu na první pohled patrný v podobě polozbořeného kostelu císaře Viléma, který je zanechán v zuboženém stavu jako němej svědek válečnejch hrůz a je v něm i menší, zdarma přístupný, muzeum.

IMG_20160618_132449

Breitschneid platz, na kterém kostel stojí a okolí ZOO bývalo takovým centrem života v dobách západního Berlína (nejproslulejší Alexanderplatz byl totiž ve vých. části města). Velmi se mi líbil tenhle sedmdesátkovej výjev s budovou „bikini Berlin“ :

IMG_20160618_133648

Nemohli jsme odolat ani místní ZOO, takže jsme tam strávili další dvě hodiny a obešli jsme si ji. Maj tam hodně ptactva a slepic! Nechyběj tlustokožci, krásný pavilony v arabském stylu (žirafy), tučňáci i lachtani.A spousta jinejch zvířat a každý jiný! Jen vydřičky nebyly doma :(. V ZOO už ani taky nenajdete stopy po někdejší Zoo Flaktower, u které se v závěru války intenzivně bojovalo

IMG_20160618_143526

V Zoo bylo i tohle zvíře s Berliner Weissenem…

Po ZOO jsme se vydali na Wilhelmstrasse, kde jsem chtěl vidět starý budovy nacistickejch ministerstev – např. Goringovo ministerstvo letectví.  Narazili jsme u něj na hodně zajímavý muzeum terroru, které se nachází na místě, kde dříve stal hotel Prince Alberta, ve kterém sídlilo za nacistů gestapo. U muzea jsou i zbytky berlínské zdi, kterou byl ještě před třiceti lety západní Berlín obehnán. Teprv v Berlíně jsem si uvědomil, jak nemocná byla tehdejší východoněmecká a defacto sovětská politika ve vztahu k západnímu berlínu a k obyvatelům celýho města.

IMG_20160618_162152Tady úřadoval Hermann Goring a v popředí jsou ještě zbytky berlínské zdi

Kousek dál po Wilhelmstrasse je i náměstí lidového povstání z roku 1953, což není u nás tolik známá kapitola ze studené války – v červnu 1953 se ve východním Berlíně vzbouřili dělníci kvůli plánovaným pracovním zákonům a celou vzpouru krvavě potlačily sovětský tanky, tak jako o pár let pozdějc v Maďarsku a pozdějc i u nás.

IMG_20160618_175600

O Alexanderplatz jsme také nemohli přijít, ani o blízkej vysílač Fernsehtum, kterej je jedním ze symbolů města. Celé velké náměstí bylo plný mladejch lidí a stánků s občerstvením, tak jsme také poprvé ochutnali místní pivo – Žábě zachutnal Berliner Weissen Bier – to je jakési podivné ochucené pivo – nejčastějc tam maj zelenou variantu a červenou. Já si dal radši Berliner Kindl Pilsner a ten byl na osvěžení docela dobrej a pil se příjemně. Přes den jsme toho moc nesnědli, takže jsme den zakončili příjemnou večeří v Checkpoint Charlie restaurantu nedaleko hotelu. Kromě berlínskejch specialit tam maj i psa Charlieho, kterej nevynechá žádného hosta a všechny poctivě uvítá a očichá :).

V neděli jsme se rozhodli dát si odpočinek před večerním koncertem a tak jsme vyrazili k centru k ostrovu muzeí a zalehli do lehátek v James Simone parku a koukali na loďky, vlaky a popíjeli pivo. Tam se mi moc líbilo, i když místo bylo trochu hipsterský a všechno tam měli dřevěný takovým tím neohrabaným a neupraveným způsobem. Sranda byla, když jsem skládal lehátko – bojoval jsem s tim jako mistr Bean a podařilo se mi to asi až za pět minut, když jsem stihl pobavit přihlížející sedící. Pozdějc jsem se ale taky nasmál dalším „stavitelům“. Žába mi pak ukázala i velkej blok domů se spoustou různejch a propojenejch dvorků a k obědu si dali berlínskej vietnam. Myšlenkama jsme už ale byli na večerním koncertě, kterej se konal na olympíjském stadionu, kde v roce 1936 Hitlera naštval černoch Jesse Owens, když vyhrál běžeckej závod, což nabourávalo trochu teorii o arijské nadřazenosti.

Neměli jsme to z hotelu naštěstí daleko – asi 7 stanic metrem, ale cesta v narvaným metru byla fakt peklo. Německá MHD si zjevně příliš neláme hlavu s posilováním provozu v případě kulturních akcí, takže metro jelo furt jednou za 7-10 minut.  Na stanici u stadionu už byly davy fandů se Springsteenovejma tričkama, v podchodu u stadionu hrál nějakej Španěl jeho písničky s roztomilým akcentem a had lidí směřoval směrem ke stadionu.

IMG_20160619_175553

Stadión je opravdu úchvatnej a monstrózní (prý pro 70tis. lidí) a my seděli zhruba v jeho polovině a pódium jsme měli po pravý straně. Bruce byl hodně malej na tu vzdálenost, takže jsme vzali za vděk velkejma videopanelama a koncert začal před půl osmou písničkou Adam raised a Cain a pak už další 3 a půl hodiny následovaly hity občas proložený méně známejma kouskama – mně opět  udělal radost (jako v Praze před 4 rokama) cover Seven nights to Rock a také Shout! od The Isley Brothers. Zazněly samozřejmě hity jako Because the Night, Born in the USA, Born to Run či My Hometown. Zvuk byl ze začátku trochu nevyváženej, ale pozdějc během koncertu se to zlepšilo.

IMG_20160619_213358

Před jedenáctou večer koncert skončil a my se s davem 50 tisíců lidí vydali na metro. U stanice byl šílenej nával a fronta a metro si v klídku jezdilo svým 10 minutovým intervalem, takže jsme nakonec s žábou vyšli k hotelu pěšky (cca 5km) a úplnou náhodou tak objevily berlínskou Eiffelovku u výstaviště Messe Berlin. U něj jsme nakonec i chytli poloprázdnej bus a za krátko už jsme v hotelu padli. Bylo to náročný!

Poslední den po hotelovém check outu a dožrání berlínských křupek jsme si chtěli dát poctivej Curry Wurst u stánku a nestálo to za to. Byl hnusnej, jen ty hranolky a kečup se dali sníst. Nevim, máme-li na wursty smůlu, ale zatim mi žádnej nikdy nechutnal. Že by měli němci tak jiný chutě? Vydali jsme se pomalu k nádraží, prošli se ještě kolem reichstagu a krásnýho parku poblíž a předpolednem jsme opět na  berlínském hauptbahnu nasedali na ECčko do Prahy. Tentokrát jsme si rovnou sedli do jídelního vozu a zůstali v něm celou cestu a užívali si pohody a pocitu, že konečně cestujeme „jako lidi“. Maj tam výtečnou gulášovku, svíčkovou, já si dal panenku a samozřejmě točenou plzeň! Jen se mi zpáteční cesta prodražila skoro dvakrát, ale za tu atmosféru to stojí!

Tak jsem viděl Berlín a zas je to město, kam bych se chtěl brzo vrátit – už jen třeba kvůli těm muzeím, který jsme nestihli navštívit.

Luke

IMG_20160620_110523

Až přijde a poprosí…

Až přijde Pelda a poprosí, tak se do té naší repre vrátím. 

Vrbka je hovno srdcař. Je jak lehká děvka, zamávají před ním penězma a už stahuje kalhoty. Ať se vymlouvá na co chce, ale ja vím svý. Prodejná nicka. Ale nic ve zlym. Známe se už hodně let a nikdy žádnou srandu nezkazil. Vožralej nablil do autobusu, krad v na soustředění v Itálii a utekl před placením v Německu. Možná  proto chce do Ruska. Tak ať jde. 

Až přijde Pelda, kejvnu na to, když mi dá exkluzivní podmínky, volnou ruku a hlavně, hlavně už nebude hrát Plaška. Když nebude v týmu Plaška, budeme konečně na hřišti v jedenácti. 

Přátelé, my to mistrovství světa pod mým vedením udoláme. Na to vemte jed. 

Michal Bírek

Ex a budoucí trenér Repre, srdcař

Recenze na Paulův koncert, na kterém jsem nebyl

Abych konečně zase posunul českou žurnalistiku o kousek dále, rozhodl jsem se zde dneska napsat dojmy z mé včerejší neúčasti na koncertě „brouka“ Paula McCartneyho.

Beatles mám moc rád a poslouchám je už asi dvacet let – to je jest velká část mého života – a proto jsem byl nadšený, když jsem se dozvěděl, že Paul McCartney přijede opět do Prahy a já si budu moci již podruhé nechat jeho koncert ujít. Poprvé jsem na Paula nešel již v roce 2004, při jeho první návštěvě u nás a není tedy divu, že jsem si jej nemohl nenechat ujít i letos.  Hned po otvření předprodeje jsem s klidem sledoval, jak se postupně  lístky vyprodávaly a jak mizí a brzy tedy bylo jasné, že bude v O2 aréně vyprodáno. Já však nenchával nic náhodě a lístek jsem si nekoupil hned v první den prodeje – ani v žádný další den.

Tím, jak se postupně datum koncertu blížilo, se mé nápětí a očekávání čím dál víc snižovalo až tu najednou byl včerejší den – den této velké koncertní události.  K O2 aréně jsem tedy nedorazil a nevím, zda tam byly davy a fronty.  Koncert začal večer a já doma v ten okamžik hezky vyspával pokoncetní kocovinu z našeho středečního koncertu a nevím tedy, jaké písničky Paul zahrál, jak mu to zpívalo, jaká byla kapela a atmosféra v aréně. Zahrál snad Yesterday? Nebo Maybe I’m amazed? Možná. Nevím také, jestli hrál nějaké přídavky ani jak dlouho koncert trval. Pak koncert náhle skončil a všichni účastníci se postupně rozešli do svých domovů. Já stále spal.

Kdybych to měl shrnout, byl to moc krásnej zážitek a jak jsme se shodli s Ashmanem, Ládikem i Lukyhellem, musíme si určitě nechat ujít i další Paulův koncert, bude-li u nás ještě nějaký. Ještě teď jsem plný dojmů…

Luke

O červnových radostech a naší kapele

Květen, jak jsem zde psal, byl pro nás ve znamení cestování – kromě výletů do Lednice a New Yorku, o kterých jsem blogoval, jsme také stihli oslavu vysmolování sudů v kosteleckém pivovaru a na začátku června jsme podnikli i červnovou chatu. I když v ČR řádili docela vydatný deště a bouřky, na Bezděkově bylo onen první  červnovej víkend báječně, a tak jsme od pátku do neděli opět hodovali, špízovali, měli jsme i chili, kotlety, kátiny pověstné saláty, buřty, Ládik s Petrou udělali hambáče a zkrátka to bylo fajn.  V sobotu jsme vyrazili do nedalekých Cvrčovic, kde jsme večer s Basketles hráli při příležitosti 700 let založení vesnice a akce se nadmíru povedla a sklidili jsme velký úspěch.

IMG_3517

S touhle kapelou teď trochu opět něco děláme, poctivě zas zkoušíme a repertoár obohacujeme skladbami CCR, které mají v našem podání velkou odezvu (nutno dodat, že spíše kladnou :)) – Midnight Special, Lodi, Traveling Band, Have you ever seen the rain a pak věci, které jsme již dříve hrávali – jako Down on the corner, Bad moon rising, Proud Mary. Další tři nové písničky od CCR budou mít preiméru teď ve středu při našem koncertu v Praze Na Palmovce, takže ty si nechám jako překvapení.

Docela je teď dost koncertů a hraní a i to je motivace se neustále zlepšovat, odstraňovat chyby a upravovat i repertoár…

Dost o kapele, přijďte ve středu na Palmovku, máte-li chuť.

Červen už je za chvíli skoro v polovině a nemůžu se nezmínit ani o práci – tam budem mít pekelnej začátek července, kdy se všech 400 lidí (celá pobočka) postěhuje do Butovic a my ajťáci si moc neodpočineme. Teď je ale ještě klid před bouří, a tak, když je čas, připravuju se v práci na ACMT 2016 certifikační zkoušku od Applu a je to docela pakárna – věděli jste třeba, že Apple má přímo předepsanej druh písku, kterej bych jako technik měl mít u stolu poblíž v dosahu, kdyby se vznítila baterka macbooku? 🙂

Žába chystá velké věci, takže je taky dost zaneprázdněná, ale chystáme se na pár dní teď „vypnout“ v Berlíně a odpočinout si na Springsteenově koncertu, na kterej se dost těšim. Paula v Praze si ale nechám ujít… další dovča nás pak bude čekat až v srpnu, ale to budem asi oba vyřízený a dáme si velkej relax :).

Jinak včera jsme viděli docela hezkej film o indickym jídle – Today’s Special z roku 2009 (je i  na netflixu) – o new yorským indickym kuchaři Samirovi, kterej má sen pracovat v Pařížský restauraci a kterej se, shodou okolností, musí najednou začít starat o indickou restauraci svýho otce na předměstí NY. Po shlednutí filmu jsem dostal hroznou chuť na indický jídlo, leč bylo už pozdě večer, tak si to musi vyhradit v tejdnu 🙂

Luke

5 dní v New Yorku

Vážení kamarádi a další čtenáři, kteří budou číst toto, zhruba pětitisíci-slovné, blognutí. Chtěl bych  pro mou (chatrnou a v budoucnu jistě ještě chatrnější) paměť zaznamenat dojmy a zážitky z naší první cesty do USA. Píšu to po cca tejdnu, když už jsou to vzpomínky uleželé, možná některé již přezrálé či ztracené, ale i tak doufám, že Vám tenhle příspěvek příblíží, jakej New York je a třeba i někomu pomůže s plánováním první cesty do téhle metropole.

Po mém nevydařeném a chorobou zhaceném únorovém výletu do Paříže jsme v pátek 13. Května vyrazili s Žábou na náš zatím nejvzdálenější společný výlet – do Nového Yorku. Tohle město je pro mě takovým symbolem Ameriky a když jsem si poprvý uvědomil, že jej uvidim, hned mě napadla slavná stejnojmenná píseň v podání Franka Sinatry, napadl mě Woody Allen a jeho new yorské filmy, napadl mě Lou Reed, Bob Dylan, Cimrmanův citát „Nový York a Liptákov, mé dvě obce nejmilejší!“ a samozřejmě i John Lennon, jehož život vyhasl u newyorské Dakota Building.

_MG_3917.jpg

Již měsíc před květnovým odletem začaly naše přípravy – žába zařídila letenky a hotel, vyplnili jsme ESTA žádost o cestu do USA, která je nyní místo víz jedinnou povinností českých občanů. V ESTĚ jsme pravdivě uvedli, že nejsme zapojeni do žádné teroristické organizace, ani že nebereme drogy a tak nám byl pobyt v USA  za pár dní schválen (upřímně nechápu, proč tam ty otázky jsou – pochybuju, že by je třeba terorista vyplnil pravdivě :))

Ve čtvrtek večer před odletem jsem si ještě zatrsal na Endech v Limonádě, koupil jsem si tam jejich Monster Meek tričko a v pátek 13. Května ráno už jsme v 10 hodin vyráželi na letiště. Nejsem sice pověrčivej, ale lítání obecně moc nemusim a k tomu to datum mi rozhodně nepřidalo, tak jsem již ráno začal s lehkým popíjením a uvedením se do stavu snížené vnímavosti :). Sebou jsme měli jeden větší cestovní kufr, kam Žába dokázala narvat všechny naše hadry, já si v příruční tašce vezl ještě zrcadlovku, Macbook a taky redukci pro americké el. zásuvky, kterou jsem zbufnul v práci od kolegy Chechta z nějakýho staršího americkýho Macu. V hotovosti jsme měli asi 100 dolarů, zbytek po kartách, ověřil jsem si, že banka mi neblokuje výběry mimo EU, mobil také připraven pro případ nouze s hlasovým roamingem pro světový pásmo. Žába měla u sebe všechny naše letenky, rezervace a doklady, taky mapu města v e-podobně i v papírové. Byli jsme tedy připraveni!

_MG_3323

Letěli jsme se společností Delta a to přímo do NY. Tenhle spoj lítá několikrát týdně mezi Květnem a Říjnem a na pražském letišti jsme ještě stihli Ashmana, který mi opět kladl na srdce, ať nepáchám v cizině ostudu. Za chvíli už jsme stáli před security pracovnicí Delty, která s náma dělala vstupní pohovor do USA – „Jaký je účel vaší cesty?!“ – „Kde se budete v USA zdržovat a jak dlouho?!“ – „Kde jste zaměstnán?!“. Ani jednou se neusmála, ale nakonec nás pustila k odbavení a na zadní stránku pasu nám dala příslušnou nálepku. Odletěli jsme chvilku po dvanáctý hodině a já, i když jsem byl trochu opilej, jsem i tak byl trošku nervózní – jako vždy v letadle.  V letadle (Boeing 767) jsme ale měli vše potřebný k ukrácení 8 hodinového letu – palubní zábavovej systém se spoustou muziky  a filmů, několik chodů jídel a taky víno a nápoje zdarma, čehož jsem pilně využíval. Dokonce byla možnost si i předplatit internet přes Wifi po dobu letu… cesta mi pak docela hezky utekla při starejch bondovkách, který jsem si tam pustil a krátce po druhé hodině (tedy o cca 50 min dřív oproti plánu) jsme přistáli na JFK. Časovej posun  oproti Praze je -6 hodin a bylo krásný, i když pošmourný newyorkský odpoledne. Ještě před přistáním jsme museli vyplnit celní deklaraci, kde nás pobavila otázka, zda jsme v posledních třech měsících přišli do styku s dobytkem (nakonec jsem tam Woodstock ani řepáky nenapsal).

IMG_20160518_211638
Agent 007 a Goldfinger v letadle

Na letišti nás čekala další bezpečnostní kontrola, která spočívala v sejmutí otisků prstů a fotky obličeje a pak už jsme se ocitli na americké půdě uprostřed multikulturní džungle plné asiatů, černochů, snědých španělských a indických typů a samozřejmě i bilých spěchajících bussinessmanů. Letiště JFK je samozřejmě obrovský s osmi terminály, naštěstí všude jezdí airtrain, který objede všechny terminály a nakonec vás doveze do Jamaica station, kde končí linka E místního metra a tu jsme pak i využili pro cestu do centra Manhattanu.

_MG_3783.jpg
Turnikety v jedné ze stanic Metra

Metro v New Yorku má tuším že 24 linek a obsluhuje všechny části města – od Bronxu přes Queens, Brooklyn a samozřejmě i Manhattan, kam jsme měli namířeno. Metro je přehledně značený, podobně jako v Londýně či Paříži a nemělo by se vám stát, že se v něm nevyznáte. Jedinej pozor musíte dát, jestli nastupujete do local nebo express vlaku na té které lince – local zastavuje totiž klasicky v každý stanici a express jen v každé druhé či třetí. Jeden lístek na cestu metrem (po max dobu 2h) stojí myslim 2.75 dolaru, takže Žába, po chvíli souboje s automatem, nakonec zakoupila dvě sedmidenní metrokarty (3O dolarů za jednu) a mohli jsme frčet.

IMG_20160516_095651.jpg

V newyorském metru jsou skoro v každý stanici kolem centra hudebníci, kapely a další umělci a co mě překvapilo, jejich výběr dělá přímo „dopravní podnik“ města New York a nemůže si tam tedy jen tak zahrát kde kdo. Kapely, co jsme slyšeli, byly výtečný…

Metro nás nakonec vysadilo u Port Authority Bus terminálu na legendrání 42. ulici, kde byl i náš hotel – vlastně Yotel dle názvu. Yotel a jeho koncepce je inspirovaná malejma japonskejma hotelama „buňkama“, který jsou prý v Tokiu populární a za rozumný ceny. Yotel sice moc rozumnou cenu nestál, ale malinkej a moderní pokoj tam byl, to je pravda. Navíc byl jen tři bloky od Time Square, takže jsme to měli do srdce Manhattanu co by kamenem dohodil. Co jsme tak zjistili a co nám potvrdil i můj kolega z kapely Martin, v New Yorku to je s cenama hotelů naopak, než je třeba běžný v Evropě – čím dřív si v NY hotel zabookujete, tím vyšší cenu bude pravděpodobně stát a naopak pár dní před ubytováním jsou volné pokoje dostupný i za poloviční cenu než obvykle (to jsme zjistili i v případě našeho Yotelu).

_MG_3335.jpg
Pohled na Yotel směrem z 42. ulice vzhůru

Prvotní šok z Manhattanu byl opravdu velkej – člověk si tam mezi mrakodrapama a obrovskejma budovama příjde úplně maličkej a nedůležitej. K tomu připočtěte neustálé dopravní zácpy, klaksony aut, davy lidí nejrůznějších ras a národností na chodnících a dostanete obrázek typického dne v srdci New York City. I jen náš Yotel měl 86 pater, tj skoro třikrát tolik co City Tower na Pankráci, kde teď pracuju a která je snad nejvyšší budovou u nás v ČR.

_MG_3334
Západní část 42. ulice

Co jsme za těch pět dní stihli poznat, tak lidi se tam k sobě chovaj docela ohleduplně a nestalo se nám, že bychom byli svědky nějaký hádky na ulici. A to tam úplně běžně potkáváte inda, ortodoxního žida, araba, černocha, číňana a už víc než 50 procent New Yorku tvoří jiné národnosti než američané (source: ten člověk, co nám na lodi kolem Manhattanu vyprávěl o místních zajímavostech). New York je vlastně takovej malej svět v jednom městě.

Po ubytování v Yotelu jsme se znavení vydali na první prohlídku města a kromě obligátní a stále narvané Time Square jsme objevili Bryant Park (taky na 42. ulici) a ten nás uchvátil – staré mrakodrapy z 30. a 40. let vůkol (mezi nimiž vyniká černá budova Radiatoru), malé kavárničky, lavičky a stolky v parku, fontána, metropolitní knihovna (Ghost Busters!)  a trocha klidu uprostřed rušnýho města.

_MG_3390
Bryant park

Večeři jsme si dali kousek od Yotelu na 9. avenue, která je prý proslulá různejma rodinnejma restauracema nejrůznějších národností a druhů (source: opět ten chlápek z lodi). Žába již měla z domova vyhlídnutou italskou pizzerii Capizzi, která je snad i jedna ze sta nejlepších restaurací v NYC dle jakéhosi žebříčku, který Žába objevila. Maj skvělou Margheritu pizzu! Ale fakt nekecám výtečnou!  Prosecco také skvělý, takže nám první večer uplynul krásnou večeří a pak jsme na hotelu i díky jetlagu padli v 9 večer (3 ráno našeho času).

_MG_3695.jpg
Tady nám moc chutnalo…

Sobota

Vstali jsme kolem devátý, odpočatý a plni elánu jsme vyrazili konečně poznat New York. Náš první cíl byl dneska jasnej – Central Park. Využili jsme tedy metro a přepravili jsme se na severozápadní část parku. Central Park je největším parkem ve městě a je to taky místo, kde se natáčelo spousta filmů a kde spousta newyorčanů chodí běhat a kde jsou nespočetné hřiště a dokonce i ZOO. Na vejšku má park cca 5km, na šířku tipuju tak 2km a když jsme se tam vydali my, zrovna tam byl sobotní běh a tisíce lidí běhali v nekonečných zástupech na podporu boje proti Aids.  Park jsme si docela hezky prošli, bylo krásný slunečný počasí a stihli jsme si i dát kafe u central parku a výtečnej muffin s kokosovou příchutí.

_MG_3427Central Park

V plánu jsme ten den měli hlavně muzea a využít něco z našich CityPass vstupenek – ty se daj koupit předem na internetu za cca 100 dolarů a v ceně jednoho City Pass je zahrnuto 6 vstupenek:

2 vstupy na Empire state building (ve dne a v noci)
Metropolitní muzeum umění
Guggenhaimovo muzeum a nebo vyhlidka z Rockefeller centra
Metropolitní muzeum přírody
9/11 muzeum a nebo Muzeum války a aeronautiky na USS Interpid
Plavba kolem Manhattanu nebo prohlídka Sochy Svobody a Ellis Islandu

Výhodou citypassu je, že pokud všechny vstupy využijete, ušetříte celkem zhruba 50procent z cen jednotlivých vstupenek, protože vstupné se v NYC do těhle atrakcí pohybuje kolem 30-40 dolarů za osobu. Navíc si ušetříte i čas, protože se tam často čekají dvě fronty- fronta na lístky a fronta na bezpečnostní kontrolu a právě fronta na lístky pro držitele City Passu odpadá.

_MG_3438Central Park

My jsme v sobotu využili vstupy do dvou muzeií: metropolitního muzea moderního umění a přírodopisného. Chtěli jsme i do Guggenheima, ale tam zrovna předělávali expozice a proslulé spirálovité chodby byly zavřené. V metropolitním muzeu umění nás zaujaly zejména obrazy (Chagall, Picasso, Modiliani a Mirró) ale i výstava kultur oceánie a egyptské kultury. Cestou do přírodopisného muzea jsme jako fandové Beatles nemohli minout Strawaberry fields – místo na památku Johna Lennona, který byl zastřelen kousek přes ulici u slavné Dakota building (která, kromě Lennona je proslavená i filmem Rosemary má děťátko). Dakota byla celá zahalená pod plachtou a zrovna prochází rekonstrukcí, a tak jsme si jen rychle prohlídli ten „slavnej“ vchod do budovy, kde to John dostal a šli jsme zas dál.

_MG_3483.jpg
Strawberry fields

Po obědě v grill restaurantu Uno (kde jsem mimojiné poprvé ochutnal americké Chili a bylo dobré a hodně podobné tomu mému – akorát moc nepálilo) jsme se dostali konečně do přírodopisnýho muzea, který bylo proslavený filmem Noc v Muzeu. A skutečně – prezident Theodor Roosevelt na koni hlídá vchod, kostra dinosaura je ve vstupní hale a v rozsáhlých expozicích muzea najdete vše, co vás o přírodě zajímá. V době naší návštěvy tam byla i výstava o vesmíru a rozšířená expozice dinosaurů.

_MG_3499
Přírodopisné muzeum

V muzeu jsme se potkali už i se spoluhráčem Martinem a jeho ženou Lenkou, kteří trávili v NYC poslední den svý  týdenní dovči a před večerním Hard Rock Café jsme si s nima ještě dali v jednom mexickym baru na Columbus avenue Margharitu.

Večeři v HardRock Café (HRC)  na Time Square jsme si dali od půl devátý a s Martinem jsme se vyfotili u originální basy Paula McCartneyho.  HRC v NYC je čistě turistickej podnik a podle toho to tak vypadá, seděli jsme hned u pódia (kde nikdo nehrál) u plastového stolku v ceně asi 10 dolarů, ale obsluha a jídlo docela šlo (i když ceny odpovídaly centru Manhattanu). Zajímavostí pro nás je, jak funguje v New Yorku zpropitné aneb tzv. tip – při vyučtování vám na stůl číšník přinese účet, vy mu dát svojí platební kartu (případně. necháte u účtu potřebnou hotovost) a on vám ji s účtem přinese za chvíli zpět (PIN k platbě kartou nepotřebují) s dalším lístkem, kde jsou tři řádky: cena útraty, velikost zpropitného a celková cena. Vy dopíšete částku, kterou dáváte jako zpropitné, sečtete to s původní částkou, vpíšete do pole celkové ceny a podepíšete se. Účet i s rozepsaným zpropitným si teprv pak strhne podnik z Vaší karty (kterou už od vás nepotřebují). Zpropitné se dává mezi 15 až 20 procenty (na účtu máte přímo vytištěnou nápovědu kolik dělá třeba 15% nebo 20%) a to hlavně proto, že obsluha má jen opravdu minimální pevnou mzdu a zpropitné tvoří velkou část jejich výdělků – je to tím pádem znát i na kvalitě obsluhy, která se snaží a nestalo se nám, že bychom byli nespokojení.  Tak tedy najedli jsme se, popili a před hardrock café jsme se po jedenáctý večer rozloučili s Martinem a Lenkou a vyrazili jsme noční 42. ulicí zpět do Yotelu.

_MG_3370
Time Square

Neděle

V neděli jsme se vzbudili do krásnýho slunečnýho, ale větrnýho dne. Asi je to tim, jak je NYC hned u moře, tak foukal hodně silnej vítr a i když byla jasná obloha, byla nám docela kosa.  Ráno jsme vyrazili do kavárny KAVA hned u našeho hotelu a je to skvělej podnik – byli jsme tam během našeho pobytu třikrát, ochutnali jsme jejich výtečný pancakes, sandwiche, vajíčka a rovněž i hodně dobrou kávu – suveréně nejlepší z těch, který jsme v NYC ochutnali. Naopak v u krásného kávového stánku v Bryant Parku jsme později dostali příšernej patok.

Mimochodem, nevím jestli to nějak s tímhle podnikem souviselo, KAVA (či-li Kava Kava) je v českým jazyce znám jako Pepřovník Opojný (viz wiki) a nápoj z něj se začíná v NYC prý docela pít v hipsterských kruzích.. jsem zvědavej, kdy to dorazí k nám! 🙂

Po dobré snídani vyrazila žába na papírenskej veletrh a já šel do muzea aeronautiky na letadlový lodi Interpid, která kotví u jednoho z mol na Manhattanu. Muzeum bylo hezký – sama letadlová loď se zapojila do druhé světové války, do války v Koreji i ve Vietnamu a taky vylovila z moře několik posádek prvních amerických vesmírných raket. V plovoucí muzeu si tedy můžete kromě letadlové lodě a její historie prohlédnout i řadu letadel ze všech významnejch  válek, ve kterých byly USA ve 20. století zapojeny. Je tam navíc i ponorka, letadlo Concorde a raketoplán Enterprise, který si za příplatek také můžete prohlédnout. Já si jej nechal na příští návštěvu – od července má být v muzeu i StarTrek expozice, takže až zas někdy budu v NY, vydám se tam znovu 🙂

_MG_3546
USS Interpid

Abych si připadal víc jako amík, koupil jsem si New York Times a sedl jsem si do jedný z kaváren na 42. ulici a dal si tmavý pivo a začetl jsem se do příběhu žen Donalda Trumpa, který zaplnil prostřední dvoustranu výtisku. Volbama a primárkama vůbec místní docela žili a když byla někde zapnutá TV, skoro furt tam bylo něco o politice a letošní prezidentské volbě.  Po pár kouskách jsem se odebral do hotelu, kde jsem potkal navrátivší se Žábu a spolu jsme se vydali ulicemi Manhattanu k Rockefeller centru na první z výhlídek. Vzali jsme to přes 9. avenue a měli jsme štěstí, že tam byl street food festival – doprava uzavřená a na široké avenue byli desítky stánků nejrůznějších druhů kuchyní a stanků a my jen slintali a nasávali ty rozličné vůně – indické a pakistánské kuchyně, kebaby a falafeli, klasické hotdogy, grillované dobroty až po celého čuníka otáčejícího se na rožni. Žába si dala jeden bohatě ozdobenej hotdog a byli jsme dost zklamaní – maso podivné polonamleté konzistence bez nevalné chuti, restovaná zelenina v hotdogu byla nasáklá olejem…  zklamání. Za to stánek s nakládačkama (pickles) byl suprovej a chili okurvička nám moc chutnala a počertech pálila – jedna z mála opravdu pálivejch dobrot, co jsem si tam dal. Grilovaná kukuřice – typický to pokrm jižanů byla rovněž výtečná, hezky osolená a politá horkým máslem… mňam!

_MG_3572.jpg
Já a pálivá okurvička! 

Na trhu jsme utratii veškerou naši nevelkou hotovost a to byl pro nás signál pokračovat dál k Rockefellerově plaza.  Cestou jsme si chtěli nějakou cash vybrat a nakonec jsme uspěli až asi u třetího bankomatu – jejich bankomaty jsou totiž dost předpotopní, některé vypadají jako ze začátku 90. let, špinavý, zaprášený, z dig. displejem jako měli casio hodinky v roce 1992 a člověk se tam skoro až štítí tu kartu strčit.  Za půl hoďky už jsme ale byli u Rockefeller centra, cestou jsme minuli i CBS studia (kde točej populární Tonigh show) a Radio City Music Hall (jedna z nejslavnějších koncertních hal světa) a po zběžné  bezpečnostní kontrole už nás vezl výtah nahoru na vrchol rockefellerova centra. Sice se mezitím zatáhlo a začalo lehce kapat, ale ten výhled stál fakt za to. Otevřelo se před námi panoráma, jaké znám z nejrůznějších fotek a plakátů a hlavně při pohledu na jih na downtown jsem si hned vzpomněl na album od Oasis  Standing on the shoulders of giants  který obsahovalo úplně stejnej obrázek, jakej sem viděl já. Žába, která mezitím na veletrhu koupila nové sešity pro své papírnictví, mi zapózovala i s nimi a udělal jsem tedy několik docela hezkejch fotek. Foukalo to teda opravdu fest a tak jsme se zdrželi asi jen 20 minut a pak jsme se zas vydali dolů, do ulic Manhattanu.

_MG_3617
Žába vyhlíží do velkého světa

Nemohli jsme minout pobočku klenotnictví Tiffany, kde se odehrává první scéna známého filmu Snídaně u Tiffanyho a pak jsme se po Park Avenue vydali směrem ke Grand Central station, minuli jsme  Waldorf-Astoria Hotel, dali si kafe na zahřátí u Starbucksu (který  tam jsou doslova na každým rohu) a za chvíli jsme byli v terminálu Grand Central Station, která byla postavena v roce 1903 a stala se taky takovou ikonou New Yorku a slavné schody v hlavní hale se ocitly v mnoha filmech. Překvapilo mě, že celé patro pod hlavní halou je jedna velká restaurace a prostor, kde se najíte u jednoho z mnoha druhů občerstvení a žije to tam. Ani jsem si tam nikde nevšiml bezďáků.

_MG_3675.jpg
Grand Central Terminal

Kousek od Grand Central Station je slavný mrakodrap Chrysler Building, postavený na začátku 30. let v Art deco stylu. Došli jsme k němu, ale ze země toho moc neuvidíte, díky neuvěřitelný vejšce, takže nejlepší pohled se nám na tenhle mrakodrap nabídl z Empire State Building o den pozdějc.

V neděli večer jsme si koupili jen jídlo do hotelu, byli jsme zmrzlí a uchozený a tak jsme padli a usnuli snad už v půl devátý večer.

Pondělí

Vyspali jsme se opravdu pořádně a již po osmý ráno jsme opět vyrazili poznávat Manhattan. Tentokráte jsme po 9. Avenue vyrazili na jih a došli jsme k Madison Square Garden, kterou postavili na původním místě, kde až do 60. let stála v antickém stylu postavení Pennsylvania Station. Ta už tam bohužel neni a je to velká škoda – nyní je vlaková stanice v podzemí a místo původní budovy je zmíněná koncertní a sportovní aréna a velkej mrakodrap. Ještě že nezbourali Empire State Building, která se hrdě tyčí o pár ulic vedle a kam směřovali další naše kroky. Byli jsme tam kolem deváté ranní hodiny a už i tak tam byla slušná fronta na lístky – naštěstí my měli ten CityPass, tak jsme prošli kolem čekajících, rychle absolvovali bezpečnostní prohlídku a za chvíli jsme si tro trádovali výtahem vzhůru. Pobavili mě tam dva turisti, kteří se domáhali schodiště a chtěli všech těch cca 86 pater jít pěšky. Ani už nevim, jestli jim bylo vyhověno….

_MG_3707.jpg
Empire state building

z Empire state building je opět krásnej výhled a tentokrát jsme daleko líp viděli jižní Manhattan s novým World Trade Centerem. Krásně byla vidět i Chrysler Building s úžasnou špicí a taky první mrakodrap v New Yorku – Flatiron building aneb „žehlička“. Opět mohutně foukalo, ale to nám nijak nezkazilo zážitek z krásnýho výhledu – dokonce jsem teleobjektivem dokázal zazoomovat až na sochu svobody, která je vcelku daleko od Manhattanu na jednom z ostrovů.

_MG_3724
Pohled z Empire state building na jih

Už na vrcholku Empire State Building (ESB) nám začalo kručet v břiše a rozhodli jsme se, že si prohlídnem jih Manhattanu a vydali jsme se k Flatiron building a přilehlého parku na jih od ESB. Asi před půl rokem jsme náhodou u nás doma koukali dokument o mrakodrapech a tam byla i tahle budova a její, na svou dobu unikátní, konstrukce a výtahy. Budova má netradiční, téměř trojůhelníkový, půdorys a i když dneska je spíše jedna z nižších budov na Manhattanu, je to pramáti všech moderních mrakodrapů. Cestou k ní jsme si koupili café a new yorskou pepsi (opravdu je víc sladká než u nás) a koláče k snídani a v parku před „žehličkou“ jsme to spořádali.

_MG_3747.jpgFlatiron buiding aneb žehlička

Stihli jsme se ještě podívat do Tin Pan Alley (28.ulice mezi 5. a 6. avenue) – mekky hudebního průmyslu první poloviny 20. století, která je nyní omšelou nezáživnou ulicí a málokdo by dnes tipoval, že tady se udával trend hudebního průmyslu před sto lety. Skladatelé jako George Gerschwin, Irving Berlin, Sammy Cahn, Cole Porter, Scott Joplin a spousta jiných zde vydávalo své největší hity, rodily se tu slavné muzikály a písně jako Ain’t she sweet, Swanee, Sweet Georgia Brown, Alexander Ragtime Band či třeba Baby Face nebo Whispering. Sláva Tin Pan Alley zanikla s nástupem rock’n’rollu, ale svou důležitou roli ve vývoji moderní jazzové a populární hudby sehrála. A takhle vypadá dnes:

_MG_3744
V těhle domcích sídlily ještě před cca 80 lety nejslavnější hudební vydavatelství…

Další cíl návštěvy byl pro nás jasnej – Washington Square v Greenwich Village – chtěl jsem vidět, kde bydlel asi nejslavnější českej emigrant v NY, Jiří Voskovec.  Washingtono náměstí je poblíž místní univerzity a na něm v parku, kde původně kdysi stál hřbitov, je spousta studentů a Greenwich Village má již mnoho desítek let pověst mekky bohémů, umělců a čtvrť je to opravdu příjemná. Je tam taky hezkej kamennej „vítěznej oblouk“, kde začíná 5. avenue a pořád tam jsou v rohu parku šachový stolky, kde si můžete zahrát s místníma o pár dolarů šachovou partii. Najít adresu Washington Square 39 1/2 pro nás nebyl problém a spatřili jsme tedy dům, ve kterým strávil J. Voskovec první část svého pobytu v NY (na druhou adresu v 89. ulici jsem se vydal v předposlední den) a musel to tam mít v 60. letech hodně dobrý.

_MG_3765.jpg
Já a Washington square 39 a půl…

 Metrem jsme se po té přiblížili k World Trade Center, kde panoval neskutečnej ruch, davy lidí a další průvodní jevy jednoho z bussiness center New Yorku. Na místech původních dvou věží jsou tam dvě nádrže – památníky se jmény obětí oné tragedie a nedávno vyrostlo nové World Trade Center – nejvyšší budova v NYC, která ukazuje sílu ducha Ameriky. Martin, kterej s Lenkou WTC muzeum navštívil, nám vyprávěl, že vevnitř je to hodně patetický a hraje se tam na city  – slyšíte hlasy umírajících, jak volají příbuzným, že je milujou, koukáte se na fotky zesnulých, na zakrvácené dívčí šaty a podobné lahůdky… takže jsme si rádi nechali muzeum ujít. Menší ostudu jsem tam ale udělal – je tam totiž jakýsi Survivor Tree – či-li strom, který přežil 9/11 a který symbolizuje návaznost mezi starým a novým WTC. Nevim proč, ale cedule s šipkou „strom, který přežil“ mi přišla šíleně srandovní a rozesmál jsem se, až mě musela Žába napomínat. Doufám, že jsem tedy Ashmena a Lukyhella, vonácké sýčky, potěšil touto mou ostudou.

_MG_3779
Nové World Trade Center

Jeden člověk, co tam zametal chodník, mě viděl a řekl mi prej že „You looks like Paul McCartney!“ a ukazoval na moje vlasy, což mě i Žábu v tom zmatku pobavilo. „Rychle odsud pryč!, sedli jsme zas do metra a poprvý opustili manhattanskej ostrov a nechali se dovézt do Brooklynu. Cílem byl samozřejmě nejslavnější newyorskej most, ale taky hospoda, kterou nám Martin s Lenkou doporučili, která se měla nacházet nedaleko něj.  Brooklynský most jsme našli po mírném bloudění (a já si ho nejdřív spletl s blízkým manhattanským mostem) a odpočinuli si u něj chvíli. Proběhlo i pár „povinnejch“ fotek a žízniví a záchodachtiví jsme se vydali do The Old Fuller’s, která byla nedaleko.

_MG_3790.jpg
Brooklynský most

Objednali jsme si pivka a jeden z číšníků na nás promluvil lámanou češtinou, že prej studoval v Praze a tak jsme také zažili nečekaný setkání se skoro-krajánkem. U Fuller’s to vypadá hezky staře (to není retro – to je starý!) a konečně to byla newyorská hospoda, jakou jsem měl tak nějak vysněnou – hezkej dřevěnej interiér, gramofový desky jazzovejch a swingovejch americkejch interpretů, spousta chlastu za barem, klenutej strop a hezkej výhled ven. No byli jsme tam skoro dvě hodiny a měl jsem co dělat, abych Žábě a její pivní žízni stačil! Nakonec jsme ale vylezli ven a dali si ještě výbornej hotdog a bagetu u stánku hned pod Brooklynským mostem.  Jelikož ale hlad byl fakt velkej, vydali jsme se ještě jednou k Washington Square, kde jsme předtím zahlídli takovou typicky „filmovou“ newyorskou restauraci a tam jsme si dali k obědu chili a řeckej salát. Porce opět obrovský, jak je místním zvykem, ale podnik příjemnej.

_MG_3774.jpg
Tady jsme se nadlábli… všimněte si auta městské policie NYPD…

Pondělí bylo asi nejakčnějším dnem našeho pobytu – stihli jsme toho fakt hodně – po obědě jsme šli na chvíli na siestu do hotelu (bylo už kolem 3., tak to byla spíš odpolední siesta), já stihl online videopokec s Chechtem a Vlnou – kolegy pondělníky a jen co jsme si chvíli oddechli, vyrazili jsme opět do ulic NYC.

Chtěli jsme vidět hotel Plaza – jeden z nejluxusnějších hotelů ve městě, kde se natáčela rovně velká dávka filmů – např. bosé nohy v parku, apartmá v hotelu Plaza a nebo Sám doma v New Yorku. Hotel je opravdu majestátnej, položenej hned u Central Parku a né náhodou tu bydlej všechny ty herci a herečky a slavné osobnosti.

IMG_20160516_175935.jpg
Slavnej hotel Plaza

Zbytek večera už jsme se spíš toulali a kochali se hezkejma a drahejma barákama u Lexington avenue a nakonec se v noci zas vrátili do Yotelu a padli.

Uterý

A byl tu náhle náš poslední celej den v Big Apple a večer nás čekala Broadway, a tak jsem si ho chtěl pořádně užít. Vstával jsem už v  6 ráno, abych se podíval na netu na hokej z MS a fandil jsem naší reprezentaci proti Švýcarům (naposled jsem v 6 ráno na hokej vstával snad při Naganu 98). Hokej se vyvedl, švýcary jsme v napínavým zápase porazili a to se už vzbudila i Žába a vyrazila opět na svůj papírenskej veletrh, kde se zúčastnila i dvou, prý hodně zajímavejch, přednášek. Já jsem se rozhodl podívat na západní část Manhattanu směrem od Central Parku a v 89. ulici jsem se podíval na druhou newyorkou adresu J. Voskovce – hezkej barák tam měl. Došel jsem až do Riverside parku, ve kterým je starej válečnej pomník vojáků a námořníku a v tomhle parku se taky natáčely scény z filmu Láska přes Internet. Prošel jsem se pak hezkym obloukem a parkem a nakonec jsem došel opět až ke Columbus Circle, což je, jak název napovídá, rušné náměstíčko a křižovatka s metrem v jihozápadním rohu Central Parku. Dostal jsem šílenou žízeň na pivo. Nelenil jsem, přiblížil jsem se metrem zpět na 42. ulici a na 10. avenue jsem si dal 3 kousky v Mr. Biggs Bar & Grill. Byli tam takoví typičtí američtí ožralové, na TV u baru baseball, na další vysílali prehistorické díly sitcomu Roseanne a já se cejtil skvěle.

IMG_20160517_103657.jpg
Voskovcův dům na 89. ulici

S Žábou jsme si pak dali sraz a vyrazili jsme naposledy do Greenvich village na výtečnej burger v „Burger Jointu“ – byl opravdu poctivej, dobrý maso a sejra, ale cejtil jsem ho pak v žaludku skoro až do druhýho dne. Opravdu američani porce nešidí. Žába chtěla nedaleko navštívit ještě jeden malej obchod s razítky  Casey’s rubber stamps a po chvilce hledání jsme ho opravdu našli  na 11. ulici – malá domací továrnička na razítka – měli tam stovky hotovejch razítek, ale klidně vám na počkání vyřezali nějaké vlastní a originální. A příjemně stylově to tam zapáchalo gumou :).

IMG_20160517_141921
Burger joint

Odpoledne jsme si šli ještě rychle koupit něco na sebe, protože nás čekala večerní kultura – divadelní představení – vlastně muzikál – o kapele (nikoliv hotelu) Four Seasons, který již deset let úspěšně hrají pod názvem Jersey Boys. Muzikál dokonce Clint Eastwood zfilmoval a film rovněž neni špatnej.  Broadway, abych ji přiblížil nepolíbeným – je název nejdelší ulice na Manhattanu, která se táhne  od jihu na sever přes celej ostrov a jelikož na a kolem této ulice je velké množství divadel, divadýlek, klubů a podniků, tak se název „Broadway“ stal synonymem pro divadelní scénu na Manhattanu. Jak už to tak bejvá, kvalita produkcí na Broadwayi má různou kvalitu – od kýčovitejch pastí na turisty (kousek od našeho hotelu hráli např. muzikál The Trip – je to defacto koncert takovejch newyorskejch Basketles, akorát v kostýmech a chtěj za lístky šílený prachy) až po úspěšné a kritikou ceněné muzikály typu Chicago či právě i Jersey Boys.

IMG_20160517_185404.jpg
Pohled z balkonu na podium těsně před začátkem…

Vyrazili jsme pěšky a venku bylo opravdu živo. Prodírali jsme se před davy divadelchtivých newyorčanů a turistů, potkali jsme (spíš zahlédli) herce Michaela Shannona (Van Alden v Boardwalk Empire) a před August Wilson Theater v 52. ulici, kde se Jersey Boys hrajou, stála už delší fronta. My lístky už měli, tak jsme si sedli do jediného volného baru (Russian Samovar) a stylově kromě piva jsme dali i White Russian, oblíbenej nápoj „Dude“ Lebowského.

Jersey Boys začali kolem půl osmý a hned na začátku bylo jasný, že je to všechno opravdu profi. Živá kapela, dobře zpívající muzikanti, střídmé ale funkční kulisy a hlavně dynamika, kterou jsem na divadle u nás zatim neviděl (ok, nejsem žádnej divadelní znalec). Líbily se mi předěly či spíše střihy mezi jednotlivejma scénama – žádný zatažení opony, změna kulis a vytažení opony – scéna se měnila defacto za pochodu – např. jednu z písniček začala kapela hrát jakoby ve zkušebně a zhruba v půlce vyjely pódiovým výtahem na podium koncertní mikrofony, pomocníci rychle přisunuly na podium stolky, kolem nich si sedli další herci, kapelu osvítil bodovej reflektor, i zvuk kapely se lehce změnil, zvukař přimíchal zvuky publika a najednou, během cca tří sekund co se právě popsané seběhlo, se kapela ocitla při koncertu a dohrávala pořád tu samou píseň – je to hodně filmovej styl práce a střihu scén. Děj Jersey Boys je, jak už jsem zmínil, o  vokální kapele z nedalekého New Jersey, která se proslavila hlavně v letech 1962-1964 hity jako Sherry, Big Girls don’t cry či Walk like a man, později slavili ještě úspěch třeba s Bye Bye, Baby (slavnější je ale dnes cover od Bay City Rollers) či December, 1963 (Oh, what  a night) a kromě připomenutí těchto hitů se v muzikálu také dozvídáme o vztazích mezi členy kapely a její trnité cestě k úspěchu. Většina muziky byla hrána naživo a zpěvy byly docela dobrý, i když nám se příliš nelíbil představitel role Franka Valliho, hlavního zpěváka Four Seasons.  O přestávce jsme si na divadelním baru dali drink a já si dal nejdražší panák Jamesona v životě za 20 dolarů (a to nám barman ještě 4 dolary odpustil, protože víc hotovsti jsme u sebe neměli a terminál jim nefungoval).

Divadelní představení se nám líbilo a poslední noc v New Yorku jsme strávili noční procházkou a pak drinkem v hotelovým baru.

Středa

Probuzení, mírná nervozita z nadcházející večerní cesty letadlem a omrzelost z toho, že už to končí. Za pět dní jsme defacto stihli jen nasát atmosféru velkoměsta a už musíme balit, ach jo.  Prodloužili jsme si aspoň checkout v hotelu až na jednu odpoledne, nechali tam kufry a po snídani v Kava kavárně jsme vyrazili na poslední atrakci, která nám v City Passu zbývala – na okružní plavbu kolem Manhattanu. Loď kotvila asi 20minut pěšky od našeho hotelu a v jedenáct jsme vypluli. Cestu nám znepříjemňoval silnej vítr, ale o zábavu se staral náš cestovní průvodce, kterej vypadal jak „Dude“, kterýho jsme oslavovali včera White russianem a ten nám přes mikrofon na lodi vyprávěl o New Yorku, o památkách, kolem kterejch jsme pluli a já si došel na lodní bar pro první Budweiser této plavby. Mimochodem – tohle pivo je oproti Budvaru příšerná voda… ale lepší, než abych pil tu jejich opravdovou vodu.  Během dalších 90 minut jsme obepluli skoro celej ostrov, podívali se zblízka i na Sochu Svobody, podepluli všechny významné mosty, v dálce jsem zahlédl i slavnou budovu spojených národů (tam se musim vypravit příště) a naskytlo se nám i několik hezkejch celkovejch pohledů na Manhattan a mrakodrapovou džungli.

_MG_3865.jpg

Po návratu do hotelu už zbývalo jen dobalit, checkoutovat se na Yotelovské e-recepci (recepční tam nemaj, maj na to přímo dotykové kompy) a tradá metrem éčkem opět na Jamaica station a pak air-trainem na JFK. Měli jsme sebou místo jednoho kufru zpět kufry dva (žabka pašovala sešity, které tam sehnala, ale nakonec to ani nikoho nezajímalo). Po obědě v letištní restauraci jsem nám pak koupil flašku vína v letištním baru, opili jsme se, pak si ještě dali na kuráž Sriraccha-Mary (to tam fakt maj!) a tradá letadlem přes Paříž domu. Jelikož jsme letěli ze západu na východ, smrskla se noc jen asi do tří hodin a po osmé ranní jsme vystupovali lehce rozlámaní a ospalí na De Gaulleově letšti v Paříži. Tam jsem si taky přečetl, že před pár hodinama se ztratilo letadlo mířící z Paříže do Egypta a oddechl jsem si – dneska už aspoň nespadneme, protože z hlediska pravděpodobnosti je to ještě víc krajně nepravděpodobné, když už se jedno letadlo ztratilo. Let do Prahy byl asi hodinu zpožděnej, ale nakonec jsme šťastně v poledne ve čtvrtek 19. května vystoupili na Ruzyni a doma, po přivítání s kočkama, padli a spali. Už se těšim, až se zas někdy do New Yorku vrátíme.

Luke

IMG_0241.JPG

Po roce v „nové“ práci

Včera jsme s Chechtem ve W mimojiné zapili i rok naší spolupráce v IT oddělení jedné nejmenované společnosti.  Pojem „IT oddělení“ zní tedy v našem případě trošku nadneseně, protože to jsme vlastně jen my dva v Praze, jeden kolega v Paříži, tři v UK a od Června jeden v Německu.

Já jsem se za ten rok naučil hodně novejch věcí (naposledy v minulým týdnu např. UniFlow pro bezpečnej tisk) a neustále jsem motivovanej na sobě pracovat, což oceňuju pozitivně a baví mě to. Zlepšil jsem se i v angličtině a to díky každodenní komunikaci v tomhle jazyce (česky mluvících je u nás asi jen 40 procent lidí) a taky díky lekcím jazyka, který mám 2x  tejdně.  Tenhle rok nás čeká velká událost v Červenci a to stěhování naší pražské kanceláře s cca 350 lidma do Butovic a dál certifikace ACMT 2016 od Applu (certifikovaný technik), kterou máme možnost si jako „ajťáci“ letos udělat.

Nemůžu se nezmínit i tom, že nám letos zaměstnavatel nabídl i krásný pracovní benefity- mezi nimi např. 12 sickdayů, docela velký příspěveky na důchod a živ. pojištění, plně hrazená nemocenská od prvního dne, zdarma lékařská péče u smluvní zdravotní firmy, placenej firemní mobil,  zvedli nám i hodnotu stravenek a zkrátka to v nás dělá pocit, že si nás váží – samozřejmě očekává se na druhou stranu i zvýšené pracovní tempo a tak si člověk přes den příliš neodpočine a nezastaví se.

Dalším nezvykem pro mě je i fyzická nepřítomnost nadřízeného (manažera) na pracovišti – v předchozích zaměstnáních jsem byl zvyklej, že je má práce bedlivě kontrolována, odezva nadřízeného téměř okamžitá a byl k dispozici téměř kdykoliv. Zde naopak, tím že máme managera v Anglii, je na nás kladená i větší volnost v rozhodování v otázkách každodenních a jen  videohovory jednou za 14 dní mě udržují v kontaktu s mým manažerem, kterého jsem vlastně ani zatím ještě osobně nepotkal.

Velkou oporou v tomhle prvním roce mi byl právě kolega a kamarád Arnošt a myslím, že jsme se vypracovali v docela produktivní dvojku.

Tolik tedy k prvnímu roku mé současné práce a já se těším na ty další měsíce a výzvy, který mě v práci čekaj!

Luke

 

Víkend v Lednici

Nikoliv tedy v chladničce, ale na jižní Moravě….

Ondra s Káťou nás do Lednice lákali již několik let a nakonec nám to vyšlo až tenhle víkend a jsme rádi, že to vyšlo i tomu počasí, který bylo nádherný po celý dva dny.

Já vyrazil už tradičně vlakem v Pátek v poledne, v Břeclavi jsem se srazil s Žábou, která se vracela vlakem z Bratislavy ze služebky a spolu jsme pak absolvovali krátkou autobusovou cestu do Lednice, kde jsme se ubytovali v pensionu Harmonie. Tam nám všem Ondra zamluvil dvoupokojový apartmán.

Pension, navzdory trošku kýčovitýmu názvu, byl velmi příjemnej, dobře tam vařili a vše bylo čistý a funkční. Majitelé nám dokonce na sobotu připravili i menší degustaci vín v místním sklípku, kde jsme se dozvěděli lecos nového o místních jihomoravských vínech.

Kaťá s Ondrou přijeli se zpožděním kvůli zácpě (na D1) a hned dorazili za náma na večeři k Tlustým – asi nejslavnější místní restauraci, která se proslavila mimojiné i jedním dílem v Ano Šéfe. Poctivě dělaná lokální kuchyně, pestrej výběr vín, sýrů a uzenin z místní produkce, příjemná obsluha a moderní prostředí dělá z Restaurace u Tlustých ideální místo pro návštěvu, pokud se v Lednici zastavíte.

Nám s Žábou se ještě líbil další nedaleký podnik U Volhy (tento automobil zdobí i prostor před restaurací), který má krásný salonek s krbem a křeslama v anglickém stylu.

IMG_20160429_192732

První večer jsme tedy stihli v Lednici jen večeři u Tlustých a pak jsme se znaveni vydali na pokoje. U Tlustých nás trošku zklamal výběr vína – hlavně tramín červený ročník 2014 z vinařství Zapletal se ukázal nechutný a byl po ochutnání a divném zápachu vylit do dřezu – asi se zkazil… Celkově musim říct, že žádný vyloženě výtečný vína jsme tam za ten víkend neobjevili….

Na pokoji jsme ale učinili objev největší – Mňau TV! Ano, nová televize, která by snad měla jít naladit i v Praze, vysílá nonstop smyčku z různejch domácích videí se zvířaty a je to dobrá prdel – hlavně když máte upito.

Druhej den začal krásnou snídaní venku na zahrádce pensionu – v mém případě sídaně obsahovala i párky a dvě piva a pak jsme už za slunečnýho počasí vyrazili objevovat krásy Lednice. Naše kroky nejprve vedly k zámku a do zahrad, které jsou opravdu nádherný a vzorně udržovaný.

IMG_20160430_101807

U zámku jsme si prohlídli velký, 300 let starý skleník, dali si kafe v blízké kavárně a už bylo 11:30, kdy byl čas na oběd – opět u Tlustých. Hlavně díky tomu, že Ondra nemůže lepek, jsme v restauracích moc neexperimentovali a chodili jsme tam, kde to má Ondra vyzkoušený a „bezpečný“. Já moc hlad neměl, takže jsem si dal jen výtečnou zelňačku a po obědě jsme vyrazili k asi nejslavnějšímu místu v parku – k minaretu. Zhruba 5km cesta k němu vede přes krásnej park kolem jezera a u minaretu je i stánek s občerstvením a pivem, takže jsem mohl dobře udržovat hladinku a den tak příjemně  plynul.

IMG_20160430_132655_1

Minaret je vysoký 60m a dá se vylézt i nahoru, což jsme ale znavení odmítli – já pravdivě tvrdil, že pokud by bůh chtěl, aby člověk sledoval svět z výšky, udělal by holkám prsa na hlavě a né na hrudi…

Park jsme obešli celej a cestou od Minaretu jsme se pak stavili na kávu a také v místním muzeu První republiky. Je sice rozměry malé, ale ukazuje docela krásně, jak se v Lednici žilo před téměř sto lety a nejzábavnější částí je pak fotoateliér, kde si můžete vybrat kostým a šaty a vyfotit se sami před umělým stylovým pozadím.. tam jsme se hezky vyblbli.

Večer jsme měli naplánovanou onu degustaci vín a jelikož jsme byli mírně znavení, s žábou jsme povečeřeli v našem pensionu a Ondra s Káťou zůstali věrni Tlustým a dali si jídlo do třetice i tam.

Degustace vín se konala v příjemném cihlovém sklepení našeho penzionu a ochutnali jsme několik místních odrůd vín – muškát, pálavu, neubeurské, pak zweigen a i nějaké červené (názvy jsem možná napsal blbě, tak to omluvte) a ani jedno nás nijak výrazně neoslovilo, nicméně koupili jsme si na pokoj aspoň dvě lahve růžovýho zweigenu, kterej se dal pít a u Mňau TV, Vítězství vůle a  Trháku pak obě láhve padly.

Neděle už byla jen ve znamení cesty domů – projeli jsme ale Ivančice (nelíbilo se nám tam) a nakonec jsme si dali oběd v Třebíči v překvapivě dobrý pizzerii na náměstí.

Výlet se nám hodně líbil, mně osobně trošinku zklamala Lednice jako město – z tohohle pohledu jsou myslím Valtice se svým velkým náměstím zajímavější, nicméně Lednice to zachraňuje zámkem, zahradami, Minaretem a Tlustejma 🙂

Luke

 

Dovolená v zemi Třetího prince

V polovině dubna jsme s Aničkou vyrazili na dovolenou do Adršpachu, kde se natáčela většina scén z pohádky Třetí princ (pokud film neznáte, podívejte se na skvělou recenzi od Lukyhella tady: https://www.youtube.com/watch?v=cqCHexJToaY). A země je to skutečně pohádková, skály vytvářejí zajímavé město, kterým se můžete proplétat a kochat se monumentálními panoramaty. Kdyby se v Čechách filmoval Pán Prstenů, Roklinku by natáčeli právě tady. Bez digitální efektů.

P1090219           P1090235

Zatímco v Praze už všechno kvete, na severu Čech se jaro teprve probouzí. Teplota nás nepříjemně překvapila o pět stupňů nižší a stromy byly ještě holé, bez květů a zelených listů. Cestovali jsme vlakem přes Hradec Králové přímo do vesnice Adršpach, kde jsme měli rezervován penzion Apartmány u Kozárů (http://www.penzionkozarovi.cz/). Penzion můžeme doporučit, protože nám poskytl během dovolené maximální komfort v nově zařízeném apartmánu s koupelnou a WC. Nechyběla ani televize a rychlé wi-fi připojení, takže jsme mohli přes youtube sledovat v HD novou Točnu a Krtka psychopata.

IMG_20160415_120523

Vstup do labyrintu Adršpašských skal se nachází u vlakového nádraží a je zpoplatněn. Hned na začátku nás uchvátilo pískovcové jezero, které jako by snad ani nepatřilo do Čech. Celý Adršpach je chráněnou krajinnou oblastí a hlavně proto je v jezeře zákaz koupání. Kdyby bylo o takových 15 stupňů víc, byla by to muka. Voda vyloženě láká ke koupeli.

P1090200

Značená cesta nás potom vedla mezi skalami, které překvapí svou rozmanitostí a tvary. Jedna skála připomínala homoli cukru, další varhany. Nechyběly ukazatele upozorňující na zajímavé skalní masy. Vstup do nejatraktivnější části je gotickou brankou. Jakmile jsme jí prošli, dostali jsme se na úzkou cestu mezi skalami, které nás obklopovali ze všech stran. A aby toho nebylo málo, vedle nás bublal potok.

P1090247 P1090261

Po stezkách a někdy i úzkých schodech jsme se dostali k vodopádům a soše hlavy Johanna W. Goethe, který tato místa navštívil. Celou idylu narušovalo „jen“ několik desítek mladých polských turistů, kteří si vzali za úkol blokovat nám cestu. Třikrát jsme se museli skrz ně prorvat a bránit se nevraživým pohledům staršího průvodce s účesem typu deka. Pak jsme se dostali k horskému jezírku, kde jsme si zaplatili projížďku lodí. Usedli jsme na příď plavidla, kochali se pohledem na skály, těšili se na plavbu… a v tom se přiřítila skupina polských opilých důchodců. Obsadili zbytek lodě a mařili nám idylu svou přítomností.
Lodivod nastoupil do plavidla a začal nám popisovat, co vidíme. K našemu zděšení polsky! Až na nás dva byli v lodi Poláci, a tak mluvil jejich řečí. Výklad pro nás rázem dostal nový rozměr. Nakonec jsme se ale docela i pobavili.

P1090311

Celkově se dovolená vydařila (až na Poláky) a odpočinuli jsme si od práce a Prahy. Pobyt v Adršpachu jednoznačně doporučujeme a pokud tam vyrazíte, je lepší jet aspoň na týden. V okolí je mnoho tras, které se dají projít. Přímo ve vesnici Adršpach je hned několik penzionů. Obchod tady nenajdete, ale je tu několik restaurací a hospod. Výborná je knajpa U Tošováka, kde mají klasickou českou kuchyně… a kořeněné červené víno. Dobré pizzy připravují v Kalírně, kde se sházejí hlavně mladí lidé a takoví ti horští hipsteři 🙂

Lou

Výlet a koncert v Plauenu

Konečně se mi splnil jeden z hudebních snů a zahrál jsem si koncert i mimo čr. Trvalo to přesně 377 koncertů než se tak stalo, ale nakonec nám s Psycho Doors revivalem přišla nabídka zahrát si v klubu Ranch v německém Plauenu (Plavno) asi 30Km severně od Aše.

Jelikož kluci nesehnali dodávku, dobrovolně jsem se pasoval do role vlakocestujícího (což si užívám) a vyrazil tak do nevelkého bývalého východoněmeckého městečka po vlastní ose z Hlavního nádraží. Před cestou vlakem mám už takovej svůj rituál – nejdřív zajdu na hlaváku do Šalandy na Krušovickou 12ku (a případně i žrádlo), pak si koupím zásoby piva v plechovkách na cestu a mohu si pak užívat důstojného cestovního zážitku.

Jel jsem nedjřív do Drážďan a cesta mi příjemně ubíhala četbou a pak sledováním Twin Peaks, který jsem nedávno zase rozkoukal. V Drážďanech jsem pak přestoupil na lokálku, která mě po dalších dvou hodinách dovezla až do Plauenu.

hofbahn

Plauenské nádraží, které bylo za druhé světové války zničené bombardováním, je znovu postavené v moderním stylu a je položené hezky nad městem, takže cestou do města to s váma jde z kopce.

Dorazil jsem tam asi tři hodiny před zbytkem kapely, takže jsem si prošel město, dal si burgera a kávu, pak jsem si dal dvě piva na zahrádce na starém náměstí, pak jedno hnusný pivo v typický plauenský zahulený pětce a nakonec jsem v 6 dorazil před The Ranch – místo to pravidelných víkendových koncertů – hrají zde pravidelně i Špejbls Helpers – českej ACDC revival, takže jsme byli v dobrý společnosti.

ranch

Z personálu uměl anglicky jenom zvukař, takže domluva s majitelkou byla trochu obtížnější, ale dostali jsme od nich basu piv do zákulisí, dobrou večeři, vodu a taky hezky zaplaceno, takže jsme se snažili předvést opravdu to nejlepší, co v nás je. Koncert začal po desáté večer a skladba publika byla 40 let a výše, postupně se ale osmělili a nakonec se našla i řada tancujících jedinců. Náš repertoár byl klasickej, přidali jsme Touch Me, Not to touch the earth a zahráli dvouhodinovej koncert včetně dvou přídavků.

Kluci se po koncetu sbalili a vyrazili ku Praze, já dopíjel v klubu basičku piv a měl jsem v plánu, že se propiju do šesté hodiny ranní, kdy mi jel opět přes Drážďany vlak do Prahy. Bohužel ale v půl třetí klub zavíral a v Plauenu žádnej nonstop nemaj, tak jsem strávil hezký skoro tři hodiny venku u nádraží na lavičce jako bezďák a hezky jsem se třásl zimou. Jen Cimmrmani mi na spotify dělali společnost a v půl šestý se konečně otevřelo nádraží a já se mohl trochu ohřát a dát si ranní kafe. Největší úlevou ale pak bylo teplé sedadlo ve vlaku zpět do Drážďan a po vcelku obyčejný cestě jsem byl v poledne opět na hlavním nádraží. Odpoledne jsem pak dohnal doma spánek a večer jsme s Žábou a Ondrou a Káťou zakončili víkend u Bansethů výbornou kachnou a pivem.

Byl to pro mě docela náročnej víkend, ale hraní v říši se mi líbilo a doufám, že si ještě někde mimo ČR zahrajem

Luke

Jaro!

Letos začalo jaro kvůli přechodnému Únoru už 20. Března a tenhle velikonoční víkend má bejt konečně první pořádně jarní. Navíc letos máme o jeden den volna navíc, takže konečně si taky víc odpočineme od práce.

Já mezitím už pomalu chystám tělesnou formu na jaro a na výlety – skoro každý ráno doma na pásu běhám a zjistil jsem, že strašně dobře se běhá při sledování hokeje! A pár zimních kil už zas bude brzo dole.

Minulej víkend byla Žába s Kašmidašem na prvním letošním trhu a byla velmi úspěšná. Stinnou stránkou ale je, že tam po těch dvou dnech stání venku nastydla, takže teď leží doma se zánětem průdušek a musí se léčit.IMG_20160319_123445.jpg

Nejspíše mne tedy nebude moct doprovodit na chatu, kde se pustim do jarních prací na zahradě a docela se těšim, až z tý Prahy vypadnu.  Taky bych tam chtěl zkusit zas konečně začít psát nějaký písničky, tak snad se dostaví nápady a čas 🙂

Od hudby k TV VONA – již zejtra by měla bejt na Youtube premiéra dalšího dílu Točny, kterej jsme natáčeli asi rok, takže budu hodně zvědavej, protože si skoro už vůbec nepamatuju, o čem ten díl je :). Počítám, že Lou sem přidá příspěvek s odkazem na video.

Koukal sem na kalendář na Duben a je to hezky nabitý – chystáme se podívat do Lštění,  do Lednice (opravdu do té s velkým L), s Doors bychom měli hrát v Německu, Žába pobude pár dní pracovně v Barceloně (je to pobuda), zúčastníme se Kátiny promoce, ve kterou po deseti letech studia příliš nevěřila ani ona sama, s Basketles se vrátíme do Mělníka a místního  „cavernu“ Stará Mydlárna, zahrajeme i opět na Kladně na plese basketbalistů  a s Žábou máme lístky i na koncert Ondřeje Havelky a jeho swingující orchestr.

Do toho v práci pomalu chystáme červencový stěhování do Butovic a s Chechtem a ostatními stále dodržujeme tradici pondělnických večerů (převážně) ve Woodstocku. A bude ještě lépe – za chvíli se otevřou zahrádky hospod a bude se pít jedna radost! 🙂

Tak si užijte Velikonoce!

Luke

Macbook Air aneb „Vindousák“ si zvyká na „mek“

V práci po nás chtějí, abychom si udělali Apple certifikaci pro Macbooky, což je sice super, ale pro člověka, kterej příliš Mac nepoužíval je to trochu záludný. No každopádně jsem si tedy v práci změnil pracovní laptop a nafasoval jsem si Macbook Air 13″ (2014 edition), abych si na něj zvykl, naučil se ho ovládat a abych se s ním zkrátka sžil.

IMG_20160312_193035

Začnu klasicky od specifikace:
Intel i5, 8GB ram,grafická karta Intel HD 5000, 256GB SSD HDD, 13 palcový displej

Dojmy

Že jsou produkty od Applu vychytaný po stránce designu není žádný překvapení a proto po týhle stránce mě MB AIR nezklamal. Lehké hliníkové tělo o váze necelých 1,5 Kg,  překvapivá tenkost celého těla, která je i ve srovnání s mejma oblíbenejma Lenovama opravdu pozoruhodná – zde srovnání s T420:

 

IMG_20160312_192924

Nabíjecí konektor drží na MB pomocí magnetu, což je další specialita Macu, avšak občas se stane, že kabel odpadne při manipulaci s laptopem 🙂 Klávesnice je plnohodnotná s nastavitelnou úrovní podsvícení, což oceňuju i teď, když píšu téměř potmě. Zklámáním při porovnání s Windows laptopy je počet rozšiřitelných portů – vzhledem tenkému tělu je zde opravdu jen nutné minimum – 2x USB 3.0 port, sluchátkový výstup, SD slot na karty, napájecí konektor a Thunderbolt konektor (ke kterému si můžete koupit různé redukce – např Thunderbolt-VGA, Thunderbolt-HDMI či Thunderbolt-Ethernet aj). Macbook Air ale není zamýšlen jako pracovní stanice, takže chápu, že porty jsou zde spíše pro případ nouze a notebook sám je určen hlavně pro práci do „terénu“ (rozuměj – hipsterské kavárny, letadla apod).

Pohled ze stran:

IMG_20160312_193052IMG_20160312_193113

Co mě naopak uchvátilo, je výdrž baterky – 10 hodin neni vůbec problém s max. jasem displeje a zapnutou WiFi a laptop skutečně dokáže sloužit v pracovním dni bez nabití.

Displej má rozlišení 1400×900 bodů a jeho kvalita je, jako už tradičně na MB, výborná a podání barev opravdu dobré.

Touchpad se mačká trochu víc ztuha, než jsem byl zvyklej na Lenovu, naštěstí lze ho nastavit i do „tap“ módu, takže nemusíte ve výsledku touchpad stisknout pro vyvolání „left-clicku“ myši.

Zvuk z reproduktorů je hezky hlasitej, středovej a na notebookové poměry docela kvalitní.

Software

Když jsem poprvé pracoval v MAC OS, hodně mi to připomenulo linux – zejména Ubuntu. A skutečně – Mac OS má hodně s Linuxem společného a celkově je filozofie ovládání a správýy tohohle systému hodně podobná.  Musel jsem si samozřejmě osvojit nové klávesové zkratky, trochu si systém přizpůsobit a musím říct, že teď se v něm už docela orientuju.  Jen souborovej systém mi příjde daleko míň přehlednej než ve Windows.

Dobrý je, že drtivá většina současných aplikací již existuje i pod Mac OS, takže můžu používat defacto vše, na co jsem byl zvyklý pod Windows – ať už je to Spotify, prohlížeč fotek XnView, VLC player, Cubase,  MS Office, všechny základní prohlížeče internetu, Google Drive i One Drive a i řadu her, který jsem si dřív na Steamu koupil.

Hodně se mi líbí aplikace na čtení e-knížek iBooks a musím říct, že četba knih je na MB o dost příjemnější než na Windows. Čtečka totiž používá velmi příjemnej font a rozložení obrazovky, která v kombinaci s kvalitním displejem opravdu nenamáhá tolik oči a knížky se čtou opravdu lehce.

Díky 8GB ram není problém provozovat VirtualBox a v něm Windows 7 na virtuálním stroji pro případ nouze, ale zatím jsem nenašel aplikaci, kterou bych si musel do W7 instalovat.

Po 5 dnech intenzivního používání MB Air jsem zatím docela příjemně překvapenej, jak použitelnej systém to je a díky lehkosti a přenositenosti to teď bude muj hlavní pracovní laptop.

Luke