TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: 30s

R. A. Dvorský v Londýně (1934)

rad0001

Kapelník, skladatel a zpěvák  R. A. Dvorský (1899-1966) patřil spolu s Karlem Hašlerem a  Jaroslavem Ježkem k nejvýraznějším hudebním osobnostem meziválečných let. Dvorského „Melody Makers“ a později „Melody boys“ patřily v 30. letech mezi nejslavnější orchestry té doby a kromě spousty desek se jejich muzika objevila i ve filmech. R.A. Dvorský měl i vlastní nakladatelství a zajímal se i o tehdejší moderní záznamovou techniku, jak o tom svědčí níže uvedenýnovinový článek z roku 1934 o jeho cestě do Londýna:

radvorsky1934

 

S R.A.Dvorským a jeho pozdějším nepříliš veselým osudem se na tomto blogu ještě v budoucnu někdy setkáme…

Luke

Enoch „Nucky“ Johnson

nuckyjohnson

dneska si přiblížíme Enocha Johnsona – pokladníka amerického města Atlantic City, dlouholetého vůdce místní pobočky republikánské strany a vneposlední řadě také organizoátora sítě prostituce, pašování alkoholu a předlohu pro seriál HBO „Boardwalk Empire“.

1909:

church1909
„Nucky“ se narodil v roce 1883 a jeho otcem byl místní šerif. Nucky šel v otcových šlépějích a v roce 1908 se rovněž stal po svém otci šerifem.  V roce 1911 byl jeho společník  a místní politický leader- „Komodor“  Louis Kuehnle obviněn z korupce a musel být nahrazen a jeho nástupce se stal právě Nucky, který musel rezignovat na funkci šerifa. Jako vůdce  silné lokální republikánské  strany pomáhal ve volebních kampaních řadě guvernérů a senátorů a po té, co v roce 1916 pomohl ke zvolení senátora Waltera Edge, byl jím posléze jmenován okresním pokladníkem a mohl tak rozhodovat o finančních záležitostech okresu.

 

V roce 1920 v Americe začala prohibice a v Atlantic city  jako by se prohibice nedotkla – místní policie se o nelegální dodávky alkoholu v podstatě nestarala a místní bossové, včetně Nuckyho, bohatli a alkoholová turistika jen kvetla. Kromě alkoholu, tvořil značnou část Nuckyho příjmů výtěžek z heren a casín a rovněž z prostituce.

Ve 30. letech se FBI začala podrobněji Nuckym zabývat a nakonec se jim podařilo usvědčit ho (podobně jako např. Al Capona) z krácení a neplacení daní a v roce 1941 byl odsouzen k deseti letům vězení.  Propuštěn byl v roce 1945 a od té doby se stáhl do ústraní , kde žil až do své smrti v roce 1968.

Luke

Barrandovské terasy

bývala to pražská vyhlášená vyhlídková restaurace, zbyly z ní jen ale jen ruiny a zarůstající zbytky budov.

Celý komplex barandovských teras dal postavit v roce 1929 Václav M. Havel, bratr podnikatele Miloše Havla, který nedaleko založil filmové ateliéry. Součástí areálu byla rozhledna, restaurace, Trilobit bar  a také bazén pod restaurací.

Již před otevřením lákala pražany v novinách tato upoutávka:

Slavnostní otevření bylo provedeno 4.10.1929 a noviny o tom následujícího dne psaly toto:

Restaurace se stala oblíbeným cílem výletu pražanů a konaly se zde i koncerty, silvestry  a další kulturní akce. Častými návštěvníky byli i známé osobnosti a herci z nedalekého filmového studia.

Pak přišla válka a Němci a po válce znárodnění a znovuotevření již ve vlastnictví „lidu“. Terasy začaly chátrat, byl zrušen bazén a dřívější lesk podniku se postupně vytratil. Fungoval ale až do začátku 90. let, kdy byly terasy definitivně zavřeny. V roce 2011 prý začala rekonstrukce, která by měla skončit v roce 2014 a jsem zvědavý, zda se podaří tuto unikátní restauraci znovu otevřít.

1979:

a současný stav:

Z pražských příhod a nehod (1935)

dneska si můžete přečíst několik všedních a zapomenutých událostí, které se v Praze přihodily v roce 1935…

 

prazske1935 zprazskychulic1935

Luke

Když zemřel T.G. Masaryk (1937)

masaryk1937_01

Před 75ti lety, 14. září 1937, zemřel v Lánech první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Pro národ to tehdy byla velká rána, která jakoby předznamenala následující temné roky naší minulosti.

Již 2. září noviny oznámili, že TGM Vážně onemocněl, 11.září upadl do kómatu a o tři dny později, ve 3:29 ráno, zemřel.

Po té bylo tělo TGM nabalzamováno a dva dny vystaveno v Lánském zámku, který nakonec 17. září naposledy opustil, tentokráte prezidentským vozem směrem do Prahy.

V praze byla rakve s ostatky položena na katafalk v plečnikově sloupové síni na pražském hradě a dne 18. září v 9hodin byl otevřen přístup veřejnosti a Masarykovi se poklonilo cca 12000 občanů.

masaryk1937_02

Státní pohřeb začal dne 21. září. Nyní cituji ze stránek obce Velatice:
“Poslední triumfální cesta Nesmrtelného byla zahájena 21. září v 10 hodin, kdy rakev zahalenou státní vlajkou přenesli generálové na katafalk na hradním nádvoří, kde na tribunách zaujali svá místa oficiální hosté a představitelé celého světa. President doktor Eduard Beneš přednesl smuteční projev k zvěčnělému presidentu Osvoboditeli. Pěvecké sdružení pražských učitelů zapělo smuteční sbory Svatý Václave a husitský chorál Kdož jste boží bojovníci. Když hradní stráž vzdala mrtvému poslední poctu, generálové odnesli rakev na dělovou lafetu. Za dunění dělových výstřelů vydal se pohřební průvod na cestu Prahou, dlouhou přes 7 kilometrů.
V čele průvodu jel na koni armádní generál Syrový, za ním jeho stráž. Následovaly vojenské delegace všech vojskových těles československých pluků s prapory, praporci a standardami, tři čety československé revoluční armády, četa sokolů ze sokolské jednoty, jejímž členem Masaryk byl. Za jedním praporem pěšího pluku 5. T.G. Masaryka byly neseny prapory pluků nesoucích jméno Masarykovo. Před rakví kráčela hradní stráž v historických legionářských uniformách. Na dělové lafetě tažené šestispřežím spočíval rakev s ostatky prvního velitele presidenta Osvoboditele. Jen šest prostých vojínů se skloněnými hlavněmi pušek tvořilo její doprovod. Za rakví kráčel z členů rodiny zesnulého presidenta jeho syn, vyslanec Jan Masaryk a dva vnuci presidentovi. Za nimi šel president republiky doktor Eduard Beneš. Za nejvyšším představitelem státu ubírala se skupina zástupců hlav cizích států, naši ministři a členové Národního shromáždění, zástupci církví, vysokých škol, starostové měst a legionáři v počtu 25 tisíc. Průvod uzavíralo vojsko. Po obou stranách ulic, kudy průvod se bral, tvořily husté špalíry spolky, žactvo a účastníci pohřbu.
Místo posledního rozloučení Prahy s Velikým mrtvým byli u Wilsonova nádraží. Dělo zastavilo před vchodem do nádraží. President republiky Beneš stál po levé straně děla. Útvary československé branné moci a legionáři pochodovali před mrtvým Osvoboditelem, aby tak vzdali poslední poctu velikému vůdci. Po defilé odnesli legionáři rakev do nádraží a uložili ji na smuteční vůz vlaku, který odvezl tělesnou schránku presidenta Masaryka do Lán, kde byl konán tichý pohřeb na lánském hřbitůvku za účasti jen úzkého kruhu oficiálních hostí. Po 19 hodině po přečtení žalmů žižkovského kazatele, za zpěvu státní hymny a rachotu letadel byl v největší prostotě pohřbíván muž, který vybudoval stát.
President T.G. Masaryk byl pohřben na hřbitově v Lánech proto, poněvadž si přál odpočívati po boku své milované choti Charlotty. Byl uložen do nového vhodně upraveného hrobu. Vedle jeho rakve byla uložena rakev s pozůstatky jeho drahé choti. V den pohřbu měly všechny školy v republice prázdno. Obchody byly po celý den zavřeny, detailní jen od 10 -14 hodin. Také továrny toho dne zastavily práci; některé celý den. Po dobu pohřbu byla na prostranstvích instalována rozhlasová zařízení, aby dělnictvo a občanstvo mohlo vyslechnouti průběh pohřbu. I venkov omezil své práce v době pohřbu na nejnutnější. Státní smutek trval 6 neděl. V této době konaly obce a spolky smuteční schůze. “

Nutno ještě trochu uvedenou informaci opravit, že smuteční vlak, který vyjel v 15:15 z Wilsonova (nyní Hlavního) nádraží, nejel přímo do Lán, ale do Stochova, kam tehdá dorazil v 17:23 a kde je nyní i pamětní deska.

image009

Z Wilsonova nádraží vyrazil vlak přes železniční stanice Praha – Smíchov, Praha – Jinonice, Řepy, Hostivice, Jeneč, Unhošť, Kladno a Libušín
O smrti T.G. Masaryka tehdy psal i americký časopis Life.

Luke

 

 

Tipy pro kuchyň a hospodyňky… (1937)

zůstanu dnes u jídelního tématu i v druhém dnešním příspěvku, ve kterém uvidíte názorný příklad kulinářských tipů pro hospodyňky, které se každý týden objevovaly v Národních listech. Tento článek je z roku 1937….

New York ve 30. letech

Dneska se podíváme do Ameriky. ve 20. letech zažil New York velký rozmach, předstihl v té době Londýn co do počtu obyvatel, kterých bylo na začátku 30. let v NY  více než 10milionů. V té době byly rovněž dokončeny jedny z nejznámějších mrakodrapů světa – Chrysler building, Empire state building a též  proslulé Rockefeller centrum. Starostou New Yorku byl v té době velmi populární Fiorello La Guardia a město i přes světovou ekonomickou krizi rostlo dál. V roce 1939 se v New Yorku konala další ze světových výstav „1939 World´s fair„, na které se, v předvečer druhé světové války, návštěvníkům poprvé představila televize, stereofonní záznam a další tehdejší zázraky techniky a kultury.

Pojďme se tedy podívat na několik obrázků a článků z New Yorku z 30. let…

Voskovec a Werich v dobovém tisku 1

Představovat pány V+W českému čtenáři je asi zbytečné, tito legendární „klauni“, autoři, herci i zpěváci ovlivnili nejednu generaci svým chytrým humorem, poetikou, ale i písničkami s nadčasovými melodiemi Jaroslava Ježka.

na Krameriovi jsem prohlédl volně dostupný online archiv Národních listů a Národní politiky, též časopisu Rozpravy Aventina  a nabízím zde výběr novinových článků z dob existence Osvobozeného divadla až do nuceného odchodu V+W+J do Ameriky  (1927-1939). Nutno ještě podotknouti, že oba dva „Národní“ listy (pravicově orientované) neměly pány V+W příliš v oblibě, považovali je za nebezpečné levičáky a to je docela znát zejména na článcích z druhé poloviny 30. let.

Název „Osvobozené divadlo“ vlastnil ještě před V+W spolek „Devětsil“, který pod tímto názvem realizoval řadu představení – důkazem budiž článek ze začátku roku 1927

Jak známo, první hra V+W „Vest pocket revue“ měla premiéru v dubnu 1927. Od května téhož roku ji začali hrát V+W v sále umělecké besedy (hostovali ale i např. ve švandově divadle na konci června téhož roku) a do konce roku 1927 ji stihli odehrát téměř 80x.

Jeden z prvních článků o V+W jsem našel z 9.9.1927:

Popularita hry (kterou nakonec hráli 208x) zaujala na konci roku podnikatele Miloše Havla (strýc bývalého prezidenta Václava) a nabídl jim funkce uměleckých ředitelů nového Lucerna Baru (nyní Lucerna Music bar), která zahajovala 31.12.1927 svůj provoz. Návštěvníky lákal v noviných tento inzerát:

Zajímavostí je, že v té době se často v tisku objevovalo příjmen í Jana Wericha s tvrdým „Y“ – těžko říct zda omylem nebo naschvál…

Dle vzpomínek Jana Wericha vydrželi V+W v tomto podniku hrát jen cca měsíc (vždy po představení Vest poketky jeli do Lucerny a od 23:00 měli svůj program pro převážně alkoholem povznešené publikum, tolik se lišící od jejich divadelního publika). Nakonec prý dali Havlovi výpověď, protože je to nebavilo….

Mezitím připravovali další hru Smoking revue….

Rovněž v té době V+W navštívili Paříž (dle slov J. Wericha ještě v roce 1927 na pozvání M. Havla) a výsledkem jejich cesty byla obdivná reportáž o shlédnutém varientním představením Folies Bergere z roku 1928:

Co přípravovali V+W do roku 1930?

Po několika rozpačitých hrách našli na začátku 30. let V+W svůj styl a napsali řadu velmi zajímavých her, z nichž řada si brala na mušku nastupující fašismus a diktátory obecně. Jedna z nich byla hra Kat a blázen:

I V+W potřebovali reklamu:

V roce 1937 oslavili V+W 10 let na scéně…..

V roce 1938 se začaly stahovat mračna a kvůli obavám z provokací  byla v listopadu 1938 V+W odňata divadelní license:

Voskovec a Werich už tušili, jak to tady asi dopadne a rozhodli se odejít do USA. O tom vyšla v Národních listech jen tato malá noticka v lednu 1939:

Bary a hospody z 30. – 60. let

Je pátek a řada z nás v tento den večer vyráží do barů a hospůdek příjemně posedět s přáteli, popít trochu alkoholu, pobavit se  a oslavit tak příchod víkendu.

Proto se dnes podíváme, jak to v zahraničních barech vypadalo před mnoha desítkami let… tak na zdraví – cheers!

Kino Aero a jeho historie…

aero-devadesata-leta

Mám rad věci a místa s historií. Mám rád to vědomí, že v tomhle kinosálečku někdo sledoval možná ten samý film, jako já, před 50ti lety – možná seděl (nebo seděla?)  na stejném místě jako já a možná i na té samé dřevěné rozvrzané sedačce.  Je to takovej pocit prolnutí s něčím historickým, ale né příliš vzdáleným.

Dnešní doba je dost uspěchaná – a nic proti tomu – ale já se občas dost rád zastavím a nechám se pomalu unášet a nehoním  se stále za něčím.  A právě kino může být jedním z mých útočišť před všudepřítomným spěchem.

Když jsem zmínil kino, tak nemám  na mysli multikino – ty sem dříve také hojně navštěvoval , ale čím dál víc mi připomínají továrny na zábavu  – koupit lístek u jedné z pěti přepážek, u znuděnejch brigádníků předraženej popkorn a nealko, jít si sednout do jednoho z 20ti stejných sálů do vypolstrovaých a plastových sedaček a po filmu šup šup pryč, abys uvolnil místo dalším ovečkám.  To je pro mě spíš stresující než uvolňující. Ale abych byl spravedlivej – multikina mají většinou kvalitnější projektory, xkanálové zvukové systémy a další vychytávky, které malá kina už z principu většinou nedokážou nabídnout.

Přijít do kina pro mě teď znamená sednout si před filmem k baru, dát si po práci drink nebo vínko, poklábosit s přáteli či obsluhou  – zkrátka se tak trochu „naladit“ a pak se v klidu přesunout do sálu. Po té se bez zdlouhavejch reklam podívat na film a následně opět v kině u skleničky vstřebat dojmy z filmu a případně se s nimi podělit s ostatními… tahle neformální atmosféra, která v řadě malých kin panuje, je ojedinělá, stejně jako sorta lidí, kteří tam chodí. Ať už to jsou různí pseudointelektuálové s plnovousy, krásné studentky či důchodci, tak i kinofilové a zkrátka fandové filmu. Odhaduju, že náhodní diváci, kteří jdou do kina 2x za rok, si dnes spíše vyberou multikino.

Co dneska může tedy malé kino divákovi nabídnout? Kromě zmíněné atmosféry (kterou ale né každý vyžaduje či vnímá) je to určitě výběr filmů. Určitě nečekejte, že v malém kinu uvidíte nejčerstvější filmové novinky  (v případě malých pražských kin to ale úplně doslova neplatí) – pokud má ale kino dobrého dramaturga, uvidíte rozhodně filmy, které byste v multikině nejspíše neviděli. Ať už jsou to filmy nezávislé, filmy mimo hlavní mainstream, hudební filmy, dokumenty či speciální projekce klasických „starých“ filmů.  Pak jsou to různé tématické projekce či cykly filmů, minifestivaly či soutěže amatérských filmařů.  Lákadel je zde spousta a nesmím zapomenout i na otázku vstupného, které je často i dvojnásobně levnější než v multikinech, což je jistě také  nesporná výhoda.

aer1933

My jsme si v posledních letech oblíbili jedno z těchto malých kin – žižkovské Aero a můžu říct, že velkou výhodou je, pokud máte takovéhle kino hned u baráku – nejste pak omezeni hromadnou dopravou,  počasím  či intervaly tramvají a můžete si v klidu užít atmosféru kina a v našem případě i Aero baru.

kino1933

Jistý Emil Sirotek si začátkem 30. let usmyslel, že na Žižkově otevře další kino (tehdy tam již cca 3 kina byla) a využil pro to dvůr v Biskupcově ulici č. 1733/31, kde postavil moderní kino se sálem pro 649 (!) lidí.

Kino bylo slavnostně otevřeno 10.11.1933 projekcí filmu „Madla z cihelny“  a na slavnostním otevření byl i režisér filmu Slavínský a herci Lída Báárová, Hugo Haas a Antonie Nedošínská

aero15111933

Sál byl tehdy o dost větší než dnes (dnes má kapacitu cca 350 míst) a rovněž v sále nebyla ona elevace hlediště směrem vzhůru  – ta byla vybudována až v roce 1959.

v roce 1945 bylo kino znárodněno a v roce 1959 byla provedena velká  rekonstrukce a jako jedno z prvních v Praze bylo kino bylo přebudováno na cinemaskopické (v zásadě širokoúhlé).
Po revoluci v roce 1989 kino brzy zkrachovalo a pustlo, než se jej v roce 1997 ujal současný provozovatel, který opět dodal kinu slávu a styl, který z něho dělá jedno z nejpříjemnějších kin v Praze.

Určitě se do něj někdy zajděte podívat!

PS: Některé fotky a informace čerpány z Aero časopisu Palubní deník z prosince 2003kino Aero, logo   

Dojmy z Paříže v dobovém českém tisku

mapa1870

A je tu opět má oblíbená Paříž, která od povstání komunardů v roce 1871 (několik týdnů byla dokonce Paříž socialistickou republikou) rozkvetla a dostala se do zlaté doby, která se dnes označuje jako Belle Époque – rozmach kultury (Folies Bergere, Moulin Rouge…) i architektury  (Sacre Coeur, Eifellovka…) , v paříži se konala velkolepá světová výstava v roce 1889. V Paříži v té době žili a umírali světoznámí malíři,  básnici a spisovatelé, proslavil se tu tehdy i náš Alfonz Mucha, šéfkuchař August Escoffier dovedl k dokonalosti francouzkou kuchyni a bratři Lumierové zde pouštěli své první „pohyblivé obrázky“.

Po první světové válce se Paříž stala centrem módy i útočištěm nové generace spisovatelů (ztracená generace), v 30. letech jí ale dost zasáhla světová krize, vlády se střídaly a padaly jak na běžícím pásu a pomalu se začalo schylovat k válce druhé…

Jaké dojmy z Paříže z těchto let měli čeští fejetonisté či novináři?  Opět jsem prohrabal archiv národních listů a našel několik fejetonů a zpráviček z pařížských ulic….

1889 – kliknutím zvětšíte do čitelné podoby

fejeton27051889

Menší historka z Pére Lachaise z konce 80. let 19. století:

houba1887

1911:

dopisz parize 1911

Konec Montmartru 1913:

montmartre1913

Okénko do světa 1934:

okenkodosveta1934_1

Nové břicho paříže 1936:

brichoparize1936

Montmarte 1930:

montmartre1930

Stavba Sacre-Coeur (cca 1885-1890):

O jedlících, labužnících a jídle vůbec

aneb dneska ještě jeden článek z Národních Listů, tentokráte z 28.11.1936, kdy v novinách vyšla dvoustránková příloha o jídle – takové lehce úsměvné zamyšlení nad tehdejší současnou gastronomií se zajímavou sondou do oblíbených jídel tehdy známých osobností…

(kliknutím na obrázek si jej zvětšíte do čitelné podoby)

Paříž 1939

Rok 1939 byl v mnoha ohledech zlomový –  v Evropě začíná být dusno, v březnu němci okupují zbytek Československa, končí tříletá španělská občanská válka vítezstvím fašisty Franca a v létě se již Hitler připravuje na válku s Polskem a podepisuje se Sovětským Svazem defacto spojeneckou dohodu.

V Paříži je tehdy ještě vcelku klid, válka se zdá býti vzdálená i když francouzský předseda vlády Daladiér je určitě znepokojen, že ani ústupek Německu, podepsaný před rokem v Mnichově, nároky Hitlera neuspokojil.

V archivu časopisu Life je řada unikátních fotografií a mimojiné jsem tam našel i následující barevné fotky z předválečné Paříže roku 1939

PS:  Mimochodem všimněte si na jedné z fotek (ta se střechami domů), jak je to krásné bez TV antén :).

Tenhle zdánlivý klid skončil 3.9. vstupem Francie do války proti Německu….

Online fotoarchivy

V+W méně známí…

Voskovec a Werich…

Ačkoliv od premiéry první hry V+W „Vest pocket revue“ uběhlo již přes 80 let, humor i písničky této dvojice bavily a i nyní baví již několikátou generaci posluchačů. Samostatnou kapitolou v jejich tvorbě jsou však filmy. Společně natočili ve 30 .letech v ČSR čtyři filmy – Svět patří nám, Pudr a benzín, Peníze nebo život a Hej rup. Tyto filmy jsou u nás vcelku známé, čas od času je dávají i v televizi. Po roce 1939, kdy V+W odjeli do USA, se jejich filmová kariéra rozdělila a po skončení války se v 50. letech Jan Werich uplatnil v československém filmu a Jiří Voskovec zas v tom americkém – a u téhle jejich poválečné filmové dráhy se chci trochu pozastavit.

Nedávno jsem si pustil film „12 rozhněvaných mužů“ od Sydneyho Lumeta (vim že to neni směrodatný, ale na CSFD je ohodnocen jako 7. nejlepší film všech dob) a uviděl jsem tam Voskovce, který hraje jednoho z porotců… schválně jestli poznáte, kterej z nich to je? 🙂

Začal jsem tedy pátrat po méně známích rolích V+W….

Jan Werich hrál např. v roce 1949 roli Hermanna Goeringa v sovětském velkofilmu „Pád Berlína“

A víte, že J. Werich měl hrát ve 4. bondovce „You only live twice?“

Ano, byl původně vybrán jako představitel padoucha Blofelda, byly natočeny screentesty, avšak režisérovi se prý zdál JW nakonec málo padoušský, tak jej na poslední chvíli nahradil Donald Pleasence – viz:

Plakát k filmu „Terror from Outer space – 27th day“, kde hrál J. Voskovec:

Obrázek z filmu – JV je uplně napravo:

Seriál „Streets of san francisco – epizoda 10. The Year of the Locusts“, kde hrál epizodní roli JV

A tady je poslední role J.Voskovce v americkém westernu Barbarosa (1981):

Video je na: http://www.youtube.com/watch?v=XHkYhcwVWOg

Jan Werich ve filmu Assigment K z 60. let…

Tak tolik jen pár zajímavejch rolí těchto pánů…

Luke