TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: divadlo

Altart studio aneb má první účast na divadle…

Když mi minulej pátek psal Lukáš Berný, jestli nemám chuť doprovodit na piáno jednu američanku, která chce zazpívat v češtině několik písniček od Suchého a Šlitra, měl jsem trochu pochyby – ale ta představa se mi po chvíli začala líbit a tak jsem souhlasil. V sobotu mě pak čekala zkouška poblíž Letné a tam jsem se potkal s americkou studentkou Kristen a její lektorkou a konzultantkou Janou – již starší, ale čipernou paní, která Kristen pomáhala celé krátké představení, věnované divadle Semafor a jeho publiku, sestavit.

Kristen tu studuje divadelní teorii a sociologii na výměnném programu Sit Study Abroad a zvolila si právě divadlo Semafor a jeho vztah s publikem jako ústřední téma svého studia a záhy jsem tedy zjistil, že se nejedná o koncert, ale ony 4 písně jsou v představení vloženy jako takové předěly před jednotlivými částmi.

Zkouška byla zajímavá, Kristen zpívala dobře s roztomilým americkým akcentem (česky neumí), takže hned první „fcéra nedzele byhlaaa..“ se mi moc líbila a nakonec jsme nacvičili 4 skladby – „Včera neděle byla“, „Škrhola“, „Modré punčochy“ a pak duet „Tu krásu nelze popsat slovy“, který Kristen zpívala na konci představení s Janou.

V pondělí jsem dorazil po půl sedmé do AltArt studia v Holešovicích, učinkující (kromě nás tam byly ještě 3 vystoupení v rámci akce „Work in progress“) již byly na místě a musim říct, že jsem měl trochu trému, protože jsem v podobným prostředí ještě nehrál. Navíc jsme si museli s Kristen domluvit „choreografii“ – příchody a odchody na scénu a samozřejmě nazvučit piáno a mikrofon.

Celá hra byla pojata jako ztvárnění „diváka“ Semaforu v průběhu 50 let jeho existence. Dobu a její běh dotvářela právě Jana změnou kostýmů a šatů na podiu a ona změna byla doprovázena natočenými rozhovory s diváky divadla, které Kristen v Semaforu natočila. Pak vždy následovala písnička.  Na začátku se nám ale povedl hezkej kiks – vešli jsme na podium, já se připravil na začátek „včera neděle byla“, zmáčkl jsem klávesu a .. nic. mačkám znovu… nic.  zkouším točit hlasitostí piána… nic. Publikum se začíná smát, my také. Koukám významně na zvukaře – ozve se divnej zvuk. Najednou chvíli piáno jde. Zasmějem se, připravim se na první akord a …. zase nic. Začnu předvádět menší pantomimu – dělám že uchem poslouchám zvuk jedné klávesy, pak zkouším konektor a stále nic… publikum se opět začíná smát a když bezmocně rozhodím rukama, a zkusím další klávesu, zvuk najednou jde. Na nic tedy nečekám a začínám hrát a pak už je vše ok . Nevím jestli si na nás tenhle fórek vymyslel zvukař a nebo jestli to byla náhoda, každopádně mě to pobavilo a pak mi jeden člověk řikal, že si myslel, že to bylo připravený předem :).

Vše se povedlo, publikum nás ocenilo potleskem a já si oddechl.  Po nás následovala ještě poslední hra večera a to byl moc zajímavej experiment – Interview s Maskou, kterej se mi dost líbil a nedokážu ho zde ost dobře popsat.

Tolik tedy k jednomu nevšednímu zážitku

Luke

Reklamy

Neil Simon: Apartmá v hotelu Plaza

mini-recenze představení Divadla Palace

Včera jsme s Žábou vyrazili za kulturou a shlédli jsme v Divadle Palace (býv. divadlo Šimka a Grossmana) premiéru komediální hry Apartmá v Hotelu Plaza. Stejnojméná hra od dramatika Neila Simona vznikla v 60. letech a hrála se úspěšně na Broadwayi a v roce 1971 byla zfilmována se skvělým Walterem Matthauem a Maureen Stapletonovou. U nás se hrála hra v mnoha adaptacích a my včera shlédli verzi Divadla Palace v obsazení: Veronika Žilková, Martin Stropnický, Vincent Navrátil a Agáta Hanychová. Asi Vás nyní polil studený pot stejně jako před představením mě – to víte – Žilkovou jsem měl zažitou jen z Tele Tele jako „Jaké bude asi dnes počasí?!“, Stropnickýho znám max z několika pohádek, jejich syna Navrátila neznám vůbec a Agáta, to je bulvární kapitolka sama pro sebe.
Nicméně jsme vyrazili a musím říct, že jsem byl nakonec velmi příjemně překvapenej!

Komedie samotná se skládá ze tří dějství, z nichž každé se odehrává v New Yorském Plaza hotelu v pokoji 719 – v první scéně sledujeme starší manžele, kteří přijdou do pokoje 719 na xté výročí své svatby a svatební noci, kterou kdysi v tom samém pokoji zažili. Druhé dějství vypráví o tom, jak se v pokoji č.719 snaží postarší producent svést svou dávnou lásku a třetí svatební dějství pojednává o tom, jak se v pokoji 719 v koupelně zamkne nevěsta před svatbou a její rodiče se jí snaží vylákat z koupelny ven. Je zde tedy hezky využita jediná lokace a „kulisy“ a vše tedy stojí a padá na dialozích čtyřech herců. 90 procent scén a dialogů naštěstí obstarají Žilková se Stropnickým a musim říct, že oba hrát opravdu umí (i když se to z některých jejich TV projektů třeba nezdá). Horší je to s jejich dětmi – mladým Vincentem Navrátilem (ten má v sobě hereckej potenciál, nicméně ještě je nutné jej trošku „vybrousit“) a Agátou (ta je herecky tak na úrovni naší TV VONY, ale zachraňuje to svým zjevem). Naštěstí, jak jsem zmínil, hra stojí na dvou hlavních hercích a jejich dialogy jsou dobře napsané i zahrané a místy skutečně vtipné.
Jedinou vyloženě slabší části hry je jakési intermezzo mezi druhým a třetím obrazem – Stropnický a Žilková se potřebují převléknout před třetím dějstvím a tak je zhruba 3 minutový prostoj vyplněn jakousi groteskou, kdy Navrátil (v roli hotelového poslíčka) se snaží v pokoji 719 sbalit „uklízečku“ Agátu. Celá tahle scénka totiž skončí bez větší pointy a je vidět, že byla napsána hodně účelově… škoda, to by se jistě dalo vylepšit.

Celkové dojmy ze hry jsou pro mě pozitivní a rozhodně bych se nebál představení Divadla Palace doporučit – je to povedená adaptace s dobrými výkony Veroniky Žilkové a Martina Stropnického. Bohužel je vidět, že někdy zapracují předsudky vůči hercům a při premiéře byla skoro 1/3 zadní části sálu prázdná, což si hra myslím nezaslouží. Běžte se na to podívat!

Luke

NT Live – Audience

Tak  jsme shlédli další z přímých přenosů z londýnského Národního divadla a po loňském Frankensteinovi jsme včera v Aeru viděli představení Petera Morgana „Audience“. Hra Audience vtipně vypráví o každotýdenních setkáních anglické královny (skvěle jí hrála Helen Mirren) a britského předsedy vlády, na kterých britský premiér (či, v případě železné lady, premiérka) informuje královnu o aktuálních událostech a radí se s ní o věcech budoucích. Zatímco královna, která vládne od roku 1952 je stále stejná a stárne, premiéři se střídali po každých volbách a celkem se jich ve hře objeví sedm. Žánrově bych hru označil jako konverzační komedii a ve hře je hezky názorně vidět, jak královna je spíše v roli toho, kdo si premiéry vyslechne, sdělí jim svůj názor, ale vliv na rozhodnutí britské vlády defacto žádnej nemá. Královna si to ale uvědomuje a spíše situaci ironicky komentuje a nakonec se za rozhodnutí vlády postaví. Děj hry není časově kontinuální a proto na začátku uvidíme na týdením sezení s královnou předsedu  vlády Johna Mayora (90. léta), Gordona Browna (2007-2010) pak Churchilla (1940-1945,1951-1955), Harolda Wilsona (60. a začátek 70. let), Davida Camerona (nyní), Anthony Edena (konec 50. let), Margaret Thatcherovou (80. léta) a mihne se i pro mě téměř neznámy James Callaghan (konec 70. let). Každé sezení s premiérem je ve hře uvedeno jakousi retrospektivou do Alžbětina dětství, které nám přiblíží podmínky, které utvářely její pozdější chování a názory a ve hře je i skvěle pomocí kostýmů a paruky ukázáno, jak se královna měnila z mladé a trošku naivní ženy, až  po zkušenou panovnici, která se snažila i přes pokles popularity nadále udržovat monarchii v chodu.

THE AUDIENCE by Peter Morgan
A teď dojmy – hra je hodně „ukecaná“ a ikdyž byly na plátně české a anglické titulky, často jsem prostě nestíhal číst (natož rozumět některým hercům). I když si nemyslím, že bych byl v historii britské politiky úplným laikem, řadu narážek na aktuální problémy jednotlivých premiérů jsem nepostřehnul a velmi vhodné je tedy před představením prostudovat přiložený český „manuál“, kde jsou jednotliví minstři a jejich doba stručně přiblíženi.  Ještě jednou musím ocenit Helen Mirrenovou, která je opravdu v této roli výtečná!Celkovej dojem ze hry mě ale kazila právě ona přílišná ukecanost a délka (cca 130min?), protože soustředit se tak dlouhou dobu na rychlé titulky je skutečně náročný a rozuměl jsem jen asi třem hercům ze hry a uvaděčce :). Nicméně hra se mi líbila o dost víc než loňský Frankenstein, což je možná ale i dáno tím, že mě téma a žánr Audience sedí o dost více.

Luke

NT Live: Frankenstein

Tak jsme včera ve Světozoru shlédli divadelní záznam z londýnského National Theatre klasické hry Frankenstein, kterou v Anglii režíroval režisér Danny Boyle (Trainspotting, Milionář z chatrče atd..).

Né že by nás nějak extra lákala monstra či příběh Doktora Frankensteina, ale hlavním lákadlem (pro Žábu) byl herec Benedict Cumberbatch alias Pan Vokurka (Žába si původně dřív myslela, že má příjmení Cucumber a proto o něm už od té doby mluví jako o Vokurkovi). Benedicta mohou čeští diváci znát hlavně jako Sherlocka Holmese ze zajímavého moderního zpracování seriálu“Sherlock“, ale objevil se i v mnoha dalších seriálech a filmech – např. i v Marplové.

Když jsme dorazili do Světozoru (po menší večeři a mých opětovných předsevzetích, že konečně zhubnu), překvapilo mě, jaká tam byla převaha žen a dívek mezi návštěvníky. Dost z nich tedy asi také šlo na Pana Vokurku a já jsem vtipně oplzle poznamenal, že by mohly děvčata před kinem dostávat i salátový okurky pro lepší prožitek z hry… hahaha… skoro jak fórek od Ládika :).

Hra Frankenstein je zajímavá tím, že v hlavních rolích (monstra a Dr. Frankensteina) alternují oba hlavní představitelé Benedict Cumberbatch a Johnny Lee Miller a proto jednou hraje Monstrum Vokurka a podruhé hraje tentýž herec Dr. Frankensteina a vlastně si tak v jedotlivých představeních oba herci prohazují role – dle Dannyho Boyla je to kvůli tomu, aby lépe pochopili obě hlavní postavy. Osobně si také myslím, že je to trik, jak do divadla dostat lidi na tu samou hru vícekrát.

Představení začalo v půl deváté a po krátkém filmu o přípravě hry byl začátek – kruhové pódium s kruhovým kokónem uprostřed a z něho sevyvalil polonahej a znetvořenej Vokurka – v naší verzi tedy hrál monstrum. Dalších 10 minut se válel po zemi a hekal a „učil“ se postavit na nohy. Vlastně skoro celej začátek hry je o tom, jak se monstrum učí chodit, mluvit atd. V druhé třetině představení se u něj dostaví zklamání z lidí, kteří se ho bojí a ublíží mu a ve třetí třetině se mstí (hlavně svému stvořiteli). Tak by se asi dal jednoduše děj shrnout.
Vynikající byly herecké výkony – až na otce Dr. Frakensteina, kterýho hrál nepochopitelné černoch (jedinej ve hře)…Jinak oba hlavní představitelé hráli skvěle a to je pro mě asi největší klad představení. Ještě výprava se mi vlastně líbila a ty technický vychytávky, které tam při rychle stavbě scén použily…

Jako celek mě ale hra nudila a byla dost dlouhá (dvě a půl hodiny). Proč musej bejt divadelní hry tak dlouhý, když děj samotnej je dost prostej? Myslim že i 80 minut by bylo na Frankensteina dost…

Mé dojmy z uvedeného představení jsou tedy trochu rozpačité – jsem rád že jsem londýnské národní divadlo viděl, ale myslím si, že tohle rozhodně nebylo představení, které se nějak výrazně zapíše do divadelních análů (che che)

Luke

Sarah Bernhardt v Praze (1888)

Kdo by neznal velkou francouzkou herečku Sarah Bernhardtovou (1844-1923). Zazářila už v 60. letech 19. století v paříském Odeonu a stala se posléze jednou z nejlepších evropských hereček, která byla pověstná nejen hereckými schopnostmi, ale i zevnějškem a  svou „toaletou“ (jak se šatům a dalším doplňkům tehdy běžně říkalo)

V roce 1888 (to jí bylo tedy 44 let) vyrazila se svým  hereckým souborem na turné po evropských městech a kromě Amsterdamu, Vídně,Budapešti se předvedla i vPraze v listopadu 1888.

31.08.1888 se objevila v novinách první noticka o „pohostinském“ vystoupení Sáry Bernhardt v Praze:

Jak se postupně termín vystoupení blížil, začalo vzrůstat i vzrušení  našich tehdejších divadelních fandů a v novinách se začalo objevovat čím dál více článků a fejetonů o Sáře.

Zajímavý je např. tento biografický fejeton z 6.11.1888 z Národních listů (kliknutím zvětšit):


Byla domluvena dvě představení v Národním Divadle:

13. listopadu – představení „Frou-Frou“
14. listopadu – představení „Fedora“,  19:00.

A o lístky, které šli do prodeje na konci Října byl velmi velký zájem.  Sarah Bernhardt přijela do Prahy vlakem v poledne 13. listopadu a dostalo se jí velkého a vřelého uvítání a fandové na ní čekali i před hotelem  U černého koně (býval prý v ulici Na Příkopě č. 28), kde se svou hereckou skupinou obydlela 30 pokojů.

Více dojmů z uvítání a z prvního představení si můžete přečíst zde:

Jak je ve článku zmíněno, tak po představení se v nedalekém Žofíně konala na počest Sarah slavnostní oslava a druhý den se opět od 19té hodiny v Národním divadle konalo další představení – tentokráte hra Fedora.

Po představení, kolem půl dvanácté, nasedá Saraha Bernhardt opět do vlaku a vyráží do bulharské Pešti (dnes Budapešť) na další „štaci“.

Na konci měsíce listopadu vycházejí v Národních listech dva fejetony hodnotící obě dvě představení a tak tedy na závěr dnešní „vzpomínky“ jsou zde:

Po návratu z evropského turné do Paříže pokračovala Sarah ve své kariéře a v roce 1893 převzala správu Theatre de la Renaissance a stala se tak nejspíše první herečkou, která byla zároveň i provozovatelkou vlastního (a velmi úspěšného)divadla.. .ale o tom až možná někdy příště….

A ještě jedna dobová reklama:

Voskovec a Werich v dobovém tisku 1

Představovat pány V+W českému čtenáři je asi zbytečné, tito legendární „klauni“, autoři, herci i zpěváci ovlivnili nejednu generaci svým chytrým humorem, poetikou, ale i písničkami s nadčasovými melodiemi Jaroslava Ježka.

na Krameriovi jsem prohlédl volně dostupný online archiv Národních listů a Národní politiky, též časopisu Rozpravy Aventina  a nabízím zde výběr novinových článků z dob existence Osvobozeného divadla až do nuceného odchodu V+W+J do Ameriky  (1927-1939). Nutno ještě podotknouti, že oba dva „Národní“ listy (pravicově orientované) neměly pány V+W příliš v oblibě, považovali je za nebezpečné levičáky a to je docela znát zejména na článcích z druhé poloviny 30. let.

Název „Osvobozené divadlo“ vlastnil ještě před V+W spolek „Devětsil“, který pod tímto názvem realizoval řadu představení – důkazem budiž článek ze začátku roku 1927

Jak známo, první hra V+W „Vest pocket revue“ měla premiéru v dubnu 1927. Od května téhož roku ji začali hrát V+W v sále umělecké besedy (hostovali ale i např. ve švandově divadle na konci června téhož roku) a do konce roku 1927 ji stihli odehrát téměř 80x.

Jeden z prvních článků o V+W jsem našel z 9.9.1927:

Popularita hry (kterou nakonec hráli 208x) zaujala na konci roku podnikatele Miloše Havla (strýc bývalého prezidenta Václava) a nabídl jim funkce uměleckých ředitelů nového Lucerna Baru (nyní Lucerna Music bar), která zahajovala 31.12.1927 svůj provoz. Návštěvníky lákal v noviných tento inzerát:

Zajímavostí je, že v té době se často v tisku objevovalo příjmen í Jana Wericha s tvrdým „Y“ – těžko říct zda omylem nebo naschvál…

Dle vzpomínek Jana Wericha vydrželi V+W v tomto podniku hrát jen cca měsíc (vždy po představení Vest poketky jeli do Lucerny a od 23:00 měli svůj program pro převážně alkoholem povznešené publikum, tolik se lišící od jejich divadelního publika). Nakonec prý dali Havlovi výpověď, protože je to nebavilo….

Mezitím připravovali další hru Smoking revue….

Rovněž v té době V+W navštívili Paříž (dle slov J. Wericha ještě v roce 1927 na pozvání M. Havla) a výsledkem jejich cesty byla obdivná reportáž o shlédnutém varientním představením Folies Bergere z roku 1928:

Co přípravovali V+W do roku 1930?

Po několika rozpačitých hrách našli na začátku 30. let V+W svůj styl a napsali řadu velmi zajímavých her, z nichž řada si brala na mušku nastupující fašismus a diktátory obecně. Jedna z nich byla hra Kat a blázen:

I V+W potřebovali reklamu:

V roce 1937 oslavili V+W 10 let na scéně…..

V roce 1938 se začaly stahovat mračna a kvůli obavám z provokací  byla v listopadu 1938 V+W odňata divadelní license:

Voskovec a Werich už tušili, jak to tady asi dopadne a rozhodli se odejít do USA. O tom vyšla v Národních listech jen tato malá noticka v lednu 1939:

50 let od premiéry hry Jonáš a tingl-tangl

„Věnováno všem, kteří v domnění, že objevují nové, se vracejí zpět.
Přejeme jim, aby v domnění, že objevují staré, objevovali nové.“ – S+Š

Před několika dny (18.7.)  uplynulo 50 let od pražské premiéry divadelní hry „Jonáš a tingl tangl“, se kterou v roce 1962 přišlo divadlo Semafor a která v té době všechny dost překvapila, protože divadlo byl po odchodu hvězd (Matuška, Pilarová aj.) „na odpis“. I z tohoto důvodu to bylo první představení, ve kterém se plachý J. Šlitr odvážil na scénu a tím vznikla klaunská dvojice Suchý a Šlitr, která do té doby byla jen autorská.  Velmi zajímavé bylo celkově minimalistické pojetí obsazení hry (S+Š, dva hudebníci a krásná dívka přinášející protagonistům na podium občerstvení)  a samotné výpravy – žádné drahé a složité kulisy – jen klavír a půllitr. Ať už se děj zrovna odehrával ve Vídeňském kabaretu, v Pařížskem baru či v Moskvě, vše musela zařídit divákova představivost, fantazie a nascvícení scény spolu s hudebními motivy, kterými J. Šlitr atmosféru dotvářel.

Děj hry je prostý – Suchý a Šlitr vzpomínají na místa a doby, kde viděli nepříliš uspěšného fiktivního komika Jonaše a počínaje rokem 1920 až doby po druhé světové válce si připománají jeho nejslavnější „štace“ a scénky (Vídeň 1920, Londýn 1928, Miláno 1929,  Paříž 1933,  NY 1935, Praha 1938 atd….) . Retrospektiva scének ze „starých dob“ se tu mísí se současnem a vše je samozřejmě protkáno chytrým humorem, slovními hříčkami a písničkami, z nichž některé téměř zlidovely.

Pro tohle představení napsali Suchý se Šlitrem přibližně 12 nových písniček, ze kterých jsou vynikající třeba: Zlá neděle, Tulipán, Koupil jsem si knot, Honky Tonky Blues,  Modré punčocchy, Vyvěste fangle či Chybí mi ta jistota. Je to skoro hit za hitem a není divu, že obě čtyř písňové EP desky ze hry byly velmi úspěšné a píseň Zlá neděle dokonce vyhrála několik zahraničních cen.

Velmi zajímavou částí představení bylo klavirní intermezzo  JIřího Šlitra v druhé půlce představení, ve kterém předvedl skladbu „Šla nanynka do zelí“ nejprve „normálně“ a pak postupně v podobě,  v  jaké by ji zahráli skladatelé Mozart, Bach, Verdi, Debussy, Ježek či Gerschwin…

Hra ve své době sklidila poprvé a naposledy (s výjimkou  pozdější Kytice) téměř jen kladné kritiky a stala se nejúspěšnější semaforskou hrou 60. let. Autoři na ní později navázali představením Jonáš a Dr. Matrace z roku 1969, které se ale díky smrti J. Šlitra hrálo jen necelých půl roku.

Do dnešních dnů se dochovaly minimálně dva kompletní zvukové záznamy hry (jeden vyšel u Supraphonu jako součást 6CD Semaforských her) a bohužel žádný filmový záznam (pokud pomineme píseň „Modré punčochy“ ve formanově filmu Konkurz). Plány na zfilmování hry tu ale byly –  existoval i formanův scénář a jedna, u berlínské zdi natočená, scéna, která se rovněž bohužel nedochovala.

Na závěr dnešní vzpomínky má oblíbená písnička ze hry –  Lili Marlén,  o stejnojmenné německé písničce z roku 1915 (která byla za druhé světové války populární jak v německu tak u spojenců) s krásným textem j. Suchého:

Tak to bylo tak to bude
setkal jsem se s tebou všude
kam nohá má vkročila
Na pařížském trottoiru
v červencovém slunce žáru
moc si se mi líbila, Lili Marlén

Osud chtěl a tak já musel
navštíviti město Brusel
Zaslech jsem tě v ulicích
Za půl roku na to v zimě
líbila si se mi v Římě
Těšil jsem se z tónů tvých
Lili Marlén

Řeknu ti však předevšemi
že jen ve tvé rodné zemi
chladná si jak starý cín
Tvoje jméno v tomto státu
chutná po ostnatým drátu
je z něj trochu cítit plyn
Lili Marlén

Luke

Divadlo Semafor v barvě

Pokud se taky trochu zajímáte o pražské divadlo Semafor, určitě jste narazili zejména na černobílé fotografie z jeho nejslavnějšího období 60. let. Výteční fotografové jako J. Lukas, I. Soeldner aj. zachytili dění a atmosféru v divadle zejména na černobílé filmy, neboť ty barevné byly tehdy u nás velmi drahé.

Existuje ale i několik barevných snímků či záběrů z filmů, které jsem se pokusil z různých zdrojů shromáždit – tak pojďme na to.

Následující dva „před-semaforské“ snímky pochází z let 1958 a 1959 z barevných filmových záběrů. Ten s J. Šlitrem je z dokumentu o Laterně Magice, která byla velmi úspěšná na Expo 1958 v Bruselu a snímek Jiřího Suchého pochází z filmu „Hlavní výhra“ (1959) a Jiří Suchý tu zpívá svoji písničku „Dívka z měsíce“.

Cca z let 1962-1964  pochází následující 3 snímky (jeden z exportní desky Semaforu, další z fonokarty a obalu zahraničního časopisu?)

Pak je tu snímek Jiřího Šlitra z knihy 8xJiří Šlitr (rok cca 1968-1969)

a další fotka z titulní strany knížky „Ďáběl z Vinohrad“. Tahle fotografie je ale velmi pravděpodobně jen dobarvovaná z černobilého originálu.

Na závěr sem dám dvě fotografie J. Suchého z předvolebního koncertu v Lucerně z roku 1971

Bohužel to je vše, co se mi podařilo najíst. Určitě bude barevných fotografií z prvních deseti let Semaforu více a pokud se Vám nějaká dostane do ruky, dejte mi vědět. Díky

Můj nový web o divadle Semafor

divadlo Semafor v dobovém tisku…

Jak jsem tu nedávno psal o tom online archivu starých novin, tak jsem v něm pomocí systému kramerius (http://kramerius.nkp.cz/kramerius/) vyhledal dobové články týkající se divadla Semafor a nahrál jsem je dle roků na můj nový web:

http://semafor-skeny.webnode.cz/

Je tam vše, co jsem nalezl – od krátkých aktualit z divadla až po velké několika stránkové články či rozhovory s autory.

První články jsou z let 1958 až 1959 (tedy těsně před vznikem Semaforu) a po roce 1970 je zde článků již méně, kvůli normalizaci a kvůli tomu, že Suchý pak do médií skoro nesměl. Až v 80. letech jsem opět objevil více článků o Semaforu, zejména v divadelním časopisu Scéna.

Web budu průběžně aktualizovat.

Luke

uplynulé dny

pár zážitků z posledních dnů
Musím začít u minulého pátku, Žába byla v Brně, takže jsme si s kamarádem Ondrou udělali pánskou jízdu a nejdřív jsme vyrazili do divadla Radka Brzobohatého a shlédli hru „Vyhzaovači“.

Komedie od Johna Godbera pro čtyři herce, kteří kromě vyhazovačů ztvárňují ve hře i 4 praštěné holky, 4 blbé mládíky a pár dalších postav, byla doplněna hudbou a písněmi Ondřeje Brzobohatého (ex Bůh ví) a autor hudby sám hrál jednu ze 4 postav.

Příběh je velmi prostý – čtyři kluci a čtyři holky se vydaj (nezávisle na sobě) do disco klubu Cinder, ve které pracují čtyři vyhazovači. Hra graduje v momentě postupného setkání jednotlivých postav v klubu a v závěru, kdy vyhazovači konají svou práci.

Příběh sám o sobě tedy nic extra není, důležitější jsou tedy dialogy a humor.

Úroveň humoru je zde ale spíše lidovější (pitvoření, měnění hlasu, vulgarity apod), ale občas se zasmějete – mě nejvíce pobavila scéna (která s dějem tedy vůbec nesouvisela)., kdy do klubu chtěli vejít dva „drsní“ rappeři – zde herci výborně zparodovali typickou mluvu a pohyby rapperů.

Samostatnou složkou hry byla hudba – z cca 9ti skladeb ze hry se jedna docela povedla, zbytek byly spíše nevýrazné skladby. Vyloženě zklamáním byla pak závěrečná písnička, která vůbec neměla gradaci a potřebnou šťávu pro „závěrečný“ song. Kladně ale hodnotim pěveckej výkon Ondřeje B., zpíval hodně dobře.

Z hereckých výkonů mě nadchnul Ernesto Čekan, který skutečně dodal postavě (trochu šíleného) vyhazovače Erica tu pravou šťávu.

Tolik tedy ke hře, skončila někdy po deváté večer a tak jsme s Ondrou vyrazil do Shakespeare baru na pomezí Vinohrad a strašnic a tam už na nás čekal Arnošt Checht, se kterým jsme kecali a popíjeli a kolem půlnoci jsme se přesunuli ke klavíru, který tam mají, a do cca 4 rána hráli a halekali a s námi skoro všichni přeživší hosté :).

V pondělí jsmě měli s Žábou naši sushi premiéru – k svátku dostala totiž sushi set od Tomia Okamury (né jako přímo od něj, ale od něj z obchodu :)) , takže se rozhodla jej vyzkoušet a vytvořit domácí sushi – nechtějte po mě návod, moc jsem na to nekoukal, ale výsledek byl dobrý a i přes to, že zrovna rybám a japonskejm pokrmůn neholduju, jsem docela dost ochutnal :).

V úterý jsme měli s Žábou další premiéru – tentokráte s Hanky Panky v Rock Café, kde jsme zahráli cca 7 písniček po výborném Lukáši Zitovi, který s Vlastíkem zahrál své hity typu „Jsem špinavej looser“, „Jsem na Seznamce král“ a podobné. Jen na „I´m so happy“ se tentokráte nedostalo, tak snad příště.

My se Zlatou tentokráte trochu nerozvážně vsadili na 12ti strunku a až při koncertě jsem zjistil, že akustickej snímač za 200kč, který jsem si pro ozvučení kytary koupil, je skoro na h**no. Trochu též zapracovala nervozita a únava, ale i přesto se nějaký písničky docela povedly, osobně jsem měl nejlepší pocit z coveru Eleanore od The Turtles. Já pak na závěr ještě zahrál jednu vlastní písničku – War, která měla od své veřejné premiéry (ve vodárně s Mňoukem v roce 2007) svou první veřejnou reprízu 🙂

Včera jsme prozměnu s Báfkitlf odehrálu 4. vystoupení v Hudebním Klubu Palmovka, kde to vypadá, že jsme si vybudovali pravidelnou základnu příznivců, protože některé tváře návštěníků již poznáváme. Včera měly premiéru 3 písničky v našem repertoáru – All right now od Free, I can see clearly now (od bůhví koho) a Tomáš, bubeník, si zapěl Everybody´s trying to be my baby. Další koncert na Palmovce se uskuteční 17. listopadu a dostali jsme nabídku prosincového termínu, takže bude i vánoční koncert

V sobotu nás teď čeká velká 60s show ve Vodárně a jestli fakt příjdou všichni, kdož slíbili, bude narváno až na střechu :).

Luke

České nebe

patnáctá hra Járy Cimrmana

Jak na Cimrmana?

Těžko. Dostat se na novou hru České nebe je téměř stejně tak obtížné jako dostat se do Bílého domu. Osvědčená je metoda rampouch, kdy člověk stanuje celou noc před divadlem Járy Cimrmana na Žižkově a ráno (pokud neumrzl) si vítězoslavně koupí lístky v předprodeji.
Neno je druhá osvědčená varianta a tu jsme použili my. Tato varianta má 2 pilíře – cizí město a prarodiče v divadle. V našem případě byl městem Žatec a prarodičem babička, která pracuje v místní divadle (které je o 20 let starší než Národní) jako uvaděčka.

Seminář

Zcela vyprodané žatecké divadlo (přes 300 lidí nebo jiných humanoidů) přivítalo Ladislava Smoljaka, který začal úvodní seminář. Na rozdíl od jiných her byl seminář Českého nebe relativně krátký (něco přes půlhodinu). Hra pak byla delší (téměř hodinu). Referát, který četl Weigel nebyl nový, čte ho už v jiné hře (Referát se týká sochy Radeckého na Malostranském náměstí). V semináři se rozebíralo především dobové pozadí a postavy, které se potom vyskytují ve hře. Důraz byl na dobu obrození. Tvůrci hry se opírali do velikánů naší historie a trefně tam vkládali opravdové údaje.

Hra samotná

Se odehrává v nebi ve speciálním výboru pro Čechy. Předsedou není nikdo jiný než svatý Václav (stejně jako v Blaníku). Celá hra tak de facto navazuje na předchozí cimrmanovské hry, dál rozvíjí látku a vše uzavírá. Tato patnáctá hra je dle slov tvůrců totiž již poslední. Kromě Václava je zde Jan Ámos Komenský (Smoljak), praotec Čech (Hraběta), potom Mistr Jan Hus (Weigel), Karel Havlíček Borovský a babička Boženy Němcové. Objeví se zde i maršálek Radecký a největším frajerem je Mirek Tyrš.
Hra se točí nejprve kolem toho, koho vzít do tohoto výboru a proč. Rozebírají se různé osobnosti a je to zase plné narážek. Samotný Cimrman ve výboru nebyl jen proto, protože ještě žil. Byl ale aspoň navržen na budoucího prezidenta 🙂 Děj je zasazen do první světové války. Mrtví čeští velikáni se snaží pomoci válkou zmítané Evropě.
Za zmínku určitě stojí perfektní kostýmy všech představitelů. Obzvlášť Borovský vypadá excelentně. Herecké obsazení bylo namíchané a ze starších tu byl Smoljak, Weigel a Hraběta. Všichni ovšem hráli výborně. Myslím, že v roli Jana Amose je Smoljak pravděpodobně lepší než Svěrák. Těžko říct. V Záskoku to je zase naopak, Svěrák tam je lepší než Smoljak. Jsou hry kam sedne lépe Smoljak a pak zase hry kam sedne lépe Svěrák.

K hodnocení hry asi takto:
Smál jsem se od začátku až do konce až jsem se za břicho popadal a postarší dáma sedící po mé levici na mne vrhala káravé pohledy.
Takže to určitě stojí za zhlédnutí. Už jen kvůli Tyršovi.

LOU

Pátek, sobota a neděle

aneb jak probíhal Ladikův víkend

V pátek jsme s Peťulou zamířili do kina. Šli jsme se podívat na Watchmen. Komiks neznám, začátek byl zdlouhavej, naštěstí hned ze začátku byla jedna vydařená akční scéna, takže jsem vydržel čekat na další. Film se pak docela rozjel Příběh je zajímavej i když ne moc originální. A na konci vyvstává otázka, zda zničení několika měst plných lidí za účelem celosvětového míru je vlastně dobré či špatné… Hrdinové ve filmu se na tom neshodli. A Rorschach je hodně dobrej!

Zato v sobotu jsem vyrazili na muzikál MONA LISA.
Dostali jsme lístky od mojí sestry, zrovna koukám, kolik by stály normálně na kase (149kč jeden). Seděli jsme na balkóně úplně vzadu. Na podium bylo vidět v pohodě. Koukání na dálku sice už není moje doména, ale kdyby ten muzikál byl dobrej, tak mi ani moc nevadi, že nevidím jakou barvu očí má ten kterej zpěvák. Zážitek to byl hroznej. Párkrát jsem se přistihl, že sleduji práci osvětlovačů. Vydrželi jsme do přestávky a pak jsme se vypařili. Dějově hrozný, hudebně hrozný, zpěv průměrnej. Monika Absolonová, Helena Vondráčková, Ali Amiri, Tomáš Savka… jeden lepší než druhej 😉
OFICIÁLNÍ STRÁNKY MUZIKÁLU

Večer jsme zachránili u Finského filmu Musta Jää (Černý led) a taky jsme dokoukali Slumdog Millionaire. Nechápu, jak to mohlo získat tolik oscarů, tak úžasný mi to nepřišlo. Ale na jedno zkouknutí se ta pohádka pro dospělý dala zvládnout.

Neděli jsem strávil na chatě a už se docela těším až bude víc hřát sluníčko.

Shrnutí:
Na Watchmen jdětě, na Mona Lisu nechoďte, na Milionáře z chatrče se koukněte, ať víte, čemu se teď dávaj Oscaři, a na chaty jezděte 🙂

Čus
Ladik

Obchodník s deštěm

aneb po delší době v divadle

Chodíme sice nejvic na koncerty a do kin, ale abychom nebyli považováni za nekuluturní barbary, čas od času se náležitě oblékneme a vyrazíme do některého z pražských divadel.

Tentokráte padla volba na Vinohradské divadlo a hru „Obchdoník z deštěm“ od Richarda Nashe. Já jsem originální hru, ani film neviděl, takže jsem vůbec netušil, co od toho čekat, Žába mě ubezpečovala, že film z roku 1956 je hodně dobrej a že hra určitě bude taky….

Příběh o podvodníku Starbuckovi, který slíbí, že přivolá déšť na suchem zmoženou farmu a přitom se zamiluje do dcery farmáře, možná na plátně působí dobře, ale v divadle mi to moc neřikalo.

Děj je docela jednoduchej a předvídatelnej a hra byla na muj vkus poněkud delší. Proto je můj výslednej dojem bouhžel negativní. Což umocňoval i kašlem se dávící, za náma sedící divák :). (který naštěstí po přestávce odešel)

V režii Martina Stropnického hráli: Jiří Plachý, Andrea Elsnerová, Jiří Dvořák, Michal Novotný, Jaromír Meduna a Filip Blažek.

Originální film si ale seženu, rád to porovnám… :).

Luke

V+W méně známí…

Voskovec a Werich…

Ačkoliv od premiéry první hry V+W „Vest pocket revue“ uběhlo již přes 80 let, humor i písničky této dvojice bavily a i nyní baví již několikátou generaci posluchačů. Samostatnou kapitolou v jejich tvorbě jsou však filmy. Společně natočili ve 30 .letech v ČSR čtyři filmy – Svět patří nám, Pudr a benzín, Peníze nebo život a Hej rup. Tyto filmy jsou u nás vcelku známé, čas od času je dávají i v televizi. Po roce 1939, kdy V+W odjeli do USA, se jejich filmová kariéra rozdělila a po skončení války se v 50. letech Jan Werich uplatnil v československém filmu a Jiří Voskovec zas v tom americkém – a u téhle jejich poválečné filmové dráhy se chci trochu pozastavit.

Nedávno jsem si pustil film „12 rozhněvaných mužů“ od Sydneyho Lumeta (vim že to neni směrodatný, ale na CSFD je ohodnocen jako 7. nejlepší film všech dob) a uviděl jsem tam Voskovce, který hraje jednoho z porotců… schválně jestli poznáte, kterej z nich to je? 🙂

Začal jsem tedy pátrat po méně známích rolích V+W….

Jan Werich hrál např. v roce 1949 roli Hermanna Goeringa v sovětském velkofilmu „Pád Berlína“

A víte, že J. Werich měl hrát ve 4. bondovce „You only live twice?“

Ano, byl původně vybrán jako představitel padoucha Blofelda, byly natočeny screentesty, avšak režisérovi se prý zdál JW nakonec málo padoušský, tak jej na poslední chvíli nahradil Donald Pleasence – viz:

Plakát k filmu „Terror from Outer space – 27th day“, kde hrál J. Voskovec:

Obrázek z filmu – JV je uplně napravo:

Seriál „Streets of san francisco – epizoda 10. The Year of the Locusts“, kde hrál epizodní roli JV

A tady je poslední role J.Voskovce v americkém westernu Barbarosa (1981):

Video je na: http://www.youtube.com/watch?v=XHkYhcwVWOg

Jan Werich ve filmu Assigment K z 60. let…

Tak tolik jen pár zajímavejch rolí těchto pánů…

Luke

Lysistrata

Po semaforsku vyprávěná a ne zcela mravná Aristofanova hra z r. 411 př. Kr.

V pátek jsme s Žábou vyrazili za kulturou – tentokráte do divadla Semafor na „novinku“, která měla premiéru v září loňského roku. Lysistrata je komedie, kterou původně napsal Aristofanes a kterou do současné podoby přebásnil a upravil Jiří Suchý. Děj vypráví o tom, jak se athénské a spartanské ženy(vedené právě Lysistratou) pokusí donutit muže ze Sparty a Athén, aby přestali mezi sebou válčit tím, že jim odepřou sex… (zajímavá myšlenka, škoda že se jí třeba v moderní historii nechytla Eva Braunová :))

Začnu nejdříve u kladů představení: za prvé mě zaujala výprava, která je na Semafor dost rozsáhlá, počet herců (i s alternacemi) je 44 – jedná se tedy spíš o „střední formy“. Semafor je písničkové divadlo, takže ani v této hře písničky nechybí, dobrá polovina z nich mi připadala hodně povedená, zejména ta finální. Co se týká hereckých výkonů, nejvíc mě dostala Molavcová a Suchý, jejichž dialogy a scénka také nejvíc publikum rozesmály.

K záporům hry bych naopak dal její přilišnou muzikálnost – jak jsem psal u písniček – nechal bych jich tam tak polovinu a dal větší prostor mluvenému slovu (kecá se mi to, ale já bych to samozřejmě ani nevymyslel :)). Rovněž mi nesedla představitelka Lysistraty Jolana Smyčková – já jí prostě rád nemám už od doby, kdy jsem jí cca před 4ma rokama poprvý v Semaforu viděl. Příjde mi, že moc přehrává a moc to „žere“. Bylo krásný vidět, kontrast třeba mezi ní a Molavcovou, která je úžasně nad věcí. To mladí herci bohužel moc často nedokážou.

No a ta „utěšovatelka netopýrů“ v zelénm, která zpívala tak uječenym vysokym hlasem, že mi vyrašil pot na čele.. tak tý bych zpěv zakázal úplně :).

Celkově se mi, až na těch pár záporů, hra líbila.

Luke