TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: historie

Foto – Tony Scott a Traditional Jazz Studio

Probíral jsem nedávno na chatě fotky po tátovi a našel jsem tam fotky z jednoho koncertu. Kapelu jsem na fotkách identifikoval (dle pana Smetáčka, ale i podle nápisu na kopáku), ale sólistu nikoliv. Až po delším pátrání jsem na internetu našel, že se jedná o saxofonistu Tonyho Scotta (1921-2007), který v 50. letech spolupracoval s Billie Holliday  Sarah Vaughan a který žil dlouhá léta v Evropě a který v roce 1978 nahrál i jedno album s pražským Traditional Jazz Studio. Nejspíše právě z tohohle roku pochází i fotky z jednoho z koncertů. Bohužel žádná datace či místo koncertu (reduta?) u fotek poznačeno nebylo, tak pokud náhodou někdo ví o koncertu více, ozvěte se v komentářích. Díky!

Luke

001002003

004005006

007008009

010

Reklamy

Několik starých úsměvných reklam

jelikož to tu moc nežije, dám sem čas od času něco z mého oblíbeného retro tématu a dneska je to tedy několik reklam ze 40. a 50. let…

To byla panečku doba – nikdo neřešil sexismus, kouření bylo v módě a Ronald Reagan byl ještě tuctovým hercem přivydělávajícím si v amerických reklamách….

07_07_07_advert3 camels-cigarettes-doctor-advert coffee-spank Favim.com-34348 vintage-hoover-ad funny christmas

old-smoking-ads-8 Sexism-In-Vintage-Ads-18 eye-pop ads-5 Cleaning-Funny-ad1

Doufám, že Vás některé z reklam pobavily 🙂

Luke

Timur Vermes – Už je tady zas

180450_bigAdolf Hitler se probere na berlínské ulici. Po té co se otřepe z šoku, zkouší si vybavit poslední vzpomínky. Má na sobě starou uniformu umazanou od oleje a benzínu a naposledy si vybavuje zahradu říšského kancléřství. Teď ale stojí na Berliínské ulici, kterou nepoznává –  je rok 2011.

Na téhle premise je tedy postavena debutová knížka německého autora Timura Vermese z roku 2012. Jedná se o humornej román, který si bere na mušku i současnou politickou situaci v Německu a Evropské unii a „znovuzrozený“ Hitler, kterého všichni považují za výtečného herce a komika imitátora, tu vtipně komentuje současnou situaci a snaží se opět postupně dostat k moci.Vtipné jsou zejména momenty prvního kontaktu Hitlera s moderním světem – Hitler v prádelně, Hitler vs mobilní telefony a internet, Hitler na octoberfestu…   atd.

Autor si dobře nastudoval Hitlerovy projevy a tak tedy v knížce se setkáte i s jeho citáty a z některých až občas mrazí. Líbí se mi, že autor docela hezky vybalancoval osobnost A. Hitlera – prožíváme s ním sice v knize celý jeho příběh, občas nás pobaví,  ale není nám vyloženě sympatický (a la kladný hrdina) a autor se rozhodně nesnaží Hitlera příliš polidšťovat či snižovat jeho provinění z historie. Naopak je Hitler v románu spíše zesměšněn, avšak ve svém konání je důkladný a vcelku úspěšný..

Kniha se mi hodně líbila, pobavila mě a je zajímavou sondou i do dnešního mediální světa plnýho  „umělých“ televizních celebrit a nepřehledných politických uskupení a stran.

Doporučuji k přečtení!

Luke

Konspirační teorie

už delší dobu sem chci napsat zamyšlení na téma konspirační teorie – udivuje mě, kolik lidí v mém okolí jim věří (jak občas vidím na FB) a tak jsem se rozhodl napsat dnešní blognutí.

index

Myslím, že konspirační teorie jsou staré jak samo lidstvo. S tím jak vznikaly a zanikaly království, císařství, státy a vlády, vznikal i v lidech – tu oprávněný, tu méně oprávněný – pocit, že „ti mocní a bohatí“ jim něco tají a (intri)kují pikle za jejich zády a snaží se získat neomezenou moc a zatajovat lidem skutečnost a pravdu. Né, že by se nic takového v minulosti nedělo – právě naopak. Podstatou konspiračních teorií je ale předpoklad úplného útajení oné „konspirace“.Je zde předpoklad, že velmi velká (či občas menší) skupina zainteresovaných lidí je schopna zcela utajit konspirační chování, které se tak stává nedoložitelné. Pouze ti vyvolení (míněno odhalovači konspirací) ale skrz tuto hradbu mlčení prohlédli a skutečnou „pravdu“ odhalili.

To je tedy hlavní prvek všech konspirací – přecenění vlastní (ne)důležitosti v systému lidstva. Z obyčejného člověka, který začne věřit nějaké konspiraci, se tímto rázem stává někdo výjimečný, který je nebezpečný pro „konspirátory“, kterým stojí za to tyto „vyvolené“ klamat, případně je zesměšňovat atd.

Zjednodušeně z toho vyplývá, že nejpravděpodobněji konspiraci uvěří méně sebevědomí jedinci, kteří často žijí v sociální či emoční nejistotě, z čehož vyplývá i nedůvěra v autority a média. Mohou být rovněž nepříliš úspěšní v profesním životě, není ani výjimkou psychologická porucha osobnosti či sklony k paranoie.

Ke vzniku a šíření konspiračních teorií přispěla výrazně studená válka (kdy USA i SSSR z pochopitelných důvodů tajily výzkum i tajné vojenské operace) a následně rozšíření internetu, který znamenal pro šiřitele konspiračních teorií konečně možnost, jak účinně své teorie a myšlenky šířit.

Konspirační teorie jsou bohatým zdrojem inspirace i pro filmaře – a to nejen pro naší TV VONU (viz Ládikův mástrpís „Konspirace“) – vzpomeňme třeba na filmy Kozoroh 1, JFK či seriál Akta X.

Pro zastánce konspiračních teorií je typické, že nevěří „oficiálním“ médiím – z jejich pohledu jsou noviny, TV a oficiální zpravodajské servery zmanipulovány (ať už světovým židovstvem/zednáři/CIA/konkrétními vládami/nadnárodními konglomeráty aj.) a naopak téměř až slepě věří neověřeným (či těžce ověřitelným) informacím na „nezávislých“ serverech, které jsou často publikovány anonymně či bez uvedení zdrojů. To, že daleko snáze by případní konspirátoři „zmanipulovali“ menší nezávislé servery jim nejspíše nedochází…

Konspirace je rovněž prostředkem propagandy a politického boje. Jedna z teorií, původem ze sovětského svazu, byla celkem úspěšná v 80. letech – dle této teorie vznikl virus HIV v laboratořích CIA. Tato konspirační teorie byla sice vyvrácena, ale na delší čas zaujala místo i v některých odborných publikacích a uvrhla tak na USA nepříjemný stín podezření.

Konspirační teorie tedy představují alternativní a neprokazatelný výklad událostí historie či dějů v přítomnosti. V konspiračních teoriích ovšem naleznete často i reálná a doložitelná fakta – ovšem jen ta, která se propagátorům konspirace „hodí“ do krámu. Příkladem budiž známá teorie „911“ o 11. září 2001 a útoku na WTC. Zastánci konspiračních teorií tvrdí, že budovu Pentagonu vůbec nezasáhlo letadlo, ale naopak řízená raketová střela (vystřelená samozřejmě vládou nebo CIA, to je fuk…). Jako důkaz zastánci teorie uvádí mimojiné i tvrzení několika očitých svědků, kteří údajně viděli či slyšeli raketu. Pomíjejí však daleko četnější svědectví těch, kteří skutečně viděli letadlo letu 77 ve velké rychlosti nízko přelétat směrem k Pentagonu… takovéto opomíjení faktů je v konspiračních teoriích velmi časté, stejně jako manipulace s reálnými fakty. Vzpomeňte si na slavnou scénu z filmu J.F.K., ve které se vyšetřovatel Garrison snažil novinářům sugestivně ukázat ve slavné scéně teorii „magické“ kulky, která dle oficiální zprávy měla být smrtelná pro prezidenta Kennedyho a která dle Garrisona tedy musela v letu zatočit a porušit zákony fyziky. Pro Garrisona byla právě „magická kulka“ hlavním důkazem pro údajnou existenci druhého střelce na místě atentátu…

jak se ale skutečnost hezky „vyloupne“, pokud budeme vycházet z opravdových faktů (ověřitelných např. na četných filmových záběrech před, při a po atentátu na místě činu) a skutečné poloze Prezidenta  a guvernéra Connallyho v limuzíně v momentu střelby :

20140303-singlebullet

(první obrázek skutečnost, druhý obrázek Garrisonova rekonstrukce…)

Stará (filozofická?) poučka nám říká, že nejjednodušší vysvětlení je zpravidla to pravdivé – to si myslím platí o všech velkých konspiračních teoriích posledních let.  Chápu ale, že některé lidí  takováto „obyčejná“ pravda zklame svojí nezáživností či jednoduchostí a proto se snaží vymyslet více či méně komplikovanější konstrukce a konspirace, které v jejich mysli „obyčejnou pravdu“ nahradí.

Na druhou stranu to ale samozřejmě neznamená, že před námi „vlády“ nic netají. Tají. A je to i jejich povinnost – ať z důvodu národní bezpečnosti, ekonomiky, vědy a výzkumu.

Konspirace počítají s dalším faktem – s údajnou totální mlčenlivostí a oddaností všech zúčastněných konspirátorů. Tady vidím jedno z největších úskalí většiny konspiračních teorií. Vážně dle těchto teorií existuje skupina lidí, která dokáže utajit přípravu a realizaci složité konspirační operace? V případě teorie 911 by muselo jít o několik tisíc lidí zapojených do konspirace, v případě atentátu na JFK či údajného „falešného“ přistání na měsíci minimálně několik set…  vzpomeňme si na vcelku banální vloupání několika lidí do hotelu Watergate a jak se ani to neutajilo…  Udržet tajemství, to si přiznejme,  není příliš silnou stránkou lidské osobnosti (navíc v dnešní iDobě) – skoro každej tejden se dozvídáme o úspěších i neúspěších „tajných“ vojenských operací, o „tajném“ uplácení toho či onoho atd…  a předpokládat, že by najednou dokázala nějaká velká vládní organizace utajit operaci monstrózních rozměrů, jako je zmíněná 911, je vcelku úsměvné…  naopak skupina několika sebevražedných atentátníků bude mít vždycky daleko větší šanci na úspěch a utajení v podobnejch situacích. A proto se i k tomuto „partyzánskému“ způsobu boje organizace Al Kaida a Taliban uchylují… opět tedy platí, že nejjednodušší vysvětlení a řešení je to nejpravděpodobnější.

Poslední vlastností „odhalitele“ konspirace je skálopevnost a neměnnost jeho názoru a přesvědčení. Ani tisíci doložitelnými argumenty či fakty jej nepřesvědčíte o nesmyslnosti konspirační teorie. Bude si stále stát za svým názorem a bez ohledu na logiku věci jej i nadále bude šířit. Filmové a TV záběry zpochybní jako falešné (či vytvořené v Hollywoodu na objednávku konspirátora), výpovědi svědků označí za vynucené a zmanipulované,  články v tisku označí za „objednané konspirátorem“,  vyjádření odborníka zpochybní tím, že dotyčný se stává součástí a spolupracovníkem údajného konspirátora.

Osobně se domnívám, že nemá smysl těmto lidem jejich víru v konspiraci vymlouvat a spíš radši věnovat ušetřený čas něčemu užitečnějšímu.

Na závěr dnešního zamyšlení nad konspiračními teoriemi jsem vybral pár úsměvných teorií pro pobavení:

Teorie duté země: http://dutazeme.sweb.cz/

Zapomeňte na kondenzačnís stopy za letadly – jsou tu chemtrails! – http://www.osud.cz/chemtrails-nad-ceskem

a na technetu kdysi vyšel hezkej seriál o konspiračních teoriích a kritickému pohledu na ně:

http://technet.idnes.cz/konspiracni-teorie-0on-/tec_technika.aspx?klic=73077

Tak konspiraci zdar!

Luke (jinak také člen tajné 5. kolony pojídačů chilli papriček, která se chystá převzít vládu nad touto planetou a všude zasadit keříky jalapenos!)

Nové příspěvky v archivu blogu a štítkování

Tohle je informační příspěvek – importoval jsem do tohoto blogu  několik desítek mých postů z mého historického blogu „zpátky v čase“ a onen druhej blog jsem zrušil, protože stejně nebyl čas na jeho údržbu. Příspěvky tedy najdete v historii tohoto blogu (zejména rubrika „Historie“)a proto taky přibyly některé rubriky v pravém menu (to ještě doladím a duplicity odstraním).

Další věc, které souvisí s přehledností blogu, jsou štítky (tagy) – začal jsem postupně zpětně oštítkovávat staré příspěvky a to dle autorů příspěvků, témat atd. Štítkovou navigaci  pak najdete pod pravým menu dole a můžete si tak přehledně vylistovat např. všechny Ashmanovy příspěvky (a že jich je mnoho! :)) Zatím je oštítkována jen část blogu (cca 2 roky zpět  + vybrané starší posty), je to docela piplačka, ale časem to snad dám celý.  U nových postů zkuste přidávat tagy, případně je doplnim já, pokud na to zapomenete.

Díky

Luke

Zápisky z Londýna #02 – HMS Belfast

Dnešek začal po anglicku – Žába připravila k snídani míchaný vajíčka se slaninou, abychom se posilnili na náročný den, který nás čekal.V dálce zněl známý zvon Big Ben (*oprava – byl to nedaleký kostel, jehož zvon „hrál“ stejnou melodii… :))

Nejprve jsme vyrazili k Florin Court – asi 3 km vzdálenému bytovému komplexu proslavenému ve  TV  jako byt slavného detektiva Hercula Poirota. Budova z roku 1936 obsahuje prý 120 bytů, sklepní bazén a posilovnu, 2 výtahy a ve skutečnosti se zdá menší než vypadá v TV (to ale platí skoro vždy a o všem :)).

IMG_20140814_103314

u budovy jsme se moc dlouho nezdržovali, měli jsme totiž v plánu projít se až k Temži a pak dle počasí vymyslet další program. Počasí tu dneska bylo opravdu různorodý, takže sluneční výheň se střídala s prudkým deštěm, zamračenem i klasickými přeháňkami.

Kousek od Florin court jsme nečekaně narazili na davy turistů fotící si budovu nemocnice. Co to?? Pak jsme si všimli nápisů v prachu na přízemních oknech budovy – „Sherlocked!“.  „Cumberbatch!“. Žába na to tedy hned nadšeně přišla – byli jsme u St. Bartolomew hospital, tedy místa, kde vrcholil třetí díl druhé řady seriálu „Sherlock“ a odkud se Sherlock vrhnul po souboji s Moriartym ze střechy na dlažbu…  inu vypadá to, že je to nové londýnské kultovní místo.

IMG_20140814_105129

Ve stínu St. Paul katedrály jsme poobědvali sendviče a vydali se konečně k řece na millenium bridge.  Na druhé straně řeky se do výšky tyčí nová dominanta jižního londýna – jakýsi skleněný pyramidový mrakodrap, kterej je tak óóóšklivej. Prošli jsme se pak skrz Tate modern – to je galerie moderního umění z bývalé londýnské elektrárny, vzali to kolem Sheakspearova Globe theateru až k ukotvenému křižníku HMS Belfast. Kolem ní jsme procházeli už před šesti lety, letos mě Žába k narozkám dopřála i výlet na palubu a byl to pro mě skutečně zážitek!

HMS Belfast je lehký křižník britského námořnictva, který byl v aktivní službě v letech 1939-1963 a který se účastnil např. i honu na německý křižník Scanhorst či vylodění v Normandii. Od 70. let je zakotven právě v Temži poblíž Tower bridge a od té doby slouží jako muzeum a je zpřístupněn veřejnosti. Loď je opravdu velká a jsou otevřeny všechny důležité části lodi a v každé z nich je textový, audio i video výklad o činnosti jednotlivých částí, obsluze, historii či dalších zajímavostech. Uvidíte i běžný život námořníků, jejich kajuty, lodní kuchyň, nemocnici, kantýnu a samozřejmě i části nejdůležitější – od strojovny, přes zbraňové a dělové systémy až po kapitánský můstek. Fascinující jsou velká 6 palcová děla a jejich obrovské „náboje“ a celý systém jejich nabíjení.

IMG_20140814_130647

Já četl o válečnejch lodích z druhý světový několik knih, ale až teď, když člověk na vlastní oči vidí, v jakém prostředí ty kluci tehdá žili a bojovali, si uvědomíte, že to nebyla žádná legrace či pohoda.

Na lodi jsme byli zhruba 3 hodiny, žíznivi jsme pak vystoupili na břeh a začalo šíleně pršet. Vzali jsme za vděk nedalekým Pubem „The Horniman at Hayes“, já si dal dvě blonďaté pivní slečny (měli i točenou Plzeň!) a Žába english tea s mlékem. Bléé.

IMG_20140814_140209

Začal náš souboj s deštěm. Vydali jsme se přes Tower bridge zpátky na severní část Londýna, museli jsme se ale stavit ve starbucksu a počkat, až se nejhorší přežene. Na chvíli se ale déšť umoudřil a tak jsme si alespoň z venčí prohlídli Tower, umělé mákové pole a vydali se zpět k domovu, Doufali jsme, že potkáme po cestě kino, což se nám nezdařilo, za to jsme našli ulici plnou klenotnictví a taky tuhle budovu – poznáte co to je a v jaké epizodě Poirota se objevila?

IMG_20140814_162729

Domů jsme dorazili znavení po cca 15 ušlapanejch kilometrech a zejtra to pojmem asi víc rekreačně a užijem si i metro.

Luke

Tip na skvělou koupi

Většinou se cejtim tak nějak „divně“, když kupuju věci „v akci“, ale čas od času zabrousim do Levných knih. Většinou, když mám namířeno do hospody a vim, že tam budu čekat nějakou dobu, tak si v LK koupím nějakou (často nepříliš kvalitní) levnou knížku na zabavení. Se stejným úmyslem jsem včera na Andělu navštívil místní pobočku LK a co jsem hned u vchodu nespatřil? 600 stránkovou knížku o historii českých kin a biografů s názvem „Zaniklý svět stříbrných pláten“. S Žábou  jsme jí měli vyhlídlou již dříve a listovali jsme v ní v rozličných knihkupectvích, ale cena (cca 1500,-) se nám zdála příliš.V LK na Andělu jí teď mají za baťovských 299,- takže nebylo co řešit…

Jestli jste fandové filmu a jeho historie, neváhejte a nakupujte!

zanikly-svet-stribrnych-platen

 

Luke

The Computer Chronicles

Zajímá-li Vás (pre)historie IT a počítačů, už jste jistě narazili na klasickou TV show Computer Chronicles, což byl jeden z prvních amerických „počítačových“ pořadů, který se pravidelně vysílal mezi lety 1983-2003 na síti PBS.

Všech cca 600 dílů najdete na www.archive.org a výběr nejzajímavějších  naleznete na youtube na kanálu https://www.youtube.com/user/ComputerChroniclesYT

Skvělá porce IT nostalgie 🙂

Luke

Jogrsovi harcovníci

Příspěvek, byť napsán 28.2. publikuju záměrně zpětně, abych nostalgickým vzpomínáním nepřekážel u aktuálních blognutí a zároveň aby toto našli jen lidé listující naším blogem či náhodní návštěvníci z vyhledávačů – pro ty si dovolím napsat „Vítejte!“

Dnešní vzpomínka se týká mých tří táborových let 1991-1993, které jsme trávili se ségrou vždycky 2 tejdny v létě na táboře u Kytlice v Severních Čechách. Říkali jsme si Harcovníci dle dobrodružné knížky K. Robertse „Cesta na severozápad“. Zatímco v knížce jsou to Rogersovi harcovníci, my jsme byli harcovníci Jogrsovi, což je – jestli se nemýlím – složenina ze jména a příjmení zakladatele českých harcovníků Josefa Gregora, tehdejšího kolegy mého Táty a Mámy z Energoprojektu. Mně bylo v době prvního tábora 11 let, ségře o tři míň a naši nás tehdy určitě s povděkem odlifrovali na tábor a na chvíli si od nás odpočinuli.

Harcovnícké hnutí bylo (a možná ještě je) takovým mixem skautů s lehce vojenskou disciplínou a poznávacím znakem harcovníků byla bílá (či světle šedá) čepice s kšiltem na které byly 1 – 3 barevné pruhy. Počet pruhů se lišil od věkového zařazení harcovníků a barva byla rozlišením skupin na jednotlivých táborech – červená, žlutá a zelená – a po dobu tábora mezi sebou jednotlivé skupiny soutěžily v různých dovednostech, soutěžích – podobně jako v Harrym Potterovi je zmijozel, nebelvír a ta třetí pakáž…. 🙂

cepice

Další součástí čepice nad pruhy byl menší kožený štítek, na kterém se pomocí jednoho až čtyř kovových cvočků udělovala harcovníkům „hodnost“ trochu po vojenském vzoru (pamatuju se názvy hodností hrcharc a arciharc…)  a oceňování se zpravidla dělalo na konci každého Tábora např. za statečnost, kázeň a další vlastnosti správného harcovníka. Já to ve žluté skupině (3 pruhy)  dotáhl jen na dva cvočky, protože jsem nebyl ani moc statečnej, ani moc hodnej :).

Každý tábor začínal a končil noční výpravou k posvátnému jezeru Mičilimakinak (inspirováno knihou) – to bylo malé jezírko asi 4km od Kytlice a vždycky mě fascinovalo, jak jsme šli za tmy po neosvětlených silnicích a lesem až k jezírku, které tehdy myslím v turistický mapě nebylo vyznačeno – dneska už na mapě je a na 90 procent jsem si jist, že se jednalo o „velký jedlovský rybník“ (viz https://www.google.com/maps/@50.842722,14.5591161,17z). Tam jsme provedli harcovnickou přísahu, zapěli harcovnickou „hymnu“ Mičilimakinak a pozdravil se harcovnicky „Na kůň“, nacož se mělo odpovědět „přesně tak!“.  Hm, trochu ujetý z dnešního dospěláckýho „modroknížkového“ pohledu, ale tenkrát mě to bavilo.

A co se na táboře dělo? Myslím že zhruba to samé co na jiných táborech – soutěže, sporty, táboráky, bojové hry, lovili se bobříci, kousek od tábora jsme měli malé koupání u „Baffson City“ (což byla louka u říčky Kamenice) a nebo velké koupání na koupališti v Kytlici. Vrcholem tábora pak byla celotáborová hra a několikadenní „harc“ (jak se říkalo výletům). Vedoucí (aneb setníci) dokázali vždycky vymyslet zajímavou náplň pobytu – vzpomínám na jednu celotáborovou hru (že by rok 1993?), kdy z ničeho nic v noci zmizela jedna z holek „setnic“ – následovala menší panika mezi námi dětmi, šířili se zvěsti, že někdo viděl u tábora muže v černém plášti a kapuci a ten den jsme ho viděli i my u železniční trati, která nad táborem vedla. Ten podivnej kapucín na nás volal, ať se do ničeho nepleteme, jinak si pro nás příjdou (nebo něco v tom smyslu :)). Dost nás to tehdy vyděsilo a pak jsme slyšeli z dálky z lesa volání o pomoc, a tak jsme se tam se setníky vydali a našli naší setnici lehce pomlácenou a připoutanou ke skále. Docela děsivé pro malé děti :).  Noční hlídky, který jsme museli pravidelně na střídačku v noci v táboře držet, byly opravdu strašidelný a vím že jsme se báli slejzat z hlídací věže i jen třeba na záchod. Už si přesně nepamatuju zápletku celý hry, ale vrcholilo to třídenním výletem do českosaskýho švýcarska a do místních skal a bylo to dost napínavý!

Z pěších výletů, které jsme s harcovníky podnikli, si rád vzpomínám na výlet na proslulé panské skály (takový ty čedičový „varhany“ známý z různejch pohádek…) a do vesničky Slunečná (tam jsme tehdy potkali „Bróďu“ a přespávali v místní hospodě) ,do Hřenska a na místní soutězky, na legendární skalní hrad „Hrádeček“ (zřícenina skalního hradu Chřibská?) či na pozůstatky hradu Tolštejn….

Kytlice byla také místem mého prvního (tehdy jen pěveckého) vystoupení, kdy jsem v nějaký soutěži zazpíval kántry písničku od Matušky a KTO „Kovbojský bál“ a měl jsem velký úspěch, protože žádnej jinej kluk se ke zpěvu nepřihlásil. Kytlice byla taky místem, kdy jsem viděl poprvé hrát u táboráku jiné spolutáborníky na kytaru a zjistil jsem, že to má samé výhody – u těch, kteří tehdy hráli, seděly hezčí holčičky, byli oblíbení atd.  Nedlouho po návratu z posledního tábora jsem se začal na kytaru učit taky…. 🙂

Utkvěla mě tahle písnička, kterou jsme tam zpívali (na melodii chajdy drnový, nepletu-li se)

Blízko České Lípy mezi lesy na severu Čech
máme tábor lemovaný silnicí
A v něm krásně blbnem, hrajeme si, spíme ve stanech
prostě báječně si žijem v Kytlici

ref.:

Místo domů zeleň stromů, všude voní jehličí
ráno stráň nás vítá květů kyticí
Stesk a smutek ani za sto hromů tady nevzklíčí
Prostě báječně si žijem v Kytlici

Učíme se šifry, morseovku, stopy odlévat
uzly správně vázat jak námořníci
A než odjedeme, nejmíň stovku her budeme znát
prostě báječně si žijem v Kytlici

ref.

Už se chystá dříví – sláva hurá, řveme na plácku
naše radost podobá se vichřici
Bude táborák a srandy fůra, buřty na klacku
prostě báječně si žijem v Kytlici

 ref.

 Dojmy do ranců se vejdou stěží, zavíráme krám
všem těm krásám zamáváme čepicí
Kdo nevěří, ať mezi nás běží, přesvědčí se sám
prostě báječně si žijem v Kytlici

 ref….

Na harcovnickém táboře jsem se taky poprvé setkal s showbyznysem – jednou tam za námi přijel pan Zdeněk Řehoř, známý a dobrý herec zejména vedlejších rolí a hodinku nám báječně vyprávěl a odpovídal na všetečné dětské dotazy (které směřovaly zejména k jeho roli v seriálu Krakonoš). Po skončení besedy jsem pak viděl, jak jeden ze setníků dává panu Řehořovi pětistovku, ten pak nasedl do svého auta a odjel na svou nedalekou chalupu. I toto bylo pro mě cennou zkušeností, na kterou si často i teď vzpomenu – třeba když přebírám honorář za koncert  –  čas jsou peníze.

V Kytlici jsme bydleli v bývalém (asi) ROH rekreačním areálu (dnes penzion a areál http://www.uskaly.cz/) , kilometr od vesnice samotné, kde byly klasické táborové dřevěné domky (v každém 2 palandy stoleček a skřínky), velký zděný barák s jídelnou a ošetřovnou (tam jsem strávil jednou asi 3 dny v horečkách a hezky jsem si tam zablouznil)  a taky dřevěná společenská budova pro setníky a dospěláky, kam jsme měly my jako děti vstup zapovězen. Součástí areálu bylo taky velký fotbalový hřiště, ohniště, toalety, plácek mezi chatkama, kde byla každý den v šest večer celotáborová porada a hlavně také místo kde se z velkých sudů čepoval odpornej nasládlej čaj, kterej jsme museli pít skoro celejch 14 dní. Brrrr!

Kuchyň byla průměrná táborová a podobně jako na vojně na nás občas vyšlo škrábání brambor pro cca 80 lidí, což byl vopruz.

Nejsem  a ani jsem v dětství nebyl moc společenskej typ, takže můj pobyt na táboře byl pro mě vždycky prvních pár dní utrpením, než jsem se trochu skamarádil s ostatníma a hlavně se spolubydlícíma  – jeden tábor byl peklo, protože jsem vyfasoval bydlení s dvouma povedenejma bráchama, se kterejma jsem se každej den rval (mladšího jsem seřezal, starší zas seřezal mě a tak různě navzájem :)) až nás museli setníci po několika dnech rozestěhovat. Tábor měl ale i světlejší stránky – poprvý jsem tam tancoval s holkou, poprvý spal pod širákem a také pod ním příšerně promokl druhou noc, kdy nás pak nad ránem potupně vedoucí rozváželi starou ávií zpátky do tábora. Také výletové svačiny složené z májky, točeného salámu, rohlíku, tatranky a jablka byly legendární a moc jsem se na ně těšil 🙂

Zkrátka a dobře jsme si tábory v Kytlici náležitě užili a jsem rád, že nás tam naši tehdy posílali.

A tady asi jediná fotka, kterou z tábora mám – zde z roku 1992

kytlice92

Nedávno jsem s překvapením zjistil, že Jogrsovi harcovníci stále existujou a stále pořádaj tábory a výlety (byť už se dávno nejezdí do Kytlice), takže i dnešní mobilní a internetová generace může kouzlo harcovníků objevovat – viz http://harcovnici.cz/wordpress/

Tak tedy „Na kůň!“

Luke

„Světáci“ dnes na Seznamu!

V rámci filmových střed najdete dnes od 18:00 (až do půlnoci)  zdarma na webu http://film.seznam.cz/ ke shlédnutí asi nejlepší českou komedii všech dob  – Světáci (1969)

Komedie pojednává o tom, jak se ze tří fasádníků a tří obyčejnejch lehkejch holek na jednu noc mají stát šarmantní dámy a pánové na úrovni :). Herecký obsazení je, jak bylo v našich starších filmech zvykem, velmi dobré – v hlavních rolích uvidíte: Libíčka, Sováka a Brodského, sekundují jim Janžurová, Bohdalová a Jirásková,  důležitou postavu zde hraje úžasný Oldřich Nový (v jedné ze svých posledních rolí) a mihnou se zde Menšík, Šejbalová, Moučka či „pan Tau“ Ota Šimánek. Film měl pohnutý osud a po cca dvou měsících v kinech putoval do trezoru a mohl se znovu promítat až po dalších dvaceti letech…

Ukázka pro zvědavé a nedočkavé:

a na závěr ještě dobovou kritiku z Rudého Práva

svetacirecenzeRP

Luke

Jak to začalo – pohled na vznik Tv Vona z odstupu bezmála 15ti let

Jsou skupiny amatérských filmařů, které natáčejí dva roky a slehne se po nich pomyslná filmová zem. Další skupiny vydrží tři nebo možná dokonce čtyři roky a rozpadnou se. Některé se dají opět dohromady, znovu se rozpadnou, přejmenují, přiberou nové členy a točí třeba i osm let.  Jeden čas se o nich hodně mluví, vyhrávají ceny, ale potom najednou zmizí. Důvody bývají často podobné. Členové těchto skupin začnou budovat kariéru, založí rodiny nebo začnou fetovat. Na natáčení už potom prostě není čas. Jsou ovšem i takové skupiny, které i přes všechny tyto výzvy našich životů pokračují dál a neúnavně natáčí. Více než deset let.  Jsou to silné a jedinečné skupiny. Nyní už můžeme hrdě prohlásit, že Tv Vona mezi tyto silné skupiny patří.

Tv Vona bude v listopadu tohoto roku na scéně již dlouhých 15 let. V podstatě polovinu našich životů. A je to ta důležitější polovina, protože z té první jsme hodně času proflákali kaděním do plínek, sledování normalizační televize a navštěvováním základní školy. Patnáct let je opravdu dlouhá doba a my jsme během tohoto období zůstali stále aktivní. Nenašel jsem rok, kdybychom nic nenatáčeli. Tv Vona měla, má a já doufám i neustále bude mít rozpracovaný nějaký projekt. Pokud budeme mít síly, stále budeme rozšiřovat naši už i tak bohatou sbírku filmů.

Natáčet bez přestávky 15 let je úspěch. Domnívám se, že ten hlavní důvod, proč jsme tak dlouho vytrvali, je totožný s důvodem vzniku celé Tv Vona. Vraťme se proto do roku 1998, do doby analogových kamer a krabicových televizí. Do doby, kdy Lukáš Helcl, Martin Šimána a Lukáš Hrdlička chodili do gymnázia na Zatlance a jako povinně volitelný předmět si zvolili Estetickou výchovu. Výběr mezi předměty byl obtížný a budoucí členové Tv Vona se proto drželi taktiky menší zlo“. I tak se ale spřádají nitky osudu.
Pro dokreslení tehdejší doby zde přidávám třídní fotografii.

Zatlanka 02

Přibližně takto vypadali tři budoucí Vonáci, když stáli před nelehkým úkolem vypracovat na Estetickou výchovu nějaké umělecké dílo. Pro snadnější orientaci dodávám, že Lukáš Helcl se nachází v horní řadě úplně vpravo, Lukáš Hrdlička je v horní řadě třetí zprava a Martin Šimána je v horní řadě druhý zleva. Ač to tak nevypadá, tak ani jeden z budoucích členů Tv Vona nemá na hlavě paruku.

Byla to paní profesorka Kitzbergerová, která nám navrhla, že můžeme zkusit natočit jako seminární práci video. Díky tomu jsme později začali natáčet nedokončený Toranův kámen a jako naše dílo jsme jí odevzdali půl hodinové pásmo parodií na pořady tv Nova. A u natáčení jsme potom zůstali… jako Tv Vona… zatím už patnáct let. Seminární práce nás dle mého názoru postrčila k natáčení, ale ten důvod vzniku Tv Vona to nebyl. Ten je mnohem hlubší. Svědčí o něm i fakt, že seminární práci natáčeli i další budoucí členové Tv Vona Lukáš Kadlec a Ladislav Besser, kteří chodili na jiné školy.
Než popíšu ten pravý důvod vzniku a trvání Tv Vona, podívejte se ještě na jednu třídní fotografii z gymnázia. Fotografie pochází z doby, kdy už jsme natáčeli jako Tv Vona a měli na kontě několik filmů.

Zatlanka 03

 

Pro rychlejší orientaci upřesním, že Lukáš Helcl se nachází ve druhém řadě úplně vpravo, Lukáš Hrdlička je ve čtvrté řadě rovněž úplně vpravo a Martin Šimána je ve čtvrté řadě úplně vlevo. Podle rozmístění na fotografii by hloubavý čtenář tohoto příspěvku mohl usuzovat, že v Tv Vona právě došlo k nějaké výrazné umělecké neshodě. Opak je však pravdou. Martin Šimána nestojí na opačné straně proto, že musel hrát v Íáru Igora a sám měl políčeno na hlavní roli doktora Lohnického. Martin Šimána stojí úplně vlevo z pouhého rozmaru fotografa, který se snažil o jakousi kompozici. Patrně se jednalo o stejného fotografa, který pořídil i první snímek. I tam nás odtrhl z vyšších kompozičních důvodů.

Proč jsme tedy začali natáčet a ještě stále natáčíme? Tvorba seminární práce nebyl ten pravý důvod, proč jsme začali tvořit. Domnívám se, že to bylo popostrčení na cestu, na kterou bychom se dříve či později vydali sami. Podle mne to bylo nadšení pro film, nadšení pro umění, které nás spojilo dohromady. Touha něco vytvářet. Každý z nás se zajímal o film, o literaturu (v té době hodně o sci-fi), o divadlo a hudbu. Všechno tohle se spojilo a vznikla Vona. Seminární práce to jen trochu urychlila. Tv Vona existuje díky nadšení a díky přátelství. To jsou dva základní kameny Tv Vona. A každý z těch kamenů je stejně mocný jako Toranův kámen 🙂 To, co jsem právě napsal, vám může připadat strašně sentimentální, úplný patos, klišé… ale co jiného by nás hnalo vpřed, když z toho nemáme žádné peníze? I logickou metodou dospějeme k tomu, že nás žene vpřed touha něco tvořit a přátelství. Možná nejsou některé naše filmy hlubokomyslné, ale Tv Vona jako celek určitě ano.

Nehledíme na kritiky, film nás baví, a tak prostě natáčíme. Jsme Tv Vona. Už patnáct let.

 

Lou

Povodně

V našem klidném státečku v srdci Evropy máme štěstí v tom, že nás netrápí žádná silná zemětřesení, tornáda, tsunami, rozsáhlé požáry či jiné vymoženosti cizích krajů, avšak už takovou tradiční místní pohromou jsou u nás povodně a záplavy. Využiji tedy aktuální povodně a zkusím si vybavit některé ty minulé, než všechny mé staré zážitky zapomenu pod mlhou senility a stáří 🙂

První, kterou si vybavuju a pamatuju, byla ta moravská z roku 1997 (symbolem se stala vesnice Troubky) a i když jsem jí tehdy vnímal jen prostřednictvím televize, zanechalo ve mně silnej dojem to, co dokáže „obyčejná“ rozvodněná řeka.  O pět let později však přišla na řadu i Praha a tu si pamatuju dobře i na vlastní kůži – ne že bych byl  nucen se evakuovat nebo že by mi voda zaplavila byt, ale pár zážitků z těch dní se mi asi jen tak nepoštěstí zažít znovu (a upřímně ani o to nestojim).  Někdy v půlce srpna 2002 (dle zpětných záznamů o povodni to muselo být nejspíš třináctýho) jsme měli s mou první kapelou zkoušku na Strahově. Zkoušeli jsme úterky a neděle a dost často jsme šli po zkoušce na pivo dolů na Břevnov, kde bydlel náš bubeník. Já byl tehdy na civilce v Motole, takže peněz nebylo nazbyt (na pivo ale bylo vždycky :)) a v kapele se mnou už hrál Mňouk a tak jsme všichni vyrazili do jednoho břevnovských barů. Tam byla už puštěná TV, ale místo obvyklého sportu byl na obrazovce přenos ze studia ČT, kde právě ukazovali zvedající se hladinu vltavy, zavírání metra a mostů a všichni jsme to sledovali s úžasem a trochu se strachem.  Do tý chvíle jsem si totiž neuvědomoval, že je to až tak vážný – bydlel jsem v Řepích, na civilku jsem jezdil jen pár minut do Motola a v centru města jsem se tehdy moc nevyskytoval. Sledovali jsme tedy u piva přenos asi do jedný hodiny ranní. Bubeník šel pak domů, baskytaristka odjela do Dejvic a my se s Mňoukem rozhodli, že se vydáme do města na vlastní oči podívat se na tu potopu.

Pokud si dobře vzpomínám, seběhli jsme dolů kolem hradu a chotkovou ulicí až k nábřeží Edvarda Beneše. Na ulici skoro nikdo a u prvního zavřeného mostu strážníci hlídali, zda na něj nikdo nechodí. Hladina řeky olizovala most docela blízko ze spodu. Pokračovali jsme tedy dál po nábřeží až k Štěfánikově mostu, který sice byl taky uzavřen, ale zrovna nehlídán. Přešli jsme jej a řeka hučela jak u nějakýho velkýho vodopádu – aspoň tak mě to tehdy přišlo. Na druhý straně řeky u Náměstí republiky byla celá část směrem na Staroměstský náměstí uzavřena a policie nepouštěla nikoho směrem do centra. Našli jsme ale jeden průchod a dostali jsme se do liduprázdnýho centra prahy. Bylo to neskutečný jak byla všude tma (nebylo celý centrum odpojený od elektriky?)  a prázdno. Došli jsme na Staroměstský náměstí, už nepršelo a všude byla tma, ticho a zase prázdno. Restaurace a podniky zavřený, lidi evakuovaný a vše připravený čelit potopě (která nakonec do centra nepřišla). Na kanálech byly položený pytle s pískem a několik takových písečných „barikád“ bylo naskládáno i v ulicích kolem náměstí. Chvíli jsme jen tak bloudili v pološeru kolem centra a nakonec jsme se zas vrátili směrem k náměstí republiky. Metro ani většina noční MHD nejezdila a věděl jsem, že do Řep se asi tenhle večer nedostanu. Nakonec jsme s Mňoukem došli až na Žižkov a já přespal u něj. Nepamatuju se, jak jsem se vlastně druhej den dostal do Motola… tam nás ale čekala další radost – jakožto pracující v nemocnici jsme po vyhlášení stavu nouze museli najet na pohotovostní režim a pro mě to znamenalo první a zatím poslední 24 hodinovou směnu v práci a pak ještě několik nočních směn, než se situace vzpamatovala.

Dohra, opět trochu zvláštní, se udála zhruba o měsíc později. Šli jsme se opět s Mňoukem a tentokráte i s basačkou po zkoušce projít do města a nohy nás zavedly na Karlín. Ten tehdejší povodeň odnesl hodně ošklivě. Procházeli jsme opět zcela vylidněnou a zhasnutou čtvrtí, kde šíleně smrděla plíseň a  bůh ví co a chvílema to vypadalo jak po nějaký válce – žádné výlohy či skla, spousty vyházeného harampádí před domy, občas dveře či okna provizorně zabedněné dřevěnými fošnami. A opět všude ticho.  Basačce z toho zápachu nebylo dobře, takže jsme radši  utekli na Žižkov…

Následky týhle povodně jsme v Praze pociťovali dlouho –  ať už v metru, v ZOO, byly vyplavený kluby, divadla, muzea a celá tahle věc přispěla k budouvání nových protipovodňových zátarasů a k vytvoření krizových plánů, které by měly dopady dalších záplav minimalizovat. Uvidíme tedy, jak se to letos osvědčí…

Luke

Boj o svíčkovou

Je pátek, víkend klepe na dvěře, a tak je myslím na čase dát sem i nějaké trošku odlehčené téma. Vybral jsem si mé oblíbené téma gastronomické a to konkrétně menší aféru kolem českých jídel a zejména svíčkové . Začal to nejprve Zdeněk Pohlreich v rozhovoru pro idnes – http://hobby.idnes.cz/pohlreich-pohrbiva-svickovou-dk0-/hobby-domov.aspx?c=A130205_144638_hobby-domov_bma , ve kterém zkritizoval zastaralou českou kuchyni (konkrétně tu svíčkovou) a reakce na sebe nenechala dlouho čekat  – komentoval to i „Michal David“ české gastronomie, Jirka Babica  http://www.super.cz/157623-uz-je-to-tu-zase-babica-se-pustil-do-pohlreicha-co-mu-vycetl.html

Tenhle, vpravdě malichernej spor, mě donutil  trošku se nad českou gastronomií zamyslet. Pan Pohlreich, jak je občas temperamentní,  dle mého názoru krapet přestřelil, ale pravej smysl jeho slov si vykládám tak, že by česká kuchyně měla bejt rozhodně zdravější a lehčí a s tím stoprocentně souhlasím. Guláše, svíčkové, kachna se šesti, knedlo vepřo zelo, zvěřina  atd. atd.  jsou jídla, které mají u nás dlouho tradici a jejich původ byl ovlivněnej jak našema místníma přírodníma podmínkama (zvěř , zelenina, ovoce…), tak i podnebím a vyšší energetickou náročností života před x desítkami / sty lety. Typicky česká jídla (ale i jídla Německá či Rakouská) jsou tedy v důsledku toho spíše těžší, tučnější a často hůře stravitelnější.  Také je třeba si uvědomit, že  tyhle jídla se dříve nejedly rozhodně každý den – ještě v  50. i 60. letech minulého století nebylo u nás výjimečné, že maso se jedlo jen o víkendu, případně v neděli při svátečním obědě (jak se nedělním obědům často říkalo, protože sobota byla ještě pracovní :)) – což bylo samozřejmě způsobeno i jeho horší dostupností a tedy i vyšší cenou.

Rozhodně by tyhle české speciality neměly z restaurací zmizet, ale rozumný konzument si nebude každej den k obědu dávat  svíčkovou, guláš či kachnu, ale naopak se bude snažit mít jídelníček pestrý a vyvážený a nebude se bát občas ochutnat i něco, co ještě předtím nejedl (dobrá, s tímhle taky občas bojuju, zejména pokud jde o slizké vodní havěti). Nevidím pak problém si třeba jednou tejdně dát i jakýkoliv těžký jídlo, pokud na něj zrovna dostanu chuť a nevěřim tomu, že by mě tohle jedno jídlo ucpalo cévy nebo že by mi po něm stoupl cholesterol do závratných výšin.   Dnešní doba má velkou výhodu v tom, že už nejsme omezeni z hlediska výběru a každej den můžeme ochutnávat i kuchyně jiných států a kontinentů a proto už pestrost stravy nemusí znamenat jen to, že si místo brambor dám k řízkům chleba.

Na závěr bych se chtěl ještě trošku pousmát nad gastronomickými snoby. Konkrétně můj zážitek z nedávna. Dostal jsem šílenou chuť na smažák. Už jsem ho neměl víc než rok, tak jsem se sebral a v polední pauze zašel do restaurace Hlubina na Smíchově. Plný nedočkavosti jsem si objednal smažák a za chvíli  byl předemnou – sice to byl asi nějakej osmaženej polotovar, ale chuťově dobrej, brambory byly taky dobře uvařený (nerozvařený ani nedovařený) a plusem byla i domácí tatarka. No začal jsem jíst a chutnalo mi to moc. Tu vešla skupinka lidí, tak věkem cca 25 – 35 let asi z nějaké nedaleké kanceláře a sedla si k druhému stolu naproti mně. Pánskou část jsem nejspíše inspiroval, protože dva z nich si objednali také smažák, ale zaslechl jsem, jak  jedna slečna začala opovržlivě mluvit o smaženým sýru jako o jídle pro chudáky a přirovnávala ho, pokud jsem zaslechl správně (no jo, vim že se to nedělá), ke krmivu pro prasata. Měl jsem co dělat abych se nezačal smát (a nebo sem se měl urazit?). Pointou bylo, že slečna, nejspíše gurmánka, si v lístku vybírala asi 10 minut, číšníkovi nejméně 2x měnila objednávku a po té , co jí na její dotazy typu „v jakých bylinkách je kotleta naložena“ apod nedokázal zcela uspokojivě odpovědět, si  nakonec dala jen pití. Hádám, že po cestě do kanceláře si pak koupila umaštěnej burger v mekáči :).

Tenhle příspěvek skončím vlastně stejně, jako jsem ho začal – važme si každého dobrého jídla, bez ohledu na to, jestli se jedná o smažák, svíčkovou, kohouta na víně nebo chobotnici na medu :). Důležitá je ale ona pestrost stravy a v ní my, Češi, máme opravdu co dohánět

Bon apetit!

Luke

Série her EA SPORTS – NHL

A je tu již 21. pokračování slavné herní hokejové série NHL od firmy EA Sports, která na poli hokejových simulací zůstala již zcela osamocena. Absence konkurence se však naštěstí nijak negativně v nové NHL neprojevila, ba právě naopak…

Tenhle příspěvek bude spíš taková nostalgická předvánoční vzpomínka na chvíle s různými hokejovými hrami a na závěr představím i onu aktuální verzi.

Nikdy jsem neuměl bruslit, ale hokej mě fascinoval a bavil už od mala – s vonákama jsme pak záhy v řepích začali hrát hokejbal a ten nás tehdá dost chytil  – každej z nás měl svůj fiktivní tým a mlatili jsme se hlava nehlava :).
První hokejová hra, co jsem hrál, nebyla na počítači, ale byl to klasickej stolní hokej, kterej jsme hrávali myslím u Ashmana – už tenhle hokej mě dost bavil a když jsem ve 12ti objevil na počítači hru Face Off hockey (pro DOS), byl jsem ztracen!

Hra byla dobře ovladatelná a vtipný byly souboje – když se dva hráči začali prát, tak na trestnou lavici šel jen poraženej :). Umožňovala i hru dvou hráčů na jednom PC a pamatuju si, že jsem vyklepl Lumíra asi 12:0 🙂
U týhle hry jsem strávil týdny hraní a pak ale teprve přišla hokejová „bomba“ – hra NHL Hockey od EA sports:

Hra „NHL Hockey“ byla původně vytvořena pro konzole Sega Megadrive avšak se vzrůstající popularitou PC vyšla v roce 1993 i verze pro osobní počítače se systémem DOS.
Hra už obsahovala detailní simulaci sezóny NHL s reálnými hráči (narozdíl od FACE OFF hockey, který neměl NHLPA licensi) a systémem playoff, na svou dobu i zajímavé zvukové efekty a příjemné ovládání při pohledu „seshora“. Grafika (byť z dnešního pohledu vypadá hodně primitivně) byla na svou dobu hodně dobrá, hráči měli dokonce několik animací (např. při pádu na led, oslavě gólu či zranění).
Hra NHL hockey mi  vydržela asi 3 roky. Tehdy se totiž nedaly hry tak snadno krást a stahovat (to bylo ještě před internetem) a jakožto nemajetný student jsem si novější verze koupit nemohl.  Zaregistroval jsem až následnou verzi NHL 96 – ta byla převratná v tom, že byla poprvé ve 3D

NHL 96 jsem měl jen jako hratelný demo a můj tehdejší 486 počítač už tuhle 3D grafiku těžce nezvládal.  To samé platilo o následné, k dokonalosti dotažené, NHL 97 – ta obsahovala poprvé skutečně i 3D modely hráčů (NHL 96 měla jen trojrozměrné hřiště a hráči byly 2D textury).  NHL 97 navíc fungovala jen na tehdy relativně drahých procesorech Pentium – jak jsem tehdy záviděl spolužákovi na střední, který NHL 97 měl a kterému fungovala bez trhání a škubání :). Šel jsem tedy v létě na brigádu a za těžce vydělané peníze jsem zmodernizoval počítač a další ročník – NHL 98 –  jsem si pak už mohl užít, jak se patří. Bylo mi 18, holky byly pořád „fuj“ ale NHL, ta mě bavila :).

V roce 1998 jsme vyhráli Nagano a českej hokej byl na vrcholu a já hrál NHL98 skoro furt. Tahle verze měla nádherně vizuálně zpracovaný menu a herní nabídky – žádná další NHL se mi tolik v tomhle ohledu nelíbila. Grafika byla taky dobrá a jestli si dobře vzpomínám, tak tato verze  už podporovala tehdy rodící se grafické akcelerátory (pamatuje si ještě někdo karty 3dfx Voodoo ? 🙂 ).

Dětství musí jednou skončit a s ním i léta nevinnosti a takřka neomezený čas na hraní a jiné radosti. U mě to přišlo v roce 1999 – vylili mě z vejšky a začal jsem tedy pracovat. Najednou jsem začal zjišťovat, že na hry je míň  a míň času, začaly se objevovat i jiné koníčky (muzika) a zájmy (pivo) a počítač jsem ke hraní zapínal už jen občas. Po roce 2000 jsem  hrával NHL tedy spíš jen nárazově a hrál jsem ročníky NHL 2002, 2006, 2008 a poslední PC verzi – NHL 2009. Vždycky mě to třeba chytlo na víkend, rozehrál jsem sezónu a po víkendu už jsem zas dva měsíce na NHL nešáhl. U verze NHL 2006 jsem strávil asi nejvíc času tím, že jsem „objevil“ mód Dynastie (více sezón NHL za sebou a postupné vylepšování týmu v roli manažera)  – i nedávno jsem se na netbooku k téhle verzi NHL vrátil.

Jak jsem zmínil, v roce 2009 se firma EA sports rozhodla, že již dále nebude vytvářet verze NHL pro osobní počítače (prý kvůli nízkým prodejům PC verze) a zaměřila se tak na herní konzole Playstation a Xbox. Byl jsem smutnej, protože jsem tušil, že série NHL bude jednoho dne opět blíže k dokonalosti a já u toho nebudu, protože nemám rád konzole. Sledoval jsem tedy každý rok po očku nové verze NHL 10, 11 i 12 a pořád jsem si říkal (a umocňoval to můj dojem z recenzí či Youtube), že pořád je to jen trošku vylepšená NHL 2008 a žádná revoluce se zatím nekoná… pak ale přišel letošní ročník nazvaný NHL 13 a s ním první videa na Youtube, nadšené recenze a … a konečně jsem po delší době zažil ten pocit „to musím mít!“. Paradoxně mně k tomu pomohla muzika (která mě kdysi od PC her úspěšně odlákala), když jsme na nedávném koncertu vydělali poměrně slušný peníze, rozhodl jsem se je „investovat“ do konzole PS3 a NHL 13 – a jsem opět lapen hrou, která je opravdu dotažená do současné dokonalosti.

Jaký jsou hlavní změny a výhody oproti starším verzím ?

– novej fyzikální model celý hry (už se nepoužívá ten z FIFY :)) a předělanej systém bruslení!
-vynikající grafika a přirozené pohyby hráčů, který občas chvílema připomínaj opravdovej TV přenos
-umělá inteligence doznala znatelných vylepšení (brankáři, konečně aktivní a účinná obrana, konečně má smysl i nahazovat puky atd.)
– nové herní módy a velký posun k online hraní
– možnost zahrát si pod širým nebem Winter Classic!
– je tam i naše Extraliga a řada dalších národních lig (chybí ale KHL)

Ovládání NHL 13 bylo pro mě zcela nové – doteď jsem hrál všechny NHL na klávesnici, na PS3 se ale hry ovládají na gamepadu a konkrétně hlavně na dvou malých „joysticích“ pod každým z palců – levou páčkou tedy ovládáte pohyb hráče a směr bruslení a pravou ovládáte hokejku – konkrétně střely – už nestačí jen stisknout tlačítko a hráč vystřelí – musíte se napřáhnout (páčku „ohnete“ k sobě ) a pak rychle vystřelíte (prudce páčkou odsebe) – nezapoměňte ale přitom mířit levou páčkou na bránu 🙂  Přihrávání je podobně – opět je důležité odhadnout směr a rychlost přihrávky – ze začátku jsem přihrával tak silně, že jsem byl pořád v „zakázaným uvolnění“ :). Dále ovládáte různý obranný manévry, když nemáte puk, tak levou páčkou můžete holí vypichovat puk soupeři, můžete i hákovat, blokovat střely, provádět otočky a další finesy, z nichž ještě většinu neumim :).
Další zajímavostí je složitost celé hry – u starých NHL mi trvalo jen pár dní, než jsem se naučil hrát a pak jsem s přehledem i na nejtěžší obtížnost porážel počítač 10:0 a hra tak časem ztratila trochu kouzlo.  NHL 13 hraju nyní na obtížnost začátečník už druhej tejden a zatím mám co dělat, abych vyhrál. Zahrál jsem si už jeden celej „World Tournament“ za Českou Republiku. Ze skupiny jsem postoupil na druhým místě za Finskem (od těch jsem dostal 0:4), v prvním kole play-off jsem hrál s lotyšskem – ty jsem porazil 5:1, semifinále ale bylo rovnou s Kanadou – to byl zatim nejnapínavější zápas – prohrával jsem už 0:2, na začátku třetí třetiny ale Čajánek snížil na 1:2 a 10s před koncem vyrovnal Jarda Jágr na 2:2. Šlo se na prodloužení, tam gól nepadl a přišly tak samostatný nájezdy – ty sem jel vůbec poprvý a ani nevim jak, podařilo se mi je na nájezdy porazit 2:1 a postoupil jsem do finále :). Tam jsem ale narazil na suveréní Rusko a to mě porazilo 6:2 (z toho dal 3 góly ten hajzlík Ovečkin….) tolik tedy k mému prvnímu NHL 13 turnaji 🙂

Na PS3 je možné hrát NHL i ve více hráčích zároveň, tak bychom s řepákama mohli někdy udělat miniturnaj :).

Tolik tedy k herním hokejovým vzpomínkám a pokud jste fandové sportovních her, rozhodně si NHL 13 nenechte ujít!

Luke

A tady je jedna ukázka ze hry:

Connie Converse


Dneska jsem objevil tuhle zapomenutou zpěvačku, která v 50. letech nahrála doma několik pásků svých vlastních písniček a která se tehdy snažila neúspěšně prorazit. V roce 1974 pak záhadně zmizela a už o ní nikdo nikdy neslyšel …

Nahrávky jsou nyní k poslechu na adrese  http://connieconverse.bandcamp.com/ a musím říct, že některé skladby jsou skutečně zvláštní a na tu dobu nezvyklý (třeba hned první Talkin like you, Playboy of the Western World  či We lived alone), některé jsou hodně ovlivený folkem a jiné spíše do popu – dnes by se tomuhle stylu nejspíš řikalo  indie lo-fi pop-folk :). Nahrávky byly zamýšleny jako takový demo a podle toho znějí, ale na tu dobu je kvalita poměrně obstojná…

Těžko se divit, že se v 50. letech jako skladatelka a interpretka neprosadila – doba žen skladatelek přišla až v 60. letech s Carol Kingovou. Každopádně tyhle svědčej o tom, že bezesporu měla talent…

 

Luke