TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: mehehe

Zápisky z Provence 12 – Návrat

Tak to krásně vyšlo, že tenhle blogovací seriál  o naší cestě do Provence bude mít tucet dílů. Včera jsme se tedy zdraví a v pořádku vrátili z dovolené, za zmínku z této cesty snad stojí jen příšernej Kari Wurst z jedný benzínky v Německu.

Shledání s kočkama bylo veselé, byt byl dokonale uklizen naším dočasným nájemníkem, který se nám o číči v době dovolené staral a žába, které už chyběla třetí den pračka (v Provance jsme ji  také měli), se hned vrhla na prádlo. Já se večer vrhnul na fotky z dovolený, abych to měl co nejdřív za sebou a zjistil jsem, že začínám trochu Ashmanovatět – K cca 350 fotkám ze zrcadlovky mám asi ještě 200 fotek v mobilu… to bude peklo z toho vybrat třeba jen 50 povedenejch :).

Poslední rozloučení s dovolenou jsme večer symbolicky udělali malou domácí večeří, když jsme pojedli zbytek franc. toastů s rillettes, okurvičkama (které Žabka dostala k narozkám)  a olivovou klobáskou.

Dneska ráno, když jsem v šest vyrážel do práce, mě zpátky do všední reality vrátil smradlavej bezdomovec v tramvaji desítce a rovněž menší déšť. Ach jo. Teď je právě půl devátý ráno. V Roussillonu určitě zas svítí sluníčko a já bych se asi právě teď vracel z města s ranní čerstvou bagetou a lahví růžovýho vína… ach jo podruhé.

Nedá se nic dělat, dovolená je za náma a já se aspoň těším, že konečně uvidím taky někdy řepáky, budem mít zas několik koncertů s kapelama a konečně doděláme novej byt a přestěhujem se.

díky všem, kteří mé plky z Provence četli a také těm, kteří mi pomáhali a inspirovali. A taky držim palce všem, který to potřebujou.

Luke

BTW: Napadlo mě,že bych sem mohl ještě uvést konkrétní odkazy na místa, kde jsme bydleli, pokud byste se tam taky někdy chtěli podívat:

Lierno a ubytování u Emily: https://www.airbnb.cz/rooms/708933

Ubytování u Roussillonu: http://www.theluberon.com/rentals/ls/roussillon/4/les-vallats

Ubytování u Boege v „pohádkovém“ domě – https://www.airbnb.cz/rooms/627904

Některé fotky z dovolený jsem nakonec nahrál semhle

Zápisky z Provence 11 – Poslední večeře

A je tu den, na který jsme se netěšili, ale který musel přijít – vracíme se domů a pokud vše pojede hladce, budeme za cca 6 hodin opět v ČR. Včera, v pondělí, jsme si tedy udělali poslední výlet naší dovolené a při cestě do Strasbourgu jsme si ve Švýcarsku udělali zastávku v Basileji.

Basilej je město se 160tis. obyvateli na hranicích mezi Švýcarskem, Německem a Francií a v důsledku toho se ve městě mluví různejma jazykama a i my jsme byli trochu na rozpacích, zda zdravit „Guten tag“ nebo „Bon Jour“.

image

Narozdíl od Ženevy nemá Basilej žádné jezero, ale za to skrz ní protéká Rýn, kol kterého jsme se tedy chvíli prošli a pak zamířili do centra města na marketplatz a hlavní náměstí, kde je velkej červenej barák (možná radnice?). Sedli jsme si tam do Brasserie Movenpick a Žába s Vlastíkem vyzkoušeli místní slané alsaské koláče (takové podlouhlé parodie na pizzu). Dobré bylo i pivo, které začínalo na písmeno „F“ a dalo se pít 🙂

image

Již cestou do Basileje mě přepadla chuť na sprostý párek v rohlíku a Kví na náměstí v Basileji objevila právě prodavačku Wurstů a já měl tedy o obědu rozhodnuto. Dal jsem si delší, tenčí a tmavší Wurst, Kví měla stejně dlouhý, světlejší a hlavně tlustší (ehm…) Ten můj byl více pikantní a byl s kečupem, ten Kvíín s výraznou a silnou hořčicí.  Občas si člověk musí dát i takovýhle dobroty, aby stál opět nohama na zemi 🙂

Po jídle jsme se ještě prošli centrem města, navštívili obchod s CD/LPčky a hudebními nástroji (prodavač mi nadšeně ukazoval nový piáno od Rolanda a mohl jsem si na něj i zahrát!) a děvčata utratili poslední zbytky švýcarských franků za zmrzku.  Objevili jsme i menší rocknrollovej bar, kde servírovali různé jídla stylizované do hitů známejch písniček – můžete si tam objednat toast „Instant Karma“ (Lennon), dát si steak s cibulí „Walk on the wild side“ (Lou Reed) nebo jahodový cheescake  „Strawberry field forever“ (Beatles)., atd…  Naproti tomuto baru, na holé stěně protějšího baráku, pak byly velké graffity a tam karikatury rockových velikánů, z nichž některé byly k poznání jen velmi obtížně.

Po prohlídce centra Basileje jsme vyrazili do místa našeho posledního odpočinku a noclehu a tou byl hotel BaB na předměstí Strasbourgu. Síť těhle levnejch hotelů je po celý Francii a nabízí relativně levné ubytování (pod 50 E za noc) pro nás cestovatele.

Pokoj je opravdu jednoduchej – dvoupostel, stolek, menší výklenek s ramínky na oblečení a sprchový kout s WC. Příjemným bonusem byla klimatizace a TV. Wifi free rovněž k dispozici.

Jelikož jsme byli po cestě dost unavený, nevydali jsme se už do Strasbourgu, ale jen do fastfoodu Quick (to je síť burgráren

image

, kterou potkáte ve Francii a Anglii a možná i dalších zemích) a tam jsme si dali k večeři žabí vytoužené Houmer menu (dle Simpsonů). Totiž to bylo tak – už při několika výletech v Provence jsme na Quick narazili a Žába,když zjistila, že maj v nabídce Houmer menu, nemluvila o ničem jiným. Včera večer, v předvečer jejích narozenin,  se tedy její tužba vyplnila. Houmer menu znamenalo: velkej hamburger (místo klasické hamburgerové housky je zde bagel houska s dírou uprostřed), pak kelímek s colou (s Houmerem) a hranolky. Ke každému Houmer menu je pak i sklenička s Houmerem, takže domů vezem dokonce dvě.

image

Já celé menu, jako správné prase, doplnil čtyřma Heinekenama (limitovaná edice) v plechovce. Tři z nich jsem pak vyžunkl v hotelu u Ricka Steina a jeho asijské výpravy.

Tak skončil poslední večer naší dovolené. Teď se tedy vracíme domů, do Prahy, do lékárny, do pr….  ..áce  a nás opět čeká ještě dodělat stěhování, Žába se bude chystat do Londýna na služební cestu a Mehehovi si ještě užijí pár dní volna se všemi čtyřmi kocoury.

Já se Vám tedy ozvu opět až z domova, opravím chyby a překlepy ve všech Zápiscích z Provence, případně doplním věci, na kterém jsem zapomněl a dám si blogovací pauzu, ať maj prostor na blognutí i ostatní vonáci.

Au revoir Provence a vítej Praho!

Luke

PS: Němci jsou fakt prasata – teď jsem si u benzínky v Německu koupil v plechovce Jacka Danielse s Colou…

image

Zápisky z Provence 10 – Ženeva

Nedělní ráno začalo slunečně a těch pár mraků, které se nad protějšími vrcholky Alp  vznášelo, se brzo rozplynulo. Začal druhý den v Saint-Andreé-de-Boege a já jsem se před pohádkovým domem kochal výhledem na chaloupky v protější stráni, prasoucí ((c) Luke) se kravky a malá políčka. Tady bych chtěl bejt tak měsíc a pořádně si to tu prochodit…. No nic, konec sentimentality, čekal nás totiž výlet do Ženevy, která je od nás cca 40km vzdálená.
Vyrazili jsme kolem jedenácté a do Ženevy jsme dorazili v krásném slunečném počasí. Zde si dovolím odbočku – vypadá to totiž, že při naší letošní dovolené jsem poslem počasí, protože zatím to vychází tak,že podle toho, jaký si vezmu oblečení na cestu, tak takový bude v cíli počasí. Když si vezmu dlouhý kalhoty, je v cíli zima a déšť, naopak pokud si vezmu šortky, je krásně a slunečno. To se opakovalo i v té Ženevě a mám nakázáno si na dnešní cestu do Strasbourgu vzít jen plavky… hm….
zpátky ale ke včerejší Ženevě. Jak asi víte ze zpráv, Ženeva je důležité kongresové město, určitě zde sídlí i nějaká důležitá organizace a je zde i náležitě draho (ostatně jako v celém švýcarsku)..

image

Jako první jsme se šli projít k jezeru v centru města – už je to trapný, ale zas se jedná o město s velkým molem a kruhovou promenádou kolem břehu jezera – stejně jako v Leccu, v La Ciosta a v Annecy, které jsme navštívili během několika uplynulých dní – Ženeva je ale samozřejmě největší z nich.
Na jednom z mol je 140m vysokej vodotrysk (z roku 1886), kterej prý symbolizuje sepjetí města s přírodou.. hezky nás pokropil. Pak jsme si dali menší odloučení s Meheheovými a vyrazilii s Žábou prozkoumat město – byla neděle a všude bylo zavřeno – jen jedna italská restaurace byla otevřená a tak jsme poobědvali výtečné Rissotto a Ceasar salát a dali si první z Kirů (osvěžující drink z vína) toho dne.  Mehehe a Kví mezitím objevili obchod s deskama, ale opět byl zavřenej – škoda. Na druhou stranu se mi ale líbí myšlenka, že mají obchody v neděli zavříno – lidi jsou aspoň trochu donucený jít třeba ven, do parku, k jezeru a né na celodenní nedělní nakupování po obchoďácích, jako to maj některé rodinky u nás.

image

Dali jsme si pak další Kir přímo u břehu ženevského jezera a obdivovali jsme loďky a šlapadla, stejně jako potápějící se labutě (který při tom vystrkujou bílý prdelky) a potápky. Návštěvu Ženevy jsme pak zakončii menší výpravou  k starému kostelu či co to bylo a já jsem obdivoval pouličního pianistu, který měl na tramvajové zastávce opravdový pianino.

image

Vydali jsme se opět k domovu, v Bonne nakoupili zásoby na pití a sýrové fondue a vyrazili  k Boege.
Z pití mě zaujalo pivo Fischer (z Alsaska? Ashman kdyžtak opraví a upřesní). Fondue se nám moc nepovedly, ale za to jsme měli výtečný salát Caprese a mé výtečné špagety aglio olio pomodorro i parmegiano :).

Dneska, v pondělí, jsme už opět na cestě a přesouváme se do Strasbourgu na poslední noc naší výpravy.

Luke

Btw –  za dva dny má v Ženevě koncert Bruce Springsteen,  Žabí to idol ….

image

Zápisky z Provence 09 – Pohádkový dům

Když jsem dopisoval včerejší blognutí, byli jsme zrovna na dálnici A7 směřující na Lyon, tam jsme uvízli opět v zácpě, zastavili se u totálně narvanýho McDonaldu (takže jsme nakonec neochutnali jejich cheese) a nakonec zdárně a v dešti dorazili do první zastávky dne – do města Annecy, který leží na východě Francie na úpatí Alp a poblíž švýcarských hranic. Hned po vjezdu do Annecy nám bylo podezřelé, že je všude strašně moc aut a že parkujeme už cca půl hodiny a hledáme volný místo. Nakonec jsme tomu přišli na kloub – dnes se v městě totiž koná triatlonový závod a vypadá to, že se sem sjíždí půlka Francie.

image

image

Annecy je další město ležící u jezera, pro které začínám tímto faktem mít slabost. Opět je zde scenérie jezera a vysokých hor (podobně jako v Leccu), opět kotvící loďky, opět zajímavé centrum města, ve kterém jsme zrovna chytli jakejsi bleší trh, krásný baráčky, vodní kanály mezi baráky né nepodobné Benátkám atd. Město se mi opět moc líbilo. Zašli jsme si i do jedný kavárny/baru a  ochutnal jsem opět další pivko – tentokráte Grimbergen – je o dost sladší než naše piva a chutí spíše připomíná ovocná piva, protože má výraznější citrónovou příchuť.

image

image

V Annecy jsme byli asi dvě hodiny a pak už jsme museli vyrazit do místa naše dalšího ubytování, kde nyní dvakrát přenocujeme. Měl jsem za to, že to už bude ve švýcarsku, ve skutečnosti ale ještě nocujeme ve Francii, jen pár kilometrů od Švýcarska. Vesnička Saint-Andreé-de-Boege leží v horách asi 40km nad Annecy a všude tu pěstujou kravky, je tu hodně kopců a lesů a zkrátka je to tu takové hezky venkovské.  Kolem sedmý jsme přijeli do vesničky a jediný, co jsme o našem hostitelském baráčku věděli, bylo to, že má mít modrý okenice. Projeli jsme tedy vísku (má asi jen 20 baráků ) a nic jsme neobjevili. Nakonec jsme zastavili u nějakého místního domorodce, který s jinými místními domorodci zrovna popjíel ve svém domě a nějaká z místních žen se nabídla, že nás svým autem doprovodí do cíle. Dobře udělala, protože se ukázalo, že baráček s modrými okenicemi se nachází kilák nad vesnicí,  kam se jelo docela úzkou a klikatou silničkou. Tohle bysme asi nikdy normálně nenašli….

image

image

Přivítal nás syn majitelky, ukázal nám naše půdní obydlí a byli jsme nadšeni! Po hodně provizorním ubytování v Roussillonu je tohle opravdu luxus. Velkej prostor, vybavená kuchyň, hezká ložnice, koupelna i WC. Nejvíc mě ale zaujalo celkové pojetí interiéru a exteriéru domu – je takovej skoro až pohádkovej. Najdete tu umělý ptáky a ještěrky na stěnách, sbírku konviček, různé obrazy a malby, po domácku vyrobenej nábytek, venku, kromě  grilu i kovárnu,  starou motorku a další zvláštnosti. Z cestování jsme už byli vcelku unavení,  tak jsme zakončili den salátem, sýry a Calvadosem.

image

image

image

Dneska je už počasí hezčí, takže máme v plánu prohlídnout si Ženevu

Luke

Zápisky z Provence 08 – Avignon, tam je shon…

Tak máme za sebou poslední den v Provence a nyní se přemísťujeme k Ženevě, kde nás čekají dvě noci a pak ještě noc ve Strasbourgu a pak hurá (spíš vlastně nehurá) domů….

Jak jsme si užili poslední den v Provence? Po ranním nákupu ve městě a snídani jsme vyrazili do starobylého Avignonu, který leží asi 50km na severozápad od Roussillonu. Po menších trablích s parkováním naše kroky směřovaly k největší atrakci města a tou je pobořený starý most, který je (nejen) u nás znám hlavně z písničky „Avignon, tam je shon, tam na mostě všichni tančí…“. I my jsme si s Žábou na mostě chvilku zatančili (za 4 eura na osobu) , udělali pár fotek a pak vyrazili do města.

image

IMG_20130703_161544

Druhou atrakcí města je papežský palác (z doby, kdy byla církev trošku rozpolcená a kromě Říma sídlil Papež i v Avignonu – počet zneužívaných dětí byl prý v té době rekordní). Palác jsme si prohlédli jen z venku a je vidět, že si Pope žil v přepychu.  Začaly se ale ozývat naše již opět hladové  žaludky a tak jsme nechali město městem a začali hledat restauraci.

image

Popíšu Vám, jak typicky hledáme restauraci – jdeme takhle ulicí v Avignonu, vidíme restauraci, prohlídneme menu…. „Nemaj šneky, jdem jinam…“, řekne jeden z nás….. jdeme dalších několik minut k další restauraci.. „Moc turistický…“, ozve se další… jdeme zase jinam a hlad postupně sílí. „Nemaj Les Moules, jdem jinam!“ , řekne někdo další…  pokračujeme ve výpravě… „Nemaj kalvádos!“, ozvu se, když dorazíme k další restauraci. „Sem půjdeme“, shodnou se ale ostatní :).  Ještě že jsme jen 4, jinak bychom se asi nenajedli.  Nakonec jsme našli příjemnou restauraci Le Forum na hlavní Avignonské třídě a sedáme si na příjemnou zahrádku ve stínu. K nadšení všech měli jak mušle (les moules, které si dala Žába a Mehehe) tak Krok Mesiééé (Sophiina Kvíína volba) a neměli kalvádos (k mé smůle). Spravil jsem si aspoň chuť dvouma Pastisama (nevím čím to je, ale začíná mi chutnat) a Orandžinou.

image

Po obědě jsme se ještě prošli centrem města, našli auto (tentokráte bez bloudění) a pokračovali do známé vinařské vesničky Chateuneuf de Pape. Dělají tam proslulá vína (zejména červená) a koupit si tam můžete různé druhy místních vín v ceně od 15 Eur až po několik set (za archivní ročníky).  Koupili jsme  tam tedy jedno červené pro rodiče a jedno místní bíle cuvéé pro nás. Smíchané s Colou  z toho bude v Praze dobrá „houba“ (nebojte se, jen Vás tahám za nohu)

image

image

V podvečer jsme se vrátili do Roussillonu. Já měl skoro celej den takovej menší splín (asi z toho vědomí posledního dne v Provence) a náladu mi zlepšila až větrná večeře, kterou jsme si v Roussillonu včera večer dali. Opět výtečné omelety s lanýžem, tataráček (na franc. způsob s kaparami, šalotkou a hranolkami), lasagne a kebab. Poděkovali jsme Mehehehovým, jak skvěle celej pobyt zorganizovali , zařídili a nakonec jsme si dali i digestiv a já se podruhé – tentokráte naposledy – dočkal kalvádosu (psst, ale vezem do Prahy celou láhev!).
Na Žábu během večeře pořád upřeně zíral nějakej tlustej francouz (aka „francouzský buřt“), žeroucí pizzu. Čekal jsem, kdy mi za ženu nabídne nějakou protihodnotu typu: barák v Provence, tři kravky a jeho ošklivou ženu, ale nestalo se tak a ani mě Žába neopustila, takže vše zůstane při starém.

Takový byl tedy poslední večer našeho letošního  pobytu u jižních žabožroutů.
Co jsme nestihli a co jsem zde nezmínil? Nedali jsme si nikde šneky,  hezky jsem se spálil na obličeji a vypadám jak teď loupáček.  Pan Mehehe vyzkoušel x různých (hlavně kozích) sýrů v různém stádiu rozkladu a zápachu a některé z nich byly opravdu „výživné“. Kví má funkční prototyp Google Glass brýlí. Žabí kosmeticko-chemická výbava zatím neexplodovala ani se nevznítila. Pobyt nám zpříjemnila naše nová imaginární kamarádka „Jehně“, o které jsme toho již tolik slyšeli, že ji určitě chceme poznat – třeba takovou formou jako ve filmu „blbec k večeři“ :). s Šiškouny jsme uzavřeli při odjezdu přímeří.

Mezitím co píšu tenhle blog již zatáčíme na dálnici na Lyon a míříme na sever, takže brzo se zas ozvu
Luke

Zápisky z Provence 07 – trhy

Včerejší čtvrteční den byl v Roussillonu ve znamení trhů. Ty začínají na místním náměstí už v 7 hodin ráno a končí v jednu odpoledne. My vyrazili do města na devátou a přišli jsme akorát, protože řada stánků teprve otevírala.Cestou jsme opět potkali staříka s holí, který nápadně připomíná Erica Claptona – domníváme se, že je to skutečně on a že zde odpočívá po uplynulém evropském koncertním turné.

image

Pokud bychm byli v Provence před deseti lety, byly by možná tyhle trhy pro nás zjevením. Za posledních několik let se ale pravidelné trhy objevují i na řadě míst Prahy a proto nás ty Roussillonské zas tolik neohromily. Kromě stánků se zeleninou, sýry, uzeninami a různými specialitami (sůl, místní tapenády, nakládané olivy) byly na trhu k vidění i různé turistické stánky (oblečení pro obézní angličany označené jako „big sizes“,různé stánky s cetkama atd). Mě zaujal hlavně stánek s kořením – měli tam řadu hromádek různých místních i exotických koření a člověk si mohl nechat do sáčku nandat kolik chtěl. Já si tam koupil chilli koření, které jsem pak použil v chilli sin carne, které jsem k obědu vypotil.

Mezi stánky nechyběla ani vína či ryby (těm se zde krásně říká „Poisson“) a zkrátka dalo se nakoupit lecos, ale nepřišlo mi to tolik jiný oproti našim trhům.

Zbytek dne jsme spíše relaxovali, odpočívali a odpoledne jsme si udělali menší výlet po okolí ve snaze koupit nějaké místní víno od místního vinaře. Místní vinaři jsou ale lemplové. Sice umístěj na silnici ceduli,  že „tímto směrem se nachází jejich vinice a obchod“ , ale nenapíšou jak daleko. Po asi 2km jsme to vzdali a vrátili se. Udělali jsme si pak ještě piknik na pískovcových skalách v obležení Šiškounů – těm jsme pak zajali krále a jeho družinu a děvčata s nimi pak dělaly neslušné věci v bazénku. Ufff…

image

Tolik tedy ke včerejšímu, spíše odpočinkovému, dni. Dneska ráno je Provance lehce zamračená a až se zbytek lenochů probudí, vyrazíme si zatančit na most do Avignonu a pro víno do Šatóné-dy-pap! 🙂

Luke

A tady je fotka tzv podprahové ještěrky, která se schovává pod prahem našeho baráčku

image

Zápisky z Provence 06 – La mer

dneska se hlásím po dvou dnech naší provensálské záhalky. Včera, v uterý, jsme si s Žábou udělali vyloženě rekreační a odpočinkový den. Mehehe s Kví vyrazili na lov olejů, marmelád a dalších dobrot a my jsme šli jen do Roussillonu na oběd (hovězí carpaccio utopené v olejí), na krásnej místní hřbitov s vyhlídkou na město a pak k našemu bazénku.
Dal jsem si ale konečně Calvados! (ten zatím v ostatních restauracích neměli).

image

To dnešek byl výživnější – rozhodli jsme se vyrazit na jih, k moři, do městečka La Ciotat, který je asi 20km pod Marseille u břehů středozemního moře. Cestu nám zkomplikovala zácpa (nikoliv naše, ale dálniční) a skrz Marseille jsme projížděli opravdu hodně dlouho. Emilka (tak říkáme Meheheho navigaci) nám to neulehčovala a suveréně nás místo na dálnici stále naváděla na vedlejší a ideálně polní cesty – naštěstí jsme ale nakonec dorazili zdárně do cíle a nelitoval jsem rozhodně cestovních útrap. La Ciotat je typické přístavní městečko s velkým půlkruhovým molem (nepsal jsem to už u Lecca?), kde kotví strašně moc lodí, lodiček, jachet, člunů, rybářských loděk a za zátokou je velký nákladní lodní jeřáb a hlavně pláž, která sice byla solidně zaplněná, ale místo jsme na ní našli. Vrhl jsem se po osmi letech do ledového moře a chvíli jsem myslel, že umrznu – bylo opravdu hodně studený!  Žábu jsem musel dlouho přemlouvat, aby se aspoň na chvíli smočila, Kví se naopak vrhla do moře tak vehementně, že si poranila své chromě tělo ještě více a je v naší výpravě již praštěná, kulhavá a nyní i pořezaná na noze od kamenů. Snad nezačne ještě slintat.  Po vykoupání jsme vyrazili na prohlídku města a já jsem si konečně v místní vinárně dal Pastis (zdravím Ashmana a Lukyhella). Byl stejně hnusnej jako v Praze.

image

Pálivky – to máte tak – jak asi pravidelní návštěvníci tohoto blogu vědí, mám strašně rád pálivé (spíše hodně pálivé) jídla a u nás je jím skoro každej den. Bohužel v Provance, i když je tu jídlo výtečný, zůstala tato má touha neukojená a na trzích a obchodech kolem Roussillonu se kromě tabasca nedalo koupit nic pálivého. Až dnes, v La Ciotat, jsme našli v místním zeleninovém krámku prodávat trošku seschlé pálivé papričky! Několik jsme si jich chtěli koupit, ale prodavač jen mávl rukou a nechal nám je zadarmo – za seschlý papričky by si přece zaplatit nenechal! (což bylo šok pro nás uvyklé na české prodejce zeleniny) . No nic, zpět k městu.

Zkrátka a dobře a přezevšechno se mi Ciotat  hodně líbil (možná zatím nějvíc ze všech navštívených provensálských městeček)  a třeba se tam někdy zas vrátím (ale všichni víme, že asi už ne) .

Druhým cílem naší dnešní výpravy bylo město Aix-En-Provence. Středně velké město, cca 50km na sever od Le Ciotat. Dorazili jsme tam kolem sedmé večer s cílem dát si večeři. Zaparkovali jsme vnitřní m… sorry. teď mě bouchla do nosu velká strašilka.. fůůůj….. ok, klid. Zaparkovali jsme tedy na vnitřním městském okruhu a vyrazili jsme do města. Zaujala mě mexická restaurace, kde nabízeli Chilli Con Carne- ještě nikdy jsem ho totiž nejedl mimo ČR… nakonec jsem se ale ovládl a nezkazil provensálský výlet. Po chvilce hledání a procházky městem jsme se usadili v jedné  restauraci v centru a dali si zaslouženou večeři – děvčata to pojaly masově (Žába si dala tataráček, Kví hambáč), já si dal salát a Vlasta, gurmánský experimentátor, který běžně nepohrdne  ani hmyzem, si nevědomky objednal jakýsi gulášek z telecích držek. Nedojedl jej. Žába se ukázala jako jedlík, když ještě po vydatném tataráku zpocívala jablečnej koláč a zmrzlinu. Calvados zde opět neměli :(.

image

Pak začala veselá část pobytu v Aix-En-Provence – hledali jsme auto. Nějak jsme pozapoměli, kde jsme zaparkovali (chytře jsme si nepoznamenali název ulice ani GPS), takže po 15min bloudění se Vlasta vydal po okruhu hledat ztraceného Forda a skutečně za dalších 15 minut nás vyzvedl a zdárně jsme dorazili zpět k Roussillonu.

image

Tolik tedy k uplynulým dvou dnům. Zítra ráno nás čeká nefalšovaný provensálský trh, tak se zas ozvu
Dobrou noc a den
Luke

Zápisky z Provence 05 – Poznávání okolí…

„To je ale fičák!“ touhle hláškou by se dalo zjednodušeně popsat dnešní počasí v Provánc. Sice svítí sluníčko, ale vítr fouká tak, že posouvá plastový židle, nemilosrdně sebou bere oblečení, věci ze stolu a  i když do pověstnýho mistrálu má jistě ještě daleko, znepříjemnilo nám to trochu dnešní den.

Dneska jsme se rozhodli vyjet autem po okolí podívat se po okolních městech a vískách a taky zkusit začít shánět zásoby olivového oleje a vín do Prahy.

A co jsme dneska navštívili za vesničky?  Nejprve jsme vyjeli z Roussillonu do městečka  Goult – klidný město, kde ale narozdíl od včerejšího Gargasu bylo co vidět – Moulin de Jersualém (starý větrný mlýn, který by v tomhle počasí rozhodně přišel k užitku), spousta obchůdků, kavárniček atd.  Od ostatních měst z dnešní výpravy se výrazně (a pozitivně) lišilo tím, že tam bylo jen minimum turistů.

image

Blížilo se poledne a Kví s Mehehem nás vzali na oběd k Sylvii do nedalekého města Bonnieux. Tento podnik „Le Table Sylvie“ už před několika lety navštívili ke své plné spokojenosti a proto jsme se tam plni očekávání těšili.

image

Restaurace se nachází v „podhradí“ místního hradu či pevnosti nebo co to vlastně je a je zařízen velmi vkusně a rustikálně a spíše si připadáte, že jste místo do restaurace vešli do starého sklepa o pár desítek let zpět. Madame Sylvia nás uvítala i se svou dcerou a přednesla nám dnešní menu (tištěné jej nemají). Vybrali jsme si: Křepelky po provensálsku (volba děvčat), Gambas (To si dal Vlastík – píše se to takhle?) a já, chtíc dodržovat své obědové saláty, jsem si dal provensálský salát s kozím sýrem, kterej byl taky výtečnej.  Provence opět nezklamala, jde-li o jídlo…

image

Po jídle jsme si ještě prohlídli Bonnieux, vyšplhali jsme až nahoru na vyhlídku, ale fučelo tam tak, že jsme zas rychle běželi dolů.

image

Žábu v dálce zaujal zámek Markýza de Sade v Lacoste, takže další zastávka naší cesty byla tam. Je to asi jen 4km od Bonnieux a vesnička Lacoste vypadá stejně jako ostatní v okolí – staré domky, kopec a nahoře zbytky starýho zámku. Nahoře na kopci ještě umělecká socha Markýza de Sade a jaké si umělecké dílo s dvouma rukama.

image

Navštívené místa mi začínaly splývat. Přesunuli jsme se do Ménerbes. Tam už bylo fůra aut a turistů. Opět staré baráčky a starej zámek na kopci. Kromě toho zámku jsme ale nenašli v Ménerbes nic zajímavýho a viděníhodného. Mě osobně zklamala místní kavárna, protože neměla Calvados. Koupili jsme si alespoň nějaké místní vína z Luberonských vinic.

image

Cestou do Gordes, posledního cíle naší expedice, jsme narazili na prodejnu domácích panenských olivových olejů a s Žábou jsme si tam koupili 3l kanystr huile d’olives. Ten nám snad vystačí do konce roku.

image

Spokojeni s úlovkem jsme navštívili Gordes a to už bylo pravý turistický peklo. Nedalo se pořádně ani zaparkovat, všude davy lidí a byť město (opět obligátně na kopci s jakou si pevností navrchu) bylo úchvatný, tak mně osobně právě díky těm davům zklamalo. Zatracenej Peter Mayle!

image

Další zajímavou atrakcí dne bylo pole levandulí (která je takovým dalším symbolem Provence), obsypané zaparkovanými auty s cizími poznávacími značkami a tlustí turisté fotící se v poli….

Vrátili jsme se příjemne znavení k našemu baráčku u Roussillonu, Kví s Žábou připravily výtečné omelety s kozím sýrem a salat s rukolou a lososem a k tomu jsme si dali místní víno…

Skončil další větrnej den v Provence a já jsem zvědavej, co přinesou dny další..

Luke

A takhle se tu bloguje: 🙂

image

Zápisky z Provence 04 – Gargas

První noc v Provence – probouzel jsem se skoro každou hodinu v noci vedrem a nepohodlím a ve zbejvajícím čase jsem prej chrapotem rušil ostatní. Ubytování v  Liernu u Emily bylo tedy pohodlnější…

Vzbudil jsem se opět jako první a jelikož ostatní ještě spali, rozhodl jsem se, že dojdu do místního Casina (tak se jmenuje obchůdek v Roussillonu) nakoupit. V našem baráčku totiž skoro vše chybělo – počínaje mejdlem, toaleťákem, pracím práškem a dalšími základními věcmi, konče vínem a snídaní :). Vyrazil jsem tedy pěšky přes les do města a byla to krásná ranní procházka a svítající slunce už začínalo pomalu pálit. Poprvý jsem se podíval i do místní Patisserie, kde jsem koupil čerstvou bagetu a kde je prodavačka, která se směje na všechny kromě turistů – asi je nemá ráda. A to jsem se na ní pokoušel mluvit francouzsky (těma několika větama, který umim)….

Dneska jsme se rozhodli, že vyrazíme na pěší výlet do nějakého blízkého města, kde si najdeme nějakou příjemnou hospůdku či restauraci, naobědváme se a pak opět vyrazíme zpátky. Krásná představa. Nejdřív jsme přemejšleli o městečku Bonnieux, to se ale ukázalo poněkud vzdálenější než jsme čekalii a proto jsme nakonec za cíl své cesty vybrali Gargas. Vyrazili jsme kolem jedenáctý  a skrz Roussillon jsme šli na východ do cíle naší cesty. V provánce nejsou skoro žádný turistický trasy pro pěší a spousta lesů či luk je ohraničená plotem, takže 10km  naší cesty nás vedlo zejména po silnicích a silničkách a chvílemi po kamenitých stezkách. Slunce náležitě pálilo a peklo. Zásoby vody docházely. Naštěstí jsme zhruba za dvě a půl hoďky dorazili do cíle naší výpravy.

image

Gargas je nádherné životaplné městečko, ve kterém  je trh za trhem,    neustále otevřené hospůdky střídají obchůdky, vinárničky a kavárničky a vůně čerstvého pečiva a sýrů se rozlévá po kraji a láká tak návštěvníka podobně, jako smradlavé masožravky lákají mouchy do svého chřtánu.

Že by Vás to také lákalo se do Gargasu podívat? Věřím, že ano, , pokud by výše napsané byla pravda. Pravdou totiž je, že tak nudný a ospalý město jsem neviděl snad ani u nás v ČR. Jediná hospoda ve městě byla samozřejmě zrovna zavřená a i ten opelichanej pes, kterýho jsme potkali na ulici , tam odmítal chcípnout…. zmoženi vedrem, žízní  a hladem jsme tedy seznali, že cíl cesty nám zmizel před očima a po chvíli odpočinku jsme se vydali opět na cestu zpátky, kterou jsme si zpestřili procházkou v lese, ve kterém jsme se na chvílii ztratili. To byla určitě pomsta šiškounů! Víte, kdo jsou Šiškouni? Jsou to tajemní tvorové, kteří mají na první pohled podobu velkých šišek z provensálské borovice. Když takového Šiškouna potkáte ležet na silnici, nekopejte do něj! Pokud to uděláte, musíte pak zákonitě očekávat jeho pomstu  – např. právě náhodným zablouděním, spálením si plešky či jakýmkoliv dalším failem, neštěstím  či nehodou.

image

Cesta zpátky tedy byla nekonečná a když jsme se doplazili 7,5km zpět do Roussillonu, vzali jsme útokem obchůdek „Petit Casino“ a nakoupili zásoby pití a jídla na večer a já se hned pustil do velmni nechutnýho dánskýho piva Tuborg (nebo tak nějak), který mělo příchuť citrusů a vodky. Chuť mi naštěstí spravila stará dobrá Orangina.

image

Po návratu domů jsme spočítali rány a bolístky – má pravá noha byla skoro nechoditelná, leckdo z nás měl spáleniny od slunce, puchýře  zkrátka další důsledky našeho 20km pěšího výletu do Gargas

Ještě jsme si dali všichni u bazénu  víno „on the rocks“,  rozbili skleničku do bazénu (zas ti Šiškouni) a Žába mi namazala mé spálené ušiska.

Druhej den v Provence se mi i přes spáleniny líbil, je ale vidět, že Provence není moc na pěší výlety vhodná, takže další asi podnikneme už pohodlně automobilově 🙂

Luke

image

Zápisky z Provence 03 – Příjezd do Provence

Dnes stručně. V půl desátý ráno jsme se rozloučili s Emily a Olivií, nasedli do auta a vyrazili z itálie na západ kolem rýžových políček a jižního okraje Alp. Ve 13:45 jsme překročili hranice mezi Italií a Francíí poblíž Turína a po šesté večer jsme dorazili do Roussillionu, poblíž kterého jsme se ubytovali v jednom privátu. Jeho majitelka na nás spustila svým mateřským jazykem a když zjistila, že jedna členice naší výpravy (Kví) se s ní obstojně domluví,  už s námi jiným jazykem nepromluvila.  Bydlíme v takovém malém baráčku, kde je jedna větší místnost s kuchyní, koupelna se záchodem,  dřevěné patro a pod ní malá ložnička, kterou obýváme se s Žábou. Mehehe a několikráte o strop praštěná Kví dlí nahoře na patře.   Na zahrádce se, kromě malé terasy, nachází i středně velkej bazén. K baráku patří i místní opálený gigolo José, který jak jsme později zjistili, notnou část dne leží u bazénu, občas seká trávu a křoví a zkrátka je to nejspíše „muž v domácnosti“.Závidím mu.

Dorazili jsme tedy docela zničení z osmihodinové cesty, vybalili jsme a vyrazili do Roussillionu na nákup. Město je od našeho příbytku vzdálený asi 3km chůze po silnici a lesem do docela velkého kopce. Žába litovala, že nepřibalila horské boty.  První setkání s městem bylo ale příjemné – narozdíl od itálie jsme potkali řadu koček,   centrum města je krásný se starejma budovama (které jsou díky okru skoro všechny zabarvené do červena), restauracema, obchůdkama a davy turistů a na jednom z náměstí právě vyhrávala místní kapela – no kapela… něco jako Eva a Vašek po provensálsku – mohli se jmenovat třeba Chloé e Clément

Jelikož už bylo skoro devět večer a obchody měly zavříno, dali jsme si večeři v jedné z místních restaurací Le grappe de raisin (omeleta byla výtečná!) a vyrazili zas ku příbytku, kde jsme zakončili večer v bazénu a prý né moc chutným vínem.

Toť vše. Dnešní blog je spíše jen takovej prostej záznam událostí, únava již dolejhá i na mě, takže se loučím a popřeju vám Bonsoáár!
A jelikož je tu internet na hovno, tak dneska bez fotek….

Luke

Edit – tak nakonec přidám nějaký to foto, protože před barákem se WiFi chytila..
Tady je náš příbytek:
image
A tady pohled na Roussilion:
image

Zápisky z Provence 02 – Lecco

Jedenáctá hodina odbyla, svíčka ještě svítila a já na setmělé zahradě  u „Olivie“ začínám psát dojmy z dnešního dne. Žába tu sleduje světlušky, pokuřuje zabijáckou cigaretku a já si u kyselýho vína z krevet (resp. ẗto víno má snad jen krevety na vinětě) snažim vzpomenout na to, co jsme v uplynulém dnu vlastně prožili.

image

Začalo to už ráno – vstal jsem díky své nedospavosti dříve než ostatní a venku právě začínalo svítit slunce. Začetl jsem se tedy do Maylea (připravujíc se tak na Provánc) a dozvěděl jsem se, mimojiné, proč je při stolování neslušné mít ruce pod stolem – aby se omezila možnost rukama šátrat po nožkách spolusedích (a často cizích)  slečen – při jídle to prý Francouzi – jinak proutníci – nestrpí :). No nic Maylea nechám až na Provance. Hned po probuzení ostatních jsme seznali, že nic k jídlu v domě není a vyrazili jsme hledat obchod či trhy. Došli jsme tedy do centra Lierny, zahlédl jsem první olivovníky a úzkými uličkami centra Lierna jsme došli až k jezeru Como, které tu, spolu s všudepřítomnými zbytky Alp, všemu dominuje a nakonec jsme našli takovej malej super (grandiozo-skvělostní)market. Vrhli jsme se do něj a kromě vín jsme nakoupili hlavně sýry (Vlasta hlavně ty plesnivé a přezrálé), bresaolu (suš. šunku) a bagety. Udělali jsme si pak na zahrádce hezkej snídaňo oběd, vypili k němu dvě flašky dobrých vín a začali řešit, co vlastně podnikneme?

image

Původně jsme měli v plánu vyrazit do Coma na jazzovej festival. Plán vzal ale brzo za své díky špatný dostupnosti Coma z Lierna a nakonec jsme se rozhodli, že vyrazíme do bližšího městečka Lecco (vyslovuje se to „Leko“ ale pro nás to zůstane „Lečo“) podívat se do města a koupit Žábě nové botky náhradou  za ty, které se jí první den dovolené rozpadly. Ideou bylo tedy zpestřit si alespoň jednu z cest do Leča tím, že bychom pluli lodí po jezeře. Bohužel ale Italové maj dost nepřehledný jízdní řády s řadou výjimek a tak jsme zjistili že: 1) vlak v 13:18 do Lecca nejede a musíme hodinu počkat, 2) Loď z Lecca zpět do Lierne v 16:45 pluje jen v neděli a ve svátcích, 3) další loď, plující v 18:10 sice vyplouvá, ale v Lierne nestaví a pluje do města o 5km blíže….

Po hodince čekání na vlak, které jsme si zpříjemnili mimojiné i výtečnám pivem Peroni a kávou, jsme ve 14:18 nastoupili do oprýskaného osobáčku a vyrazili do Lecca. Starej italskej průvodčí nám prodal jízdenky a za necelou půlhodinku jsme byli v cíli.

image

Dorazili jsme do Lecca a já viděl (jakožto prvonávštěvník itálie) poprvý větší italské město. Přijeli jsme zrovna před třetí odpoledne a skoro v celým městě měli v obchodech a restauracích zavřeno, protože byla polední dvouhodinová pauza (ta je prý nařízena zákonem – lenoši!) . Došli jsme tedy na promenádu u břehu jezera a naskytlo se nám úžasný panoramato – velké půlkruhové molo oddělující město od jezera, které bylo osázeno stromy, lavičkami a jeho součástí byla i malá marina (sem tam kotvila plachetnice či jachta) a několik mol. Všemu pak dominovala vysoká věž místního kostela a za ním silueta obrovských alpských masivů. Ten pohled byl tak hezkej, až možná trošku kýčovitej  :). Žába si rychle koupila botky a pak jsme s Kví a Vlastou vyrazili na průzkum města. Vlastík dokázal, že má „čuch“ na desky, když s jistotou jemu vlastní našel krám s LPčky a CDčky. Opakovala se tedy nedávná vídeňská historie a naše tašky se obtěžkaly novými přírůstky do našich sbírek – v našem případě o 2LP Bruce Springsteena, Tapestry od Carol King a best of discoděvy Donny Summer. Mimochodem – naučili jsme se nový žánr – „monster disco“, který nám místní prodavač předvedl. Holt italové, no….

IMG_20130703_161644

Vizitka obchodu s deskama

Po procházce městem a čumění do výloh obchodů s pochutinami jsme  brzy dostali hlad. Alarm! Čím jsou žaludky prázdnější a jazyk sušší, tím stoupá nervozita a proto jsme začali hledat  otevřenou restauraci. Kví dostala chuť na Pizzu. Já na pivo. Žába z hladu přestala komunikovat a Vlasta se tak radoval z desek, že mu vše bylo jedno. Problém byl ale s restauracema – zkusili jsme tuším tři, které měly v názvu „pizzeria“ a všechny měly zrovna polední pauzu. Podle jejich otevíracích hodin jsme usoudili, že normální italové obědvají do 15:00 a večeří od 20:00 a že je tedy nesmysl chtít hledat otevřenou restauraci v půl pátý… nakonec jsme našli jakousi napůl paneterii a bar a tam jsme se na zahrádce usídlili a okusili jejich občerstvení ve formě Panini, džusu a pivka.

Pivní odbočka – to by mohlo zaujmout Ládka – dneska jsem ochutnal tři druhy piva a nejvíc mi chutnalo právě pivo Peroni, které mělo hezkou barvu, slušnou pěnu a hlavně chuť, která byla dost podobná českejm pivům. To se bohužel nedalo ale říct o jinejch pivech, jejichž názvy tu ani uvádět nemusim.

V 18:10 jsme se nalodili na loďku a nechali se přepravit městečka Mandello del Lario poblíž Lierna. Plavba byla klidná, loď sebou kejvala jen lehce, takže jsme nemuseli krmit rybičky. Naskytl se nám i krásnej pohled na vzdalující se Lecco a alpy všude kolem nás. V Mandellince jsme jen počkali na vlak a přemístili se zpátky do Lierne

image

Na řadě byla večeře  – rozhodli jsme vyrazit do menší rodinné restaurace Ristorante Crotto na kraji Lierna, kterou jsme zahlédli už včera při příjezdu – přívítal nás majitel, usadil nás na verandě restaurace a docela dobrou angličtinou (na italské poměry) nám nabídl menu. Nabízeli různé předkrmy (i z čerstvých ryb, což okusil Vlasta), těstoviny (to zkusila děvčata)a  mimo menu měli salát z čerstvých hub, lanýžů a parmezánu, což přišlo vhod mně. Doprovodilo nás opět vínko (výtečný tramín) a na závěr nemohlo chybět kafé, tiramisu a vzájemné historky o zvracecích zážitcích…..

image

Den to byl dlouhej, ale rozmanitej a i když jsem docela unavenej, tak se těšim na další podobné dny v Provance. Zítra ráno tam z Lierna vyrážíme, takže se pro letošek s Itálií pomalu a jistě loučím.

A co se dneska ještě stalo? Kví se bohužel nesplnil sen o pravé italské pizze. Žába je již jistá v kramflecích. Italská zmrzlina stála za to a tušíme už, proč je kolem tolik tlustejch italek….

Bona serra!

Luke

Zápisky z Provence 01 – vyrážíme aneb první den

09:00 – vše připraveno a zabaleno. Oblečení, doklady a všechny krámy, které sebou táhneme – nakonec se všechno vešlo do jednoho cestovního kufru, jednoho baťůžku a malé tašky přes rameno. Fajn, konečně úspěch :). Kočky zabezpečeny a nakrmeny. Taky fajn, konečně klid.   Před půl desátou nás vyzvedli Kví a Vlasta a vyrazili jsme jejich Fordkou vstříc cizím krajinám. Naše cesta nejprve vedla přes ucpanou rozpálenou Prahu na Plzeň a Rozvadov, pak skrz německé dálnice, kolem Mnichova na jih, přes Rakouskej tunel, švýcarské serpentiny a Alpy až do italského městečka Lierna na břehu jezera Como.

image

Prvních 11 hodin cesty jsme si zpestřili několika zastávkami a scénickým výletem skrz alpy, který byl věru nezapomenutelný (aspoň tedy pro mě). Zatímco v Praze jsme se pekli a teploty překračovaly rekordní hodnoty, tak na švýcarsko italské hranici, 2,5km nad mořem mezi zasněženými plochami a klikatou silnicí ,nám byla docela klendra.  Já měl závratě z těch zákrut a propastí a všichni si ze mě dělali ošklivou legraci ( Kví si dělá legraci i teď, když to píšu, mrcha ). Vypadalo to chvílema jak z nějakýho horroru – potemnělá zamračená obloha, slabej déšť, nikde ani noha či auto, opuštěné baráky a klikaté úzké silnice vlnící se podél kopců a hor. Ideální scenérie pro horror či dramatickej film.

image

image

Nakonec jsme zdárně dorazili do městečka Lierna a našli penzionek Olivia, ve kterém budeme nyní dvě noci živořit předtím , než  budem pokračovat do Provence. Osídlili jsme přístavek baráku, ve kterém je dvě středně velké ložnice, menší obývák s televizí, docela velká kuchyň a koupelna s WC a vše bylo čisté a na úrovni.  Majitelka penzionu, Angličnka Emily provdaná za itala, nám ukázala vybavení příbytku, jak máme třídit odpad a doporučila nám i jednu z místních restaurací, do které  jsme hned po vybalení vyrazili. Bylo již po deváté hodině, hlad s žízní námi vehementně cloumali a brzo jsme našli restauraci se statečným názvem La Breva (Via Roma 24, Lierna), ve jejíž salonku zrovna   probíhal nějakej větší raut či mejdan. Paní majitelka, která na nás mluvila skoro jen italsky, nás ale usadila do klidné místnosti k bíle prostřenému stolu a nabídla nám menu. Musím říct, že jsem se cítil trochu nesvůj – v propocený košili po dlouhý cestě přijít do takovýhle lepší restaurace – ale italové jsou asi na barbarské cizince zvyklí :). Kromě nás bylo v místnosti asi pět italů a bylo vidět, že si večeři a několik chodů opravdu užívají. Jak už to u nás chodí, dali jsme si i my spoustu dobrot, ztrestali jsme dvě flašky Pinot Grichio, něktěří z nás to pak zakončili desertem a espressem a kochali se pohledem na bouřku a déšť, zuřící venku.

IMG_20130703_160739

A tady je účet z podniku 🙂

Než jsme vše dojedli a zapili kávou, počasí se uklidnilo a tak jsme se opět nočními uličkami Lierna vrátili k našemu příbytku.

Co jsem zapomněl z dnešního dne ještě zmínit?
Žabí zalehlé ucho, hnusné rakouské pivo, výtečnou Kví buchtu,  úžasný scenérie  Alp a hlavně klimatizaci, která nám zejména v první půlce dne výrazně usnadnila přežít cestu autem :).

Tak čau zejtra!

Luke

Včera v Jazzdocku

Včera jsme se byli s Panem Mehehem a Mňoukem (který nás tedy záhy opustil) podívat v pražském klubu Jazzdock, který se nachází hned u vltavy na Janáčkově nábřeží. Šli jsme tam hlavně na kapelu našeho „beatles“bubeníka Tomáše – The Bladderstones – kteří hrají směsici bluesu, rocku a jazzu.

VJazzdocku jsem byl včera poprvé a byl jsem příjemně překvapenej, že je to skutečně klub hezky designově řešenej a nápojové a jídelní menu mají opravdu vyvedené a moderní (viz http://jazzdock.cz/)

Trio The Bladderstones hraje necelé dva roky,ale za tu dobu už se stali docela známými mezi fandy tohoto žánru a zejména jejich mladý kytarista, Tomáš Frolík, je velkej kytarovej talent, o kterém možná ještě v budoucnu uslyšíme. Pozadu však nezůstavají ani zbylí členové – výtečný zpívající baskytarista „Johnny“ Judl  a nezpívající bubeník (a hvězda seriálu Ulice :)) Tomáš Náprstek, který se za ty roky hodně zlepšil. Zazněly známé i méně známé coververze  např. Come Together , Fire, All along the watchtower, Little Wing, Rolling and Tumbling aj. Kapela se samozřejmě nesnaží kopírovat své vzory či původní aranže skladeb a všechny písně si upravuje do své unikátní a vcelku originální podoby (něco naleznete k poslechu na http://bandzone.cz/thebladderstones). Pokud budete mít možnost si jít tuhle kapelu poslechnout, rozhodně nemeškejte!

Kapela The Bladderstones hrála do devití hodin a jak jsme byli zakecaní, tak se nám ještě z docku nechtělo a navíc nás přemohla zvědavost – druhým koncertem večera bylo totiž trio Emila Viklického s hostujícím Scottem Robinsonem. Emila Viklického jsem dosud znal jako jednoho z nejlepších českých jazzových klavíristů a nezklamal mne. Spolu s ním a Robinsonem byli na pódiu ještě výteční muzikanti František Uhlíř (kontrabas) a Josef Vejvoda (bicí) a už od začátku první skladby bylo jasné, že se povezeme na vlně moderního – avšak stále poslouchatelného – jazzu. Já mám totiž hlavně rád takovej ten  klasickej jazz  a některé jeho moderní varianty se mi už moc nelíběj – tohle ale bylo opravdu dobré (dobře – snad na výjímku jedné skladby z druhé části koncertu :)). Ze známých skladeb jsem poznal jen East of the sun (který kdysi proslavila Billie Holiday) a zaznělo i dost skladeb původních právě od Scotta Robinsona, který střídal trubku, saxofon a klarinet – utkvěl mi název jedné z nich, kterou prý napsal v Praze   – „Doctor Pivo“ 🙂

Koncert trval až do půlnoci a musím říct, že to byl pro mě zážitek sledovat tyhle pány muzikanty cca 2m od pódia a celej večer jsme si dobře užili. Udělal jsem tam taky nějaký fotky, tak je o víkendu hodim opět na rajče.

Luke

Předvánoční Vídeň

O víkendu jsme byli poprvý v  centru vánočních trhů, ve Vídni, bývalém hlavním městě Rakousko-Uherské monarchie a nyní Rakouska. Vyrazili jsme vlakem Franz Schubert už v pátek ráno a spolu s Meheheovými jsme skrz Pardubice, Brno a Břeclav,  krátce po druhé hodině, dorazili na vídeňské nádraží Wien Meidling. Měli jsme na dvě noci pronajatej byt v ulici Davidgasse a po ubytování jsme hned vyrazili na naší oblíbenou činnost – nakupování jídla. Byť je Vídeň hodně podobná Praze a rozdíly (např. oproti Paříži) jsou o dost méně patrné, tak  v obchodechs potravinami tu stále rozdíly jsou a poměrně markantní – zejména co se týče výběru a jakosti.

Ještě v pátek v podvečer jsme pak vyrazili do víru velkoměsta, svezli jsme se historickou tramvají – linkou 0, navštívili kočičí kavárnu (http://www.novinky.cz/cestovani/266889-ve-vidni-otevreli-kavarnu-pro-milovniky-kocek.html) , pak nějakou japonskou restauraci a nakonec jsme došli až na trhy u Rathaus platz (radnice), kde bylo moře stánků a lidí, strašně moc zářících ozdob a světýlek. I když chyběl sníh, tak ty trhy měly něco do sebe s troškou toho vánočního kouzla a já si tam pořídil svou (své?) první kazoo.  V pátek jsme moc nesvařákovali –  měli jsme myslím jen jeden – to jsme si ale vynahradili v sobotu ráno, když jsme vyrazili do Schonbrunnu, bývalého sídla rakouských císařů (a narodil se tu v roce 1830 Franta Pepa Jednička) . Tam nás totiž překvapilo mrholení a posléze déšť a tak jsem se na schonbrunnské trhy vrhl s chutí žíznivého kozáka a dal si tam pro zahřátí dva svařáky a punč, za což jsem si od Žáby vysloužil nejapné poznámky o alkoholikovi a pod.  Po cestě do města jsem jich pak dal ještě pět…  nebyl jsem však zcela sám –  Kví s Vlastou si dali ke svařáku i palačinku, Žába nějakej chleba s cibulí a prejtem a vyhlíželi jsme pověstný WienerSchnitzel. Potom jsme si prošli část rušné třídy Mariahilfer strasse a v ulici Richtergasse navštívili dva velmi příjemné podniky – kavárnobar Bluebox a pod taktovkou Pana Meheheho hned vedle bazar s LP deskama „Das Local“, kde jsme nechali notnou část našich těžce rozměněných EUR.

Když jsme pak došli do centra, měli jsme už docela hlad a sedli jsme si tedy nejprve do přeplněný restaurace, kde kromě Vídeňskejch klasik anabízeli i Chilli con carne a čekali jsme.. a čekali… a čekali… asi po 15 minutách, jsme se sebrali a šli o dům dál. Nakonec jsme udělali dobře – našli jsme totiž takovou poměrně zapadlou, ale útulnou hospůdku (vzpomene si někdo na název?), kde jsme s Žábou konečně ochutnali pravej vídeňskej řízek, Kví si dala vysněný vídeňský guláš a Pan Mehehe Čevabčiči – bonusem byl česky mluvící vrchní, takže jsme se nemuseli domlouvat směsí evropských jazyků („good vax, ja ja, good wetter,  ski good prepared, my taktik good, I´m happy!“ 🙂 ).

Sobotní večer jsme pak zakončili rychlou propršenou prohlídkou trhů na Maria Theresien platz a doma pak lahví vína, sýrem a Monty Pythony.

Viděli jsme tedy další evropské velkoměsto a i když jsme za ty dva dvny stihli skutečně jen zlomek Vídně, jsem rád že jsem mohl trochu „nasát“ onu předvánoční vídeňskou atmosféru. Docela hezká by mohla bejt Vídeň na jaře či v létě, takže si myslím, že nějakej další víkend v ní budoucnu ještě strávíme.

Auf wiedersehn

Luke

Jak jsem pekl cukroví

Vánoce se blíží, s nimi i svátky míru, lásky a pohody (a taky předpokládaný konec světa) a jelikož letos má drahá matka cukroví péct nebude, rozhodl jsem se, že si zkusím  něco napéct vlastnoručně (skoro doslova „těmahle nohama“). Shodou okolností jsme se v minulým týdnu o cukroví a konkrétně o mých oblíbencích – rohlíčcích – bavili i s Kví a vznikl nápad udělat „rohlíčkový workshop“ a ten jsme i včera spolu s Panem Mehehem a Žábou podnikli. Já jsem do té doby nic podobnýho nikdy nedělal, tak jsem byl zvědavej, jak se mi bude vést.

Má konkrétní příprava začala už v neděli – abych nebyl na workshopu za uplnýho outsidera a diletanta, rozhodl jsem se menší várku rohlíčků zkusmo vytvořit a upéct v naší remosce (jsme beztroubí).Nakoupil jsem potřebný suroviny a začal jsem vytvářet těsto – zhrozil jsem se ale, když jsem se jal mouku, máslo, žloutek, oříšky a cukr hníst a chvíli to vypadalo, že těsto se bude šíleně drobit a nebude držet pohromadě… navíc mi to všude padalo na zem a na linku a naši kocouři měli radost. Po chvíli ale začalo máslo v těstě vykonávat své a po 15ti minutách vznikla vcelku pevná a zároveň plastická hmota a ta putovala na chvíli do lednice. Do remosky jsem zastřihl pečící papír a po uležení jsem těsto opět vyňal na svobodu a začal tvarovat rohlíčky… no vlastně spíše rohlouny či rohlíky  – bylo jich zhruba akorát na dvě remosky a mohl jsem začít péct – u první várky jsem se trochu zapomněl a lehce rohlouny připekl (ale nespálil), ale druhá várka vyšla už dobře… pak už jsem je jen vyválel v moučkovým cukru (s vanilkovými semínky) a ani nestihly vychladnout a už je žába užírala – známka toho, že se asi docela povedly (i když ona sežere skoro všechno, co neštěká)

V pondělí jsem se tedy cejtil už jako starej rohlíčkovej „mazák“, cestou domů jsem dokoupil zásoby na nové těsto a suveréně jsem udělal dvojitou porci těsta – nutno dodat, že dělat půlkila těsta na prkýnku o rozměrech cca 30x40cm  je docela výkon (aspoň ten vál bysme si mohli pořídit) a kočky měly opět radost. Těsto se nakonec docela vyvedlo a před sedmou jsem ho přinesl k Mehehehům, kde už Kví také připravovala těsto – Workshop tedy odstartoval. Vlasta se sám pasoval do role ochutnávače těst a počínal si zvláště důkladně, když nám skoro sežral etalon (rohlíček dle kterého jsme odměřovali ostatní, aby byly přibližně stejně velké)

Velkým překvapením pro mne byla pidi velikost Kvíčalích rohlíčků (skoro poloviční oproti mým rohlounům) – skoro jsem je těma svejma pazourama nedokázal užmoulat (dobrou chuť) , ale nakonec se společnými silami podařilo připravit 3 druhy rohlíčků včetně výtečných kakaových. Trouba a pravidelné kokrhání nám pak ulehčilo samotné pečení a po oválení ve vanilkovém cukru,  jsem měl radost z několika polámaných chudáků, které jsem rychle zbavil utrpení jejich mrzké existence.

Tolik tedy k mým prvním pečícím pokusům. Někdy bych se chtěl ještě pokusit o mé oblíbené medvědí tlapy, ale jestli to stihnu o letošníVánoce, to netušim…

A ještě recept, který jsem na rohlíčky použil:

http://dolcevita.blog.cz/0712/nejlepsi-vanilkove-rohlicky-na-svete

Luke