TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: poezie

Obchod levneknihy

Jsem po delsi dobe zavital do levnych knih na Andelu. Je to tam velke, maji toho hodne a kdyz zrovna neni prosinec, tak se da po obchode uplne v pohode pohybovat. Knizky pro deti pesunuli do snizeneho patra a cele patro tim zabrali. Tak jsem sel stojan od stojanu a pozorne prohlizel, co maji a co koupim. Ze zacatku jsem nemohl na nic narazit. Spousta „super“ knizek pro deti za „super“ penize. Ale pak uz jsem narazil na rozkladaci knizky s basnickami. Ty hrozne rad predcitam. Z hlavy jich dam uz aspon tricet. Treba tuhle:
Ach ach ach
Spalila jsem hrach
Polivka mi vykypela
Co jsem smutna vytrpela
Ach ach ach
Spalila jsem hrach

Nebo

Vzal si sedlak selku slepou
Klisnu hluchou
Kosu tupou
Sece travu za chalupou

Trava sucha
Selka slepa
Klisna hlucha
Kosa tupa
Sece travu
Jen to lupa

A dalsi takovy vtipny

Hajkovic Andulka
To je hodna holka
Ona nic nedela
Jenom z okna kouka.

🙂 ta je fakt hodna

Tak jsem pobral par basnickych knizek, at rozsirim svou znalost, pridal jsem knizku s ukoly, ktere by Barca mohla zvladnout, zaujala me obrazkova knizka s deseti vynalezci, pridal jsem si cedecko s vypravenou pohadkou cert a kaca (konecne se dozvim, jak to s nimi bylo) a uzavrel jsem to skotskou trojdetektivkou, ale nazev ted z hlavy nedam, tak mozna pak doplnim.
Nechal jsem tam krasnych neco pres 3 kila a jsem spokojenej.
Nakupy knizek me bavi. A jejich cteni taky.

Chcete jeste jednu basnicku na zaver?
Tezkou, ale snad to dam

Frantisek Hrubin
Snehulak

Na lede je snehulak
A hrnec ma za usima
Bezel by a nevi jak
U zeme ho drzi zima

Az ho pusti pobezi
S vodou podle nabrezi

A protoze tleskate, dame si uplne posledni, ta se bude libit ashmanovi

Kohout krici kykyryky
A slepicka kokodak
Takhle kohout zoba zrni
A slepicka zrovna tak
Zoby zoby zoby zob
Vyzovali cely snop

Zoby zoby zoby zoby
Kohoutek se na ni zlobi
Slipka zoba zoby zob
Kdyz si hloupy kohoutku
Nech si ujit pochoutku
Ona zoba, ty se zlob

Ladik

Reklamy

Vánoce jsou už zas nebezpečně blízko….

skoro každej rok tu mudruju nad vánočním shonem, plnejma obchodama, mrazem a sněhem, ale letos né. Letos jsem se rozhodnul, že si Vánoce užiju a nenechám si je zkazit – proto už máme doma vánočního sobíka, v okně svítící žárovky, na skříni červenou svítící vánoční mašli, františci jsou připraveni k zážehu, vánoční filmy uloženy na disku a malibu s jamesonem se krčí v baru připraveni zpříjemnit nám vánoční svátky. Zbejvá tedy sehnat stromeček, o víkendu  a v příštím týdnu budem péct cukroví a mě čeká nejhorší a nejnenáviděnější úkol – vymyslet dárky. Schválně píšu „vymyslet“ a né „koupit“, protože to druhé už je detail. Neumim totiž vymejšlet dárky. Jak se snažím být kreativní v jinejch situacích a jsem schopnej vymyslet blbost na počkání, tak dárky vymyslet prostě nedokážu a tak mi nezbejvá než pokoutně zjišťovat u obdarovaných, co by se jim třeba hodilo pod stromeček, čímž je ale trochu okrádám o ten krásnej pocit překvapení (občas i nepříjemného). Pro mě je tedy z celejch Vánoc tohle nejvíc frustrující  a doufám, že to brzo budu mít z krku.

Letos budeme mít, stejněa jako loni, dva „štědré  večery“ a 24.12. si opět večer nenecháme v Aeru ujít projekci „Životu Briana“. A co vy? Jak budete trávit Vánoce a Silvestr?

Abych tento předvánoční příspěvek uzavřel tématicky, tak jsem si vzpoměl na již klasickou báseň od známého básníka Merde Alotova, který proslul tzv. kapří poeziíí (mimochodem – měli bychom o něm natočit dokument)

Jeho dílko nazvané „Kapr a Slza“ Vám zde na závěr dnešního blogu zveřejním – snad mi to autor promine!

Kapr a slza

Jednou v roce na Vánoce zabijte kapra.
Se slzou v oku jsem ho viděl umírat,když palicí do hlavy dostal ránu,

ještě naposledy se zakmital

a pak ve své agónii skonal.

Kapři! Kapři!

V den kdy se narodil Ježíš…

Smrt kapra…

Doubrou chuť.

 

Luke

Několik mých textů 2

Po půl roce opět nyní pozvednu uměleckou úroveň tohoto blogu tím, že sem dám několik svých nových textů k neexistujícím melodiím :). Opět jsou to spíše kravinky, tak k tomu tak přistupujte, pokud to někdo náhodou vůbec bude číst :).

Barová dívka
(tohle je celkem o ničem, ale líbí se mi atmosféra baru, tak jsem to prostě musel nějak dostat do textu)

Denně v baru sedává
dívka trochu nesmělá
odvahu si dodává
a píseň právě dozněla

Pije sklenku za sklenkou
mixuje to s pálenkou
v modrém dýmu sní svůj sen
o desítkách mužských jmen

Ze sna jí vytrhne hlas,
„dám si bourbon, prosím Vás!
A  dámě jednu whiskey se sodou!“
Pán v bílém k ní přisedne
dívku si dobře prohlédne
„Nepotkali jsme se už náhodou“?

A pak, jako každé ráno,
když potají utíká
z bytu  kde jí není přáno
zůstat,  naříká

Večer opět v baru sedí
a lidí si nevšímá
skrz výlohu smutně hledí
hudba jí zas dojímá

Cigarety docházejí
barman jí víno nalívá
oční stín na obličeji
pomalu se rozpívá…
Líbi se mi (aneb „I Like“ song)

Kravinka psaná pro kačabu a vše za 42,- ale nakonec jsem jí to ani neposílal, protože je to blbě zhudebnitelný

Dnes už se nenosí, žádati dívku o ruku
už se jenom říká „přidám si tě na Facebooku!“

Vyměníme videa, profily či fotečky
snad se mi zalíbíš a nebudeš na chlapečky

Když se štěstí usměje a já si tě vyberu
Přidám si tě do listu mých současných partnerů

Olajkuj mi foto, příspěvek či motto
Olajkuj mi teď, klidně celou zeď!
Tweetni mi do četu, nějakou  sexy větu
a přispěj do commentů  a  budu hnedka Tvá!

Pročpak stále nejsi  online a  proč nereaguješ?
Marně čekám na odpověď a ty mě snad ignoruješ?!!

Už mi došla trpělivost, na zeď ti píšu poselství
sto takovejch, jako  seš ty,
mám v žádostech o přátelství!!

Co je to? (aneb hádanka jak ze slabikáře)

Z matky byla vyjmuta
svraštělá a nečistá
zbavena však kůže své
zabarví se do žluta

Obnažené do naha
ona a čtyři sestry
v horkou koupel ponoří se
a vlhce měknou do blaha

Když vodu spěšně opustí
rozměklé a hořící
hltu mléka napijí se
máslo  na těle rozpustí

Pak jim ale, vyšší síla,
počne těla drtiti
milují a spojují se
zústane jen hmota bílá…

A je to Bramborová kaše! 🙂

A na závěr další kravinka, která původně byla nápadem pro pořad TV VONA („bořiči přísloví“ – ve stylu bořičů mýtů) , ale nakonec asi zůstane jen u týhle básničky….

Přísloví

Kdo jinému jámu kopá
s poctivostí dál došel
Tichá voda břehy mele
a kdo mele, dřív přišel

Kdo se moc ptá, moc se dozví
a kdo zalhal, ten zcizil
kdo nic nemá, nic neztratí
kdo nedělal, nezkazil

Když ti není shůry dáno
v apatyce nekoupíš
Koho píseň si zazpíváš
toho chleba právě jíš

A kdo šetří ten má za tři
Pes ,co štěká, nekouše
Kdo onehdá sklidil bouři
zasel vítr do louže

Co je šeptem, to je čertem
to v domě není pro mě
Každá kočka bývá černá
když na ní koukáš po tmě

Kam čert nesmí, tam je žena
a hlad má velké očička
Potrefená husa zírá
na zuby dárku – koníčka

Těch přísloví máme tuny
moh bych  psát dál a dál
čím dál víc se cejtím jako
mezi slepci jednooký král

Luke

Lukeho znělka k sitcomu Na Točne

Luke se na své rozlučce se svobodou (půjde totiž do vězení) ujal kytary a spolu s Ashmanem se pustili do zpívání znělky k seriálu Na Točně. Po pár slovech se po sobě koukali, protože další slova se jim vykouřila z hlavy. Ashman se divil, jak je možné, že si Luke nepamatuje slova k songu, který sám složil. Možné je všechno.

Jak vlastně ta slova jsou?

V Řepích Karel Točna žil
nepil ani nekouřil
za děvkama nechodil
žíl si sám byl spokojen
a v kolektivu oblíben
star trek byl jeho sen
aniž by však koho zval
jednou kdosi zaklepal
Jirka se nastěhoval
a pak přišel ten pán s pivem
jsem Ringo řek a smrděl lihem
Bohdan pak následoval
Na Točně teď všichni jsou
v podnájmu si břicha cpou
a na nervy si lezou
každej má svý starosti
povahu i přednosti
a notnou dávku tuposti
Už tomu řada let
kdy každej změnil ten svůj svět
a jejich život není žádnej med
Bohdan je sekýruje
Jirka furt porno sleduje
Ringo si v chlastu libuje
byl konec Karlových snů
a jeho pokojnejch dnů
on však statečně kráčí dál
on po nich zvratky utírá
a nájemné vybírá
vztek ho někdy užírá
Jednou je všechny uhodí
a z bytu je vyhodí
teď se mu to ale nehodí
on potřebuje penízky
na ženský a na řízky
tak všichni jsou teď Na Točně
aúúúú
Ladik

Několik mých textů

… abych pozvedl kulturní úroveň zdejšího Vonáckého blogu, rozhodl jsem se, že v čase předvánočním sem dám pár mých textů, které jsem nedávno napsal…

a začnu tím nejčerstvějším z dnešního dopoledne po té, co jsem vyslechl zajímavou debatu kolegů, do které jsem se sice nezapojoval, ale která mě vytáčela 🙂

Slevožrouti

Přicházejí každé ráno
do Tesca mezi regály
Berou jenom věci v „akci“
Hledaj, co by urvali

Tu maso trošku zelenější
Tesco jogurt s lhůtou zítřejší
džus jenom ten nejlevnější
nebo chleba včerejší

Doma pak na Slevomatu
večeři si zaplatí
Dva smažáky za hubičku
to se přece vyplatí!

Dovolená bez konzervy
je občas ve snu strašívá
a radši vezmou do rezervy
dvě plné basy od piva

Jsou to čeští slevožrouti
co si levné hroby kopají
svět se jim však jednou zhroutí
i život „v akci“ skončí potají….

Před dvěma týdny jsem prozměnu napsal text pro mého a Zvonimírova oblíbence, Milana Buričina a dokonce jsme jej mistrovy poslali a dočkali jsme se velmi srdečné pochvaly a poděkování!

Přízrak z Boleslavi – pro Milana Buričina
Věnováno od Zvonimíra Mňouka a Wolfgang Šmekoraldy

Starší muž sedí v pokoji,
osaměle píseň zpívá
o ovace příliš nestojí,
ale celý svět se na něj dívá

Milan – kovboj z Bílý hlíny
renegád a trubadůr
má své radosti i splíny
tu barik střídá moll a dur

Píše texty, knihy, bajky
v nich tepe dobu, nešvary a zlo
V hypnotických rytmech samohrajky,
slovo se nad umění povzneslo

Překližková kytara už zvoní
a v jeho rukou zcela ožívá
skládá píseň, která je jen pro ní
a na Youtube jí tiše zazpívá

Je to přízrak z Boleslavi
v dálce smutně kvílí
cirkulárka, jež nerezaví
„Mistře, hrajte ještě chvíli!“

Jak si račte všimnout, většinou v textech používám jen základní ABAB metodu veršování, maje stále napaměti případné jednoduché zhudebnění. Další text je ale trochu delší a složitější, ale stále ve formě písňového textu…

Ve snu

Když každý večer usínám
tak ve snu se rád utíkám
k těm nejslavnějším osobnostem
Kde kdo z Vás by záviděl
kdo byl u mne ve snu hostem…

Onehdy na místě tajném
Seznámil jsem se s Einsteinem
Vyprávěl mi teorie
divně relativní

Na rande-vous s Madam Curie
Pil jsem víno, jedl sýry
avšak ona byla lehce
Radioaktivní

Pak ráno po probuzení
vím že nikdo neocení
co jsem všechno ve snu zažil
a s kým jsem měl tu čest!

Opil jsem se tuhle vínem
na své dači se Stalinem
hrůzou jsem se málem vzbudil
asi bych však neměnil

„Hello, mladej, jsem tu nová“
řekla mi Marlén Dietrichová
pak jsme spolu noc strávili
až do rozednění

A pak ráno po probuzení…

Ve snu se mi objevila
pozvánka přímo od Churchilla
na oběd a sklenku brandy
doutník mi dal jako dar

To Picasso mi imponoval
a ve chvilce mě namaloval
Kubisticky jen pomocí
dvou čtverců a čar

A pak ráno po probuzení…

Nedutám a jsem zticha
při návštěvě u Wericha
vypráví o rybaření
moc jsem se nasmál

Marylin mi vysvětluje
že Marlén mě už nemiluje
a ona by prý byla ráda
kdybych si ji vzal

Můj život je tak šedivý
že jen ty sny jej oživí
A tak beru do mejch dlaní
hrst prášků na klidné spaní…

no a na závěr, jelikož se blížej Vánoce, si dáme jednu vánoční básničku:

Vánoční čas
Blíží se zas
vánoční čas
Po oknech maluje mráz
A bílá peřina
venku se rozpíná
z dálky zní andělský hlas

Rozsvěcí strom
už bije zvon
V obchodech začíná shon
Štědrý den už je tu
tak sedím u spinetu
a hledám ten správný tón

Zkouším hrát koledy
naštvu tím sousedy
já však budu zpívat dál
Vzpomínky ponuré
na lásky minulé
dávno už vítr odvál

Odchází zas
ten vánoční čas
život není žádnej špás
Končí už Vánoce
cloumaj mnou emoce
třese se lehce mi hlas

Sedím tu v podkroví
dojídám cukroví
v duchu sám sebe se ptám
Jestli zas po roce
na příští Vánoce
Budu tu taky tak sám?

Tak snad jste to přežili, není to žádná velká poezie, ale třeba z něčeho časem bude nějaká hezká písnička

Luke

Staré písničky z dědova zpěvníku

🙂 Aneb při stříhání starých nahrávek z 90. let mě zaujaly tyhle dvě písničky…

Teď převádím z kazet staré nahrávky na CD, zbavuji je šumu apod a při tom jsem narazil na dvě hezké písničky, které nahrál můj děda někdy před patnácti lety

První z nich, starou trampskou (?) písničku „Balíček čokolády“ o letcích z konce 2. světové války, občas hraju i já, ale tu druhou, která se jmenuje „Loudavá“ (?) od mně neznámého autora, jsem dosud vůbec neznal. Bohužel pátrání na internetu a youtube bylo též neúspěšné (když pominu příšernou verzi Balíčku čokolády od Josefa Zocha s hrozně upravenou textovou podobou viz – http://www.youtube.com/watch?v=MHVvfP_JQVU)

Proto jsem se rozhodl dát sem texty a nahrávky obou písní a doufám, že na to třeba někdy v budoucnu narazí někdo, kdo autory skladeb identifikuje.

Nahrávka obou písniček v podání dědy :). (kvalita zvuku nic moc). Děda byl kdysi v 50. letech aktivní muzikant, hrál na doprovodnou kytaru a na bicí v mnoha tehdejších orchestrech a dosud nejraději vzpomíná na to, jak si jednou, jako záskok, zahrál i s Karlem Vlachem a jeho slavným orchestrem :).

A tady jsou tedy zmiňované texty:

„Balíček čokolády“
Nadevsí blízko u Brna
letěla celá stříbrná
flotila bombardovacích letadel

Skryli se chodci do krytů
jen jedna dívka stojí tu
rukama mává a hledí do křdel

A jak tak hledí nahoru
zahučí jeden z motorů
a již padá z oblohy
dívce cosi pod nohy

Letadla mizí za lesy
a dívka k srdci tiskne si
balíček v stříbře
a lístek se slovy:

„Malý balíček čokolády
zatím pro Tebe posílám
Ať víš jak se mám u armády
Ať víš, že nezapomínám
Domů na Tebe už se těším
Domů za Tebou pospíchám
Zatím balíček čokolády
za ním už brzy příjdu sám“

Loudavá
tohle je moc dobrej text
Já jednu dívku v srdci nosím
má však chybu – prosím – že se loudá
Nedokáže přijít brzy
a mě na ní mrzí, že se loudá

Mám-li s ní schůzku třeba v půl osmé (v půl osmé)
ještě v osm na ní čekám
čekání je pro mě hrozné

Ať je mráz či slunce pálí
vidím jak se zdáli líně loudá
volám na ní, kývám na ní
neví o tom ani, že se loudá

Nepospíchá, má dost času
Nechá mě venku klidně stát
To dělá proto, že ví, že jí mám tak rád

Já dlouho jsem svou dívku mučil,
než-li jsem ji odnaučil loudat
Teď mě to tak trochu mrzí,
že se přestala tak brzy loudat

Mám s ní teď zase jiné trápení (trápení)
chce na mě, abych byl přesný
přesný být je utrpení

Stále jen mě popohání
k tomu vyčítá mi, že se loudám
změnil jsem se k nepoznání
nevím o tom ani, že se loudám

Vím nač moje dívka čeká –
-o ruku kdy jí požádám…
A právě proto teď se zase já loudám.

Tak pokud znáte autory či někdejší interprety některé z těchto písní, dejte mi, prosím, vědět. Dík

Luke

UPDATE
Ona „Loudavá písnička“ je cover Slow Poke

v originále (?) např zde:

The Doors – Summer’s almost gone akordy – chords

hledal jsem na internetu správný akordy k týhle písničce a nic…

… tak jsem si to odposlouchal z nahrávky a nabízím výsledek tedy zde

SUMMER’S ALMOST GONE (The Doors)

Intro: Fm D# C# Bb Cm Bb Cm

[Cm]Summer’s almost gone,
Summer’s almost gone,
Almost [Fm]gone,
Yeah, it’s almost [Cm]gone.
Where will we[G7] be
[Fm stop]When the summer’s [Cm]gone?

[Fm]Morning [D#]found us [C#]calmly [Bb]una-[Cm]-ware,
[D#[Noon burned [C#]gold [G#] in-[G7]-to our hair,
At [Fm]night we [D#]swam at [C#]laughin‘ [Cm]sea
When summer’s [G7]gone, [Fm stop]where will we [Cm]be?
Where will we [Bb]be?
Where will we [Cm]be?

Solo (Cm Cm Fm Cm G7 Fm(stop) Cm)

Morning found us calmly unaware,
Noon burned gold into our hair,
At night, we swam at laughin‘ sea
When summer’s gone, where will we [Cm]be?

[Cm]Summer’s almost gone,
Summer’s almost gone.
[Fm]We had some good times,
[Cm]But they’re gone,
The [G7]winter’s comin‘ [Fm] on,
Summer’s almost [Cm]gone.

Luke

Příběhy

….aneb trocha fantasie nikoho nezabije…

Na mym strym blogu jsem měl několik mejch příběhů a tak je chci dát i sem, neb se mi po nich stýská. Mám je rád a je mi s nima fajn.

Nejdřív tedy malej příběh o osminové notě(taková ta malá černá s ocáskem)

Takže byla jednou jedna osmina a ta měla malej ocásek. Žila si pokojně v notové osnově v ve druhé lince na tónu G# (no nedivte se, ona žila ve E dur – a měla 4 křížky). Ovšem čas plynul a ona si začala připadat osaměle. Inu rozhodla se, že si najde přátele (možná přítele, dá-li skladatel) a že tedy vypudí ty nudné pomlky, se kterými svůj skoro celý dosavadní osminový život trávila. Kde ale kamarády sehnat? Nejbližší kamarádky noty, byly o celý takt dále a byly poněkud nafoukané (úplně celé). Osminka si vzpomněla, jak jednou měla celou notu na návštěve ve svém taktu a jak byla furt utlačovaná a málem tehdá vypadla z notový osnovy (zachránilo jí to, že měla nožičku v tý chvíli náhodou dolů neb se pohybovala výše než obvykle). „Navíc jsou to rasistky“, pomyslela si, když si vzpoměla na jejich bíla průhledná těla. Po té, co zavrhla celé noty, si vzpomněla, že zná jednoho půlového fešáka. Byl to sice trochu frajírek, ale uměl udržet tón a byla s nim sranda. Avšak jednou pozval jí a svého dalšího půlového kamaráda na trojku… no byl to trapas – ukázalo se, že ona z nich má nejdelší ocásek. Bohužel pak jí puláka přebrala nějaká šestnáctka (ta měla ocásky dva) a ona byla zas sama. No osud a skladatel učinil přítrž jejím myšlenkám… v jejím taktu se z ničeho nic objevily další 2 osminy a co čert nechtěl, hned se s ní spojili. A tak osminka, nyní spojená s dalšími dvěma osminkami v jedné triole , už není osamocená. Sice se s holkama občas pohádaj, ale je jim fajn. Až na ten basovej klíč, kterej je furt namručeně pozoruje.

Jéžiš to je ptákovina… 🙂

Teď úryvek z mého románu, kterej nikdy neexistoval a nebude existovat…

… Hedvika se podívala k oknu a se slzou v oku vzpomněla na Alfonze. „Ten sprosťák!“, blesklo jí hlavou. Přistoupila blíže k oknu a snažila se skrz námrazu vyhlédnout na ulici. Venku padal studenej sníh a nebe bylo šedivý. Dýchla na sklo. Vzduchem se rozlila vůně laciného ginu. Otevřela tedy okno a do tváře jí zaštípal mrazivý vítr – „mám to skončit?“, napadlo ji. Chvíli váhala a pak se rozhodla, že nikoliv. Navíc dole na chodníku byla slušná závěj a ona by nerada umírala na bílém sněhu. Zlehka tedy zavřela okno a pohlédla zpět do potemnělé místnosti, která jí v tom okamžiku připadala smutná a opuštěná, stejně jako ona sama. V duchu počítala vteřiny a doufala, že je jednou sečte všechny. Čas se jí zdal v tomto okamžiku jen jakousi nic neříkající veličinou, která se zvolna mění a to Hedviku dopalovala. Vzteky shodila ze stolu poloprázdnou láhev ginu a rozbrečela se. Láhev však na zem nedopadla. Něco nebo někdo jí nedovolil dopadnout na podlahu a rozbít se. Hedvika se zarazila a jak zařezaná pozorovala, jak láhev visí ve vzduchu vedle stolu. Neodvažovala se ani pohnout. Láhev se však za několik sekund dala do pohybu a s mohutnym třeskotem se rozsekala o podlahu. Hedvika vykřikla a v šoku pozorovala vylévající se gin, který pomalu a jistě putoval po podlaze směrem ke koberci. Tu se ale v hedviččině hlavě zrodil úžasnej plán. Koupí si dřevěnou ruku! Měla známého v jednom renomovaném značkovem vetešnictví a ten jí to určitě sežene. Tak se i stalo. Zhruba za dva týdny přišla Hedvika domů s velkým balíkem. Jala se jej nedočkavě vybalovat a po chvíli na ní vykoukla nádherná dubová ruka. „Je tak krásná“, vzdychla Hedvika. Ještě nekolik okamžiků se kochala pohledem a po té se odvážila podat jí svou ruku. A tak se stalo, že si v jednom malém bytě potřásala Hedvika s dubovou rukou a byla šťastná…

Docela mě baví představit si tuhle absurdní situaci 🙂
====================================

A nakonec příběh o tekuté (nebo třeskuté? :)) veverce

Vylitá veverka ležela pod mohutným chlupatým stromem.
V duchu si přála být již dospělá, ale její tlapky měly jiný názor. Saddám ve fraku jí nenápadně pozoroval ze křoví, klobouk ležel opodál. Ty jeho očí!! Veverka si začala popěvovat Chopina a její kožíšek pomalu tekl po fialové trávě – „Už abych byla konečně dospělá a pevná!“, blesklo jí zas tekutou hlavou. Chlupatý strom se začal smát a z jeho ran pryštila zelená pryskyřice jak slzy smíchu, slzy hříchu. Saddám si mezitím začal hrát s Emily, která se z ničeho nic zjevila v jeho pistáciové mysli, a přitom stále myslel na to, jak té veverce pomoci. Co když se v její tělo rozteče uplněk? Emily si však nevšímala jeho starostí a chtěla víc nebo nic. Veveruška již počínala ztrácet svou žlutou barvu a začala chladnout, neztrácela však naději na brzké dospění. Životy tekutých veverek jsou vždycky těžké. V tom se zatáhly závěsy a z oblohy začal padat sníh. Saddám se ukryl pod svůj prošoupaný frak, zatímco Emily tančila bezelstně nahá pod stromem. Jakmile se první vločka dotkla Veverky, vrána zrána vyjekla a padla mrtvá k zemi. „No, mohlo to bejt horší“, pomyslel si chlupáč strom, jehož mohutné lotosy se houpaly a skákaly jak elektrické výbojky. Sníh zvolna tál a mísil se s veverkou. Ta se díky tomu roztékala čím dál rychleji. Veverka už pomalu ztrácela naději a začala plakat a tím se roztékala ještě více. Emily přestala tancovat. Smutně hleděla na veverku svými modrými oky a urputně přemýšlela o tom, co bude po tom, až se rozteče úplněk. Sněžení ustalo, Saddám se odkryl a pohlédl na nebe. Objevila se polárka a jejích svit zahalil surrealistickou krajinu třpitivou září. Veverka s posledních sil pohlédla na hvězdu, zavřela oči a naposledy vydechla. „Bude jí škoda“, povzdechl si Strom, „Kdo mě bude teď drbat na chlupatejch zádech…“. A tak tam všichni stáli, koukali na hvězdu a v duchu přemýtali o světlém zítřku. Nebo věčné tmě. Už nevim.

Pokud jste tyhle ptákoviny dočetli až sem, gratuluju, teď můžete číst už cokoliv 🙂

Luke