TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: Praha

Poslední dny

v posledních týdnech je to tu trošku mrtvý, protože není čas sem popisovat všechny akce a zážitky, který absolvujeme.

Žába je teď kromě práce zcela ponořená do svého nového tajného projektu, já žiju mým sportovním Youtube kanálem (už 750 odběratelů) a kromě toho chodíme po kávách a restauracích, svatomartinských husách… – u té se zastavím . Dali jsme si čtvrtinu svatomartinské husy ve vinohradské sokolovně (tam musíme někdy, Vonáci, zajít!) a bylo to úžasný a hlavně obrovský. To musela bejt mega husa, protože se to skoro nevešlo na talíř a knedlíky a zelí byly ukryté pod husou. Já zvládl necelou polovinu a byl jsem mrtvej… 🙂 Ještě, že tam maj Plzeň, kterou se to dalo spláchnout. Když jsme u piva – v uterý jsem v Obyčejném světě  kromě jiného ochutnal i svatomartinský pivní speciál a bylo to velmi zajímavý, trochu do ovocna laděný,třináctistupňový pivo. Pokud na něj ještě náhodou narazíte, doporučuju vyzkoušet….

Byl čas jít i na večerní focení Prahy, to mě začalo bavit a pokračuju tak v mém černobílém období, podobně jako v Paříži…

_MG_0636

_MG_0610

_MG_0652

S kolegyní, se kterou jsme fotili Prahu, jsme se pak stavili na pivo v Tlustý koale a tam jsme potkali kamarádku Káťu, která byla v dobré náladě a nakonec se pivování a kecání protáhlo až do dvou do rána, kdy nás z Koaly vyhodili 🙂

Teď v sobotu jsem byl v KC Kaštan na křestu nového CD skupiny The Bladderstones. CD „Bored of Love“ křtil host kapely, kytarista Petr Binder a kapela odehrála výtečnej koncert, na kterém celé album představila.

_MG_0669

Dělal jsem opět fotky, dostal jsem CD od kapely i s podpisama a doufám, že album pomůže kapele najít nový fandy, protože tahle bluesrocková parta si to zaslouží.

Včera večer jsme hráli s Psycho Doors revivalem ve Vinoři  a tentokráte ve velkém a krásném Hoffmanově dvoře – starém to stavení, které je krásně rustikálně zařízený. Sál má kapacitu asi 200 lidí a v sedm jsme tam byli sami, takže jsme měli docela obavu o návštěvnost. Nakonec se sál zaplnil a náš dvojhodinový koncert měl úspěch a to i přes fotbal, který se v ten samý čas hrál. Přišel i Pierre a další kamarádi, takže atmosféra byla skvělá, na čepu byl Ježek, v placatce whiskey, takže se hrálo moc dobře 🙂

17. listopad jsme dneska neslavili, to necháme jiným, zapáleným, spoluobčanům – dovolím si jen povzdechnutí, jak málo je připomínanej skutečnej odkaz 17. listopadu – tj, události roku 1939 a zavření vysokejch škol….

A nakonec TVVONA a Neanonymní Alkoholici – je tu dneska nový díl!

Luke

Babí léto

krásnou slunečnou podzimní neděli jsme si s Žábou užili tenhle víkend. Nejdřív jsme před polednem vyrazili na stylovou snídani v kavárně –  obešli jsme  Café Louvre, Cafe Savoy,  Cafe Lounge (všude narváno hipstery/turisty/jinými zjevy) až jsme došli do Cukrkávalimonády (jak se to má správně skloňovat, tenhle název? :)) na Malé Straně. Kavárnička je schovaná vedle BDSM kostela panny Marie pod řetězem a je útulná s klasickou nabídkou snídaní i dalších dobrot. Já měl výtečný míchaný vajíčka s parmezánem, žába si dala hemenex , hlad byl zažehnán a jelikož už bylo po poledni a bylo krásný počasí, sedli jsme si opodál do Konírny na zahrádku na pivo. Vymejšleli jsme nové vynálezy, abychom zbohatli. Důležitá (možná nejdůležitější) věc pro každý nový vynález, je vhodná volba názvu. Činnost, vlastnost či podoba toho samotného vynálezu je pak už vedlejší. Můj „Blemekr“ se jistě záhy stane součástí vybavení každé průměrné domácnosti. Už máte taky doma blemekr? A jak se vám s ním karfumuje??

Dopili jsme tedy pivo a vyrazili směrem k hradu. Ne, nechtěli jsme ale rušit Miloše, naše kroky nás vedly k  přilehlé richterově vinici, kterou jsme „objevili“ loni a letos, po roce, jsme ji opět navštívili. Z vinice je nádhernej výhled na Prahu – zejména na Vltavu, Malou Stranu a další přilehlé oblasti a na vinici samotné si můžete koupit buďto láhev místního vína a nebo rozlévané moravské vína – ty jsme okusili my a byly příjemné. Škoda toho barmana, kterej nebyl zrovna dobře naloženej.

IMG_20141012_133414

Žába mezitím rozvíjela teorii svého vynálezu kašmidaše a vína v karafě ubejvalo.  Bez lítosti jsme ho tam ztrestali až do dna.  Nastal tedy čas dalšího přesunu a naše kroky směřovaly od hradu dolů, přes vltavu až na Staromák, kde jsme navštívili Las Adelitas a okusili jejich výtečný Nachos. Ty tam uměj výtečně – se zapečeným hovězím masem, cheddarem, jalapenos, verde omáčkou, smetanou a dalšími nezbytnostmi. Přiznávám, že sem začal bejt už unavenej, nicméně Žába mě ukecala a nešli jsme ještě domů a naopak jsme šli v centru hledat zajímavé uličky a ulice. A našli jsme v centru Prahy citrónovník:

IMG_20141012_160915

Hádejte, kde je? 🙂

Probloudili jsme se nakonec až na národní třídu, já ukázal Žábě můj oblíbenej Bar „Národní 20“ (pajzl), kde jsme si dali Calvádos a Ginfizz a Žába mi pak udělala velkou radost,když mi pořídila přesně takovou peněženku „dolarovku“, kterou mi nedávno ukradli ve vlaku. Ta původní byla po Tátovi, kterej si jí nestihnul užít, tahle nová mi tedy bude připomínat jak Tátu, tak  i mou skvělou Ženu.

Neděle se tedy vyvedla.

Ještě předtím, v pátek, jsme zašli do Lucerny na nový povídkový film „Divoké historky“ od režiséra Szifrona. Je to 6 povídek o lidech, kterým v nějakým momentě došla trpělivost (hráblo jim) a začli se společnosti mstít. Je to tedy o zlobě, pomstě a zadostiučinění a musím říct, že mě to bavilo (i když stopáž je delší na můj vkus a kdyby jednu z povídek vypustili, tempu filmu by to prospělo). Vše vrcholí drsnou závěrečnou svatební povídkou a skutečně občas jde i mráz po zádech. Za sebe doporučuju.

 

Luke

Technické muzeum a trojská ZOO

Je tu konec dovolený, to mi ale nebrání ješě napsat jeden cestovní blog a to přímo z terénu – konkrétně teď z vlaku :).

Ještě před odjezdem do Londýna jsme se s Žábou vydali na Letnou a  konečně jsme navštívili technické muzeum. To prošlo před několika lety kompletní rekonstrukcí a od té doby jsme ho chtěli již mnohokrát navštívit a dostali jsme se k tomu až teď.

Vstupné do muzea je cca 2 stovky na hlavu (jestli si vzpomínám dobře) plus stovka za focení, což jsem využil a v mé galerii najdete tedy nyní i fotky z muzea.

A co nás zaujalo?  Nejprve se zmíním o stálých „vedlejších“ expozicích v jednotlivých patrech muzea – ty jsou opravdu zajímavé – historii fotografie, historice záznamu a reprodukce zvuku, historie a vývoj domácích spotřebičů a vybavení,  TV studio,  historie hutnictví a dolování a najdete tu i část věnovanou československému (resp. Rakousko-uherskému ) námořnictvu.

Nejznámější část muzea je samozřejmě ona velká hala se spousty autíčky, letadly, motorkami, byckly, vlakem a ta zůstává v obdobné podobě, jako si ji pamatuju z mládí. Moc se mi líbily motorky od prvních „motorových kol“ (snad na parní pohon), přes první Jawy, Harleye až po moderní sportovní stroje. Mezi auty jsou krásné válečné mercedesy a nevěřil, jsem, jak byly obrovský oproti dnešním autům. Z Letadel je zde Spitfire, L39ka (jestli si to pamatuju dobře), pak replika jednoho z prvních létajících strojů a taky např. malý československý vrtulník.

MG_9705

V suterénu muzea je kavárna, kde jsme se občerstvili a kde si můžete dát pivko, kávu, vodu, jídlo z denní nabídky či např. Panini, pokud příjdou k chuti.

Další zajímavostí je bruselská fontána (která ohromila svět na světové výstavě v Bruselu v roce 1958), která je v muzeu umístěna v jednom předsálí.

Technické muzeum se nám dost líbilo a řadí se mezi moderní česká muzea, která stojí za to navštívit.

Včera jsme si  prozměnu udělali výlet do pražské ZOO, ve které jsme taky zhruba už 3 roky nebyli. Byli jsme navnaděni nedávnou návštěvou londýnský ZOO a  musíme potvrdit, že pražská ZOO je skutečně na vysoké úrovni a onu londýnskou ZOO překonává jak rozsahem, tak i zpracováním jednotlivých pavilonů.

Od naší poslední návštěvy se lecos v ZOO změnilo a to zejména v horní části – tam je zbrusu nový pavilon pro hrochy a pak opravdu rozsáhlé údolí slonů, které je zpracováno do nejposlednějších detailů a slonečci tak mají nyní opravdu prostor a pohodlí a je na ně i dobře vidět.
V dolní části je rovněž nový pavilon „Velkomlokárium“, ve kterém slony nenajdete. Bohužel jelikož je v pavilonu tma, nenašel jsem ale ani mloka…
Hrabáč kapský  je na svém obvyklém místě u žiraf a dělal opět svojí obvyklou činnost (spánek).

Zoo jsme si pak prošli skoro celou a nebejt všudypřítomnejch malejch harantů, byl by to opravdu  příjemnej den :).

Ze zahraničních ZOO nás nyní láká nová pařížská ZOO, který byla teď několik let zavřena kvůli kompletní rekonstrukci a měla by bejt po otevření skutečně klenotem mezi zoo.

Dneska nám tedy už pomalu končí dovolená,  zbývá dnešní výlet na vysočinu, zejtřeší hraní v Karlovej Varech, nedělní odpočinek a v pondělí hurá do práce.

Luke

Fenomén NejFake

Je jako přelud. Tajemná postava. Umělec. Tvůrce, který si získal přízeň diváků prostřednictvím youtube, facebooku, instagramu, googlu plus a dalších sociálních sítí. Příběh NejFakea je příběhem proměny natáčení videí v České republice a příběhem rozvoje internetu a sociálních sítí. Před patnácti lety by se mu nikdy nepodařilo získat tolik fanoušků jako nyní. Před patnácti lety by byl možná filmařem, který by natáčel skvělé videoklipy nebo krátké filmy pravidelně obsazující přední příčky v soutěžích. Vědělo by o něm několik set lidí, možná pár tisíc, určitě ale ne 307 702 lidí, kteří ho aktuálně mají v odběrech na jeho kanálu na youtube.

https://www.youtube.com/channel/UCiBiHROAfhcWgFbyqhkG39Q

Chápání videa se během posledních let radikálně změnilo příchodem a rozvojem youtube a dalších podobných stránek. Zveřejňovat video je nyní velmi snadné. Společně s nástupem moderních digitálních kamer dnes může být filmařem doslova každý. Dávno pryč je doba, kdy jsme natáčeli Vonu na analogové kamery a střih prováděli ztrátovým kopírováním na VHS kazety… brrr dělá se mi z těch vzpomínek husí kůže. Dnes jde všechno mnohem jednodušeji. Natočit film, sestříhat ho a  nabídnout širokému publiku. Je ale popularita na internetu popularitou i ve skutečnosti?

NejFake ukázal, že rozhodně ano. Když mi Lukyhell řekl, že NejFake pořádá v kině Lucerna odhalení své tváře (ve videích totiž pořád nosí masku), nevěřil jsem, že by do kina mohlo přijít více než několik desítek lidí. Opak byl pravdou. Když jsme tam krátce před začátkem dorazili, Lucerna praskala ve švech. Po skončení představení se navíc konalo ještě jedno, aby se dostalo i na další fanoušky. NejFake byl jednoznačně hvězdou, se kterou se všichni chtěli fotit. Dokázal udělat zábavnou show a na závěr byla projekce jeho posledního filmu.

NejFake v obležení fanoušků:

DSC_0083

 

DSCN7563

 

NejFake na maximum využil možnosti internetu a díky tomu si získal velmi širokou základnu obdivovatelů. Mezi jeho fanoušky patří převážně děti nebo velmi mladí lidé. Generace, která vyrůstá na sociálních sítích. Zatímco dnešní třicátníci vyrůstali v době, kdy internet začínal a sociální sítě nebyly, pro dnešní děti znamená facebook a další sítě hodně. Je to jejich vlastní území, ve kterém mohou být svobodní, ve kterém je někdo chápe, rozumí jim. A to je přesně NejFake. Postava, která si nasadila masku, aby mohla bojovat proti lžím, apelovat na společnost, ale také bavit.

 

Plně obsazené kino:

DSCN7558

 

 

Film Zaříkač lží, který se promítal v Lucerně, líčí NejFakeův životní příběh. Popisuje, proč začal natáčet filmy, jaký je. Mladí lidé se přesně s tímto typem příběhu dokážou plně identifikovat. Mě osobně ten film nudil. Podle mě je plný klišé a laciných morálních úvah, ale je v tom příběh, který lidé chtěli vidět. NejFakeovi filmy jsou vlastně jedním velkým seriálem, který dokáže komunikovat přes sociální sítě s divákem. Fanoušci můžou příběh ovlivňovat, vyjadřovat se k němu. Stát se jeho součástí. Vzájemná komunikace je nyní to, co diváci očekávají.

NejFake je velmi plodný a velmi dobrý filmař. Jeho snímky jsou výborně sestříhané a natočené, technicky dokonalé (včetně animace). NejFake točí několik druhů pořadů. Kromě filmů s příběhem o sobě, je to třeba Nejshow (diskuzní pořad s různými hosty), sociální videa, nejplay, kde představuje nejnovější zábavné gify z internetu, nejask (odpovědi na různé otázky zábavnou formou), reklamy nebo hudební klipy, které se mě osobně líbí nejvíc. NejFake často spolupracuje s dalšími filmaři.
Mimochodem společně s Lukyhellem jsme pomáhali s natáčením Českého politického songu. Lukyhell pak sám pomáhal s dalším klipem.

Český politický song:

 

 

NejFake je internetový fenomén. A myslím, že brzy budou takto vznikat další. Youtubeři (pravidelní přispěvatelé na youtube a podobné servery) jsou novou formou amatérského filmu. Internet je nyní ten prostor, kde film žije. Soutěže a přehlídky se staly okrajovou záležitostí. A Vona jde v tomto směru správným směrem, protože všechny naše filmy a pořady dáváme na youtube, ale také jsme modifikovali pořady novým směrem, aby dokázaly s diváky komunikovat. Velkou zásluhu na tom má Lukyhell, který prostě dokáže „jít s vlnou“.

Voně zdar a dejte si NejFakea do odběrů 🙂

Lou

 

 

další příspěvek o chili aneb Chili con carne v Praze

Aloha přátelé!

dneska žádnej recept nepopíšu, svůj dosavadní ideál jsem popsal v tomto příspěvku z loňska, dneska vás chci vzít na menší virtuální výlet po několika pražských restauracích, kde jsem chili ochutnal.

Kde si ale dát chili v Praze „venku“?  Nemaj ho v restauracích příliš často a tak, když ho někde spatřím na jídeláku, zpravidla neodolám.

Nabízím tedy dojmy z několika ochutnávek:

Hombre del Mundo (Praha 5) (137Kč)

Mexická restaurace na Andělu, která je průměrné kvality, neoslní chutěmi či specialitami, ale ani neurazí. Chili jsem si zde dával vícekrát, bohužel nikdy mi ho ani na výslovné přání „více pálivé“ nedokázali udělat alespoň s průměrnou pálivostí. Jinak chili je zde rovněž .. hádejte jaké? No přece průměrné. Potěší alespoň náznak autentických chutí (římský kmín), maso je sice mleté, ale dobře stravitelné a po červených fazolích se krásně prdí, takže vše je ok. Chuťově tedy průměr a hodnotím tedy

3/5

Tlustá koala (Praha 1) (cena cca 140kč ?)

Tady to prozměnu opálit umí! Dalším plusem je, že nepoužívají mleté hovězí, ale nakrájené v kostkách, což mám v chilli radši. Chuťově pestré, servírované s pečivem,  fazole součástí chili, já jsem spokojen.  A navíc v Koale maj výtečný pivka a příjemnou obsluhu.

Za mě 4/5

Restaurace Pastička (Praha 2) (289kč)

Tak tohle byl velkej průšvih. Předražené a s chili tohle jídlo mělo společnýho snad jen hovězí maso, fazole a kusy rajčat. Spíše to vypadalo jako katův šleh a skoro to vůbec nepálilo.

1/5

Restaurant Olše (Praha 3) (180kč)

Opět chili ala katův šleh. Maso nakrájené na nudličky s fazolemi a další zeleninou a občasnou feferenkou. Nepálilo, chuťově skoro stejné jako v pastičce. Nedoporučuju.

1/5

 

Burrito loco (fast food řetězec, např na Andělu či Nár. třídě)  – cca 90kč porce

Zde prodávaj „kyblíček“ chilibowl s rýží, podivně trhaným masem, fazolemi, kukuřicí, s jalapenos papričkami a omáčkami. Není to vyloženě špatný, naházej vám do toho defacto skoro všechno, co chcete, ale s pravým chili to moc společnýho nemá. Ale pořád je to lepší než „katovo chili“ z výše uvedených dvou hospod

2/5

 

Cantina (Praha 5)  239kč

Tahle restaurace, jestli se nepletu, se se svým chili umístila na předních místech v soutěžích chili u nás (těch soutěž není moc, myslím že snad jen jedna :))
Mé očekávání bylo tedy velké. Chili je servírováno na pánvi a k ní je přidán talíř s pečenými bramborami jako přílohou (což není tedy typická příloha pro chili, narozdíl od tortil, rýže či pečiva).

Chili bylo chuťově dobré, pálilo příjemně, nicméně pár výhrad si k němu dovolím. Maso (v kusové podobě nemleté, což opět oceňuji) bylo servírováno zvlášť na fazolích s omáčkou a mám podezření, že jej připravovali celé zvlášť a možná dokonce marinovali! (hřích největší! :)). V chili by se dle tradičních receptů mělo maso připravovat spolu se zbytkem pokrmu,aby právě koření, papričky a rajčata dodali masu tu správnou chuť. Zde maso chutnalo dobře, ale zcela jinak než zbytek chili. Naopak fazole s omáčkou byli spíše lehce nasládlé s výraznější rajčatovou příchutí a chyběla mi tam zas trochu ta exotika v podobě římského kmína, jehož chuť (či alespoň její náznak) by měl být v chili patrný. Navíc tu zakysanou smetanu nemuseli kydnout na jídlo, ale radši servírovat vedle.

Hodnotím 4/5

Mé chili (odkaz na začátku) hodnotím zcela objektivně 5/5 a dále pro vás budu po pražských restauracích, hospodách a pajzlech hledat chili con carne!

Váš seňor

Lucas Jose de Vega de Esposito

Pivobraní a alkoholici…

Minulý pátek a v sobotu proběhlo na Parukářce další pivobraní, počasí se povedlo, spálil jsem si krk a ochutnal řadu dobrých i nic moc pivek. Překvapením festivalu pro mě byla produkce brněnského (!) pivovaru Richard, který mi dost chutnal. Zklamala zvíkovská Labuť, která byla nějaká nakyslá a Ládik ji ani nedopil…

Nejlepší je Pivobraní v pátek vždy mezi otevřením (14h) a cca mezi 17h. Pak se celá akce zvrhne v masovou a fronty jsou na pivo, na WC, na mytí půlitrů, na jídlo a přestává mě to bavit. Příště tedy doporučuji vzít si taky půl dne dovolenou a vyrazit hned na otvíračku.

Sobota byla ve znamení odpočinku, pikniku na Albertově a večer nás se žábou čekalo hostování v Neanonymních alkoholicích. Žába nedopadla slavně, ale držela se a zvládla i cestu tramvají domů bez úhony a nehody :). Premiéra tohoto dílu bude prý v Červenci.

Nyní si dávám abstinenční pauzu a jsem již třetí den bez alkoholu (!) a dneska nás čeká koncert Lucie v O2 a já jen doufám, že tam budou mít funkční klimatizaci, jinak se asi uvaříme. Mé chili papričky, které jsem měl za oknem, jsem musel v těhle slunných vedrech přesunout mimo dosah paprsků, protože i na ně je to moc…

Užívejte si tedy léta a zase někdy na čtenou

Luke

Žižkovské pivobraní 2014

V dnech 6 – 7. června letošního roku se opět bude konat Žižkovské pivobraní! Zapište si tedy data do svých deníčků, plánovačů, notýsků, mobilů, menstruačních kalendáříčků a doufám že se tam, tentokráte již potřetí,  uvidíme!

Zatím velmi strohé info najdete na webu:

http://parukarka.cz/zizkovske-pivobrani-2014.php

 

Luke

Olympijská minidovolená

v uplynulém týdnu jsme si s Žábou vzali pár dní dovolenou, abychom mohli v klidu sledovat olympiádu a taky abychom si trochu odpočinuli a doléčili naše bacily, aby byly opět silné a mohly nás dál pořádně trápit.

Já sledoval hlavně hokej a ve středu jsme zas udělali menší hokejovou párty (tentokráte pro mé kolegy) a marně jsme fandili našim v zápase proti lepším Švédům.  Naši hokejisti mi zatím moc radosti nedělaj, ale neřekl bych, že hrajou špatně – kromě vyloženě hrozný první třetiny zápasu se Švédskem jsme v ostatních zápasech (výhra 4:2 na Lotyšskem a prohra 0:1 se Švýcary) nehráli zle a je tu spíš problém v celkové sehranosti týmu – spousta přihrávek jde vedle, hráči mají občas problém s přechodem do útočnýho pásma a už tradičně má náš národní tým problém s koncovkou – v zápase se Švýcarskem to byla i trochu smůla a hlavně jejich výbornej  brankář Hiller, který nám upřel bodový zisk.  Zítra nás čeká osmifinálový zápas s bratry Slováky a bude to boj – slovákům se začátek turnaje vůbec nepovedl (prohra 1:7 s USA a 1:3 se Slovinskem), ale podařilo se jim odehrát velmi dobrej zápas proti domácím Rusům (prohráli až na nájezdy 0:1).Hokejovým vrcholem olympiády byl pro mě zatím sobotní zápas USA-Rusko, který byl velmi napínavý a ve kterém se v nájezdech proslavil americký útočník T.J.Oshie, který proměnil 4 z  6 samostatných nájezdů a díky němu USA vyhráli  3:2

V pátek jsme se byli podívat v olympijském parku na Letný a musím říct, že je to moc hezky udělanej park s mnoha atrakcema a sporty k vyzkoušení. My vyzkoušeli klobásu a pivko u stánku 🙂 a na velkém plátně jsme drželi palce Ondřeji Bankovi, který měl šanci získat v severské kombinaci medaili, ale bohužel slalom mu nakonec i přes naše fandění tolik nevyšel a medaile tak nebyla…

Každopádně jestli máte doma brusle nebo lyže,  popadněte je a ještě tejden máte možnost Olympijský park vyzkoušet. Vstupný je 50,-

minidovolená je už za náma, opět tedy musíme fandit zpoza našich pracovních monitorů, nicméně doufám, že ještě nějakou medaili získáme.

Jo a na webu je už online jubliejní 30.díl neanonymních alkoholiků – mexický speciál ve kterém je kromě Ládika celá TV VONA 🙂

Luke

Pivní výprava s Ládikem a Lukyhellem

minulý týden jsem psal, že chci letos navštívit staré pražské pivnice a tak jsme se tuhle středu domluvili s Láďou, že zajdeme k Tygrovi a k Medvídkům. Přidal se k nám i Lukyhell a po   šesté večer jsme vyrazili nejdřív k Tygrovi – tam bylo dle očekávání narváno, tak jsme vzali nejprve za vděk pivovarem „u Tří růží“ v baráku naproti v Husově ulici.

MG_8283

Vařej si tam vlastní pivko a jestli mne paměť neklame nabízí – Světlý ležák, tmavý ležák, americký amber, pak nějakej klášterní speciál a ještě něco…  zasedli jsme, objednali si a já ochutnal Světlý ležák, který byl trošku sladší než jsem zvyklej, ale chuťově dobrej a hutnej. Luky si dal „američana“, kterej mi přišel víc do ovocna a taky chuťově zajímavej

MG_8282

Dopili jsme pivko a chtěli si dát ještě jedno, jenže nás trošku zklamala obsluha, která nás sice po příchodu obsloužila hned, ale po té se 20 minut nikdo u našeho stolu neukázal, takže jsme zaplatili a šli dále.  A kam nyní? Napadl mě Sherlock´s bar v bartolomějské ulici, který jsme nedávno s žábou obdivovali z venku.

MG_8284

Interiér baru je zařízenej velmi příjemně a v šeru (nebo „šeře“?)  se starejma fotkama na zdech, křídovými obrysy mrtvol na zemi a dvěma velkými obrazy Sherlocka Holmese v hlavní místnosti baru. Sedli jsme si ke kulatému stolku a podívali se na nabídku piv – žádné speciality se nekonaj – nabízej Plzeň (0,4 za 40,-), kterou jsme si dali Ládik a já  a černýho Mastera, kterého si dal Luky (a ještě nějakej britskej ale, na kterej nikdo z nás ale chuť neměl)  Přijemně se tam kecalo a vydrželi jsme tam asi hodinu v živé diskuzi nad různými tématy.

MG_8289

Po dvou miniplzních se nachýlil náš čas a rozhodli jsme se dát třetí hospodu – zkusili jsme tedy Medvídky – hlavní restaurace je ale nyní zavřená (rekonstrukce) a tak jsme zapadli do vedlejšího pivního baru a tam se usadili přímo před pípy, abychom byli tzv. u zdroje

MG_8298

Starodávný pivovar U medvídků si i nyní vaří vlastní piva (jejich popis najdete na http://www.umedvidku.cz/index.php/cs/dm-piva/nae-piva) a tak jsme byli zvědaví ,jak se jim to podařílo. Jako první jsem si dal jejich 13ku „Oldgott“ a moc mi chutnala – opět trošku sladší než plzeň, ale výraznější pivní chuť (nebo jak to popsat). Pak jsem zkusil i „Blackgott“ – tmavé pivo, ale to už mi tolik nejelo…   každopádně první pivnici z mého imaginárního seznamu slavných pražských pivnic, si můžu nyní škrtnout.

MG_8292

U medvídků jsme zůstali další hodinu, probrali gaye a medvědy a před desátou večer jsme to zabalili a rozprchli se každý do svého domova.

Tyhle pivní expedice musíme dělat častěji, takže Ládiku, kam vyrazíme v Únoru?

Luke

MG_8296

Fotografie staré Prahy

Narazil jsem na zajímavou stránku, která je věnovaná Praze. Je tam plno historických fotek, na nichž je hezky vidět, jak se Praha v průběhu času měnila. Pište, která z fotek vás překvapila nejvíc.

http://www.milujuprahu.cz/2014/01/neuveritelne-snimky-venkovske-prahy-holesovice-dejvice-branik/

Lou

Brunch v Alcronu

jakožto muzikant se s kapelou na různejch akcích častokrát do roka dostáváme k rautům a buffetovým stolům plným jídla – zejména svatby a firemní večírky jsou na tyto radosti  bohaté a nutno říci, že se většinou nedržíme zpět a s konzumací začínáme většinou ještě před samotným koncertem, v průběhu něj (v pauzách) a finálně se přežerem po skončení hraní.Mám tedy jisté základní zkušenosti a přehled co se týká tohoto typu občerstvení.

Včera jsme vyrazili na rodinnej „brunch“ (česky „sňoběd“) v rámci jednoho jubilea a vybrali jsme si restauraci La Rotonde v hotelu Alcron, což máme nedaleko našeho současného příbytku.
Nedělní sňobědy začínají v Alcronu ve 12 hodin a trvají do půl čtvrté a kromě bohaté nabídky jídla atmosféru dotváří pianista a zpěvačka s nevýrazným hlasem (což je dobrý, protože hudba nijak nevyrušuje :)) hrající jazzové a popové standardy.

Na místo jsme dorazili v desetičlenné rodinné výpravě (vesměs slušně oblečení, úměrně k situaci a prostředí), uvítací personál restaurace nám odebral kabáty a uložil je do šatny a následně jsme byli usazeni ke stolu. Nevím proč, ale celkově mě interiér Alcronu připomínal výzdobu krematoria Motol.. no nic.

Sňoběd v Alcronu probíhá tak, že zaplatíte za osobu 1250kč a konzumujete dle libosti z nabídky buffetu. Po přípitku jsem se tedy nedočkavě vydal na průzkum a shledal jsem zajímavým: roastbeef, carpaccio z hovězí svíčkové a také z lososa. Dále těstovinový salát (s cibulkou a bylinkama), nakládaná rajčata a dobré čerstvé pečivo. To tedy tvořilo můj první „chod“.

Restaurace byla oproti našemu očekávání narvaná a výsledkem bylo docela hlučný prostředí, což mi trochu vadilo. Druhým důsledkem byla trochu pomalejší obsluha, která občas nestíhala doplňovat příbory či přijímat objednávky na pití.
Další chod byl ve znamená horkých jídel – na místě byly k dispozici již hotové uvařené „hlavní“ jídla – kachna s knedlíkem a zelím, hovězí stroganoff a těstoviny s rajčatovou omáčkou. Stroganoff se moc nepovedl, byl takovej skoro bez chuti, nicméně vynikající byla kachna i těstoviny.

Začínal jsem být lehce nasycen, musel jsem si dát tedy pivo na trávení a čekal jsem,až zas vyhládnu.  Po té jsem pokračoval sýrem (na výběr bylo cca 6 druhů českých i zahraničních sýrů), kuřecím salátem a další dávkou carpaccia, které mi dost zachutnalo. Záměrně jsme se vyhejbal talířům s mořskejma potvorama, nicméně spolujedlíci nepohrdli bohatým výběrem sushi, krevet, ústřic a nějakejch dalších potvor.

Byly teprv dvě hodiny a začínal jsem mít dost. Po chvilce pivního odpočinku jsem si dal už jen créme brulée, palačinku s marmeládou a kus jahodovýho koláče. To byl již definitivní konec.

Dopíjim pivo a usínám. Musel jsem se jít projít na čerstvej vzduch, abych se trochu probral.

Brunch v Alcronu je myslím povedenej, na můj vkus trochu dražší vzhledem k nabídce (cena je nejspíše vykoupena i „pověstí“ restaurace a jejího šéfkuchaře Pauluse, pod jehož vedením restaurace již 2x získala prestižní michellinskou hvzdu), každopádně si tu myslím každej mlsnej jazyk vybere.

Negativem pro mě byla jen ta zaplněnost restaurace – jako host mám radši podniky poloprázdné :).

Tolik tedy k pondělnímu blognutí o žrádle

Luke

Přestěhováno

konečně po měsíci a půl příprav jsme se včera přestěhovali z Žižkova na Nové město. Stěhováci si docela mákli (my vlastně také)  a táhli nábytek a všechny bedny s věcma do třetího patra bez výtahu. Já se včera opět po delší době proměnil v kutila a vrtal jsem, šrouboval jsem, zatloukal jsem (to mi ale moc nejde), vyztužoval, spravoval, utěsňoval, zapojoval, instaloval a v neposlední řade s Žábou vybaloval spousty beden a věcí. Konečně budu mít zas svůj pokojíček – resp. domácí hudební studio, který nebudu muset pořád stavět a balit, pokud si budu chtít něco nahrát.Bude to prostě  takový správný mládenecký doupě .

IMG_20130717_111355

Internet nám pán od UPC před chvílí také zprovoznil, ale problém nám dělá teplá voda – protože zatím žádnou nemáme, neb ohřejvač vody stávkuje a odpaluje jednu základní desku za druhou (ano i ohřejvač vody má dneska motherboard). Pán technik dneska desku vyměnil, zapnul ohřejvač a najednou „práásk!“ a nová deska za 7tis v háji. Ještě že to neplatíme my 🙂

Co nám tedy zbývá? Ještě pověsit několik závěsů, koupit jednu šatní skříň pro žábu, dovybalit zbytek věcí, přestěhovat kočky a je hotovo. Pak si ještě užijeme se starým bytem, kde musíme zlikvidovat zbytky starýho nábytku, což bude práce pro mě a mou listovou pilu.

Těšíme se na kolaudace 🙂

Luke

Francouzské trhy na Kampě

Včera jsme si udělali pauzu ve stěhování a  připoměli si opět výročí dobití Bastilly, což je nejvýznamnější den roku pro všechny žabožrouty a ku příležitosti tohoto dne se opět na Kampě konaly trhy.Už od Karlova mostu jsme slyšeli místní dechovou kapelu, který hrála Marseillaisu (bohužel bez zbytku All you need is love).

Na chvíli jsme se tedy myšlenkami vrátili k nedávné dovolené v Provence, ochutnali růžové víno, šampaňské, krevety na grilu, samozřejmě rozličné sýry, šunky, tarty… dorazil  i Honza alias vršovický McCartney se svou magistrou Kájou a spolu se všema dobrotama jsme si udělali menší piknik na Kampě. Vyprávělo se o dovolenejch, pomlouvali jsme své spoluhráče a jiné kapely (znáte ten fór? Sešli se dva hudebníci a nikoho nepomlouvali), do toho jsme ochutnali ošklivé červené Luberonské víno a pak jsme k večeru v dobré náladě vyrazili na šlapadla. Velmi nás tam zaujal velký čtyřmístný Rolls Royce, který jsme si tedy  na hodinku pronajali, doplnili to dvěma plechovkama piva a vypluli jsme.

IMG_20130714_194524

děvčata šlapala opravdu hezky (ehm – nakecali jsme jim, že když budou pořádně šlapat, budou mít hezčí nohy)  a musím říct, že popíjet pivko v Rolls-roycu na Vltavě s dvěma šoférkama byl zážitek :). Na druhou část jízdy jsme se prohodili a šlapali jsme my s Honzo a chvílema jsme zabírali tak, že kachny taktak stíhaly odplouvat z naší cesty :).

Tolik tedy k příjemnému odpoledni a zítra touhle dobou bychom již měli být přestěhováni v novým bytě a konečně už zas bude trochu klid.

Luke

 

Povodně

V našem klidném státečku v srdci Evropy máme štěstí v tom, že nás netrápí žádná silná zemětřesení, tornáda, tsunami, rozsáhlé požáry či jiné vymoženosti cizích krajů, avšak už takovou tradiční místní pohromou jsou u nás povodně a záplavy. Využiji tedy aktuální povodně a zkusím si vybavit některé ty minulé, než všechny mé staré zážitky zapomenu pod mlhou senility a stáří 🙂

První, kterou si vybavuju a pamatuju, byla ta moravská z roku 1997 (symbolem se stala vesnice Troubky) a i když jsem jí tehdy vnímal jen prostřednictvím televize, zanechalo ve mně silnej dojem to, co dokáže „obyčejná“ rozvodněná řeka.  O pět let později však přišla na řadu i Praha a tu si pamatuju dobře i na vlastní kůži – ne že bych byl  nucen se evakuovat nebo že by mi voda zaplavila byt, ale pár zážitků z těch dní se mi asi jen tak nepoštěstí zažít znovu (a upřímně ani o to nestojim).  Někdy v půlce srpna 2002 (dle zpětných záznamů o povodni to muselo být nejspíš třináctýho) jsme měli s mou první kapelou zkoušku na Strahově. Zkoušeli jsme úterky a neděle a dost často jsme šli po zkoušce na pivo dolů na Břevnov, kde bydlel náš bubeník. Já byl tehdy na civilce v Motole, takže peněz nebylo nazbyt (na pivo ale bylo vždycky :)) a v kapele se mnou už hrál Mňouk a tak jsme všichni vyrazili do jednoho břevnovských barů. Tam byla už puštěná TV, ale místo obvyklého sportu byl na obrazovce přenos ze studia ČT, kde právě ukazovali zvedající se hladinu vltavy, zavírání metra a mostů a všichni jsme to sledovali s úžasem a trochu se strachem.  Do tý chvíle jsem si totiž neuvědomoval, že je to až tak vážný – bydlel jsem v Řepích, na civilku jsem jezdil jen pár minut do Motola a v centru města jsem se tehdy moc nevyskytoval. Sledovali jsme tedy u piva přenos asi do jedný hodiny ranní. Bubeník šel pak domů, baskytaristka odjela do Dejvic a my se s Mňoukem rozhodli, že se vydáme do města na vlastní oči podívat se na tu potopu.

Pokud si dobře vzpomínám, seběhli jsme dolů kolem hradu a chotkovou ulicí až k nábřeží Edvarda Beneše. Na ulici skoro nikdo a u prvního zavřeného mostu strážníci hlídali, zda na něj nikdo nechodí. Hladina řeky olizovala most docela blízko ze spodu. Pokračovali jsme tedy dál po nábřeží až k Štěfánikově mostu, který sice byl taky uzavřen, ale zrovna nehlídán. Přešli jsme jej a řeka hučela jak u nějakýho velkýho vodopádu – aspoň tak mě to tehdy přišlo. Na druhý straně řeky u Náměstí republiky byla celá část směrem na Staroměstský náměstí uzavřena a policie nepouštěla nikoho směrem do centra. Našli jsme ale jeden průchod a dostali jsme se do liduprázdnýho centra prahy. Bylo to neskutečný jak byla všude tma (nebylo celý centrum odpojený od elektriky?)  a prázdno. Došli jsme na Staroměstský náměstí, už nepršelo a všude byla tma, ticho a zase prázdno. Restaurace a podniky zavřený, lidi evakuovaný a vše připravený čelit potopě (která nakonec do centra nepřišla). Na kanálech byly položený pytle s pískem a několik takových písečných „barikád“ bylo naskládáno i v ulicích kolem náměstí. Chvíli jsme jen tak bloudili v pološeru kolem centra a nakonec jsme se zas vrátili směrem k náměstí republiky. Metro ani většina noční MHD nejezdila a věděl jsem, že do Řep se asi tenhle večer nedostanu. Nakonec jsme s Mňoukem došli až na Žižkov a já přespal u něj. Nepamatuju se, jak jsem se vlastně druhej den dostal do Motola… tam nás ale čekala další radost – jakožto pracující v nemocnici jsme po vyhlášení stavu nouze museli najet na pohotovostní režim a pro mě to znamenalo první a zatím poslední 24 hodinovou směnu v práci a pak ještě několik nočních směn, než se situace vzpamatovala.

Dohra, opět trochu zvláštní, se udála zhruba o měsíc později. Šli jsme se opět s Mňoukem a tentokráte i s basačkou po zkoušce projít do města a nohy nás zavedly na Karlín. Ten tehdejší povodeň odnesl hodně ošklivě. Procházeli jsme opět zcela vylidněnou a zhasnutou čtvrtí, kde šíleně smrděla plíseň a  bůh ví co a chvílema to vypadalo jak po nějaký válce – žádné výlohy či skla, spousty vyházeného harampádí před domy, občas dveře či okna provizorně zabedněné dřevěnými fošnami. A opět všude ticho.  Basačce z toho zápachu nebylo dobře, takže jsme radši  utekli na Žižkov…

Následky týhle povodně jsme v Praze pociťovali dlouho –  ať už v metru, v ZOO, byly vyplavený kluby, divadla, muzea a celá tahle věc přispěla k budouvání nových protipovodňových zátarasů a k vytvoření krizových plánů, které by měly dopady dalších záplav minimalizovat. Uvidíme tedy, jak se to letos osvědčí…

Luke

Refufest – ochutnávky z celého světa na Kampě

V sobotu 25.5. se uskutečnil již osmý ročník multikulturního festivalu Refufest, který přináší jedinečnou možnost poznat kultury celého světa, aniž byste opustili Prahu. Doslova tak za jedno odpoledne navštívíte Egypt, Sýrii, Gruzii, Indii, Kongo, Bělorusko a další většinou exotické země, které měli na festivalu stánek. Akce se konala na Pražské Kampě a i přes silnou nevoli počasí se přišlo do zmáčeného parku podívat hodně lidí.

P1060502

Festival nabízel bohatý program. Na pódiu se střídali umělci z celého světa, kteří prezentovali národní hudbu. Zajímavostí byly módní přehlídky oděvů, které se nosí v různých koutech světa a taneční vystoupení. Mezi jednotlivými představeními zpovídali moderátoři cizince žijící v České republice. Tito lidé vyprávělio o problémech, se kterými se zde potýkají. Když vás některé vystoupení nezaujalo, stačilo zajít ke stánkům a ochutnat exotické jídlo. Přiznám se, že jsem pokrmům moc nedůvěřoval, a tak jsem si nakonec koupil jen medovník v jednom Běloruském stánku. Medovník samozřejmě z Běloruska nepochází, prodávali ho tam asi pro takové případy jako jsem já – lidi, kteří se báli něco neozkoušeného ochutnat. Pro pivaře zde zase byl vyhrazen stánek s Unětickým pivem. Na své si přišli i milovníci kávy.

P1060474 P1060480

Některé stánky kromě prezentace kultury, prodeje pokrmů nebo různých výrobků nabízeli i zajímavé služby. V indickém stánku jste si např. mohli objednat speciální masáž. V jiném stánku jste se zase mohli vyfotit v oblečení typickém pro dálný východ. Děti si přišly na své na atrakci s obřím bublifukem a na mapě umístěné uprostřed celého prostranství jste mohli zapíchnout špendlík do místa, odkud pocházíte. Nutno podotknout, že špendlíky byly zapíchnuté takřka všude. Chvíli jsem váhal, zda tam mám píchnout Žatec, ale nakonec jsem si to rozmyslel. I když svou krásu samozřejmě taky má 🙂

P1060532 P1060487

Multikulturní festival Refufest pořádala organizace Inbáze, která se věnuje integraci cizinců v České republice. Hlavním cílem Inbáze je vytvářet bezpečný prostor pro vzájemné poznávání lidí různých kultur a na Refufestu se toto poslání plnilo do puntíku. Inbáze zde měla svůj stánek a stejně tak i ostatní organizece, které pomáhají cizincům (Organizace pro pomoc uprchlíkům, Poradna pro integraci…). Tyto stánky měli své vlastní zábavné soutěže. Vyplňoval jsem např. test znalosti cizích kultur, kde byly otázky týkající se zvyklostí v určitých zemích. Nedopadl jsem až tak špatně, ale všechno jsem nevěděl. Mimochodem tam byla otázka, zda Japoncům vadí smrkání do kapesníků. Od zkušeného cestovatele a japanologa Ashmana jsem samozřejmě věděl, že vadí 🙂 V Japonsku si klidně popotahujte, ale nesmrkejte do kapesníku!

P1060521 P1060535

Z celé příjemné akce bylo pro mne nejkrásnější zjištění, že i přes opravdu velkou nepřízeň počasí se na Refufest přišlo podívat opravdu hodně lidí, což dokazuje, že v České republice je zájem poznávat cizí kultury a tím se obohacovat. Cizinci to v České republice nemají snadné. Kromě velké jazykové bariéry se potýkají s odlišnou kulturou a často i diskriminací. Toto jsou věci, na kterých je potřeba pracovat. Pokud budete mít příští rok čas, přijďte se na festival podívat… a zase se o krok přiblížit jiným kulturám.

Další fotografie si můžete prohlédnout v mé fotogalerii zde: http://lou2500.rajce.idnes.cz/Refufest,_25.5.2013

Stránky Refufestu jsou potom zde: http://www.refufest.cz/

 

LOU