TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: provence

Filmy

Jean de Florette
http://www.csfd.cz/film/12058-jean-od-floretty/

Na základě románu Živá voda od francouzského spisovatele Marcela Pagnola natočil v v roce 1986 režisér Claude Berri dvojdílné zpracování knihy pod názvy „Jean od Floretty“ a „Manon od Pramene“. Na tyhle filmy jsem narazil při hledání filmů o Provance a jelikož celý děj se v ní odehrává a film je navíc velmi dobře hodnocen, rozhodli jsme se na něj podívat. Zatím jsme shlédli tedy první část, ve které snad ani nemůžu moc naznačit děj, aniž bych spoiloval – v zásadě je film o sousedských vztazích (na počátku minulého století) a o tom, že bez vody se ve vyprahlém podhůři Alp hospodařit nedá a v neposlední řadě i o tom, že bezohlední a lstiví lidé se najdou i v tak malebném kraji, jako je Provence.

Z herců určitě budete znát Gerarda Depardieu (který se ale brzo chystá přejmenovat na Vasila Deparděšenka), já znal i šansoniéra Yvese Montanda (v roli vypočítavého strýce – hajzlíka)  a žába znala ještě Daniela Auteuilla.

Film je skutečně napínavej s ne příliš veselým koncem, avšak děj má gradovat hlavně v druhé části, na kterou se chystáme v nejbližších dnech.

EDIT 26.8.213

Tak jsme shlédli i „Manon od Pramene“ a druhý díl je skutečně ještě lepší podívaná než ten první. Z děje mohu prozradit jen to, že jde o pomstu a celkově mi film atmosférou připomínal Westerny 60. let (i foukací harmonika,  na kterou hraje Manon, evokuje slavné scény z Tenkrát na Západě).  Psychologie postav jde do hloubky a na konci nás čeká i velké dějové překvapení. Oba filmy vřele doporučuju!

Before Sunrise & Before Sunset (Před úsvitem, před soumrakem, před pikolou za pikolou….)
http://www.csfd.cz/film/13215-pred-usvitem/
http://www.csfd.cz/film/161609-pred-soumrakem/

Na první filmové projekci, kterou jsme u nás v novém bytě udělali, jsme si pustili první dva díly upovídané trilogie „Before…“, jejíž třetí díl – „Before Midnight“ – jde právě nyní do kin.
Mladý Američan Jesse (Ethan Hawks) a francouzská studentka Celine (Julie Delpy) se náhodou setkají v rychlíku PAŘÍŽ – VÍDEŇ a stráví spolu noc v rakouské Metropoli.  To je celý děj prvního filmu. Druhý film je o tom, jak se o sedm let později opět ti dva náhodou setkají  v Paříži a stráví spolu další noc. To je děj druhého filmu.

Zní to jako nuda, naštěstí oba filmy zachraňuje výtečnej scénář a kamera + zajímavé lokace. I když se defacto v obou filmech nic neděje a ti dva si defacto spolu jen povídaj o současnu, minulosti, snech  atd atd, tak mě to nenudilo a musim říct, že se mi na těch filmech nejvíc líbila dobře zachycená atmosféra obou evropských měst, který jsme taky nedávno navštívili.

Pokud nemáte moc rádi ukecaný filmy, tak se těmhle vyhněte, pokud Vám ale romantický filmy občas nevaděj, tak neváhám doporučit. Jsem zvědavej na poslední díl a jestli ho ještě chytnem v kině…

Jasmíniny slzy
http://www.csfd.cz/film/317638-jasmininy-slzy/

Jako každý rok v létě je zde další nový film Woodyho Allena! Po třech předchozích komediích nás ale tentokráte Woody překvapil filmem vážným, kde se spíše jen občas pousmějete, ale jinak budete s napětím sledovat osud namyšlené Jasmine (Cate Blanchett), která díky shodě událostí o vše přišla a z luxusního domu a bohatství se musí přestěhovat ke své chudé sestře.
Sledujeme tedy  Jasmine, která je psychicky na dně a v retrospektivě poznáváme její předchozí život až po onen osudový zvrat, který je nám přiblížen v samotném závěru filmu.

Cate Blanchett hraje hlavní roli dobře a je asi na každém z diváků, jak k hlavní postavě bude přistupovat, protože Jasmínina osobnost je, jak už to u žen bývá, komplikovanější. Tipuju, že divačky budou mít spíše s Jasmine soucit a diváci (mne nevyjímaje) si zas řeknou „neměla ses chovat jak namyšlená kráva, máš to co sis zasloužila“ 🙂

Ve filmu hraje rovněž již starší a obtloustlejší Alec Baldwin a hlavně dvě tváře ze seriálu Boardwalk Empire! 🙂

Musím říct, že film mě tolik nezaujal jako předchozí  Woodyho díla (mám radši humorné než vážné filmy), ale oceňuju, že se Woody snaží dělat i něco jiného, než konverzační komedie.   A rozhodně je to  lepší dílko než starší  Woodyho film „JIná žena“, kterou jsem snad ani nedokoukal :).

BTW – víte jak by vypadal nový film Wolverine, kdyby jej natočil Woody Allen?

Měsíc u Jezera
http://www.csfd.cz/film/12635-mesic-u-jezera/

Je rok 1937 a paní Bentlyová (Vanessa Redgrave)  přijíždí na každoroční měsíční dovolenou k italskému jezeru Como, aby si odpočinula v místech, kam jezdila už jako malá. Tam potká majora Wilshawa (E.Fox) a ten jí zaujme – do nadějné romance se ale zamotá mladá a okouzlující slečna Beaumontová (Umička Thurmička). Tohle tak stačí k nastínění děje, který neni příliš komplikovaný a film je žánrově spíše romantickou komedií zasazenou do půvabné krajiny u Jezera Como (o čem jsme se mohli přesvědčit před dvouma měsícemal na vlastní oka).

Nevím, co bych měl ještě o filmu napsat? Byl natočenej Johnem Irvinem v roce 1995 a nejedná se o žádnej extra kvalitní film, spíše takovou odpočinkovou záležitost pro hezký večer k italskému vínu s Vaší drahým, drahou či oběma (ha TVL!)

Startrek: In to the darkness
http://www.csfd.cz/film/261497-star-trek-do-temnoty/

A na závěr si nechám film, o kterém už zasvěceně psal tady na blogu kolega Lou.

Nový Star Trek. Můj kolega z práce je typickej Trekkie. Víte jak vypadá Komiksák ze Simpsonů? Pokud ano, tak vězte, že přesně takhle vypadá i můj kolega Tomáš, který má rád sci-fi, metal a hlavně Star Trek. Když ho chci naštvat, zmíním se o novém Star Treku a prohodím jméno Abrams (režisér). Většinou, kromě nadávek a spílání, se dočkám i nechtěné několikaminutové přednášky o tom, co je v nových dvou ST filmech špatně, co je tam za nelogičnosti  – ba co víc  – v rozporu se Star Trekovským univerzem! ! On se prý na tyhle filmy nikdy nepodívá –  maximálně prý doma.Takže tolik tedy k pohledu ultratrekkies na nový film. Lou je takový polotrekkie, takže jemu se tyhle filmy líběj a mně, kterej pozná jen plešatého Picarda, „roztrh jsem si uniformu“ Kirka a v koutku paměti si vybaví ještě prsa poradkyně Diany Troy, se filmy líběj hodně!

Druhý film, který volně navazuje na první díl z roku 2009, opět představuje mladého kapitána Kirka (Chris Pine), tentokráte už jako velitele lodi Enterprise, který se po riskantní zachráně Spocka při jedné akci musí zodpovídat před velitelstvím flotily. V tom ale udeří ON  a zaútočí na velitelství během tohoto líčení a jediný Kirk se s ním dokáže utkat. Kdo je ON? Khan (hraje ho Benedict „Vokurka“). Začíná tak nerovný souboj mezi mocným a chytrým Khanem a ze začátku trošku  zoufalým Kirkem a celý film graduje závěrečným finále na planetě Zemi.

Film je na můj vkus až příliš akční (ten předchozí tolik akční, pokud si pamatuju, nebyl), ale má spád a Vokurka hraje skutečně dobře. Bavilo mě to.  Konec filmu je hezky zadělán na další pokračování, takže za další 3 – 4 roky se podívám rád na další Star Trek.

Luke

Zápisky z Provence 09 – Pohádkový dům

Když jsem dopisoval včerejší blognutí, byli jsme zrovna na dálnici A7 směřující na Lyon, tam jsme uvízli opět v zácpě, zastavili se u totálně narvanýho McDonaldu (takže jsme nakonec neochutnali jejich cheese) a nakonec zdárně a v dešti dorazili do první zastávky dne – do města Annecy, který leží na východě Francie na úpatí Alp a poblíž švýcarských hranic. Hned po vjezdu do Annecy nám bylo podezřelé, že je všude strašně moc aut a že parkujeme už cca půl hodiny a hledáme volný místo. Nakonec jsme tomu přišli na kloub – dnes se v městě totiž koná triatlonový závod a vypadá to, že se sem sjíždí půlka Francie.

image

image

Annecy je další město ležící u jezera, pro které začínám tímto faktem mít slabost. Opět je zde scenérie jezera a vysokých hor (podobně jako v Leccu), opět kotvící loďky, opět zajímavé centrum města, ve kterém jsme zrovna chytli jakejsi bleší trh, krásný baráčky, vodní kanály mezi baráky né nepodobné Benátkám atd. Město se mi opět moc líbilo. Zašli jsme si i do jedný kavárny/baru a  ochutnal jsem opět další pivko – tentokráte Grimbergen – je o dost sladší než naše piva a chutí spíše připomíná ovocná piva, protože má výraznější citrónovou příchuť.

image

image

V Annecy jsme byli asi dvě hodiny a pak už jsme museli vyrazit do místa naše dalšího ubytování, kde nyní dvakrát přenocujeme. Měl jsem za to, že to už bude ve švýcarsku, ve skutečnosti ale ještě nocujeme ve Francii, jen pár kilometrů od Švýcarska. Vesnička Saint-Andreé-de-Boege leží v horách asi 40km nad Annecy a všude tu pěstujou kravky, je tu hodně kopců a lesů a zkrátka je to tu takové hezky venkovské.  Kolem sedmý jsme přijeli do vesničky a jediný, co jsme o našem hostitelském baráčku věděli, bylo to, že má mít modrý okenice. Projeli jsme tedy vísku (má asi jen 20 baráků ) a nic jsme neobjevili. Nakonec jsme zastavili u nějakého místního domorodce, který s jinými místními domorodci zrovna popjíel ve svém domě a nějaká z místních žen se nabídla, že nás svým autem doprovodí do cíle. Dobře udělala, protože se ukázalo, že baráček s modrými okenicemi se nachází kilák nad vesnicí,  kam se jelo docela úzkou a klikatou silničkou. Tohle bysme asi nikdy normálně nenašli….

image

image

Přivítal nás syn majitelky, ukázal nám naše půdní obydlí a byli jsme nadšeni! Po hodně provizorním ubytování v Roussillonu je tohle opravdu luxus. Velkej prostor, vybavená kuchyň, hezká ložnice, koupelna i WC. Nejvíc mě ale zaujalo celkové pojetí interiéru a exteriéru domu – je takovej skoro až pohádkovej. Najdete tu umělý ptáky a ještěrky na stěnách, sbírku konviček, různé obrazy a malby, po domácku vyrobenej nábytek, venku, kromě  grilu i kovárnu,  starou motorku a další zvláštnosti. Z cestování jsme už byli vcelku unavení,  tak jsme zakončili den salátem, sýry a Calvadosem.

image

image

image

Dneska je už počasí hezčí, takže máme v plánu prohlídnout si Ženevu

Luke

Zápisky z Provence 08 – Avignon, tam je shon…

Tak máme za sebou poslední den v Provence a nyní se přemísťujeme k Ženevě, kde nás čekají dvě noci a pak ještě noc ve Strasbourgu a pak hurá (spíš vlastně nehurá) domů….

Jak jsme si užili poslední den v Provence? Po ranním nákupu ve městě a snídani jsme vyrazili do starobylého Avignonu, který leží asi 50km na severozápad od Roussillonu. Po menších trablích s parkováním naše kroky směřovaly k největší atrakci města a tou je pobořený starý most, který je (nejen) u nás znám hlavně z písničky „Avignon, tam je shon, tam na mostě všichni tančí…“. I my jsme si s Žábou na mostě chvilku zatančili (za 4 eura na osobu) , udělali pár fotek a pak vyrazili do města.

image

IMG_20130703_161544

Druhou atrakcí města je papežský palác (z doby, kdy byla církev trošku rozpolcená a kromě Říma sídlil Papež i v Avignonu – počet zneužívaných dětí byl prý v té době rekordní). Palác jsme si prohlédli jen z venku a je vidět, že si Pope žil v přepychu.  Začaly se ale ozývat naše již opět hladové  žaludky a tak jsme nechali město městem a začali hledat restauraci.

image

Popíšu Vám, jak typicky hledáme restauraci – jdeme takhle ulicí v Avignonu, vidíme restauraci, prohlídneme menu…. „Nemaj šneky, jdem jinam…“, řekne jeden z nás….. jdeme dalších několik minut k další restauraci.. „Moc turistický…“, ozve se další… jdeme zase jinam a hlad postupně sílí. „Nemaj Les Moules, jdem jinam!“ , řekne někdo další…  pokračujeme ve výpravě… „Nemaj kalvádos!“, ozvu se, když dorazíme k další restauraci. „Sem půjdeme“, shodnou se ale ostatní :).  Ještě že jsme jen 4, jinak bychom se asi nenajedli.  Nakonec jsme našli příjemnou restauraci Le Forum na hlavní Avignonské třídě a sedáme si na příjemnou zahrádku ve stínu. K nadšení všech měli jak mušle (les moules, které si dala Žába a Mehehe) tak Krok Mesiééé (Sophiina Kvíína volba) a neměli kalvádos (k mé smůle). Spravil jsem si aspoň chuť dvouma Pastisama (nevím čím to je, ale začíná mi chutnat) a Orandžinou.

image

Po obědě jsme se ještě prošli centrem města, našli auto (tentokráte bez bloudění) a pokračovali do známé vinařské vesničky Chateuneuf de Pape. Dělají tam proslulá vína (zejména červená) a koupit si tam můžete různé druhy místních vín v ceně od 15 Eur až po několik set (za archivní ročníky).  Koupili jsme  tam tedy jedno červené pro rodiče a jedno místní bíle cuvéé pro nás. Smíchané s Colou  z toho bude v Praze dobrá „houba“ (nebojte se, jen Vás tahám za nohu)

image

image

V podvečer jsme se vrátili do Roussillonu. Já měl skoro celej den takovej menší splín (asi z toho vědomí posledního dne v Provence) a náladu mi zlepšila až větrná večeře, kterou jsme si v Roussillonu včera večer dali. Opět výtečné omelety s lanýžem, tataráček (na franc. způsob s kaparami, šalotkou a hranolkami), lasagne a kebab. Poděkovali jsme Mehehehovým, jak skvěle celej pobyt zorganizovali , zařídili a nakonec jsme si dali i digestiv a já se podruhé – tentokráte naposledy – dočkal kalvádosu (psst, ale vezem do Prahy celou láhev!).
Na Žábu během večeře pořád upřeně zíral nějakej tlustej francouz (aka „francouzský buřt“), žeroucí pizzu. Čekal jsem, kdy mi za ženu nabídne nějakou protihodnotu typu: barák v Provence, tři kravky a jeho ošklivou ženu, ale nestalo se tak a ani mě Žába neopustila, takže vše zůstane při starém.

Takový byl tedy poslední večer našeho letošního  pobytu u jižních žabožroutů.
Co jsme nestihli a co jsem zde nezmínil? Nedali jsme si nikde šneky,  hezky jsem se spálil na obličeji a vypadám jak teď loupáček.  Pan Mehehe vyzkoušel x různých (hlavně kozích) sýrů v různém stádiu rozkladu a zápachu a některé z nich byly opravdu „výživné“. Kví má funkční prototyp Google Glass brýlí. Žabí kosmeticko-chemická výbava zatím neexplodovala ani se nevznítila. Pobyt nám zpříjemnila naše nová imaginární kamarádka „Jehně“, o které jsme toho již tolik slyšeli, že ji určitě chceme poznat – třeba takovou formou jako ve filmu „blbec k večeři“ :). s Šiškouny jsme uzavřeli při odjezdu přímeří.

Mezitím co píšu tenhle blog již zatáčíme na dálnici na Lyon a míříme na sever, takže brzo se zas ozvu
Luke

Zápisky z Provence 07 – trhy

Včerejší čtvrteční den byl v Roussillonu ve znamení trhů. Ty začínají na místním náměstí už v 7 hodin ráno a končí v jednu odpoledne. My vyrazili do města na devátou a přišli jsme akorát, protože řada stánků teprve otevírala.Cestou jsme opět potkali staříka s holí, který nápadně připomíná Erica Claptona – domníváme se, že je to skutečně on a že zde odpočívá po uplynulém evropském koncertním turné.

image

Pokud bychm byli v Provence před deseti lety, byly by možná tyhle trhy pro nás zjevením. Za posledních několik let se ale pravidelné trhy objevují i na řadě míst Prahy a proto nás ty Roussillonské zas tolik neohromily. Kromě stánků se zeleninou, sýry, uzeninami a různými specialitami (sůl, místní tapenády, nakládané olivy) byly na trhu k vidění i různé turistické stánky (oblečení pro obézní angličany označené jako „big sizes“,různé stánky s cetkama atd). Mě zaujal hlavně stánek s kořením – měli tam řadu hromádek různých místních i exotických koření a člověk si mohl nechat do sáčku nandat kolik chtěl. Já si tam koupil chilli koření, které jsem pak použil v chilli sin carne, které jsem k obědu vypotil.

Mezi stánky nechyběla ani vína či ryby (těm se zde krásně říká „Poisson“) a zkrátka dalo se nakoupit lecos, ale nepřišlo mi to tolik jiný oproti našim trhům.

Zbytek dne jsme spíše relaxovali, odpočívali a odpoledne jsme si udělali menší výlet po okolí ve snaze koupit nějaké místní víno od místního vinaře. Místní vinaři jsou ale lemplové. Sice umístěj na silnici ceduli,  že „tímto směrem se nachází jejich vinice a obchod“ , ale nenapíšou jak daleko. Po asi 2km jsme to vzdali a vrátili se. Udělali jsme si pak ještě piknik na pískovcových skalách v obležení Šiškounů – těm jsme pak zajali krále a jeho družinu a děvčata s nimi pak dělaly neslušné věci v bazénku. Ufff…

image

Tolik tedy ke včerejšímu, spíše odpočinkovému, dni. Dneska ráno je Provance lehce zamračená a až se zbytek lenochů probudí, vyrazíme si zatančit na most do Avignonu a pro víno do Šatóné-dy-pap! 🙂

Luke

A tady je fotka tzv podprahové ještěrky, která se schovává pod prahem našeho baráčku

image

Zápisky z Provence 06 – La mer

dneska se hlásím po dvou dnech naší provensálské záhalky. Včera, v uterý, jsme si s Žábou udělali vyloženě rekreační a odpočinkový den. Mehehe s Kví vyrazili na lov olejů, marmelád a dalších dobrot a my jsme šli jen do Roussillonu na oběd (hovězí carpaccio utopené v olejí), na krásnej místní hřbitov s vyhlídkou na město a pak k našemu bazénku.
Dal jsem si ale konečně Calvados! (ten zatím v ostatních restauracích neměli).

image

To dnešek byl výživnější – rozhodli jsme se vyrazit na jih, k moři, do městečka La Ciotat, který je asi 20km pod Marseille u břehů středozemního moře. Cestu nám zkomplikovala zácpa (nikoliv naše, ale dálniční) a skrz Marseille jsme projížděli opravdu hodně dlouho. Emilka (tak říkáme Meheheho navigaci) nám to neulehčovala a suveréně nás místo na dálnici stále naváděla na vedlejší a ideálně polní cesty – naštěstí jsme ale nakonec dorazili zdárně do cíle a nelitoval jsem rozhodně cestovních útrap. La Ciotat je typické přístavní městečko s velkým půlkruhovým molem (nepsal jsem to už u Lecca?), kde kotví strašně moc lodí, lodiček, jachet, člunů, rybářských loděk a za zátokou je velký nákladní lodní jeřáb a hlavně pláž, která sice byla solidně zaplněná, ale místo jsme na ní našli. Vrhl jsem se po osmi letech do ledového moře a chvíli jsem myslel, že umrznu – bylo opravdu hodně studený!  Žábu jsem musel dlouho přemlouvat, aby se aspoň na chvíli smočila, Kví se naopak vrhla do moře tak vehementně, že si poranila své chromě tělo ještě více a je v naší výpravě již praštěná, kulhavá a nyní i pořezaná na noze od kamenů. Snad nezačne ještě slintat.  Po vykoupání jsme vyrazili na prohlídku města a já jsem si konečně v místní vinárně dal Pastis (zdravím Ashmana a Lukyhella). Byl stejně hnusnej jako v Praze.

image

Pálivky – to máte tak – jak asi pravidelní návštěvníci tohoto blogu vědí, mám strašně rád pálivé (spíše hodně pálivé) jídla a u nás je jím skoro každej den. Bohužel v Provance, i když je tu jídlo výtečný, zůstala tato má touha neukojená a na trzích a obchodech kolem Roussillonu se kromě tabasca nedalo koupit nic pálivého. Až dnes, v La Ciotat, jsme našli v místním zeleninovém krámku prodávat trošku seschlé pálivé papričky! Několik jsme si jich chtěli koupit, ale prodavač jen mávl rukou a nechal nám je zadarmo – za seschlý papričky by si přece zaplatit nenechal! (což bylo šok pro nás uvyklé na české prodejce zeleniny) . No nic, zpět k městu.

Zkrátka a dobře a přezevšechno se mi Ciotat  hodně líbil (možná zatím nějvíc ze všech navštívených provensálských městeček)  a třeba se tam někdy zas vrátím (ale všichni víme, že asi už ne) .

Druhým cílem naší dnešní výpravy bylo město Aix-En-Provence. Středně velké město, cca 50km na sever od Le Ciotat. Dorazili jsme tam kolem sedmé večer s cílem dát si večeři. Zaparkovali jsme vnitřní m… sorry. teď mě bouchla do nosu velká strašilka.. fůůůj….. ok, klid. Zaparkovali jsme tedy na vnitřním městském okruhu a vyrazili jsme do města. Zaujala mě mexická restaurace, kde nabízeli Chilli Con Carne- ještě nikdy jsem ho totiž nejedl mimo ČR… nakonec jsem se ale ovládl a nezkazil provensálský výlet. Po chvilce hledání a procházky městem jsme se usadili v jedné  restauraci v centru a dali si zaslouženou večeři – děvčata to pojaly masově (Žába si dala tataráček, Kví hambáč), já si dal salát a Vlasta, gurmánský experimentátor, který běžně nepohrdne  ani hmyzem, si nevědomky objednal jakýsi gulášek z telecích držek. Nedojedl jej. Žába se ukázala jako jedlík, když ještě po vydatném tataráku zpocívala jablečnej koláč a zmrzlinu. Calvados zde opět neměli :(.

image

Pak začala veselá část pobytu v Aix-En-Provence – hledali jsme auto. Nějak jsme pozapoměli, kde jsme zaparkovali (chytře jsme si nepoznamenali název ulice ani GPS), takže po 15min bloudění se Vlasta vydal po okruhu hledat ztraceného Forda a skutečně za dalších 15 minut nás vyzvedl a zdárně jsme dorazili zpět k Roussillonu.

image

Tolik tedy k uplynulým dvou dnům. Zítra ráno nás čeká nefalšovaný provensálský trh, tak se zas ozvu
Dobrou noc a den
Luke

Zápisky z Provence 05 – Poznávání okolí…

„To je ale fičák!“ touhle hláškou by se dalo zjednodušeně popsat dnešní počasí v Provánc. Sice svítí sluníčko, ale vítr fouká tak, že posouvá plastový židle, nemilosrdně sebou bere oblečení, věci ze stolu a  i když do pověstnýho mistrálu má jistě ještě daleko, znepříjemnilo nám to trochu dnešní den.

Dneska jsme se rozhodli vyjet autem po okolí podívat se po okolních městech a vískách a taky zkusit začít shánět zásoby olivového oleje a vín do Prahy.

A co jsme dneska navštívili za vesničky?  Nejprve jsme vyjeli z Roussillonu do městečka  Goult – klidný město, kde ale narozdíl od včerejšího Gargasu bylo co vidět – Moulin de Jersualém (starý větrný mlýn, který by v tomhle počasí rozhodně přišel k užitku), spousta obchůdků, kavárniček atd.  Od ostatních měst z dnešní výpravy se výrazně (a pozitivně) lišilo tím, že tam bylo jen minimum turistů.

image

Blížilo se poledne a Kví s Mehehem nás vzali na oběd k Sylvii do nedalekého města Bonnieux. Tento podnik „Le Table Sylvie“ už před několika lety navštívili ke své plné spokojenosti a proto jsme se tam plni očekávání těšili.

image

Restaurace se nachází v „podhradí“ místního hradu či pevnosti nebo co to vlastně je a je zařízen velmi vkusně a rustikálně a spíše si připadáte, že jste místo do restaurace vešli do starého sklepa o pár desítek let zpět. Madame Sylvia nás uvítala i se svou dcerou a přednesla nám dnešní menu (tištěné jej nemají). Vybrali jsme si: Křepelky po provensálsku (volba děvčat), Gambas (To si dal Vlastík – píše se to takhle?) a já, chtíc dodržovat své obědové saláty, jsem si dal provensálský salát s kozím sýrem, kterej byl taky výtečnej.  Provence opět nezklamala, jde-li o jídlo…

image

Po jídle jsme si ještě prohlídli Bonnieux, vyšplhali jsme až nahoru na vyhlídku, ale fučelo tam tak, že jsme zas rychle běželi dolů.

image

Žábu v dálce zaujal zámek Markýza de Sade v Lacoste, takže další zastávka naší cesty byla tam. Je to asi jen 4km od Bonnieux a vesnička Lacoste vypadá stejně jako ostatní v okolí – staré domky, kopec a nahoře zbytky starýho zámku. Nahoře na kopci ještě umělecká socha Markýza de Sade a jaké si umělecké dílo s dvouma rukama.

image

Navštívené místa mi začínaly splývat. Přesunuli jsme se do Ménerbes. Tam už bylo fůra aut a turistů. Opět staré baráčky a starej zámek na kopci. Kromě toho zámku jsme ale nenašli v Ménerbes nic zajímavýho a viděníhodného. Mě osobně zklamala místní kavárna, protože neměla Calvados. Koupili jsme si alespoň nějaké místní vína z Luberonských vinic.

image

Cestou do Gordes, posledního cíle naší expedice, jsme narazili na prodejnu domácích panenských olivových olejů a s Žábou jsme si tam koupili 3l kanystr huile d’olives. Ten nám snad vystačí do konce roku.

image

Spokojeni s úlovkem jsme navštívili Gordes a to už bylo pravý turistický peklo. Nedalo se pořádně ani zaparkovat, všude davy lidí a byť město (opět obligátně na kopci s jakou si pevností navrchu) bylo úchvatný, tak mně osobně právě díky těm davům zklamalo. Zatracenej Peter Mayle!

image

Další zajímavou atrakcí dne bylo pole levandulí (která je takovým dalším symbolem Provence), obsypané zaparkovanými auty s cizími poznávacími značkami a tlustí turisté fotící se v poli….

Vrátili jsme se příjemne znavení k našemu baráčku u Roussillonu, Kví s Žábou připravily výtečné omelety s kozím sýrem a salat s rukolou a lososem a k tomu jsme si dali místní víno…

Skončil další větrnej den v Provence a já jsem zvědavej, co přinesou dny další..

Luke

A takhle se tu bloguje: 🙂

image

Zápisky z Provence 04 – Gargas

První noc v Provence – probouzel jsem se skoro každou hodinu v noci vedrem a nepohodlím a ve zbejvajícím čase jsem prej chrapotem rušil ostatní. Ubytování v  Liernu u Emily bylo tedy pohodlnější…

Vzbudil jsem se opět jako první a jelikož ostatní ještě spali, rozhodl jsem se, že dojdu do místního Casina (tak se jmenuje obchůdek v Roussillonu) nakoupit. V našem baráčku totiž skoro vše chybělo – počínaje mejdlem, toaleťákem, pracím práškem a dalšími základními věcmi, konče vínem a snídaní :). Vyrazil jsem tedy pěšky přes les do města a byla to krásná ranní procházka a svítající slunce už začínalo pomalu pálit. Poprvý jsem se podíval i do místní Patisserie, kde jsem koupil čerstvou bagetu a kde je prodavačka, která se směje na všechny kromě turistů – asi je nemá ráda. A to jsem se na ní pokoušel mluvit francouzsky (těma několika větama, který umim)….

Dneska jsme se rozhodli, že vyrazíme na pěší výlet do nějakého blízkého města, kde si najdeme nějakou příjemnou hospůdku či restauraci, naobědváme se a pak opět vyrazíme zpátky. Krásná představa. Nejdřív jsme přemejšleli o městečku Bonnieux, to se ale ukázalo poněkud vzdálenější než jsme čekalii a proto jsme nakonec za cíl své cesty vybrali Gargas. Vyrazili jsme kolem jedenáctý  a skrz Roussillon jsme šli na východ do cíle naší cesty. V provánce nejsou skoro žádný turistický trasy pro pěší a spousta lesů či luk je ohraničená plotem, takže 10km  naší cesty nás vedlo zejména po silnicích a silničkách a chvílemi po kamenitých stezkách. Slunce náležitě pálilo a peklo. Zásoby vody docházely. Naštěstí jsme zhruba za dvě a půl hoďky dorazili do cíle naší výpravy.

image

Gargas je nádherné životaplné městečko, ve kterém  je trh za trhem,    neustále otevřené hospůdky střídají obchůdky, vinárničky a kavárničky a vůně čerstvého pečiva a sýrů se rozlévá po kraji a láká tak návštěvníka podobně, jako smradlavé masožravky lákají mouchy do svého chřtánu.

Že by Vás to také lákalo se do Gargasu podívat? Věřím, že ano, , pokud by výše napsané byla pravda. Pravdou totiž je, že tak nudný a ospalý město jsem neviděl snad ani u nás v ČR. Jediná hospoda ve městě byla samozřejmě zrovna zavřená a i ten opelichanej pes, kterýho jsme potkali na ulici , tam odmítal chcípnout…. zmoženi vedrem, žízní  a hladem jsme tedy seznali, že cíl cesty nám zmizel před očima a po chvíli odpočinku jsme se vydali opět na cestu zpátky, kterou jsme si zpestřili procházkou v lese, ve kterém jsme se na chvílii ztratili. To byla určitě pomsta šiškounů! Víte, kdo jsou Šiškouni? Jsou to tajemní tvorové, kteří mají na první pohled podobu velkých šišek z provensálské borovice. Když takového Šiškouna potkáte ležet na silnici, nekopejte do něj! Pokud to uděláte, musíte pak zákonitě očekávat jeho pomstu  – např. právě náhodným zablouděním, spálením si plešky či jakýmkoliv dalším failem, neštěstím  či nehodou.

image

Cesta zpátky tedy byla nekonečná a když jsme se doplazili 7,5km zpět do Roussillonu, vzali jsme útokem obchůdek „Petit Casino“ a nakoupili zásoby pití a jídla na večer a já se hned pustil do velmni nechutnýho dánskýho piva Tuborg (nebo tak nějak), který mělo příchuť citrusů a vodky. Chuť mi naštěstí spravila stará dobrá Orangina.

image

Po návratu domů jsme spočítali rány a bolístky – má pravá noha byla skoro nechoditelná, leckdo z nás měl spáleniny od slunce, puchýře  zkrátka další důsledky našeho 20km pěšího výletu do Gargas

Ještě jsme si dali všichni u bazénu  víno „on the rocks“,  rozbili skleničku do bazénu (zas ti Šiškouni) a Žába mi namazala mé spálené ušiska.

Druhej den v Provence se mi i přes spáleniny líbil, je ale vidět, že Provence není moc na pěší výlety vhodná, takže další asi podnikneme už pohodlně automobilově 🙂

Luke

image

Zápisky z Provence 03 – Příjezd do Provence

Dnes stručně. V půl desátý ráno jsme se rozloučili s Emily a Olivií, nasedli do auta a vyrazili z itálie na západ kolem rýžových políček a jižního okraje Alp. Ve 13:45 jsme překročili hranice mezi Italií a Francíí poblíž Turína a po šesté večer jsme dorazili do Roussillionu, poblíž kterého jsme se ubytovali v jednom privátu. Jeho majitelka na nás spustila svým mateřským jazykem a když zjistila, že jedna členice naší výpravy (Kví) se s ní obstojně domluví,  už s námi jiným jazykem nepromluvila.  Bydlíme v takovém malém baráčku, kde je jedna větší místnost s kuchyní, koupelna se záchodem,  dřevěné patro a pod ní malá ložnička, kterou obýváme se s Žábou. Mehehe a několikráte o strop praštěná Kví dlí nahoře na patře.   Na zahrádce se, kromě malé terasy, nachází i středně velkej bazén. K baráku patří i místní opálený gigolo José, který jak jsme později zjistili, notnou část dne leží u bazénu, občas seká trávu a křoví a zkrátka je to nejspíše „muž v domácnosti“.Závidím mu.

Dorazili jsme tedy docela zničení z osmihodinové cesty, vybalili jsme a vyrazili do Roussillionu na nákup. Město je od našeho příbytku vzdálený asi 3km chůze po silnici a lesem do docela velkého kopce. Žába litovala, že nepřibalila horské boty.  První setkání s městem bylo ale příjemné – narozdíl od itálie jsme potkali řadu koček,   centrum města je krásný se starejma budovama (které jsou díky okru skoro všechny zabarvené do červena), restauracema, obchůdkama a davy turistů a na jednom z náměstí právě vyhrávala místní kapela – no kapela… něco jako Eva a Vašek po provensálsku – mohli se jmenovat třeba Chloé e Clément

Jelikož už bylo skoro devět večer a obchody měly zavříno, dali jsme si večeři v jedné z místních restaurací Le grappe de raisin (omeleta byla výtečná!) a vyrazili zas ku příbytku, kde jsme zakončili večer v bazénu a prý né moc chutným vínem.

Toť vše. Dnešní blog je spíše jen takovej prostej záznam událostí, únava již dolejhá i na mě, takže se loučím a popřeju vám Bonsoáár!
A jelikož je tu internet na hovno, tak dneska bez fotek….

Luke

Edit – tak nakonec přidám nějaký to foto, protože před barákem se WiFi chytila..
Tady je náš příbytek:
image
A tady pohled na Roussilion:
image

Peter Mayle – „Rok v Provence“

… a „Navždy Provence“…

Dneska vás alespoň stručně seznámím s dvěma díly od současného britského spisovatele Petera Maylea – „Rok v Provence“ a „Navždy provence“. Jak už název obou knih vypovídá, jejich hlavní náplň spočívá ve vylíčení běžného života i zajímavostí z jihovýchodní Francie – z Provence.

Peter Mayle (ročník 1939) žil většinu života v Anglii, pracoval střídavě v reklamním průmyslu a byl občasným spisovatelem, který psal naučné knížky pro děti i dospělé. V 80. letech měl ale života v Londýně po krk a přestěhoval se do Franice, do již zmíněné Provance a z jeho vlastních zážitků vychází i tyto dvě knihy, které se staly světovými bestsellery a hlavně v 90. letech probudily velký zájem o tuto malebnou oblast. Na základě jedné z dalších knížek P. Mayela byl natočen známý film A Good year (dobrý ročník) s Russelem Crowem.

Knížka „Rok v Provence“ poprvé vyšla v roce 1989 a je chronologicky řazena do 12ti kapitol dle jednotlivých měsíců – autor v nich s humorem popisuje průběh roku v Luberonu, což je část Provence, kde Peter Mayle žije a seznamuje nás, čtenáře, s mnoha zvláštnostmi života v této části Francie. Důraz je zde soustředěn zejména na povahy jednotlivých postav (defacto reálných přátel Petere Maylea) i místních obyvatel, na úřednické zvláštnosti kraje a samozřejmě na víno a místní gastronomii – opravdu nedoporučuji číst tyto knížky ve stavu hladu :). Dozvíte se, jak nepředvídatelné dokáže být místní počasí a lidé, jak se „správně“ sbírají lanýže či budete svědky místních trhů či kozích závodů :).

Na knihu „rok v provence“ volně navazuje další knížka v tom samém duchu „Navždy provence“ (1991), která obsahuje opět další zážitky Petera Maylea z tohoto kraje – seznamuje nás zde např. s několika mísntními restauracemi, sýry, s Pastisem a s typickým anglickým humorem opět komentuje zvláštnosti kraje.

Knížky jsou psány docela čtivě, myslím že jsou i docela kvalitně přeloženy do češtiny – samozřejmě je zde spousta francouzkých výrazů, které překladatel úmyslně nepřekládal (což je dobře, přispívá to k atmosféře obou knih), takže možná čas od času šáhnete po slovníku, pokud nemluvíte francouzsky.

Celkově tedy knihy mohu doporučit jako odpočinkové čtení, není tam žádný výrazný děj, takže se nic nestane, pokud budete druhou knihu číst dříve než tu první (jako já), každopádně pokud máte rádi anglickej humor a zajímá Vás Francie, nenechte si tyo knížky ujít

Luke