TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: radost

Jak jsem se vykašlal na práci a užívám si den

No dobrá, vykašlat není to pravé slovo – prostě jsem si vzal dovolenou po čtyřech dnech alkoholoveho opojení . V devět ráno mě ale vzbudily sluneční paprsky, odrážející se od skel protější ubytovny, a blankytně modrá obloha,  a tak jsem si řekl, že dnešek nebude další proflakany den, ale že to naopak bude den akční! Žába už byla v práci, takže jsem nemusel na nikoho brát ohled a rychle jsem se umyl , vzal na sebe poslední módní trendy a vyrazil jsem do velké prahy. Mé kroky mířily na vrch Vítkov,  v MP3 mi swingoval Havelka a Glenn Miller a prvním cílem  cesty byla Florence.  Cestu přes Vítkov do centra mám hodně rád a svižnější chůzí jste na autobusovém nádraží za půl hodiny.
Na Florenci mě z mé skoro letní euforie na zem vrátily dopravní podniky a jejich přepážka pro dobíjení open card, kde byla jako vždy fronta.  No nic,  přežil jsem 20 minut čekání,  dobil kartu a začal jsem premejslet co dál?  Bylo krátce po desáté a já si uvědomil,  že jsem ani ještě nesnidal. První, co mě napadlo byl McDonald naproti metru ..  „Lukáši, ale dneska chodit do fastfoodu v takovém krásném dni?“,  zastyděl jsem se. Ve sluchátkách zrovna zpíval Havelka hit z filmu  Kristian –  „jen pro ten dnešní den“ – a tak jsem vyrazil do naší oblíbené La Gare, kde každý den nabízí snídaně ve francouzském stylu,  ať mám něco jiného než obvykle.
Před restaurací sedělo u stolků několik cizinců a tak jsem byl rád, že nebudu jediný host. Objednal jsem si tedy omeletu s uzeným lososem a k pití osvěžující virgin mojito a espreso a pozoroval jsem cvrkot v ulici a nechával se pomalu opékat slunečními paprsky. Blížila se jedenáctá hodina a žába pracovala jen do dvanácti,  takže jsem plánoval , že jí vyzvednu z práce.

Dojedl jsem sytou omeletu a vyrazil  pomalu Příkopy až na vaclavak a do františkánske zahrady,  kde jsem si na chvíli sednul a nostalgicky obdivoval plechový nápis Semafor, ukrytý mezi stromy – jediný to pozůstatek dlouholetého sídla pražského divadla. Tu ke mně přišel kulhavej pán s igelitkou a jestli si s ním nezahraju šachy. Tahle otázka mě překvapila, pán totiž vypadal tak, že bych spíš čekal otázku, jestli nemám drobný…  Zeptal jsem se tedy, jestli se bude hrát jen tak? „to ne“  a vyndal usmudlanou padesátikorunu a dodal,  že když prohraje,  je mince má a v opačném případě mu dám já padesát korun…  No podle toho, jak ta mince vypadala už asi dlouho neprohrál. Bohužel nebyl čas se dále šachovým streetmistrem zabývat, protože se blížila dvanáctá hodina a tak jsem vyzvedl ženu.  Dále se již jedná o všední den a nemá smysl jej zde víc rozebírat 🙂 zmínil bych ale výtečnou zmrzlinu,  na kterou jsem byl pozván a také naše sousedy – lachtany – kteří,  když jsme dorazili domů, se právě slunili na našem dvorku a všemocným paprskům slunce nastavovali své spoře oděné obézní těla….  Proč,  ptám se tě věčný stvořiteli , u nás místo nich nebydlí třeba parta modelek nebo letušek?  Žábu z toho rozbolela hlava a tak si šla lehnout a já dopisuji tyto řádky na tabletu na zahrádce v kině Aero a doufám, že podobně krásnejch dní bude letos co nejvíce (až na ty lachtany)  🙂

Luke

Reklamy

UPC televize

Včera mi přišel email, že jako uživateli internetu UPC mi zdarma aktivujou nabídku TV mini (v zásadě 4 HD kanály ČT a NOVY plus stanice zdarma dostupné  běžně přes anténu)  a jelikož u nás máme mizernej anténovej signál, chtěl jsem to vyzkoušet.

Proměnil jsem se tedy dneska na chvíli na údržbáře, našel jsem za mým PC stolem UPC krabičku, koupil jsem redukci šroubovacího koaxiálního konektoru na anténovej  a 15m kabelu a začal jsem táhnout kabel u zdí a pod linem až k TV a…. nakonec se podařilo a teď koukám na hokej ČR – Švédsko v HD a doufám že těch 2:0 do konce udržíme 🙂  … tak už je to 3:0 🙂

UPC tedy musim pochválit za dobrej nápad… a v lednu  při volbě prezidenta můžem zas udělat volební párty 🙂

Luke

Orangina je tu!!

Ano! Konečně!!

Ano, konečně se dá u nás sehnat nechemická ovocná limonáda Orangina, kterou jsme si s Žábou tolik oblíbili loni v Paříži a kterou jsme až do této chvíle u nás skoro nesehnali.

Distribuce se u nás nyní ujala firma Kofola a tak je pravděpodobné, že na Oranginu narazíte nyní častěji. My jsme ji objevili např. v Kauflandu na Spojovací, kde mají dva druhy Oranginy – pomerančovou a grepovou.

Rozhodně, pokud ji někde uvidíte, ji doporučuji alespoň ochutnat, je moc dobrá 🙂

Luke

Úsměv prodlužuje život

převzato z E15, 26.3.2010

Že úsměv prodlužuje život prokázali američtí vědci na základě studia fotografií 230 hráčů americké baseballové ligy z roku 1952. Podle úsměvu na fotografiích byli sportovci rozděleni do tří kategorií: „žádný úsměv“, „částečný úsměv“ a „velký úsměv“. Výzkum konstatoval, že hráči z první kategorie umírali v průměru ve věku 72,9 roku, z druhé kategorie v 75 letech a ti, kdo se smáli nejvíce, se dožili 79,9 roku. Podle vědců základní emoce ovlivňují fyzický a psychický stav člověka i jeho věk.

Takže já umřu až po osmadesátce, protože já se směji naposled, já se směji nejvíc 😀

Ladik

Slunce!

dneska je moc hezký ráno….
i když jsem po včerejším úspěšném koncertu v rikatádu spal asi jen pět hodin, tak mi ráno udělalo velkou radost – venku slůní svítíčko, mohl jsem jít do práce s rozepnutou bundou, vzduch už nebyl promrzlej i pár odvážlivců ťuhýků už ševelilo…
no a mně vytanuly na mysli dvě písničky o slunci – první z nich od surfové kapely The Sunrays (kterou manageroval otec Briana Wilsona z Beach boys) – písnička se jmenuje I live for the sun:

a ta druhá je trošku smutnější a je od známé kapely Velvet Underground – je to píseň z jejich trošku komerčnějšího alba Loaded (1970) – Who loves the sun ?

Tak ať to slunce ještě chvíli vydrží 🙂

Luke

Vážné téma #4 – Úsměv

jedno z lidových mouder říká, že „Úsměv trvá chvilku, ale někdy se na něj vzpomíná celý život“

Přemejšlel jsem, jaký „vážný“ téma pro tenhle tejden napsat a vybral jsem si téma úsměvu (a vše od něj odvozeného).

Už od mala jsem se rád smál a bavilo mě koukat na lidi, který se taky smějou. Tohle mi naštěstí vydrželo do dneška a doufám, že ještě pár let vydrží.

Pamatujete si taky tu scénu s Vlastou Burianem z jednoho starýho filmu, jak tam měl ten šílenej záchvat smíchu? To mě jako cca 6tiletýho fascinovalo a od tý doby jsem ho měl rád i když vlastně jeho styl „humoru“ mi moc nesedí. Mně se jednou podařil taky podobnej záchvat smíchu – to jsme ve 12ti letech s Ládikemu natáčeli na kazetu nějaký kecání a on mě něčim totálně odrovnal a já se smál asi pět minut v kuse takovym hroznym pištivym smíchem (no jo, to jsem holt byl ještě před mutací) , že jsem pak skoro nemohl dejchat. Vlastně i celá naše TV VONA má za cíl pobavit a vyloudit úsměv na tvář divákům…. každopádně smích je prej zdravej, tak tu budu asi do sta let, těšte se.

„Usměj se na mě a já snad budu líbat náhodného chodce na čelo…“ – tohle kdysi napsal Suchý v jedný písničce a myslim, že to hezky vystihuje to, jak může i jeden úsměv druhýho člověk povzbudit a zlepšit mu náladu. Úsměv pro mě byl vždycky důležitej i u holek – mám rád holky, který se hezky , hodně a rády smějou a i např. průměrně vypadající slečna mi při smíchu připadá o dost hezčí. Četl jsem, že prej údajně modelky se nesmějou, aby se jim na tváři nedělali vrásky od smíchu. Smutný.

Možná mám úsměv rád proto, že doma se rodiče nikdy moc nesmáli. Nikdy jsem nechápal, proč se třeba máma téměř vždycky každý ráno mračila, jako by jí štval každej novej den. Podobně nechápu ty nasraný lidi ráno (vlastně i večer) u tramvaje… nebo resp chápu, ale nerozumim jim…

Dodáte nějakej poznatek o úsměvu i vy?

O smutku psát dneska nechci a nebudu, to si schovám na jindy. Tohle zamyšlení je zas krapet chaotický, ale dneska v tý hlavě trošku chaoz mám a m8m tu taky dost práce, tak to jistě pochopíte 🙂

Luke

Bylo to jako sen

nepřekonatelný šipkařský rekord
Už dlouho jsem nepsal do blogu zážitky ze šipek. Už dlouho se ale nestalo nic tak zajímavého, co by stálo za napsání. Až dnes večer!
V půl deváté jsme s Lukyhellem zašli do Sportovky na pár piv a pepsin a samozřejmě zahrát si šipky. Hráli jsme oblíbenou pět set jedničku. Stalo se to snad během nějaké sedmé osmé hry, těžko říct. A bylo to prostě jako sen. Nádherný sen, který se vám zdá za jasné noční oblohy v přepychovém sídle na pláži.

V každém kole se samozřejmě snažíte odečíst co nejvíce bodů. Kolik se dá v jednom kole nejvíc hodit? Střed je za padesát, triple 17 je víc, triple 18 ještě víc, triple 19 už je 57 a nejvíc je triple 20… celých 60.
Zamířil jsem. Oko… ruka… šipka… triple 20. Hodil jsem.
Ty-dy-dy-dýý.
Triple 20! 60 bodů! To už je samo o sobě v jednom kole dost dobrý. Cítil jsem, že ten hod mám v ruce.
Další šipka.
Ty-dy-dy-dýý.
Další triple 20! Tohle bylo báječné kolo.
A další rychlý hod, dokud to mám ještě v ruce.

A tentokrát žádný zvuk. Ten automat už to nějak nestíhal nebo já jsem to možná nevnímal. Chvíli mi trvalo než jsem si to uvědomil. Chvíli mi trvalo, než mé oči našly cestu k displeji, který ukazoval nastřílené skóre v tomto kole.

180!!!!!
180!!!!!
180!!!!!
180!!!!!
180!!!!!
180!!!!!
180!!!!!

Absolutní částka, které je možné dosáhnout třemi šipkami. Absolutní šok. Prostě jako sen.
Navíc ten rozptyl. Bylo štěstí, že se tam ty šipky vešly. Zásahy jsem vyfotil na mobil a jsou v mé galerii (
http://lou2500.rajce.idnes.cz/ ).

Někdy se zkrátka dějí kouzelné věci.

Lou180

Těším se na zítřek…

…protože bude zase pátek… Číst celý příspěvek