TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: recenze

„Sugar man“ v Praze

Včera jsme vyrazili poprvé do nedávno otevřeného Fóra Karlín na koncert písničkáře Sixto Rodrigueze, jehož osud byl vpravdě nevšední a popisuje jej dokument „Search for the Sugar man“ (psal jsem o něm zde před třemi lety – viz https://tvvona.wordpress.com/2013/03/31/patrani-po-sugarmanovi/. Pro ty, kteří film neviděli, bych zmínil jen fakt, že detroitský písničkář Rodriguez, který nahrál na přelomu 60. a 70. let dvě velmi dobrá alba, se v USA vůbec neprosadil, ale stal se, aniž by to tušil (shodou okolností i náhod) strašně populární v jižní Africe, prodal tam, aniž to tušil, statisíce alb a jeho písničky se staly symbolem boje proti apartheidu. Až v 90. letech Rodriguze jeho jihoafričtí fandové vypátrali, on tam odehrál veleúspěšné comebackové koncerty, ale i tak mu doma v Detroitu jeho kolegové ze stavby prý nevěřili, že by on mohl být někde celebritou. Tu z něj nakonec udělal až zmíněný film a od té doby jezdí Rodriguez po celém světe a dostává se mu konečně toho uznání, který si jeho výtečný písničky zaslouží.

Dost k historii a zpátky k včerejšku. Posilnili jsme se pivkem U Tunelu, v nedaleké karlínské hospodě (zdravíme Loua a jeho Aniczku!) a pak jsme kolem osmé zasedli ve fóru. Předskokanka Lucia Scansetti předvedla příjemnou kombinaci španělské melancholie , příjemného hlasu a elektro beatů (ona sama hrála na nord electro piano a doprovázel jí bubeník na pady). Písničky byly pomalejší, procítěné a poslouchalo se to dobře. Bylo ale slyšet, že publikum ve fóru se těší na „cukráře“ a krátce po deváté hodině zhasly opět světla a na podium přišel ON (resp. byl doveden, protože už má v 74 letech potíže se zrakem) a koncert začal. První písničku zpíval Rodriguez sám hlasem slabým a rozechvělým. Pak se k němu připojila kapela. Bohužel se příliš nevyznamenal pan zvukař – místy nerytmická a nejistá akustika, na kterou Rodriguez hrál, byla až nesmyslně nahlas a přehlušovala i bicí, což na dojmu nepřidalo. Škoda, kdyby se zvukař víc snažil, mohl bejt koncert o třídu lepší.

Je vidět, že Rodriguez nebyl moc zvyklej hrát s kapelou, nicméně ke konci to začalo docela šlapat. Z Rodriguezových hitů zaznělo samozřejmě vše podstatné – Sugar Man, I wonder, Establishment blues, Cold Fact a další skladby z obou jeho alb. Překvapily mě i covery – např. Light my fire, Blue Suede shoes či přídavková Somebody to love (od Jefferson Airplane). Skvěle, a možné i nejlépe z celého vystoupení, zněla Street Boy a Rodriguezův hlas pak ke konci koncertu zněl již silně a podobně, jak jsme zvyklí z nahrávek.

Rodriguez má charisma, publikum ho uctilo dlouhým potleskem už při příchodu a po každé odehrané písničce a i když tam z hudebního hlediska jistě byly nedostatky, přetrvává ve mně velmi pozitivní dojem z koncertu a jsem moc rád, že jsem tohohle chlápka s tak zvláštním osudem mohl vidět na vlastní oči

Luke

 

Reklamy

A je to tu zas…

Jo jo, po změně zaměstnání jsem loni přestal pravidelně běhat a i když toho nachodim denně víc, tak kila a špeky šly nahoru. “Dost!”, řekl jsem si a rozhodl jsem se to (i s pupkatejma narážkama od Žáby) zas změnit. Dokázal jsem to před dvěma lety, dokážu to i teď! Nakonec jsem se rozhodl pořídit si domu běžecký pás, protože se znám a vím, že bych byl línej chodit před/po práci někam ještě do posilovny, platit si jí  a ohejbat se ve sprše pro mejdlo…. Veselý obličej. Venku mě v centru Prahy taky moc běhání nebaví, na pásu jsem už pravidelně běhával dřív, tak tohle je pro mě asi nejvhodnější varianta…

Nakonec jsem si koupil na Alze ACRA GB 4000 – neni to žádnej zázračnej pás, ale je jednoduchej, solidně konstruovanej, snadno udržovatelnej a za ceu 10 tis. u nás lepší nejspíš neseženete. Když při denní 45min zátěži vydrží dva roky, budu spokojenej – když ne, budu ho reklamovat.

IMG_20160118_232943

U zařízení bývá zvykem uvést technické parametry:

Rychlost 0  – 14 km/h
Výkon motoru: až 3HP, průměr 1,5HP
3 úrovně sklonu pásu (manuální nastavení)
velikost běhací plochy: 126×40
Nosnost:  120 Kg (takže mám nějakejch 35 kilo rezervu – to je dobrý! Veselý obličej)
Váha stroje: 55Kg
Možnost připojení MP3 nebo mobilu přes jack 3,5mm konektor.
Počítání kalorií, uběhnutých km a snímač tepové frekvence

IMG_20160118_232956

U tý váhy se zastavim – Alza používá ext. dopravce (myslim, že se jmenuje Greis) a zaplatil jsem si doručení až do bytu, což vzhledem k našim třem patrům bez výtahu bylo asi jediný rozumný východisko. Pán přijel sám, takže jsem to s ním táhnul nahoru a hezky jsem si odrovnal záda. Pás je dost těžkej a i jen jeho přesouvání je docela fuška.

Sestavení byla záležitost několika šroubů a matek, pak promazat pás a mohl jsem začít. Pás, vzhledem k ceně, obsahuje jen základní funkce – rychlost se ovládá tlačítky + a – (nikoliv ale na rukojetích) a dál je na panelu několik tlačítek se základníma rychlostma (až do 9 km/h, větší rychlost už musíte dohnat tlačítkem +). Pás taky obsahuje 24 programů pro různé tréninkové programy. K panelu můžete taky připojit MP3 nebo telefon a přes dva vestavěné repráčky si můžete k běhání pustit muziku – hlasitost ale trochu ve zvuku běhání zaniká. Sám pás o sobě příliš hlasitý není, ale nesmíte moc dupat, jinak vás sousedi nepochválej Veselý obličej

Na displeji se docela přehledně zobrazují uběhnuté kilometry, aktuální rychlost, spálené kalorie a aktuální tep, který je měřen přes snímače v rukojetích přístroje. Poslední dva údaje bych ale bral s rezervou a pokud si opravdu chcete přesně měřit tepovou frekvenci při běhu, doporučuji pořídit přímo nějakej měřič tepu srdce.

Po dvou bězích jsem zatím strojem nadšen, ale až čas ukáže, jestli je aspoň trochu trvanlivej nebo ne – možná sem dám časem nějakej update.

Běhu zdar!

Luke

Interstellar – za hranice naší reality

interstellar-23

Interstellar přinesl to, co Prometheus pouze sliboval. Dva roky starý film Ridleyho Scotta nás v trailerech navnadil na cestu za poznáním původu lidské rasy, ale nakonec nám ukázal jen mimozemšťany, biologickou zbraň a boj o přežití. Neodhalil vůbec nic a v tom zásadně zklamal. Prometheus je velmi dobrý sci-fi horor, ale to je všechno. Nic víc tam není. Interstellar Christophera Nolena je naproti tomu výborný sci-fi film, který svým tématem a dějem přesahuje naší realitu. Stylem a pojetím velmi připomíná legendární 2001: Vesmírnou odysseu, která také jde až za hranice naší existence. Vytknout se jí dají jen některé vědecké nepřesnosti, které patrně vznikly na úkor děje.

Film nás přivádí do blízké budoucnosti, kdy Země umírá. Docházejí zdroje a je potřeba najít novou planetu, kam by se lidé mohli přestěhovat. Astronaut Cooper (vynikající Matthew McConaughey) se spolu se svým týmem vydává skrz červí díru do hvězdné soustavy v jiné galaxii, kam už předtím jeden tým letěl a přistál na třech planetách, které měl zkoumat, zda jsou vhodné pro založení kolonie. Červí díra je dílem neznámé mimozemské rasy, která chce lidstvu pomoct a sídlí ve vyšším rozměru než my. Pátrání na planetách není jednoduché, protože v soustavě se nachází i černá díra, která svou brutální gravitací dramaticky ovlivňuje vše okolo.

interstellar_holy_shit_shot.0

Předem je nutno říct, že Interstellar je zpracován velmi dobře nejen po stránce dějové, ale také po té vizuální. Záběry z vesmíru jsou natočeny tak, jako nikdy předtím a tvůrci se zaměřili na autentické ztvárnění (nebo přinejmenším se o to pokusili). V obrázku nahoře můžete např. vidět ztvárnění černé díry, která je ve filmech běžně ukazována jako vír, do kterého všechno padá. Tady můžeme vidět jev, který má astronomický pojem gravitační čočka. Černá díra svou ohromnou gravitací ohýbá zdroj světla, takže paprsky jsou vidět takto. S největší pravděpodobností by astronauti černou díru takto viděli. Kromě černé díry je i velmi zajímavé ztvárnění červí díry, kterou loď prolétá do jiné galaxie.
Celý film se také snaží o co nejvěrnější ztvárnění fyzikálních zákonů, které se během cest vesmírem projevují. Interstellar je také v podstatě takovou malou encyklopedií teorie relativity.

Další část článku obsahuje spoilery:

Černá díra je pro děj filmu velmi podstatná. Dvě z planet, které chtějí astronauti navštívit, se nacházejí velmi blízko černé díry a vzhledem k okolnímu vesmíru na nich dochází ke zpomalování času. Během návštěvy první planety tak za tři hodiny, co jsou na povrchu, uběhne na Zemi dvacet jedna let. Děj na Zemi je pro děj podstatný, protože tam Cooperova dcera vede výzkum, který by měl přinést pochopení a ovládnutí gravitace. Díky tomu by se lidstvu otevřeli nové možnosti mezihvězdného cestování. Obě dějové linie se prolínají. Hrdinové na Zemi tak rychle zestárnou a Cooper a ostatní se s tím musí vyrovnávat.
Nejsem si jist, jestli by rozdíly v času byly opravdu takto velké. Planeta nemůže být velmi blízko černé díry, protože by byla pohlcena, takže by na ní nemělo být velké zkreslení času. Tvůrci své nápady konzultovali s astronomy, ale tady si myslím, že je to přitažené za vlasy, upravené kvůli ději. Stejně tak je těžko uvěřitelné, že by se loď po dramatickém opuštění orbity druhé planety hned dostala do silného gravitačního pole černé díry. O druhé planetě bylo řečeno, že je od černé díry dál, ale ani kdyby nebyla daleko, pořád by musela být v takové vzdálenosti, aby ji díra nevtáhla. Loď by tedy stejně musela urazit ohromnou vzdálenost, aby se dostala do vlivu gravitace černé díry, ze které by neunikla. Nebylo by to z minuty na minutu.

interstellar

Ale zpět k ději. Pro pochopení gravitace jsou podstatné informace, které však lze získat pouze při cestu do černé díry, kdy je vše přitahováno velkou gravitační silou, které neunikne ani světlo. Cooper se na konci filmu do černé díry dostane a informace samozřejmě získá. Ocitne se potom za hranicemi naší reality, která je definována čtyřmi rozměry (tři prostorové – osy x, y, z a čas). Dostane se do pátého, který je mimo čas. Cooper se dostane do stavu, kdy se na plynutí času dívá jako z kopce do údolí. Vidí minulost i budoucnost. Vidí všechno. Mimozemšťané to pro něj (a pro naše pochopení) ztvární jako prostor plný strun, za kterými se nachází pokoj v jeho domě ve všech časech. Cooper může mezi nimi proplouvat a vše pozorovat… a dát vzkaz do minulosti dceři – informace z černé díry. Tohle je místo, které dělá z filmu něco víc, než jen obyčejné sci-fi jako zmiňovaný Prometheus. Ukazuje nám věci, které nás přesahují, ukazuje nám naši realitu v širší perspektivě jiného rozměru.

Pokud bychom měli srovnat 2001 Interstellar, tak dle mého názoru je Kubrickovo dílo o něco dál. Ne dějem a přesahem, ale uměleckým zpracováním. V Interstellaru se všechno vysvětluje, aby to divák pochopil. Naproti tomu 2001 vše ztvárňuje záběry a podmanivou hudbou. Nevysvětluje. Kubrick nepoužívá slova a tím ještě umocňuje výsledný dojem. Už úvodní scény jsou působivé, ale závěrečná část, kdy David Bowman opustí Discovery, vydá se k monolitu a transcenduje na vyšší úroveň bytí je fascinující a úchvatná. Není tam žádné slovo. Pouze podmanivá hudba a vizuální obsah z jiného světa. Na druhou stranu je nutno říct, že styly 2001 Interstellar jsou už od začátku odlišné a oba filmy jsou velmi originální – každý svým osobitým způsobem. Takže to srovnání je spíše o vkusu každého diváka. Oba filmy jsou velikány na poli sci-fi.

Lou

Lenovo IdeaTab A8-50

Můj starý tablet Nextbook Premium 7se a jeho zapínací tlačítko dosloužilo, reklamace byla v Alze úspěšná (vrátili prachy) a dozrál tedy čas na upgrade mého mobilního přítele. Starý tablet jsem hodně používal na eČtení, sledování filmů a seriálů na cestách, psaní blogů na cestách (přes. ext. usb klávesnici),  surfování na webu a velmi občasné hraní her.   Koukal jsem tedy na trh, zjišťoval jsem, co je k dispozici a ujasňoval jsem si, co od nového tabletu očekávám. Chtěl jsem větší displej (pro pohodlnější čtení eKnih), než měl sedmipalcový Nextbook a kvůli mobilitě jsem zas nechtěl deset palců – dobrým kompromisem je tedy osmipalcové zařízení. Další podmínkou byla GPS (to starý tablet neměl a jelikož dost cestuju, hodí se mi), Wifi a možnost používát USB zařízení u tabletu.

Nakonec vítězně z mého osobního konkurzu vyšel tablet Lenovo IdeaTab A8-50, který byl na trh uveden letos v Březnu a který mi nabídl vše, co jsem očekával za docela slušnou cenu kolem tří a půl tisíc.
B00JAIEAU4_lenovo_201405201_4627
Vlastnosti:

Osmipalcový IPS diplej s rozlišením 1280×800
čtyřjádrový procesor na frekvenci 1,3Ghz
Ram 1GB
Interní paměť 16GB  + slot na micoSD kartu (a vypadá to,že jsou tam dokonce dva)
Dva fotoaparáty (přední 2Mpix, zadní 5mpix)
GPS modul, Wifi, bluetooth
Váha krásných 360g
OS: Android 4.2 JB, po upgrade FW 4.4 KK

První, co mě při instalaci a nastavení zaujalo a příjemně překvapilo, byla rychlost a celková odezva tabletu – starý nextbook už nové verze aplikací zvládal velmi dýchavičně, dlouho načítal jednotlivé programy a IdeaTab naopak vše zvládá s rychlostí a přehledem a to i „žroutí“ aplikace typu Facebook či NHL.com.

Dalším příjemným překvapením je solidní výdrž baterky – po hodině čtení knížky bez zapnuté wifi se středním podsvícením displeje klesla baterka jen o pár procent a údaje na internetu uvádí vydrž baterie 8 – 11h při plném vytížení s WIFI.

Kvalita fotoaparátů je průměrná – přední kamerka je použitelná za lepšího světla tak max. na skype, zadní už docela dobře fotí, nicméně nemůže se rovnat lepším mobilním fotoaparátům – zde ukázka z podvečerního Náměstí Republiky při ISO 100:

IMG_20141123_155745

Po zmenšení je fotka na webu použitelná. Zadní kamera má „jen“ fixfocus, takže je zaostřená na nekonečno, což ale nevadí, pokud se nehodláte zabývat makrofotografií :). GPS modul jsem testoval jen krátce, našel mě v Praze se solidní přesností několika metrů.

Tablet obsahuje předinstalované aplikace od Lenova a Google, škoda jen, že některých aplikací se nelze zbavit a nejde je odinstalovat.

Co se týká multimédií a zvuku, tablet obsahuje i FM rádio modul a má jeden přední reproduktor, který hraje překvapivě čistě a hlasitě. Obsahuje dále klasický sluchátkový 3,5mm výstup – opět je hlasitost i ve sluchátkách o dost vyšší, než např. na mém Prestigion mobilu…

První dojmy z displeje jsou rovněž pozitivní – pozorovací úhly jsou dobré a o dost lepší než na mém starém tabletu. Lenovo se tedy docela i hodí ke sledování filmů – obraz je skvělej a i HD filmy jsou přehrávány plynule. Jak jsem již zmínil zvuk – reproduktor je na tabletu sice jen jeden, ale hraje čistě, hlasitě a dokonce mám pocit, že tam je docela slušná porce střednícch a nižších frekvencí.

Zatím jsem neměl možnost vyzkoušet tablet na přímém slunci (je furt zataženo 🙂 ), takže nedokáži posoudit čitelnost displeje v těchto podmínkách.

Obalů a pouzder na tablet , vzhledem k jeho rozměrům, je méně, než u sedmipalcových variant, nicméně dobře sedí tento obal na Alze, který umožňuje i pohodlně tablet postavit do skloněné polohy – např. pro sledování filmů.

Jak to mám ve zvyku, první dojmy zde ukončím a v budoucnu po několika měsících opět článek aktualizuji s dlouhodobějšími zkušenostmi

Luke

Testovací okénko Karla Točny číslo 2

První díl mého Testovací okénka, kde jsem testoval tablet Prestigio (https://www.youtube.com/watch?v=PQyXeod7d48), měl velký úspěch (na youtube.com ho shlédlo přes pět tisíc lidí), a proto jsem se rozhodl v projektu Testovacích okének pokračovat. Recenze na internetu jsou často zavádějící, recenzenti mají špatné údaje, nejsou objektivní, často podlehnou tlaku reklamy. Proto jsem tu právě já. Ve svém okénku vám přinesu zaručeně objektivní recenzi, která vám pomůže s výběrem produktu. Na mě se můžete spolehnout.

Ve druhém díle pro vás testuji Samsung Galaxy S5 mini, kompaktní verzi vlajkové lodi Samsungu. Podíváme se na specifikace telefonu, projdeme obsah balení a telefon podrobíme důkladnému a tvrdému testu. Sledujte Testovací okénko Karla Točny. Jsem tu pro vás.

Karel Točna

Nový boxset: Šlitr zpívá Šlitra

slitr

K nedožitým 90. narozeninám herce, skladatele a malíře, Jiřího Šlitra, vydal v Únoru  Supraphon krásný 4CD boxset, který nám tohoto všestranného člověka představí v jeho nejslavnějších nahrávkách.  Jako u předešlých semaforských boxsetů (11CD – 60. léta a 12CD léta 70.-80.) má i v tomto díle prsty Lukáš Berný a proto je opět vizuální stránka boxsetu velmi povedená. Bonusem k CDčkům je cca 30 stránkový booklet se zajímavými fotografiemi a povídáním od J. Suchého, J.Vodňanského, L. Berného, J. Menzela a dalších…  (a má verze bookletu má jednu stránku omylem 2x 🙂 )

A nyní k obsahu této zajímavé „krabičky“. První  CD obsahuje sólové nahrávky písniček Jiřího Šlitra a je zde řada známých (a mnohokráte již vydaných) písní – namátkou „Slavná obhajoba“, „Co jsem měl dnes k obědu„, „Tři tety“ či televizní píseň „Řada koní„.  Najdeme zde ale i rarity vydané zcela poprvé – rozhlasové nahrávky „Melancholické Blues“ a „Sedm dárků“ jsme v podání Jiřího Šlitra ještě neslyšeli a zejména „Sedm dárků“ zní velmi zajímavě – začátek skladby je hodně „jazzovej“ a zcela jinej než u dalších, např. divadelních, nahrávek. V bonusech prvního cédéčka nalezneme i nahrávky z první verze představení „Ďábel z Vinohrad“, které mají proměnlivou kvalitu a pro mě osobně vede skladba „Jak se zbavit dámy“ :).

Druhé CD má podtitul „duety“ a jak tento název napovídá, obsahuje písničky, ve kterých je Jiří Šlitr spoluinterpretem. Opět se jedná o převážně již vydané nahrávky („Golem“, „Míč“, „V kašně“ či „Buď mi věrná moje milá“ atd) a mrzí mě, že se ani sem nevešla má oblíbená televizní „Balada z mlází“, která, pokud se nemýlím, zůstává jedinou, na hudebním nosiči dosud nevydanou, studiovou semafoskou nahrávkou z 60. let. Překvapení nás čeká mezi bonusy – 13 minutový gramotingl-tangl (tedy pořad, který měl v roce 1966 v ČRo jiří Suchý) a po té 6 dosud nevydaných nahrávek první kapely Jiřího Šlitra – Rychnovského Dixielandu. Jsou to záznamy nevalné zvukové kvality (nahrávka na „papírové“ desky podomácku vyrobeným zařízením 🙂 ) z konce 40. let,  nicméně ukazují nám, že Šlitr byl už v této době velmi zručným pianistou a kapelníkem.

Zbývající 2 CD  obsahují asi nejcennější „poklad“ z tohoto boxsetu – kompletní (v celku dosud nevydaný) záznam semaforského představení Ďábel z Vinohrad a to ve verzi z podzimu 1968, kdy byla u nás situace v důsledku srpnových událostí hodně vyhrocená – Jiří Suchý byl v Londýně a Jiří Šlitr po okupaci v Praze otevíral Semafor sám právě touto inscenací, kterou od původní verze více zpolitizoval a řada písní a vlastně i celé představení dostalo úplně nový význam. Zařazena byla např. písnička  „Když voják jede do boje“ (jedna z nejlepších od S+Š, která pojednává o fanatickém vojákovi, který jde stále vpřed bez ohledu na rány a svištící kulky), nový význam dostala píseň Voskovce a Wericha „Nikdy nic nikdo nemá míti mít za definitivní„, „Babetta“ (zpívaná navrátivším se Suchým) byla přetextována („Babetta vrací se a zírá, zpívá si do kroku, o tom že pravda neumírá, jen někdy trnem je ve voku…„), „Calypso o Štastné zemi“ je výmluvná sama o sobě a i prostá píseň o Medvědovi („Běda běda, přeběda, chovám doma Medvěda, ach ouvej, ach běda, komu já ho dám? Odpočívá v pokoji, nikdo o něj nestojí….„) se tehdy dala vyložit jako protest proti „ruskému medvědovi“… zkrátka a dobře představení má šťávu, diváci se chytají každé příležitosti k smíchu a nahrávka vás do něj vtáhne.

Boxset se tedy povedl a je důstojnou připomínkou talentovaného muže, kterému bylo dáno jen 45 let života, ale stihl toho tolik, že by to možná vydalo za několik „obyčejnejch“  životů :).

Detaily a tracklist alba naleznete na webu supraphonu

Luke

Já, hráč – Zpověď opravdového gamblera

Já, hráč je unikátní kniha, která přináší drsný a otevřený pohled do světa gamblingu. Jak už podtitul napovídá, jedná se o pravdivý příběh člověka, který propadl elektronické ruletě a během pár let na ní prohrál téměř 8 miliónů korun. Martin S. se v době dopsání této knihy dostal z pasti heren a rozhodl se podělit o svůj marný boj s gamblingem. Na téměř tři sta stranách popisuje, jak do hraní postupně spadl, jak se zhoršil jeho psychický stav a jak začal všem okolo sebe donekonečna lhát. Výjimečné na této knize je, že máte vše o gamblingu z první ruky. Není to žádná odborná literatura nebo skripta na Závislosti. Je to autentický příběh, který vám jasně přiblíží o čem hraní je a hlavně, proč by člověk hrát neměl. V doslovu se potom k problematice hráčství vyjadřují odborníci a doplňují informace právního charakteru.

Předně musím říct, že kniha se čte velmi dobře. Martin ji píše hovorovou češtinou, a proto máte při čtení pocit, že posloucháte vyprávění známého někde v baru u sklenice piva (nebo jak Martin píše „plzýnky“). Ihned se mi vybavilo několik známých tváří z okolí, které vypráví totožným způsobem a někdy mají třeba i podobné nápady a zážitky, jaké autor popisuje. Martin je zkrátka kluk, kterého byste klidně mohli potkat ve Sportovce nebo v Sokolovně.

Martin začal vyprávět svůj příběh od dokončení školy, kdy se plný energie a ideálů rozhodl začít podnikat, vydělávat peníze… zkrátka dobýt svět. Protože byl inteligentní, dostal se i na Právnickou fakultu a pokoušel se jí společně s prací studovat. Problém lidí, které ovládne démon gamblingu, je ovšem příliš velká motivace. Martin byl nastavený vydělávat velké peníze, být úspěšný. Aby naplnil tyto svoje cíle, dokázal tvrdě makat a během několika měsíců vydělat opravdu hodně. Jenže mu to nestačilo. Byly zde herny, které představovaly snadnou možnost zvýšit své finanční prostředky. Je to přeci o štěstí. Stačí najít správný systém a musím na tom vydělat. Tohle je jen pár bludů, kterým gambleři trpí a Martin jich v knize popisuje daleko více. Pokud je velká motivace člověka zaměřena na práci, je všechno v pořádku, pokud ji zaměří na hraní, je to problém (slušně řečeno).

Martinovi se velmi rychle začaly kupit dluhy, které se snažil řešit různými půjčkami a postupně i podvody. Jak se víc propadal do gamblingové propasti, tím více se zhoršoval jeho psychický stav. Všechno na něj dopadalo, takže několikrát za rok ho vezla sanitka do nemocnice, protože měl záchvaty úzkosti, a také se pokusil spáchat sebevraždu. Musel brát antidepresiva, aby mohl fungovat. Lidem okolo sebe začal lhát, takže pomalu přicházel o obchodní partnery, školu, kamarády a nakonec i přítelkyni. Naštěstí se však našlo několik lidí, kteří mu pomohli. Předně to byla jeho matka, která nakonec pod tíhou okolností prodala byt, ve kterém bydleli, aby mohl Martin splatit dluhy. I to však nepomohlo. Vábení herny bylo silné. Jedinou zaručenou metodou se potom ukázalo jen spravování financí kamarádem Filipem. Martin zkrátka nedostal do ruky víc než pár stovek, protože větší obnos by okamžitě prohrál.

Předně si je nutné uvědomit, že veškeré forbesy, elektronické rulety a podobné automaty jsou podvod. Nikdo na nich nikdy nezbohatne. Nikdy. Proč by jinak majitelé heren celé tohle všechno provozovali? Proto aby je mohl někdo oškubat? Těžko. Automaty mají nastavené určité procento, které může člověk vyhrát, vždy je to ale propočítáno tak, že zisk má z toho majitel. V knize je tento systém docela dobře popsán. Když už člověk do gamblingu spadne, pomoc není jednoduchá. Závislost na hraní je jedna z nejtěžších závislostí. V podstatě pomáhá jen výše popsaný princip, který spočívá v tom, že dotyčný nemá přístup k penězům. Dostává jen nepatrné kapesné, protože vše ostatní by velmi rychle zmizelo v bedně. Je to potom vždy otázka, zda se v okolí gamblera najde někdo, kdo mu je ochoten finance spravovat. I potom ovšem není úplně vyhráno, protože člověk může začít krást nebo si peníze obstarávat různými podvody. Lhaní je na denním pořádku. Rozhodně jim nevěřte historky typu: šéf mě natáhnul, ztratil jsem peněženku apod.

Kniha se velmi dobře čte. Styl vyprávění je podobný knihám typu Mládí v hajzlu. Určitě bych jí doporučil lidem, kteří mají ve svém okolí někoho závislého na automatech nebo si to o někom myslí. Já, hráč je totiž opravdu unikátní sonda do mysli člověka polapeného gamblingem. Při jejím čtení se vám odhalí, jak gambler uvažuje, jaké jsou jeho hodnoty a především také, jak sám sebe nenávidí. Je to právě ten odpor vůči sobě, který mu působí psychické problémy a vede ho k sebevražednému jednání. Možná vás překvapí v jak rychlém tempu se příběh odvíjí, ale i to je reálné. Člověk závislý na automatech žije ve spěchu, nemá stání, pořád musí někam spěchat, něco dělat. Musí sehnat peníze a potom se také bojí odpočívat, protože v tu ránu na něj všechno dopadne a pohltí ho deprese.

Lidé, kteří jsou závislí na gamblingu, jsou nemocní (psychiatři jim dají diagnózu F63 podle mezinárodní klasifikace duševních onemocnění). Je důležité si to uvědomit a takto i ke gamblerovi přistupovat, byť druhým dechem dodávám, že to může být velmi těžké, protože se s takovýmto člověkem zpravidla setkáte v situaci, kdy vás nebo vaše blízké připraví o peníze. Ve svém nejhorším stavu bude lhát naprosto o všem a pro každého bude mít jinou historku. Neodsuzujte ho, snažte se ho pochopit, ale nikdy mu nedávejte peníze nebo něco cenného. Vždy je šance, že se z toho nakonec dostane, ale potřebuje pomoc někoho dalšího. Sám to nedokáže. Česká republika je bohužel země, kde herny rostou rychleji, než houby po dešti. Rozhodně by bylo dobré jejich počet výrazně snížit a nejlépe je zakázat úplně. To jediné by jako pomoc fungovalo stoprocentně.

 

Já, hráč – Zpověď opravdového gamblera (Martin S., Daranus, 2011, ISBN 978-80-87423-19-6)

 

Lou

O Oscarech, Lincolnovi a složitosti světa

Mám vždycky zvláštní pocit, když se dívám na film, který dostal Oscara v kategorii nejlepší film. Je to něco mezi napětím, strachem a mučivým očekáváním.
Jeden hlas říká: „Je to nejlepší film roku, ten se ti musí líbit, Lou.“
„Ale co když nebude?“ Ozve se druhý hlas. „Co když tě to bude nudit? Co když si o tom budeš myslet, že je to blbost?“
„Ale jak by to mohla být blbost, když to vyhrálo Oscara? To musí být dobrý!!!“
„Ale co když nebude? Co si o sobě budu myslet? Už ani nepoznám rozdíl mezi filmem s Jeffem Wincotem a Oscarovým kouskem!““

Trochu schizofrenní situace, přiznávám. Je lepší podívat se na film ještě před vyhlašováním cen Akademie a jen se unášet příběhem. Ničím neovlivněn proplouvat režisérovou fantazií. Nechat na sebe působit čisté filmové dílo. V případě Arga Lincolna se mi to nepovedlo. Oba filmy jsem viděl, až potom co zlatá soška doputovala Benu Affleckovi. S oním nezaměnitelným zvláštním pocitem jsem se nejprve podíval na Argo a před několika dny i na Lincolna. Pochopitelně jsem si hned položil dvě otázky: Proč vyhrál Argo? Proč nevyhrál Lincoln?

Sledování obou filmů mělo podobný průběh. Během první půlhodinky jsem se nudil a skoro měl chuť sledování přerušit. Postupně mě však filmy pohltily a už jsem se od nich nedokázal odtrhnout. Jistě můžete v tento moment namítat, že už stárnu a začínám být nechutně sentimentální… a možná máte i pravdu… ale je zde i druhá varianta – ty filmy jsou prostě dobré. Oba navíc směřují k napínavému finále, které dopadne dobře. Z Íránu se podaří utéct a třináctý dodatek ústavy projde. Lou si utírá zvlhlé oči a namlouvá si, že má alergii na prach. Oba filmy jsou opravdu dobré a opravdu se mi líbí, jsou dobré.

Ale je Argo opravdu nejlepší? Těžko říct. Myslím, že soutěže jsou vlastně tak trochu jako politika. Záleží, jak hodně zapůsobíte na lidi, což se v konečném důsledku ukáže v tom, kolik hlasů získáte. Podle mě je vždy ne deset ale možná i dvacet nebo třicet dobrých filmů, které by si Oscara za nejlepší film zasloužili. Jenže soška je jen jedna, a proto přijde na řadu politika. Letošní ročník Oscarů toho může být důkazem, protože v nominaci byl ještě třeba i Django Quentina Tarantina, který má té potenciál být nejlepším filmem. A všechno je také o vkusu diváka. Každý má svého favorita, každý upřednostňuje něco jiného. Kdybych rozhodoval já mezi Argem Lincolnem, dal bych sošku za nejlepší film Lincolnovi.

Nic není tak jednoduché, jak se na první pohled jeví. Svět je složitý. Někdy více, někdy méně. Někdy si ho složitější děláme sami. Každá změna má své následky. Je jako vlna, která se rozeběhne po hladině. Někdy je slabá a jen tiše šplouchne o břeh, někdy je tsunami, za kterou zůstává pohroma. O těchto věcech podle mě Lincoln je. Je to perfektní freska složité doby občanské války, kdy vše bylo rozděleno a každý požadoval něco jiného. A Abraham Lincoln stál uprostřed toho všeho. Charismatický prezident, který dokázal na lidi zapůsobit. Prezident, který chápal svou práci jako službu. Abraham Lincoln, který byl hlavně člověkem, a právě proto dobrým prezidentem. Steven Spielberg se rozhodl zaměřit pouze na určité období života Abrahama Lincolna, na schvalování třináctého dodatku, který zrušil otroctví. Je to skoro až takový dokument, který mapuje jedno z nejvypjatějších a nejdůležitějších období americké  historie. Výkon Daniela Day-Lewise je strhující, Lincoln je v jeho podání podle mne především velmi zajímavý. Je to opravdu složitá postava, která čelí různým tlakům a snaží se neústupně prosadit věci, o kterých je bytostně přesvědčena, že jsou správné.

Lincoln je v konečném důsledku o přemýšlení, o přijetí pravdy o nás samých, o tom, že nic není jednoduché.

LOU

Hobit: Neočekávaná cesta

Filmové zpracování Hobita provází řada věcí, které mohou podstatnou část diváků od filmu odradit. A možná se to i stalo, protože mi přišlo, že o film nebyl zase takový zájem, jak se očekávalo. Nejdříve to byla informace o zcela nové technologii natáčení, kterou Peter Jackson využil, a která byla ve výsledku spíše zklamáním. Vysoké rozlišení je krásná věc, ale ne vždy můžou být perfektně vykreslené detaily k užitku, jak se ukázalo u masek skřetů apod. Mimochodem ze stejného důvodu nemají full hd rozlišení rády pornoherečky, protože snáz vyniknou tělesné nedostatky. Ale zpátky k Hobitovi. Další roztrpčení přinesly informace o rozdělení Hobita na tři filmy, což je trochu paradoxní. Pán Prstenů má tři knihy a vznikly tři filmy, Hobit je jedna kniha a filmy vzniknou tři. Pravdou je, že Tolkienovi příběhy jsou značně dějově rozmáchlé a jeden film na jednu knihu nestačí. Ale dát rovnou tři filmy, z čehož už první má 169 minut? Je v té knize vůbec tolik děje? Od začátku už bylo jasné, a Peter Jackson to i avizoval, že v Hobitovi budou části příběhu i z jiných knih. Nabízí se potom otázka, jak to celé bude fungovat.

Musím říct, že celý film mi i přes jeho velkou délku rychle uběhl. Děj běží svižně vpřed, humorné pasáže střídají ty akční, vše je vizuálně a trikově velmi hezky natočeno. A co je asi to nejpodstatnější, Jacksonovi se podařilo vytvořit stejnou atmosféru jako v Pánovi Prstenů. Napomáhají tomu podobné hudební motivy (v případě prstenu totožné) a stejní herci v čele s výborným Ianem McKellenem. Svým laděním má Hobit:Neočekávaná cesta nejblíže ke Společenstu Prstenu. Podobnost je zejména v tom, že se také jedná o výpravu. O proti trilogii Pán Prstenů je Hobit humornější a i trochu rozvláčnější. Docela dlouhé je představování trpaslíků a plánování cesty, byť je pravda, že v knize to je takto detailně také popsáno. Co se týče děje, tak ten se drží kostry knižního Hobita, ale je upraven. Je tam toho opravdu hodně přidáno. Pasáže, které jsou přímo v knize jsou natočeny detailně.Snaha tvůrců byla hodně se přiblížit Pánovi Prstenů. Jsou zde proto k vidění věci, které byly typické pro trilogii (např. záchrana orly).

Celkový dojem z Hobita zůstává dobrý. Film je opravdu dobře natočen, je napínavý a bez problémů se dá zařadit do světa filmového Pána Prstenů. Příznivci knihy budou patrně zklamáni, protože těch změn a úprav je opravdu hodně. Rozdělení Hobita na tři filmy mi přijde zbytečné. Dovedu si představit, co bude ve druhém filmu, ale co pak bude v tom třetím? Obávám se toho, že už to bude přeci jen hodně nastavované a upravené. Jediným důvodem, proč rozdělit Hobita na tři filmy, potom zůstávají jen peníze.

Přesto… běžte se na ten film podívat, vy blázni 🙂

 

LOU

Walter Isaacson: Steve Jobs

V posledních měsících jsem čtení dost zanedbával, ale díky tabletu jsem najednou objevil kouzlo e-knih a první z nich jsem již dočetl – biografii zakladatele společnosti Apple a technického vizionáře  Steva Jobse.  Jobsův životní příběh, který byl bohužel předčasně ukončen rakovinou v  56 letech, je bezesporu jedním z nejzajímavějších z  uplynulého století a proto i sám Jobs, ještě před svou smrtí, pověřil zkušeného životopisce Isaacsona, aby bez servítek popsal životní dráhu tohoto génia a šílence v jedný osobě.

Knížka je psána chronologicky a sledujeme tak Jobsovu kariéru od popisu jeho rodiny a rodičů,  jeho dětství (zde mě překvapil fakt, že Jobs byl adoptovaný), přes objevení zájmu o elektrotechniku, seznámení s Wozniakem a jejich první „garážové“ počítače.  Kniha začíná získávat na větší zajímavosti v momentě založení společnosti Apple a uvedením prvního komerčního úspěchu této firmy, počítače Apple II.  Steve Jobs chtěl, aby jeho životopisec popsal jeho život nezaujatě se všemi klady i zápory jeho osobnosti a to se myslím povedlo. V knize, v téměř každé kapitole, jsou zmínky či příklady Jobsových negativních vlastností  – výbušnost, neurvalost ke kolegům či spolupracovníkům, umíněnost a velký prostor zde dostává jeho „pokroucená realita“ (jak myšlenkové toky SJ popisují jeho současní i bývalí kolegové). Velká část knihy je věnována i Jobsově rodině a dětem,  ke kterým se v některých častech života choval opravdu špatně.  Nad tyto špatné vlastnosti je ale postavena Jobsova schopnost vymyslet zajímavý produkt, dokonalý cit pro design a prezentaci a právě ona neurvalost či neomalenost jeho komunikace s kolegy dokázala často vývojové týmy vymotivovat k ještě lepšímu výkonu či k nálezu unikátního řešení daného problému.  Jobs nechtěl nikdy dělat kompromisy a chtěl nabídnout zákazníkům vždy unikátní produkt, který bude dokonalý po všech stránkách a proto chtěl mít totální kontrolu na hardwarem i softwarem jeho produktů – s tím se právě dostával do sporu s Billem Gatesem (Jehož Windows který je typickým příkladem otevřeného produktu, který běží na různých HW komponentách) .

Kniha je psána dobře, nemusíte se bát žádných složitých či technických pojmů (jak by tomu bylo asi v případě, kdyby knihu psal nějakej ajťák) a autor pro knihu zpovídal řadu Stevových kolegů, konkurentů i členů jeho rodiny a proto si myslím, že kniha zobrazuje Jobse skutečně tak, jak na lidi působil.

Myslím, že tahle publikace je důstojným odkazem velkého muže, který i přes své slabiny dokázal změnit svět a jeho produkty a projekty (ať už Macintosh, Pixar, Iphone, Ipad či systém Itunes) tady ještě dlouhou dobu budou a budou inspirovat další budoucí generace vývojářů.

A teď mě čeká Pohyblivý svátek od Hemingwaye a to je prý lahůdka!, tak jdu na to 🙂

Luke

Nextbook premium 7se

Karel Tocna tu pred par dny predstavil svuj novy tablet a
vcera jsem se majitelem teto hracky stal i ja a tak zde shrnu nekolik prvnich dojmu a takovou mini recenzi.  Jedna s o sedmipalcovy tablet s dvoujadrovym procesorem a s 1GB operacni pameti. Displej ma rozliseni 800×480 a spojeni se svetem obstarava pomerne citlivy Wifi prijimac a modryzub. Interni uloziste ma kapacitu 8GB a je mozne jej rozsirit pomoci microSD karty a bonusem je hdmi vystup na tv.
Cenove se jedna o levnejsi tablet (cc 2500kc), vybavou vsak zdatne konkuruje drazsim sourozencum.

Krome uvedenych vyhod bych zminil jeste podporu Flash technologie, takze na tabletu lze sledovat videa z rady serveru a hrat i nektere flashove hry.

Tablet prozmenu neobsahuje gps modul a ani fotak (je zde jen webkamera na predni strane zarizeni), takze zarizeni je zamysleno spise na bezne surfovani po netu, cteni ebooku, poslouchani muziky a videa  ci hrani her.

Displej – u nej se zastavim – v teto cenovy relaci jsou casto displeje tabletu nic moc a i tady se nejedna o zadnej zazrak ale ani prusvih. Rozliseni je ok, barvy scelkem take, jen pozorovaci uhly by mohly bejt lepsi. Tablet obsahuje senzor otoceni a tak dokaze obraz otocit az o 360 stupnu.  Citlivost dotyku displeje je vetsi nez na mym telefonu, ale to je o zvyku.

A jake  jsou zkusenosti po dvou dnech pouziti? Spokojenost, tablet je hodne rychlej a sviznej, baterka ma solidni vydrz a po doinstalovani aplikaci z Google play je tablet plne pouzitelny. Android je tu zastoupen verzi 4.0.4 (podporuje samozrejme obchod Google play) a jedine, co se mi nepodarilo zprovoznit, byl Google kalendar, ktery mi vubec nejde propojit s online kalendarem (update- reseni viz dole v tomto prispevku)

Hodne si slibuju od ctecky e-knizek, ktera zvladne vsechny moderni formaty knih, vcetne ePub ci Pdf a v tabletu je asi 25 klasickejch anglickejch knizek dodanych od vyrobce.

image

Zminoval jsem uz i videa a bez potizi jde koukat na youtube, ivysilani ci nova sport (voyo).

Pred dvema lety jsem tu vychvaloval netbook i projeho skladnost a prenositelnost a ted je to zas krok dopredu, protoze tohle zarizeni se vejde i do vetsi kapsy a holkam i do mensi kabelky 🙂 .

Tablet jiste nenahradi pocitac pro ucely tvorby dokumentu a tabulek, avsak dokaze ho plne nahradit pro beznou praci s internetem a maily a po strance zabavy.

Uvidim tedy, jak s nim budu v budoucnosti spokojenej…

Luke

=================================================

Update 20.2.

další tři dny používání za mnou a zatím spokojenost. Pro čtení ebooku mi hodně pomohlo koupit „knížkovej“ obal na tablet, protože pocitově se Vám pak bude číst daleko lépe, protože Vám bude připadat, že skutečně držíte v ruce knížku 🙂  (můžete koupit ten samý obal, co je pro Google Nexus 7 palců, protože mají stejné rozměry)

Nabízím dále tři tipy:
Jak surfovat na internetu na tomto tabletu mimo dosah Wifi? Stačí mít mobil s mobilním připojením, který umí vytvořit wifi hotspot (což umí téměř každý Android telefon a měly by to umět i iPhony) a tabletem se pak k této vytvořené Wifi připojit.
Tímto dojde k nasdílení mobilního připojení. Obdobně lze ale nasdílet i GPS (podmínkou je androidí telefon s GPS) – je třeba stáhnout si z Google Play aplikaci TetherGPS do obou zařízení, spustit na telefonu GPS a Wifi hotspot, spustit server TetherGPS  a na tabletu spustit tuto aplikaci v klientském režimu. Testoval jsem to zatím jen jednou, ale zafungovalo to.

Dále jsem si všimnul, že některé androidí aplikace se na tabletu tvrdošíjně zobrazují vzhůru nohama (např. NHL gamecenter aj.). Opět je zde řešení v podobě zdarma dostupné utility Screen  Rotation Control, která dokáže aplikacím natvrdo „vnutit“ správnou rotaci obrazu.

Řešení potíží s kalendářem (byť trochu riskantní) se nakonec podařilo nalézt na tomto fóru – http://androidforum.cz/nextbook-7se-problem-se-synchronizaci-google-kalendare-t36897.html

Co se týká výdrže baterky – dělal jsem pokus – v 15:00 jsem plně nabitý tablet odpojil od nabíječky a pustil jsem si na něm videa z ivysilani.cz  (aplikace ČT pro sledování videa z jejich archivu). Zapnutá wifi, hlasitost na max (tablet má docela tiché repráčky), podsvícení displeje téměř na minimu a ve 20:00, když jsem ivysilani vypnul, zbývalo ještě 15 procent baterie. Se zapnutou wifi je to tedy docela solidní doba 5ti hodin a těch 15 procent by možná ještě tak půlhodinku dalo…

L.

=====================================================

Update 10/2014 – po necelých dvou letech, kdy tablet pracoval bez potíží, přestalo fungovat zapínací tlačítko, takže budu reklamovat… to je konec příběhu tohoto tabletu .)

L.

Testovací okénko Karla Točny

Testovací okénko Karla Točny je pořad ve stylu „unboxing and review“. Cílem každého dílu bude rozbalit a otestovat jeden přístroj.
V prvním díle jsem se podíval na tablet od firmy Prestigio Multipad 7.0 Pro dou PMP5570C.

Podívejte se na video:

 

 

LOU

Atlas mraků

Dívat se na tento film  je jako procházet se lunaparkem. Je to jako procházet se rozmanitou poutí, která vám nabízí zcela odlišné atrakce, které jsou každá sama o sobě perfektní a dohromady potom tvoří celek, jenž je přesně tak tajemný a neuchopitelný jako život sám. A nejzajímavější, nejpodstatnější, jsou v tomto lunaparku postavy, které jsou do jednotlivých atrakcí vrhány bez možnosti rozhodnout se. Prostě tam najednou jsou a musí si poradit. Ovlivněni předešlými zážitky, vystaveni nebezpečí a ostatním postavám.

Atlas mraků byl natočen podle stejnojmenného románu Davida Mitchella, který vyšel i v České republice. V následujících řádcích budu popisovat celý děj filmu včetně jeho závěru. Pokud jste film ještě neviděli, nejprve tak učiňte a potom čtěte. Při opačném postupu byste mohli být zklamáni… nebo možná také ne.

Atlas mraků vypráví šest žánrově odlišných příběhů, které se odehrávají od devatenáctého století až po apokalyptickou budoucnost. Všechny příběhy jsou vyprávěny paralelně, takže chvíli sledujeme děj jednoho příběhu, potom je střih do dalšího a tak to jde až do konce. Jednotlivé střihy mezi příběhy přitom mají svůj smysl, ukazují na provázanost děje i postav. Přechody mezi jednotlivými časovými rovinami probíhají na základě stejných motivů, paralelismů, zvukových stop apod. Přechody mezi jednotlivými fázemi všech příběhů probíhají společně. Všechny příběhy tak společně gradují. Kniha má jiné uspořádání než film. Všechny příběhy jsou nejprve postupně odvyprávěny do půlky a potom jsou dokončovány. V tomto ohledu si myslím, že se jedná vyloženě o rozdíl mezi možnostmi knihy a filmu. Kdyby se v knize rychle střídali jednotlivé časové roviny (třeba někdy jen po stránce) vznikl z toho spíš zmatek. Kniha by působila nepřehledně. Film má v tomto směru lepší možnosti a domnívám se, že je pro vyprávění Atlasu mraků vhodnější. Má zase jiné nedostatky, nemůže do hloubky vyjádřit myšlenky, je méně obsáhlý, ale pro srovnání různých časových rovin je lepší. Návaznost hned vidíme.

Zároveň tedy sledujeme příběh Adama Ewinga v Tichomoří (v knize jako Tichomořský deník Adama Ewinga; psáno formou deníku), příběh hudebního skladatele Roberta Frobishera v roce 1931 (v knize jako Dopisy ze Zedelghemu; psáno formou dopisů), příbeh Luisy Reyové v 70. letech minulého století (v knize jako Poločasy rozpadu: První záhada Luisy Reyové; psáno jako detektivní thriller ), příběh postaršího vydavatele Timothyho Cavendishe v současnosti (v knize jako Hrůzostrašná muka Timothyho Cavendishe; psáno jako intelektuální komedie), příběh klona Sonmi-451 v budoucnosti (v knize jako Orison Sonmi-451; psáno jako sci-fi) a  příběh Zachryho v ještě vzdálenější postapokalyptické budoucnosti (v knize jako Jak to bylo u Slooshova brodu, a co se pak seběhlo; Zachry vypráví příběh retrospektivně jako stařec, psáno „vesnickým“ jazykem).

Základní myšlenka filmu, nebo spíše základní sdělení, je propojení našeho života se světem okolo nás a se životy ostatních lidí. Ostatních duší. V mnoha recenzích na Atlas mraků jsem četl, že vše dá smysl až na konci, že tam uvidíme pointu všech příběhů. Já si myslím, že ten smysl, ta pointa, to sdělení, se nám dostává už od okamžiku, kdy se nám představí jednotlivé příběhy a začnou se navzájem prolínat. Atlas mraků přitom využívá myšlenky východních náboženství (např. buddhismus) o převtělování duší. Sledujeme tedy šest příběhů z různých časů, ale postavy jsou vždy stejné. Ve filmu je tento fakt umocněn tím, že postavy hrají stejní herci. Můžeme tedy sledovat, jak se jednotlivé duše mění a vyvíjí. Tohle je něco, co každý nemusí přijmout. V každém případě je ale zajímavé podívat se na svět kolem sebe a hledat souvislosti. Hledat propojení. A s vědomím toho, co všechno můžou naše činy ovlivnit, potom jednat.

David Mitchell se v knize vyřádil, když každý příběh psal jiným stylem. Podtrhuje to myšlenku, že navzdory všem odlišnostem, je stejně všechno propojené. Režiséři filmu postupovali stejně. Jednotlivé příběhy jsou natočeny v jiném stylu. A každý příběh je převeden do filmu nádherně barvitě. Těžko říct, jestli je nějaká část nejlepší. Záleží to na vkusu jednotlivých diváků. Každý si ale v tomto směru přijde na své. Ať je to drsný thriller, akční sci-fi nebo komedie o útěku z domova důchodců v příběhu Timothyho Cavendishe. Film navíc podtrhují výrazné herecké osobnosti v čele s Tomem Hanksem a Halle Berry. Vynikající je rovněž Hugo Weaving v roli padouchů (převážně jeho drsná sestra z domova důchodců stojí za to). Překvapivé je obsazení Hugh Granta, na kterého jsme zvyklí převážně z romantických komedií. Tady se převtělil do nevšedních rolí a zahrál je dobře.

Atlas mraků je v každém případě nevšední a originální film. Byť už jen zpracováním, které je jedním slovem lahůdkové. Střihy mezi jednotlivými časovými liniemi nejsou rušivé a stále jste v napětí, co se které postavě stane. Film je dlouhý téměř tři hodiny, ale nudit se při něm rozhodně nebudete.

 

LOU

Dredd

Policista, soudce, porota a kat v jednom.
Dredd. Soudce Dredd.
Tento vykonavatel spravedlnosti, který hájí zákon v Megacity one, v obřím městě v postapokalyptické budoucnosti, se už jednou na plátnech kin objevil. Bylo to roce 1995 a hlavní roli si tehdy střihnul Sylvester Stallone. A možná to byl právě ten největší kámen úrazu. Fanoušci komiksu filmu vyčítali, že v něm ani tolik nešlo o postavu Soudce Dredda jako právě o Stallona. Dredd si v komiksu snad nikdy nesundal přilbu, Stallone to ve filmu udělal, aby bylo vidět, že je pod ní opravdu Stallone. Film se hodně vzdálil od původní předlohy, snažil se být vtipný (postava Roba Schneidera) a celkově zapůsobit na co největší publikum. Tvůrci nového Dredda šli úplně jinou cestou. Na začátek stačí když řeknu, že Karl Urban si v roli Dredda za celý film přilbu nesundá.

Dredd 3D (tak zní celý oficiální název filmu) neoplývá nikterak originálním dějem. Dredd se musí společně se svou parťačkou Andersonovou prostřílet obří dvou set patrovou obytnou budovou a zlikvidovat úchylnou vražedkyně Ma-ma v podání Leny Headey. Důraz filmu je kladen na vizuální stránku, na akci a na zábavu. K velkému plusu patří to, že se film snaží zachovat věrnost komiksu. Není to žádný patos jako v případě prvního filmového zpracování. Není to žádný film, který si hraje na něco víc. Tohle je prostě čistokrevné béčko plné akce a nestydí se za to. Což je dobře.

Karl Urban je v roli Dredda dobrý. Je dostatečně drsný a v akcích přesvědčivý. Rozhodně lepší než Stallone. Akčních scén je ve filmu nepřeberné množství a často se setkáváme se zpomalenými záběry, které mají odůvodnění v účincích drogy Slo-mo, kterou gang Ma-my vyrábí. Droga způsobuje stonásobně zpomalené vnímání času. V sekvencích, kdy jsou lidé pod vlivem této drogy přichází ke slovu právě zpomalené záběry. Ve 3D by film mohl být ještě o něco lepší, ale to bohužel nemohu posoudit.

A teď trochu Dreddovské historie:
Judge Dredd se poprvé objevil v roce 1977 v komiksovém časopise 2000AD, který přivedl na svět hned několik zajímavých tvůrců. Postavu Dredda vymyslel John Wagner a o vizuální ztvárnění se postaral Carlos Ezquerra, zásluhy na vývoji postavy má i editor Pat Mills. Dredd je jedna z nejznámějších postav britského komiksu, jeho příběhy se vydávají dodnes a můžeme se s nimi setkat i u nás. Nakladatelství Crew vydalo omnibus Soudce Dredd – Prokletá země. Několik kratších příběhů vyšlo v magazínu Crew a do češtiny byl přeložen i Dredův crossover s Batmnem – Zemřít smíchy.

 

Odkaz na CSFD:    http://www.csfd.cz/film/266803-dredd/

 

 

LOU

Super špek me

Né, nebojte se, neni to další nudnej příspěvek o mým hubnutí, chci se podělit o dojmy z knížky, kterou jsem právě dočetl.

Na začátku byl americký film „Super Size me“ , ve kterém se jeden američan rozhodl, že se bude měsíc stravovat jen v McDonaldu a po měsíci… překvapení a spolier… přibral a stoupl mu cholesterol. Když byla v roce 2006 premiera tohoto filmu v kině Aero, rozhodli se lidé z produkční skupiny Aerofilms uspořádat podobný experiment i u nás v českém prostředí – co se stane s typickým českým člověkem, pokud se bude měsíc stravovat v běžnejch českejch hospodách a bufetech a jíst běžná česká jídla ?

Experimentu se ujal „estrádní umělec“ (jak sám o sobě v knize píše) Karel Gustav Božan (na internetu jsem zjistil, že je zpěvákem v Karel Gott revivalu, v knize to ale nikde neuvádí) , který na začátku experimentu měří 191cm a važí 120Kg.  Již od začátku je tedy patrné „odlehčení“ (nikoliv váhové) oproti americkému pokusu (tam byl hlavní hrdina hubený skorosportovec).

Knížku dle zápisků Karla G. Božana napsal Luboš Bokštefl a kniha je dělená do 30ti kapitol, které dokumentují postupně všechny dny experimentu.  Pokud čekáte vážnou knihu popisující vědecky celý experiment, jste vedle. Kniha je především humornou sondou do jednoho měsíce života umělce-pivaře a experiment je v knize spíše v pozadí příběhu Karla G. Božana a jeho spolupoutovníka, kterému se v knížce přezdívá Talíř. Knížku lze považovat i za dobrého průvodce po pražských hospodách, protože jich za těch 30dní oba hrdinové navštívili uctyhodný počet a u každé z hospod je často uvedeno i doporučení, jaké pivka či jídla tu mají dobré atd (i když je to psáno 6 let zpátky a nemusí to tedy být aktuální).
V každém dni je samozřejmě pečlivě zaznamenáno, jaké jídla hlavní hrdina posnídal, poobědval, povečeřel, kolik si dal piv (hodně) a další důležité věci.  Příhody hlavního hrdiny mě dokázaly často rozesmát, některé mi  připoměly některé mé hudební kamarády a známé a knížka se čte dobře, protože není nijak náročná.

A zaspoileruju Vám konec a jak vlastně experiment dopadnul – Karel G. Božan totiž po měsíci tohoto stravování zhubnul 6 Kg a cholesterol se mu snížil :). Samozřejmě to nemá smysl brát opravdu vážně – nevíme, jak se stravoval před tímhle experimentem, i samotných původních 120Kg je slušná nadváha a svou roli mohl sehrát i pravidelný stravovací režim, na který hlavní hrdina na měsíc „najel“.

Knihu doporučuju k přečtení buďto k pobavení či k tipům na neobjevené pražské hospůdky. Knížka se dá nyní koupit v Levnejch knihách na Andělu za cca 100,-

Luke