TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: restaurace

Restaurace U Šumavy v novém

Za rohem od našeho bytu, ve Štěpánské ulici (poblíž křižovatky s Ječnou), byla už dlouho hospoda Šumava, kde točili Budvar a která byla takovou průměrnou českou hospodou s dlouhou tradicí a jednim z mála míst, kde si v týhle lokalitě dát pivo za normální cenu v normálním podniku. Koncem loňskýho roku ji ale zavřeli, 9 měsíců rekonstruovali a od září je Šumava opět otevřená a to v novém hávu. Ze strany majitele je hospoda propojená s Kosteleckým pivovarem a úroveň kuchyně i piva šla nahoru.

image

Nyní se v “nové” Šumavě můžete těšit na 9 točených piv (různé druhý, které se střídají – zůstává stabilně Plzeň, Budvar a zatím i Matuška) a na poctivou českou kuchyni.  Otevřeno mají každý den od 11:00 do půlnoci.

Velkou změnou prošel interiér a byl krásně “hozen” do retro podoby z cca 30. let minulého století. Velmi se mi líběj stěny se zelenými ornamenty namalované válečkem (to už se dneska moc nevidí), poctivej dřevěnej nábytek, staré fotky, dokumenty a výzdoba na stěnách…. jen mi moc nesedí dlaždičková podlaha a židle po ní nepříjemně vrzaj při pohybu.

Potěšila mě i absence TV v hlavní přední místnosti, takže nic nenarušuje onu atmosféru hospody 80. let zpátky. Styl je vidět i na jídelním a nápojovém lístku. Z jídel mají vždy cca 8 hlavních chodů a dvě polévky (včetně výtečný česnečky s tvarůžkem) a místo kvantity se kuchyň, která je zaměřená na českou tradiční kuchyni, soustředí na kvalitu. Ochutnal jsem tam už asi 4 jídla – výtečná byla panenka s pepřovou omáčkou, jejich guláše i svíčková. A učňovské párky taky sednou do nálady. Žába nebyla na druhou stranu úplně nadšena z tlačenky. Cenově je podnik vzhledem k lokalitě a úrovni přiměřený – obědová meníčka se pohybují mezi 80-100Kč, minutky a jídla z hlavního lístku kolem 160,- (viz níže) . Kuchyň hodnotím hodně kladně.

U Šumavy, Nové Město Menu

O pivu jsem se už zmínil – mně tam chutnala Matuškova IPA, 13ka Fabián či tmavé pražské pivo (název mi vypadl). A když je chuť na Budvar nebo Plzeň, také si přijdete na své. U některých piv je trošku delší čekání – nejspíš související s množstvím konzumace toho kterého piva.  Uvítal bych pivní lístek vytištěný na jednotlivých stolech, abych se nemusel furt chodit koukat na tabuli, co tam maj za pivo… a s pitím souvisí i likéry – můžete zde ochutnat i tradiční kontušovku, ořechovici a další tradiční české pálenky a likéry.

Personál a obsluha – musím říct, že zatím jsem příjemně překvapenej – obsluha je všímavá, rychlá a v posledním měsíci se trochu omladila. Ze začátku tam byli starší páni – taková ta stará “škola” (někdo snad byl i z restaurace U Pomníku, která se nyní rekonstruuje) a ta mi k tomu konceptu seděla víc než současná lehce omlazená obsluha. Nicméně musím hodnotit opět pozitivně.

Restaurace má dvě velké místnosti za hlavním výčepem a dokáže pojmout i docela početnou společnost a nejsem si jist, ale možná tam je i zahrádka. To zjistíme až příští léto Veselý obličej

Tak držim hospodě palce, doufám, že se nezhoršej a že si nastavenou laťku udržej.

Luke

V břevnovském pivovaru…

v sobotu jsme byli s Vonákama po delší době na pivku a tentokráte jsme vyrazili do nedalekého břevnovského pivovaru, ve kterém je Klášterní šenk a kde kromě výtečného jídla nabízej i místní pivo – Benedikta IPU 15° a černou jedenáctku.

IMAG0243

Kromě Žáby a mne se přidal Ashman s Verčou a Lukyhell a za těch cca 6 hodin, co jsme tam seděli, jsme spořádali pěknou dávku IP a ochutnali rovněž místní krmi. Výtečná byla škvarková pomazánka a lívance!

Kolik 15tek jsem vypil, už nevím – tipuju asi sedm a je fakt, že to byla síla. Kvalita piva se ale poznala hned druhý den – žádná kocovina ani bolehlav. Né nadarmo je břevnovská IPA tak proslavená a pokud máte rádi trošku hořčí pivko, zkuste ji.

Pšeničný Vít, který také v šenku točí, prý nebyl tak dobrý jako obvykle a Lukyhell si pochutnával na 12ce od Lobkowicze.

V klášterním šenku jsme rozhodně nebyli naposled

Luke

Poprvé v Budapešti…

Jako už tradičně, zážitky z uplynulýho víkendu opět píšu ve vlaku a připadá mi, jako bych strávil v Pešti celej tejden, protože jsme toho stihli za ten víkend opravdu dost.

Do Uher jsem dorazil v pátek odpoledne (cesta vlakem trvá cca sedm hodina stojí litr na osobu) na nadraží Budapest Keleti. Je to takový větší Masarykovo nádraží, daleko víc rušnější, ale se stejným kouzlem a geniusem loci.

IMG_20150705_182058

Na nádraží mě vyzvedla Žába a vyrazili jsme se ubytovat – bydleli jsme tentokrát u soukromníka v pronajatém apartmánu v erkel ut. a bylo to bydlení strohé a levné a jak se pak ukázalo, debilně se mi tam spalo. Líbil se mi ale velkej větrák na stropě a WC na chodbě 🙂

Budapešť je snad první mnou navštívené zahraniční velkoměsto, kde je pro Čechy levno a ne příliš draho (narozdíl od Vídně a dalších západních měst) a jelikož stejně jako my nemají Euro, ale Forinty, byla to legrace utrácet tisíce forintů za běžný věci (1000HUF=cca 86 Kč)

Záhy jsme zjistili, že město tenhle víkend žilo velkou sportovní akcí – red bull air race 2015 – velké závody v letecké akrobacii přímo v centru města nad Dunajem a celý náš víkend byl tedy touto událostí zpestřen.

IMG_20150705_153132

V pátek odpoledne jsme tedy po ubytování vyrazili do města a první, čeho jsem si všiml, byla strašná spousta hezkejch holek – pokušení v šortečkách tam v hezkém počasí číhalo na každém rohu a připadá mi, že kluků je tam daleko míň :).

Sezóna Aperol Spritzu dorazila i do Budapešti a tak jsme si jej (a hlavně Žába) dopřávali opravdu notně. První zastávka byla v Akváriu Clubu – centru dění uprostřed města, kde je venkovní bar, z bývalého autobusového depa je udělanej hipster bar Terminál a restaurace/bar Akvárium má prosklený strop s bazénem, kam si můžete smočit nohy ve vedrech. A maj tu opravdu výtečnej Aperol Spritz. Je tam i velmi příjemnej stánek se zmrzlinou a maj tam vyhlášenou levandulovou. Já zůstal ale věrný jahodě. Přes léto je v parku instalováno obří velké ruské kolo – né nepodobné London’s Eye a já se nechal ukecat a zaplatili jsme si s Žábou jízdu. Zjistil jsem, že furt mám závratě :).

IMG_20150705_143610Piva v Budapešti – to je kapitola sama. Pivo se řekne maďarsky Sör a skutečně některé ty maďarské jsou takové samosöry :). Nejrozšířenější tuzemské pivo je jejich maďarský heineken Soproni, kterej je hodně vodovej a bez výrazný chuti a kromě uhašení akutní žízně nemá moc co nabídnout. Naštěstí i v Maďarsku je nyní rozkvět malých a minipivovarů a proto není problém narazit na hospody a bary, kde mají vlastní piva a ty jsou na lepší úrovni. Zajímavá a pro nás lichotivá je jejich fascinace českými pivy. V barech a restauracích Budapešti běžně narazíte na Bernarda, Staropramen, Krušovice, ale i Ježka či Klášter a to i v točených variantách.

Zrovna jsme také chytli ve městě festival českého piva a tam jsme skutečně našli i rarity – např. že si v centru Budapešti dám točený Chodovar bych nevymyslel snad ani ve snu.

IMG_20150703_194325

Žábina maďarská kolegyně Linda nám dala řadu zajímavejch tipů a mezi jinými i na vyhlášenou mexickou restauraci Iguana (www.iguana.hu), kterou jsme pro velký úspěch navštívili dokonce dvakrát. Výtečný enchilladas, burritos, mě potěšilo i dobré chili con carne a úplně geniální smažené obalené jalapenos papričky plněné sýrem.

WP_20150704_14_30_26_Pro

Abych nepsal jen o žrádle a jídlu, tak mě zaujala i architektura města – majestátní paláce a parlament, velké náměstí hrdinů a habsburský palác na druhé straně Dunaje, kam jsme se ani nestihli vypravit. Maj tam i sochu svobody, která vypadá jako velkej otvírák na pivo (to je znamení). Navštívili jsme i starobylé lázně v místním parku a je to zážitek – lázně nabízí jak mnoho vnitřních bazénu a výřivek s různou teplotou minerálních pramenů, tak i velké venkovní bazény a stojí to za návštěvu.

Celkově je Budapešť víc vzdušnější než Praha a to i díky větší šířce ulic a bulvárů.

WP_20150704_12_36_07_Pro

Druhý večer jsme navštívili hispterskou a barovou část Budapešti, kde nám bylo doporučeno, že to večer „žije“ – je to převážně židovská čtvrť poblíž Király Utca (utca = ulice). Tam jsme si dali tour de bar a zdrželi se ve Spíler Baru (tam byla opravdu cool retro reklama na Staropramen a nedivim se, že ho tam pijou, protože asi bude lepší než jejich velká tuzemská piva), pak jsme navštívili Spinoza Café and Restaurant – lehce víc židovskej podnik, kde jsme si dali kafé a „pálenki“ jak šnapsům řikají a mají je opravdu povedené. Vyjímečností Spinozy café je živá hudba v podání klavíristy Tibora Sóose – tento cca 75 letý pán hrál krásně jazzové , swingové a filmové evergreeny a když jsme mu přispěli forinty do kasičky, děkoval nám, jak hrával po celé evropě, že hraje už 60 let a že v Maďarsku je to s muzikou teď špatný. A zahrál nám na rozloučenou Take Five od Davea Brubacka. Moc milej a šikovnej pán a podnik též.

Na závěr večera jsme se přesunuli k hipsterům. Telep-Art bar & Bistro. Podnik s divným názvem v ulici Madách Imre Út. Velmi silně ovlivněné Berlínem, homemade dřevěný křivý nábytek,tisíce nálepek a obrázků na stěnách, dj hrající tak, že by tam místo něj mohla být puštěná MP3, údajně kvalitní káva z nějaké určitě té správné pražírny a za barem tři vousatí týpci. Já si tam dal typický maďarský likér Unicum. Fůjtajbl. Vemte panák jaggermaistera, zřeďte ho s panákem ferneta a budete mít Unicum. Asi z toho mi pak bylo v neděli špatně.

WP_20150704_22_15_36_Pro

Ještě nesmím zapomenout na zajímavej podnik – restauraci a kavárnu Púder Bárszínház és Galéria v ulici Ráday  Ut., kterou jsme měli kousek od apartmánu. Příjemná obsluha i prostředí, taky dobré „pálenki“.

Obešli jsme za tři dny dost podniků a nakonec jsme, my ostudy, nezkusili ani žádnou lokální restauraci, ale to zkusíme rozhodně příště.Linda prý doporučí.

Neděle byla ve znamení finále Red bull Air Race a my byli přitom. Přijel tam i zlatin brácha Tomáš s kamarádama a tak jsme v 35 stupňovým vedru sledovali lety všech21 účastníků (ve dvou skupinách – master a challenger) a nakonec jsme měli radost z umístění našich letců Martina Šonky (4. v master) a Petra Kopfsteina (2. v challenger). Součástí akce byl i doprovodnej program – přelet např. armádních A10 thunderbolt, Gripenů atd.

Díky tomu, že bylo celej víkend bez mráčků, slunce pálilo a teploty neklesaly pod 30, tak jsme se zas hezky spálil, navazujíc na mé již tradiční každoroční začátky léta.

Ještě jsme nezmínil MHD – budapešťská MHD je opravdu retro – autobusy takové ty typické maďarské čabajky, co dřív jezdily u nás (ale většinou bez „harmoniky“), tramvaje cca 50 let staré, ale příjemné a cvakání lístků je zde s výjimkou metra opravdu mechanické, jako bylo dřív u nás. Metro maj naopak docela moderní (s výjimkou první linky) a přehledný.

Už se těším na další návštěvu Budapešti – žába tam míří opět zejtra na další služebku, takže ta si teď maďarskou metropoli užije dostatečně.

A co tam někdy udělat pivní exkurzi??

Luke

Cestování zdar

Tak je tu Duben, s ním sníh, mráz,  vichr a žabí chřipka a já jen doufám, že to slibovaný Jaro už snad brzo začne. Mohlo by začít třeba tenhle pátek, kdy nám začíná bruselskej víkend a kdy se tedy pak můžete těšit na stručnou blogovací reportáž.

Ashman je ale nyní na druhý straně světa u šikmoočků a taky jsem ho přemlouval, ať sem napíše nějaké blogovací cestovní zážitky,ale moc se na to netvářil, takže spíš asi nafotí svých 5 tisíc fotografií, jak je u něj zvykem 🙂

A co se vůbec v posledních dnech děje? Nic extra – Já byl v sobotu na vysočině za prarodiči – slavili zrovna ten den 57 let od svý svatby (Děda nevynechal svojí obvyklou historku o tom mladém silném sokolovi, který už roztahoval své majestátní křídla k rozletu, když v tom jako by dostal ránu palicí do hlavy a bum.. byl ženatej!:)) Opět jsem pak odjížděl zpátky do Prahy vybavenej zásobami řízků, medu a mazance. Nedokázal jsem je přesvědčit, že v Praze není žádná válka ani hladomor..  V Neděli, jsem, stále sám, doprovodil Ondru a Káťu do podolské restaurace Podolka (tu nám myslim doporučovala Kví) a byl jsem nadšen! Hezká bio i masitá restaurace hned u Vltavy, točej tam Bernarda a vepřové medailonky i avokádové Creéme Brýlééé byly výtečné.

Také jsem měl malej koncert pro nejmenší publikum – ve čtvrtek jsem se před cestou do hospody stavil u Ládika a pro Báru a Gábinu zahrál písničky od Mládka a Ládik mi zdatně pěvecky asistoval!

Doufám tedy, že Duben se povede – nesmím zapomenout i na pozvánky na dva velké dubnové koncerty mejch kapel:

v Pátek  17.4.  hrajeme s The Basketles opět U Vodárny (Korunní 75) a o dva dny později, v neděli 19.4., slavíme s Psycho Doors revivalem 5 let existence kapely v klubu Vagon!

Luke

Víkendová Vídeň

Už jsou to dva roky, co jsme byli naposledy (a já tehdy poprvé) ve Vídni (viz https://tvvona.wordpress.com/2012/12/17/predvanocni-viden/) a tento víkend jsme tam neplánovaně opět pobyli. Musím se ale nejprve vrátit k pátku a vinnému setkání u kosíků (i když se teď jmenujou jinak) s Honzou a Kájou, kde jsme u vína kecali o všem možným, dorazila i kávová Kví, která ale brzo zmizela ku Berlínu. Kolem půlnoci dostala čerstvě ostříhaná Žába geniální nápad, že taky pojedeme na víkend do Německa. Kupodivu jsme všichni souhlasili a nakonec jsme si , asi abychom se nevopičili po Kví, místo Německa zvolili esterajch a Vídeň. Následovalo krkolomné rezervování lístků na bus a hotel přes tablety, což se po půlnoci zadařilo a o pár hodin pozdějc, v sobotu v devět ráno, jsme už byli na Florenci a žluťák SA nás odvezl směr Wien, kam jsme kolem druhé odpoledne dorazili.

Na jednu noc jsme měli zamluvený dva pokoje v hotelu v Geblergasse, což je takovej průměrnej hotel, kterej mi vevnitř připomínal spíš sanatorium… ale na jednu noc dobrý.Kousek od Hotelu, přímo u metra Alser Strasse je nádhernej McDonald vestavěnej v oblouku toho mostu, na kterém jezdí nadzemka a Honza, známej fanda McDonaldu, byl u vytržení. Fotil si Mekáč, pak jsme museli fotit my jeho s Mekáčem a obdivoval nabídku trojitého cheesburgeru, který u nás prý zatím není – inu srdcař, jak se řiká!

Měli jsme 48 hodinovej lístek na MHD, tak jsme si užili tramvaje i metra a zbytek prvního dne jsme se rozhodli věnovat místním vyhlášeným podnikům a pochutinám. Jelikož jsme byli po cestě a ubytování docela vyhládlí, přesunuli jsme se z hotelu rychle do centra Vídně, prošli kolem Meinla, japonské Akikky (kde jsme před dvěma lety byli na jídle s Mehehehovými)  a směřovali jsme Figlmüllerům – vyhlášené řízkové restauraci. Ti maji v centru už dvě restaurace – jednu klasickou (z roku 1905) v pasáži a druhou hned za rohem Bäckerstrasse.

Wollzeile_Portal-e764d74d

V té originální restauraci bylo bohužel plno, nicméně jsme měli štěstí v té druhé a obsadili jsme čtyřmístný stůl. Na menu mají klasická vídeňská jídla, avšak asi nemá při první návštěvě moc smysl dávat si zde něco jinýho, než jejich vyhlášený řízek (o jejich přípravě viz zde) s bramborovým salátem. Ten si zaslouží také pozornost – nejedná se o ten klasickej majonézovej českej – tenhle je opravdu lehkej, s lehkou příchutí balsamika a polníčkem a je opravdu skvělým doplňkem chuti toho řízku. No a pivo. Ty rakouský nejsou tak dobrý jako naše, jak jsem zvyklej docela na Plzeň, tak mi ve Vídni přišly piva docela sladký, ale pitelný.

Objednali jsme si tedy 4x řízek se salátem, 3 pivka a žabí víno a čekali a čekali. Za chvíli nám přinesli hotové řízky a musím přiznat, že takhle velkej a hezky naklepanej řízek (který rozměrama a tvarem spíše připomínal pizzu) jsem ještě nikdy neviděl. Fotografie asi mluví za vše:

IMG_20150117_164621

Řízek byl křehkej, chutnej – prostě vynikající. A měli jsme s Honzou co dělat, abychom ho snědli, děvčata vyvěsila bílý prapor a řízek nedojedla. Uff, funěli jsme a nakonec jsme si na radu vrchního dali místní šnaps – nějakou pálenku a docela mi pomohla. Nejvíc ale pomohl čerstvej studenej vzduch, když jsme se od Figlmüllerů vypotáceli a vydali se najedení na menší prohlídku města. Vídeň byla samozřejmě klidnější než před dvěma lety na předvánočních trzích a tak jsme se nemuseli prodírat davy turistů.

Další naší zastávkou bylo Café Hawelka (v Dorotheergasse). Leopold Hawelka založil tuhle kavárnu v roce 1939, když mu bylo 28 let a vedl ji dalších víc než 70 let až do roku 2011, ve kterém zemřel v uctihodných 100 letech.  Prý až do posledních dní sedával pan Hawelka u dvěří kavárny a osobně vítal příchozí hosty. Velkou pomocí mu byla jeho žena Josefina (1913-2005), která v kavárně pekla své pověstné buchty a kavárna byla v 50 a 60. letech centrem uměleckého dění ve městě.  To vše je již passé, nicméně i dnes si kavárna zachovává svůj půvab a zašlou krásu – hodně k tomu přispívá starodávný interiér prostoru, stará čalounění sedaček atd. V době našeho příchodu, po šesté večer, byla kavárna hodně plná, nicméně pak se začala místa uvolňovat a poloprázdná kavárna se stala ještě víc příjemnější (tak mě napadá, že většina restaurací a podniků je nejhezčí, když jsou poloprázdné). Stále jsme trávili řízky, tak jsme si dali na lepší trávení místní kafe – já zvolil Fiaker (káva s rumem) , Kája si dala kávu s čokoládou a myslím že někdo zkusil i místní specialitu Melange.

IMG_20150117_184634

Pak následovalo víno, u mě další schnaps a v osm večer byly dopečeny místní pověstné buchty!  Bylo vidět, že místní o každodenním buchtotermínu vědí, protože před osmou se začala kavárna opět plnit. Povidlové buchty byly výtečný – těsto bylo slanější, než znám z českých buchet (které skvěle pekla moje babička) a nejlepší byla právě kombinace těsta a sladkých povidel. A buchty byly ještě teplý, což umocňovalo chuťovej zážitek. Mňam. Nevim jak se nám to povedlo, ale všech pět buchet jsme snědli. Honza usínal znaven jídlem,ale dali jsme to. Ztrávili jsme v kavárně víc než dvě hodiny, venku už byla tma a byl čas jít zase „o dům dál“. Zašli jsme tedy k Radnici, prošli kolem Opery, Sachera a kolem desátý večer jsme našli otevřenej bar poblíž centra, kde byl jeden volnej stůl a hlavně se tam dalo kouřit (což se prrý už ve Vídni u veřejnejch míst nad 50m2 nesmí), takže jsme si dali večerní vína/piva a cigarety. Pomalu na nás začala ale doléhat cestovní únava, tak jsme se meterm přesunuli k hotelu, dali si popůlnoční cheesburger v „našem“ mekáči a šli se vyspat.

Ráno byl sraz před desátou hodinou, stavili jsme se opět u Mekáče na snídani a Honza se rozčiloval, že nemaj burgery a já si dal asi nejhnusnější míchaný vajíčka v životě. Fuj, Na snídani příště k mekáči rozhodne ne e.  Čekal nás ale Schönbrunnský palác a jeho zahrady. Před dvěma lety lilo, teď bylo sice chladno a větrno, ale občas i vykouklo sluníčko a tak jsme se podívali i do zahrad.

IMG_20150118_112652

Ty jsou v Lednu hezky opuštěný (stromy a okrasný květiny bez listů vypadaj hezky stroze) a klidný. Já se pak trhnul od zbytku výpravy, kteří se vydali do velkýho kopce na takovou hezkou vyhlídku, kam se mi ale nechtělo, tak jsem si sedl do zahrad a začetl jsem se do tabletu. Do Schönbrunnu se chceme ale někdy s Žábou vrátit a prohlídnout si konečně i interiéry zámku a místní ZOO s pandou!

Naše cesty se po té rozdělily – Já se s Žábou vydal do kunsthistorického muzea na výstavu impresionisty Toulouse-Lautreca a Honza s Kájou pokračovali v gastroturistice v proslulé kavárně Alt Wien.  Výstava byla pěkná, řadu jeho obrazů a plakátů jsem poznával a bylo vidět, že kombinace malířského nadání a alkoholu jdou dobře dohromady (až na tu jeho smrt 36 letech). A taky jsme s žábou stihli glühwine a Wienerwurst!

IMG_20150118_123007

Po kulturní vložce jsme se opět sešli s druhou půlkou výpravy a vyrazili za posledním gastronomickým zážitkem – do hotelu Sacher na mísní proslavený dort sacher. Hotel má tři restaurační prostory, volno jsme našli až v tom třetím a dali si Sachr se šlehačkou a k tomu jejich melange a bylo to výtečné i když na mě už moc sladké.

IMG_20150118_142115

Naše cesta pak už pomalu vedla směrem k Práteru a na autobus, nicméně jsme ještě chtěli vidět Hundertwasserhaus – umělecky pojatý bytový komplex ve kterém se příroda, architektura a umění snoubí v zajímavé kombinaci. Stromy rostou skrz byty a z balkónů, je zde množství teras, zahrádek a celé to působí dojmem, že se architekt zhulil nějakým hodně kvalitním materiálem (architekt se jmenuje mimochodem Krawina 🙂 ). A je to pěkný a nevšední. Bohužel dovnitř se nepodíváte, ale i exteriér stojí za to a já chci rozhodně tenhle barák vidět někdy ještě jednou, až stromy obrostou listama :).

hundertwasserhaus-wien

Taky je tam na terase hospoda a maj tam logo plzně. Musim příště zjistit, jestli jí tam fakt točej nebo ne.  Prošli jsme se pak kolem jednoho z dunajských kanálů a nakonec jsme se dostali až k velkému kolu v Prátru. Já opět bojkotoval účast, protože jsem neměl zrovna ten den chuť na závratě a radši jsem si dal pivo na pevné zemí.

IMG_20150118_155954

Prý to ale bylo dobré, tak se možná někdy nechám překecat a opít.

Byla již opět tma, nakoupili jsme tedy pití a jídlo na cestu v 17:40 nás žluťák opět vezl ku Praze, kam jsme po desátý večer dorazili.

Tak tolik k neplánované návštěvě Vidně, líbilo se mi to a až zas zpracuju fotky ze zrcadlovky, hodim je na rajče

Luke

Babí léto

krásnou slunečnou podzimní neděli jsme si s Žábou užili tenhle víkend. Nejdřív jsme před polednem vyrazili na stylovou snídani v kavárně –  obešli jsme  Café Louvre, Cafe Savoy,  Cafe Lounge (všude narváno hipstery/turisty/jinými zjevy) až jsme došli do Cukrkávalimonády (jak se to má správně skloňovat, tenhle název? :)) na Malé Straně. Kavárnička je schovaná vedle BDSM kostela panny Marie pod řetězem a je útulná s klasickou nabídkou snídaní i dalších dobrot. Já měl výtečný míchaný vajíčka s parmezánem, žába si dala hemenex , hlad byl zažehnán a jelikož už bylo po poledni a bylo krásný počasí, sedli jsme si opodál do Konírny na zahrádku na pivo. Vymejšleli jsme nové vynálezy, abychom zbohatli. Důležitá (možná nejdůležitější) věc pro každý nový vynález, je vhodná volba názvu. Činnost, vlastnost či podoba toho samotného vynálezu je pak už vedlejší. Můj „Blemekr“ se jistě záhy stane součástí vybavení každé průměrné domácnosti. Už máte taky doma blemekr? A jak se vám s ním karfumuje??

Dopili jsme tedy pivo a vyrazili směrem k hradu. Ne, nechtěli jsme ale rušit Miloše, naše kroky nás vedly k  přilehlé richterově vinici, kterou jsme „objevili“ loni a letos, po roce, jsme ji opět navštívili. Z vinice je nádhernej výhled na Prahu – zejména na Vltavu, Malou Stranu a další přilehlé oblasti a na vinici samotné si můžete koupit buďto láhev místního vína a nebo rozlévané moravské vína – ty jsme okusili my a byly příjemné. Škoda toho barmana, kterej nebyl zrovna dobře naloženej.

IMG_20141012_133414

Žába mezitím rozvíjela teorii svého vynálezu kašmidaše a vína v karafě ubejvalo.  Bez lítosti jsme ho tam ztrestali až do dna.  Nastal tedy čas dalšího přesunu a naše kroky směřovaly od hradu dolů, přes vltavu až na Staromák, kde jsme navštívili Las Adelitas a okusili jejich výtečný Nachos. Ty tam uměj výtečně – se zapečeným hovězím masem, cheddarem, jalapenos, verde omáčkou, smetanou a dalšími nezbytnostmi. Přiznávám, že sem začal bejt už unavenej, nicméně Žába mě ukecala a nešli jsme ještě domů a naopak jsme šli v centru hledat zajímavé uličky a ulice. A našli jsme v centru Prahy citrónovník:

IMG_20141012_160915

Hádejte, kde je? 🙂

Probloudili jsme se nakonec až na národní třídu, já ukázal Žábě můj oblíbenej Bar „Národní 20“ (pajzl), kde jsme si dali Calvádos a Ginfizz a Žába mi pak udělala velkou radost,když mi pořídila přesně takovou peněženku „dolarovku“, kterou mi nedávno ukradli ve vlaku. Ta původní byla po Tátovi, kterej si jí nestihnul užít, tahle nová mi tedy bude připomínat jak Tátu, tak  i mou skvělou Ženu.

Neděle se tedy vyvedla.

Ještě předtím, v pátek, jsme zašli do Lucerny na nový povídkový film „Divoké historky“ od režiséra Szifrona. Je to 6 povídek o lidech, kterým v nějakým momentě došla trpělivost (hráblo jim) a začli se společnosti mstít. Je to tedy o zlobě, pomstě a zadostiučinění a musím říct, že mě to bavilo (i když stopáž je delší na můj vkus a kdyby jednu z povídek vypustili, tempu filmu by to prospělo). Vše vrcholí drsnou závěrečnou svatební povídkou a skutečně občas jde i mráz po zádech. Za sebe doporučuju.

 

Luke

Už jen týden…

… a máme konečně dovolenou. Žába se má, ta si služebně cestuje už teď – Berlín, Bělehrad, dneska Bratislava, ale já se tu pařim (či mrznu – dle toho jak je nastavená klimatizace) v Praze  a užívám městský život plný hospod, muziky a kin.  Za týden se ale vydáme směrem do Londýna a já zas budu psát krátké denní blogovací postřehy z anglické metropole – podobně jako loni z Provance.

A teď k dalším zajímavostem z posledních dní….

S kolegama z práce jsme si oblíbili plzeňskou restauraci „Tradice“ v Radlické ulici (za Mladou frontou) – maj tam výtečnou plzeň i jídlo a občas se stane, že tam jdeme dokonce 2x denně – v poledne na oběd a po práci na pivo. Konečně máme totiž v práci kolektiv, se kterým se na to pivo dá jít, takže jsem se po 10 letech dočkal! :). Pokud tedy u Anděla budete hledat dobrou hospodu, zkuste Tradici!

Část Července mi zabralo natáčení cédéček Špinavých lůzrů a kapely Victoria. Lůzři už jsou ve fázi masteringu a  je to již defacto hotové, u Victorie zbývá mix poslední písničky a bude to též doděláno. Do toho jsme s Kačabou dodělali dvě nový věci, abysme na podzim na koncertě Vše za 42,- nehráli furt to samý, takže mé nahrávací studio rozhodně nezahálí.  Zjistil jsem, že nahrávání mě dost baví, takže už vymejšlim, do čeho bych se vrhnul na podzim. Začal jsem dělat na nahrávkách mejch písniček a je tedy nebezpečí, že časem si udělám i vlastní album :).

Jak možná vědí někteří z Vás, kolega Lukyhell se vypracoval mezi docela známého českého „jůtubera“ (to neni nová forma tuberkulózy) a já mu do toho plánuju trochu fušovat novým „gameplay“ kanálem o videohrách NHL 15 a FIFA 15 (jakmile na podzim obě hry výjdou). Formát „let´s play“ videí, jak se tyto videa nazývají, je populární zejména v zahraničí a já jsem zvědavej, zda se mi podaří něco vytvořit, jestli to bude někdo sledovat a jestli mě to vůbec bude bavit.

Žába se stala otrokem fitbitu! Ano, chtěla k narozkám tenhle fitness náramek, tak jsem ho já, ježíšek, pořídil a od té doby si žába počítá kroky, fitbit ji buzeruje, aby víc chodila, běhala a aby denně splnila cíl 12tis kroků (to je cca 9km). Cíle nadšeně plnila až do Bělehradu, kde fitbit přestal z ničeho nic fungovat a nyní je zpátky v Alze na reklamaci. Žábě je tedy nyní smutno. Dojemný to byl příběh, že? Snad tam bude happy end.  Já se nedávám zahanbit a kromě běhání chodím nyní do (a často i z) práce pěšky a na měsíc jsem si nekoupil mhd kupón, takže se snažim chodit všude tam, kam mi nohy stačí a počasí dovolí.

Chybí mi hokej. NHL začne až za dva měsíce, naše liga za měsíc a co má chudák hokejový magor dělat? Sleduju alespoň přestupové období v NHL a jelikož budu opět fandit New Jersey Devils, uvítal jsem změny, které managment týmu provedl: brankář Cory Schneider podepsal mnohaletý kontrakt s NJD a stane se tak jistou „jedničkou“ pro příští roky (Brodeur tým opouští), do první formace k Zajacovi a Jágrovi byl podepsán hráč Mike Cammalleri (dříve hrál za Calgary Flames), který patří mezi nejlepší „střelce“ ligy a zcela jistě pomůže pro příští sezónu zlepšit útočnou sílu týmu. v Devils dále posílili českou kolonizaci týmu 🙂 a po znovu podepsání Jágra a Židlického byl na jeden rok zkušebně najat i Martin Havlát  -ten se v posledních letech kvůli zraněním trápil a v San Jose ho letos vykoupili z kontraktu a tak se stal volným hráčem. Devils ho lákali i tím, že se tam kromě zmíněných dvou čechů potká s kamarádem Patrikem Eliášem a mluví se právě o tom, že by s ním mohl hrát v jedný lajně.

a na závěr žrádlo:

Objevili jsme kouzlo damejidlo.cz. Kouzlo spočívá v tom, že na tomhle serveru můžu uplatntit benefitní body z práce, takže nás to nestojí žádné „opravdové“ peníze a vyzkoušeli jsme tak občasné pohodlí, kdy Vám jídlo z oblíbené restaurace dodaj až domů nebo do práce. Výběr restaurací je opravdu velký, v praze (přes otevírací hodiny podniků) je výběr kolem 150 restaurací a fast foodů. Můžeme doporučit dovoz z vietnamské restaurace  NEB.O , výtečné řízky a cordon bléé  z Schnitzel kingu či opravdu extrémně pálivé burgery (jolokia naga) z Farmers Burgeru!  Naopak špagety z naší oblíbené restaurace Persona nebyly po dovozu moc dobré, lepší je si je dát tam a čerstvé :). Služby tohoto serveru se vyplatěj spíš pro více strávníků – u většiny restaurací je tam minimální limit objednávky kolem 200kč + se platí ještě dovoz a ten bývá zdarma nebo po cca 200kč a někdy bývá zdarma až od určité výše objednávky. Dovoz je pak garantován do 75 minut od objednání a zatím jsme byli spokojeni.  Přemýšlím o založení nového serveru damepivo.cz….

A na úplný závěr chlast:

V sobotu jsme se v Jížních Čechách slušně vožrali…

 

Tolik k letošním prázdninám

Luke

 

 

další příspěvek o chili aneb Chili con carne v Praze

Aloha přátelé!

dneska žádnej recept nepopíšu, svůj dosavadní ideál jsem popsal v tomto příspěvku z loňska, dneska vás chci vzít na menší virtuální výlet po několika pražských restauracích, kde jsem chili ochutnal.

Kde si ale dát chili v Praze „venku“?  Nemaj ho v restauracích příliš často a tak, když ho někde spatřím na jídeláku, zpravidla neodolám.

Nabízím tedy dojmy z několika ochutnávek:

Hombre del Mundo (Praha 5) (137Kč)

Mexická restaurace na Andělu, která je průměrné kvality, neoslní chutěmi či specialitami, ale ani neurazí. Chili jsem si zde dával vícekrát, bohužel nikdy mi ho ani na výslovné přání „více pálivé“ nedokázali udělat alespoň s průměrnou pálivostí. Jinak chili je zde rovněž .. hádejte jaké? No přece průměrné. Potěší alespoň náznak autentických chutí (římský kmín), maso je sice mleté, ale dobře stravitelné a po červených fazolích se krásně prdí, takže vše je ok. Chuťově tedy průměr a hodnotím tedy

3/5

Tlustá koala (Praha 1) (cena cca 140kč ?)

Tady to prozměnu opálit umí! Dalším plusem je, že nepoužívají mleté hovězí, ale nakrájené v kostkách, což mám v chilli radši. Chuťově pestré, servírované s pečivem,  fazole součástí chili, já jsem spokojen.  A navíc v Koale maj výtečný pivka a příjemnou obsluhu.

Za mě 4/5

Restaurace Pastička (Praha 2) (289kč)

Tak tohle byl velkej průšvih. Předražené a s chili tohle jídlo mělo společnýho snad jen hovězí maso, fazole a kusy rajčat. Spíše to vypadalo jako katův šleh a skoro to vůbec nepálilo.

1/5

Restaurant Olše (Praha 3) (180kč)

Opět chili ala katův šleh. Maso nakrájené na nudličky s fazolemi a další zeleninou a občasnou feferenkou. Nepálilo, chuťově skoro stejné jako v pastičce. Nedoporučuju.

1/5

 

Burrito loco (fast food řetězec, např na Andělu či Nár. třídě)  – cca 90kč porce

Zde prodávaj „kyblíček“ chilibowl s rýží, podivně trhaným masem, fazolemi, kukuřicí, s jalapenos papričkami a omáčkami. Není to vyloženě špatný, naházej vám do toho defacto skoro všechno, co chcete, ale s pravým chili to moc společnýho nemá. Ale pořád je to lepší než „katovo chili“ z výše uvedených dvou hospod

2/5

 

Cantina (Praha 5)  239kč

Tahle restaurace, jestli se nepletu, se se svým chili umístila na předních místech v soutěžích chili u nás (těch soutěž není moc, myslím že snad jen jedna :))
Mé očekávání bylo tedy velké. Chili je servírováno na pánvi a k ní je přidán talíř s pečenými bramborami jako přílohou (což není tedy typická příloha pro chili, narozdíl od tortil, rýže či pečiva).

Chili bylo chuťově dobré, pálilo příjemně, nicméně pár výhrad si k němu dovolím. Maso (v kusové podobě nemleté, což opět oceňuji) bylo servírováno zvlášť na fazolích s omáčkou a mám podezření, že jej připravovali celé zvlášť a možná dokonce marinovali! (hřích největší! :)). V chili by se dle tradičních receptů mělo maso připravovat spolu se zbytkem pokrmu,aby právě koření, papričky a rajčata dodali masu tu správnou chuť. Zde maso chutnalo dobře, ale zcela jinak než zbytek chili. Naopak fazole s omáčkou byli spíše lehce nasládlé s výraznější rajčatovou příchutí a chyběla mi tam zas trochu ta exotika v podobě římského kmína, jehož chuť (či alespoň její náznak) by měl být v chili patrný. Navíc tu zakysanou smetanu nemuseli kydnout na jídlo, ale radši servírovat vedle.

Hodnotím 4/5

Mé chili (odkaz na začátku) hodnotím zcela objektivně 5/5 a dále pro vás budu po pražských restauracích, hospodách a pajzlech hledat chili con carne!

Váš seňor

Lucas Jose de Vega de Esposito

Hody hody doprovody…

uff, díky bohu už jsou Velikonoce za náma! Jsem z nich celej polámanej a namoženej,ale bylo to skvělý! Rozhodl jsem se Vám těch pět uplynulých dnů trošku přiblížit.

Pátek 18.4.:

Měli jsme už dovolenou a proto jsme si naplánovali výlet za skoro-tchánem Martinem do belgické restaurace v Dobřejovicích, kde nyní dělá.  Bylo krásný počasí a tak jsme se po snídani v Cross Café (zase jedna barevňoučká vymazleňoučká inťouštíčíšská blééé kavaárnička ve Štěpánské) vyrazili směr Průhonice a Dobřejovice.  V Průhonicích jsme vylezli z busu na náměstí a mě na první pohled zaujal pivovar U Bezoušků  hned u autobusové zastávky!  Maj vlastní pivo! A v Průhonicích! Mé srdce zaplesalo.  Musel jsem ale krotit radost, protože nás ještě předtím čekal výlet do místního botanického parku. Naštěstí začalo pršet, a tak jsme procházku parkem zkrátili na snesitelných 60 minut a po dvanácté hodině jsme již seděli v kuřáckém salonku hospody U Bezoušků. Je to krásná klasická venkovská hospoda s interiéry obloženými ve dřevě (alespoň ta kuřácká část) a bez zbytečné moderny. Tak to mám rád. Objednal jsem si Bezouškovskou desítku a spokojeně jsem si upíjel a konverzoval s Žábou o důležitostech všedního života.  Záměrně jsem si nedával silnější pivo, takže mohu hodnotit jen jejich desítku a chutnala mi moc, i když přirozeně neměla takovej říz, jako dvanáctky, které piju nyní nejradši. K Bezouškům se musíme někdy zas vypravit, třeba se k nám někdo z Vonáků přidá :).  Jo a maj úžasnou škvarkovou pomazánku s čerstvou cibulkou! Úplně boží!  Nedalo se nic dělat, čas k odchodu se nachýlil a my se busem 363 přesunuli o vesnici dále – do Dobřejovic. To už pršelo opravdu hezky a tak jsme cestou  Belgické restaurace Manneken Pis hezky promokli.

Naštěstí nás rychle přivítal Martin a nabídl nám osvěžení – důvod, proč jsem se u Bezoušků šetřil, byl ten, že jsem plánoval ochutnat spousty belgických piv, kterých tam v lahvích prodávaj několik desítek druhů! A tak se i stalo. Po úvodní „zahřejvací“ točené Stelle jsem pak ochutnal myslim asi 3 nebo 4 piva, jejichž názvy už mi splývaj a proto se nic užitečného o belgických pivech odemne tentokráte nedozvíte – vlastně jen to, že jsou silné – cca 6% a výše. Nejen pivem jest ale člověk živ a tak nám Martin přichystal menu o třech chodech – rizoto s mořskými plody (dobré, ale ty růžové divné věci  – asi mušlí tělíčka-  jsem dával žábě),  pak vepřové maso s čerstvým chřestem a sýrovou zálivkou (moc dobré), salát s kozím sýrem a nakonec místní domácí čokoládu, kterou tam vyráběj. Yum Yum! V restauraci mají otevřeno bohužel jen přes poledne (10-15h), nicméně pokud dostanete chuť na jídlo, poctivou čokoládu nebo belgické pivní speciály, je to dobré místo, kam vyrazit.

Den to byl naročnej, to Vám teda řeknu!

Sobota 19.4.
V 11 jsme měli sraz na hlavním nádraží s kamarádem Radkem a pozděpříchozím Mňoukem a vyrazili jsme na další výlet – tentokráte do Pardubic za Jirkou. Snídaní byl klasický cheesburger v Burger Kingovi na hlaváku (pro mě už taková „klasika“ před cestou vlakem kamkoliv na východ) a po dvanácté hodině jsme již stáli na pardubickém nádraží, kde nás Jirka vyzvedl a vyrazili jsme na oběd ke Lvovi (www.ulva.cz). Zahrádku maj sice betonovou, ale příjemnou a tak jsme si objednali plzeň a jídlo a poslouchali novinky o neslavném konci jedné slavné kapely, my zas vyprávěli o novinkách z našich luhů a hájů, Mňouk mlčel, čas letěl a oběd byl výtečnej.  Začalo ale foukat a tak jsme se později přesunuli do plzeňky, kde jsme u dalších dobrých plzní v debatě pokračovali a dohodli jsme se, že si někdy zas musíme společně zahrát.

K večeru, cestou z Pardubic, jsem ve vlaku společensky unaven usnul a po dlouhé době mi tak 100 minutová cesta utekla během deseti minut (a poslintané košile :))

Neděle 20.4.

Historie se opakuje. Tentokráte na hlaváku už v půl desáté ráno, místo cheesburgeru jsem si dal na probuzení kafe a byl jsem nějakej nasranej na celej svět – tak jsem si radši sedl rovnou do vlaku, zatímco Žába hledala na nádraží svýho bráchu, který jel s námi do Písku. Vyráželi jsme za Zlatiným tátou, který má se svou rodinou poblíž Písku barák a čekaly nás po delší době opět klasicky venkovsky prožité Velikonoce.

Nedělní program byl klidnej a kromě buřtů na ohni pro mě byla zpestřením jízda na kole (na kterým jsem neseděl asi už 15 let, ale rychle jsem si zas zvyknul) a hledání vrbového proutí pro výrobu pomlázky v širém okolí. Hledali jsme asi hodinu než jsme něco použitelnýho našli…   pak jsem dělal porotce ve hře na schovávanou. Pak jsme čuměli na fotbal Sparta – Dukla. Je mi fakt teprve 34?!!

Pondělí 21.4.
Velikonoční pondělí. V osm ráno budíček a místo snídaně pletení pomlázky – ještě jsem si to z dětství pamatoval a upletl jsem suveréně nejkřivější pomlázku ze všech. V devět ráno jsme se s tchánem, jeho malým synkem a větším zlatiným bráchou vydali na koledu. Postupně se k nám přidávali další a další koledníci a i když jsme za celý dopoledne obešli asi jen 4  chalupy, tak to „stálo za to“. Whiskey, tuzemáky, březová vodka, pivo, domácí jablkovice, cola a to vše opakovaně a furt dokola a stále znovu… blé. A dotoho samozřejmě mazance, jednohubky, nádivky… No já byl ještě docela v pohodě a těsně před polednem zavřel „zaklopku“ a chytře místo pálenky pil vodu a kofolu. Zlatin brácha Táda zvolil jiný postup a pil jednu jablkovici za druhou, až byl docela v náladě a to takové, že měl odpoledne celkem problémy chodit a mluvit :).  Já jsem se pak snažil svou lehkou podnapilost vyléčit sportem a zadařilo se – s malejma dětma jsem si zahrál fotbal a pak se ještě projel na kole a vypotil jsem to a ani jsem z něj nespadl.  Pak nás k večeru hodní sousedi odvezli domů skoro až před dům a doma jsme vysílením padli. Byly to hezké, ale trošku náročné svátky.

 

Úterý  22.4.

Prosíravě jsme měli ještě dovolenou, a tak jsme se mohli po náročným víkendu náležitě zotavit.  Kolem poledne už jsme byli zotavení, a proto jsme vyrazili na první letošní piknik! Vzali jsme deku, koupili si salátovej oběd a došli do Riegrovejch sadů, kde se moc hezky sedí v trávě a čumí na park, stromy a pražskej hrad v dálce. Abychom se i kulturně a inteligentně pobavili, tak jsme cestou koupili nějaký křížovky a ty nám zkazily náladu a srazily sebevědomí – u každé z několika křížovek, kterou jsme načnuli, jsme dali dohromady chabou polovinu odpovědí… a to křížovka nebyla označena „pro pokročilé“ apod. No nic, pomohla nakonec flaška vína a chytrej telefon…   pak jsme se ještě stavili v rajské zahradě (moc hezký to tam teď je) a U sadu (na nefiltrovaného Velena, což je jedno z mála piv, který Žába ráda pije) a mě čekal na závěr dne ještě poslední úkol – koupit si svůj první květináč v životě, nějakou hlínu a pak doma přesadit sazeničky chili papriček.  Koupil jsem nakonec cca půlmetrovej obdelníkove květináč, 10kg nějaký zeminy a doma s vydatnou žabí pomocí přesadil všechny tři sazeničky do jejich nového příbytku – pokud to neuschne nebo to neokoušou kočky, měli by ze dvou sazenic být bird´s eye papričky a z jedné rostliny tabasco papričky. Uvidíme, pokud se náhodou urodí, určitě se to dozvíte na tomto blogu 🙂

 

Tolik tedy k pěti velikonočním dnům, doufám že jste si Velikonoce užili a neopili jste se tolik!

Luke

 

Aprílové dny

To to letí – už je půlka dubna pryč a já si nestačil ani na chvíli odpočinout v tom shonu a shluku různejch akcí a mé současné chřipky (kterou ale úspěšně přecházim). Kalendář je zas až do půlky Května plnej skoro k prasknutí a tak to mám rád. Minimálně jednou měsíčně teď trávim víkend na chatě a zušlechťuju jí dle svého vkusu a dle potřeby –  hezky se tím zejména na přírodě vyřádim a kromě obligátního sekání trávy (a hadů) mám nejradši plenění keřů a stromů zahradními nůžkami a bez milosti stříhám a řežu vše, co se mi nelíbí nebo co mi překáží. Členové organizace Blackwar by ze mě měli radost :).

Další kapitolou mého současného života je nahrávání kapel – pracujeme na „elektrickém“ albu Špinavých Lůzrů a práce se pomalu ale jistě chýlí ke konci. Lukáš „Lúzr“ je perfekcionista, takže se vokály nahrávaj furt dokola (i když už to prostě líp neumí zazpívat, ale pššššt!) a je to legrace!  Myslim že výsledek bude stát za to.  Dále ještě nahrávám demo uskupení DPH a Vše za 42,- ale to ani za podrobnější zmínku moc nestojí.

Už dlouho jsem zde nepsal o jídle a restauracích – hlavně z časových důvodů jsme v tomhle roce nikam moc často nechodili, ale teď se to konečně snažíme dohnat a navštívili jsme novou Belgickou restauraci Bruxx na Náměstí Míru (hned vedle Vinohradského parlamentu) a byl to příjemnej zážitek – belgická piva (včetně malinového Hoegaardena), belgické jídla (včetně mušlí, hranolek, tataráku atd) a příjemná atmosféra interiéru vinohradského národního domu. Lutyšský salát byl vynikající a žábiny mušle a šneci prý též.  Jediným záporem byla pomalá obsluha, protože bylo narváno.  Každopádně pokud dostanete chuť na belgickou (což je skoro žabožroutí) kuchyni, zkuste to.

Já včera, cestou na koncert, objevil novou hospodu – Podolská Kotva . Na místě bývalé lehce nóbl restaurace Negatif je nyní otevřená příjemná plzeňská restaurace s dobrym pivem, víkendovým grillem a stálou nabídkou české kuchyně. Interiér moderně,  ale vkusně (a vzdušně) zařízen, venku zahrádka pro slunné dny a zkrátka je to zajímavý místo, kam můžete zajít např. cestou z Vyšehradu, který je nedaleko.

Teď v sobotu vyrážíme s bývalým spoluhráčem Radkem a Mňoukem do Pardubic na výlet a pivo a hlavně pokec s místním legendárním hudebníkem nejmenované legendární kapely, která je teď bohužel již méně legendární. Těšim se! A taky se těšim na příští tejden na Kampu a pokud bude ve středu hezky, půjdeme si tam s motolským Jardou po práci zahrát na kytary a dát pár krabičáků, jako správní punkáči :).

A poslední novinka? Budu mít novou beatlesáckou baskytaru! Jelikož už u basy na nějakej čas v Basketles zůstanu, rozhodl jsem se, že bych měl mít originál „hofnerku“ a né lacinou čínskou kopii, kterou mám nyní a tak jsem si objednal novou „cavern“ edici Ignition řady od hofnera. Oproti původní Ignition variantě se tato „cavern“ edice liší jiným umístěním snímačů – zde jsou skutečně umístěny tak, jak je měl Paul McCartney v letech 1961-1963 🙂

328955

 

Tak tolik k Aprílovým dnům (a počasí) a těšim se na májové dny!

Luke

Pivní výprava s Ládikem a Lukyhellem

minulý týden jsem psal, že chci letos navštívit staré pražské pivnice a tak jsme se tuhle středu domluvili s Láďou, že zajdeme k Tygrovi a k Medvídkům. Přidal se k nám i Lukyhell a po   šesté večer jsme vyrazili nejdřív k Tygrovi – tam bylo dle očekávání narváno, tak jsme vzali nejprve za vděk pivovarem „u Tří růží“ v baráku naproti v Husově ulici.

MG_8283

Vařej si tam vlastní pivko a jestli mne paměť neklame nabízí – Světlý ležák, tmavý ležák, americký amber, pak nějakej klášterní speciál a ještě něco…  zasedli jsme, objednali si a já ochutnal Světlý ležák, který byl trošku sladší než jsem zvyklej, ale chuťově dobrej a hutnej. Luky si dal „američana“, kterej mi přišel víc do ovocna a taky chuťově zajímavej

MG_8282

Dopili jsme pivko a chtěli si dát ještě jedno, jenže nás trošku zklamala obsluha, která nás sice po příchodu obsloužila hned, ale po té se 20 minut nikdo u našeho stolu neukázal, takže jsme zaplatili a šli dále.  A kam nyní? Napadl mě Sherlock´s bar v bartolomějské ulici, který jsme nedávno s žábou obdivovali z venku.

MG_8284

Interiér baru je zařízenej velmi příjemně a v šeru (nebo „šeře“?)  se starejma fotkama na zdech, křídovými obrysy mrtvol na zemi a dvěma velkými obrazy Sherlocka Holmese v hlavní místnosti baru. Sedli jsme si ke kulatému stolku a podívali se na nabídku piv – žádné speciality se nekonaj – nabízej Plzeň (0,4 za 40,-), kterou jsme si dali Ládik a já  a černýho Mastera, kterého si dal Luky (a ještě nějakej britskej ale, na kterej nikdo z nás ale chuť neměl)  Přijemně se tam kecalo a vydrželi jsme tam asi hodinu v živé diskuzi nad různými tématy.

MG_8289

Po dvou miniplzních se nachýlil náš čas a rozhodli jsme se dát třetí hospodu – zkusili jsme tedy Medvídky – hlavní restaurace je ale nyní zavřená (rekonstrukce) a tak jsme zapadli do vedlejšího pivního baru a tam se usadili přímo před pípy, abychom byli tzv. u zdroje

MG_8298

Starodávný pivovar U medvídků si i nyní vaří vlastní piva (jejich popis najdete na http://www.umedvidku.cz/index.php/cs/dm-piva/nae-piva) a tak jsme byli zvědaví ,jak se jim to podařílo. Jako první jsem si dal jejich 13ku „Oldgott“ a moc mi chutnala – opět trošku sladší než plzeň, ale výraznější pivní chuť (nebo jak to popsat). Pak jsem zkusil i „Blackgott“ – tmavé pivo, ale to už mi tolik nejelo…   každopádně první pivnici z mého imaginárního seznamu slavných pražských pivnic, si můžu nyní škrtnout.

MG_8292

U medvídků jsme zůstali další hodinu, probrali gaye a medvědy a před desátou večer jsme to zabalili a rozprchli se každý do svého domova.

Tyhle pivní expedice musíme dělat častěji, takže Ládiku, kam vyrazíme v Únoru?

Luke

MG_8296

Včerejší pivní degustace

tak včera jsem se přidal k Láďovi a jeho kolegům a po čase jsme opět navštívili Kulový Blesk u I.P. Pavlova, abychom ochutnali něco z místních dobrých piv.
Na čepu měli 16 druhů – např Viléma 12, Břevnov Abbey Ale 17, Únetickou 12, Hendrycha 13ku či grepový Chipper.

Já osobně jsem ochutnal 2x Rebela 12ku – ten mi chutnal nejvíce. Zklamáním byl až příliš ovocnej Apollo Galaxy 13 (pivovar Matuška). Břevnovskej Abbey Ale byl už docela silnej a Hendrych 13 byl na mě už dost hořkej, ale pitelnej. Rebel byl tedy jasnej vítěz. Co pil Ládik už si nepamatuju, vim že si ale pochutnával na Uněticích.V kulovým blesku uměj také dobře připravovat různé pochutiny k pivu a velmi mi chutnala jejich Pivní pomazánka.

V osm večer jsme se pak přesunuli naproti našemu baráku do Pivovarského domu, dali jsme si místní pivko (já konkrétně jejich pšenici), dorazila i láďova kolegyně Zuza a vyprávěla o Maroku, my jsme zas kecali o všem možným a kolem desáté večer jsme se rozloučili. V pivovarským domě tentokráte nebyl vůbec sladovej smrad (když tam totiž zrovna vařej pivo, nedá se tam skoro dejchat) a pivo bylo po těch všech hořkejch speciálech z kulovýho blesku příjemně nasládlé a výtečně mi sedlo na závěr večera.

Napadá mě k tématu piva jedno předsevzetí na letošní rok. Chtěl bych letos postupně navštívit všechny pražské legendární pivnice a hospody. O vánocích jsem byl s Žábou poprvý u Zlatýho Tygra a při té příležitosti jsem si uvědomil, že mám v tomhle velkou mezeru – půl života jsem bydlel v řepákově mimo hospodské dění a na žižkově jsem zas později navštěvoval místní hezké hospůdky – tím pádem mě všechny klasický pivnice na Starém a Novém městě zatím minuly.

Takže chtěl bych se ještě jednou podívat k Tygrovi na víc než jedno pivo, dále pak k Jelínkům, ke Flekům, ke Hrochovi, k Pinkasům,k Vejvodům, k Černému Volovi, do Novoměstského Pivovaru a ještě jednou dám šanci Medvídkům.
S Ládikem a jeho kolegy jsme se také domluvili, že navštívíme rovněž První Pivní Tramway na konečně linky č. 11 na spořilově

Takže doufám, že se knám také někdy přidá některý z Vás, čtenářů! 🙂

Luke

O hospodě

S Alešem jsme zapluli do Titanicu, hospody, která po rekonstrukci místo budějovického piva točí smíchovské.
Při placení nám dvě rozpočítané položky v součtu nedávají výsledek. Aleš na to přišel hned, číšník hned po něm a já až poslední. Platil jsem pivo navíc. Pivo, které ale nikdo neměl a na účtu nebylo. Co teď? Číšník chtěl o něj snížit cenu Alešovi, ale ten nechtěl. Pro číšníka to bylo vyřešené, ale pro mě ne. Já platil pivo za Aleše, které ale neměl, takže jsem ho platit neměl a chci ho. Tak číšník říká, že mi ho přinese. Ale Aleš už má dopito, co tam bude dělat? Říkám, ať nám místo něj přinese dvě malé. Přinesl. Aleš povídá, že dvě malé jsou za jinou cenu. No co. Vypito a jde se.
Číšník měl s námi pochopení. Nebyli jsme Rusové, kteří mu leželi v žaludku a komentoval je. Prý pro ně je ta drahá klobása s křenem. Ale já při tom pivu na ní dostal chuť. Ale co je pro Čechy mi neřekl. Asi nic.
Co my v té Praze vůbec děláme? Tady to patří cizincům a škubačům.
Jedu domů

Ladik

Brunch v Alcronu

jakožto muzikant se s kapelou na různejch akcích častokrát do roka dostáváme k rautům a buffetovým stolům plným jídla – zejména svatby a firemní večírky jsou na tyto radosti  bohaté a nutno říci, že se většinou nedržíme zpět a s konzumací začínáme většinou ještě před samotným koncertem, v průběhu něj (v pauzách) a finálně se přežerem po skončení hraní.Mám tedy jisté základní zkušenosti a přehled co se týká tohoto typu občerstvení.

Včera jsme vyrazili na rodinnej „brunch“ (česky „sňoběd“) v rámci jednoho jubilea a vybrali jsme si restauraci La Rotonde v hotelu Alcron, což máme nedaleko našeho současného příbytku.
Nedělní sňobědy začínají v Alcronu ve 12 hodin a trvají do půl čtvrté a kromě bohaté nabídky jídla atmosféru dotváří pianista a zpěvačka s nevýrazným hlasem (což je dobrý, protože hudba nijak nevyrušuje :)) hrající jazzové a popové standardy.

Na místo jsme dorazili v desetičlenné rodinné výpravě (vesměs slušně oblečení, úměrně k situaci a prostředí), uvítací personál restaurace nám odebral kabáty a uložil je do šatny a následně jsme byli usazeni ke stolu. Nevím proč, ale celkově mě interiér Alcronu připomínal výzdobu krematoria Motol.. no nic.

Sňoběd v Alcronu probíhá tak, že zaplatíte za osobu 1250kč a konzumujete dle libosti z nabídky buffetu. Po přípitku jsem se tedy nedočkavě vydal na průzkum a shledal jsem zajímavým: roastbeef, carpaccio z hovězí svíčkové a také z lososa. Dále těstovinový salát (s cibulkou a bylinkama), nakládaná rajčata a dobré čerstvé pečivo. To tedy tvořilo můj první „chod“.

Restaurace byla oproti našemu očekávání narvaná a výsledkem bylo docela hlučný prostředí, což mi trochu vadilo. Druhým důsledkem byla trochu pomalejší obsluha, která občas nestíhala doplňovat příbory či přijímat objednávky na pití.
Další chod byl ve znamená horkých jídel – na místě byly k dispozici již hotové uvařené „hlavní“ jídla – kachna s knedlíkem a zelím, hovězí stroganoff a těstoviny s rajčatovou omáčkou. Stroganoff se moc nepovedl, byl takovej skoro bez chuti, nicméně vynikající byla kachna i těstoviny.

Začínal jsem být lehce nasycen, musel jsem si dát tedy pivo na trávení a čekal jsem,až zas vyhládnu.  Po té jsem pokračoval sýrem (na výběr bylo cca 6 druhů českých i zahraničních sýrů), kuřecím salátem a další dávkou carpaccia, které mi dost zachutnalo. Záměrně jsme se vyhejbal talířům s mořskejma potvorama, nicméně spolujedlíci nepohrdli bohatým výběrem sushi, krevet, ústřic a nějakejch dalších potvor.

Byly teprv dvě hodiny a začínal jsem mít dost. Po chvilce pivního odpočinku jsem si dal už jen créme brulée, palačinku s marmeládou a kus jahodovýho koláče. To byl již definitivní konec.

Dopíjim pivo a usínám. Musel jsem se jít projít na čerstvej vzduch, abych se trochu probral.

Brunch v Alcronu je myslím povedenej, na můj vkus trochu dražší vzhledem k nabídce (cena je nejspíše vykoupena i „pověstí“ restaurace a jejího šéfkuchaře Pauluse, pod jehož vedením restaurace již 2x získala prestižní michellinskou hvzdu), každopádně si tu myslím každej mlsnej jazyk vybere.

Negativem pro mě byla jen ta zaplněnost restaurace – jako host mám radši podniky poloprázdné :).

Tolik tedy k pondělnímu blognutí o žrádle

Luke

The show must go on…

My way, Summertime, Hallelujah a zmíněná skladba od Queen zazněla dneska v motolském krematoriu na tátově pohřbu a jak se v této skladbě praví, musí se jít dál. Nejdelších 17 minut v mym životě.   Přemejšlel jsem, jestli mám vůbec o tom něco psát, ale jak už jsem několikrát zmínil – beru tenhle blog jako takovej můj (náš) deník a proto si myslím, že sem patřej občas i osobní věci a někdy i ty smutný a tohle je jedna z nich.  Nebudu se moc rozepisovat, ale jsem rád, že Táta ke konci moc netrpěl a i když svině rakovina nakonec (jak to tak bejvá) vyhrála, tak ho nemoc nezlomila natolik, že by nás ke konci třeba nepoznával a bolest se dařilo pomocí morfinu tlumit na „přijatelnou“ míru.  V tom smyslu  mě napadá, že člověk by měl žít co nejdéle, ale pokud se blíží nevyhnutelnej konec, měl by ten být naopak co nejkratší a to se myslim v tomhle případě splnilo. A 74 let neni  moc, ale ani málo.

A další dojmy z pohřbu? Hodně lidí, který jsem neznal – tátovi spolupracovníci, spolužáci, kamarádi, příbuzní a potěšilo mě i několik lidí od nás z Řep z baráku, kde byl Táta v posledních letech předsedou sdružení vlastníků bytů. Dalším zážitkem byl zhruba padesátiletý pán z krematoria, který dnes pohřeb uvedl a ukončil a který mi připomínal Rudolfa Hrušínského ze Spalovače mrtvol – s vlasy ulízanými k poloplešaté hlavě s lehce slizkým pohledem a s rutině nacvičeným „smutným“ výrazem. Jak se asi tváří doma u večeře?

Po pohřbu jsme se přesunuli k Bílému Lvovi na Břevnov, kde jsme v rodinném kruhu ještě zavzpomínali a pak jsme s Žábou vyrazili si dnešek trochu zlepšit,aby se na něj nevzpomínalo jen smutně  – vydali jsme se na pražskej hrad, nějakej dobrej duch nás tajně pustil do Baziliky sv. Jiří, pak jsme se prošli Zlatou uličkou a muzeem brnění (né v ruce, ale zbroje) a objevili jsme novou vinici – u Richtera na hradě, odkud je skvělej výhled po celý Praze a tam jsme si dali něco místního produktu. Když k tomu připočtu to počasí, tak se dnešek vlastně celkově povedl.

A co dál? Bude show pokračovat? No jasně! Já teď posledních 14 dní dost chlastal, takže dneškem to na pár dní přeruším a vyhlašuji několik dní abstinence! Kdo se přidá? 🙂

Luke