TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: RIP

Terry umřel a Blog nám umírá…

já sem skoro nepíšu, Ládik taky ne, nicméně aspoň jsme si našli ve čtvrtek čas na pivko, pokecali vo životě a tak. Mám radost, že už se blíží jaro, už jsme si sedli s Žábou i na zahrádku – minulej víkend v regrovejch sadech už otevřeli tu malou venkovní polodřevěnou hospodu a občerstvení!  Spolu s jarem se blíží i výlet do Bruselu, možná i do Lednice a v květnu chceme dělat chatu a bude i pražské mistrovství světa v hokeji!

V kinech je nyní remasterovanej Pernej den – první film s Beatles z roku 1964 a my jsme vyrazili v sobotu dopoledne do Světozoru a užili si tak na 90 minut Beatlemánii! Ten film pro mě neztratil nic ze svýho kouzla a energie. Pak následovalo obžerství s Ondrou a Káťou, Žába si dala uzené koleno a zapili jsme i Terryho Pratchetta… mimochodem, na něj mám vzpomínku, jak jsme s Lukyhellem a Louem (nebo i s Ashmenem?) jeli na jeho autogramiádu… muselo to bejt někdy v polovině 90. let a ani už nevim v jakým pražským knihkupectví to bylo, ale vim, jak mě štvalo, že ten divnej pán v klobouku se klukům do knížky podepsal a mě paní vykázala s prázdným papírem z fronty na podpisy, protože na knížku jsem neměl :)). Pamatujete si to, kluci?!

S kapelou nám teď přichází hodně koncertů, takže si zde dovolím několik pozvánek:

28.3. od 20:00 s Basketles v Unhošti (to je městečko mezi Prahou a Bezděkovem :))
17.4. s Basketles v Praze  u Vodárny
19.4. slavíme s Psycho Doors revivalem 5 let existence kapely v klubu Vagon!

No a pro ty z Vás, kteří mají čas tento čtvrtek 19.3., tak doražte na palackého náměstí k Vltavě na loď Kristian Marco, kde křtí své album Špinaví Lůzři!

Luke

Odpočívej dlouho a blaze Spocku

R.i.p. Leonard Nimoy . Lou asi jeho nekrolog napíše nejlíp z nás, ale i já chci vzdát hold představiteli vulkánce Spocka ze Star Treku.

Žij dlouho a blaze!

Luke

Ferdinand Havlík

V pondělí měl pohřeb významný český klarinetista a kapelník Ferdinand Havlík (*1928), jehož jméno je nerozlučně spjato s divadlem Semafor, kde působil několik desítek let.

_havlik

Havlík, jehož velkým idolem byl americký klarinetista Benny Goodman, hrál se svým orchestrem už v 50. letech všude možně po Praze a hlavně v hotelích a právě na jednom takovémhle „kšeftu“ si ho všimli Suchý se Šlitrem a nabídli mu místo kapelníka v jejich nově založeném divadle Semafor. Psal se rok 1959. Havlík se svým orchestrem tedy začal doprovázet divadelní představení Semaforu a od roku 1960 se začaly písničky z prvních semaforských her objevovat na deskách a v rozhlase a s tím, jak stoupala jejich popularita, proslavil se i jejich aranžér, Ferdinand Havlík. Ten přišel s nápadem dublovat saxofony ve dvouhlasém aranžmá (hehe  – popisuju to trochu laicky) a zároveň využíval v aranžích tehdy „novou“ elektrickou kytaru v typických akordových rozkladech (C – E – G atd) , Často používal rytmické trioly klávesových nástrojů v aranžích – hezky je to slyšet hned asi v největších „hitech“ té doby  – v písních Pramínek vlasů a Včera neděle byla.  Písničkám S+Š tedy dal na svou dobu vcelku moderní aranžmá a zvuk a tím se zasloužil nemalou měrou o jejich úspěch.

V té době začal sám skládat instrumentální skladby, z nichž mnohé mu v 60. letech vyšly na singlech a EP deskách. Se svým orchestrem hrával i mimo divadlo Semafor, pořádal koncerty a nahrával i složitjější skladby ovlivněné moderním jazzem.

V roce 1970 se, po smrti J. Šlitra, stává hlavním skladatelem divadla Semafor a napsal písničky a hudbu pro velkou řadu jeho her až do 90. let. Mezi nejúspěšnější patří hudba ke hře Kytice, Čarodějky či ke hře Jonáš dejme tomu v Uterý.  V 70. letech je zajímavý sledovat, jak se Havlík – jinak ortodoxní jazzman a swingař – nebál pustit i do rockem ovlivněné muziky (viz loni vydaný 11CD boxset Semafor 1970-1990).

Na starý kolena se pak Havlík vrátil k swingu a se zkušenými muzikanty (např. Vladimírem Žižkou za bicími)  hrával skladby z let 30. a 40. let a i když mu už zdraví  posledních letech nedovolovalo moc hrát, objevil se ještě na oslavě 50 let divadla Semafor v roce 2009.

Pan Havlík byl dle různých knih, které jsem o Semaforu četl, velkej srandista a šprýmař a často se svým spoluhráčem (a výtečným saxofonistou) Evženem Jegorovem dělal různé fórky a legrace svým kolegům. Líbila se mi historka, kterou popisoval Jiří Suchý v jedné ze svých knížek – Semafor byl na zájezdě někde mimo Prahu a po představení šli herci a kapela do místní restaurace na pozdní večeři. Po večeři , kdy se Suchý bavil u stolu se svými kolegy, najednou po chvilce váhání  za Suchým přišel místní provozní a velmi uctivě  mu řekl, že „…si váží všeho, co pro naši kulturu udělal, ale jestli by jim tady ty popelníky mohl prosím nechat?“. Suchý samozřejmě nechápal o cojde a pak si všimnul, že u jeho židle stojí igelitka nacpaná všema popelníkama z restaurace a u vedlejšího stolu se Havlík směje … 🙂

No nic, více než slova Vám o něm řekně jeho  muzika, takže níže si můžete připomenout několik ukázek…

Luke



A ještě jedna ze Semaforu, kde má pan Havlík krásný sólo na saxofon…

The show must go on…

My way, Summertime, Hallelujah a zmíněná skladba od Queen zazněla dneska v motolském krematoriu na tátově pohřbu a jak se v této skladbě praví, musí se jít dál. Nejdelších 17 minut v mym životě.   Přemejšlel jsem, jestli mám vůbec o tom něco psát, ale jak už jsem několikrát zmínil – beru tenhle blog jako takovej můj (náš) deník a proto si myslím, že sem patřej občas i osobní věci a někdy i ty smutný a tohle je jedna z nich.  Nebudu se moc rozepisovat, ale jsem rád, že Táta ke konci moc netrpěl a i když svině rakovina nakonec (jak to tak bejvá) vyhrála, tak ho nemoc nezlomila natolik, že by nás ke konci třeba nepoznával a bolest se dařilo pomocí morfinu tlumit na „přijatelnou“ míru.  V tom smyslu  mě napadá, že člověk by měl žít co nejdéle, ale pokud se blíží nevyhnutelnej konec, měl by ten být naopak co nejkratší a to se myslim v tomhle případě splnilo. A 74 let neni  moc, ale ani málo.

A další dojmy z pohřbu? Hodně lidí, který jsem neznal – tátovi spolupracovníci, spolužáci, kamarádi, příbuzní a potěšilo mě i několik lidí od nás z Řep z baráku, kde byl Táta v posledních letech předsedou sdružení vlastníků bytů. Dalším zážitkem byl zhruba padesátiletý pán z krematoria, který dnes pohřeb uvedl a ukončil a který mi připomínal Rudolfa Hrušínského ze Spalovače mrtvol – s vlasy ulízanými k poloplešaté hlavě s lehce slizkým pohledem a s rutině nacvičeným „smutným“ výrazem. Jak se asi tváří doma u večeře?

Po pohřbu jsme se přesunuli k Bílému Lvovi na Břevnov, kde jsme v rodinném kruhu ještě zavzpomínali a pak jsme s Žábou vyrazili si dnešek trochu zlepšit,aby se na něj nevzpomínalo jen smutně  – vydali jsme se na pražskej hrad, nějakej dobrej duch nás tajně pustil do Baziliky sv. Jiří, pak jsme se prošli Zlatou uličkou a muzeem brnění (né v ruce, ale zbroje) a objevili jsme novou vinici – u Richtera na hradě, odkud je skvělej výhled po celý Praze a tam jsme si dali něco místního produktu. Když k tomu připočtu to počasí, tak se dnešek vlastně celkově povedl.

A co dál? Bude show pokračovat? No jasně! Já teď posledních 14 dní dost chlastal, takže dneškem to na pár dní přeruším a vyhlašuji několik dní abstinence! Kdo se přidá? 🙂

Luke

Vzpomínka na Raye Manzareka

Vždy, když zemře nějakej můj oblíbený muzikant, mě to mrzí, ale chápu, že čas je neúprosnej a bohužel chmurný žnec už řádně zaťal svou rezavou kosu do generace hudebníků 60. let. V pondělí přišla řada i na jednoho z nejdůležitějších lidí v mém hudebním životě a tím byl právě klávesák The Doors – Ray Manzarek.
r-i-p-ray-manzarek-of-the-doors-0

Vlastně až do devatenácti jsem o něm vůbec neslyšel, ale jedna dobrá duše v mém prvním zaměstnání mi nahrála bestofku Doors a já tý muzice postupně propadl a kromě několika grungeovejch měsíců jsem pak poslouchal Doors asi 5 let skoro denně, přirozeně tak navazujíc na mou předchozí Beatles-mánii. Ray Manzarek mi jako první ukázal, že klávesy se mohou výrazně prosadit i v rockové kapele a hlavně díky němu jsem se začal víc zajímat o hru na piáno. Pak už to šlo samo – první kapela a s ní první koncerty (na nichž jsme od Doors hráli asi 4 písničky) a rozjelo se to…

Na Rayovi se mi líbil jeho optimismus a taková pozitivní aura, která z něj z v rozhovorech nebo při koncertech vyzařovala. Vždycky mluvil zpola zasněně, používal méně obvyklé či psychedelické výrazy a rád se dál unášel na vlně psychedelie, kterou se svou kapelou pomáhal tvořit i bořit. Není proto divu, že Ray Manzarek byl můj nejoblíbenější člen The Doors a jeho styl hry na klávesy mne v mnohém inspiroval a inspiruje doteď. Nebyl to rozhodně žádný virtuoz – jeho klávesové party jsou často až trapně jednoduché, ale právě to, jak dokázal z relativního minima vytěžit maximum a také cit pro aranž a rytmus, z něho udělal jednoho z nejdůležitějších klávesáků moderní rockové historie. Je také jedním z těch, jejichž zvuk a styl téměř okamžitě na nahrávce poznáte, i když třeba zrovna nevíte, že se jedná o nahrávku Doors. Ve spojení s texty a hlasem Jima Morrisona, kvílivou kytarou Robbieho Kriegra a neklidnými bicími linkami Johna Densmora byli Doors přímo ukázkovým příkladem čtyř individualit, které se dokázaly shodnout a vytvořili(y) nesmrtelnou muziku.

Po smrti Jima Morrisona se kapela nerozpadla a zbytek Doors se pokusil začít znovu . Na albech Other Voices a Full Circle právě dostali velkou příležitost Ray a Robbie a z Raye se tak stal na chvíli kromě klávesáka i zpěvák a nevedl si špatně – album Other Voices (což byla shodou okolností jedna z prvních LP desek, kterou jsem si koupil) považuju za opravdu povedené a je tam řada dobrých písniček. Veřejnost ale The Doors bez Morrisona nepřijala a kapela se v roce 1972 definitivně rozpadla. Právě desku  Other Voices jsem si v úterý večer doma pustil, abych aspoň na chvíli zavzpomínal na Raye a vybavil se mi taky pražský koncert z roku 2011, který jsme s Žábou měl i to štěstí vidět (více o tom píši zde), na kterém byl Ray v plné síle a spolu s kapelou odehráli povedené vystoupení.

S naším Doors revivalem na Raye také v brzké době zavzpomínáme a já se budu snažit na klávesy hodně cvičit, aby si Ray tam nahoře nemusel zacpávat uši 🙂

Takže Rayi, díky za všechno a pořádně to na tý „druhý straně“ rozjeď a až taky dorazim, ukážeš mi,jak se vlastně správně má hrát Touch me! 🙂

Luke

 

 

 

 

Když zemřel T.G. Masaryk (1937)

masaryk1937_01

Před 75ti lety, 14. září 1937, zemřel v Lánech první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Pro národ to tehdy byla velká rána, která jakoby předznamenala následující temné roky naší minulosti.

Již 2. září noviny oznámili, že TGM Vážně onemocněl, 11.září upadl do kómatu a o tři dny později, ve 3:29 ráno, zemřel.

Po té bylo tělo TGM nabalzamováno a dva dny vystaveno v Lánském zámku, který nakonec 17. září naposledy opustil, tentokráte prezidentským vozem směrem do Prahy.

V praze byla rakve s ostatky položena na katafalk v plečnikově sloupové síni na pražském hradě a dne 18. září v 9hodin byl otevřen přístup veřejnosti a Masarykovi se poklonilo cca 12000 občanů.

masaryk1937_02

Státní pohřeb začal dne 21. září. Nyní cituji ze stránek obce Velatice:
“Poslední triumfální cesta Nesmrtelného byla zahájena 21. září v 10 hodin, kdy rakev zahalenou státní vlajkou přenesli generálové na katafalk na hradním nádvoří, kde na tribunách zaujali svá místa oficiální hosté a představitelé celého světa. President doktor Eduard Beneš přednesl smuteční projev k zvěčnělému presidentu Osvoboditeli. Pěvecké sdružení pražských učitelů zapělo smuteční sbory Svatý Václave a husitský chorál Kdož jste boží bojovníci. Když hradní stráž vzdala mrtvému poslední poctu, generálové odnesli rakev na dělovou lafetu. Za dunění dělových výstřelů vydal se pohřební průvod na cestu Prahou, dlouhou přes 7 kilometrů.
V čele průvodu jel na koni armádní generál Syrový, za ním jeho stráž. Následovaly vojenské delegace všech vojskových těles československých pluků s prapory, praporci a standardami, tři čety československé revoluční armády, četa sokolů ze sokolské jednoty, jejímž členem Masaryk byl. Za jedním praporem pěšího pluku 5. T.G. Masaryka byly neseny prapory pluků nesoucích jméno Masarykovo. Před rakví kráčela hradní stráž v historických legionářských uniformách. Na dělové lafetě tažené šestispřežím spočíval rakev s ostatky prvního velitele presidenta Osvoboditele. Jen šest prostých vojínů se skloněnými hlavněmi pušek tvořilo její doprovod. Za rakví kráčel z členů rodiny zesnulého presidenta jeho syn, vyslanec Jan Masaryk a dva vnuci presidentovi. Za nimi šel president republiky doktor Eduard Beneš. Za nejvyšším představitelem státu ubírala se skupina zástupců hlav cizích států, naši ministři a členové Národního shromáždění, zástupci církví, vysokých škol, starostové měst a legionáři v počtu 25 tisíc. Průvod uzavíralo vojsko. Po obou stranách ulic, kudy průvod se bral, tvořily husté špalíry spolky, žactvo a účastníci pohřbu.
Místo posledního rozloučení Prahy s Velikým mrtvým byli u Wilsonova nádraží. Dělo zastavilo před vchodem do nádraží. President republiky Beneš stál po levé straně děla. Útvary československé branné moci a legionáři pochodovali před mrtvým Osvoboditelem, aby tak vzdali poslední poctu velikému vůdci. Po defilé odnesli legionáři rakev do nádraží a uložili ji na smuteční vůz vlaku, který odvezl tělesnou schránku presidenta Masaryka do Lán, kde byl konán tichý pohřeb na lánském hřbitůvku za účasti jen úzkého kruhu oficiálních hostí. Po 19 hodině po přečtení žalmů žižkovského kazatele, za zpěvu státní hymny a rachotu letadel byl v největší prostotě pohřbíván muž, který vybudoval stát.
President T.G. Masaryk byl pohřben na hřbitově v Lánech proto, poněvadž si přál odpočívati po boku své milované choti Charlotty. Byl uložen do nového vhodně upraveného hrobu. Vedle jeho rakve byla uložena rakev s pozůstatky jeho drahé choti. V den pohřbu měly všechny školy v republice prázdno. Obchody byly po celý den zavřeny, detailní jen od 10 -14 hodin. Také továrny toho dne zastavily práci; některé celý den. Po dobu pohřbu byla na prostranstvích instalována rozhlasová zařízení, aby dělnictvo a občanstvo mohlo vyslechnouti průběh pohřbu. I venkov omezil své práce v době pohřbu na nejnutnější. Státní smutek trval 6 neděl. V této době konaly obce a spolky smuteční schůze. “

Nutno ještě trochu uvedenou informaci opravit, že smuteční vlak, který vyjel v 15:15 z Wilsonova (nyní Hlavního) nádraží, nejel přímo do Lán, ale do Stochova, kam tehdá dorazil v 17:23 a kde je nyní i pamětní deska.

image009

Z Wilsonova nádraží vyrazil vlak přes železniční stanice Praha – Smíchov, Praha – Jinonice, Řepy, Hostivice, Jeneč, Unhošť, Kladno a Libušín
O smrti T.G. Masaryka tehdy psal i americký časopis Life.

Luke

 

 

Když zemřel Jim Morrison….

Charismatický zpěvák kapely The Doors, Jim Morrison, zemřel 3. července 1971 v ranních hodinách v pronajatém bytě na rue Beautreillis v Paříži.  O pár let dříve, ještě jako student kalifornské UCLA točil experimentální filmy a právě tam se seznámil s Rayem Manzarekem, budoucím spoluhráčem a klávesistou. Spolu pak založili kapelu The Doors, která v roce 1967 zazářila s hitem „Light my fire“ a která se téměř přes noc v Americe proslavila. Po úspěšném roce 1967 přišel rok 1968 a s ním velká turné po stadionech (spolu s The Who) a objevily se i první problémy – Jim často a hodně pil a na jednom z koncertů začal po předchozí potyčce urážet policajty a skončil na noc v „chládku“.

2924439521_e56eafbe86

Vážné problémy ale přišly až v roce 1969 při březnovém koncertu Doors v Miami – Jim přiletěl opilej a s tříhodinovým zpožděním, na podiu nadával, nesrozumitelně pokřikoval a nakonec se tam údajně obnažil (což ale nebylo později u soudu prokázáno) – z toho se stala tehdy docela aféra a během pár hodin pořadatelé postupně zrušili celé zbývající turné  Doors a kapela si ten rok skoro nikde nezahrála (ani na legendárním Woodstocku) Až v roce 1970 vyjela opět na velké turné a Jima začalo čim dál víc bavit blues, což bylo slyšet i na albu Morrison hotel a zejména na posledním albu LA Woman, které vyšlo na jaře 1971. Tou dobou už byl Jim v Paříži a se svou přítelkyní Pamelou si užíval života ve francouzské metropoli – hledal inspiraci pro svou poezii…

jim1971may
Jedna z posledních fotek Jima a Pamely z června 1971

To se mu ale moc nedařilo, spíš stále hodně pil,  udělali si s Pam výlet do španělska, Jim už měl ale v tý době zdravotní problémy (neustálý kašel apod.) a místní doktor ho varoval, že pokud nepřestane pít, moc dlouho žít nebude. Jim varování ignoroval a večer 2.7. šli nejprve s Pamelou na večeři, tam se prý  pohádali, Jim pak šel do kina, večer se vrátil domů a v noci opět prý dostal záchvat kašle. Pamele řekl že si jde dát teplou koupel, napustil si vanu a tam ho  ráno Pamela našla mrtvého.

Pohřeb byl uskutečněn až 7. července za účasti Pamely, managera Doors Billa Siddonse a několika svědků a Jim byl pohřben na slavný hřbitov Pére Lachaise, kde leží do dnes.

Zpráva o Jimově smrti  se v americkém tisku objevila až v pátek 9. července

 

Pokud Vás Jimovy poslední dny v Paříži zajímají blíže, podívejte se na web: http://www.oocities.org/sunsetstrip/palladium/1409/quietday.htm

Pařížská „La Morgue“

 The Morgue at Paris. The Last Scene of a Tragedy.

NO, for I ’ll save it! Seven years since,
I passed through Paris, stopped a day
To see the baptism of your Prince;
Saw, made my bow, and went my way:
Walking the heat and headache off,
I took the Seine-side, you surmise,
Thought of the Congress, Gortschakoff,
Cavour’s appeal and Buol’s replies,
So sauntered till—what met my eyes?

Only the Doric little Morgue!
The dead-house where you show your drowned:
Petrarch’s Vaucluse makes proud the Sorgue,
Your Morgue has made the Seine renowned.
One pays one’s debt in such a case;
I plucked up heart and entered,—stalked,
Keeping a tolerable face
Compared with some whose cheeks were chalked:
Let them! No Briton ’s to be balked….

I dnes zůstanu v Paříži – při četbě starých monografií o Paříži jsem narazil na zmínky o la Morgue – chtěl bych ji tedy věnovat dnešní morbidnější příspěvek.   Básník Robert Browning, autor výše uvedených veršů,  nebyl sám, koho paříšká „Morgue“ (márnice) zaujala – i náš Jan Neruda o ní píše ve svých Pařížských obrázcích (napsáno v 60. letech 19. století).
morgue01

Pařížská Morgue byla otevřena v roce 1864 a až do roku 1924 v ní byly každý den vystavovány neidentifikované mrtvoly, které vyplavila Seina a nebo které byly nalezeny v pařížských ulicích. Z místa se časem stala morbidní atrakce pro místní a každý den údajně márnici navštěvovaly stovky lidí, z nichž většina přicházela ze zvědavosti, ale byli i tací, kteří pohřešovali někoho z rodiny a doufali (či spíše vlastně asi nedoufali), že jej v márnici naleznou.

340226515_0eb05e979a

La Morgue se nacházela na ostrově Il de cité, hned za Notre Dame (dům byl ale již dávno zbourán) a byl doslova několik kroků od Seiny, ze které pocházela i drtivá většina vystavených nebožtíků – byly to nejčastěji sebevrazi, oběti vražd a nehod.

O Morgue se psalo i u nás, např. ve fejetonech našich deníků: (klikněte pro zvětšní)

parizskamorgue1903Během let provozu se často objevovaly hlasy po zrušení této „veřejné“ márnice, avšak až do začátku 20. let fungovala za neutuchajícího zájmu pařížanů

A tady na snímku je vidět, kde přesně La morgue stála:

cartes-postales-photos-LA-MORGUE-PARIS-75009-5084-20070929-7m2l0d7r7p0d4u8b2l9k.jpg-1-maxi

paris_morgue

Luke

Život „Muže v ohni“ pohasl

Je tomu asi rok, co jsem si řekl, že na každý film od Ridleyho Scotta a Tonyho Scotta půjdu do kina. Je to totiž vždy velkolepá podívaná. Ne, že by se jim úplně všechny filmy povedli, ale pokud mají kvalitní scénáře, dokáží natočit film, který je nabitý energií. Na Prometheovi Ridleyho Scotta jsem byl, na film Tonyho Scotta se už nedostanu.

Co vedlo Tonyho Scotta k sebevraždě se možná dozvíme časem, až policie zveřejní obsah jeho dopisu na rozloučenou. Jisté je ale jedno: žádný další skvělý film už nenatočí a to je zatraceně škoda. Skoro jako kdybych cítil to vakuum, které po něm zůstalo. Tu prázdnotu, která spaluje všechnu tu zábavu, která už nevzejde od jeho režisérské židle. Šok vystřídal zmar a ten zase smutek.

Tony Scott byl v prvé řadě mimořádně nadaný a zručný režisér, který dokázal točit filmy strhujícím způsobem. Vždy dokázal svým filmům dát pořádnou šťávu, která diváka vtáhla do děje, a prostrkala ho celým příběhem jako při jízdě na nějakém megatobogánu. Dokázal to už v Top gunu, který měl díky němu tu neopakovatelnou atmosféru, při které se všem teenagerům v osmdesátých letech rozklepala kolena a začaly slintat blahem. Akční filmy se staly jeho doménou, a rychle následoval Policajt z Beverly hills 2, další stylově osmdesátková jízda, a potom především Poslední skaut. Tohle je jeden z mnoha úspěšných filmů, na které se během vzpomínkových zpráv na Tonyho Scotta zapomíná. Přitom by se o něm mělo mluvit hned na prvním nebo druhém místě. Poslední skaut s Brucem Willisem. Legendární hláškami prošpikovaný Poslední skaut. Přesně tak, byl to právě Tony Scott, kdo ho natočil.

Jsou tu ale i další filmy, o kterých neprávem nepadlo ani slovo. Je tu Fanatik, film ze sportovního prostředí, kde Tony Scott režíroval Roberta de Nira. Zapomenout nemůžu na Nepřítele státu s Willem Smithem a Geneem Hackmenem a rozhodně ne na takovou lahůdku jako je Spy game. Herecký koncert Roberta Redforda a Brada Pitta, který je plný neočekávaných zvratů a rozuzlení. Určitě doporučuji ke shlédnutí. Ovšem nejlepší film Tonyho Scotta je podle Quentina Tarantina… a mě… zcela jednoznačně Muž v ohni. Tarantino o něm prohlásil, že je „drsný jako peklo“. A má pravdu. Dvorní herec Tonyho Scotta Denzel Washington ztratil to jediné, co mu dávalo smysl žít, a tak se rozhodna zmasakrovat mexickou mafii. Možná vás napadne, že je to strašné klišé, ale já ihned musím odporovat: ne v podání Tonyho Scotta. Vizuálně strhující a přesvědčivá režie v kombinaci s brilantním herectvím Denzela Washingtona dělá z filmu lahůdku.

I když některé filmy třeba nebyly tolik úspěšné, rozhodně stojí za shlédnutí. Ať se podíváte na csfd.cz nebo na imdb.com na jakákoli film Tonyho Scotta, vždy u něj bude zářit vysoké hodnocení. Pro zajímavý styl a nevšední postavy mám třeba rád Domino, pravdivý příběh o modelce, která se dala na dráhu lovce lidí. A potom také De ja Vu, kde Tony Scott zavítal i na pole sci-fi a svůj thriller tak obohatil o další úroveň. Zde měl podporu v dobrém scénáři a jako vždy… Denzelu Washingtonovi. De ja Vu je výborná časovka. Únos vlaku 1 2 3 možná není nikterak převratný film, ale za to to je precizně natočený akční thriller. Posledním filmem Tony Scotta se stal Nezastavitelný, kde musí hlavní hrdinové zabrzdit neovladatelný vlak plný toxického materiálu. V budoucnu chtěl natočit Top gun 2, ale tento projekt zůstal pod Vincent Thomas bridge.

Tony Scott si svůj osud určil sám jako hlavní hrdina Muže v ohni. Dost možná, že tento film byl i jeho nejvíce osobním. Podívejte se na nějaký jeho film. I když je mrtvý, žije dál.

 

LOU

 

Nora Ephron (1941-2012)

Je to zvláštní, jak se některý zprávy k nám v době internetu pořádně nedostanou a nebejt kamaráda Míry na facebooku, nevěděl bych ani, že koncem června zemřela na leukémii režisérka, novinářka a scénáristka Nora Ephron.

Pocházela ze scénaristické rodiny, v 60. letech pracovala krátce v Bílém domě pro J.F. Kennedyho, pak jako novinářka a v 70. letech, když byla vdána za novináře Carla Bernsteina (ten co odhalil s Woodwardem aféru Watergate),  jim pomáhala na scénáři k filmu „Všichni prezidentovi muži“ (byť její verze prý nakonec použita nebyla). První scénáristický úspěch zažila až v roce 1989 s filmem „Když Harry potkal Sally“  a tenhle typ romantických komediálních filmů jí (stejně jako herce  Toma Hankse a Meg Ryanovou) proslavil. V 90. letech pak natočila další „klasiky“ tohoto žánru – „Samotář v Seattlu“ a „Lásku přes internet“ (obojí opět s dvojicí Hanks/Ryan). Po roce 2000 stojí určitě za shlédnutí „Moje krásná čarodějka“ a naše oblíbená Julie & Julia, což byl bohužel pro Noru poslední film.

Je škoda, že už nestihne napsat víc takovejch filmů, připadá mi totiž, že  chytrejch komedií se dneska  už moc v americe netočí…

Luke

Učitelka Volková ze ZŠ

už není mezi námi

Na škole visí černá vlajka, u spitfiru svítí svíčky, v rámečku fotka paní učitelky Volkové. Zemřela 27.1.2012 ve věku 68 let.
Pamatuji si jí jako přísnou tělocvikářku a matně i jako učitelku za katedrou, která nás dusila. Doufám, že mi jí kluci z TV VONA připomenou. Mám teď v hlavě úplně vymeteno.
Jako učitelka mi tu zas tak chybět nebude. Její hodiny mi do života nic nedaly.
Jako člověka mi jí samozřejmě líto je. 68 let ještě není tolik let a to, že nebyla přínosem pro mě, neznamená, že tu teď nebude chybět někomu jinému.

Ladik

30 let od smrti Johna Lennona

Dneska uplyne již 30let od násilné smrti ex-beatla Johna Lennona

Rok 1980 byl pro Lennona rokem uměleckého probuzení po pětileté „rodičovské“ pauze a v listopadu 1980 mu vyšlo album Double Fantasy.
Přišlo ale pondělí 8.12.1980.
Pro Johna to měl být den jako ostatní – nejprve fotografka Annie Leibovitz nafotila pro časopis Rolling Stone několik fotografií Johna+ Yoko, mezi nimi i onu slavnou fotografii s nahým Johnem objímající Yoko, pak Lennon poskytnul rozhovor jednomu rádiu a nakonec se kolem páté odpoledne vydali ze svého domova (v budově Dakota v central parku v NY) do studia míchat nějaké hudební nahrávky. Cestou k autu byl Lennon zastaven několika fanoušky s žádostí o autogram, jedním z nich byl mimojiné i 25ti letý Mark Chapman, budoucí vrah, kterému Lennon jeho kopii Double Fantasy též podepsal.


John podepisuje album svému vrahovi…

Těsně před jedenáctou večer se John a Yoko vrátili ze studia a u vchodu do Dakoty byl John Lennon postřelen čtyřmi výstřely ze zbraně Marka Chapmana . Lennonova zranění byla bohužel velmi vážná a při převozu do nemocnice zemřel.

Po celém světě se pak v následujících dnech konaly vzpomínkové akce, v central parku byla na Johnovu počest jeho jedna část pojmenována „Strawberry fields“

U nás, za železnou oponou, se zpráva o Johnově smrti dostala 10.12.1980 dokonce do Rudého Práva
https://i0.wp.com/files.doorsrevival.webnode.cz/200000054-18ae819a89/rp10121980.jpg

a v únoru 1981 vyšel v Melodii článek o Johnovi – můžete si jej zobrazit kliknutím na:
http://bmh.webzdarma.cz/articles/nebe.jpg

Důležitým symbolem odporu proti tehdejšímu totalitnímu režimu u nás v 80. letech byla Lennonova zeď na Kampě, kde se již krátce po Lennonově smrti začali objevovat nápisy, graffitti a symbolický „hrob“ Johna Lennona. U této zdi se každoročně 8.12. schází nejen příznivci Lennona a Beatles a nejinak tomu bude i dnes.

Já jsem tam letos vydám, byť jen na chvíli, protože jsem furt nastydlej a tak pak budu na Johna vzpomínat v teple domova u starejch desek a svařáku.

Luke

Kung-fu: legenda skončila

Bill is dead
V hotelovém pokoji v Bangkoku byl nalezen oběšený David Carradine, který se prokopal do podvědomí diváků především seriálem Kung-fu a Tarantinovým Kill Billem. Už neplatí kill Bill, Bill je totiž dead.

V sedmdesátých letech filmy o kung-fu letěly a jeho postava Kwai Chang Caine (ani jsem nevěděl, že se tak jmenoval) se stala takovým symbolem. Ne nadarmo ho proto obsadil Tarantino do svého bláznivého filmu. Carradine je takový kung-fu symbol společně s Brucem Lee, Jackie Chanem a dalšími. Nutno ale podotknout, že co se týče bojového umění tak na ty druhé dva jmenované rozhodně nemá. K seriálu se ještě vrátil televizním filme a potom seriálem Kung-fu: legenda pokračuje. Pár dílů toho druhého seriálu jsem viděl, ale moc mě to nezaujalo.

David Carradine byl stále aktivní i ve svých 72 letech. V Thajsku, kde se oběsil, právě natáčel film. Jeho filmografie čítá úctyhodných 222 zářezů. Z filmů z poslední doby hraje v Zastav se a nepřežiješ 2.

Pamatuji se na rozhovor s ním, který byl v Cinemě, v čísle s recenzí Kill Billa. Ten rozhovor vyzníval z jeho strany velmi depresivně. To je podle mne také důvod, proč si vzal život (ale může to být všechno klidně jinak).

LOU

vražda na Žižkově

aneb něco z historie….

Už je to delší dobu, co mě na olšanských hřbitovech zaujal tento hrob, resp text na pamětní desce – snad ho přečtete i z této fotky:

IMG_1334
„Zde odpočívají v Pánu Augustýn, Václav, Marie a Antonín, dítky, které dne 27. října 1861 s otcem Augustýnem Zimmermannem na Žižkově násilnou smrtí svůj život dokonali. Věnuje Karel Moldner“

Dlouho jsem na internetu pátral něco bližšího o této události, bohužel však bez úspěchu. Zkusil jsem to tedy nyní, cca po dvou letech, znovu a hle! V novinách „Hlas Trojky“ (noviny městské části Praha 3) jsem našel následující článek, který zde s dovolením uvedu:

Na naši prosincovou výzvu k napsání kriminální-
ho příběhu, který se nějak pojí se Žižkovem před
sto lety, se jako jediná ozvala MVDr. Bronislava
Svejkovská. Poslala nám velmi zajímavý článek,
popisující tragickou událost, která se stala v ro-
ce 1861 na vrchu Žižkově, nyní Vítkově. Nechej-
me vyprávět dr. Svejkovskou:

Na III. Olšanském hřbitově, v 9. oddělení u ces-
ty, která je rovnoběžná s ulicí Jičínskou, se na-
chází místo, kam byly pohřbeny děti Augustina
Zimmermanna. Zásluhou publikace Olšanské
hřbitovy (J. Lána) víme, jaký text byl napsán na
nyní poškozené tabulce umístěné nad hrobem:
„Zde odpočívají v pánu Augustin a Vácslav, Ma-
ria a Antonín, dítky, které 27. října 1861 s otcem
Augustinem Zimmermannem na Žižkově násil-
nou smrtí život svůj dokonali.“ Jeroným Lána
vysvětluje, že nešťastný dělník A. Zimmermann
po obdržení soudní výpovědi z bytu ze zoufal-
ství zavraždil v onen tragický den své děti, tři
chlapce ve věku 7, 5 a 1 rok, a čtyřleté děvčátko.
Sám pak spáchal sebevraždu. Náhrobní kámen
zakoupil ze soucitu, ač nebyl příbuz-
ným rodiny, kameník Karel Möldner. Modlící-
ho se klečícího andělíčka na náhrobku zaplatila
a dodala obec Žižkov.
První informace o události jsem našla v novinách:
Např. deník Čas mj. uvedl, že
cit.: „… smutný tento čin jest,
jak již bylo praveno, na Žižkově,
a to za zdí, jenž se za známým
letohrádkem na Žižkově táhne.
Zimmermann byl ženat za vdo-
vu, jenž jedno dítko již v prvním
manželství měla. Toto však neby-
lo mezi zavražděnými“. Národní
listy napsaly informace o bydlišti
rodiny (dům č.182/V na Josefo-
vě) a o škole nejstaršího chlapce
(Hlavní škola při kostele sv. Ja-
kuba na Starém Městě). Matka
zavražděných dětí se jmenova-
la Franciska (Františka) a otec
Augustin. Starší chlapec Franti-
šek pocházel ze ženina prvního
manželství s Martinem Sýkorou
a v době tragédie mu bylo 10 let.
Martin Sýkora zemřel dva roky
po svatbě na následky fraktury
hrudní kosti. Po roce se vdova
znovu provdala, a to za Augustina Zimmermanna,
mlynářského pomocníka, který se stal tehdy 3letému
Františkovi Sýkorovi poručníkem. Manželům se na-
rodil rok po svatbě syn Augustin (1854), v roce 1856
chlapec Václav, za rok a půl přišla na svět holčička
Maria a nakonec v listopadu 1860 chlapeček Antonín.
Rodina se několikrát stěhovala a vždy se pohybovala
v blízkosti vltavského břehu, kde se v té době nachá-
zelo mnoho mlýnů.
Osudným dnem byla neděle 27. října. V pondělí,
28. října, našla žena drážního hlídače těla všech pěti ze-
mřelých v prohlubině zdi u bývalé Hrabovy zahrady za
altánem na vrchu Žižkově. Podle novin odvedl otec děti z domu
buď ráno nebo odpoledne. Shodly se na tom, že se na místě činu našly dvě láhve od vína. Vínem otec
děti pravděpodobně omámil nebo uspal, což není jisto. „Za příčinu tak hrozného skutku udává lid peněžní nesnáze a ztrátu bytu… v minulých dnech pozorovati prý bylo na něm velikou těžkomyslnost“, jiné „…že nebylo na něm
nic neobyčejného pozorovati“.

Podle pitevní zprávy zemřely děti následkem vykrvácení z tepen na rukou. Smrtelné zranění provedl
vlastním dětem otec, příčina jeho smrti je stejná. Pohřeb otce i dětí byl stanoven na 31. 10. 1861, pohřební místo: Volšany. Nakonec se pohřeb dětí konal v pátek 1. listopadu 1861 v odpoledních hodinách za účasti mnoha tisíc
osob. Národní listy z 2. 11. napsaly mj.: „…kolem vozu šli ve dvou řadách malí hoši, kteří nesli rozžaté svíce a za vozem čtyry bíle ustrojené družičky nesoucí na poduškách čtyry věnce. JV. Císař Ferdinand Dobrotivý věnoval značnou sumu na vystrojení pěkného pohřbu. Na Volšanském svatém poli byly
všechny děti v jeden hrob pochovány.
Lékaři seznali, žeubohý otec na mysli pomaten byl, jelikož se cizích částek v mozku nalezlo“. O tom, jak bylo naloženo s tělem A. Zimmermanna se noviny nezmínily.
Paní Františka Zimmermannová přežila svoje čtyři
děti a manžela o celých deset let. (kráceno) – Bronislava Svejkovská

Tolik tedy k osudu jednoho hrobu.

 

A ještě drobná zmínka o celé události z Národních listů z 29.10.1861

vrazda29101861

Luke

Zkrocená hora, nezkrocená smrt

Heath Ledger zemřel

Chtěl jsem se před spaním podívat na seznam.cz na poslední zprávy (hlavně na výsledky zápasů) a místo toho na mě udeřila zpráva o smrti tohoto herce. Našla ho masérka, když k němu šla do bytu. Ležel nahý v posteli a všude okolo se válely prášky na spaní. Co vede dvaceti osmiletého člověka, úspěšného herce, otce dcery, k sebevraždě? To jsou otázky, pro které ještě chvíli zůstanu vzhůru.

Heath Ledger se poprvé dostal do podvědomí diváku ve filmu Patriot, kde hrál syna Mela Gibsona. Jeho kariéra se dál rozvíjela filmem Příběh rytíře, který myslím je velmi povedený. Je to odlehčené zpracování rytířských soubojů, plné legrace a We will rock you. Potom následovaly další role (např. Bratři Grimmové) až ho Ang Lee obsadil do Zkrocené hory. Za tento film byl Heath Ledger nominován na Oscara.

Jeho poslední rolí zůstane Joker v již dotočeném filmu Dark Knight. Druhý film o Batmanovi s Christianem Balem je nyní v post-produkci a během roku by se měl dostat do kin. Jisté je jedno: film Temný rytíř bude zahalen temnotou smrti a Heath Ledger nebude moci rozvinout postavu ve třetím filmu, jak měli tvůrci v plánu.

Heath Ledger si poslední dobou prý stěžoval, že je se svým životem nespokojený, že mu připadá, že pouze mrhá časem. Asi někdy ani ty nejzajímavěší role v těch nejlepších filmech světa nedokáží člověka naplnit a dát mu smysl. Všechno je to jenom v nás samých, my jsme strůjci vlastního štěstí a osudu, byť jsme neustále ovlivňováni a utvářeni vším s čím se setkáme a to už od chvíle, kdy ještě v lůně začneme poprvé přijímat informace.

Minuta ticha za skvělého herce.

LOU