TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: svatba

Opět koncertní konec týdne, opět svatba a ukradený doklady :)

Už je to trapně jednotvárný a nebejt Loua a jeho testovacího mobilního okénka, smrskl by se tématický záběr tohoto blogu do muziky, chlastu a kocoviny.

Nejinak tomu bylo tento víkend. Nejdřív jsme ve čtvrtek zahráli s Psycho Doors revivalem v narvaným Kainu, o den později jsme brány pekla s Doors pootevřeli kousek od Sýkořic – v Újezdě u Zbečna na jedné svatební oslavě hippíků.

V sobotu ráno jsme se ale hodili s Žábou do svátečního šatu a vyrazili jsme rozespalí vlakem na Hradec, kde jsme měli přestupovat na další vlak, který nás měl hodit až do Kostelce nad Orlicí, kde se celá sláva konala. Naše rozespání se nám (mi) ale moc nevyplatilo, protože v nestřežené chvíli mi někdo z pověšeného hipstr kabátu (jak by řekl Lukyhell) ukradl peněženku s prachama a hlavně dokladama a kartama.  Asi to byli ti dva smraďoši co seděli na sedadlech za náma…  přišli jsme na to těsně před Hradcem, tak jsem po marném prohledání košů hned přes mobil zablokoval platební karty a v Kostelci nad Orlicí jsme vyrazili na polici nahlásit  odcizení OP, což je překvapilo a tvrdili nám, že se to má hlásit na MÚ v mém trvalém bydlišti…  no nic. Nebudeme si kazit den, Žába vybrala peníze ze svýho účtu a tak jsme si dali k obědu výbornou kachýnku na kosteleckém náměstí a dobře nasyceni vyrazili na třetí hodinu do místního Nového Zámku, kde měl obřad můj kamarád Martin, jehož pražskou rozlučku se svobodou, jsem tu popisoval před měsícem.

Obřad byl venku v krásný zámecký zahradě, trval přijatelnou dobu a nakonec jsme se spolu se všemi svatebčany přesunuli do nedaléké vesničky Vrbice, kde se v Penzionu u rozhledny konala hostina a náš večerní koncert.  Na místě už Vaťák a Vaitík přichystali aparaturu , zprovoznili jsme i místní hudební reprodukční systém a na mě ten večer připadla i role DJ.

Svatba pak pokračovala hostinou, tanci a ve všeobecném veselí jsme někdy kolem půl osmý začali hrát dva cca hodinové koncertní sety, osvěžovali se při tom točeným primátorem, náš bubeník vínem a hosté nás zásobovali slivovicemi, takže ke konci druhé části koncertu už bubeníkovi vynechával kopák, nám občas akordy a mně se pletly struny na base (a to mám jen 4). Lidé byli nadšení, následoval i přídavek a jako třešnička na dortu bylo vystoupení novomanžela Martina, se kterým jsem zahrál dvě jeho písničky, které jsme hrávali v  uskupení The Night strangersThe Letter a Mimozemšťán

My jsme v penzionu nocovali, stejně tak i náš bubeník Tomáš, takže s ním jsme se dále věnovali pití, Tomáš usilovně sháněl cigára a na mě připadla další role – uvádět tombolu. Vyhráli jsme s Ženou Apple Phone (dětský s vodou uvnitř), Čističku vzduchu (malou květinu) a Sadu vrtáků (těstoviny „vrtule“). Byla to sranda.

Pak už se vzpomínky na konec večera rozmazávaj, kecali jsme a chlastali slivku s Jožem a Fabiánem, tancovali jsme na diskotéce a po třetí ráno zavelel ženichův táta k ukončení akce a nás posledních cca 6 statečných se naposledy napilo. Bylo mi zas slušně blbě a hned jsem ale naštěstí usnul.

V neděli v 9 ráno jsem se vzbudil, Tomáš i Zlata byli čilí a balili věci k odjezdu a mě bolela kebule jak střep, žaludek na vodě, prostě menší kocovina. Naštěstí jsme domů nemuseli jet vlakem, Tomáš nás hodil až před dům a po cestě jsme to vzali v Hradci přes McDonald a Cheesburger s Colou pomohl…

Další propařený víkend je za náma, dneska ráno jsem v řepích už zařídil novou občanku, novou kartu v bance, v práci též a teď ještě zbejvá VZP, opencard a Aerokarta. Zasraný zloději!

Tak se mějte hezky

Luke

Reklamy

Náročnej víkend … už zase….

Končila nám dovolená, v pátek jsme se večer vraceli od prarodičů z vysočiny (s taškou plnou cikánské pečeně, česneku a dalších dobrot) a začínal další letní víkend. V pátek mě čekaly ale dvě velké události. Nejdřív jsem vyrazil do Zličínskýho bowlingu, kde Láďa zapíjel dcérku. Přijel jsem docela brzo, na místě byl jen Ashman, David a Zobi se ženou, takže jsem si dal plzeň a poslouchal o chlastacích zážitcích a dalších zajímavostech. Za chvíli dorazil Ládik, Krabkozík, Lou, Lukyhell a další láďovi známí, takže nás nakonec byl slušnej počet. Začalo se zelenat a zapíjelo se a kolem devátý jsme  využili bowlingové dráhy (já tedy ne, protože jsem to nechtěl kazit ani jednomu z týmů). Lou se ukázal, jako správnej mistr, když asi 3x za sebou zahrál strajk! Jestli někdy budu hrát bowling, chci Loua do týmu!

Pak mi psal Martin, bývalej spoluhráč z jedné z mnoha bývalých kapel, že má rozlučku se svobodou a že už jsou v Rock Café a čekaj, až se k nim připojim. Kolem půl jedenáctý jsem tam byl a kromě Martina a jeho tří kamarádů (všichni, včetně oslavence, původem zo slovenska, tak si dokážete představit ten splávek) tam byla i slečna jednoho z nich, což je sice na rozlučkách nezvyklé, ale ukázalo se to později během večera jako výhoda, protože dobře znala prahu a pražské kluby a navigovala nás. V Rock café padl jameson a pak druhej a třetí a vyrazili jsme do Popocafepetl někam ke staromáku (nebyl to ten u kampy) a tam už bylo narváno, hrál DJ, muzika a kluci i já jsme byli v solidní povznešené náladě, takže „parket“ (dá-li se to tak nazvat) patřil nám a „děvčice“ (jak na východě řikají) nám radši uhejbaly z cesty. Pamatuju se, že jedný jsem tam dal omylem menší pěstí, když jsme skákali a tancovali, naštěstí se tomu zasmála.   Přišel čas na cuba libre a další drinky a nakonec asi po hodině Jožo zavelel, že jdem jinam. Mezitím mi Fabián, další z  kamarádů, vyprávěl, že svatby jsou na slovensku velký, trvaj minimálně tři dny a po celou dobu by neměl ženich vystřízlivět. Věřím mu. Trochu se ale bojim, protože na tý Martinový svatbě za tři tejdny hrajeme s bítlsama…  zpět k rozlučce. Po chvilce bloumání jsme narazili na Hooters. Martin uviděl „děvčice“ v malých oranžových kraťáskách a hned tam nadšeně vyrazil a my jej neméně vesele následovali.  Naše doprovodkyně slečnám vysvětlila, že tady mladý pán má rozlučku a jelikož obsluha je v těchto věcech zjevně zběhlá, slečny mu uspořádaly takové malé představení, jehož byl hlavním představitelem.

V Hooters ale už zavírali, tak jsme šli dál. Fabián chtěl pořád do Duplexu a překecal i ostatní, takže jsme pod jeho vedením vyrazili na václavák k Duplexu. Už jsem si chystal dvě stovky na vstup, ale Fabián pořád, že tam zná jednu holku a že nás protáhne zadarmo. Nikdo jsme mu nevěřili, protože byl, stejně jako my, už poměrně solidně opitej, nakonec se ale někomu skutečně dovolal a za chvíli nás už „dvěřník“ vedl kolem tancující slečny k výtahům, které nás odvezly nahoru. Já jsem byl v Duplexu poprvý, tak jsem se těšil hlavně na ten výhled ze shora na václavák. Nahoře jsem zjistil, že terasa je už zavřená, což mi ale nevadilo a přes dvě židle  jsem si na terasu vlezl a než mě ochranka vyvedla zpátky do klubu, jsem stihl aspoň jedno mobilní foto. Tady je ta rozmazaná nádhera:

IMG_20140823_014203

Jinak klub byl nahoře docela plnej, DJ hrál hodně nahlas a mezi lidmi bylo dost málo holek a strašně moc kluků, resp. spíš pánů, kteří ale neměli moc koho „lovit“. Dal jsem si lahvovou plzeň za 60,- (po londýnskejch pivech je to pořád dost levný :)) a s Fabiánem jsem si dal Ouzo, po kterým jsem se málem poblil, jak bylo hnusný. Fuj, jak tohle může někdo pít? Martin pařil, já chvíli taky, mně se už ale solidně motala kebule i nohy a čas se blížil k druhé ranní. Byl čas vyrazit domů. Kluci měli v plánu obejít ještě pár klubů, já se nejistým krokem vydal noční štěpánskou ulicí k našemu obydlí a tam jsem padl spánkem opilce.

V sobotu mě čekalo hraní s kapelou na jedné svatbě a s tím souviselo cestování už kolem poledne. To vstávání… to byla hrůza, hlava bolela jak střep, žaludek „na vodě“.  Lehce to spravila Pizza a láhev coly (mastnota+cukr) a vzal jsem basu a kombo a šel na vlak. Bylo mi šílený vedro a jak tělo spalovalo zbytky alkoholu, tak jsem se šíleně potil. Na nádraží v Kladně jsem se tedy s kocovinou utkal pomocí litru vychlazený vody a po hodině popíjení už mi bylo líp a náš bubeník mě akorát nabral a vyrazili jsme ke Karlovejm Varům. Cestou mi vyprávěl o nahrávání CD jejich druhý kapely a já jsem nemusel nic moc povídat, takže jsem se za ty dvě hoďky dal do kupy a dorazili jsme do restaurace Stará Pošta v Bečově, kde už svatba byla v plném proudu.  Mě však zaujalo logo Chodovaru. „Cože? Oni tu točej Chodovar??“. Pomalu se začínalo moje předsevzetí o nechlastání rozplývat…  pak jsme začali tahat aparát a zvučení a po hodince už jsem to nevydržel a po úvodní cole si dal chodovárek a pak už jsem u něj vydržel až do jedenáctý, kdy jsme odjížděli.

Koncert byl dobrej, Vaťák má už taky Gretsche, takže až na ty plešky, pupky, ksichty a hadry vypadáme úplně jak Beatles!! 🙂

Doma jsem byl zas ve dvě a padl jsem. Abstinenční den byl tedy až ten nedělní a bylo to takové příjemné a vcelku symbolické zakončení naší 14 denní dovolený.

Luke

Ve stínu potopy

Už dlouho jsem nezažil tak vysilující víkend jako právě ten minulý. V sobotu dopoledne se konala svatba Davida a Ivety v krásné Pelléově vile (dozvěděli jsme se, že to opravdu není pojmenované po tom fotbalistovi, ale po nějakém generálovi) v Dejvicích. Obřad sám proběhl rychle a byl příjemný. Snoubenci si řekli ano, následovalo focení a další nezbytné svatební zvyklosti. Vyčerpávající byla až svatební party večer v hotelu Alexander na Bílé hoře. Novomanželé platili veškeré nápoje do 35ti korun a netřeba připomínat, že rumy a zelené se do tohoto limitu pohodlně vešli. Účet tak vesele narůstal a úměrně s ním klesala střízlivost hostů. Pro dokreslení atmosféry snad jen uvedu, že Čaroděj dobroděj se hrál s úspěchem dvakrát a pokaždé s tanečním vystoupením (viz. foto).

DSCN4720

Bílá hora je od Řep poměrně blízko, takže první varianta cesty domů bylo jít pěšky. Skýtalo to určité výhody, mezi které by určitě patřilo vystřízlivění. Rychle se však ukázalo, že tuto variantu musíme zamítnout, protože někteří účastníci party byli rádi, že se drží na nohou. AAA taxi potom představovalo jedinou reálnou variantu cestování. Taxík nikdo nepoblil, takže jsme mohli přistoupit k závěrečné fázi cestování – soutěž ve strefování klíčem do zámku. Pět minut na jedny dveře nakonec stačilo.

V neděli hned po party jsem musel jít do práce, což nebylo zrovna nejpříjemnější, ale naštěstí jsem měl službu až od tří hodin odpoledne. Říkal jsem si, že by mohl být v práci klid. Vytrvalý déšť skrápěl Prahu, a tak jsem si říkal, že ani s obyvateli domu na půl cesty nikam nepůjdu a budeme vevnitř sledovat nějaký film. Měla to být klidná směna. Z omylu mne však vyvedla stoupající hladina Botiče, která se drala ze břehu ven.

DSCN4775

 

Když jsem ve tři hodiny přicházel k faře, která je jen několik metrů pod námi, voda se už vylila a pomalu zabírala ulici. Paní farářka (a zároveň vedoucí Domova na půl cesty Maják) koštětem vyháněla vodu do kanálů. Hladina se postupně zvedla. Déšť neustával. Místo klidné směny tak začaly záchranné práce. Všichni obyvatelé Majáku přispěchali na pomoc a začali jsme stavět provizorní zábrany v podstatě ze všeho, co jsem měli po ruce. Čas nás tlačil, protože vody přibývalo. Neměli jsme žádné holínky, a tak jsme museli do vody v botách. Projíždějící státní policisté nás odkázali na městské policisty, kteří měli mít pytle s pískem. Městští policisté nás odkázali na hasiče a hasiči nám řekli, že toho teď mají hodně a dorazí snad za hodinu.

DSCN4771

Obyvatelé okolních domů nám přispěchali na pomoc a také nám pomáhali stavět zátarasy. I přes tři kanály, které u fary jsou, vody stále přibývalo. Kdyby se kanály přeplnili, byl by to jistě konec a voda by se dostala do budovy. Takhle jsme ještě měli šanci. Bez pytlů s pískem to ale nešlo. Někdo nám sdělil, že viděl hromadu s pískem v parku naproti Vršovickému nádraží. Nasedli jsme do aut a vyrazili jsme jedinou volnou cestou. Do dvou aut se vešlo asi deset pytlů s pískem, na kterých jsme nešetřili, což byla chyba, protože jsme je ve dvou sotva unesli. Pokud budete někdy stavět zátarasy z pytlů s pískem, je lepší tolik je nenaplnit a spíš vzít pytlů víc. Váha navíc byla na autech znát. Cesta zpět se protáhla, protože jednu ulici zavřeli policisté kvůli stoupající vodě. Domy blízko Botiče byla zatopeny. Dorazili jsme zpět a začali stavět z pytlů hráz před vchodem.

DSCN4813

Hodinu po nás dorazilo nákladní auto z protipovodňového týmu, které přivezlo další pytle s pískem, takže jsme postupně ohradili celou faru. Nicméně v suterénu už voda začala prosakovat. Nainstalovali jsme čerpadlo a čekali jsme, jak se situace vyvine. Pokud by hladina Botiče ještě stoupla, nemohli bychom s tím už nic dělat. Ze zatopené části ulice se mezitím stala atrakce. Davy lidí se sem chodili dívat a fotografovali si povodeň. Pořád si myslím, že jsme někoho měli postavit na začátek ulice s kasičkou a vybírat vstupné. Prohlídka za sto korun, focení za dalších padesát. Mohli jsme aspoň slušně vydělat.

DSCN4780

DSCN4808

Pořád jsme nevěděli, jak se situace vyvine, a proto jsem pro jistotu každému nařídil, aby si připravil evakuační zavazadlo. Voda už naštěstí nestoupla a naopak začala klesat. Moje směna se prodloužila, protože jsem nakonec zůstal i přes noc a pravidelně jsem kontroloval hladinu. Už v deset hodin večer hladina Botiče klesla pod úroveň břehu a voda z ulice odtekla do kanálu. Botič po celou noc klesal a ráno jeho hladina byla asi metr pod úrovní břehu. Stále však bylo před kulminací Vltavy, takže jsme pytle nechali na místě. Botič se ale už nezvedl. Podle posledních zpráv mohlo za nedělní zvýšení hladiny Botiče odpuštění Hostivařské nádrže a vypadá to, že se celá věc bude vyšetřovat, protože o tom nikdo nebyl informován. Zvýšení hladiny Botiče překvapilo každého, protože k povodni zde nedošlo ani v roce 2002.

Byl to pro mě každopádně vyčerpávající víkend. Po svatební party záchranné práce a potom ještě noc s minimem spánku. A do toho všeho mi začal stávkovat telefon, který se odmítal připojit k síti. Další den se ukázalo, že to bylo sim kartou, která už dosloužila. Je pravda, že za dvanáct let už na to měla nárok. Naštěstí všechna data šla překopírovat na novou simku a ta teď normálně funguje. Poprvé se mi tak už nezobrazuje Paegas, ale T-mobile. Doufám jen, že tento víkend bude klid a snad se Botič znovu nerozlije. Má znovu pršet, tak uvidíme.

 

LOU

V dešti

prší – už zase – ale mně to dneska vůbec nevadí, protože mám lehkou kocovinu a pohled z tramvaje na zmoklý lidi mě naplňuje takovou zvláštní směsicí škodolibosti a spokojenosti. K tomu mi Suchý zpívá Blues o stabilitě…. „…jo mít tak čtyři nohy – to by se to stálo!“ a já s ním souhlasím. Dneska to tedy vypadá na abstinenční den. Z kabátu ale ještě trochu cejtim včerejší mastnotu z burgerárny „Dish“, kam jsme s přáteli vyrazili a nacpali se výtečnými hamburgery, unětickým pivem a dorazili se pak slunným sicilským vínem v jedné nedaleké vinárně. Žába si taky včera usmyslela, že ze mě udělá civilizovaného člověka a ošatila mne zas na rok dopředu, tak snad nebudu za měsíc v provánc dělat ostudu, n’est-ce pas?

V pátek ale vyšlo počasí o něco lépe a my byli s Žábou na grébovce zavzpomínat na naší loňskou svatbu, dali jsme si víno ve viničním altánu, kafe v pavilonu, pak margaritu v Las Adelitas, martini v Aeru a zakončili den menší večeří v Personě na Žižkově. Grébovka je letos stále rozkopaná, ale tentokráte vrchní část  a cesty u jeskyně Grota, takže nezávidim letošním svatbám cestu k altánku… dolejší část parku je ale už krásně opravená –  Žába hned vyzkoušela nové dětské hřiště a všechny jejich atrakce  :).  Celkově bude park za pár let, po dokončení rekonstrukce, opravdu pěknej.

Zmíním se ještě o sobotním večeru v klubu Vagon a pravidelnému koncertu skupiny Professor, který se nesl v trochu smutnějším duchu a to i kvůli vzpomínce na jejich nedávno zesnulého býv. baskytaristu Gustava. Professoři si jej v polovině koncertu připoměli dojemnou slideshow z fotek z celé jeho muzikantské kariéry a i já jsem si vybavil mé návštěvy na Opatově před více než… no hodně lety, kde tehdá kapela Professor pravidelně hrávala. Právě na jejich tehdejších koncertech jsem měl to štěstí potkat spousty lidí a kamarádů(a taky mou současnou kapelu) a Gustav mě vždycky bavil svým klidným výrazem a i když si moc nelámal hlavu s věrným napodobováním basových linek originálních skladeb, tak měly koncerty výtečnou atmosféru. I tento sobotní koncert ve Vagonu se povedl a i když jsem neměl moc náladu na paření, nakonec jsme si se známejma docela zatancovali a před půlnocí vyrazili domů.

Takto tedy vypadal další náš víkend-  ten další bude chatový a jak znám své štěstí, bude opět lejt  a navíc se přidá i velká zima a možná i mlha či sníh. No nic – budu připraven – dnes jdu zakoupit 12letý rum Diplomatico reserve  a budeme se tam kdyžtak interně zahřívat 🙂

Luke

Dojmy z Paříže

ještě před přesunem blogu se zde podělím o několik cestovatelských zážitků

Muj milý deníčku, dlouho jsem ti nepsal. Jaro už končí, pomalu začíná léto a já ti tu chci napsat pár dojmů z Paříže, kde jsme teď 10dní byli s Žábou na svatební cestě. Žába se mnou po svatbě nemluvila (bacil ji připravil o hlas) a já byl taky nachcípanej, takže jsme oba jeli jako marodi, což se ale naštěstí brzo změnilo.
Vyrazili jsme autobusem (musel jsem ale dlouho překecávat nevěstu, protože letadla moc nemusim) a do Paříže dorazili v Pondělí 28.5. v poledne a rovnou v den, kdy mají francouzi jakýsi církevní svátek (oni ho tedy měli již den předem, ale údajně pokud je ve Francii svátek o víkendu, drží se rovněž i následující pracovní den – prostě lenoši to jsou) a proto bylo skoro všude zavřeno. Tohle je pro Francii asi docela typický – v neděli mají např. obchody otevřeno jen dopoledne a v neděli odpoledne si v Paříži toho moc nenakoupíte.

Po příjedu k nádraží Gare D´Est jsme se přesunuli k našemu hotelu u metra Jourdain ve čtvrti Belleville.

V Bellevillu se míchají různé etnika – od arabů, černochů, přes asiaty až po klasické francouze a samozřejmě i turisty a v ulicích je to samé bistro, prodejci zeleniny, boucherie (řeznictví), boulangerie (pekařství), prádelny a sem tam supermarkety. V ulicích uvidíte proudy lidí směřující bůhví kam, kteří se proplétají mezi stovkami mopedů (ty jsou v Paříži hodně populární stejně jako klasická kola) a aut.

Někde jsem četl, že Belleville je takový pařížský Žižkov – něco na tom je, i když oproti Žižkovu je Belleville nepoměrně živější, různorodější, ale obě čtvrti mají punc domova běžných „pracujících“ lidí.

Hotel La Perdix Rouge stál hned naproti kostelu na Jourdain (našestí zvony bily jen přes den) a po ubytování jsme hned vyrazili na piknik – oblíbenou to činnost místních i ve francouzské metropoli. Koupili jsme si tedy obligátní bagetu, sýry, víno a další nezbytnosti a vyrazili do „Parc des Buntes-Chaumont“, který jsme měli nedaleko. Jelikož byl, jak jsem zmínil, svátek, bylo v parku doslova narváno. Hlava na hlavě a všichni se bavili, jedli, někteří hráli karty, fotbálek a další. Tenhle park je jeden z největších v Paříži a jeho hlavní zajímavostí je jezírko, v jehož prostředku se tyčí asi 60ti metrová skála, na které je udělaná hezká vyhlídka.

U Pařížských parků bych se na chvíli zastavil – v Paříži jsou parky doslova na každým rohu – aspoň tak mě to přišlo – pro nás je ale nejzajímavější to, že skutečně každej park, který jsme viděli, byl vzorně udržovanej, čistej, dost z nich obsahuje toalety, čisté lavičky a zastřižené trávníky. Není tedy divu, že řada pařížanů využívá parky v polední pauze na oběd (tu mají narozdíl od nás 90ti minutovou) a kromě mnoha studentů není vzácností vidět sedět na trávě i businessmany v oblecích.

MHD

Druhý den jsme si koupili lístky naMHD a vyrazili do centra. V Paříži má MHD několik součástí – samozřejmě je tu jedna z nějvětších světových sítí Metra (14 linek s cca 300 stanicemi), pak jsou to autobusy a vlakové spoje RER, které obsluhují kromě paříže i bližší předměstí. Členění MHD je podobné jako u nás do zón a lístky do centra, které pro běžné cestování po Paříži stačí, lze (vyjma jednorázových) koupit i na 3 a 5 dní (21Eur / 31Eur na osobu) a měsíc . Vtipnej je automat na tyhle jízdenky – vše se už totiž vyřizuje přes něj a tak se nelekněte trochu nepřehledného ovládání.

My nejvíc využívali Metro, ale zkusili jsme si i autobus (v rušnějších dnech a ulicích ale počítejte se zácpami) a i RER vlak (takovej lepší Elephant – tady pozor na nástup do správného vlaku)

Jelikož náš hotel u Jourdain byl na metro lince 11, nejvíce jsme využívali tuhle linku a do centra (na Chatelét) to bylo metrem z hotelu asi 12 minut. Musím říct, že orientace v Metru i v přestupních stanicích je velmi dobře řešená a přehledné značení téměř znemožňuje nějaké zmatky při přestupech.

Francouzština

Je známá věc, že Francouzi jsou hrdý národ a i s tím souvisí to, že jen malá část pařížanů s Vámi bude ochotná (či schopná) mluvit anglicky. Za těch pár dní jsem se tedy od Žáby musel naučit pár základních frází, abych si mohl objednat pivo, víno, poděkovat, říct že neumim francouzsky, zažádat o účet a správně vyslovovat „Bon Jour“ . Ke konci pobytu mi to už myslím šlo docela dobře:)

Prachy

V Paříži je draho, ale myslím, že pokud tam člověk jede, neměl by na peníze tolik koukat a neustále si v hlavě přepočítávat „kolik by to asi stálo u nás“. To bych si pak asi ty tři piva za 18 Eur nedával… :). Skoro všude tam už lze platit kartama, dokonce i mojí Maestro kartu (to je taková chudá MasterCard) tam v bankomatech většinou brali. A potěšila i jedna směnárna, kde jsem si mohl rozměnit české koruny na Eura.

Většinu dní jsme tedy trávili chozením a cestováním po městě, propluli jsme se i po Seině, podívali se do Versailles… nemá ani asi smysl vyprávět o pařížských památkách, o nich si můžete fundovaně přečíst třeba na Wiki. Zmíním se tu jen o několika místech, které zaujaly mě – první z nich je určitě Invalidovna.

Muzea

Bývalá vojenská invalidovna nyní slouží převážně jako vojenské muzeum a v samotné Kapli je hrobka císaře Napolena a dalších významných vojevůdců. Ve vojenském muzeu jsme prošli expozice Napolenských válek a pak období 1914-1945.

Kromě vojenského muzea bylo hodně zajímavé Muzeum hudby, kde kromě stále expozice starých a občas kuriózních nástrojů, byla zrovna vystava o Bobu Dylanovi – na ní byla spousta neznámých fotek od Daniela Kramera z období 1964-1966, rukopisy Dylanových písní, jeho nástroje, videoexpozice dobových koncertů aj.

Žába prozměnu chtěla vidět výstavu německého fotografa Helmuta Newtona v Grand Palais, který se proslavil v 60. letech fotografiemi pro módní časopis Vogue a dalšími odvážnými fotografiemi a akty. Tolik bobrů pohromadě jsem už dlouho neviděl.

Pak jsme byli v Pařížském botanickém a zoologickém muzeu u Jardin des Plantes. Nemohli jsme se ubránit kritickému srovnání s naším Národním Muzeem, kde byl jeden opelichaný mamut a zaprášená kostra velryby (dobře, trochu přehánim). Pařížské zoologické muzeum je moderní, obsahuje stovky různých vycpaných či vymodelovaných zvířat, interaktivní průvodce a další vychytávky. Jsem zvědavej, jestli se mu naše Národní Muzeum, po dokončení současné rekonstrukce alespoň trošku přiblíží.

V zahradě u tohoto muzea je botanická zahrada a taky taková malá ZOO (hlavní pařížská ZOO je stále zavřená až do roku 2014). Tahle ZOO vypadá jak z 20. let 20. století – všechny pavilony jsou dost staré, ale v dobrém udržovaném stavu.

Žába se chtěla rovněž podívat do muzea módy, to je ale bohužel až do roku 2013 též zavřené.

Je zajímavostí, že do většiny muzeí mají lidé z EU mladší 26ti let vstup zdarma, takže pokud to ještě stíháte, nezapomeňte si nějaký doklad (OP, pas a) a ušetříte. Běžnej vstup pro dospělé pak bývá v rozpětí cca 7-15 Eur. Jo a v pondělí mají muzea většinou zavřeno.

Zahrady ve Versailles

Jelikož nám na prohlídku Versailles zbylo nakonec právě pondělí, kdy je zámek zavřený, prohlídli jsme si alespoň slavné zámecké zahrady, s fontánami a vodním kanálem. Byl tam docela čilý ruch – zahradníci udržovali keře a květenu a část zahrad je nyní v rekonstrukci, takže tu a tam projel kolem bagr. Hezky jsme tam taky zmokli, takže jsme se radši schovali do kavárny u nádraží v Chateu de versailles. Versailes jsou asi 20Km od centra Paříže a metro tam nejede, tak jsme museli jet právě vlakem – linkou RER C a jednosměrný lístek pro dvě osoby stál 6 Euro.

La Défense

Jak je Paříž v centru hodně stará, tak jejím praým opakem je čtvrť La Défense, kde jsou samé mrakodrapy, prosklené kancelářské budovy a hlavně Le Grand Arch – moderní verze vítězného oblouku postavená v roce 1989. Pořádně tam foukalo a bohužel muzeum informatiky, které je v oblouku, bylo rovněž zavřený, tak snad příště.

Kino

Další naší atrakcí v Paříži bylo kino. Po krásných slunečních pěti dnech nás poslední čtyři dny trápilo počasí a tak jsme vyrazili do místních kin a tady je pár dojmů. Nejprve jsme šli do Ciné-City v Les Halles na dokument o Woody Allenovi (vytečnej!) – oproti českým kinům je v těch Pařížských několik rozdílů – v Ciné City byly opět automaty na lístky,kde si člověk vybral film, čas, počet lístků, vsunul kartu, zaplatil a vypadli příslušné vstupenky (podobnej automat měli i v místním McDonaldu, což mě pobavilo J). Vstupenky do kina v Paříži jsou neadresné (podobně jako v pražském Aeru), takže chcete-li dobré místa, musíte přijít brzo a místa si zasednout. Krom Ciné City (23 sálů!) jsme byli ještě 2x v kině MK2 na náměstí Gambetta , které je roztomile malé, má sálu asi jen 6 a biletářka zarputile odmítala cokoliv říct anglicky:). Výhodou pro nás nefrancouze bylo to, že zahraniční filmy tam jdou (snad až na výjimky dětských filmů) v angličtině s francouzskými titulky (v programu označeno jako VO) . Shledli jsme tedy novou filmovou adaptaci mého oblíbeného románu Jacka Kerouaca – On the road (já nadšený, Žába ne) a pak Muže v černém 3 (oba zklamáni). Lístky do kina tam stojej od cca 9 do 12ti Eur na osobu.


Hřbitovy

Ani při letošní návštěvě Paříže jsem nemohl vynechat proslulý hřbitov Pére Lachaise. Tentokráte jsme už nehledali Jima (toho jsme jen zběžně pozdravili) a vyrazili jsme hledat Appolinaira, který se nám minule schovával. Po 2Oti minutovém hledání a s pomocí googlu jsme jeho hrob našli. Horší to ale bylo se Sarah Bernhardt. Její hrob jsme marně hledali asi 40 minut, nakonec jsme se tam s Žábou pohádali a naštvaně Pére Lachaise opustili. Neúspěch. Úspech přišel až za další tři dny, kdy jsme se cestou do kina v Pére Lachaise znovu stavili a vybaveni novými znalostmi a hlavně fotografickou podobou hrobu jsme Sáru brzo našli. Je docela pěkně schovaná mezi ostatními hroby. Pak jsme ještě objevili hrob George Harrisona (byť toho nepravého). Jo a Oscar Wilde byl oproti naší předchozí návštěvě už za sklem 😦

Dalším hřbitovem, kam mě Žába vzala, byl hřbitov na Montmartru (spíše tedy pod ním). Kromě několika mrtvých celebrit (Zola, DeGas, Truffaut aj) je zajímavý také tím, že přes něj byl postaven velký most se silnicí, který vede těsně na hrobkami a vytváří tak zvláštní podívanou v části hřbitova. Pro nás, kočkofily, byl hřbitov zajímavej i spoustou číč, které si tam hrály mezi hroby a krmil je tam jeden moc starý Francouz, který tam dle svých slov chodí každý den.

Restuarace, Bary a kavárny

Ty jsou doslova na každém rohu a v každé ulici. V centru mi připadaly skoro všechny kavárny a bary stejný tím, jak mají pár stolků venku, nad nimi plátěnou střechu a u vchodu tabuli s denním menu a nabídkou. Gastronomie je tradičně ve Francii na vysoké úrovni, z těch jídel, které jsme ochutnali (šneci, tataráček, foie gras, saláty, hamburgery v HD Café a v mekáči :)) bylo vše dobré. Stejné je to i s vínem a i víno ze supermarketu za několik Euro je kvalitní ve srovnáni s našimi levnými víny.

Ve Francii je již zakázáno kouřit v restauracích a barech a povoleno je to jen na zahrádkách (tedy ulicích), kde často není ani popelník a popel s vajgly se házejí na zem. Jednou za čas pak příjde pingl se smetákem a vajgly zamete 🙂

Zmínil jsem tu supermarkety a trochu se u nich zastavím – je to většinou první šok, když přijedete do Paříže a půjdete si něco koupit – ten rozdíl v kvalitě produktů je tam až občas šokující. Je to vidět hlavně u uzenin a výrobků z nich – procentuální zastoupení masa tam je málokdy pod 80% a éčka tam najdete skutečně jen minimálně. Nemá ani smysl mluvit o sýrech, jejich velký výběr a ceny jsou tam velmi přiznivé. Celkově je v obchodech vidět, že Francouzi rádi dobře jí.

Champs Elysées

Původně jsme letos na hlavní pařížskou třídu ani jít nechtěli (viděli jsme ji už minule), ale nakonec jsme se v rámci večerní a noční procházky dostali až k vítěznému oblouku a jelikož jsme stejně měli namířeno k Louvru, vzali jsme to po Champs Elysées – místě všech velkých pařížských slavnostních průvodů a vojenských přehlídek. Na této třídě j,e kromě předražených kaváren a fastofoodů, i velká řada obchodů s módou, šperky a také Virgin megastore (kdo byl v Londýně, ví). Tam jsme strávili skoro hodinu prohrabováním velké sekce LP desek a nakonec odešli s dvěma platněma – novým albem Bruce Springsteena Wrecking ball a já si odnesl vinylový singl od nové kapely Noela Gallaghera High Flying Birds.

Noční procházku po Paříži jsme absolvovali letos poprvé a mohu jen doporučit, protože město získá úplně jinou atmosféru a do oranžova nasvícenou Eiffelovka s otočným majákem na vrcholu stojí za to vidět.

Zhruba obden jsme zakončili večer několika drinky v baru pod naším hotelem, kde jsem si oblíbil točený Carlsberg, Žába francouzské Mojito a prokládali jsme to občas Calvadosem (zdravim Neanonymní alkoholiky).

Po deseti dnech krásné svatební cesty jsme se vrátili opět domů, oba už vcelku zdraví, takže můžeme s chutí opět vyrazit do našich všedních pracovních životů :). Do Paříže se ale určitě zas někdy vrátíme.

Luke

PS: Nějaký fotky jsem hodil na rajče

Naše svatba

Od naší níže popsané svatby uplynul skoro rok a jelikož jsme se ještě nerozvedli, myslím, že bych měl pro svou budoucí chatrnou paměť zaznamenat, jak tento slavnostní den probíhal. Tento příspěvek píšu se zpětným datem, takže ho najdou jen náhodní návštěvníci a listovači naším blogem :).

S Žábou jsme se rozhodli vzít myslim 1. máje 2011. Byli jsme na grébovce na procházce v krásném slunečním dnu a nějak jsme se bavili o tom,že pokud bysme se měli brát, takže bychom si vybrali právě krásné grébovy sady na Vinohradech a u vína jsme si řekli (možná napůl z legrace) že se tedy opravdu vezmeme. V létě jsem pak v Mariánkách požádal žábu o chapadlo a ona souhlasila a tak bylo jasný, že tu svatbu uděláme. V říjnu 2011 vypsali termíny svateb ve vinici grébovka a my si zvolili čtvrtek 24.5., zamluvili pavilon grébovka pro hostinu a večerní oslavu a začali plánovat. Už na začátku jsme si řekli, že nechceme, aby naše svatba byla taková ta typicky česká veselice a že jí chceme pojmout trošku netradičně a udělali jsme jí nakonec tématicky ve stylu amerických 50. let.

Začali jsme s přípravou – žába vybrala a zařídila dortík, šaty, vybrala oblek pro mne, společně jsme vybrali menu a večerní občerstvení, zařídili jsme reprodukovanou muziku i skvělé Dixieboys, kteří nám zahrálii atd. Udělali jsme i pozvánku na svatbu v podobě CD mini repliky LP desky, doma jsme nahráli písničku Happy Together od Turtles a celou tuhle miniLP pozvánku (viz http://zlataluke.webnode.cz/svatebni-pisen/) jsme poslali přátelům a rodinným příslušníkům.
Udělali jsme rovněž svatební web s organizačními informacemi a jak se termín svatby blížil, začala i trošku nervozita, jestli se to všechno povede atd.

Ve woodstocku jsem se pak rozloučil se svobodou a nakonec nastal svatební den. Ráno nás probudilo slunce, takže obavy z deštivé svatby se rozplynuly. Kolem deváté dorazila svědkyně nevěsty a spolu s nevěstou jely ke kadeřníkovi udělat svatbní účes, já se mezitím připravil a po návratu od kadeřníka jsme vyrazili taxíkem z Žižkova na Grébovku v Havlíčkových sadech. Tam už čekal můj svěděk (Mňouk) a spolu s kamarády jsme rychle dodělali výzodbu v Pavilonu, připravili sezení na hostinu, nevěsta se mezitím v klidu převlékla do svatebního a pomalu začali přijíždět hosté a rodinní příslušníci. V 13:30 jsme se tedy všichni sešli u Grébovy vily a vyrazili jsme v hezkém počasí směrem k Viničnímu altánu, kde se konal obřad. Tam nás přivítaly pracovnice úřadu MČ Prahy 2, které nád oddávaly a rovněž fotograf, kterej byl asi největším zklamáním. Obřad začal ve 14:00 po té, co nás za doprovodu Franka Sinatry (That´s life) a Beach Boys (Wouldn´t it be nice) dovedli rodiče před oddávající. Následoval zhruba desetiminutový proslov, který mi občas přišel vtipný a měl jsem co dělat, abych se nerozesmál a nakonec jsme si nasadili prsteny, dali pusu a byli jsme manželé. Následoval přípitek se svědky, gratulace hostů, společné focení a pak jsme se pomalu vydali zpět nahoru k vile k Pavilonu grébovka a udělali ještě několik fotek u jeskyně Grota. Před pavilonem jsme místo talíře rozbili starou šelakovou gramodesku, já jí obřadně smetl smetáčkem a lopatkou a šli jsme na hostinu. Je to sice jen rok, ale už si skoro nepamatuju, co jsme měli ten den k jídlu? Bylo to ale něco lehkého -dušené maso s gratinovaným bramborem? Předkrm byl snad nějaký sýr se zeleninou?? Fakt nevim, na jídlo jsem se ten den skoro vůbec nesoustředil :).Těšil jsem se nejvíc ale na pivo, protože z obřadu a focení jsem byl dost vyschlej :). Po přípitku, který pronesl můj svěděk, jsme se pustili do jídel a pak už začala volnější zábava, konverzace s přáeli a rodinou, konzumace různých alkoholů. Někdy kolem čtvrté hodiny jsme načali krásný žlutý svatební dort a po té se již pomalu začali trousit hosté na večerní oslavu, která začínala po šesté večer. Počasí bylo stále hezký, takže jsme trávili čas i u stolků před pavilonem, měli jsme tam i grill s hamburgery a steaky a užívali si konečně trochu odpočinek od stresujícího dopoledne :).

Po šesté dorazila kapela a personál Pavilonu začal připravovat večerní raut – z něj si toho taky moc nepamatuju – jen hodně různých francouzkých sýrů, zeleniny, roastbeef ? a další dobroty. No nesnědl jsem skoro nic. Večer už probíhal v rytmu dixielandu a jazzu, tancovalo se, pilo, zpívalo, hosté nás i štědře obdarovali a podepsali se nám na paměťní LP desku.
Navím už ani, kdy se přesně končilo, tipuju kolem jedné? Zaplatili jsme konzumaci, rozloučili se s posledními hosty a spolu s Mehehehovými jsme se nechali taxíkem odvézt na Žižkov.
Tolik ke vzpomínce.
Svatba je den, na který by asi člověk měl vzpomínat celej život (pokud jich nemá příliš mnoho :)) a ta naše se nám do myslí uložila natrvalo.

Luke

svoboda zapita

v pátek ve W a ostatní…

V pátek jsem ve W lehce zapíjel svobodu, bohužel už ten večer na mě přišla horečka, bolest hlavy a krku, takže spolu se svobodou jsem zapil i příchod chřipky,která mi teď kazí náladu. Ale což… hlavně že nemám rýmičku, to by byla úplná tragedie!

Páteční rozlučka byla příjemná, přišli kamarádi, které sezval můj svědek Mňouk a pilo se, hrálo se, kecalo až asi do půl třetí. Já se ani moc neopil, za což jsem rád (což však za mě provedli jiní :)) a druhý den ráno jsem se pak po smskách dozvídal od kamaráda Ondry jeho úsměvná dobrodružství s Chechtem po jejich odchodu 🙂

Víkendovou sportovní událostí byl bezesporu hokej – zkouknul jsem všechny čtyři víkendové zápasy a škoda toho našeho sobotního klopýtnutí se Slováky. Musím ale uznat, že Rusové, byť je nemám v lásce, měli letos dobrej tým, který skutečně hrál týmově a zlato si zasloužili. Náš bronz je také úspěch, po rozpačité základní části MS by totiž asi nikdo medaily našeho týmu netipoval… tak zase za rok ve Švédsku a Finsku….

Včera jsem si koupil svatební košili (zdravim Káju Erbena!) a s žábou jsme se chtěli stavit naPalmovce na obědě.

Nejprve jsme potkali podník s názvem Restaurace U Jagušky – dle vzezření klasická česká hospoda. Vešli jsme tedy dovnitř, posadili se do docela zaplněné restaurace a čekali…. a čekali…. a čekali… a po deseti minutách ignorování ze strany personálu jsme se zvedli a odešli. Smutný případ úpadku českého pohostinství.

Napadlo nás tedy zkusit zajít do klubu Palmovka, kde hráváme a v jehož objektu majitel nedávno otevřen novou gourmet restuaraci Foasy (http://www.foasy.cz/)

Ta nás velmi příjemně překvapila. Sami se v jídelním lístku i na webu prezentují takto: „… to jsou pouze čerstvé suroviny, domácí kuchyně a pečlivá příprava jídel, kávy a ostatních nápojů.Nepoužíváme glutamát, umělá barviva a polotovary. Milujeme čerstvou zeleninu a ovoce, bylinky a výběrové suroviny. Nepodbízíme se nízkou cenou ani slevami. V kvalitě potravin a nápojů odmítáme kompromisy.“

A mají pravdu – v jídelním lístku kromě denních menu naleznete stálou nabídku o několika chodech a některá sezónní jídla (teď to byl chřest). Dalším plusem je to, že restaurace je nekuřácká a prostředí je příjemné, záchody čisté včetně ručníků (!). Ceny jsou vyšší než v obvyklých restauracích (v menu mají ceny od 110,- do cca 150,-) v nabídce od cca 180,- do 350,-) ale odpovídají myslím úrovni i velmi kvalitní a ochotné obsluze. V nabídce mají i řadu předkrmů, salátů, desertů a dalších „doplňků“.My si tam dali rybku, žába vybrala láhev dobrého vína a já zkusil jejich úpravu špaget z menu a pochutnali jsme si. Na nějaké podrobnější hodnocení bychom toho museli ochutnat daleko víc, ale každopádně už teď je jasný, že tahle restaurace si zaslouží Vaší pozornost.

Tolik k víkendu

Luke

Víkend

tenhle víkend jsem se moc nevyspal
Víkend pro mě začal ve čtvrtek večer, s kolegy z práce jsme vyrazili na večeři do restauraci Waldeska ve Vršovicích. Je to docela hezká restauračka, maj tam docela dobrý specialitky na grillu a perfektní Pulp Fiction Burgery (ty jsem si dal) a hlavně jako přílohu papričky Jalapenos .

Mimochodem – to mi připomíná, že ukousek od Anděla, na zastávce „U Zvonu“ otevřeli novou červenou prodejnu Habanero (www.habanero.cz) s pálivejma i nepálivejma omáčkama, barbecue omáčkama a dalšíma doplňkama (takže už víte, kde mi nakupovat k narozkám :)). V minulým tejdnu jsme tam zavítali s Arnoštem Chechtem a slintali jsme…. on si zakoupil Death Sauce a já tak pálivý chipsy, že jsem dal asi 3 lupínky a stačilo… ale moc dobrý to bylo :).

Takže čtvrteční večer byl spíše lehce žrací. Pátek byl prozměnu velký Ládikův a Petřin den – jejich svatební. Nebudu zde o tom psát, to nechám na Ládikovi (pokud bude sám chtít) – konstatuju jen, že svatba a hostina to byla hezká a pohodová, škoda jen toho přeháňkovýho počasí.

Sobotu jsem skoro celou prospal, byl jsem totiž z předchozích dnů dost nevyspalej.

Pak jsme koukli i na nějaký filmy – mně se hodně líbil Duel (od Spielberga), Francouzká Spojka či Den šakala – ano samý dramatický filmy z počátku let 70., na těch teď ujíždim :).

Víkend byl zakončen večerejší večerní zkouškou Lštěnských, hrálo se docela hezky, takže snad se povede i červencovej koncert, na kterej civčíme :).

Luke

Léto ve znamení svateb

aneb jak probíhala svatba Ivany o víkendu

Toto léto se u mě neslo ve znamení svateb. šel jsem hned na svatby tři a každá byla jiná. Ta první byla pracovní (natáčel jsem svatbu kolegy Lukea z kapely), o té druhé jsem se dozvěděl týden předtím (svatba spolužačky z gymnázia) a byl jsem pouze na obřadu, ta třetí (Ivany, mé spolužačky z Voš), ta byla plánována deset měsíců dopředu a i přes obavy dopadla nejlépe a užil jsem se na ní nejvíce zábavy.

Jak Ivanina svatba probíhala, sraz svatebčanů

V sobotu v ranních hodinách (už ve čtvrt na deset!!!, to je na mě brzo) jsem měl sraz před metropolí Zličín s další spolužačkou Lenkou, Zuzkou, jejím přítelem a hlavně jeho autem. Po pár toastech v McDonaldu jsme vyrazili po dálnici směr Rokycany, kde byl sraz na parkovišti před Penny marketem v 10:45. Dorazili jsme tam už v 10:15 (jeli jsme totiž warpem 9,95) a tak proběhla kola u benzínové pumpy (za 2 coca-coly jsme dostali jeden polštářek do auta, nafukovací… ale nafouknoutv se nepodařil). Ve třičtvrtě na 11 pod přímým sluncem jsme pak čekali na příjezd nevěsty. Marně.
Přijeli další auta, znali jsme jen jednu Ivaninu kamarádku a jejího manžela, ale nevěsta nikde. V půl dvanácté jsmeuž teda chtěli něvěstě volat, kdeže je, ale báli jsme se, abychom od ní nedostali vynadáno. Ale naštěstí zrovna dorazila a tak jsme vyjeli směr zámek Kozel.

Obřad a focení

Řeknu vám, na zámku Kozel mají z těch svateb pěkný byznys. Za ty dvě hodiny, co jsme tam byli, proběhli tři obřady. Sotva jsme dorazili, jedna nevěsta odcházela a my se přeskupili do kaple na obřad Ivany a Martina. Nevím proč, ale nahnali nás do první lavice. Katolický farář, kterého si Ivana a Martin „dovezli“ z Prahy občas pronesl i něco humorného, takže to nebylo zase až tak nudné. Kázání bylo prokládáno varhany a zpěvem (Ave maria). A rozzuzlení nakonec, ano, červení, modří, fialový, bledě stříbro khaki indigo šedí už vědí… vzali se. Ivana Šinorová už není Ivana Šinorová, ale je to Ivana Baráčková. Přezdívka „šinorka“ ale zůstane 🙂
Po obřadu se chudáci fotili v tom ohromném vedru. Nezáviděli jsme jim to a skryti pod slunečníky v restauraci jsme je pozorovali.

Večerní párty s únosem

Párty se konala v obci Spálené Poříčí v sokolovně. V té samé vsi jsme měli rezervovaný hezký a levný hotel (koupelna s WC, televizor hyundai úhlopříčka 37 cm…; a to vše za 380 Kč i se snídaní). Na párty samotné bylo pečené sele a vůbec všechny možné dobroty a pití. V sokolovně se nesmělo kouřit (hurá), a tak většina lidí stála venku a vyhulovala (ach jo). Jako vášnivý pasivní kuřák jsem tam nemohl chybět. A tam jsme začali osnovat plán na únos nevěsty. Dozvěděli jsme se totiž, že ve vedlejší vesnici je diskotéka a to nám přišlo jako dobrý nápad.

Po desáté hodině jsme plán realizovali. Lenka si zrovnali dala colu s Havana rumem, já obyč kolu, nesly jsme si to ven, když nás odchytli, že se jede. Ženich byl někde vzadu. Tak jsme odložili čerstvě nalité sklenice nasedli. Jelo se ve dvou autech (jedno řídil svědek ženicha, protože byl spolu s řidičem prvního jako jediný střízlivý). Diskotéka to byla pravá vesnická, hezky pod širákem u koupaliště. Bylo tam plno i díky několika okolním táborům. DJ se únosu nevěsty chopil a hrál pro ni a Ivana si to užívala. Stále měla na sobě svatební šaty a tak tančila v nich. Nejdřív s námi dole a pak sama sólo na pódiu. Mezitím se na účet ženicha kupovaly panáky Havana rumu a mizely v nás. Musím přiznat, že mi teda moic nechutnaly, a tak jsem si pak spravil vztah k alkoholu Jamesonem.

Ženich dorazil asi za čtyřicet minut a dal si několik tanců s nevěstou na pódiu. Potom už večer dozníval zpátky v sokolovně, kde se také tančilo. Po jedné jsme se doplazili do hotelu a usnuli . Zrovna když jsem byl ve sprše, tak vypadl proud… jo a v noci mě poštípal komár.

Ráno a rekapitulace

Když jsme dorazili na snídani, všichni tam vypadali jako z filmu Noc oživlých mrtvol. Znavení, prázdné výrazy, tak nějak se tam potáceli. Nevěsta se ženichem se přidali později a prý v noci zvládli i svatební noc. Potém jsme si sbalili věci, nasedli do aut a vyrazili směr Praha.
Ze začátku jsme se toho obávali, aby to nedopadlo špatně, ale nakonec to byla velmi povedená svatba. Ženich i nevěsta byli spokojení.

Pokud máte zájem, sestříhal jsem zkrácenou verzi videa, které jsem celý víkend natáčel. Ke stažení je na této adrese:

http://uloz.to/33510/svatba-ivci-a-martina-divx.avi

LOU