TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: USA

5 dní v New Yorku

Vážení kamarádi a další čtenáři, kteří budou číst toto, zhruba pětitisíci-slovné, blognutí. Chtěl bych  pro mou (chatrnou a v budoucnu jistě ještě chatrnější) paměť zaznamenat dojmy a zážitky z naší první cesty do USA. Píšu to po cca tejdnu, když už jsou to vzpomínky uleželé, možná některé již přezrálé či ztracené, ale i tak doufám, že Vám tenhle příspěvek příblíží, jakej New York je a třeba i někomu pomůže s plánováním první cesty do téhle metropole.

Po mém nevydařeném a chorobou zhaceném únorovém výletu do Paříže jsme v pátek 13. Května vyrazili s Žábou na náš zatím nejvzdálenější společný výlet – do Nového Yorku. Tohle město je pro mě takovým symbolem Ameriky a když jsem si poprvý uvědomil, že jej uvidim, hned mě napadla slavná stejnojmenná píseň v podání Franka Sinatry, napadl mě Woody Allen a jeho new yorské filmy, napadl mě Lou Reed, Bob Dylan, Cimrmanův citát „Nový York a Liptákov, mé dvě obce nejmilejší!“ a samozřejmě i John Lennon, jehož život vyhasl u newyorské Dakota Building.

_MG_3917.jpg

Již měsíc před květnovým odletem začaly naše přípravy – žába zařídila letenky a hotel, vyplnili jsme ESTA žádost o cestu do USA, která je nyní místo víz jedinnou povinností českých občanů. V ESTĚ jsme pravdivě uvedli, že nejsme zapojeni do žádné teroristické organizace, ani že nebereme drogy a tak nám byl pobyt v USA  za pár dní schválen (upřímně nechápu, proč tam ty otázky jsou – pochybuju, že by je třeba terorista vyplnil pravdivě :))

Ve čtvrtek večer před odletem jsem si ještě zatrsal na Endech v Limonádě, koupil jsem si tam jejich Monster Meek tričko a v pátek 13. Května ráno už jsme v 10 hodin vyráželi na letiště. Nejsem sice pověrčivej, ale lítání obecně moc nemusim a k tomu to datum mi rozhodně nepřidalo, tak jsem již ráno začal s lehkým popíjením a uvedením se do stavu snížené vnímavosti :). Sebou jsme měli jeden větší cestovní kufr, kam Žába dokázala narvat všechny naše hadry, já si v příruční tašce vezl ještě zrcadlovku, Macbook a taky redukci pro americké el. zásuvky, kterou jsem zbufnul v práci od kolegy Chechta z nějakýho staršího americkýho Macu. V hotovosti jsme měli asi 100 dolarů, zbytek po kartách, ověřil jsem si, že banka mi neblokuje výběry mimo EU, mobil také připraven pro případ nouze s hlasovým roamingem pro světový pásmo. Žába měla u sebe všechny naše letenky, rezervace a doklady, taky mapu města v e-podobně i v papírové. Byli jsme tedy připraveni!

_MG_3323

Letěli jsme se společností Delta a to přímo do NY. Tenhle spoj lítá několikrát týdně mezi Květnem a Říjnem a na pražském letišti jsme ještě stihli Ashmana, který mi opět kladl na srdce, ať nepáchám v cizině ostudu. Za chvíli už jsme stáli před security pracovnicí Delty, která s náma dělala vstupní pohovor do USA – „Jaký je účel vaší cesty?!“ – „Kde se budete v USA zdržovat a jak dlouho?!“ – „Kde jste zaměstnán?!“. Ani jednou se neusmála, ale nakonec nás pustila k odbavení a na zadní stránku pasu nám dala příslušnou nálepku. Odletěli jsme chvilku po dvanáctý hodině a já, i když jsem byl trochu opilej, jsem i tak byl trošku nervózní – jako vždy v letadle.  V letadle (Boeing 767) jsme ale měli vše potřebný k ukrácení 8 hodinového letu – palubní zábavovej systém se spoustou muziky  a filmů, několik chodů jídel a taky víno a nápoje zdarma, čehož jsem pilně využíval. Dokonce byla možnost si i předplatit internet přes Wifi po dobu letu… cesta mi pak docela hezky utekla při starejch bondovkách, který jsem si tam pustil a krátce po druhé hodině (tedy o cca 50 min dřív oproti plánu) jsme přistáli na JFK. Časovej posun  oproti Praze je -6 hodin a bylo krásný, i když pošmourný newyorkský odpoledne. Ještě před přistáním jsme museli vyplnit celní deklaraci, kde nás pobavila otázka, zda jsme v posledních třech měsících přišli do styku s dobytkem (nakonec jsem tam Woodstock ani řepáky nenapsal).

IMG_20160518_211638
Agent 007 a Goldfinger v letadle

Na letišti nás čekala další bezpečnostní kontrola, která spočívala v sejmutí otisků prstů a fotky obličeje a pak už jsme se ocitli na americké půdě uprostřed multikulturní džungle plné asiatů, černochů, snědých španělských a indických typů a samozřejmě i bilých spěchajících bussinessmanů. Letiště JFK je samozřejmě obrovský s osmi terminály, naštěstí všude jezdí airtrain, který objede všechny terminály a nakonec vás doveze do Jamaica station, kde končí linka E místního metra a tu jsme pak i využili pro cestu do centra Manhattanu.

_MG_3783.jpg
Turnikety v jedné ze stanic Metra

Metro v New Yorku má tuším že 24 linek a obsluhuje všechny části města – od Bronxu přes Queens, Brooklyn a samozřejmě i Manhattan, kam jsme měli namířeno. Metro je přehledně značený, podobně jako v Londýně či Paříži a nemělo by se vám stát, že se v něm nevyznáte. Jedinej pozor musíte dát, jestli nastupujete do local nebo express vlaku na té které lince – local zastavuje totiž klasicky v každý stanici a express jen v každé druhé či třetí. Jeden lístek na cestu metrem (po max dobu 2h) stojí myslim 2.75 dolaru, takže Žába, po chvíli souboje s automatem, nakonec zakoupila dvě sedmidenní metrokarty (3O dolarů za jednu) a mohli jsme frčet.

IMG_20160516_095651.jpg

V newyorském metru jsou skoro v každý stanici kolem centra hudebníci, kapely a další umělci a co mě překvapilo, jejich výběr dělá přímo „dopravní podnik“ města New York a nemůže si tam tedy jen tak zahrát kde kdo. Kapely, co jsme slyšeli, byly výtečný…

Metro nás nakonec vysadilo u Port Authority Bus terminálu na legendrání 42. ulici, kde byl i náš hotel – vlastně Yotel dle názvu. Yotel a jeho koncepce je inspirovaná malejma japonskejma hotelama „buňkama“, který jsou prý v Tokiu populární a za rozumný ceny. Yotel sice moc rozumnou cenu nestál, ale malinkej a moderní pokoj tam byl, to je pravda. Navíc byl jen tři bloky od Time Square, takže jsme to měli do srdce Manhattanu co by kamenem dohodil. Co jsme tak zjistili a co nám potvrdil i můj kolega z kapely Martin, v New Yorku to je s cenama hotelů naopak, než je třeba běžný v Evropě – čím dřív si v NY hotel zabookujete, tím vyšší cenu bude pravděpodobně stát a naopak pár dní před ubytováním jsou volné pokoje dostupný i za poloviční cenu než obvykle (to jsme zjistili i v případě našeho Yotelu).

_MG_3335.jpg
Pohled na Yotel směrem z 42. ulice vzhůru

Prvotní šok z Manhattanu byl opravdu velkej – člověk si tam mezi mrakodrapama a obrovskejma budovama příjde úplně maličkej a nedůležitej. K tomu připočtěte neustálé dopravní zácpy, klaksony aut, davy lidí nejrůznějších ras a národností na chodnících a dostanete obrázek typického dne v srdci New York City. I jen náš Yotel měl 86 pater, tj skoro třikrát tolik co City Tower na Pankráci, kde teď pracuju a která je snad nejvyšší budovou u nás v ČR.

_MG_3334
Západní část 42. ulice

Co jsme za těch pět dní stihli poznat, tak lidi se tam k sobě chovaj docela ohleduplně a nestalo se nám, že bychom byli svědky nějaký hádky na ulici. A to tam úplně běžně potkáváte inda, ortodoxního žida, araba, černocha, číňana a už víc než 50 procent New Yorku tvoří jiné národnosti než američané (source: ten člověk, co nám na lodi kolem Manhattanu vyprávěl o místních zajímavostech). New York je vlastně takovej malej svět v jednom městě.

Po ubytování v Yotelu jsme se znavení vydali na první prohlídku města a kromě obligátní a stále narvané Time Square jsme objevili Bryant Park (taky na 42. ulici) a ten nás uchvátil – staré mrakodrapy z 30. a 40. let vůkol (mezi nimiž vyniká černá budova Radiatoru), malé kavárničky, lavičky a stolky v parku, fontána, metropolitní knihovna (Ghost Busters!)  a trocha klidu uprostřed rušnýho města.

_MG_3390
Bryant park

Večeři jsme si dali kousek od Yotelu na 9. avenue, která je prý proslulá různejma rodinnejma restauracema nejrůznějších národností a druhů (source: opět ten chlápek z lodi). Žába již měla z domova vyhlídnutou italskou pizzerii Capizzi, která je snad i jedna ze sta nejlepších restaurací v NYC dle jakéhosi žebříčku, který Žába objevila. Maj skvělou Margheritu pizzu! Ale fakt nekecám výtečnou!  Prosecco také skvělý, takže nám první večer uplynul krásnou večeří a pak jsme na hotelu i díky jetlagu padli v 9 večer (3 ráno našeho času).

_MG_3695.jpg
Tady nám moc chutnalo…

Sobota

Vstali jsme kolem devátý, odpočatý a plni elánu jsme vyrazili konečně poznat New York. Náš první cíl byl dneska jasnej – Central Park. Využili jsme tedy metro a přepravili jsme se na severozápadní část parku. Central Park je největším parkem ve městě a je to taky místo, kde se natáčelo spousta filmů a kde spousta newyorčanů chodí běhat a kde jsou nespočetné hřiště a dokonce i ZOO. Na vejšku má park cca 5km, na šířku tipuju tak 2km a když jsme se tam vydali my, zrovna tam byl sobotní běh a tisíce lidí běhali v nekonečných zástupech na podporu boje proti Aids.  Park jsme si docela hezky prošli, bylo krásný slunečný počasí a stihli jsme si i dát kafe u central parku a výtečnej muffin s kokosovou příchutí.

_MG_3427Central Park

V plánu jsme ten den měli hlavně muzea a využít něco z našich CityPass vstupenek – ty se daj koupit předem na internetu za cca 100 dolarů a v ceně jednoho City Pass je zahrnuto 6 vstupenek:

2 vstupy na Empire state building (ve dne a v noci)
Metropolitní muzeum umění
Guggenhaimovo muzeum a nebo vyhlidka z Rockefeller centra
Metropolitní muzeum přírody
9/11 muzeum a nebo Muzeum války a aeronautiky na USS Interpid
Plavba kolem Manhattanu nebo prohlídka Sochy Svobody a Ellis Islandu

Výhodou citypassu je, že pokud všechny vstupy využijete, ušetříte celkem zhruba 50procent z cen jednotlivých vstupenek, protože vstupné se v NYC do těhle atrakcí pohybuje kolem 30-40 dolarů za osobu. Navíc si ušetříte i čas, protože se tam často čekají dvě fronty- fronta na lístky a fronta na bezpečnostní kontrolu a právě fronta na lístky pro držitele City Passu odpadá.

_MG_3438Central Park

My jsme v sobotu využili vstupy do dvou muzeií: metropolitního muzea moderního umění a přírodopisného. Chtěli jsme i do Guggenheima, ale tam zrovna předělávali expozice a proslulé spirálovité chodby byly zavřené. V metropolitním muzeu umění nás zaujaly zejména obrazy (Chagall, Picasso, Modiliani a Mirró) ale i výstava kultur oceánie a egyptské kultury. Cestou do přírodopisného muzea jsme jako fandové Beatles nemohli minout Strawaberry fields – místo na památku Johna Lennona, který byl zastřelen kousek přes ulici u slavné Dakota building (která, kromě Lennona je proslavená i filmem Rosemary má děťátko). Dakota byla celá zahalená pod plachtou a zrovna prochází rekonstrukcí, a tak jsme si jen rychle prohlídli ten „slavnej“ vchod do budovy, kde to John dostal a šli jsme zas dál.

_MG_3483.jpg
Strawberry fields

Po obědě v grill restaurantu Uno (kde jsem mimojiné poprvé ochutnal americké Chili a bylo dobré a hodně podobné tomu mému – akorát moc nepálilo) jsme se dostali konečně do přírodopisnýho muzea, který bylo proslavený filmem Noc v Muzeu. A skutečně – prezident Theodor Roosevelt na koni hlídá vchod, kostra dinosaura je ve vstupní hale a v rozsáhlých expozicích muzea najdete vše, co vás o přírodě zajímá. V době naší návštěvy tam byla i výstava o vesmíru a rozšířená expozice dinosaurů.

_MG_3499
Přírodopisné muzeum

V muzeu jsme se potkali už i se spoluhráčem Martinem a jeho ženou Lenkou, kteří trávili v NYC poslední den svý  týdenní dovči a před večerním Hard Rock Café jsme si s nima ještě dali v jednom mexickym baru na Columbus avenue Margharitu.

Večeři v HardRock Café (HRC)  na Time Square jsme si dali od půl devátý a s Martinem jsme se vyfotili u originální basy Paula McCartneyho.  HRC v NYC je čistě turistickej podnik a podle toho to tak vypadá, seděli jsme hned u pódia (kde nikdo nehrál) u plastového stolku v ceně asi 10 dolarů, ale obsluha a jídlo docela šlo (i když ceny odpovídaly centru Manhattanu). Zajímavostí pro nás je, jak funguje v New Yorku zpropitné aneb tzv. tip – při vyučtování vám na stůl číšník přinese účet, vy mu dát svojí platební kartu (případně. necháte u účtu potřebnou hotovost) a on vám ji s účtem přinese za chvíli zpět (PIN k platbě kartou nepotřebují) s dalším lístkem, kde jsou tři řádky: cena útraty, velikost zpropitného a celková cena. Vy dopíšete částku, kterou dáváte jako zpropitné, sečtete to s původní částkou, vpíšete do pole celkové ceny a podepíšete se. Účet i s rozepsaným zpropitným si teprv pak strhne podnik z Vaší karty (kterou už od vás nepotřebují). Zpropitné se dává mezi 15 až 20 procenty (na účtu máte přímo vytištěnou nápovědu kolik dělá třeba 15% nebo 20%) a to hlavně proto, že obsluha má jen opravdu minimální pevnou mzdu a zpropitné tvoří velkou část jejich výdělků – je to tím pádem znát i na kvalitě obsluhy, která se snaží a nestalo se nám, že bychom byli nespokojení.  Tak tedy najedli jsme se, popili a před hardrock café jsme se po jedenáctý večer rozloučili s Martinem a Lenkou a vyrazili jsme noční 42. ulicí zpět do Yotelu.

_MG_3370
Time Square

Neděle

V neděli jsme se vzbudili do krásnýho slunečnýho, ale větrnýho dne. Asi je to tim, jak je NYC hned u moře, tak foukal hodně silnej vítr a i když byla jasná obloha, byla nám docela kosa.  Ráno jsme vyrazili do kavárny KAVA hned u našeho hotelu a je to skvělej podnik – byli jsme tam během našeho pobytu třikrát, ochutnali jsme jejich výtečný pancakes, sandwiche, vajíčka a rovněž i hodně dobrou kávu – suveréně nejlepší z těch, který jsme v NYC ochutnali. Naopak v u krásného kávového stánku v Bryant Parku jsme později dostali příšernej patok.

Mimochodem, nevím jestli to nějak s tímhle podnikem souviselo, KAVA (či-li Kava Kava) je v českým jazyce znám jako Pepřovník Opojný (viz wiki) a nápoj z něj se začíná v NYC prý docela pít v hipsterských kruzích.. jsem zvědavej, kdy to dorazí k nám! 🙂

Po dobré snídani vyrazila žába na papírenskej veletrh a já šel do muzea aeronautiky na letadlový lodi Interpid, která kotví u jednoho z mol na Manhattanu. Muzeum bylo hezký – sama letadlová loď se zapojila do druhé světové války, do války v Koreji i ve Vietnamu a taky vylovila z moře několik posádek prvních amerických vesmírných raket. V plovoucí muzeu si tedy můžete kromě letadlové lodě a její historie prohlédnout i řadu letadel ze všech významnejch  válek, ve kterých byly USA ve 20. století zapojeny. Je tam navíc i ponorka, letadlo Concorde a raketoplán Enterprise, který si za příplatek také můžete prohlédnout. Já si jej nechal na příští návštěvu – od července má být v muzeu i StarTrek expozice, takže až zas někdy budu v NY, vydám se tam znovu 🙂

_MG_3546
USS Interpid

Abych si připadal víc jako amík, koupil jsem si New York Times a sedl jsem si do jedný z kaváren na 42. ulici a dal si tmavý pivo a začetl jsem se do příběhu žen Donalda Trumpa, který zaplnil prostřední dvoustranu výtisku. Volbama a primárkama vůbec místní docela žili a když byla někde zapnutá TV, skoro furt tam bylo něco o politice a letošní prezidentské volbě.  Po pár kouskách jsem se odebral do hotelu, kde jsem potkal navrátivší se Žábu a spolu jsme se vydali ulicemi Manhattanu k Rockefeller centru na první z výhlídek. Vzali jsme to přes 9. avenue a měli jsme štěstí, že tam byl street food festival – doprava uzavřená a na široké avenue byli desítky stánků nejrůznějších druhů kuchyní a stanků a my jen slintali a nasávali ty rozličné vůně – indické a pakistánské kuchyně, kebaby a falafeli, klasické hotdogy, grillované dobroty až po celého čuníka otáčejícího se na rožni. Žába si dala jeden bohatě ozdobenej hotdog a byli jsme dost zklamaní – maso podivné polonamleté konzistence bez nevalné chuti, restovaná zelenina v hotdogu byla nasáklá olejem…  zklamání. Za to stánek s nakládačkama (pickles) byl suprovej a chili okurvička nám moc chutnala a počertech pálila – jedna z mála opravdu pálivejch dobrot, co jsem si tam dal. Grilovaná kukuřice – typický to pokrm jižanů byla rovněž výtečná, hezky osolená a politá horkým máslem… mňam!

_MG_3572.jpg
Já a pálivá okurvička! 

Na trhu jsme utratii veškerou naši nevelkou hotovost a to byl pro nás signál pokračovat dál k Rockefellerově plaza.  Cestou jsme si chtěli nějakou cash vybrat a nakonec jsme uspěli až asi u třetího bankomatu – jejich bankomaty jsou totiž dost předpotopní, některé vypadají jako ze začátku 90. let, špinavý, zaprášený, z dig. displejem jako měli casio hodinky v roce 1992 a člověk se tam skoro až štítí tu kartu strčit.  Za půl hoďky už jsme ale byli u Rockefeller centra, cestou jsme minuli i CBS studia (kde točej populární Tonigh show) a Radio City Music Hall (jedna z nejslavnějších koncertních hal světa) a po zběžné  bezpečnostní kontrole už nás vezl výtah nahoru na vrchol rockefellerova centra. Sice se mezitím zatáhlo a začalo lehce kapat, ale ten výhled stál fakt za to. Otevřelo se před námi panoráma, jaké znám z nejrůznějších fotek a plakátů a hlavně při pohledu na jih na downtown jsem si hned vzpomněl na album od Oasis  Standing on the shoulders of giants  který obsahovalo úplně stejnej obrázek, jakej sem viděl já. Žába, která mezitím na veletrhu koupila nové sešity pro své papírnictví, mi zapózovala i s nimi a udělal jsem tedy několik docela hezkejch fotek. Foukalo to teda opravdu fest a tak jsme se zdrželi asi jen 20 minut a pak jsme se zas vydali dolů, do ulic Manhattanu.

_MG_3617
Žába vyhlíží do velkého světa

Nemohli jsme minout pobočku klenotnictví Tiffany, kde se odehrává první scéna známého filmu Snídaně u Tiffanyho a pak jsme se po Park Avenue vydali směrem ke Grand Central station, minuli jsme  Waldorf-Astoria Hotel, dali si kafe na zahřátí u Starbucksu (který  tam jsou doslova na každým rohu) a za chvíli jsme byli v terminálu Grand Central Station, která byla postavena v roce 1903 a stala se taky takovou ikonou New Yorku a slavné schody v hlavní hale se ocitly v mnoha filmech. Překvapilo mě, že celé patro pod hlavní halou je jedna velká restaurace a prostor, kde se najíte u jednoho z mnoha druhů občerstvení a žije to tam. Ani jsem si tam nikde nevšiml bezďáků.

_MG_3675.jpg
Grand Central Terminal

Kousek od Grand Central Station je slavný mrakodrap Chrysler Building, postavený na začátku 30. let v Art deco stylu. Došli jsme k němu, ale ze země toho moc neuvidíte, díky neuvěřitelný vejšce, takže nejlepší pohled se nám na tenhle mrakodrap nabídl z Empire State Building o den pozdějc.

V neděli večer jsme si koupili jen jídlo do hotelu, byli jsme zmrzlí a uchozený a tak jsme padli a usnuli snad už v půl devátý večer.

Pondělí

Vyspali jsme se opravdu pořádně a již po osmý ráno jsme opět vyrazili poznávat Manhattan. Tentokráte jsme po 9. Avenue vyrazili na jih a došli jsme k Madison Square Garden, kterou postavili na původním místě, kde až do 60. let stála v antickém stylu postavení Pennsylvania Station. Ta už tam bohužel neni a je to velká škoda – nyní je vlaková stanice v podzemí a místo původní budovy je zmíněná koncertní a sportovní aréna a velkej mrakodrap. Ještě že nezbourali Empire State Building, která se hrdě tyčí o pár ulic vedle a kam směřovali další naše kroky. Byli jsme tam kolem deváté ranní hodiny a už i tak tam byla slušná fronta na lístky – naštěstí my měli ten CityPass, tak jsme prošli kolem čekajících, rychle absolvovali bezpečnostní prohlídku a za chvíli jsme si tro trádovali výtahem vzhůru. Pobavili mě tam dva turisti, kteří se domáhali schodiště a chtěli všech těch cca 86 pater jít pěšky. Ani už nevim, jestli jim bylo vyhověno….

_MG_3707.jpg
Empire state building

z Empire state building je opět krásnej výhled a tentokrát jsme daleko líp viděli jižní Manhattan s novým World Trade Centerem. Krásně byla vidět i Chrysler Building s úžasnou špicí a taky první mrakodrap v New Yorku – Flatiron building aneb „žehlička“. Opět mohutně foukalo, ale to nám nijak nezkazilo zážitek z krásnýho výhledu – dokonce jsem teleobjektivem dokázal zazoomovat až na sochu svobody, která je vcelku daleko od Manhattanu na jednom z ostrovů.

_MG_3724
Pohled z Empire state building na jih

Už na vrcholku Empire State Building (ESB) nám začalo kručet v břiše a rozhodli jsme se, že si prohlídnem jih Manhattanu a vydali jsme se k Flatiron building a přilehlého parku na jih od ESB. Asi před půl rokem jsme náhodou u nás doma koukali dokument o mrakodrapech a tam byla i tahle budova a její, na svou dobu unikátní, konstrukce a výtahy. Budova má netradiční, téměř trojůhelníkový, půdorys a i když dneska je spíše jedna z nižších budov na Manhattanu, je to pramáti všech moderních mrakodrapů. Cestou k ní jsme si koupili café a new yorskou pepsi (opravdu je víc sladká než u nás) a koláče k snídani a v parku před „žehličkou“ jsme to spořádali.

_MG_3747.jpgFlatiron buiding aneb žehlička

Stihli jsme se ještě podívat do Tin Pan Alley (28.ulice mezi 5. a 6. avenue) – mekky hudebního průmyslu první poloviny 20. století, která je nyní omšelou nezáživnou ulicí a málokdo by dnes tipoval, že tady se udával trend hudebního průmyslu před sto lety. Skladatelé jako George Gerschwin, Irving Berlin, Sammy Cahn, Cole Porter, Scott Joplin a spousta jiných zde vydávalo své největší hity, rodily se tu slavné muzikály a písně jako Ain’t she sweet, Swanee, Sweet Georgia Brown, Alexander Ragtime Band či třeba Baby Face nebo Whispering. Sláva Tin Pan Alley zanikla s nástupem rock’n’rollu, ale svou důležitou roli ve vývoji moderní jazzové a populární hudby sehrála. A takhle vypadá dnes:

_MG_3744
V těhle domcích sídlily ještě před cca 80 lety nejslavnější hudební vydavatelství…

Další cíl návštěvy byl pro nás jasnej – Washington Square v Greenwich Village – chtěl jsem vidět, kde bydlel asi nejslavnější českej emigrant v NY, Jiří Voskovec.  Washingtono náměstí je poblíž místní univerzity a na něm v parku, kde původně kdysi stál hřbitov, je spousta studentů a Greenwich Village má již mnoho desítek let pověst mekky bohémů, umělců a čtvrť je to opravdu příjemná. Je tam taky hezkej kamennej „vítěznej oblouk“, kde začíná 5. avenue a pořád tam jsou v rohu parku šachový stolky, kde si můžete zahrát s místníma o pár dolarů šachovou partii. Najít adresu Washington Square 39 1/2 pro nás nebyl problém a spatřili jsme tedy dům, ve kterým strávil J. Voskovec první část svého pobytu v NY (na druhou adresu v 89. ulici jsem se vydal v předposlední den) a musel to tam mít v 60. letech hodně dobrý.

_MG_3765.jpg
Já a Washington square 39 a půl…

 Metrem jsme se po té přiblížili k World Trade Center, kde panoval neskutečnej ruch, davy lidí a další průvodní jevy jednoho z bussiness center New Yorku. Na místech původních dvou věží jsou tam dvě nádrže – památníky se jmény obětí oné tragedie a nedávno vyrostlo nové World Trade Center – nejvyšší budova v NYC, která ukazuje sílu ducha Ameriky. Martin, kterej s Lenkou WTC muzeum navštívil, nám vyprávěl, že vevnitř je to hodně patetický a hraje se tam na city  – slyšíte hlasy umírajících, jak volají příbuzným, že je milujou, koukáte se na fotky zesnulých, na zakrvácené dívčí šaty a podobné lahůdky… takže jsme si rádi nechali muzeum ujít. Menší ostudu jsem tam ale udělal – je tam totiž jakýsi Survivor Tree – či-li strom, který přežil 9/11 a který symbolizuje návaznost mezi starým a novým WTC. Nevim proč, ale cedule s šipkou „strom, který přežil“ mi přišla šíleně srandovní a rozesmál jsem se, až mě musela Žába napomínat. Doufám, že jsem tedy Ashmena a Lukyhella, vonácké sýčky, potěšil touto mou ostudou.

_MG_3779
Nové World Trade Center

Jeden člověk, co tam zametal chodník, mě viděl a řekl mi prej že „You looks like Paul McCartney!“ a ukazoval na moje vlasy, což mě i Žábu v tom zmatku pobavilo. „Rychle odsud pryč!, sedli jsme zas do metra a poprvý opustili manhattanskej ostrov a nechali se dovézt do Brooklynu. Cílem byl samozřejmě nejslavnější newyorskej most, ale taky hospoda, kterou nám Martin s Lenkou doporučili, která se měla nacházet nedaleko něj.  Brooklynský most jsme našli po mírném bloudění (a já si ho nejdřív spletl s blízkým manhattanským mostem) a odpočinuli si u něj chvíli. Proběhlo i pár „povinnejch“ fotek a žízniví a záchodachtiví jsme se vydali do The Old Fuller’s, která byla nedaleko.

_MG_3790.jpg
Brooklynský most

Objednali jsme si pivka a jeden z číšníků na nás promluvil lámanou češtinou, že prej studoval v Praze a tak jsme také zažili nečekaný setkání se skoro-krajánkem. U Fuller’s to vypadá hezky staře (to není retro – to je starý!) a konečně to byla newyorská hospoda, jakou jsem měl tak nějak vysněnou – hezkej dřevěnej interiér, gramofový desky jazzovejch a swingovejch americkejch interpretů, spousta chlastu za barem, klenutej strop a hezkej výhled ven. No byli jsme tam skoro dvě hodiny a měl jsem co dělat, abych Žábě a její pivní žízni stačil! Nakonec jsme ale vylezli ven a dali si ještě výbornej hotdog a bagetu u stánku hned pod Brooklynským mostem.  Jelikož ale hlad byl fakt velkej, vydali jsme se ještě jednou k Washington Square, kde jsme předtím zahlídli takovou typicky „filmovou“ newyorskou restauraci a tam jsme si dali k obědu chili a řeckej salát. Porce opět obrovský, jak je místním zvykem, ale podnik příjemnej.

_MG_3774.jpg
Tady jsme se nadlábli… všimněte si auta městské policie NYPD…

Pondělí bylo asi nejakčnějším dnem našeho pobytu – stihli jsme toho fakt hodně – po obědě jsme šli na chvíli na siestu do hotelu (bylo už kolem 3., tak to byla spíš odpolední siesta), já stihl online videopokec s Chechtem a Vlnou – kolegy pondělníky a jen co jsme si chvíli oddechli, vyrazili jsme opět do ulic NYC.

Chtěli jsme vidět hotel Plaza – jeden z nejluxusnějších hotelů ve městě, kde se natáčela rovně velká dávka filmů – např. bosé nohy v parku, apartmá v hotelu Plaza a nebo Sám doma v New Yorku. Hotel je opravdu majestátnej, položenej hned u Central Parku a né náhodou tu bydlej všechny ty herci a herečky a slavné osobnosti.

IMG_20160516_175935.jpg
Slavnej hotel Plaza

Zbytek večera už jsme se spíš toulali a kochali se hezkejma a drahejma barákama u Lexington avenue a nakonec se v noci zas vrátili do Yotelu a padli.

Uterý

A byl tu náhle náš poslední celej den v Big Apple a večer nás čekala Broadway, a tak jsem si ho chtěl pořádně užít. Vstával jsem už v  6 ráno, abych se podíval na netu na hokej z MS a fandil jsem naší reprezentaci proti Švýcarům (naposled jsem v 6 ráno na hokej vstával snad při Naganu 98). Hokej se vyvedl, švýcary jsme v napínavým zápase porazili a to se už vzbudila i Žába a vyrazila opět na svůj papírenskej veletrh, kde se zúčastnila i dvou, prý hodně zajímavejch, přednášek. Já jsem se rozhodl podívat na západní část Manhattanu směrem od Central Parku a v 89. ulici jsem se podíval na druhou newyorkou adresu J. Voskovce – hezkej barák tam měl. Došel jsem až do Riverside parku, ve kterým je starej válečnej pomník vojáků a námořníku a v tomhle parku se taky natáčely scény z filmu Láska přes Internet. Prošel jsem se pak hezkym obloukem a parkem a nakonec jsem došel opět až ke Columbus Circle, což je, jak název napovídá, rušné náměstíčko a křižovatka s metrem v jihozápadním rohu Central Parku. Dostal jsem šílenou žízeň na pivo. Nelenil jsem, přiblížil jsem se metrem zpět na 42. ulici a na 10. avenue jsem si dal 3 kousky v Mr. Biggs Bar & Grill. Byli tam takoví typičtí američtí ožralové, na TV u baru baseball, na další vysílali prehistorické díly sitcomu Roseanne a já se cejtil skvěle.

IMG_20160517_103657.jpg
Voskovcův dům na 89. ulici

S Žábou jsme si pak dali sraz a vyrazili jsme naposledy do Greenvich village na výtečnej burger v „Burger Jointu“ – byl opravdu poctivej, dobrý maso a sejra, ale cejtil jsem ho pak v žaludku skoro až do druhýho dne. Opravdu američani porce nešidí. Žába chtěla nedaleko navštívit ještě jeden malej obchod s razítky  Casey’s rubber stamps a po chvilce hledání jsme ho opravdu našli  na 11. ulici – malá domací továrnička na razítka – měli tam stovky hotovejch razítek, ale klidně vám na počkání vyřezali nějaké vlastní a originální. A příjemně stylově to tam zapáchalo gumou :).

IMG_20160517_141921
Burger joint

Odpoledne jsme si šli ještě rychle koupit něco na sebe, protože nás čekala večerní kultura – divadelní představení – vlastně muzikál – o kapele (nikoliv hotelu) Four Seasons, který již deset let úspěšně hrají pod názvem Jersey Boys. Muzikál dokonce Clint Eastwood zfilmoval a film rovněž neni špatnej.  Broadway, abych ji přiblížil nepolíbeným – je název nejdelší ulice na Manhattanu, která se táhne  od jihu na sever přes celej ostrov a jelikož na a kolem této ulice je velké množství divadel, divadýlek, klubů a podniků, tak se název „Broadway“ stal synonymem pro divadelní scénu na Manhattanu. Jak už to tak bejvá, kvalita produkcí na Broadwayi má různou kvalitu – od kýčovitejch pastí na turisty (kousek od našeho hotelu hráli např. muzikál The Trip – je to defacto koncert takovejch newyorskejch Basketles, akorát v kostýmech a chtěj za lístky šílený prachy) až po úspěšné a kritikou ceněné muzikály typu Chicago či právě i Jersey Boys.

IMG_20160517_185404.jpg
Pohled z balkonu na podium těsně před začátkem…

Vyrazili jsme pěšky a venku bylo opravdu živo. Prodírali jsme se před davy divadelchtivých newyorčanů a turistů, potkali jsme (spíš zahlédli) herce Michaela Shannona (Van Alden v Boardwalk Empire) a před August Wilson Theater v 52. ulici, kde se Jersey Boys hrajou, stála už delší fronta. My lístky už měli, tak jsme si sedli do jediného volného baru (Russian Samovar) a stylově kromě piva jsme dali i White Russian, oblíbenej nápoj „Dude“ Lebowského.

Jersey Boys začali kolem půl osmý a hned na začátku bylo jasný, že je to všechno opravdu profi. Živá kapela, dobře zpívající muzikanti, střídmé ale funkční kulisy a hlavně dynamika, kterou jsem na divadle u nás zatim neviděl (ok, nejsem žádnej divadelní znalec). Líbily se mi předěly či spíše střihy mezi jednotlivejma scénama – žádný zatažení opony, změna kulis a vytažení opony – scéna se měnila defacto za pochodu – např. jednu z písniček začala kapela hrát jakoby ve zkušebně a zhruba v půlce vyjely pódiovým výtahem na podium koncertní mikrofony, pomocníci rychle přisunuly na podium stolky, kolem nich si sedli další herci, kapelu osvítil bodovej reflektor, i zvuk kapely se lehce změnil, zvukař přimíchal zvuky publika a najednou, během cca tří sekund co se právě popsané seběhlo, se kapela ocitla při koncertu a dohrávala pořád tu samou píseň – je to hodně filmovej styl práce a střihu scén. Děj Jersey Boys je, jak už jsem zmínil, o  vokální kapele z nedalekého New Jersey, která se proslavila hlavně v letech 1962-1964 hity jako Sherry, Big Girls don’t cry či Walk like a man, později slavili ještě úspěch třeba s Bye Bye, Baby (slavnější je ale dnes cover od Bay City Rollers) či December, 1963 (Oh, what  a night) a kromě připomenutí těchto hitů se v muzikálu také dozvídáme o vztazích mezi členy kapely a její trnité cestě k úspěchu. Většina muziky byla hrána naživo a zpěvy byly docela dobrý, i když nám se příliš nelíbil představitel role Franka Valliho, hlavního zpěváka Four Seasons.  O přestávce jsme si na divadelním baru dali drink a já si dal nejdražší panák Jamesona v životě za 20 dolarů (a to nám barman ještě 4 dolary odpustil, protože víc hotovsti jsme u sebe neměli a terminál jim nefungoval).

Divadelní představení se nám líbilo a poslední noc v New Yorku jsme strávili noční procházkou a pak drinkem v hotelovým baru.

Středa

Probuzení, mírná nervozita z nadcházející večerní cesty letadlem a omrzelost z toho, že už to končí. Za pět dní jsme defacto stihli jen nasát atmosféru velkoměsta a už musíme balit, ach jo.  Prodloužili jsme si aspoň checkout v hotelu až na jednu odpoledne, nechali tam kufry a po snídani v Kava kavárně jsme vyrazili na poslední atrakci, která nám v City Passu zbývala – na okružní plavbu kolem Manhattanu. Loď kotvila asi 20minut pěšky od našeho hotelu a v jedenáct jsme vypluli. Cestu nám znepříjemňoval silnej vítr, ale o zábavu se staral náš cestovní průvodce, kterej vypadal jak „Dude“, kterýho jsme oslavovali včera White russianem a ten nám přes mikrofon na lodi vyprávěl o New Yorku, o památkách, kolem kterejch jsme pluli a já si došel na lodní bar pro první Budweiser této plavby. Mimochodem – tohle pivo je oproti Budvaru příšerná voda… ale lepší, než abych pil tu jejich opravdovou vodu.  Během dalších 90 minut jsme obepluli skoro celej ostrov, podívali se zblízka i na Sochu Svobody, podepluli všechny významné mosty, v dálce jsem zahlédl i slavnou budovu spojených národů (tam se musim vypravit příště) a naskytlo se nám i několik hezkejch celkovejch pohledů na Manhattan a mrakodrapovou džungli.

_MG_3865.jpg

Po návratu do hotelu už zbývalo jen dobalit, checkoutovat se na Yotelovské e-recepci (recepční tam nemaj, maj na to přímo dotykové kompy) a tradá metrem éčkem opět na Jamaica station a pak air-trainem na JFK. Měli jsme sebou místo jednoho kufru zpět kufry dva (žabka pašovala sešity, které tam sehnala, ale nakonec to ani nikoho nezajímalo). Po obědě v letištní restauraci jsem nám pak koupil flašku vína v letištním baru, opili jsme se, pak si ještě dali na kuráž Sriraccha-Mary (to tam fakt maj!) a tradá letadlem přes Paříž domu. Jelikož jsme letěli ze západu na východ, smrskla se noc jen asi do tří hodin a po osmé ranní jsme vystupovali lehce rozlámaní a ospalí na De Gaulleově letšti v Paříži. Tam jsem si taky přečetl, že před pár hodinama se ztratilo letadlo mířící z Paříže do Egypta a oddechl jsem si – dneska už aspoň nespadneme, protože z hlediska pravděpodobnosti je to ještě víc krajně nepravděpodobné, když už se jedno letadlo ztratilo. Let do Prahy byl asi hodinu zpožděnej, ale nakonec jsme šťastně v poledne ve čtvrtek 19. května vystoupili na Ruzyni a doma, po přivítání s kočkama, padli a spali. Už se těšim, až se zas někdy do New Yorku vrátíme.

Luke

IMG_0241.JPG

Reklamy

Enoch „Nucky“ Johnson

nuckyjohnson

dneska si přiblížíme Enocha Johnsona – pokladníka amerického města Atlantic City, dlouholetého vůdce místní pobočky republikánské strany a vneposlední řadě také organizoátora sítě prostituce, pašování alkoholu a předlohu pro seriál HBO „Boardwalk Empire“.

1909:

church1909
„Nucky“ se narodil v roce 1883 a jeho otcem byl místní šerif. Nucky šel v otcových šlépějích a v roce 1908 se rovněž stal po svém otci šerifem.  V roce 1911 byl jeho společník  a místní politický leader- „Komodor“  Louis Kuehnle obviněn z korupce a musel být nahrazen a jeho nástupce se stal právě Nucky, který musel rezignovat na funkci šerifa. Jako vůdce  silné lokální republikánské  strany pomáhal ve volebních kampaních řadě guvernérů a senátorů a po té, co v roce 1916 pomohl ke zvolení senátora Waltera Edge, byl jím posléze jmenován okresním pokladníkem a mohl tak rozhodovat o finančních záležitostech okresu.

 

V roce 1920 v Americe začala prohibice a v Atlantic city  jako by se prohibice nedotkla – místní policie se o nelegální dodávky alkoholu v podstatě nestarala a místní bossové, včetně Nuckyho, bohatli a alkoholová turistika jen kvetla. Kromě alkoholu, tvořil značnou část Nuckyho příjmů výtěžek z heren a casín a rovněž z prostituce.

Ve 30. letech se FBI začala podrobněji Nuckym zabývat a nakonec se jim podařilo usvědčit ho (podobně jako např. Al Capona) z krácení a neplacení daní a v roce 1941 byl odsouzen k deseti letům vězení.  Propuštěn byl v roce 1945 a od té doby se stáhl do ústraní , kde žil až do své smrti v roce 1968.

Luke

Válečné americké reklamy ze 40. let

po vstupu USA do druhé světové války (7.12.1941) se ihned válka stala v americe tématem číslo jedna a odrážela se jak v kultuře, politice, technice, ale i v reklamě. Každá známější firma chtěla v reklamě ukázat, že též podporuje válečné úsilí a dost reklam bylo tedypřímo válkou inspirováno či ovlivněno.

Pojďme se podívat na některé ukážky z časopisu LIFE z let 1942-1945: (kliknutím lze vždy obrázek zvětšit)

 


A konec války se již blíží…

Frank Sinatra

c2d12cb8914a1a22_large

říkali mu „Ol` blue eyes“ a je považován za nejvýznamnějšího amerického zpěváka uplynulého století a dokonce o něm nyní Martin Scorsese připravuje hraný biografický film.

Frank Sinatra se narodil v New Jersey v roce 1915 italským imigrantům a už od mládí ho to přitahovalo k showbussinessu. Ve škole se mu příliš nedařilo, ale za to  už od malička zpíval a v roce 1935 se poprvé dostal na výsluní, když vokální kapela Hoboken four, jejíž byl členem, vyhrála lokální soutěž. Mezi lety 1936-1939 prý Sinatra pracoval jako zpívající číšník v jednom baru v New Jersey  a pak dostal lano od jednoho z nejlepších tehdejších orchestrů, který vedl kapelník Tommy Dorsey.

Od roku 1939 tedy začala jeho sláva postupně růst a sinatrův hlas se začal objevovat na deskách a v rádiu. S tím, jak rostla jeho sláva, se chtěl Sinatra čím dál víc osamostatnit od orchestru, ale smlouva, kterou s kapelníkm Dorseym podepsal, mu to nedovolovala. V tomto okamžiku poprvé využil služeb mafie, s níž se prý během života často stýkal a mafie zařídila, aby ho Dorsey „pustil“ (asi mu ve stylu „Kmotra“ udělali nabídku „která se nedá odmítnout“)
V roce 1943 o něm vyšel velký  článek v časopisu Life:

Po válce a v 50. letech se Sinatra vrhnul i na filmovou kariéru a stal se i vcelku úspěšným hercem. Z jeho filmů bych vyzdvihnul např. Suddenly (Sinatra v roli atentátníka na prezidenta), Ocean´s 11 (Dannyho parťáci) a  Mandžuský kandidát (drama o vymejvání mozků několika vojáků…)

Ve filmech často hrával se svejma kámošema a „parťákama“ zpěvákem Deanem Martinem či Sammy Davisem Jr. Parta okolo Sinatry měla přezdívku „krysí smečka“ (Rat Pack) a pořádali divoké večírky, spoelčné koncerty atd.

V 60. a 70. letech už byla Sinatra považován za „legendu“, měl za sebou hity jako „My Way“, „I ve got you under my skin“ či duet se svou dcerou Nancy  „Something stupid“. Často vystupoval v Las Vegas a Casinech a prý podstatně přispěl k de-segregaci černochů v Casinech Las Vegas.  V 80. letech už vystupoval spíše sporadicky a na velkých koncertech. Frank Sinatra zemřel v roce 1998 po delších zdravotních problémech

 

Plakáty sci-fi filmů z 50. let…

50. léta byla v Americe rovněž dobou ranných sc-fi filmů. Tyhle filmy byly již tehdá spíše béčkovou záležitostí s nevelkými rozpočty a z dnešního pohledu primitivními kostými a rekvizitami a často i dějem. Proto ve filmech např uvidíte mimozemšťany zabíjející svými injekčními prsty, kterými do oběti vstříknou alkohol a podobné legrácky.

Oblastí samou pro sebe byly názvy těchto filmů a jejich propagační plakáty. Název filmu se pokoušel nalákat diváky na děsivé slogany typu:  Attack/Terrorr/Invastion     from/of the      deep/outer-space/…monsters/…robots atd atd…

pojďme se podívat na několik hezkých plakátů…

2eq9ton

1692t1s

6a00d83451ccbc69e20120a5961f9e970b-400wi 1955_tarantula-05 creature-from-the-haunted-sea-movie-poster-1961-1020550835 Earth-Vs-the-Flying-Saucers

il_340x270.436878689_tny0 il_340x270.462203448_gglj

images imagesgh imagesyombie MONSTER-ON-CAMPUS

planet-of-vampires rcombackgroundsm vintage-horror-movie-poster_the-alligator-people-1959

when-worlds-collide

Prohibice v USA

v těchto dnech jsou u nás noviny plné „prohibice“ a dočasného zákazu tvrdého alkoholu kvůli vlně metylalkoholových otrav – protože si myslím, že termín „prohibice“ je v tomto smyslu použit trošku přehnaně, stojí za to si tu připomenout tu nejslavnější prohibici, která trvala v Americe téměř 14 let od roku  1919(1920) až do Prosince  1933.

V Americe, tradičně silně nábožensky orientované, bylo téma alkoholu a jeho zákazu předmětem debat už od 19. století. Začátkem 2.0 století již existovala řada anti-alkoholových hnutí a téma prohibice se tedy stávalo i předmětem politických debat a kampaní.  Pak přišla první světová válka, spotřeba alkoholu v té době v USA prýá výrazně stoupala a po vstupu USA do války (1917) se debaty o zákazu konzumace alkoholu dostaly až do kongresu.

18. dodatek ústavy

Již v roce 1918, těsně před koncem války,  schválil senát Spojených států tzv. „válečnou prohibici“, která zakazovala prodej nápojů s více něž 2,75% alkoholu – záměrem bylo šetřit obílí pro válečné potřeby.  Tahle „valečná prohibice“ vstoupila v platnost 1. července 1919. Mezitím ale skončila válka  a v lednu 1919, po předchozím schválení v 36ti státech unie, kongres schválil tzv. 18. dodatek ústavy, který zakazoval prodej ,konzumaci, import a export jakéhokoliv alkoholického nápoje.

Aby mohlo být dodržování zákona kontrolováno, přijal kongres i tzv. Volstead Act, který upravoval a blíže specifikoval výše uvedený dodatek a mimojiné stanovil max. 0,5% alkoholu v objemu povolen0ho nápoje.  Na dodržování zákona měl dohlížet tehdy zřízený federální Prohibiční úřad  a prohibiční agenti, kteří pátrali po sítích nelegální distribuce alkoholu, skladech a podnicích, kde se nelegálně alkohol prodával.

18. dodatek ústavy začal po celých USA platit 9. ledna 1920 a trval až do roku 1933.  22. března  téhož roku podepsal prezident Roosevelt dodatek k Volsteadovu zákonu a povolil prodej piva obsahující až 4% alkoholu  a lehkých vín – den po té, co tento dodatek začal platit, poslal pivovar Anheuser-Busch do bílého domu zásilku piv jako poděkování :).

V téže době už byl v kongresu 21. dodatek k ústavě, který rušil celý 18. dodatek. Toto bylo nakonec v prosinci  1933 schváleno a od 15. prosince 1933 byla oficiálně prohibice v USA ukončena.

Důsledky prohibice?
Nejznámějším důsledkem byl výrazných nárůst moci a bohatství mafie a černého trhu obecně. Jelikož samotná prohibice nebyla v USA nikdy podporována výraznou většinou společnosti, byla i v letech prohibice výrazná poptávka po alkoholu, z čehož těžily ilegální palírny a importéři alkoholu (z irska, kanady aj).

Luke

Boardwalk v Atlantic City

Pokud také sledujete výtečný seriál HBO „Boardwalk Empire“ (v češtině Atlantic City: Imperium Mafie), určitě víte, že se odehrává v době prohibice ve 20. a 30. letech v americkém Atlantic City. To se nachází zhruba 100 km jižně od New Yorku na východním pobřeží spojených států  a hlavní tepnou města byla slavná dřevěná promenáda na pláží, na níž se právě odehrává velká část děje seriálu.

Promenáda byla postavena v roce 1870 a v době své nejdelší délky měřila téměř 7 mil (až do hurikánu ve 40. letech 20. století) a bylo to oblíbené místo místních i turistů pro procházky, rekreaci a zábavu.

Podívejte se tedy na několik fotografií Atlantic City a promenády z první poloviny 20. století:

New York ve 30. letech

Dneska se podíváme do Ameriky. ve 20. letech zažil New York velký rozmach, předstihl v té době Londýn co do počtu obyvatel, kterých bylo na začátku 30. let v NY  více než 10milionů. V té době byly rovněž dokončeny jedny z nejznámějších mrakodrapů světa – Chrysler building, Empire state building a též  proslulé Rockefeller centrum. Starostou New Yorku byl v té době velmi populární Fiorello La Guardia a město i přes světovou ekonomickou krizi rostlo dál. V roce 1939 se v New Yorku konala další ze světových výstav „1939 World´s fair„, na které se, v předvečer druhé světové války, návštěvníkům poprvé představila televize, stereofonní záznam a další tehdejší zázraky techniky a kultury.

Pojďme se tedy podívat na několik obrázků a článků z New Yorku z 30. let…

Humphrey Bogart


Je-li někdo prototypem opravdového chlapa ze „starého“ hollywoodu, napadne mě jako první právě Humphrey Bogart – charismatický herec, jehož doménou se staly role drsných cynických chlapů – ale gentlemanů. Přesně tuhle roli ztvárnil „Bogie“ v kultovním filmu Casablanca (1942), která mu zajistila nesmrtelnost.

Stejně neodmyslitelně patří k tomuto herci i zapálená cigareta a sklenka Martini, což byl prý jeho oblíbený drink. Párty u Bogarta a jeho ženy, herečky Lauren Bacall, byly v 50. letech údajně velkolepé a scházela se tam celá „smetánka“  umělců a to dalo základ k pojmenování Bogarta a jeho party jako „krysí smečka“ (Rat pack) . Tenhle název po Bogartově smrti „zdědil“ Frank Sinatra, Dean Martin a další umělci-alkoholici :).

Kromě zmíněné Casablanci Bogart zazářil v mnoha dalších filmech – noir filmu Maltézský sokol (postava cynického detektiva Bogiemu opravdu sedla), Velký spánek (opět HB jako skvělý detektiv) Bouřlivá léta dvacátá (gangsterka s Bogiem a Jamesem Cagneym), se začínající Audrey Hepburn si zahrál v roztomilé Sabrině a zazářil i ve velkofilmu Africká Královna.

V průběhu 50. let mu lékaři diagnostikovali nádor hrtanu (nejspíše díky silnému kuřáctví) a bohužel v necelých 58mi letech v roce 1957 Humphrey Bogart umírá.

V dnešní době je Humphrey považován za jednoho z nejslavnějších filmových herců všech dob.

Julia Child

Kví mě dneska upozornila, že googlovský noodle je dnes o Julii Child, která by se v tomto dni dožila stovky (ve skutečnosti se dožila uctyhodných 92 let) a předevčírem to bylo prozměnu 8 let od její smrti.

Když mám tenhle ujetej retro blog, tak toho využiju a věnuji Julii dnešní blognutí, protože si ho určitě zaslouží – zejména proto, že byla velkou propagátorkou francouzské kuchyně a říká se, že naučila „ameriku vařit“.

Julia byla žena impozantní výšky (188cm) a prý až do svých 30ti let neuvařila ani vajíčko. Za války pracovala ve spojenecké výzvědné službě OSS, kde se seznámila se svým budoucím manželem, Paulem,  který po válce začal pracovat na ambasádě v Paříži, kam ho Julia následovala.

Tam přišla poprvé do styku s vyhlášenou francouzskou kuchyní a jako tehdy žena v bezdětné domácnosti se začala brzo nudit a proto hledala, čím by se zabavila. Začala tedy chodit do legendární kuchařské školy Le Cordon Bleu a vaření ji naprosto uchvátilo.  Rovněž si také uvědomila, že neexistuje žádná pořádná kuchařská kniha francouzské kuchyně v angličtině a proto začala s kolegyněmi (Simone Beck a Louisette Bertholle) pracovat na anglicky psané kuchařce.

Tu se jim po několika letech podařilo dokončit a více než 700 stránková kniha vyšla v roce 1961 a stala se doslova hitem mezi tehdejšími americkými hospodyňkami.


Julia se stala velmi populární a brzo se objevila ve vlastní televizní kuchařské show „The French chef“, která běžela téměř 10 let.

O Julii Childové byl v roce 2008 natočen film Julia & Julie – část filmu právě mapuje život Julie Child ve Francii a část filmu vypráví o mladé blogerce Julii Powel, která se snažila za rok uvařit všechny recepty z výše uvedené kuchařky.
Několik epizod pořadu French Chef máme doma a je to docela legrace pozorovat Julii při práci. Je bezprostřední, vzhledem ke staří pořadu (je ještě černobílý) se natáčel téměř bez střihu a Julie se svým lehce afektovaným hlasem radí, vaří a hlavně baví. Nezapomenu, jak v jedné z epizod dělala steak z tuňáka. Vzala obrovskýho tuňáka, položila ho na linku, vzala pilu a začala porcovat steaky… :).

A její „Bóón apetííít!“ je rovněž legendární!

V roce 1966 vyšel v časopisu Life rozhovor s Julii, tak si můžete počíst:

A ještě jedna spíše reklama z roku 1972:

A na závěr pár obrázků:

Drive-in mánie

Asi většina z vás ví, co se pod označením „drive-in“ (v USA spíše „drive-through“)  skrývá – pro jistotu jen uvedu, že se jedná o označení míst, kde je možné užívat si služby z pohodlí svého automobilu. Nejčastěji se tímto označují autokina, které ve 40.-60. zejména v USA zažívaly obrovský boom a popularitu.

První autokino prý bylo otevřeno již v roce 1933 v americkém městečku Camden, opravdový rozmach přišel ale až pozdeji. Po druhé světové válce, když se americký průmysl přeorientoval ze zbrojního na spotřební, se  rapidně zvýšil počet američanů vlastnící automobil a tomuto trendu se snažili přizpůsbit i poskytovatelé služeb – restaurace, kina ad.

V následující galerii si můžete prohlédnout, jak některé z těchto kin tehdy vypadaly:

drvien 1958 10 prikazazni

fly drive 1949

A co další podniky? Zaujala by vás třeba Drive-in banka, obuvnictví, prodejna či Drive-in kostel? 🙂

drive in restaurant 1949 drive in obuvnik 1938 drive in liquer store 1946 drive in kostel 1951 drive in grocery 1949 drive in banka 1951

A co u nás? Podařilo se mi najít dva výstřižky:

Tenhle první je z Kulturní Tvorby z roku 1967 a je psaný dosti ironicky… 🙂

autokino1967

A tady malá noticka z Rudého Práva roku 1969:

04121969

Luke

Route 66

První příspěvek na blogu chci věnovat nejslavnější americké silnici,  která zejména v první polovině 20. století znamenala pro mnoho lidí „únik“ za vidinou bohatství a kalifornského štěstí. Ve 30. letech  právě po této silnici řada američanů putovala ze spustošených farem (důsledek krize a velkého sucha)  na západní pobřeží za novým životem.

Route 66 se tak stala fenoménem a proslavil jí zejména román Hrozny hněvu (od J.Steinbecka), který byl posléze docela hezky zfilmován. Vznikla i řada oslavných písniček, z nichž tu nejznámější –  „Route 66“ – napsal Bobby Troup.

Jak se v této písni praví – Route 66 vedla z Chicaga až do Los Angeles a měla délku téměř 4tisíce kilometrů a byla oficiálně otevřena již v roce 1926.  Jak se počet automobilů v USA postupně zvyšoval, začal ožívat  turistický i obchodní ruch kolem nově vzniklé silnice a kolem ní pak běhěm několika let vyrostla řada hotýlku, restaurací, benzínových pump, servisů, ale i dalších služeb nejrůznějšího druhu.

Zlaté časy Route 66 trvaly od 30. do 50. let, než prezident Dwight Eisenhower rozhodl, že po vzoru Německa bude ve spojených státech vytvořená síť rychlostních dálnic, která postupně během 60 a 70. let nahrazovala staré americké silnice z let 20tých Oficiálně pak byla Route 66 ze silníčních map v roce 1985 úplně odstraněna a z velké části nahrazena právě dálnicí I-40, která už ale většinu, původně průjezdových, měst a městeček objížděla, čímž začal v těchto městech zanikat turistický ruch a řada služeb padla, protože projíždějící motoristé už se v těchto městech nezastavili.

Naštěstí už v této době se našla řada nadšenců, která údržuje slávu Route 66 i nyní a proto je i dnes možné projet velkou část původní trasy Route 66 a obdivovat opuštěné benzínové pumpy, drive-in kina a celkově zažít onu atmosféru bývalé „výkladní skříně“ Ameriky.

Já bych se chtěl někdy v životě na Route 66 podívat a doufám, že se mi to někdy ke stáru splní :).

A tady pár fotek z dob největší slávy:

„Iceberg café“ u Route 66, Nové Mexiko  1949

Route 66 ve 40. letech

Jedna z benzínových pump v 50. letech…

Route 66 protínající městečko Victorville, 30. léta

Kde si užít na Route 66? 🙂 60. léta…

Luke