TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: vylet

Hraní v Zichovckém pivovaru

A je tu moje další víkendový opilecký blognutí. Po pátečním Woodstocku jsem v sobotu ráno vyrazil na chatu připravit podmínky pro rekreační pobyt v dalším tejdnu –  vyčistil a vydezinfikoval jsem plesnivou lednici, posekal zahradu, očistil zahradní nábytek a grill, takže párty může za pár dní propuknout! 🙂

V pět odpoledne mě na Bezděkově vyzvedl náš zpěvák Martin a vyrazili jsme ke Slanému do minipivovaru Zichovec, který byl založen nedávno v roce 2012. Jeho piva jsem poprvý ochutnal už loni a utkvěla mi v hlavě desítka Sokolík.

Přijeli jsme na místo kolem pátý a dověděli jsme se, že zvučit budem až v deset večer před hraním, takže jsme najednou měli moře času. Co s ním? Vaťák si jel zahrát hokej, Bubeník se věnoval cigárům, Martin střízlivěl a já jsem se jal ochutnávat Sokolíka  a Krahulíka (12ka). Desítka Sokolík je hutné pivo – více do hořka s příjemnou plnou chutí. Naproti tomu Krahulík je víc do ovocna a sladkokyselejší než běžné české dvanáctky.V pivovaru je rovněž restaurace a Vaří tam hodně dobře moderní českou kuchyni a měli výtečnou zelňačku!

Koncert začal v osm a hrála kapela Forbes Ukulele Brothers – ano ukulelový orchestr, ve kterým učinkuje i Fany, známý slánský majitel Jazz Café Fany, který vypravil na akci autobus s příznivci 🙂 Kapela hraje hlavně česky zpivané folkové a country skladby,  hezky jim to šlape a zaujala mě hlavně ukulele basa, která měla hodně hutnej zvuk na to, jak byla malá.
My s Basketles jsme začali hrát po desátý večer a lidi hned od začátku tancovali a nakonec nás kolem půlnoci vytleskali na tři přídavky. Rozdali jsme i řadu vizitek, tak věřím, že si třeba znovu v pivovaru zahrajeme.
Zichovecký pivovar je zajímavým tipem pro hezkej výlet, já se tam rozhodně někdy zajedu podívat!
 Luke

Babí léto

krásnou slunečnou podzimní neděli jsme si s Žábou užili tenhle víkend. Nejdřív jsme před polednem vyrazili na stylovou snídani v kavárně –  obešli jsme  Café Louvre, Cafe Savoy,  Cafe Lounge (všude narváno hipstery/turisty/jinými zjevy) až jsme došli do Cukrkávalimonády (jak se to má správně skloňovat, tenhle název? :)) na Malé Straně. Kavárnička je schovaná vedle BDSM kostela panny Marie pod řetězem a je útulná s klasickou nabídkou snídaní i dalších dobrot. Já měl výtečný míchaný vajíčka s parmezánem, žába si dala hemenex , hlad byl zažehnán a jelikož už bylo po poledni a bylo krásný počasí, sedli jsme si opodál do Konírny na zahrádku na pivo. Vymejšleli jsme nové vynálezy, abychom zbohatli. Důležitá (možná nejdůležitější) věc pro každý nový vynález, je vhodná volba názvu. Činnost, vlastnost či podoba toho samotného vynálezu je pak už vedlejší. Můj „Blemekr“ se jistě záhy stane součástí vybavení každé průměrné domácnosti. Už máte taky doma blemekr? A jak se vám s ním karfumuje??

Dopili jsme tedy pivo a vyrazili směrem k hradu. Ne, nechtěli jsme ale rušit Miloše, naše kroky nás vedly k  přilehlé richterově vinici, kterou jsme „objevili“ loni a letos, po roce, jsme ji opět navštívili. Z vinice je nádhernej výhled na Prahu – zejména na Vltavu, Malou Stranu a další přilehlé oblasti a na vinici samotné si můžete koupit buďto láhev místního vína a nebo rozlévané moravské vína – ty jsme okusili my a byly příjemné. Škoda toho barmana, kterej nebyl zrovna dobře naloženej.

IMG_20141012_133414

Žába mezitím rozvíjela teorii svého vynálezu kašmidaše a vína v karafě ubejvalo.  Bez lítosti jsme ho tam ztrestali až do dna.  Nastal tedy čas dalšího přesunu a naše kroky směřovaly od hradu dolů, přes vltavu až na Staromák, kde jsme navštívili Las Adelitas a okusili jejich výtečný Nachos. Ty tam uměj výtečně – se zapečeným hovězím masem, cheddarem, jalapenos, verde omáčkou, smetanou a dalšími nezbytnostmi. Přiznávám, že sem začal bejt už unavenej, nicméně Žába mě ukecala a nešli jsme ještě domů a naopak jsme šli v centru hledat zajímavé uličky a ulice. A našli jsme v centru Prahy citrónovník:

IMG_20141012_160915

Hádejte, kde je? 🙂

Probloudili jsme se nakonec až na národní třídu, já ukázal Žábě můj oblíbenej Bar „Národní 20“ (pajzl), kde jsme si dali Calvádos a Ginfizz a Žába mi pak udělala velkou radost,když mi pořídila přesně takovou peněženku „dolarovku“, kterou mi nedávno ukradli ve vlaku. Ta původní byla po Tátovi, kterej si jí nestihnul užít, tahle nová mi tedy bude připomínat jak Tátu, tak  i mou skvělou Ženu.

Neděle se tedy vyvedla.

Ještě předtím, v pátek, jsme zašli do Lucerny na nový povídkový film „Divoké historky“ od režiséra Szifrona. Je to 6 povídek o lidech, kterým v nějakým momentě došla trpělivost (hráblo jim) a začli se společnosti mstít. Je to tedy o zlobě, pomstě a zadostiučinění a musím říct, že mě to bavilo (i když stopáž je delší na můj vkus a kdyby jednu z povídek vypustili, tempu filmu by to prospělo). Vše vrcholí drsnou závěrečnou svatební povídkou a skutečně občas jde i mráz po zádech. Za sebe doporučuju.

 

Luke

Koncertní víkend

v pátek a sobotu jsme s Basketles vyrazili opět po naší malé vlasti rozdávat radost, dobrou náladu a pohodu (a konzumovat přitom všeliký alkohol) a obě akce se nadmíru povedly.

V pátek mě v pět odpoledne vyzvednul ze smíchovské hospody Tradice náš bubeník.kvalitní (děláme si z něj prdel, protože má takovejhle název emailu) a vyrazili jsme směr Doksy a Máchovo Jezero. Praha byla vcelku průjezdná a až do Mladé Boleslavi to frčelo krásně. Stavili jsme se u pumpy, bubeník si dal dva wursty, já další pivo a těšili jsme se, jak za chvíli budem v kempu Poslův Mlýn u Doks, kde se měla celá akce konat. Tu nás ale poprvé zradila dopravní situace. Na R38 se nyní frézuje vozovka a ve dvou úsecích je kyvadlová doprava řízená semafory… půlhodinka ve stojícím vařícím autě v 30 stupňovém vedru se nám začala zdát neúnosně dlouhá a naše felicie byla na pokraji „vaření“.  Nakonec jsme zdárně dorazili, z dálky jsem po cestě obdivoval Bezděz (jak takhle vysoko mohli ti „primitivové“ co ho kdysi stavěli, tahat kameny??) a před sedmou jsme byli na místě, v kempu.  Ten, jak už název napovídá, leží u poselského rybníka, kde je zároveň i koupaliště a kemp je vcelku velký. Na místním parkovišti už bylo postavené podium a připravovala se zde první punková kapela, která měla dudy, což znělo zajímavě a chvíli po nás dorazilo další auto s Vaitíkem a „kožichem“ (jak Vaťákovi ze sradny říkal Fefi) . Koncert organizoval spolek Sestry v sukni (doufám, že tentokráte ládík vynechá TVLování) a byl určen pro tělesně i mentálně postižené děti, které tam jsou na letním pobytu a kterým tedy organizátoři uspořádali „woodstock“.   S klukama jsme ještě stihli konec fotbalu Německo – Francie, posilnili se několika pivkama a kolem deváté jsme začali hrát. Já měl pujčenej nějaké velkej ampeg basovej aparát a připadal jsem si konečně jak Lemmy z Motorhead! Ta basa hezky duněla!   Po vzoru punkáčů jsme ani my neměly odposlechy pro zpěvy, tak nevím jak to znělo ven, ale lidem se to líbilo a už od začátku všichni pařili, jak jim jejich stav dovolil.  90 minutový koncert jsme zakončili trojitým přídavkem a když nás publikum nechtělo pustit z podia, tak jsme na úplný závěr přidali lehce improvizovanou Žlutou Ponorku a po té jsme dělali ještě autogramiádu.

28-07-2014-03-54-18-hyppievutstok-2l-jpeg (1)
(foto z webu http://www.sestryvsukni.cz)

Bylo skoro jedenáct večer, bylo vedro a tak jsme se rozhodli jít zas po dlouhé době po koncertu vykoupat a využít tak místní koupaliště, což se zadařilo, i když jsme cestou na něj ve tmě zabloudili do nějakejch stanů a probudili místní spáče.  Koupání na Adama (Evy chyběly) nás osvěžilo na zpáteční cestu a  kolem půlnoci jsme s bubeník.kvalitní  zas vyrazili ku Praze, tentokráte již bez zdržování … akorát jsme už v Práglu zůstali v jednu ráno asi 15 minut stát na dálnici, protože přednáma se srazila velká cisterna s náklaďákem a zatarasily tak dočasně oba pruhy. Naštěstí se brzo podařilo kus silnice za chvíli uvolnit a mohlo se jet a tentokrát už bez nehod a zdržování…

Druhej den jsem se probudil docela polámanej a unavenej, ale těšil jsem se na další hraní – na pivních slavnostech ve Velkých Petrovicích. Mám rád pivo, takže jsem nenechával nic náhodě a ve dvě odpoledne jsem nasedal na hlaváku na vlak jedoucí přes Hradec a Náchod na východ a za tři hodinky a dvě piva jsem vystupoval v Polici nad Metují, což je asi kilák pod Velkými Petrovicemi. Basu i hadry jsem nechal předchozí noc u bubeník.kvalitní, takže jsem nemusel nic tahat a mohl jsem se plně soustředit na výlet a ochutnávání pivek – Velké petrovice jsou hezká vesnice se starými roubenkami, novějšími baráky z 20 a 30. let 20. století a není zde naštěstí žádná hnusná panelová moderna.  Pivní čuch mě dovedl na jistotu na náves, kde již bylo více než stovka lidí a pivo teklo proudem. Výběr piv byl oproti pražským slavnostem spíše skromnější (8 píp), ale např. zlatý bažant mi chutnal moc. Menší nevýhodou bylo, že během večera a v teplém počasí jim začalo pivo pěnit a později tak byly u piv dost velký fronty…  lidí stále přibejvalo a mohlo jich bejt nakonec tak 400 – 500…
Koncert, který se konal na velkém krytém podiu na návsi, zahájila místní kapela Cugrunt, která hrála poměrně slušně covery modernějších písniček – např. Nirvánu, Green Day, Liquido a samozřejmě i další rockové klasiky.Začali jsme hrát tentokrát v 10 večer a trochu jsem měl obavy, jak lidi příjmou 50 let starou muziku z lívrpůlu, ale naštěstí hned při první Roll Over Beethoven se k pódiu nahrnula velká spousta starejch i mladejch lidí všech možných pohlaví (Ládikovský fórek!) a skákali, tancovali a zpívali s náma, mladé fanynky se postarali o správnej „a hard day´s night“ vřískot  a jelikož byl náš kytarista v dobrém rozpoložení a věřil si, zahráli jsme i Misirlou z Pulp Fiction. Původně 90 minutový vystoupení se protáhlo kvůli přídavkům na skoro dvouhodinové a na podium jsme se museli 2x vracet a na závěr zazněla opět ponorka. Já měl zas pujčenej velkej basovej aparát od basáka druhý kapely, takže jsem klukům basovejma frekvencema roloval ponožky a slipy (TVL!). Pan pořadatel byl nadšenej, po koncertu nás i nakrmil výtečným gulášem, nám neřidičům byl přinešeny panáky a pivka a kolem jedné ráno jsme vyrazili na cca 200km cestu do Prahy. Naštěstí sebou měl tentokráte bubeník svojí mladou přítelkyni (což mělo tedy nevýhodu v tom, že jsem seděl na zadní sedačce obložen kusy bicí sady a mojí baskytarou) a ta svým neúnavným povídáním udržovala v autě bdělost i další tři hodiny, během kterých jsme se proplétali silnicemi a hledali hradeckou dálnici :). Ve 4 jsem byl doma a padl jsem mrtvej do postele. Byly to skvělý akce, ale v neděli mě bolelo celý tělo – nohy, záda, ruce..  jak se asi musí cejtit takovej Keith Richards, kterýmu je víc než 2x tolik co mě? 🙂

Další koncert hrajem v Praze na Palmovce a to příští středu 16.7., tak se doražte podívat!

Luke

IQLandia

v sobotu jsme s ženinými hujerovými navštívili liberecký zábavní a vzdělávací park IQLandia a tady je tedy několik dojmů.

Výlet po Liberci začal krátkým srazem s kamarádem Vaškem, kterýmu jsem vezl zvukovku a pak jsme se v naší sedmičlenné skupince vydali do centra města. Bylo skoro už poledne, takže jsme hladoví dorazili až do libereckého Pubu a tam jsme poobědvali (docela dobrý chili tam maj) a čepovali jsme si sami  dobrou plzeň. Chtěl jsem tam pak zůstat, ale nakonec jsem byl přemluven a tak jsme všichni vyrazili k cíli výletu – k věděckému a zábavnímu parku IQLandia, které je v Liberci u obchodního centra Babylon

Čtyřpatrový park nabízí zejména dětem možnost seznámit se zábavnou formou s fyzikálními zákony, vědeckými poznatky a navíc obsahuje řadu multimediálních i názorných hraček pro zabavení.  Každé patro je zaměřeno na jednu oblast (akustika, geologie, elementy,  člověk a tělo, sexmisie (?!)  a technika). Mě zaujal dětský kousek a stavebnice Lego, kde jsem zabral místo malejm harantům a postavil jsem si po dvaceti letech zas barák z Lega.  Líbily se mi vzduchové varhany (spíše vlastně píšťaly), stroj času  a různé blbůstky, kterých tam je fůra – můžete si vyzkoušet např. jak těžké to mají hlasatelé při předpovídání počasí (zelená stěna + kamera). Ostatním se líbil např. simulátor zemětřesení či hrátky s plastickou stěnou (či jak ji nazvat).

IQlandia je dobrý místo pro výlet, nicméně skutečně je to hlavně pro děti, takže vemte haranty a běžte se tam podívat :). A my ostatní se radši podívejme do nějaký hezký hospody nebo baru!

 

Luke

Hody hody doprovody…

uff, díky bohu už jsou Velikonoce za náma! Jsem z nich celej polámanej a namoženej,ale bylo to skvělý! Rozhodl jsem se Vám těch pět uplynulých dnů trošku přiblížit.

Pátek 18.4.:

Měli jsme už dovolenou a proto jsme si naplánovali výlet za skoro-tchánem Martinem do belgické restaurace v Dobřejovicích, kde nyní dělá.  Bylo krásný počasí a tak jsme se po snídani v Cross Café (zase jedna barevňoučká vymazleňoučká inťouštíčíšská blééé kavaárnička ve Štěpánské) vyrazili směr Průhonice a Dobřejovice.  V Průhonicích jsme vylezli z busu na náměstí a mě na první pohled zaujal pivovar U Bezoušků  hned u autobusové zastávky!  Maj vlastní pivo! A v Průhonicích! Mé srdce zaplesalo.  Musel jsem ale krotit radost, protože nás ještě předtím čekal výlet do místního botanického parku. Naštěstí začalo pršet, a tak jsme procházku parkem zkrátili na snesitelných 60 minut a po dvanácté hodině jsme již seděli v kuřáckém salonku hospody U Bezoušků. Je to krásná klasická venkovská hospoda s interiéry obloženými ve dřevě (alespoň ta kuřácká část) a bez zbytečné moderny. Tak to mám rád. Objednal jsem si Bezouškovskou desítku a spokojeně jsem si upíjel a konverzoval s Žábou o důležitostech všedního života.  Záměrně jsem si nedával silnější pivo, takže mohu hodnotit jen jejich desítku a chutnala mi moc, i když přirozeně neměla takovej říz, jako dvanáctky, které piju nyní nejradši. K Bezouškům se musíme někdy zas vypravit, třeba se k nám někdo z Vonáků přidá :).  Jo a maj úžasnou škvarkovou pomazánku s čerstvou cibulkou! Úplně boží!  Nedalo se nic dělat, čas k odchodu se nachýlil a my se busem 363 přesunuli o vesnici dále – do Dobřejovic. To už pršelo opravdu hezky a tak jsme cestou  Belgické restaurace Manneken Pis hezky promokli.

Naštěstí nás rychle přivítal Martin a nabídl nám osvěžení – důvod, proč jsem se u Bezoušků šetřil, byl ten, že jsem plánoval ochutnat spousty belgických piv, kterých tam v lahvích prodávaj několik desítek druhů! A tak se i stalo. Po úvodní „zahřejvací“ točené Stelle jsem pak ochutnal myslim asi 3 nebo 4 piva, jejichž názvy už mi splývaj a proto se nic užitečného o belgických pivech odemne tentokráte nedozvíte – vlastně jen to, že jsou silné – cca 6% a výše. Nejen pivem jest ale člověk živ a tak nám Martin přichystal menu o třech chodech – rizoto s mořskými plody (dobré, ale ty růžové divné věci  – asi mušlí tělíčka-  jsem dával žábě),  pak vepřové maso s čerstvým chřestem a sýrovou zálivkou (moc dobré), salát s kozím sýrem a nakonec místní domácí čokoládu, kterou tam vyráběj. Yum Yum! V restauraci mají otevřeno bohužel jen přes poledne (10-15h), nicméně pokud dostanete chuť na jídlo, poctivou čokoládu nebo belgické pivní speciály, je to dobré místo, kam vyrazit.

Den to byl naročnej, to Vám teda řeknu!

Sobota 19.4.
V 11 jsme měli sraz na hlavním nádraží s kamarádem Radkem a pozděpříchozím Mňoukem a vyrazili jsme na další výlet – tentokráte do Pardubic za Jirkou. Snídaní byl klasický cheesburger v Burger Kingovi na hlaváku (pro mě už taková „klasika“ před cestou vlakem kamkoliv na východ) a po dvanácté hodině jsme již stáli na pardubickém nádraží, kde nás Jirka vyzvedl a vyrazili jsme na oběd ke Lvovi (www.ulva.cz). Zahrádku maj sice betonovou, ale příjemnou a tak jsme si objednali plzeň a jídlo a poslouchali novinky o neslavném konci jedné slavné kapely, my zas vyprávěli o novinkách z našich luhů a hájů, Mňouk mlčel, čas letěl a oběd byl výtečnej.  Začalo ale foukat a tak jsme se později přesunuli do plzeňky, kde jsme u dalších dobrých plzní v debatě pokračovali a dohodli jsme se, že si někdy zas musíme společně zahrát.

K večeru, cestou z Pardubic, jsem ve vlaku společensky unaven usnul a po dlouhé době mi tak 100 minutová cesta utekla během deseti minut (a poslintané košile :))

Neděle 20.4.

Historie se opakuje. Tentokráte na hlaváku už v půl desáté ráno, místo cheesburgeru jsem si dal na probuzení kafe a byl jsem nějakej nasranej na celej svět – tak jsem si radši sedl rovnou do vlaku, zatímco Žába hledala na nádraží svýho bráchu, který jel s námi do Písku. Vyráželi jsme za Zlatiným tátou, který má se svou rodinou poblíž Písku barák a čekaly nás po delší době opět klasicky venkovsky prožité Velikonoce.

Nedělní program byl klidnej a kromě buřtů na ohni pro mě byla zpestřením jízda na kole (na kterým jsem neseděl asi už 15 let, ale rychle jsem si zas zvyknul) a hledání vrbového proutí pro výrobu pomlázky v širém okolí. Hledali jsme asi hodinu než jsme něco použitelnýho našli…   pak jsem dělal porotce ve hře na schovávanou. Pak jsme čuměli na fotbal Sparta – Dukla. Je mi fakt teprve 34?!!

Pondělí 21.4.
Velikonoční pondělí. V osm ráno budíček a místo snídaně pletení pomlázky – ještě jsem si to z dětství pamatoval a upletl jsem suveréně nejkřivější pomlázku ze všech. V devět ráno jsme se s tchánem, jeho malým synkem a větším zlatiným bráchou vydali na koledu. Postupně se k nám přidávali další a další koledníci a i když jsme za celý dopoledne obešli asi jen 4  chalupy, tak to „stálo za to“. Whiskey, tuzemáky, březová vodka, pivo, domácí jablkovice, cola a to vše opakovaně a furt dokola a stále znovu… blé. A dotoho samozřejmě mazance, jednohubky, nádivky… No já byl ještě docela v pohodě a těsně před polednem zavřel „zaklopku“ a chytře místo pálenky pil vodu a kofolu. Zlatin brácha Táda zvolil jiný postup a pil jednu jablkovici za druhou, až byl docela v náladě a to takové, že měl odpoledne celkem problémy chodit a mluvit :).  Já jsem se pak snažil svou lehkou podnapilost vyléčit sportem a zadařilo se – s malejma dětma jsem si zahrál fotbal a pak se ještě projel na kole a vypotil jsem to a ani jsem z něj nespadl.  Pak nás k večeru hodní sousedi odvezli domů skoro až před dům a doma jsme vysílením padli. Byly to hezké, ale trošku náročné svátky.

 

Úterý  22.4.

Prosíravě jsme měli ještě dovolenou, a tak jsme se mohli po náročným víkendu náležitě zotavit.  Kolem poledne už jsme byli zotavení, a proto jsme vyrazili na první letošní piknik! Vzali jsme deku, koupili si salátovej oběd a došli do Riegrovejch sadů, kde se moc hezky sedí v trávě a čumí na park, stromy a pražskej hrad v dálce. Abychom se i kulturně a inteligentně pobavili, tak jsme cestou koupili nějaký křížovky a ty nám zkazily náladu a srazily sebevědomí – u každé z několika křížovek, kterou jsme načnuli, jsme dali dohromady chabou polovinu odpovědí… a to křížovka nebyla označena „pro pokročilé“ apod. No nic, pomohla nakonec flaška vína a chytrej telefon…   pak jsme se ještě stavili v rajské zahradě (moc hezký to tam teď je) a U sadu (na nefiltrovaného Velena, což je jedno z mála piv, který Žába ráda pije) a mě čekal na závěr dne ještě poslední úkol – koupit si svůj první květináč v životě, nějakou hlínu a pak doma přesadit sazeničky chili papriček.  Koupil jsem nakonec cca půlmetrovej obdelníkove květináč, 10kg nějaký zeminy a doma s vydatnou žabí pomocí přesadil všechny tři sazeničky do jejich nového příbytku – pokud to neuschne nebo to neokoušou kočky, měli by ze dvou sazenic být bird´s eye papričky a z jedné rostliny tabasco papričky. Uvidíme, pokud se náhodou urodí, určitě se to dozvíte na tomto blogu 🙂

 

Tolik tedy k pěti velikonočním dnům, doufám že jste si Velikonoce užili a neopili jste se tolik!

Luke

 

Jogrsovi harcovníci

Příspěvek, byť napsán 28.2. publikuju záměrně zpětně, abych nostalgickým vzpomínáním nepřekážel u aktuálních blognutí a zároveň aby toto našli jen lidé listující naším blogem či náhodní návštěvníci z vyhledávačů – pro ty si dovolím napsat „Vítejte!“

Dnešní vzpomínka se týká mých tří táborových let 1991-1993, které jsme trávili se ségrou vždycky 2 tejdny v létě na táboře u Kytlice v Severních Čechách. Říkali jsme si Harcovníci dle dobrodružné knížky K. Robertse „Cesta na severozápad“. Zatímco v knížce jsou to Rogersovi harcovníci, my jsme byli harcovníci Jogrsovi, což je – jestli se nemýlím – složenina ze jména a příjmení zakladatele českých harcovníků Josefa Gregora, tehdejšího kolegy mého Táty a Mámy z Energoprojektu. Mně bylo v době prvního tábora 11 let, ségře o tři míň a naši nás tehdy určitě s povděkem odlifrovali na tábor a na chvíli si od nás odpočinuli.

Harcovnícké hnutí bylo (a možná ještě je) takovým mixem skautů s lehce vojenskou disciplínou a poznávacím znakem harcovníků byla bílá (či světle šedá) čepice s kšiltem na které byly 1 – 3 barevné pruhy. Počet pruhů se lišil od věkového zařazení harcovníků a barva byla rozlišením skupin na jednotlivých táborech – červená, žlutá a zelená – a po dobu tábora mezi sebou jednotlivé skupiny soutěžily v různých dovednostech, soutěžích – podobně jako v Harrym Potterovi je zmijozel, nebelvír a ta třetí pakáž…. 🙂

cepice

Další součástí čepice nad pruhy byl menší kožený štítek, na kterém se pomocí jednoho až čtyř kovových cvočků udělovala harcovníkům „hodnost“ trochu po vojenském vzoru (pamatuju se názvy hodností hrcharc a arciharc…)  a oceňování se zpravidla dělalo na konci každého Tábora např. za statečnost, kázeň a další vlastnosti správného harcovníka. Já to ve žluté skupině (3 pruhy)  dotáhl jen na dva cvočky, protože jsem nebyl ani moc statečnej, ani moc hodnej :).

Každý tábor začínal a končil noční výpravou k posvátnému jezeru Mičilimakinak (inspirováno knihou) – to bylo malé jezírko asi 4km od Kytlice a vždycky mě fascinovalo, jak jsme šli za tmy po neosvětlených silnicích a lesem až k jezírku, které tehdy myslím v turistický mapě nebylo vyznačeno – dneska už na mapě je a na 90 procent jsem si jist, že se jednalo o „velký jedlovský rybník“ (viz https://www.google.com/maps/@50.842722,14.5591161,17z). Tam jsme provedli harcovnickou přísahu, zapěli harcovnickou „hymnu“ Mičilimakinak a pozdravil se harcovnicky „Na kůň“, nacož se mělo odpovědět „přesně tak!“.  Hm, trochu ujetý z dnešního dospěláckýho „modroknížkového“ pohledu, ale tenkrát mě to bavilo.

A co se na táboře dělo? Myslím že zhruba to samé co na jiných táborech – soutěže, sporty, táboráky, bojové hry, lovili se bobříci, kousek od tábora jsme měli malé koupání u „Baffson City“ (což byla louka u říčky Kamenice) a nebo velké koupání na koupališti v Kytlici. Vrcholem tábora pak byla celotáborová hra a několikadenní „harc“ (jak se říkalo výletům). Vedoucí (aneb setníci) dokázali vždycky vymyslet zajímavou náplň pobytu – vzpomínám na jednu celotáborovou hru (že by rok 1993?), kdy z ničeho nic v noci zmizela jedna z holek „setnic“ – následovala menší panika mezi námi dětmi, šířili se zvěsti, že někdo viděl u tábora muže v černém plášti a kapuci a ten den jsme ho viděli i my u železniční trati, která nad táborem vedla. Ten podivnej kapucín na nás volal, ať se do ničeho nepleteme, jinak si pro nás příjdou (nebo něco v tom smyslu :)). Dost nás to tehdy vyděsilo a pak jsme slyšeli z dálky z lesa volání o pomoc, a tak jsme se tam se setníky vydali a našli naší setnici lehce pomlácenou a připoutanou ke skále. Docela děsivé pro malé děti :).  Noční hlídky, který jsme museli pravidelně na střídačku v noci v táboře držet, byly opravdu strašidelný a vím že jsme se báli slejzat z hlídací věže i jen třeba na záchod. Už si přesně nepamatuju zápletku celý hry, ale vrcholilo to třídenním výletem do českosaskýho švýcarska a do místních skal a bylo to dost napínavý!

Z pěších výletů, které jsme s harcovníky podnikli, si rád vzpomínám na výlet na proslulé panské skály (takový ty čedičový „varhany“ známý z různejch pohádek…) a do vesničky Slunečná (tam jsme tehdy potkali „Bróďu“ a přespávali v místní hospodě) ,do Hřenska a na místní soutězky, na legendární skalní hrad „Hrádeček“ (zřícenina skalního hradu Chřibská?) či na pozůstatky hradu Tolštejn….

Kytlice byla také místem mého prvního (tehdy jen pěveckého) vystoupení, kdy jsem v nějaký soutěži zazpíval kántry písničku od Matušky a KTO „Kovbojský bál“ a měl jsem velký úspěch, protože žádnej jinej kluk se ke zpěvu nepřihlásil. Kytlice byla taky místem, kdy jsem viděl poprvé hrát u táboráku jiné spolutáborníky na kytaru a zjistil jsem, že to má samé výhody – u těch, kteří tehdy hráli, seděly hezčí holčičky, byli oblíbení atd.  Nedlouho po návratu z posledního tábora jsem se začal na kytaru učit taky…. 🙂

Utkvěla mě tahle písnička, kterou jsme tam zpívali (na melodii chajdy drnový, nepletu-li se)

Blízko České Lípy mezi lesy na severu Čech
máme tábor lemovaný silnicí
A v něm krásně blbnem, hrajeme si, spíme ve stanech
prostě báječně si žijem v Kytlici

ref.:

Místo domů zeleň stromů, všude voní jehličí
ráno stráň nás vítá květů kyticí
Stesk a smutek ani za sto hromů tady nevzklíčí
Prostě báječně si žijem v Kytlici

Učíme se šifry, morseovku, stopy odlévat
uzly správně vázat jak námořníci
A než odjedeme, nejmíň stovku her budeme znát
prostě báječně si žijem v Kytlici

ref.

Už se chystá dříví – sláva hurá, řveme na plácku
naše radost podobá se vichřici
Bude táborák a srandy fůra, buřty na klacku
prostě báječně si žijem v Kytlici

 ref.

 Dojmy do ranců se vejdou stěží, zavíráme krám
všem těm krásám zamáváme čepicí
Kdo nevěří, ať mezi nás běží, přesvědčí se sám
prostě báječně si žijem v Kytlici

 ref….

Na harcovnickém táboře jsem se taky poprvé setkal s showbyznysem – jednou tam za námi přijel pan Zdeněk Řehoř, známý a dobrý herec zejména vedlejších rolí a hodinku nám báječně vyprávěl a odpovídal na všetečné dětské dotazy (které směřovaly zejména k jeho roli v seriálu Krakonoš). Po skončení besedy jsem pak viděl, jak jeden ze setníků dává panu Řehořovi pětistovku, ten pak nasedl do svého auta a odjel na svou nedalekou chalupu. I toto bylo pro mě cennou zkušeností, na kterou si často i teď vzpomenu – třeba když přebírám honorář za koncert  –  čas jsou peníze.

V Kytlici jsme bydleli v bývalém (asi) ROH rekreačním areálu (dnes penzion a areál http://www.uskaly.cz/) , kilometr od vesnice samotné, kde byly klasické táborové dřevěné domky (v každém 2 palandy stoleček a skřínky), velký zděný barák s jídelnou a ošetřovnou (tam jsem strávil jednou asi 3 dny v horečkách a hezky jsem si tam zablouznil)  a taky dřevěná společenská budova pro setníky a dospěláky, kam jsme měly my jako děti vstup zapovězen. Součástí areálu bylo taky velký fotbalový hřiště, ohniště, toalety, plácek mezi chatkama, kde byla každý den v šest večer celotáborová porada a hlavně také místo kde se z velkých sudů čepoval odpornej nasládlej čaj, kterej jsme museli pít skoro celejch 14 dní. Brrrr!

Kuchyň byla průměrná táborová a podobně jako na vojně na nás občas vyšlo škrábání brambor pro cca 80 lidí, což byl vopruz.

Nejsem  a ani jsem v dětství nebyl moc společenskej typ, takže můj pobyt na táboře byl pro mě vždycky prvních pár dní utrpením, než jsem se trochu skamarádil s ostatníma a hlavně se spolubydlícíma  – jeden tábor byl peklo, protože jsem vyfasoval bydlení s dvouma povedenejma bráchama, se kterejma jsem se každej den rval (mladšího jsem seřezal, starší zas seřezal mě a tak různě navzájem :)) až nás museli setníci po několika dnech rozestěhovat. Tábor měl ale i světlejší stránky – poprvý jsem tam tancoval s holkou, poprvý spal pod širákem a také pod ním příšerně promokl druhou noc, kdy nás pak nad ránem potupně vedoucí rozváželi starou ávií zpátky do tábora. Také výletové svačiny složené z májky, točeného salámu, rohlíku, tatranky a jablka byly legendární a moc jsem se na ně těšil 🙂

Zkrátka a dobře jsme si tábory v Kytlici náležitě užili a jsem rád, že nás tam naši tehdy posílali.

A tady asi jediná fotka, kterou z tábora mám – zde z roku 1992

kytlice92

Nedávno jsem s překvapením zjistil, že Jogrsovi harcovníci stále existujou a stále pořádaj tábory a výlety (byť už se dávno nejezdí do Kytlice), takže i dnešní mobilní a internetová generace může kouzlo harcovníků objevovat – viz http://harcovnici.cz/wordpress/

Tak tedy „Na kůň!“

Luke

Žatec. Nejen o pivu…

Tak si to ve čtvrtek drandíme auťákem z Krušných hor a bez navigace jsem nás dovezl do Žatce ke Kauflandu. Jeli jsme přes Měděnec, nad kterým ční kopec a kaple, z auta jsem si to nestačil moc dobře prohlédnout a mrzí mě, že jsme v Krušnejch nezůstali o den déle, Měděnec byl v plánu, jen se na něj nedostalo. Pak kolem Sfing, které od Měděnce shlížejí dolů do údolí, serpentýnami (tam jsem to znal. Jel jsem tudy už v práci streetviewem). Ten pohled dolů, to je nádhera. Projeli jsem Kláštercem, v Klášterci odbočka na Kadaň, Petra říká, že tam mají nějaké velké koupání, tak jí říkám, že to asi bude Ohře ;). Kadaň také krásná. zastavil jsem, prohlédli si  z auta hrad a jeli na Žatec kolem Nechranické přehrady, tam jsme se jednou procházeli, nad přehradou ční komíny, nic moc pohled. A přijeli jsme do Žatce přesně tak, abychom trafili Kaufland. Odtud už mě pak vedle navigace, protože jsme sice pokračovali na dobře značenou Prahu, ale jeli jsme do Řeže a Prahou jsme jet nechtěli, tak to bylo komplikovanější.

V Kauflandu byla Bára hodná. Vozil jsem jí ve vozejku a do druhého Petra nakupovala. S Bárou jsme objevili Žatecká piva (kvůli nim jsem do toho Kauflandu šel). Vzal jsem žateckou basu a naskládal si jí Žateckým světlým výčepním, prémiem, exportem a baronkou. Jo a přihodil jsem si i tři Lounské, ale to nebyla dobrá volba. Jinak Žatecký pivovar vaří piva velice dobrá. Všechny 4 druhy mě příjemně překvapily.  (Premium jsem znal z Řepského Penny). O víkendu už skoro celá basa padla. Bára byla celou dobu hodná, rozčílila se až ke konci nakupování, když jsem jí sebral máslo, které si cpala i s obalem do pusy.

Před Kauflandem slyším „Není to Láďa? Láďo!“ Otáčím se a potkáváme se s Louovou mámou a babičkou, tak si povídáme. jasně, že když se řekne „Žatec“ si vždy vzpomenu na Loua, že tu tráví spoustu času u babičky, ale že jí potkáme, jsem si nemyslel.

Sto metrů od Kauflandu jsme si natankovali LPG a už potřetí nebo dokonce počtvrté mi terminál nechtěl načíst platební kartu. zaplatil jsem hotově a dostal k už tak skvělé ceně 15,50 za litr 12 korun slevu právě za to, že platím hotově (?), tak to se vyplatilo a peníze vyberu z bankomatu.

Projet Žatcem se vyplatilo. Příště bude Žatec cílem.

Ladik

 

Tejden volna opět za náma…

Nejprve jsme s Žábou okusili pohostinství mariánsko-lázeňského hotelu Royal a jeho léčebných procedur, navštívili opět Irish pub,  místní hřbitov a další atrakce a teď o víkendu jsme stihli ještě jednu grilovačku u nás na chatě, která ale byla zahalena do mlhy a zimy a tak jsme se museli notně zahřívat čaji, tatra-čaji, koňakem, pivem a vínem a slupli jsme i pár mrtvých zívřátek a zeleniny.  Já si za tejden docela odpočinul, Žába to měla proložené prací, tak si odpočala jen částečně, ale teď už nás čeká jen zbytek podzimu, vánoce, zima, silvestr, sníh a za pár měsíců zas konečně jaro.  Nevěšme však hlavy, blíží se totiž sezóna svařáků a medovin, cukroví, vonných svíček,  filmových víkendů, kdy je neradno vystrkovat nos z bytu do zimy a kdybychom měli doma krb, tak bych se těšil na večery s vínem u praskajícího hořícího krbu – budu si ale muset vystačit jen s prskajícíma a zvracejícíma kocourama…

Luke

Valtice

O víkendu jsme hráli s kapelou na jedné svatbě ve Valticích a nemohl jsem tedy odolat, využil jsem příležitost a pojal koncert jako takovej menší výlet na jižní Moravu. Nejel sem tedy s klukama autem, ale vyrazil jsem už v sobotu dopoledne z Prahy vlakem a hned to začalo krásně – vlak v deset mi ujel. Naštěstí jel za hodinu další, takže jsem našel otevřenej bar u hlaváku a hodinku si četl Leni Riefenstahl, popíjel pivo a za hodinu už nastupoval do rychlíku EC171 Hungaria jedoucí přes Kolín, Pardubice, Brno až do Břeclavi,což byl první cíl mé cesty.

K oblibě vlaků jsem se tu nedávno přiznával a tak Vás asi nepřekvapí, že jsem si tříhodinovou cestu užíval a střídavě se kochal knihou a ubíhající krajinou. Jen ta cena by mohla bejt nižší – těch 800,- za zpáteční jízdenku z Prahy do Valtic skoro dělalo celej muj honorář z večerního – téměř charitativního koncertu :).

Do Břeclavi jsem dorazil kolem třetí a půl hodinku na přestup jsem využil k zevrubné prohlídce okolí – z toho co jsem viděl, se mi Břeclav dost líbila – u nádraží je jakásí široká pěší zóna se stánkama a občerstvením, zaujala mě i socha velký hlavy sedící na chodníku. Půlčtvrtá se blíží, honem zpátky na nádraží do osobáčku, kterej mě za deset minut doveze až do Valtic. Hned první stanice za Břeclaví je příšerná – název zastávky „Boří les“ je nejspíšepojat  oznamovacím způsobem, neboť je to jedna velká skládka a staveniště. Naštěstí rychle odjíždíme a skrz lesy, louky a skály se za deset minut ocitám na zastávce Valtice – město.  Hned u této malé stanice je jakýsi bufet a zahrádka – no kdo mě zná, asi ví, že neodolám nádražní putyce a navíc se zahrádkou. Dal jsem si tam pivo (myslím že to byl  kozel) – na dlouhou dobu poslední.  Už tady mě zarazil divný způsob mluvy místních, kteří seděli u vedlejších stolků – podivně huhlali a protahovali některé samohlásky… no prostě moravština. Snažil jsem se tedy celou dobu na Moravě mluvit podobně, abych zapadl mezi rodáky.  Éto sé mí asi móóc nepodařííílo, hujahoj.

Po jednom osvěžujícím kousku a konzultaci s androidí mapou jsem se vydal pěšky do centra. Počasí bylo nic moc, ale nepršelo a zhruba po kilometru jsem uviděl valtický zámek – tam jsem se chtěl podívat, protože tento je považován za jeden z nejhezčích z celé Jižní Moravy – a fakt pověst nekecá – zámek je to hezkej v dobrém  a udržovaném stavu (viz má galerie na rajčeti) a stojí ho za to spatřit.  Kromě zámku mě samozřejmě zajímalo stejně pověstné moravské víno. Začíná zrovna sezóna projímadel (rozuměj burčáku) a tak jsem si v zámecké vinárně jeden dal – byl takovej růžovej, což mi přišlo nezvyklé – ale prý je to tím, že je to burčák napůl z červených hroznů (prostě takovej „řezanej“). Tož dobré to bylo, hej?

Po prohlídce exteriérů zámku jsem se vydal na hlavní Valtické náměstí, které jsem rychle obešel a jelikož začínalo chcát, rozhodl jsem se, že je nejvyšší čas začít nasávat. Nejdřív to ale chtělo jednu kofolu na uklidnění těla po burčáku. Po tom už jsem si dával jen vína a začal jsem Valtickým rulandským šedým vínem (zas kecaj – nebylo vůbec šedý, ale spíš hezky čirý a žlutý jako moč). Moc dobré to bylo. V té době jsem se na náměstí potkal s naším bubeníkem Pavlem, kterýžto zrovna dokodrcal se z Hory Kutné a se kterým jsme v hovor přátelský zabředli.

Vína ve sklenici ubývalo, narozdíl od hodin a kolem sedmé přijel zbytek pražáků (nuselský McCartney a Feferon) a jali jsme se přesunovat na místo večerní oslavy. Svatební zábava se konala na náměstí ve valtickém sklípku , kerý byl opravdu stylový s kamennou klenbou a četnými výklenky a chodbičkami. Kulturní program kromě nás obstarala výtečná cimbálovka – hlavně ten cimbálista byl dost dobrej – vlastně je to takovej hybrid mezi bubeníkem a klavíristou – obdivoval jsem, jak v tý rychlosti přesně trefí „paličko-kladívkem“  správné struny… sympatické byly i jejich opakované dotazy, jestli máme „ježkárnu“ a byli hodně potěšení, když náš bubeník přiznal, že jo.

Mezi poslechem kapely jsme využili pozvání ženicha k občerstvení a pitivu, takže jsem ochutnal snad všechny místní odrůdy bílýho vína (nejvíc mi jelo Cuvéé a Chardonnay)  ale i jídlo a hlavně rozličné sýry tam měly báječné (divil jsem se ale, že ke konci večera jich tam řada byla netknutá)

My začali hrát někdy kolem půl jedenácté, lidi se hned přidali a tancovali, já občas kazil sóla (víno je vinno) ale nakonec se hraní povedlo a lidi nás chválili.

Akce skončila až někdy kolem druhé ráno, část kapely se rozhodla ještě v noci vyrazit ku Praze a my s Pavlem využili místní pohostinosti vinného sklípku a přespali jsme v jejich bytě pro hosty.  Večer už jsem byl tak  převíněnej, že jsem si musel opět dát jedno pivo na dobrou noc.

To probuzení, to je vždycky nadělení…  naštěstí hlava nebolela (což jsem se docela divil vzhledem k vypitému množství), ale tělo mi dávalo najevo, že by chtělo spát. No nic naplat, hezky v osm ráno pěšky opět na vlak a šup směrem do Prahy. Vlak z Břeclavi do Prahy byl narvanej a plnej místenek, naštěstí jsem našel místo u jedné maďarky, takže jsem většinu cesty opět proklimbal poslouchajíc vzpomínajícího Wericha  v mp3.

Valtice jsou krásný městečko a vše doporučuju se tam někdy podívat!

Luke

PS: Fotky opět u mě v galérce

Uplynulý výletní týden

v minulém týdnu jsme se konečně taky dostali z Prahy na chvíli ven…

Nejprve jsme na veliknoční pondělí navštívili rodnou vísku Mňouka a Šmekoraldy – Lštění – ve složení: Já a Žába, Pan a Paní Meheheovi a Vršovický Harrison s přítelkyní. Počasí nám na ten den přálo a tak jsme si udělali hezkej výlet ve směru Mirošovice – Senohraby – Čtyřkoly – Lštění, navštívili jsme posvátný lštěnský hřbitov, ve výtečné baštírně si na klacku upekli klobásky, ochutnali jsme různá pivka někteří i kachnu a jehně.

Naše štěstí na počasí při nás stálo i o tomto víkendu, kdy jsme u nás na chatě uspořádali menší grillovací párty. Vyrazili jsme už v Pátek a ochutnali jsme řadu dobrot na grillu – počínaje zeleninou, hovězími stejčky a makrelami. V sobotu dopoledne se k nám a Meheheovým přidala výprava Řepáků a Ondra s Káťou a jelikož každý přivezl řadu jídla, vypadalo to, že zásob je na týden dopředu.
V sobotu se tedy opět vydatně jedlo – namátkou např. Pstruzi, Hamburgery, Roštěná, opět různá zelenina a sálat, různé sýry a nakonec grillované jahody.
Důležitým prkvem oslav je vždy alkohol – v tomhle ohledu mně velmi chutnala ládikova Chýňská pivka a bílý červený tramín :).

V sobotu se část výpravy vydala na krátký výlet po okolí, druhá část (včetně mě) se pak věnovala populární defeistické hře Petang, která mi celkem šla a v prvním miniturnaji jsem skončil druhej za Ashmanem.

Večery nám zpříjemnila vodnice a opět přišly na řadu Aktivity, v nichž se mi tentokráte docela dařilo.
Po půlnoci ze soboty na neděli jsme si pak připomenuli 100 let od potopení Titaniku a napili se na památku obětí.
Neděle už byla trochu sychravá a dešťová, což nám ale ani moc nevadilo, a tak jsme se zabalili a po jedné partii Aktivit vyrazili ku Praze.
Tak zas na podzim to snad zopakujeme 🙂

Luke

Mikešova stezka

nedělní výlet

tak na letošní první výlet jsme s Žábou vyrazili v neděli a vybrali jsme si „Stezku kocoura Mikeše“, která vede z Hrusic až do Říčan a která má celkem téměř 20km.

Neprošli jsme ji celou, na to jsme po zimě ještě líní, ale vybrali jsme si úsek od Mnichovic (kam z Prahy jezdí vlak z hlaváku) do Hrusic a pak na vlak do Senohrab (což je nějakejch cca 8km)

Počasí bylo krásné a stezka nás zavedla z Mnichovické návsi (kde Mikeš chodil na pouť) přes les a kožený vrch, kolem staré cihelny (dnes je tam Ovčí farma) až do Hrusic, kde Mikeš bydlel a odkud vyrazil na svou cestu (kvůli rozbitému krajáči :)) Stezka v tomto úseku vedla zejména po lesních a polních cestách, poslední kilometr pak vede do Hrusic po silnici.

Společnost nám dělala osvědčená turistická „houba“ (Cola s levným krabicovým vínem), takže výlet byl velmi veselý :).

Jinak v Hrusicích je vidět, že je tam čilý turistický ruch a že za Mikešem sem jezdí mnoho návštěvníků. Pokud budete někdy hledat námět na výlet, zkuste se tedy i Vy podívat na Mikešovu stezku.

Luke

první adventní víkend za námi

hlinsko, vánoční trhy aj…

Vzhledem k tomu, že letos výjde štědrý den nešikovně na pátek tak na první adventní víkend vyšel už konec Listopadu.

My jej zahájili v pátek v Hlinsku na vysočině, kde jsme odehráli benefiční koncert v místním divadle a pak jsme přespali v hezkém stylovém skanzenu „betlém“, který se nachází ve středu městečka a který čítá cca 20 starých chalup a stavení ve velmi zachovalé podobě a v jedné z chaloupek je i penzion.

Ráno po probuzení jsme se podíval z okna a jako bych se koukal na Ladův obraz – všude hezky nasneženo, jen Mikeš nikde.

https://i2.wp.com/img1.rajce.idnes.cz/d4/4/4229/4229871_c636cabedf9e37a8bf9923569bd17f76/images/100_2123.JPG

Po sobotním návratu do Prahy, jsme s Žábou hned vyrazili na Náměstí Míru na adventní trhy a poctivě prošli všechny stánky a zakoupili františky, nějaké ozdoby a hlavně svařák, palačinky a další dobroty. Škoda jen, že jsme tentokráte nenalezli „četíky v lokši“…

V neděli a hlavně dnes se Praha už též ponořila do sněhového kabátu, takže zima je již bez nejmenších pochyb tady a já jen doufám, že bude hodně sněhu jako loni 🙂

Luke

dovolená je tu…

návštava Kouřimi a výstavy Beatlemánie…

Tak nám opět po roce s žábou začala delší dovolená, na kterou jsme se už mooooc těšili 🙂

Náš první výlet se uskutečnil včera a v doprovodu mého Dědy a Babičky jsme se vydali do dědova rodiště, do Kouřimi. Kouřím je malé a starobylé městečko s cca 1800 obyvateli, které leží zhruba 50km východně od Prahy a ve kterém mimojiné jedno z největších náměstí v Čechách. Kouřím možná také znáte z televize – v 90. letech se tu natáčel populární seriál Bylo nás pět.

A jak se do Kouřimi dostat? My jsme vyrazili vlakem – Kouřím má bohužel horší dopravní spojení – musí se přestupovat v pečkách a do kouřimi pak vede jednokolejka. Další možností (kromě auta) by byl autobus – rovněž ale s přestupem.

V kouřimi jsme obešli centrum a poslechli si výklad dědy, který tu „jako malý chlapec před válkou žil“ (před to druhou válkou :)) a podívali jsme se také do místního skanzenu lidových staveb

Počasí slibovalo déšť, ale nakonec se umoudřilo a bylo docela příjemně.

V neděli jsme pro změnu vyrazili na výstavu Beatlemánie, která je od července instalována v Muzeu hudby v Praze.

Výstava zabírá celé přízemí muzea a je zde k vidění plno zajímaých věcí, které jsou spojeny s Beatles – obaly desek, dobové noviny a články, nástroje, fotky, knihy apod. Výstava je koncipována chronologicky od vzniku Beatles, až po rozpad a poslední část je věnována sólovým rokům jednotlivých členů Beatles.

V první části uvidíte např. staré fotky Beatles z Hamburgu, českou kytaru Graciozo (exportní Futurama), na kterou hrával George Harrison v ranném období Beatles a první obaly alb s nahrávkami z Hamburgu (ještě s Tony Sheridanem).
Občas mě trošku zarazily exponáty typu – „kytara Pavla Sedláčka“ či „sako Viktora Sodomy“.. chápu, že autoři chtěli obraz Beatles zasadit do tehdejších našich poměrů, které tímto přiblížili, ale na to by myslím stačila část s obaly tuzemských alb a singlů či pár dobových fotek a článků.

Co se mi na výstavě líbilo:
Fotografie Beatles- některé z nich jsem vůbec neznal
Obaly alb Semaforu – také se to příliš do tématu výstavy nehodílo, ale potěšilo mě to 🙂
Bunda Johna Lennona, bílý klavír (byl jeho?), ukázka českých dobových kytar (různé jolany)
Překvapilo mě, kolik v 60. letech vyšlo u nás o Beatles publikací/článků
Líbili se mi i dobové plakáty na tehdejší (nejen Beatlesovské) filmy

Co se mi nelíbilo a co chybělo?
Ty 4 voskové figuríny, dovezené z anglie, byly opravdu příšerné… 😦
Chyběly klasické „beatlesovké nástroje“ a aparatura – kkytary Rickenbacker/Gretsh, VOX zesilovače… škoda, to myslím na výstavě dost chybělo – měli tam jen bicí Ludwig
Informace o revivalech byla nedostatečná – zmiňovala pouze Bugles a letmo zmínila The Boom. Myslím, že tady určitě měla být minimálně zmínka o Pangee, Broucích a Teplu – asi nejlepších českejch revivalech.

Každopádně shrnuto a podtrženo: celkově se mi výstava líbila, rozhodně ji doporučuji fandům Beatles k návštěvě

Luke

Beatlefest v Bělči u Tábora

krátce o sobotní akci…

Sdružení dobrovolných hasičů v Bělči se rozhodlo uspořádat na návsi Beatlefestival, najmulo Jirku Svátka a ten sehnal pět Beatles revivalových kapel, které se tuto uplynulou sobotu představily publiku se svým repertoárem.

Běleč je docela malá obec poblíž Mladé Vožice, asi 80km jihovýchodně od Prahy a my tam vyrazili už v sobotu dopoledne, navštívili jsme nedaleký Tábor a kolem páté dorazili do Bělče. Na místě již byla první kapela, naši známí z The Beatboons a pilně zvučili.
Cela akce byla pojata jakou „soutěž“ – každý z diváků spolu se vstupenkou získal i hlasovací lístek, který mohl hodit do jedné z pěti „volebních uren“ s názvy jednotlivých kapel – ten večer měli vystoupit: The Beatboons, The Basketles, Jan Vytásek & Blackbirds, Professor a Pangea a cenou byly letenky do Lívrpůlu pro vítěznou kapelu.

Již před samotným festivalem se k naším uším dostala informace, že Jirka Svátek se údajně se dvěma z těchto kapel předem dohodl na tom, že když vyhrají, tak poletí s nimi,ale věřím, že to byla jen fáma :).

Podmínkou koncertu bylo to, že kapely nesměly hrát nic jiného než skladby Beatles či skladby, které Beatles též hráli (to bylo do konce i ve smlouvě)

Samotný koncert začal po půl deváté a koncert zahájila nejmladší z kapel, The Beatboons – jejich cca 45ti minutový set obsahoval spíše méně známé písně The Beatles, např. lahůdky z beatlesáckého alba „Live at BBC“ – „Keep your hands off my baby“ či „Crying, Waiting, hoping“. Beatboons bych vytknul horší vokální projev (zejména jejich Paul a John, kterým některé písně vyloženě hlasově nesedí). Naopak potěšili mne skvěle zahranou a zazpívanou „Chains“

Kolem 21:45 jsme nastoupili my s Basketles – těžko mohu objektivně hodnotit náš výkon – každopádně myslím, že to bylo spíše jedno z našich lepších vystoupení – škoda za zkažené Honey Don´t, občas trochu zaskřípaly vícehlasy, ale publikum se přidalo v závěru koncertu i na parket. Jako poctu nedávno zesnulému Petu Quaifovi z The Kinks jsme set zakončili hitem „You really got me“.

Po nás na pódium nastoupil Honza Vytásek ze svou doprovodnou kapelou (kde jsme mimojiné poznaly i Gustu, bývalého basáka Professorů). Honza má dobrej hlas se zajímavou barvou, ale osobně si myslim,že mu písně Beatles hlasově nesednou (snad s vyjímkou pomalých věcí typu Let it be). Proto jsem netrpělivě čekal na další kapelu v pořadí – Professor – tentokráte hrajícím pod názvem „Laura a její profesoři“ (narážka na alternující klávesistku, Lauru). Pro mne bylo jejich vystoupení vrcholem večera, zahráli hlavně pozdější věci ze seržanta Pepře a Abbey Road a Honza Noha zpíval jak o život. V tu dobu již byl taneční parket plný.

Ve finále se představila šumperská Pangea, profesionální Beatles revival, od kterého mnozí hodně čekali a osobně jsem byl trošku zklamán – kluci přijeli z „kšeftu“ a asi byli dost unavený, protože začátek vystoupení byl docela nevýraznej (i když musim říct, že minimálně o třídu lepší než první tři kapely). Překvapilo mě např., že při I saw her standing there si jejich basák basovou linku zjednodušil na jeden tón (hraný v osminách), to bych od „profi“ kapely tohoto formátu nečekal. Jinak jako vždy byl výbornej Petr John, jejich „Lennon“. Každopádně jsme odjeli během jejich vystoupení, takže nemohu spravedlivě ohodnotit jejich výkon, je možné, že konec byl o dost lepší.

Druhý den jsem se od kluků dověděl výsledky, tak prý to dopadlo takto:
1. Pangea (45 hlasů)
2. Jan Vytásek (hodně překvapivé!) (32 hlasů)
3. My (28 hlasů)
4. Professor (23 hlasů)
5. Beatboons (15 hlasů)
(neručim za správnej počet hlasů)

A jak tento festival zhodnotit? Osobně si myslím, že chybnej byl už samotnej koncept „soutěže“ – měla to být spíše přehlídka revivalů a rozhodně mělo být povoleno hrát i jiné písničky než od Beatles, příspělo by to k větší pestrosti a nestalo by se tak, že třeba I saw her standing there zazněla za večer minimálně 4x…

Diváků dorazilo docela hodně, bavili se, počasí se též vydařilo, takže nakonec na naší straně spokojenost

Luke

velikonoce na chatě

nemůžu zde alespoň stručně nezmínit první letošní výlet…
Už někdy před měsícem jsme s Arnoštem Chechtem, potulným lštěnským klávesákem, v hospodě vymysleli, že uděláme výlet parním vlakem na Křivoklát a jelikož to mám tam odsud kousek na chatu, tak že to rovnou spojíme i s návštěvou naší chatky.

Tak se též stalo, z původně velké výpravy jsme, kvůli nemocem, nakonec zbyli čtyři stateční a nebojácní a v neděli ráno v 9 hodin jsme si dali sraz na nádraží Braník.

Jelikož jsme večer na chatě chtěli grilovat, s žábou jsme zabalili na cestu železnou zásobu v podobě naložených steaků, norimberských klobásek, kauflandských vuřtů (nakonec nechutné), pečiva a zeleniny na salát a hlavně alkohol – tím jsme se vybavili pořádně – já tři plechovky pivíčka do vlaku, dvě vína, squash a láhev zelený.

Arnošt a Katka Chechtovi nás samozřejmě nezahambili – jejich klasická dvoulitrová „houba“ (víno za 16,- + cola za 4,-) či „bílé překvapení“ (ananas, s vínem a něčím dalším) nám velmi příjemně zpestřili cestu a první kroky po křivoklátsku.

Na Bráníku nás čekala nádherná modrá parní lokomotiva Albatros (498.022), na jazyku a oblečení se nám začal usazovat popel a saze a my se hezky vtěsnali do rezervovaného kupé. Jízda na Křivoklát probíhala v nádherném slunečním počasí, s Arnoštem jsme po cestě fotili „lovce“ fotek vlaků (zejména uživatele serveru http://www.zelpage.cz), některé z nich naleznete i v mé galerii.

Na křivoklátu jsme vystoupili o cca 5 kilo tekutin v baťozích lehčí a vyrazili jsme nikoliv k hradu, ale do blízkého lesa na vyhlídku, prošli jsme se docela dobře několik kiláků a okruhem se vrátili opět k hradu, kde byl ale nával, takže jsme si koupili jen několik pivek Matuška (z nedalekého broumovského pivovaru) a vyrazili do místní hospůdky na pivko a cestou koupili paruku.

Kolem páte jsme se vlakem (již lokálkou) přesunuli do Zbečna, tam jsme s Arnoštem očesali několik místních vrb o pruty a pak jsme se autobusem dostali až na Bezděkov k nám na Chatu.

Počasí nám stále přálo, takže večer byl ve znamení ohně, zpěvu, jídla a alkoholu :).

Druhý den ráno jsme rychle upletli pomlázky, vyšlehali holky a pokračovali ve vyprazdňování zbylých lahví (přeci je nepovozem zpátky!). Navštívili jsme i bezděkovskou hospodu, kde měli rudého bernarda – taky výtečné pivko. Cestu do Prahy si ale pamatuji již docela matně, v kladně jsme z busu přestoupili na autobus do Zličína, který jsem málem znečistil, nebýt žáby a jejího igeliťáku, který pohotově našla :). Prý jsem pak vtipkoval s plným pytlíkem „mrkvové polévky“ v ruce, že si vezu z chatyrybičky. 🙂

Maně se mi vybavily vzpomínky na podobnou cestu z Kladna v noci z koncertu v Dundee Jamu 5 let zpátky, kdy jsem bohužel zrovna igeliťák u sebe tehdá neměl :).

Takže výlet to byla vyvedený a jsem rád, že jsem se konečně dostal ven z Prahy.

Luke