TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Tag Archives: zazitky

Divokej víkend…

další opilecký koncertní víkendový blog je tu! V pátek před 6 ráno jsem stál na nástupišti č. 2 na Hradčanský, posnídal jsem panák Jamesona pro zahřátí a čekal jsem netrpělivě na autobus, který mě dopraví na Bezděkov. Tak se i stalo a za 40 minut už jsem procházel skrz potemnělou vesnici utopenou v ranní sychravé mlze. Chata byla promrzlá a závěje spadaného listí dávaly nemilosrdně najevo, že podzim je tady. Připravil jsem si tedy horkej čaj, kabát, chytil jsem mobilní internet a přes notebook jsem se pilně vrhnul do homeofficu. Práce odsejpala a sotva jsem v půl pátý odpoledne vypnul počítač, už mi volali kluci z kapely, že pro mě jedou. Za pár minut už byl u branky náš červenej náklaďáček a náš zpěvák mně s flaškou vína vesele otevíral dveře. Nálada byla výtečná, flašky po cestě padly dokonce dvě  a nás čekal koncert v Sokolově, kam jsme před sedmou večer dorazili. Byla to oslava narozenin jedné dámy a my jsme měli být hlavní kulturní program večera, což se nám myslim podařilo. Hráli jsme opět zejména Beatles, zabrousili jsme i do rnr vod a vymysleli jsme zcela nově improvizovanou verzi Any time at all – do když kytarista na začátku po odpočítání „tří“ dob myslel, že hrajeme A Hard day´s night a tak se onen slavný akord z téhle skladby ocitl i v Any time at all…  lidi se bavili, tancovali hned od druhé písničky a došlo i na přídavky a Misirlou z Pulp Fiction. Oslavenkyně se ukázala být velmi příjemná a veselá a stejně tak její dcera, která nás měla „na povel“, takže po skončení koncertu se už menší privátní oslava přesunula do vedlejšího baru za účasti pána Rona Diplomatica, stolního fotbálku a tance. Vůbec se nám ze Sokolova nakonec nechtělo k nelibosti řidiče – našeho buebníka a když jsme před 4. ranní nakonec vyráželi zpět ku Kladnu, únava a alkohol nás přemohl a vytuhli jsme. Tomáš nás naštěstí dovezl bezpečně a já na chatě padl ráno do postele a spal jak zabitej.

Z ambiciózních zahrádkářských plánů na sobotní den nezbylo nic, zmohl jsem se jen na Colu a míchaný vajíčka, překonal kocovinu u filmu Tora Tora Tora a moc jsem se na večerní koncert v Kladně netěšil. Navíc jsem slušně chraptěl. Kolem šestý mně tágem opět vyzvedl  u chaty náš zpěvák a jelo se naštěstí jen do Kladna do Kuklíku, kde jsme měli ten večer veřejné vystoupení. Choval jsem se slušně a zodpovědně a první pivo jsem oddaloval asi půl hodiny. Náš bubeník se svěřil, že má ale narozeniny a tak následovala zas menší jamesonovská smršť, následovaná rockstarem.  Program večera zahájila kapela The Furnitures, kde hraje na klavír a zpívá i Honza, majitel celého podniku a kluci předvedli perfektní směs klasickcýh bluesových a soulových skladeb s vlastní tvorbou. Moc příjemný na poslech! Po přestavění aparátu začal v devět večer i náš koncert, lidi ze začátku spíše jen poslouchali a na parket se odvážili až na konci první třetiny vystoupení. O dvě hodiny později už tancoval celej sál a při závěrečnejch hitech si zpívali všichni s námi. Já se definitivně vyřval u Rock and roll Music a při závěrečné Yellow Submarine jsme vyzkoušeli sólo na kazoo místo orchestru. K velké „radosti“ Vaťáka došlo opět i na Misirlou a koncert se plynule změnil v oslavu narozenin našeho bubeníka, mého svátku a dalších důvodů k napití. U starého dřevěného pianina tak začal neplánovanej akustickej jamsession, došlo na When I´m 64, Fool on the Hill, celou druhou stranu Abbey Road, With a Little help from my friends, pak jsme opustili beatles a došlo i na osvobozený divadlo, Semafor, Vaťák si zazpíval Rodriguezův hit Sugar Man a jak přibejvalo  hodin, lidí v podniku ubejvalo a my hráli a popíjeli u klavíru dál. Přidal se i Honza, skvěle zahrál Summertime, Sunny a spousty dalších písniček a na piáně stále před náma přibejvalo prázdnejch skleniček od jamesonů… ve dvě ráno jsme tam zůstali už jen v pěti a došlo i na hity z muzikálu Noc na Karlštejně, s Honzou jsme zahráli a zapěli You´ve got a friend od Carol Kingové, Martin přidal Bohemian rhapsody od Queen a v pět ráno jsme to definitivně zabalili…

IMG_20141019_030431

Spal jsem asi dvě a půl hodiny a v půl osmý už jsem byl na nohou, zabalil jsem si, zazimoval rychle chatu a skrz mlhavej bezděkov jsem vyrazil do vedlejší vesnice na autobus do Prahy. Hlava se mi pořád motala, žaludek na vodě a skrz mlhu jsem viděl asi 15m před sebe a uskakoval po silnici protijedoucím autům. V 08:51 už jsem seděl v buse a stejně jako v pátek začala, tak na hradčanský taky skončila takhle víkendová koncertní akce.

Pár dní si dám teď abstinenci, mé játra mi jistě poděkují 🙂

Luke

Babí léto

krásnou slunečnou podzimní neděli jsme si s Žábou užili tenhle víkend. Nejdřív jsme před polednem vyrazili na stylovou snídani v kavárně –  obešli jsme  Café Louvre, Cafe Savoy,  Cafe Lounge (všude narváno hipstery/turisty/jinými zjevy) až jsme došli do Cukrkávalimonády (jak se to má správně skloňovat, tenhle název? :)) na Malé Straně. Kavárnička je schovaná vedle BDSM kostela panny Marie pod řetězem a je útulná s klasickou nabídkou snídaní i dalších dobrot. Já měl výtečný míchaný vajíčka s parmezánem, žába si dala hemenex , hlad byl zažehnán a jelikož už bylo po poledni a bylo krásný počasí, sedli jsme si opodál do Konírny na zahrádku na pivo. Vymejšleli jsme nové vynálezy, abychom zbohatli. Důležitá (možná nejdůležitější) věc pro každý nový vynález, je vhodná volba názvu. Činnost, vlastnost či podoba toho samotného vynálezu je pak už vedlejší. Můj „Blemekr“ se jistě záhy stane součástí vybavení každé průměrné domácnosti. Už máte taky doma blemekr? A jak se vám s ním karfumuje??

Dopili jsme tedy pivo a vyrazili směrem k hradu. Ne, nechtěli jsme ale rušit Miloše, naše kroky nás vedly k  přilehlé richterově vinici, kterou jsme „objevili“ loni a letos, po roce, jsme ji opět navštívili. Z vinice je nádhernej výhled na Prahu – zejména na Vltavu, Malou Stranu a další přilehlé oblasti a na vinici samotné si můžete koupit buďto láhev místního vína a nebo rozlévané moravské vína – ty jsme okusili my a byly příjemné. Škoda toho barmana, kterej nebyl zrovna dobře naloženej.

IMG_20141012_133414

Žába mezitím rozvíjela teorii svého vynálezu kašmidaše a vína v karafě ubejvalo.  Bez lítosti jsme ho tam ztrestali až do dna.  Nastal tedy čas dalšího přesunu a naše kroky směřovaly od hradu dolů, přes vltavu až na Staromák, kde jsme navštívili Las Adelitas a okusili jejich výtečný Nachos. Ty tam uměj výtečně – se zapečeným hovězím masem, cheddarem, jalapenos, verde omáčkou, smetanou a dalšími nezbytnostmi. Přiznávám, že sem začal bejt už unavenej, nicméně Žába mě ukecala a nešli jsme ještě domů a naopak jsme šli v centru hledat zajímavé uličky a ulice. A našli jsme v centru Prahy citrónovník:

IMG_20141012_160915

Hádejte, kde je? 🙂

Probloudili jsme se nakonec až na národní třídu, já ukázal Žábě můj oblíbenej Bar „Národní 20“ (pajzl), kde jsme si dali Calvádos a Ginfizz a Žába mi pak udělala velkou radost,když mi pořídila přesně takovou peněženku „dolarovku“, kterou mi nedávno ukradli ve vlaku. Ta původní byla po Tátovi, kterej si jí nestihnul užít, tahle nová mi tedy bude připomínat jak Tátu, tak  i mou skvělou Ženu.

Neděle se tedy vyvedla.

Ještě předtím, v pátek, jsme zašli do Lucerny na nový povídkový film „Divoké historky“ od režiséra Szifrona. Je to 6 povídek o lidech, kterým v nějakým momentě došla trpělivost (hráblo jim) a začli se společnosti mstít. Je to tedy o zlobě, pomstě a zadostiučinění a musím říct, že mě to bavilo (i když stopáž je delší na můj vkus a kdyby jednu z povídek vypustili, tempu filmu by to prospělo). Vše vrcholí drsnou závěrečnou svatební povídkou a skutečně občas jde i mráz po zádech. Za sebe doporučuju.

 

Luke

Malé lidské radosti….

Je na čase napsat další blognutí o ničem  – konkrétně o těch drobnostech či všedních věcech, co mi dokážou zlepšit náladu a pobavit. Zajímá mě, jaké věci dokážou zpříjemnit Váš den?

Vychlazené pivo v horku
Kombinace dobrého vychlazeného (ideálně točeného) piva a horkýho počasí  je naprosto geniální! Neznám lepší nápoj, který by se na horko a žízeň hodil líp – zahrabat se mohou jít různý koly, mojita, kofoly, vína, točený limonády či dokonce obyčejná voda… musím ale podotknout, že tohle platí jen o tom prvním pivu, který uhasí tu spalující žízeň a sucho v puse… jak čárek na účtu později přibejvá, tím se mé nadšení z piva mírní… 🙂

Úsměv po probuzení
Obdivuju holky, který se ráno vzbuděj a hned Vám věnujou úsměv, i když jsou třeba ještě ospalý, unavený, hladový,  (doplňte libovolné přídavné jméno…).Takovejhle úsměv mi zaručeně zpříjemní  začátek dne. Zkouším jej se střídavými úspěchy vracet…

Volnej víkend / Volnej večer
Mám rád ten pocit, že tenhle večer/víkend „nic nemusim“. Že můžu odpočívat, můžem vyrazit s Žábou na výlet, na večeři nebo mrknout na nějakej film a zkrátka se rozhodovat dle nálady a na poslední chvíli – zjistil jsem, že dlouhodobý plány mě spíš stresujou, než že by mi pomáhaly…

Pátek odpoledne
Kdo by ho (vyjma několika málo profesí) neměl rád?

 Cokoliv pálivýho
..no vlastně kromě kombinace sladké-pálivé, kterou nemusim (proto mi už přestaňte k různejm událostem nosit chilli čokolády) . Zjistil jsem, že jím pálivá jídla v podstatě každej den  a asi sem na nich trošku závislej… 🙂

Jameson
Spolu s několika dobrými rumy jedinej zástupce tvrdého chlastu, kterej mi – nebojím se to přiznat  – chutná. Sklenička po náročném dni mi pomáhá relaxovat… druhá sklenička mě rozesměje… a třetí…támhle letí… TVL

Četba ve vaně

Koupelna je dost inspirující prostor a jedno z mála míst v bytě, kde mě nic od četby nerozptyluje – není tam TV ani playstation, ani internet a Žába se tam vyskytuje jen občas 🙂  Až ale na současná stará kolena si tuhle kratochvíli můžu konečně dopřát. V bakelitové řepské koupelně na to nebyla atmosféra a klid (motali se tam furt rodiče, ségra a pes) , na Žižkově jsme vanu neměli (když nepočítám tu hroznou sedací ze starého bytu) a až teď v Ječný je koupelna opravdu hezká, vana přiměřeně velká a má takovej hezkej odkládací  prostor – např na tu knížku a jamesona…   Jen to nesmíte opět přehnat s tim pitím, aby se knížka nevykoupala s váma…

 

Večer s vínem bez notebooku/mobilu/tabletu
Čím víc máme doma elektronickejch kravin, tím víc si vážim občasnejch večerů bez jejich blízkosti   (šup s nima do druhýho pokoje a vypnout zvuk) Když k tomu přidám třeba dobrý víno a nějakou desku nebo film, je o dobrou náladu postaráno.

Večeře v restauraci
Mňam! Dobrý jídlo a bez práce, to udělá radost každýmu  – navíc v dobré společnosti…

Veselé merseybeatové písničky
Zkoušel jsem poslouchat všelicos, jazz, rock,  pop, i k folku a  artrocku jsem si čuchnul,  motorhead si občas cpal do hlavy, ale co naplat, stará hudební láska nerezaví. Konkrétně v mobilu místo nejpřednější zaujímají Swinging Blue Jeans, Merseybeats, Hollies, Fourmost…  jednoduchý, ale chytře napsaný písničky, u kterých se, když je slyším, mám chuť smát.

Počasí – když mě poslouchá
Mám radost, když prší a já zrovna chci aby pršelo! A naopak…

Simpsons
Spolu s Bundovejma asi jedinej komediální seriál, kterej můžu sledovat pořád dokola a neskutečně se bavim…

Želé medvídci
Jediná zamilovaná sladkost, která mi vydržela z dětství. Geniální výrobek a způsob jak likvidovat potravinářský bio odpad…

Trpící kočička
Ano, mé zákeřné já má občasné pocity uspokojení a zadostiučinění v momentech, kdy naši kocouři za dveřma předsíně smutně mňoukaj a chtěj do naší společnosti. Tyto pocity mívám často zejména po té, co mě něčim naserou a nebo někde v bytě naserou…

Extrémní žehlení
Adept na nejpitomější sport na světě  – zaručeně mě vždycky rozesměje…
🙂


Luke

Úspěchy

Fail ranní:

Skvělý, 07:45, akorát to stíhám na osmou do práce, seběhnu na stanici tramvaje, nastupuju do 16ky a za chvíli na Národní třídě zjišťuju, že sedim v tramvaji 22… příště si ty brejle vezmu už ráno a nepříjdu tak do práce pozdě…

Fail pečící:

Další fail byl můj včerejší pokus o první pečení domácích baget. Udělal jsem kvásek, nechal ho odležet a včera se pustil do baget. Těsto bylo dost řidký a takový šíleně lepící, takže nakonec z toho vznikla jakási zpečená hroudohmota, uvnitř lehce nedopečená, protože zatím pořádně neumim ovládat ani tu naší troubu. Pekař ze mě tedy nejspíš nebude.

Fail kutilský:
Žába v týdnu byla nakupovat v Ikee a kromě šatní skříně, hezkejch bílejch nočních lampiček, koupila i malé dřevěné schůdky, aby jako prcek v kuchyni došáhla na horní skříně. Dodali je samozřejmě rozložené v jedné menší krabici, takže jsem se do stavebnice hned pustil. Vzal jsem si na pomoc vrtačku s šroubovacím adaptérem (místo pomalého ručního šroubování) a začal jsem se stavbou – ta zahrnovala jen zašroubování 8 šroubů a zasunutí dvou dřevěných kolíčků. Začal jsem to suveréně skládat a za cca 10 minut bylo vše hotovo, schůdky jsem postavil před sebe a najednou jsem zjistil, že jsem zapomněl do schůdků zašroubovat nejdůležitější část – schod :). Takže jsem musel schůdky rozebrat, schod zabudovat a pak vše smontovat, při tom jsem strhl závit u jednoho šroubu… no nakonec se to nějak podařilo dát zpátky dohromady, ale navztekal jsem se u toho víc než u tý ikea postele…. 🙂

Tolik tedy k několika úspěchům- těšim se už na dnešní večerní koncert – hrajeme od 22:00 ve Vršovce u Hradce Králového po Abba revivalu, tak jsem zvědavej na jejich Agnethu a Fridu 🙂 a zejtra ráno vyrážim na chatu připravovat to tam na víkendovou společenskou akci. Konečně se tam sejdeme snad všichni Vonáci a Lou sliboval, že natočíme i první scény do pořadu „Na Vlastní pěst“ o antiekologickém hnutí Blackwar! 🙂

Užijte si víkend

Luke

 

 

 

Jak jsem potkal fanatika

už jsem tu psal víckrát, že nemám rád jakékoliv fanatiky do čehokoliv (i když vlastně asi jím občas i já trochu sem :)) a zejména ty náboženské. Právě takového jsem potkal v pátek v noci na Palmovce, když jsme v podroušeném stavu s kamarádem Kubou opouštěli hospodu U Sedmiček. Byla asi jedna hodina ranní a v našem stavu (x piv + 4 panáky jacka danielse)  jsme asi nemohli potkat lepšího člověka. Honza se prý jmenoval.  Přišel k nám a zeptal se nás, jestli jsme věřící – samozřejmě jsme odvětili, že ano – Kuba mu řekl, že věří v sebe sama a já dodal svoují ringovskou hlášku, že věřím v pivo. Nezasmál se. Začal nám s vážnou tváří vypravovat, jak se Ježíš obětoval za naše hříchy… „i moje?“, zeptal jsem se. „Ano“, odvětil. „A jak Ježíš mohl vědět, že se narodím?“ – „On ví všechno, je to boží Syn“, utřel mě svou poznámku fanatik.

Šli jsme asi půl kiláku pomalým vrávoravým krokem a Honza si nejspíš usmyslel, že z nás udělá křesťanské  ovečky a že jsme ti praví pro zasvěcení do tajů víry a proto pokračoval… „víte, bůh je všemohoucí a jedině přes Ježíše a život v pokoře můžete dojít ke spasení a k věčnému životu“.  „Já bych tedy nechtěl žít věčně“, pronesl jsem frajersky. „A proč ne? Žil bys ve věčném ráji!  –  „A kterýho boha vlastně myslíš?“, zeptal se Kuba. „No toho jediného – všemohoucího!“ řekl s podivem Honza – „…ale jestli křesťnaského, budhistického či hinduistického boha?“. Honza se zarazil. „Žádní jiní bohové nejsou – je jen jedna opravdová víra  a to křesťaství! Ti ostatní žijí ve lži!“.  „Co říkáš na Papeže, jak chce teď rezignovat?“, snažil jsem se trošku odlehčit téma hovoru. „Neuznávám církev nebo papeže. Ve svatém písmu není nikde psáno, že jeden člověk má na zemi boha zastupovat“. „Souhlasim“, opáčil jsem. Kuba se přidal a prohlásil „Nevěřim v boha – já věřím v osud, kterej dotvářim svým chováním“. Fanatik se ale nedal – „osud neexistuje. To bůh určuje naše cesty a ďáběl nás pokouší! Ježíš byl nejlepší příklad – byl to člověk z davu a přitom nikdy nezhřešil. Ani s ženou“.  „Jo jo, žena je ďáblův nástroj“, snažil jsem se opět odlehčit situaci. V tom si Honza všimnul mé kytary. „já mám moc rád muziku a nejradši mám právě kapelu XY(název si nepamatuju – pozn. Luka), která hraje křesťanský folk“. Já si oddechl, že se mi konečně podařilo zavést téma hovoru na neutrální půdu. „A jak se vlastně pozná křesťanská kapela?“, zeptal jsem se zvědavě. „Hlavně podle textů. Zpívají o bohu, ježíšovi, písmu svatém. Mám tu náhodou jejich leták, přijď někdy na koncert“ a s těmito slovy mi podal profi vytisknutej propagační leták nějaký kapely – ano – takhle se dělá promo akce!

Rozhovor dále pokračoval, ale už si pamatuju jen útržky, když jsem oponoval, že v „písmu svatém nemusí být vše pravda a že je potřeba brát bibli s nadhledem“, s čímž on zuřivě nesouhlasil a začal docela naštvaně hovořit o tom, že písmo svaté je nedotknutelné a pravdivé a popisoval něco ohledně stvoření světa a jak je to v bibli krásně a pravdivě popsáno. Těšil jsem se, že dojde i na evoluční teorii, avšak zahlédl jsem rozvícený taxík – mého spasitele –  a ve spěchu jsem se rozloučil s Honzou (Kuba nás opustil již chvíli předtím) a nechal se odvézt k nám nahoru na Ohradu.  Leták jsem hodil do prvního koše.

Nemám rád náboženské fanatiky.

Luke

Gang matek revisited aneb abeceda slušného chování

Loni na blogu Protivné blodnýny vyšel velmi zajímavej a rovněž kontroverzní článek http://www.protivna-blondyna.cz/2011/10/gang-matek.html  (doporučuji nejprve přečíst), který trefně kritizoval některé matky, které postrádají základy slušnýho chování a které se neumí na veřejnosti chovat. V komentářích onoho článku je vidět, že nejspíše řady potrefených se  ozvaly a ukřivděně (a někdy dost vulgárně) autorce v komentářích spílaj.

Jeden komentář od paní „Anonymní“  za všechny:

„Milá slečno, pardon, ale vy jste fakt strašná kráva. A zakomplexovaná k tomu.
Kdo bude asi tak vydělávat na důchody sobců jako jste vy?! Ano, děti těch „militantních matek“, které tak vehementně kritizujete. Díky za každou mámu, která se v dnešní době rozhodne mít dítě a vychovat ho.
Fakt nechutný názory. Jste úplně blbá a omezená. Vrátí se vám to na karmě.
BTW podotýkám, že jsem máma a od 6 měsíců věku dítěte pracuji na manažerské pozici.“

Tipuju, že přesně takovéhle namyšlené a „sebevědomé“ matky – údernice  – jsou ty, které ani nepoděkujou, když jim pomůžete s kočárkem, rozrážej s ním davy apod.  Paní Anonymní se nejspíše domnívá, že pokud si někdo pořídí potomka, automaticky se stává někým důležitějším či dokonce zachráncem naší společnosti a tím pádem se tedy nemusí chovat slušně k ostatím spoluobčanům. To je ale omyl.

Proč to sem ale píšu? Protože po přečtení uvedeného článku jsem si vybavil taky pár podobných příhod z vlastního života, o které se chci podělit

#1 Kdysi dávno ještě v řepích:

Sedím si v poloprázdné devítce, sedím naproti dvěrím v prvním vagonu uprostřed, zrovna se začítám do knihy. Na Blatinách skoro nikdo nepřistupuje, ale od knihy mne odtrhne nepříjemne  pištící hlas „To mi jako nemůžete pomoc s tim kočárem?!!! Vidíte snad že tu mám kočár!!“ –  „Pardon, nevidím.“- „A kam asi koukáte?!! Pojďte mi pomoct!“ … tehdá jsem byl ještě moc slušný a mladý a paní ve středních letech jsem pomohl. Už ani nevim jestli poděkovala, nejspíše ne.

#2 Loňské vánoční trhy na staromáku

S Žábou jsme vyrazili na trhy, na staromáku hafo lidí a na podiu nějakej sbor. Koupili jsme si svařák a šli do davu a chvíli poslouchali koledy, když tu se náhle  poblíž nás ozvalo „uhněte! Dejte pozor! Kočárek!!“ a jakási matka se suveréně tlačila kočár skrz největší dav a rozrážela lidi jak policejní kordon. Žába, která obdobné situace nesnáší, začala té matce trochu drsněji nadávat, co si o o sobě myslí a jestli je normální…. no pěkně se tam pohádaly.

#3 Vlak Praha – Čelákovice  – někdy letos

Vlak narvanej, sedli jsme si tedy do 6ti kupé, které je určeno pro přepravu kol (ty tam žádný nebyly). Najednou se zjeví matka s kočárem a dvěma dětma. „Tyhle místa budu potřebovat!“, suveréně prohlásila.  Chudák kluk, kterej seděl na proti nám se zvedl a odešel. Na nás „Můžete se posunout!?“ – „Tohle ale není prostor pro kočáky. Je pro kola“, opáčil jsem a ukázal na cedulku, která hovořila v můj prospěch Matka se ještě víc rozzuřila – „je jasný, že když je to na kola, je to i na kočárky!!“. Matky jsme si dále nevšímali a žába spustila (tak nahlas, aby jí všichni zúčastnění slyšeli) svůj monolog o psychomatkách, které se neuměj chovat.

#4 V práci na smíchově před cca měsícem

Tenhle příběh se nestal přímo mně, ale kolegovi, ale s jeho dovolením se o něj podělím – šel takhle z polední pauzy zpět do budovy a nesl velkej těžkej balík, co si právě vyzvedl na poště a v druhé ruce ještě tašku s obědem. Před naším barákem ho zastavila matka s kočárem a jestli jí může pomoci přes ty 2 schody, co máme dole u vchodu. Funící kolega pod tíhou zavazadel slušně odpověděl, že se omlouvá, ale že bohužel ne, ale ať se zkusí zeptat někoho jiného (prochází tam stále dost lidí). Prostě odpověď, která nepotěší.Pro psycho-matku to ale asi byla poslední kapka. Začala hystericky křičet  a kolegovy nadávat, co je to za hulváta a sráč a další slova, které to dítě nejspíš ještě nikde neslyšelo. Když prý kolega odcházel do výtahu, stále tam prý křičela a nadávala. Asi menší záchvat…

Tolik k několika exemplárním případům. Takové ty obyčejné „nepoděkování“ za pomoc s kočárkem či podržení dvěří  ani nezmiňuju. Je to pro tyhle psycho-matky problém začít konverzaci slovy „Prosím Vás..“ nebo „Byl byste tak ochotný….“ jako většina normálních matek a lidí?  A poděkovat?  Když jsme byli se sestrou malí, naši nám koupili „Hurvínkovu abecedu slušného chování“ – byly to 2MC kazety a člověk se tam humornou formou naučil základům slušného chování, takže rozhodně pro tyhle jedince bych poslech doporučil absolvovat i nyní.

Výchova dítěte určitě není žádnej med (stejně ale jako např. život s vážnou chorobou nebo péčí o nemocného člověka), ale člověk by ani v těhle situacích neměl na slušnost zapomínat.

A co vy? Setkali jste se s obdobným chováním na ulicích?

Luke

Sedm dní či-li týden

aneb pár deníčkových dojmů z posledních několika dnů…
Pátek:
Řepy a malá pivková/vínová seance u Ládika. Tv vona žije! :). Lou nám poslal koncept svého plánovaného filmu „Tvé srdce patří mně“. Myslím že to bude výzva natočit po delší době skutečně vážný film. Jak už tu Lou psal, máme nové kamery, takže jakmile sleze sníh a mráz a začne bejt trochu hezky, pustíme se určitě do natáčení.

Sobota:
Kamarádka Káťa slavila své… to se vlastně neříká, jaké… narozeniny. Po loňském roce, kdy se nás spolu s Ondrou na její oslavě snažili vykrmit xmrti (v mém případě se to téměř tehdá podařilo) jsem letos varoval, že tam skoro nic jíst nebudu. No ale neodolal jsem… každopádně oslava se povedla, sešlo se nás tam asi 8, pilo se, jedlo (vytečné žampiony!), tancovalo se a diskotéka 80. let mě po flašce chardonnay vyloženě bavila (ano!!) Domů jsme dorazili ve 4 ráno.

Neděle:
Krátká zkouška našeho Psycho Doors revivalu na zamrzlém Strahově (hraní na klávesy při cca 6ti stupních celsia je vážně super) a pak v sedm přesun do Vagónu, kde jsme ten večer spolu s kapelou Fousy Mojo hráli. Kapela byla docela v pohodě, jen jsme si celej večer dělali ošklivou legraci z kytaristy Saniho, který se nechal ostříhat a tím kazí kapele image divokých nespoutaných rebelů! První hráli Fousy, jejich muzika je opravdu zajímavá, hodně se mi líbí klávesák a že hraje taky piano basu, což se dneska moc často u kapel nevidí. Trochu mi nesedl zpěvák a jeho způsob zpěvu, ale hudebně se mi to moc líbilo.
Kolem půl jedenáctý jsme přišli na řadu my, posíleni o hostujícího pana Meheheho a hráli jsme hodinu před solidně zaplněným klubem a dokonce jsme museli dát přídavek. Domů jsem už tradičně přijel v jednu ráno….

Pondělí
Ospalost, v práci nesoustředěnost, večer poslední zkouška u Fefiho se zpěvačkou Ivanou, se kterou máme jako doplněk Basketles nacvičen akustickej set několika písniček.

Úterý
Konečně volnej den (resp. večer)! Víno, Marplová a výborný asijský jídlo od Žáby…

Středa
Vzal jsem si půl dne volna, vyzkoušen online nákup v Tesku, donesli ho až před byt a ušetřilo nám to tak 2 cesty na nákupy na sobotní párty. Nutno ale nákup objednat pár dní předem. Večer nemocemi poznamenaný koncert Basketles na Palmovce. Klub nakonec plný, hostem byla zmíněná Ivča a místo nemocného Vaťáka zaskočil vršovický Harrison.Basák Fefi nemohl skoro mluvit, tak zpěvy zbyly hlavně na Honzovi, Tlusťochovi a mně. Nakonec dobrý a lidi chtěli opět přídavek. Pak rychle taxík domů a spát…

Čtvrtek
Den ve znamení příprav na sobotní Poirotovskou párty, připravena výzdoba, nakoupeny další věci. Hezká historka s převozem uleželého Camembertu tramvají z Anděla na Žižkov – lidé si odsedávali a kolem mě bylo v tramvaji prázdno jak u bezdomovců :).

Pátek – dnešek
A dostávám se k přítomnosti – dneska nás čeká hraní v Čelákovicích, těším se zejména na Špinavé Lůzry, takže doufám že se akce vyvede a že příjde dost lidí 🙂

Tolik k jednomu týdnu v životě.

Luke

Uplynulý víkend

už dlouho jsem tu nepsal nic o víkendech… 🙂
… protože by to stejně bylo jen furt o koncertech, spaní a koukání na filmy :). Tenhle víkend ale byl zajímavější.

Nejprve pátek večer – ten byl ve znamení natáčení dalšího dílu reality show TV VONA „Neanonymní alkoholici“, kterého jsem se v Řepích jako host účastnil.

V Řepském filmovém a televizním studiu TV VONA u Ashmana (jeho obývák :)) jsme měli sraz v osm a já už tam byl i s lahví Pastisu o něco dřív a netrpělivě jsem očekával, co všechno ochutnám. Lukyhell dorazil jako vždy poslední a v půl devátý jsme mohli začít. Nechci tu moc vyzrazovat děj a obsah epizody, ale během natáčení vznikl i nový míchaný nápoj „Ty vole, fuj!“, který jsme na konci ochutnali a který opravdu dostál svému názvu. Premiéra této epizody by měla být někdy v lednu, tak dám vědět, až to bude na webu.

V sobotu se konalo pravidelné předvánoční posezení Lštěnských přátel i známých, kterou organizoval pan Mehehe a které se letos uskutečnilo v žižkovské hospůdce Kopyto. Večer se vydařil, někteří ochutnali dokonce pokrmy z Nutrií, které mají v Kopytu na jídeláku, já měl výtečné chilli v chlebu a večerní akustické jamování, do kterého se zapojil kromě Lštěnských i vršovický Harrison, Jarda a další účastníci, skončilo až kolem půlnoci.

V neděli jsme s žábou nejprve rychle koupili jedličku (né strýčka!) na Vánoce a po obědě se vydali na vánoční trhy na staromák. Cestou jsme se stavili ve Vietnamské restuaraci na oběd (zápolil jsem s hůlkama a nakonec jsem potupně žral příborem), pak na drink v bambusu a nakonec jsme došli až na Staroměstské náměstí. Tam jsme náhodou potkali našeho bubeníka z Basketles, dali svařák a poslechli si dětský sbor Sluníčko a jelikož byla docela kosa, tak jsme zas vyrazili na Žižkov.

Za víkend jsme stihli i nějaké filmy – nejvíc mě zaujal povídkový film a komedie „Dolarová manželství“ z roku 1964 s Shirley Maclaine v hlavní roli ženy, které postupně umírají manželé … 🙂

Jo a v týdnu jsme konečně viděl nový dokument Martina Scorseseho – George Harrison: Living in material world
Tří a půlhodinový dokument, který nenudí a který i pro fandy George obsahuje řadu „nových“ záběrů i méně známých informací. Rozhodně doporučuji ke shlédnutí a doufám, že k nám příjde do Aera, protože tenhle dokument si zaslouží kinoformát…

Luke

První swingová tančírna

aneb zajímavá akce ve Futuru
Včera se ve Futuru na pražském Smíchově konal první večer tzv. swingové tančírny – tedy koncert nového Golden Bigbandu Petra Soviče doplněný ukázkami dobových tanců od lektorů taneční swingové školy (jejiíž název mi bouhžel unikl)

Swing a Jazz v bigbandové podobě už z českých pódií téměř úplně vymizel a je to škoda a i to byl jeden z důvodů, proč se Golden Big Band rozhodl zahájit tyto pravidelné měsíční akce pod názvem „Swing it!“.

My jsme se tam včera s Žábou vydali, tak můžu poreferovat o tom, jaké to bylo.

Chtěl bych nejprve pochválit výběr místa – klub Futurum skutečně vypadá v interiéru jak z 30. let a výborně se k stylu večera hodil. Nejvíce mě samozřejmě zaujala kapela samotná – hraje v cca 20ti členném obsazení s bicíma, klavírem,kontrabasem a bohatovou dechovou sekcí – za mikrofonem se v některých skladbách střídá pan kapelník Sovič a zpěvačka ze Semaforu, Lucie Černíková.
Když takováhle kapela spustí, je to skutečně síla a hned úvodní In the mood od Glenna Millera byla parádně odpíchnutá a pěkně šlapala. Celkově byl koncert rozdělen do třech bloků a zaznělo spousta hitů z 30-50. let, čestnou a vtipnou výjimkou byla orchestrální znělka k filmu Rocky :). Pro znalce nadhodím pár názvů skladeb, které mi ze včerejška utkvěly: Pennsylvania 6-5000, String of pearls, Beyond the sea, I got you under my skin, Pennies from heaven (s Kainarovým textem „Peníze z nebe“), Love for sale, Chicago, Satin Doll aj…

Atmosféra večera byla velmi dobrá, spousta návštěvníků přišla v dobovém či stylovém oblečení, takže chvílema jsem si připadal jako o osmdesát let zpátky. Nemusíte se ani obávat názvu „tančírna“ v názvu večera – tanec je samozřejmě dobrovolný, my jsme se na parket přidali až v třetí části po absolvování několika absintů :).

Rozhodně stojí za to tuhle akci navštívit a to i v případě, že zrovna jazz či swing moc neposloucháte, je to oproti běžnejm rockovejm či popovejm koncertům zase něco jinýho.

Kdo se tedy přidá 23.11. ? 🙂

Web Golden Bigbandu:

http://goldenbigbandprague.com/cz

Luke

KappAhl a Zlata

sobotní nakupování

Ahoj,

v pátek jsme zašli s Lukem na pivko a povídá, že v KappAhlu v Harfě mají slušné slevy, že si tam nakoupil nějaké košile a vestičky.. 🙂
Tak jsem se tam v sobotu vypravil. Přepadnul jsem tam Zlatu a ta mi ochotně rozbalovala košile a já si je zkoušel. Ale končilo to stále se stejným výsledkem. Buď krátké rukávy nebo velká košile. Takže jsem jí moc radost neudělal, kšeft žádný.
Ale jinak je to fajn obchod. Já mám naplánováno se tam jet podívat ještě jednou, tentokrát vezmu s sebou Peťulu.
Košili koupím někde jinde.

Ladik

Od všeho něco

Ladikovy bláboly… už tu dlouhy nebyly 🙂

Ahoj čtenáři, už se vám stýskalo? Mně jo. Napíšu alespoň pár vět, abyste věděli, že jsem tu stále s vámi 🙂

Úředníkům se budou snižovat platy. Jelikož jsem taky úředník 🙂 přitom dělám něco podobného jako Luke, tak půjdu s platem dolů. Vždycky jsem si myslel, že mám málo peněz, tak bude asi o 1500kč hůř. Nojo, vždycky může být hůř.

Včera jsem u sestry doma zjistil, že jejich počítač je už 9 měsíců bez antivirových aktualizací… Samozřejmě, že už tam nějaká havěť nalezla. Zkusil jsem na to Avasta 5, free verzi. Něco pochytal, ale určitě ne všechno. K tomu bych si musel sednout a já tam byl kvůli montování skříněk. Moje ségra se totiž stěhovala a teď si ten nový byt vylepšují. Přestěhovala se na Stodůlky, ani bych se nedivil, kdyby bydlela s lukyhellem ve vchodu. Svět je malý. 🙂

V pokeru se mi teď totálně nedaří. Hraji dobře, ale někdo mě zaklel. Poker je o tom počkat si na situaci, kdy je vaše kombinace 2x, 3x nebo 4x silnější než soupeřova a pak z toho vytěžit maximum. Já se do těchto situací dostávám, ale faktor náhody je silný a je proti mě. Balík karet tlustej jak sviň a v tom balíku je jen 11 karet (ze 44), které mě poráží a jaká karta asi tak přijde? Nebo v tom balíku jsou jen 2 karty, které mě můžou porazi a co přijde na stůl? ach jo. Kdy se to zlomí? Mně stačí, když nebude mít štěstí nikdo.. 🙂

teď jsem sežral kýbl kuřete z kfc. Kuře jsem dal Džuse.

Mějte se.

Čus

Ladik

42 minut na sále

Jak probíhala moje operace kýly

Na následujících řádcích se pokusím popsat celý průběh mé hospitalizace v Motole. Jak to všechno probíhalo. Na fotky se podívejte do mé fotogalerie.

PŘED PŘÍJMEM

Než vás tam vůbec vezmou, aby vás rozřezali, opravili a potom zase sešili, musíte podstoupit předoperační vyšetření u praktického lékaře. Jedná se odběr krve a moči, EKG a klasické prohlédnutí u praktického lékaře. Výsledky potom musíte zanést do nemocnice pár dní před zákrokem. Je to taková administrativa, je to zdlouhavé. Už při předání papírů se vyplňuje neschopenka, kterou ovšem dostanete až v den příjmu. Ano, je to opravdu trochu zmatené.

CHVÍLE ČEKÁNÍ

Druhého dubna krátce před osmou jsem přišel na příjem na III. Chirurgii v přízemí v sektoru C v nemocnici Motol. Dole si mě okroužkovali (jméno, datum narození, oddělení), abych se jim neztratil. Doktor na příjmu na vytištěném obrázku panáčka zakreslil, kde se bude operovat. Zjistil jsem, že na řadu půjdu jako třetí.
Tlak a teplotu mi měřila sestřička dole a potom další sestřička a další medičky ještě několikrát nahoře. Pokaždé jim vyšly naprosto jiné hodnoty (to první číslo skákalo od 95 do 170). Já se ale cítil pořád stejně. Na pokoji, kam mě umístili, byli tři postele. Na zbylích dvou byli dva pacienti, kteří odcházeli. Takže jsem tam osaměl. Na WC se chodilo na chodbu, což byl asi jediný nedostatek (kromě TV značky Orava :)). Ale asi to byl jediný pokoj, kde WC nebylo. Vedle hned byla malá sesterna (v těch místech bylo asi na jiných pokojích WC).
V pondělí, když jsem šel odevzdat papíry, mi paní doktorka řekla, že operované pole si holit nemám. Tady se divili, že jsem neoholen. Ale byli hodní. Dostal jsem holítko a vyholil si čtverec v místech zákroku.
Také jsem si na sebe musel navléct speciální těsné punčochy. ty jsou proti krevním sraženinám.

V NÁRUČÍ NARKÓZY

„Nastala vaše hodina,“ povídá sestřička.
Chvíli na to přijel sanitář a nahý jsem si lehl na pojízdné menší lůžko. Přikryl mě a jeli jsme k výtahům. Strop nade mnou ubíhal do nenávratna (přesně jako v těch filmech). Sjeli jsme do -P a tam mě na takovém pásu přeložili na jiné lůžko. Další sanitář si se mnou povídal o fotbalu a dovezl mě do místnosti označené jako „Dospávání“. Tam ze mě začali dělat borga. Teda, dali mi do levé paže kanylu a do té mi paní doktorka zapojila přívod nějaké tekutiny s minerály. Ta kanyla mi tan nejdřív vadila, ale potom už jsem jí nevnímal.
„Chcete umrtvení jen spodku do páteře?“ Zeptala se mě anestezioložka.
„Ne, to rozhodně ne,“ odpovídám.
„Jen jsem se ptala, paní doktorka to chtěla vědět. Takže budete v celkové narkóze, budete spinkat.“
Potom mě vezli na sál. Tam mě na tělo přilepili jakési přísavky, myslím že kvůli případné resuscitaci. Bylo tam několik lidí a všichni se mě dokolečka ptali, jestli nemám alergie (hlavně na jód, tím vás pak dezinfikují), jestli nemám umělé zuby apod. Do kanyly mi dali nějakou látku na uvolnění. Zachvíli se mi zača motat hlava jako při čtvrtém panáku Jamesona v řadě. Do žil to je opravdu mnohem rychlejší.
A pak vlastně už nic nevím. Narkźa mi šla do žil přes kanylu. Narkóza funguje. Narkóza je fajn. Probudil jsem se až potom na dospávání a malátně si vzpomínám, jak mě vezli zpět na pokoj. Podle zprávy jsem se pak dozvěděl, že operace začala v 11:00 a skončila o 42 minut později.

Průběh podle operačního protokolu byl prý takový, že mě rozřízli v pravém třísle, rozřízli tam vevnitř další vrstvy a kýlní vak. Preparovali semenný řetězec. Pro pevnost svalů okolo se rozhodli pro klasickou metodu, takže mi tam nedávali síťku. Nějak to tam prostě sešili dohromady. Zastavili nějaká drobná krvácení a pak všechny ty vrstvy zašili.
A jsem zase bezkýlní člověk.

PO ZÁKROKU

Sestřička vedle mě položila telefon a ukázala na tlačítko s obrázkem sestřičky. Kdybych potřeboval něco proti bolesti nebo vyměšování nebo prostě cokoli, tak ať to zmáčknu. Tolik to nebolí. Zuby mi netrhali, ale jak to tady ostatní popisujete, tak to musí být horší. Ten první den je to cítit pořád, ale ne tak hrozně, při pohybu vždy a víc. Vždycky, když se člověk pohne, tak to je cítit. Abych se trochu prospal, tak jsem si dal píchnout injekci proti bolesti. Po ní to už bylo fajn a prospal jsem se.
Na sobě jsem měl „andělíčka“. To je taková košile zapínaná vzadu. A jinak nic, holej zadek. Ale chodí v tom tam všichni, takže vám to nepřijde. Když jsem se pokoušel vstát, ještě se mi motala hlava. To ještě je v krvi ta narkóza. Na vyměšování jsem dostal láhev, „bažanta“. Na pokoji jsem byl sám, takže se mi vylučovalo celkem dobře. Po čtvrté hodině mi přinesli čaj a řekli, že už můžu pít. Čaj byla taková jídelnová klasika. Měl jsem s sebou i neperlivou vodu. Nicméně večer jsem to všechno vyzvracel. Nevolno prý narkóza někdy dělá. Na noc jsem dostal do kanyly něco proti zvracení a už jsem nepil. A bylo to v pohodě.
Ráno jsem už normálně vstal (budí už v půl šesté) a došel si na záchod a vyčistit si zuby. Snídani jsem snědl už v pohodě. Měl jsem dva loupáky a k tomu Ostraváček (prostě takovej pribyňák). Místo bílé kávy jsem si však dal ten čaj. Tentokrát zůstal tam, kde má.
Potom si mě prohlédlo několik doktorů a sestřička mě převázala ránu. Poprvé jsem viděl svých deset stehů. Na pokoj mi přivezli kolegu, který za chvíli odjel na operaci křečových žil. Z Jipky potom přivezli dalšího kolegu, který měl za sebou operaci štítné žlázy.
Byl jsem objednán na zákrok v rámci jednodenní chirurgie, což znamená, že při dobrém stavu, jdete hned další den domů. Je fakt, že už mi bylo dobře a tak jsem se domů těšil. Vyndali mi kanylu, dali do ruky zprávu pro praktického lékaře, vrátil jsem punčochy. Dal jsem si ještě oběd (vaří líp než v naší menze ve škole) a pak v doprovodu matky jsem odjel stoosmdesátkou na Řepy.

ZÁVĚR

Musím konstatovat, že se to den ode dne zlepšuje, takže to vypadá na bezproblémovou rekonvalescenci. Vyndávat stehy mi budou v pátek. Musím se teď vyhýbat fyzické zátěži a to minimálně na 6 týdnů. Sestřičky a doktoři v Motole jsou velmi příjemní a hodní. Během noci se na mě chodili několikrát dívat a pořád se ptali, jestli mi je dobře a jestli nechci něco proti bolesti. Rekonvalescence bude delší. Snad to půjde bez problémů.
Na akční role to zatím není, ale natáčet Vona se s tím dá. Fotky najdete ve fotogalerii.
To: Lukyhell: Neříkej nikomu, že mi vyndavali zárodek zlýho klona, který mi tam dal Benedikt.

LOU

Floorball, travesti show a trable s foťákem

to všechno přinesla včerejší sobota…
Již v sedm ráno jsme včera vyrazili z žižkova do pražských Dejvic, kde se na stadionu Na Kotlářce hrály zápasy pražské floorballové ligy. Jelikož v týmu Floorball Praha hraje náš kamarád Ondra, vyrazili jsme spolu s Ivet, Káťou, Týnou, Jančou i Staňou fandit a podporovat.

Floorball mě bavil, vzpomněl jsem si, jak jsme ho občas hrávali na základce při tělocviku… a bavilo mě jej včera i sledovat. Tým „Floorball praha“ hrál proti Vinohradským floorballistům a vyhrál v napínavém zápase nakonec 3:2 (hraje se 60 minut).

Během zápasu jsem fotil a zničeho nic mi najendou vyskočilo na foťáku hlášení „err 99“ a foťák odmítal dál fotit. Po návratu domu jsem pomocí internetu zkoušel různý tipy od jinejch uživatelů Canon EOS350D, ale nic nepomohlo, takže zejtra nesu foťák do servisu :(. Naštěstí nafocené fotky šli v pohodě stáhnout, tak jsem je dal na rajče – mimochodem – rajče má aktualizovaný uploadovací program, který obsahuje nové funkce (např automatickou rotaci obrázků, možnosti řazení apod) a taky webové rozhraní doznalo řady změn. To je dobrá zpráva.

V sedm večer jsme opět s Žábou vyrazili ven – tentokráte do klubu Rikatado, kde se konala travesti show skupiny „Marta a její parta“ :). V klubu bylo narváno, tak jsme i s ostatníma (naše účast byla stejná jako ráno plus přibyly navíc členky Hard roe :)) seděli na baru, konzumovali levný alkohol a sledovali celou show. Viděli jsme nakonec Madonnu, Helenku V, Pilarku, Czakovou a jiné, často předváděné, zpěvačky. Musim říct, že v některých případech bych na první pohled nepoznal, jestli je to fakt ženská nebo chlap :).

Tož zajímavé to bylo, dneska už jenom odpočívám a hraju opět po delší době Hearts of Iron 2.

Luke

Tady na tý zastávce si vystoupíte, pane

Příběh z noční tramvaje číslo 59
Noční autobus číslo 502 jedoucí ze Suchdola vyvrhl mou prachbídnou existenci na Motole. Bylo šest minut po jedné hodině, teplota si držela postavení pár stupňů pod nulou a všude byl takřka nadpozemský klid. Ne ovšem nadlouho.

Lehkým poklusem jsem doběhl tramvaj číslo 59, která akorát přijížděla. Paráda. Za chvíli budu doma. Jen pár stanic a je má dnešní pouť u konce. Těch pár stanic. Nastoupil jsem předními dveřmi jediného vozu, kde bylo obsazeno tak polovina sedaček. Na třetí sedačce za řidičem seděl bezdomovec. Jak je v tuto hodinu a na tomto místě běžné, smrděl a pochrupoval. Šel jsem až k zadním dveřím a sedl si na poslední sedadlo před nimi. Vidina domova se blížila. Se mnou ještě přistoupili dvě slovensky mluvící holky, které si sedly přede mě a bavili se o tom, jak bezdomovec smrdí.

Sotva jsme vyjeli ze stanice, muž sedící naproti mě přes uličku vstal. Byl to pořízek středního věku, s brýlemi a s brašnou přes rameno. Rozhodným krokem přešel k bezdomovci a chvíli si ho prohlížel. Atmosféra ve voze zhoustla. V uších mi zněla melodie harmoniky z Tenkrát na západě. Čekal jsem, že muž vytasí odznak revizora a bude hájit čest MHD. Nestalo se tak. Tenkrát v trmvaji číslo 59 pořízek lehce kopl bezdomovce do nohy.
„Tady na tý zastávce si vystoupíte, pane,“ pronesl hromovým hlasem, který se nesl ztichlým vozem jako tornádo New Orleans.
Tramvaj zastavila na Krematoriu Motol a bezdomovec vratkým krokem opravdu vystoupil. Pořízek ho chladnýma očima pozoroval. Když se dveře zavřely, sedl si zpět na své místo.

„Tady s tím póvlem jezdit nebudu,“ řekl nahlas. „Mám právo na slušnou jízdu. Páni poslanci by tohle už měli dávno vyřešit. Místo toho se tam jenom hádaj. Čtyřicet let komunismu tenhle národ poznamenalo. Ale víte co? Některý lidi si to zasloužili.“
Ignoroval jsem ho a sledoval ubíhající silnici vedle nás. Akorát občas jsem mrknul po něm, jestli se nechce třeba zapálit, a taky po ostatních, jak se na něj tváří. Naproti prostředním dveřím seděl kluk s blond vlasy a pohledem plným nenávisti. Ten pohled směroval přímo na pořízka. Tramvaj zastavila a pár lidí vystoupilo. Jeď řidiči! Hlavně jeď! Blonďák stále civěl na pořízka. Konfrontace se zdála nevyhnutelná.
„Slánská. Příští zastávka Blatiny.“

Padesát devítka se blížila k mé zastávce. Pořízek přestal vykládat o komunismu, ale blonďák na něj vrhal stále děsivější a děsivější pohledy. Zkontroloval jsem svou devítku, kterou nosím v pozdře na pravém boku a s hrůzou zjistil, že tam není. A pouzdro taky ne. Sakra, ta zbraň byla asi vždycky jen v mých představách. Takže se domů neprostřílím. Blížili jsme se k zastávce a já co nejméně nápadně vstal a zmáčknul tlačítko otevírání dveří. Blonďák vstal také. Třeba půjde ke svým prostředním dveřím a vystačí si jen s pohledy. Houby. Zamířil k nám dozadu. Kde je sakra ta devítka?
„Vy jste revizor?“ Zeptal se blonďák pořízka.
Pořízekl nechápal.
„Jestli nejste revizor, tak proč jste ho vyhodil? Na to nemáte právo!“ Rozkřičel se blonďák.
Tramvaj pomalu zastavovala.
„Jen si ho vemte domu!“ Rozkřičel se i pořízek. „Víte kolik má nemocí?“
Tak dělejte dveře, otevírejte se.
„Neměl jste právo ho vyhazovat.“
„Jen se ho zastávejte, póvla jednoho. Je to verbeš.“
Dveře se otevřeli a já se rychle prosmýkl ven. No dobře, možná neprosmýkl, protože jsem měl batoh a možná ne rychle, protože jsem pomalej, ale zkrátka jsem vypad.
„Když nejste revizor, tak nemáte právo ho vyhazovat!“ Křičel stále blonďák.
Dveře se už zavíraly, ale blonďák je zadržel rukou a stále křičel.
„Když nejste revizor, tak nemáte právo ho vyhazovat!“
Pořízek také stále křičel, ale už jsem mu nerozuměl. Blonďák stále držel ty dveře a nechtěl je pustit. Ještě chvíli a vlítnul by na ně asi tramvaják, ale blonďák toho nakonec nechal.

Chladivý vítr se mi opíral do tváře a já mířil k našemu domu. Tramvaj číslo padesát devět mířila na konečnou, aby zachvíli nabrala nové podivné cestující a cestou do centra na Krematoriu Motol i onoho bezdomovce. Noc byla mladá a další historky plné ztřeštěných nočních pasažérů, kteří si potřebují posílit svoje ego se ještě odehrajou. Nevím, koho mi z těch tří aktérů tohoto příběhu bylo nejvíc líto.

LOU

Seznam párty a Indiana Jones 4

noc byla dlouhá….

Včera po práci jsme nejdřív s kolegyní vyrazili do Woodstocku na dvojitý krvesaj a pak jsme se přesunuli ke klubu retro, kde se konala každoroční oslava narozenin Seznamu (již dvanáctá). Letošní byla ve stylu Andyho Warhola a jeho Factory. Stěny klubu byly polepené staniolem, v pop artovém duchu byly na stěnách ruzný obrazy (včetně popartového Iva a našeho seznam-Psa Krustyho). Na stolech byly papíry a plechovky (ve stylu Campbellovi polívky od Warhola) s tužkama, takže jsme si krátili čas mezi jídlem a muzikou kreslením. Jídla pití bylo dost, mně osobně nejvíc chutnaly chilli papričky v těstíčku, kulturní program obstarala kapela Support Lesbians, jejíž koncert mě docela bavil, ale doma bych to asi neposlouchal.

Okolo půl dvanácty jsme se s kolegou přesunuli do slovanskýho domu, kde se konala půlnoční premiéra Indyho 4ky (Díky mailované Žábě za lístky). Bohužel jsem nestihl koupit želé medvídky, ale i tak jsem si film celkem užil. K filmu samotnýmu – nebylo to špatný, film bych v sérii zařidil zhruba na úroveň prvního dílu (dobyvatelé ztracené archy), druhý díl se mi moc nelíbil, poslední křížová výprava (3. díl) byl zas o třídu lepší.

Čtvrtej Indiana se odehrává v 50. letech, Harrison Ford, i přes 60ku na krku, odvádí dobrej hereckej a fyzickej výkon a film má docela spád. Trochu mě zklamalo finále filmu, ale celkově bych to shrnul tak, že film nezklame a je důstojným pokračováním série.

Luke

PS: Fotky z párty jsou u mě v galerii.