TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Monthly Archives: Prosinec 2013

Konec roku a rekapitulace

a je tu opět konec dalšího roku. Než jej zrekapituluju, zmíním se stručně o našich Vánocích.
Shrnul bych je takto: Alkoholické Obžerství spojené s filmy a rýmičkou. Dostali jsme i řadu milých dárků – např. novej hrnec na chili, výtečnou kuchařku „klenoty evrpské kuchyně“, dvě knížky o Beatles (včetně znovu vydané „Beatles v písních a obrazech“), dobré pití a jídlo, já dostal konečně kvalitní mlýnek na pepř a od Žabky výtečnou knihu z edice „zmizelá praha“ nazvanou „Nevěstky a nevěstince“!
Zejtra, na Silvestra, zahrajeme s Basketles http://usama.cz/ a pak bude konec roku s nešťastnou 13 na konci.

A jakej tedy byl tento rok? Abych to řekl slušně – blbej.
Z pozitiv bych zmínil dovolenou v Provance, stěhování do novýho bytu, mé neustávající běhání a pozitivní Žábu :). S TV VONOu jsme taky stihli dotočit pár pořadů a doufám, že brzo již nějakej další uvidíme. Radost mi taky dělal hokej a Jágr.

Z negativních věcí, který se letos přihodily, musim zmínit tátovu nemoc a úmrtí, zvolení Zemana prezidentem, dost lidí v mym okolí se rozešlo (no ale prozměnu jeden řepák v mém okolí má konečně zas holku!! :)) a ani z nových filmů či muziky mě letos nic výrazně nezaujalo.

A jakej bude rok 2014? Napadá mě Sochi, koncert Lucie, na kterej máme lístky, hodně koncertů s Basketles, který už máme domluvený a taky dovolená – možná u jezera Como, možná zas v Paříži.. nebo kdo ví?

Tak ať se příští rok povede i Vám!

Luke

Reklamy

Vánoce

image

Mňau, zmocnil jsem se tabletu mého páníčka, udělal jsem si selfie a chci vám popřát hodně drbání, hlazení a dobrého žrádla po celý příští rok. A pokud nejste vykastrovaný,  tak taky hodně kočiček!

Mňau!

Kočičák

Recenze Stagg Chili con carne

Na blogu to v posledních dnech žije – Ládik chodí do hospod a jezdí nočníma tramvajema (a na obojí nadává) , Lou zas sleduje staré a špatné pořady TV VONA a nadává na Vánoce! 🙂 To já zkusím něco jiného…

_MG_7600

Nedávno mě v Tescu zaujaly plechovky s „autentickým chili con carne“ a jelikož tohle jídlo miluju (viz mé pokusy např. zde), musel jsem to samozřejmě hned vyzkoušet.
Plechovka neni moc levná – stojí 99,- a jelikož tam měli dva druhy, vzal jsem od každého z nich po kusu.  Obsah plechovek je 400g, což bohatě stačí na jednu větši nebo dvě menší porce.
Koukal jsem na složení obou plechovek a asi jedinej rozdíl je v tom, že ta jedna je „light“ a neobsahuje skoro žádnej tuk.  Na internetu píšou, že tohle chili je populární hlavně v Anglii (vyrábí je  firma Tulip ltd a vyrobeno je údajně v Dánsku) a asi proto ho Tesco nabízí už i u nás. Pojďme se podívat na složení chili:

_MG_7603

Složení mě docela potěšilo – skutečně tam jsou vypsané věci, které do chili v Americe používaj a jen koření tam není nijak specifikováno. Potěší rovněž, že nejsou zmíněna žádná Éčka.

Netrpělivě jsem tedy jednu z konzerv otevřel, dal hezky do hrnce a ohřál a jal jsem se ochutnávat. První, co mě překvapilo, byla výrazná chuť římského kmínu. Já jej do chili též používám, ale spíše jen lehce, tady ta chuť je opravdu výrazná, což může být pro někoho nepříjemné. Chili nebylo skoro vůbec slané a hlavně zklamáním pro mě bylo, že téměř vůbec nepálilo. Súl a pálivost jsem si tedy musel doma doplnit. Chili obsahují pinto fazole, což se u nás často moc nevidí a  mleté hovězí maso (údajně vybrané kvalitní, ale čert ví, protože v téhle podobě už to stejně moc nepoznáte).

Chuť a konzistence chili se mi líbila a po dosolení a hlavně dopálení jsem si docela pochutnal – sice jsem se pořád nemohl zbavit psychického vjemu, že jím „jídlo z konzervy“, ale kvalita je rozhodně na vyšší úrovni, než když jsem kdysi v dobách svobodného mládí jedl  guláš z českejch konzerv :).  Autenticitu chili (která je inzerovaná na obalu) bohužel posudit přesně nedokážu, dokud někdy v Texasu pár chili neochutnám, nicméně dle složení to vypadá vcelku autenticky (včetně jednoho „l“ ve slově chili)

Stagg chili je dobrá varianta, pokud máte chuť na chili a nemáte zrovna volný dvě hoďky na jeho přípravu. Cena je trochu vyšší, nicméně kvalita je tomu relativně úměrná. Napsal bych to takhle – chutnalo mi to víc než chili v mexické restauraci Hombre del Mundo na Andělu (kde ho maj tušim kolem 150,-). Mé domáci chili je ale určitě lepší 🙂

Luke

O noční tramvaji

…plné intelektuálů 🙂
Tak si zase po hodně dlouhé době jedu noční tramvají (letos snad poprvé :)) a jak se blížím k andělu, je tu víc lidí. Anděl je centrum. Tady mladý pán povídá, jak ho FASCINOVAL název koncertu, na který tedy šel a já nechápu, jak může být tak mimo jen z názvu, když to cock sucking bandu nesahá ani po kotníky. Už tu máme psy, ožraly, řvoucí své nálady a já vypínám. Snad to na andělu vystoupí.
Podnikový večírek se vydařil. S ředitelem se stále nekamarádím, což chápu jako výhodu. Udělalo mi radost, že naše nová kolegyně, kterou jsem viděl poprvé, se zadívala do mého exkolegy a kamaráda a hrála s ním balicí hru. Přišlo mi to legrační i milé a doufám, že při procházce noční Prahou nezmrznou.
Anděl to nevyřešil. Narvaná tramvaj směřuje do centra = Řep.
O Řepích mluvila minulý týden jedna mladá maminka. Bydlí tam/tady z finančního důvodu, ale my Řepáci víme, že to nejsou peníze, ale láska, která lidi drží v západní Praze. Západ je přece naším velkým vzorem. Jiná maminka mi povídala, že bydlení s dětmi na žižkově tak super není.
Kdo jste ještě v Řepích nebyl, udělejte si k nám výlet.

Ladik

Vánoční téma ve tvorbě Tv Vona

Vánoční čas je plný paradoxů. Lidé se snaží dostat do „vánoční role“, která by se dala popsat jako budeme k sobě hodní, vytvoříme přátelskou a klidnou atmosféru, a aby tenhle totální megakýč naplnili, tak se ještě víc stresují, což vede ke konfliktům, takže vlastně okolo sebe může pozorovat přesný opak toho megaklišé, které mělo vzniknout. Ta mašinérie je ovšem tak silná, že uniknout může pouze extrémně silný jedinec nebo člověk, který se nebojí přijmout tresty od společnosti za své vánoční non-konformní chování. Jak jste jistě z předchozích řádek poznali, Vánoce mi už pěkně lezou na mozek. Vánoční mašinérie mě semlela a budu rád, až všechno skončí.

Nejhorší na všem je, že poslední týdny nebyl na nic čas, takže se zbrzdil střih Na vlastní pěst: Blackwar. Reportáž měla mít premiéru o Vánocích jako vánoční dárek, ale paradoxně kvůli té Vánoční šaškárně film hotov nebude. Byť už zbývá sestříhat pouze konec rozhovoru s Mudrcem, závěrečnou scénu a titulky. Takže premiéra se přesouvá někdy na začátek ledna. Diváci teď stejně mají ke shlédnutí nový díl Neanonymních alkoholiků se zaměřením na vodky od Božkova, což si myslím se k Vánocům hodí mnohem líp. Za střízliva ty svátky zkrátka nejdou přežít.

Pátral jsem v paměti, zda se v některém našem pořadu nebo filmu objevilo vánoční téma a skutečně jsem jeden výtvor objevil. Okolo Vánoc se točí čtvrtý díl sitcomu Na Točně s názvem Vánoční soutěž. Díl spadá do rané tvorby Tv Vona a vznikl v roce 2000 a pokud si dobře vzpomínám, tak to bylo v prosinci. Myslím, že nápad na vznik vánočního dílu dostal Luke, který řekl něco jako: „Měli bychom natočit vánoční díl. Napiš nějakej scénář s vánocema, Hrdla.“ No a tak jsem něco s Vánocema napsal a natočili jsme to. Kvalita je docela příšerná a moc tomu ani nepomohl nový sestřih z roku 2004.

I když je Vánoční díl Točny na konci věnován všem lidem, kteří nemají rádi Vánoce, dá se o něm říct, že je vánoční se vším všudy. A to bohužel i s tím kýčem. Přesto však se celý díl nese na tradiční vlně made in Tv Vona a většina vtípků je pěkně drsných. A o čem tedy díl vypráví? Bohdan, Ringo a Karel chtějí oslavit Vánoce co nejvíc tradičně a naopak Jirka Vánoce sabotuje a demonstruje proti nim. Do toho ještě Ringo a Jirka píšou každý svou vlastní hru s vánoční tématikou, aby vyhráli soutěž v novinách a jeli zadarmo na zájezd na Havaj. Vtipné scény se točí právě okolo sabotování vánoc a nacvičování divadelní hry. Jirka např. při hudbě z Mission: impossible hází smradlavé ponožky k vánočnímu stromku, který zdobí Ringo. Potom tam sám naběhne a stromek začne odstrojovat.

Kamera je neuvěřitelně roztřesená (jako kdybychom všichni měli Parkinsona) a libuje si v nájezdech (které jsou ještě roztřesenější). Svým způsobem je to ale zábavné a stejně tak pozorovat mladého a hubeného Ashmana nebo mladého a dlouhovlasého mě 🙂 Za zmínku také stojí několik do očí bijících chyb. Především Ringova kšiltovka, která je v jedno záběru kšiltem dopředu, v dalším dozadu a pak zase dopředu. A hodně mě pobavilo rozsvícení uprostřed jedné scény. Venku se patrně stmívalo a my museli kompenzovat osvětlení. To oranžový zabarvení obrazu je pak jako rána pěstí do oka. V dalším záběru už zase samozřejmě není, protože to kamera vyvážila. Atmosféru vánočního dílu vytváří hned během úvodních titulků koleda (konkrétně Tichá noc), která působí stejně kýčovitě jako naše debata o Vánocích, kde Jirku přesvědčujeme, aby svátky slavil. Jsme tam jako čtyři plantážníci 🙂 Za to hudba v závěrečných titulcích je úplně něco jiného. Zní tam „Here comes the Christmas“ od Lukea. A netřeba připomínat, že se tam zpívá o nenávisti k Vánocům.

Na závěr nezbývá než konstatovat, že i Tv Vona má svůj typicky vánoční film, kde Vánoce hrají hlavní roli. Je to trochu kýč, který je ovšem vyvažován našimi typickými vtipy a nevšedním slovníkem (např. když Bohdan nadává slovy „kunda z ryby“). Na youtube díl není, protože nový sestřih obsahuje „nepovolenou“ hudbu. Pro zajímavost jsem ale čtvrtý díl Točny nahrál na ulož.to. Takže pokud chcete vánoční atmosféru okořenit nostalgií rané Vony, Na Točně: Vánoční soutěž se k tomu dokonale hodí.

Link ke stažení: http://uloz.to/xVeUSzNf/na-tocne-4-vanocni-soutez-avi

 

Lou

O hospodě

S Alešem jsme zapluli do Titanicu, hospody, která po rekonstrukci místo budějovického piva točí smíchovské.
Při placení nám dvě rozpočítané položky v součtu nedávají výsledek. Aleš na to přišel hned, číšník hned po něm a já až poslední. Platil jsem pivo navíc. Pivo, které ale nikdo neměl a na účtu nebylo. Co teď? Číšník chtěl o něj snížit cenu Alešovi, ale ten nechtěl. Pro číšníka to bylo vyřešené, ale pro mě ne. Já platil pivo za Aleše, které ale neměl, takže jsem ho platit neměl a chci ho. Tak číšník říká, že mi ho přinese. Ale Aleš už má dopito, co tam bude dělat? Říkám, ať nám místo něj přinese dvě malé. Přinesl. Aleš povídá, že dvě malé jsou za jinou cenu. No co. Vypito a jde se.
Číšník měl s námi pochopení. Nebyli jsme Rusové, kteří mu leželi v žaludku a komentoval je. Prý pro ně je ta drahá klobása s křenem. Ale já při tom pivu na ní dostal chuť. Ale co je pro Čechy mi neřekl. Asi nic.
Co my v té Praze vůbec děláme? Tady to patří cizincům a škubačům.
Jedu domů

Ladik

Napečeno aneb druhý pečící workshop

včera u nás proběhl již druhý cukrovoví workshop a po loňských rohlíčcích (které jsem letos zvládl už levou zadní) jsme se vrhli na medvědí tlapy – takové to hnědé cukroví, obalené v moučkovém cukru a pečící se v různých formičkách (jen né ve tvaru tlapek). Formičky i rodinný recept jsem si přivezl z Řep a jelikož jsem měl včera homo-office, byl čas připravit těsto už přes den a nechat ho trošku odležet.

Po šesté večer dorazila Žába s vínem a Kví s těstem na rohlíčky, holky si vzaly kuchařské zástěry a mohli jsme začít s workshopem.  Kví opět předvedla minirohlíčky a pod jejím vedením jsme vytvořili a následně upekli naše první medové sušenky (viz recept zde) a jsou opět výtečné! Já se zabýval hlavně těma tlapama – kladivo i kleště byly v pohotovosti, nicméně nakonec se ukázalo, že k vyklepávání  tlap z formiček nejsou ani třeba.

Medvědí tlapy se ukázaly být velmi křehké a museli se obalovat v cukru s maximální opatrností. Chuťově jsou ale takové, jako je znám z dětství.

Původně jsem se zařekl a přísahal na život Miloše Zemana, že tajný rodinný recept nezveřejním… nicméně štěstíčku (a těstíčku) se musí trochu naproti a Miloš už taky není žádnej mladík, takže recept, psaný ještě opravdovou rukou (a to né mou, protože jinak byste  si v rozsypaném čaji moc nepočetli), je zde:

recept

Dodám jen, že doba pečení je cca 15-20min (při cca 160 stupních).

Takže už mám praxi v pečení dvou druhů cukroví a na příští rok si tedy musim vymyslet nějakou specialitu.

A co vy? Už máte napečeno? Nebo se necháte obdarovat od příbuzných? 🙂

Luke

To byly zas akce…

tři akce s popůlnočním návratem během 4 dnů? Žádnej problém!  Ve čtvrtek jsme hráli vánoční koncert s Basketles na Palmovce – bylo narváno a dokonce museli několik lidí u vchodu odmítnout! To je krásnej pocit pro muzikanta 🙂 Hráli jsme rekordně dlouho (skoro 70 písniček) a koncert skončil skoro přesně o půlnoci. Pak jsme ještě s klukama seděli na baru, popíjeli a až někdy po jedný ráno jsme vyrazili k domovu i se Zodiacem, který se nám vešel do auta (ano, kde jsou ty časy, kdy nám do auta po koncertě lezly neodbytné fanynky, teď už je to jinak…. :))
1469770_10202228231299978_1312361619_n
  The Basketles na Palmovce s Jirkou a Zodiacem…

Po koncertě už mě trochu bolelo v krku, byl jsem vyřvanej a druhej den ráno to začalo – chraptění a další příznaky nachlazení. No nevadí, je přece pátek a víkend a to si odpočinu a vyléčim se. Páteční firemní předvánoční posezení v restauraci Peron u Anděla jsem chtěl rychle odbýt a v devět bejt v teple doma, jenže co se nestalo (vlastně co se stalo) – s přibývajícím alkoholem – plzní a hruškovicí se čas tak nějak zrychlil a kecalo se, dělala se legrace, rautovalo se, pojídala se chobotnice, blblo se a najednou půlnoc! Vykouřil jsem asi 7 cigaret a celej večer nám tam z vedlejšího salonku hrálo klávesové duo největší hity country (když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap a jiné). Naštěstí obsluha nás chtěla zachránit (dobrý záměr se jí upřít nedá) a až do konce akce nám tedy pouštěla dokola jedno CD Majkla Džeksna. Po půlnoci se začali kolegové vytrácet, takže už se kecalo jen u jednoho stolu, dopíjely se zbytky a v jednu ráno jsme si zapli na notebooku přímej přenos NHL a fandili Jardovi Jágrovi. Na poslední dvě třetiny jsme se pak museli přesunout do jednoho  nonstop baru kousek od metra a tam jsme až do tři ráno u piva sledovali marnej souboj New Jersey s Pittsburghem.

Sobotní ráno bylo krizové. Nemohl jsem už skoro vůbec mluvit, rýmička zaútočila plnou silou, naštěstí mě potěšilo, že žena na tom byla ještě hůř a tak bylo na mě, jako na hlavě naší rodiny, postarat se o maroda. S lehkou kocovinou jsem vyrazil na nákup do Tesca a kromě několika léků a ovoce jsem pořídil věci na pečení cukroví a na česnečku, kterou jsme se pak pokusil poprvý v životě uvařit – a povedla se! Hezky hutná a hlavně silná!  Rohlounů jsem pak o víkendu napekl tři plechy, abychom se měli čim cpát o Vánocích.

Sobota tedy byla ve znamení léčby a včera, v neděli, jsem po otočce v řepích vyrazil odpoledne na Strahov, kde jsme měli zkoušku s Doors revivalem a pak se přesunuli do Vagónu na koncert. Lidí přišlo docela dost, i někteří mí déle nevidění kamarádi a i když jsem mluvil jako starej brown (chraplavý hlas), tak jsme si hezky pokecali a pak s kapelou odehráli další z nesmrtelných koncertů. Dokonce nám neplánovaně na dvě skladby zahostoval baskytarista z jiného Doors revivalu – Other Voices.  Celý večer a víkend byl zakončen opravdu stylově – táhnul jsem v jednu ráno pěšky z Národní třídy  do Ječný rozbitej futrál na piáno, z něhož co chvíli vypadávaly klávesy a stojan.

Dneska se tedy musíme doléčit, zejtra nás čeká workshop na další cukroví a za 8 dní už je štědrej den! 🙂

Mějte se hezky a nezlobte, jinak Vám ježíšek nic hezkého nepřinese a jen Vám nasere pod stromeček!

Luke

„Neuznává autority“

Zase jsem na to narazil. Tentokrát při čtení knížky. A já si popřemýšlím.
Autoritu chápu jako úctu k někomu. Že si někoho vážím a uznávám. Zároveň autoritu má člověk, který o nás nějakým způsobem rozhoduje a ovlivňuje.
Autoritu rozdělím na přirozenou a umělou.
Přirozenou chápu např. autoritu rodiče/rodičů, autoritu člověka, který mě svým chováním, jednáním, přemýšlením zaujme, překvapí, ukáže, že je lepší, že věci rozumí.
Umělou autoritu vidím např. ve škole. Autorita učitele, zastrašování špatnými známkami, psaním poznámek, voláním rodičů. Žák uznává autoritu ze strachu. Ale také mezi učiteli se najde přirozená autorita. U těch, kteří svému předmětu rozumí, dokáží zaujmout, dobře naučit, vysvětlit.
Umělá autorita je v zaměstnání. Vedoucí, manažer, ředitel, ředitel ředitele, generální ředitel. Aniž bychom o řediteli cokoliv věděli, podřizujeme se, neboť bychom ho měli uctívat, že má nad námi moc. Ale také můžu mít nad sebou ředitele, který umí řídit, rozumí problematice, dokáže rozdělit úkoly, motivovat podřízené, ohodnotit je. A to je přirozená autorita.
Teď, když jsem si vysvětlil rozdíl, domnívám se, že nelze „neuznávat autority“ přirozené. O tom si rozhoduje každý indiviuálně.
Ale rozumím tomu, proč „neuznávat autority“ umělé. Ty do té pozice dosadil někdo jiný, než já sám a to proti mému přesvědčení a chápání.
Proto výrok „neuznává autority“ není platný.
Platné je „Neuznávám umělé autority“

Ladik

P.S. Po napsání blogu jsem si našel vysvětlení „autority“ na wikipedii. http://cs.wikipedia.org/wiki/Autorita

Je to delší, ale řekl bych, že je to podobné.

Vánoce jsou už zas nebezpečně blízko….

skoro každej rok tu mudruju nad vánočním shonem, plnejma obchodama, mrazem a sněhem, ale letos né. Letos jsem se rozhodnul, že si Vánoce užiju a nenechám si je zkazit – proto už máme doma vánočního sobíka, v okně svítící žárovky, na skříni červenou svítící vánoční mašli, františci jsou připraveni k zážehu, vánoční filmy uloženy na disku a malibu s jamesonem se krčí v baru připraveni zpříjemnit nám vánoční svátky. Zbejvá tedy sehnat stromeček, o víkendu  a v příštím týdnu budem péct cukroví a mě čeká nejhorší a nejnenáviděnější úkol – vymyslet dárky. Schválně píšu „vymyslet“ a né „koupit“, protože to druhé už je detail. Neumim totiž vymejšlet dárky. Jak se snažím být kreativní v jinejch situacích a jsem schopnej vymyslet blbost na počkání, tak dárky vymyslet prostě nedokážu a tak mi nezbejvá než pokoutně zjišťovat u obdarovaných, co by se jim třeba hodilo pod stromeček, čímž je ale trochu okrádám o ten krásnej pocit překvapení (občas i nepříjemného). Pro mě je tedy z celejch Vánoc tohle nejvíc frustrující  a doufám, že to brzo budu mít z krku.

Letos budeme mít, stejněa jako loni, dva „štědré  večery“ a 24.12. si opět večer nenecháme v Aeru ujít projekci „Životu Briana“. A co vy? Jak budete trávit Vánoce a Silvestr?

Abych tento předvánoční příspěvek uzavřel tématicky, tak jsem si vzpoměl na již klasickou báseň od známého básníka Merde Alotova, který proslul tzv. kapří poeziíí (mimochodem – měli bychom o něm natočit dokument)

Jeho dílko nazvané „Kapr a Slza“ Vám zde na závěr dnešního blogu zveřejním – snad mi to autor promine!

Kapr a slza

Jednou v roce na Vánoce zabijte kapra.
Se slzou v oku jsem ho viděl umírat,když palicí do hlavy dostal ránu,

ještě naposledy se zakmital

a pak ve své agónii skonal.

Kapři! Kapři!

V den kdy se narodil Ježíš…

Smrt kapra…

Doubrou chuť.

 

Luke

Luke kutil 1 – oprava multiefektu

Ládik tu zas krutobloguje, tak jsem se rozhodl mu sérií přerušit a taky sem něco napsat. A proč budu psát o něčem tak banálním, jako je oprava multiefektu?  No protože je to poprvé, co se mi podařilo nějaký přístroj rozebrat, opravit, složit a on navíc ve finále ještě fungoval!
image

Už jako malého Lukeho mě bavilo rozebírat věci a hračky. Bohužel málokdy se mi je povedlo složit zpět a pokud jo,  tak několik součástek zbylo a věc se stala nefunkční.

Teď v úterý se mi rozbil kytarovej multiefekt od firmy Zoom (čongové)  tím, že se mi zlomil plastovej konektor, kam se strká kytara. Bylo mi to líto, protože efekt mi spolehlivě na koncertech slouží už třetí rok a i když není moc drahej , tak bych ho nerad vyřazoval.

Dneska jsem se tedy rozhodnul efekt rozebrat (v záruce už není)  a zjistit míru poškození.
image

Po odšroubovaní spodního krytu bylo hned jasno. Skoro celý efekt, včetně konektorů, je z plastu a u vstupního konektoru se přelomil plastovej kryt, který držel Jack konektor kytary na správném místě.
image

Řešení bylo tedy nasnadě – svařit plastový kryt konektoru do původní podoby a to jsem se pomocí páječky zkusil provést.
image

Nejdřív bylo nutné odšroubovat hlavní tišťák, pak jsem ulomenej kus plastu umístil do původního tvaru a potom přišla na řadu páječka, se kterou jsem opatrně přes zlom postupně  díly konektoru svařil do původního tvaru.
image

Po pár minutách bylo hotovo, rychle jsem zas efekt poskládal a vyzkoušel. Funguje! A vstupní konektor se tváří pevně a signál při vrtění kabelem nevypadává!

Ani nevíte jakou mám radost –  a to nejen kvůli efektu samotnému, ale hlavně kvůli tomu, že se mi podařilo něco konečně úspěšně opravit 🙂

Tak si užijte víkend, my to jdem s Mňoukem zapít do Formanky.
.

LUKE

O Xáňovi

V Čechách prý řádí ňákej orkán xáňa. Trhá stromy a lampy. Přetrhal i kabely a lidi na horách si zase svítí svíčkama (nebo mobilem).
My Řepáci takovej vítr známe. Fouká tam zhruba 300 dnů v roce. Také proto naše sídlišti přezdíváme na „větrnou hůrku“.
Však to taky poznamenalo několik našich filmových projektů. Ten vítr je prostě všude. No tak se nedivte, že se vypravil i do jiných končin, že by se tam uhnízdil. Příště vám z Řep pošleme trochu bažiny a to teprve bude o čem psát.
„Brno se potápí do bažin, půlka města už zmizela a Praze? Té je to jedno.“ 🙂

Ladik

O gymplu Hrabala nejen

Poslední dobou se ve zprávách moc nepřehrabuji, takže jsem trochu out, ale dvě zprávy jsem zaznamenal. V Krkonoších spadla nákladní asi lanovka s lidmi a jeden tam umřel. Drážní inspekce zjišťuje, zda to byla lanovka, policie zjišťuje, jestli se přepravovali lanovkou lidi i jindy a majiteli hrozí až 10mil korun pokuty. Ještě že nejsem novinář. Já bych mu přišil i něco za tu smrt ne jen za provoz lanovky. A určitě bych si obtelefonoval pár lidí, abych senzačně zjistil, že tam návštěvníci jezdili běžně a nepapouškoval bych ňáký dohady policie.

A druhá zpráva o gymnáziu v Nymburce. Řekl bych to takto. Jestli má vedení školy právo na změnu názvu, ať to udělá. Jestli chce znát názor studentů, tak ten teď má. Jestli se chce tím názorem řídit, ať se řídí. Ale jestli chce ten názor na sílu měnit, tak to ne.
To, že studenti o velkém Bohumilovi tak málo ví nebo mají takový názor, je chyba ne jejich ale jejich okolí. Jejich rodičů, jejich školy, jejich města. Cesta z toho nevede povinnou četbou Hrabala, ale postupně krůček po krůčku. A zapojit se do toho musí všichni.
Co je na té škole učí? To přece víme, jsme jejich rodiče a každý den se dětí ptáme, co se nového naučili…

Ladik

Mikuláš

Jako malej jsem se vždy těšil na své narozeniny, na oslavu s nimi spojenou a hlavně na dárky, které dostanu. Narozeniny mám 7. prosince a když se někdo z příbuzných objevil u nás nebo my u nich, čekal jsem, kdo se vytasí s jakou hračkou. Když jsem několikrát dostal pytlíček s mandarinkama, burákama a banánama, že je přece Mikuláš, tak mě ten Mikuláš začal s*át. Jakej Mikuláš? Já mám narozeniny. Už jsem byl na tom dost bitej, že se blíží Vánoce, že jsem toho tolik nedostal, protože něco musím dostat ještě za dva týdny pod stromeček. A do toho ještě Mikuláš s mandarinkama. Ne, Mikuláše jsem nikdy neměl rád a nikdy jsem ho neslavil.

Začátek prosince je pro naši rodinu osudový. Slavíme toho moc. Jak několikanásobné narozeniny, tak teď i jeden svátek  Mikuláš je na druhé koleji.

Ladik

 

Kykyrý

Ráno jsem jel v tramvaji s Jindrou. Mimo jiné jsme si vzpomněli na školu, když tramvaj byla nacpaná právě školáky, kteří vystoupili na Kavalírce a pravděpodobně si to namířili na mé gymnázium „Kavalírka – Highway to hell“. Mrazilo mě z těch řečí, které jsem zaslechl, jako např. kdo bude dneska zkoušenej, jak psali do písemky to,  co mají v sešitu, ale bylo to špatně. Jindra povídá (volná citace): „Vzpomínám, že mi říkali, že ještě budu na školu v dobrém vzpomínat, až budu chodit do práce. Není to tak.“ Já mu povádím něco jako: „Kdybys tam pokecal s kámošema, zahrál si karty, popíjel limonádu, tak by Tě to bavilo.“ Tím jsem chtěl navázat na naše povídání o pokeru ve sportovce, kde se člověk u karet napije, pokecá a je mu dobře. Prej tam Lukyhell minulej tejden vytočil jackpot. Aspoň bude mít na dárky 😉

Já bych se do školy nevracel. Před pár dny jsem jí lehce zkritizoval, že mi zošklivila naší krásnou literaturu. Jak jsem po přečtení Krakatitu byl právě na školu naštvanej, co to těm dětem dělá. O víkendu jsem Barborce kreslil na papír zvířátka a .. už to prostě neumím. Určitě jsem uměl malovat a když si člověk musí do školy nosit listí a patlat po tom vodovkama a kreslit jablko na známky, tak už radši nic nekreslí. Bára poznala jen Kykyrýho. Pak už nic. A já abych se učil znovu kreslit. Minule jsem tu zmiňoval i zpěv. Kdo rád si stoupnul před třídu puberťáků a zazpíval jim ach synku synku nebo ty jsi Martine strom zelený? Mě to nebavilo. Ale teď Báře klidně zazpívám. Třeba: proč bychom se báli, na Prachovské skály, dudlaj dudlaj da. S Bárou je legrace 🙂 Včera vykopla talíř s kaší do vzduchu, do brčka strká pastelku, Psychopsa láká na rohlík, který pak rychle sní. A tahle malá dračice má dneska svátek. Tak kykyrý, všechno nejlepší.

Ladik