….aneb trocha fantasie nikoho nezabije…
Na mym strym blogu jsem měl několik mejch příběhů a tak je chci dát i sem, neb se mi po nich stýská. Mám je rád a je mi s nima fajn.
Nejdřív tedy malej příběh o osminové notě(taková ta malá černá s ocáskem)
Takže byla jednou jedna osmina a ta měla malej ocásek. Žila si pokojně v notové osnově v ve druhé lince na tónu G# (no nedivte se, ona žila ve E dur – a měla 4 křížky). Ovšem čas plynul a ona si začala připadat osaměle. Inu rozhodla se, že si najde přátele (možná přítele, dá-li skladatel) a že tedy vypudí ty nudné pomlky, se kterými svůj skoro celý dosavadní osminový život trávila. Kde ale kamarády sehnat? Nejbližší kamarádky noty, byly o celý takt dále a byly poněkud nafoukané (úplně celé). Osminka si vzpomněla, jak jednou měla celou notu na návštěve ve svém taktu a jak byla furt utlačovaná a málem tehdá vypadla z notový osnovy (zachránilo jí to, že měla nožičku v tý chvíli náhodou dolů neb se pohybovala výše než obvykle). „Navíc jsou to rasistky“, pomyslela si, když si vzpoměla na jejich bíla průhledná těla. Po té, co zavrhla celé noty, si vzpomněla, že zná jednoho půlového fešáka. Byl to sice trochu frajírek, ale uměl udržet tón a byla s nim sranda. Avšak jednou pozval jí a svého dalšího půlového kamaráda na trojku… no byl to trapas – ukázalo se, že ona z nich má nejdelší ocásek. Bohužel pak jí puláka přebrala nějaká šestnáctka (ta měla ocásky dva) a ona byla zas sama. No osud a skladatel učinil přítrž jejím myšlenkám… v jejím taktu se z ničeho nic objevily další 2 osminy a co čert nechtěl, hned se s ní spojili. A tak osminka, nyní spojená s dalšími dvěma osminkami v jedné triole , už není osamocená. Sice se s holkama občas pohádaj, ale je jim fajn. Až na ten basovej klíč, kterej je furt namručeně pozoruje.
Jéžiš to je ptákovina… 🙂
Teď úryvek z mého románu, kterej nikdy neexistoval a nebude existovat…
… Hedvika se podívala k oknu a se slzou v oku vzpomněla na Alfonze. „Ten sprosťák!“, blesklo jí hlavou. Přistoupila blíže k oknu a snažila se skrz námrazu vyhlédnout na ulici. Venku padal studenej sníh a nebe bylo šedivý. Dýchla na sklo. Vzduchem se rozlila vůně laciného ginu. Otevřela tedy okno a do tváře jí zaštípal mrazivý vítr – „mám to skončit?“, napadlo ji. Chvíli váhala a pak se rozhodla, že nikoliv. Navíc dole na chodníku byla slušná závěj a ona by nerada umírala na bílém sněhu. Zlehka tedy zavřela okno a pohlédla zpět do potemnělé místnosti, která jí v tom okamžiku připadala smutná a opuštěná, stejně jako ona sama. V duchu počítala vteřiny a doufala, že je jednou sečte všechny. Čas se jí zdal v tomto okamžiku jen jakousi nic neříkající veličinou, která se zvolna mění a to Hedviku dopalovala. Vzteky shodila ze stolu poloprázdnou láhev ginu a rozbrečela se. Láhev však na zem nedopadla. Něco nebo někdo jí nedovolil dopadnout na podlahu a rozbít se. Hedvika se zarazila a jak zařezaná pozorovala, jak láhev visí ve vzduchu vedle stolu. Neodvažovala se ani pohnout. Láhev se však za několik sekund dala do pohybu a s mohutnym třeskotem se rozsekala o podlahu. Hedvika vykřikla a v šoku pozorovala vylévající se gin, který pomalu a jistě putoval po podlaze směrem ke koberci. Tu se ale v hedviččině hlavě zrodil úžasnej plán. Koupí si dřevěnou ruku! Měla známého v jednom renomovaném značkovem vetešnictví a ten jí to určitě sežene. Tak se i stalo. Zhruba za dva týdny přišla Hedvika domů s velkým balíkem. Jala se jej nedočkavě vybalovat a po chvíli na ní vykoukla nádherná dubová ruka. „Je tak krásná“, vzdychla Hedvika. Ještě nekolik okamžiků se kochala pohledem a po té se odvážila podat jí svou ruku. A tak se stalo, že si v jednom malém bytě potřásala Hedvika s dubovou rukou a byla šťastná…
Docela mě baví představit si tuhle absurdní situaci 🙂
====================================
A nakonec příběh o tekuté (nebo třeskuté? :)) veverce
Vylitá veverka ležela pod mohutným chlupatým stromem.
V duchu si přála být již dospělá, ale její tlapky měly jiný názor. Saddám ve fraku jí nenápadně pozoroval ze křoví, klobouk ležel opodál. Ty jeho očí!! Veverka si začala popěvovat Chopina a její kožíšek pomalu tekl po fialové trávě – „Už abych byla konečně dospělá a pevná!“, blesklo jí zas tekutou hlavou. Chlupatý strom se začal smát a z jeho ran pryštila zelená pryskyřice jak slzy smíchu, slzy hříchu. Saddám si mezitím začal hrát s Emily, která se z ničeho nic zjevila v jeho pistáciové mysli, a přitom stále myslel na to, jak té veverce pomoci. Co když se v její tělo rozteče uplněk? Emily si však nevšímala jeho starostí a chtěla víc nebo nic. Veveruška již počínala ztrácet svou žlutou barvu a začala chladnout, neztrácela však naději na brzké dospění. Životy tekutých veverek jsou vždycky těžké. V tom se zatáhly závěsy a z oblohy začal padat sníh. Saddám se ukryl pod svůj prošoupaný frak, zatímco Emily tančila bezelstně nahá pod stromem. Jakmile se první vločka dotkla Veverky, vrána zrána vyjekla a padla mrtvá k zemi. „No, mohlo to bejt horší“, pomyslel si chlupáč strom, jehož mohutné lotosy se houpaly a skákaly jak elektrické výbojky. Sníh zvolna tál a mísil se s veverkou. Ta se díky tomu roztékala čím dál rychleji. Veverka už pomalu ztrácela naději a začala plakat a tím se roztékala ještě více. Emily přestala tancovat. Smutně hleděla na veverku svými modrými oky a urputně přemýšlela o tom, co bude po tom, až se rozteče úplněk. Sněžení ustalo, Saddám se odkryl a pohlédl na nebe. Objevila se polárka a jejích svit zahalil surrealistickou krajinu třpitivou září. Veverka s posledních sil pohlédla na hvězdu, zavřela oči a naposledy vydechla. „Bude jí škoda“, povzdechl si Strom, „Kdo mě bude teď drbat na chlupatejch zádech…“. A tak tam všichni stáli, koukali na hvězdu a v duchu přemýtali o světlém zítřku. Nebo věčné tmě. Už nevim.
Pokud jste tyhle ptákoviny dočetli až sem, gratuluju, teď můžete číst už cokoliv 🙂
Luke
TV VONA 