TV VONA

Ladik, Luke, Lukyhell, Lou a Ashman. Nablogujeme se Vám do hlavy

Monthly Archives: Červenec 2012

Frank Herbert – Bariéra Santaroga

Mírně inspirován Lukeovým maratonem recenzí sira McCartneyho, jsem se rozhodl, že sem budu psát recenze knížek, které jsem právě dočetl. Takže nikdo nemusí mít strach, že bude nový příspěvek každý den. A možná v budoucnu sem přidám i nějakou recenzi knížek, které jsem tento rok už přečetl, pokud stály za to.

Frank Herbert – Bariéra Santaroga, rok prvního vydání 1968

Obsah: Gilbert Dasein je vyslán do městečka Santaroroga, aby zde provedl výzkum trhu pro několik obchodních korporací a zjistil proč se v Santaroze nedaří prodávat jejich výrobky a proč je místní obyvatelstvo tak nedůvěřivé vůči cizincům. A ještě jedna věc Gilberta táhne do Santarogy, jeho láska ze školy, Jenny.
Po příjezdu zjistí, že místní obyvatelstvo je opravdu trochu nepřátelské, ale on díky své známosti s Jenny má výjimku, takže brzo ochutná jídlo s Jaspersem, tajemnou substancí, které je skoro ve všem, od piva po mléko. Dasein započne vyšetřování a brzy je obětí několika nehod, kterým jen náhodou unikne, jinak by už byl mrtvý. Postupem času zjišťuje, že Jaspers je substance z místních jeskyní, která nevydrží převoz mimo Santarogu a že jejím požíváním se santoroganům rozšiřuje vědomí a oni na svět venku pohlížejí jako zkažený, zkorumpovaný a který spěje do záhuby. Na konci se samozřejmě Dasein přidá k Santaroganům a plánuje svatbu s Jenny.

Hodnocení: Franka Herberta můžete znát jako autora Duny, kterou jsem tedy nečetl, ale je to jeho nejslavnější dílo. Bariéru tedy vydali s nadějí se přiživit na jméně autora, protože jinak nevidím důvod proč knihu překládat a vydat v ČR. Je to prostě špatná kniha. To že má neoriginální námět a tj. městečko ve kterém jde o spiknutí a osamělý hrdina, který se ho snaží objasnit, neznamená že musí být špatně napsaná, ale tady to prostě nefunguje. Autor jakoby sám nevěděl, na čí stranu se kloní, jestli Santorogy, které nechce padnout za oběť hloupým obchodníkům, nebo těch obchodníků bránících americké ideály. Pár zajímavých a napínavých pasáží je posléze zabito pseudofilozofickými debatami na téma, jak je špatná konzumní společnost, jak televize vymývá mozek a jak je vláda neschopná, ale Santaroga díky Jaspersu má lepší pohled na svět a bla bla bla bla. Chvíli jsem přemýšlel, že bych knize dal dvojku, protože nebyla zase k uzoufání nudná, ale konec kde Dasein otočí o 180 stupňů a stane se santaroganem, bez vysvětlení a v podstatě jen tak, to zabil. Možná je to datem napsání knihy, protože v té době se svět obával jaderné války jako důsledek války studené, tak nám autor předkládá svojí vizi jak být lepšími lidmi. 1/5.
LukyHell

Reklamy

Paul McCartney maraton #30 – Kisses on the bottom (2012)

Hurá! Je to tu! Konec! Poslední den maratonu! Od 26.6. do dneška (31.7.) jsem si poslechl 30 McCartneyho alb  a zabil tak dva a půl dne mého života souhrným poslechem jeho díla.

Zbývá mi tedy poslední Paulovo natočené album, které vydal letos v únoru. V tomhle maratonu už jsme slyšeli Paula „rockovat“ a „popovat“, slyšeli jsme jeho pokusy v elektronice, vážné hudbě a schází už jenom jazz a k tomu se dostal právě na „Kisses on the bottom“ (pozor – nepřekládat jako „Polibky na prdel“ ale „polibky na spodní straně dopisu“ :))

Velký vliv na Paula a jeho muziku měl jeho táta, Jim McCartney, který byl sám hudebník (hrál na tubu, trubku, kontrabas i piáno) a měl dokonce vlastní orchestr. Nejspíše poprvé od něj slyšel Paul spousty klasickejch jazzovejch skladeb a standardů, z nichž některé vybral i pro toto album.

1. „I’m Gonna Sit Right Down and Write Myself a Letter“ Fred E. Ahlert, Joe Young 2:36
2. „Home (When Shadows Fall)“ Peter van Steeden, Jeff Clarkson, Harry Clarkson 4:04
3. „It’s Only a Paper Moon“ Harold Arlen, E. Y. Harburg, Billy Rose 2:35
4. „More I Cannot Wish You“ Frank Loesser 3:04
5. „The Glory of Love“ Billy Hill 3:46
6. „We Three (My Echo, My Shadow and Me)“ Sammy Mysels, Dick Robertson, Nelson Cogane 3:22
7. „Ac-Cent-Tchu-Ate the Positive“ Arlen, Johnny Mercer 2:32
8. „My Valentine“ Paul McCartney 3:14
9. „Always“ Irving Berlin 3:50
10. „My Very Good Friend the Milkman“ Harold Spina, Johnny Burke 3:04
11. „Bye Bye Blackbird“ Ray Henderson, Mort Dixon 4:26
12. „Get Yourself Another Fool“ Haywood Henry, Monroe Tucker 4:42
13. „The Inch Worm“ Loesser 3:43
14. „Only Our Hearts“ McCartney 4:21

Paul o albu píše, že je ideální pro klidný domácí večer se sklenkou vína či šálkem čaje. Pro mě je tohle album ideální na kocovinu, když má jet člověk v sedm ráno do práce – ona lehkost, jemnost, melancholie a příjemnej zvuk dělá z alba ideálního společníka pro chvíle s „vopicí“ 🙂

U jazzovejch alb a nahrávek je velmi důležitou složkou celku hlas zpěváka – dobrá  intonace je ale jen částí úspěchu – podobně jako v chansonu, i v jazzu je nejdůležitější umění, dát do hlasu ty správné emoce, které skladba potřebuje, ať už je to radost, smutek, vztek či ironický výsměch. Tohle moc zpěváků neumí a mistrů v tomhle defacto hlasovém „herectví“ je nemnoho. Jako příklad si můžeme vzít zpěvačku Billie Holiday, jejíž hlas jako takový nebyl z hudebního či „klasického“ pohledu moc zajímavý, ale právě to, jak dokázala do zpěvu dostat emoce a prožitek, z ní udělal jazzovou legendu (u nás to byla např. Eva Olmerová, kterou s Billie spojoval i tragický osud) . Už z těchto důvodů jsem měl před prvním poslechem „Kisses on the bottom“  trochu obavy, jak se s tím Paul popere, protože jeho hlas mi moc k jazzu nesedí, ale kupodivu to docela dobře zvládnul. Už od první skladby Paul polohlasem zpívá o tom,  že si „…sám sobě napíše dopis a bude předstírat, že je od jeho milované…“  a já mu to věřím :). Zkrátka a dobře, atmosféra alba je skutečně velmi intimní a zkušební hudebníci (Diana Krall, John Clayton aj) vytváří svými nástroji příjemnej hudební podklad pod paulův hlas.

Velkým plusem alba je výběr skladeb – Paul prý nechtěl vybírat ty vyloženě nejznámější a vybral spíše ty zapadlé a udělal dobře, řadu jsem jich vůbec neznal a jsem rád,že mi je Paul „představil“.
Jelikož se mi drtivá většina skladeb líbí, zmíním tu jen ty pro mě nejslabší – unylý Bye Bye blacbird (mám až moc zažitou svižnou Suchého českou verzi)  a až příliš  pomalá Always.

Kladem jsou rovněž dvě původní McCartneyho kompozice „My Valentine“ (Clapton hostuje na kytaru) a „Only Our hearts„. Na Deluxe verzi je dokonce cover McCartneyho povedené jazzové skladby z Back to the EggBaby´s request 🙂

Zvuk alba je rozhodně nejlepší ze všech poslechnutejch alb –  je vidět, že to vzal do ruky profík (jazzový producent Tommy LiPuma), kterej věděl co dělá.

Album je  důstojným zakončením tohoto maratonu a hodnotím ho 4/5 (i když mě to cuká dát pětku, ale jsou to přece jen coververze )

A zítra? Zejtra napíšu ještě takový malý zhodnocení uplynulýho maratonu a mám pokoj! 🙂

Luke

 

Paul McCartney maraton #29 – Memory almost full (2007)

o víkendu jsem nějak neměl čas na poslech, byl jsem na chatě, pil jsem mojito a plaval v bazénku, takže se k maratonu dostávám až nyní .

Ještě před samotným hodnocením poslední McCartneyho řadovky se musím zmínit o pátečním zahájení Olympiády. Přišli jsme domů kolem půlnoci a stihli jsme poslední hodinku zahajovacího ceremoniálu, který zakončoval právě Paul kouskem písničky The End a skladbou Hey Jude – mimo technické potíže na začátku (zvuk) se mi zdálo, že Paul nebyl úplně ve formě, ale nakonec  rozezpíval celej stadion.

Teď se ale dostávám k poslední řadovce, kterou zatím Paul vydal a kterou skládal a nahrával v době, kdy procházel docela nepříjemným rozvodem s Heather Mills a některé skladby na albu jsou tímto poznamenané (See your sunshine např.)

1. „Dance Tonight“ 2:54
2. „Ever Present Past“ 2:57
3. „See Your Sunshine“ 3:20
4. „Only Mama Knows“ 4:17
5. „You Tell Me“ 3:15
6. „Mr. Bellamy“ 3:39
7. „Gratitude“ 3:19
8. „Vintage Clothes“ (This track marks the start of a five-song medley on the album.) 2:22
9. „That Was Me“ 2:38
10. „Feet in the Clouds“ 3:24
11. „House of Wax“ 4:59
12. „The End of the End“ 2:57
13. „Nod Your Head“ 1:58

Album zní opět dost moderně (produkce David Kahn) a část písniček opět nahrával McCartney zcela sám (všechny nástroje).

Hned první Dance tonight je moc povedená věc s kopákem a ukulelem a chytlavou melodií.
Ever Present past se zkreslenejma kytarama, docela rychlým tempem opět zaujme a asi i proto byla skladba vydána jako singl v USA. Již zmíněná See your sunshine je trošku na muj vkus přeefektovaná (a hlavně je tam dost slyšet auto-tune, nevim zda záměrně či nikoliv).  Only mama knows začíná hezkým smyčcovým začátkem, aby se pak proměnila v asi nejnašlápnutější skoro až „wingsovskou“ skladbu z alba (Paul byl za pěveckej výkon v týhle písničce nominovanej na Grammy)

Z dalších skladeb bych vyzdvihl mix popu a elektroniky Mr. Bellamy, skoro queenovskou Vintage Clothes, která má velmi zajímavý rytmický změny a kytarový linky. Hned na ní navazuje asi nejlepší píseň na albu – retrospektivní That was me, s úžasnou basovou linkou a zpětnými kytarovými linkami :).

Další skladby nejsou špatný, někdy až překvapivě temný (Nod your head), nechybí ani typická McCartneyho balada (The End of the end) a celkově je album zajímavý, i když žádnej další vyloženej „hit“ na něm už není

Paulův zpěv se mi na tomhle albu líbí o dost víc něž na předchozím a celkově je album o dost víc tvrdší a domnívám se, že je to možná důsledek toho zmíněného rozvodu, kdy Paul svůj vztek ventiloval tímhle, nejlepším možným způsobem.

Album hodnotím 3/5

A zítra konečně zakončím 30ti albovej maraton poslechem posledního jazzového Paulova alba z letošního roku „Kisses on the bottom“! Už se moc těšim
Luke

 

Paul McCartney maraton #28 – Chaos and creation in the backyard (2005)

Po čtyřleté pauze a manželství s Heather, přišel Paul v roce 2005 s další řadovkou, kterou chtěl navázat na své dřívější úspěchy. Dost písniček na albu je stále ovlivněno jeho novou ženou, jejichž vztah ale v té době začínal dostávat považlivé trhliny.

Podobně jako na albech McCartney a McCartney II hraje i na tomto albu Paul skoro všechny nástroje včetně bicích, ale album si po dlouhě době sám neprodukoval – o to se docela dobře postaral producent Nigel Godrich.

1. „Fine Line“ 3:05
2. „How Kind of You“ 4:47
3. „Jenny Wren“ 3:47
4. „At the Mercy“ 2:38
5. „Friends to Go“ 2:43
6. „English Tea“ 2:12
7. „Too Much Rain“ 3:24
8. „A Certain Softness“ 2:42
9. „Riding to Vanity Fair“ 5:07
10. „Follow Me“ 2:31
11. „Promise to You Girl“ 3:10
12. „This Never Happened Before“ 3:24
13. „Anyway“ 7:22

Z alba jsem měl poprvé v tomto maratónu pocit, že ho zpívá starej člověk – Paulův hlas tu skutečně místy zní unaveně a staře a v tomhle ohledu slyším velkej rozdíl oproti svěžímu Driving Rain. Není se možná čemu divit, Paulovi bylo cca 63 let, když album nahrával…

Album nezní špatně, vůbec mi nedělalo problém si ho třikrát poslechnout, ale většina písniček mi šla jedním uchem dovnitř a druhým ven a nezanechala ve mne žádný, ať už pozitivní nebo negativní, dojem.

Vyzdvihl bych ale několik povedenejch věcí: první Fine Line – rychlejší věc s piánovým podkladem a chytlavou melodickou linkou, pak opět mccartneyho akustická vybrnkávačka Jenny Wren,  akustická – skoro až klasická English tea a písnička Promise to You Girl, která se mi líbila asi nejvíc – opět perfektní piánovej riff (přitom ne moc složitej) a do toho občasné kytarové vyhrávky. Líbila se mi i Too  much rain, naopak negativně mě skoro až srala „Riding to Vanity Fair“.  Zbytek písniček je již zmíněnej průměr – ani dobrej ani vyloženě špatnej.

Album tedy hodnotím 3/5 a zítra si poslechnu zatím poslední McCartneyho řadovku „Memory almost full“

 

Luke

 

 

Paul McCartney maraton #27 – Back in the U.S. (2002)

Po vydání alba Driving Rain sestavil Paul novou koncertní kapelu, ve které se tehdy poprvé objevili i současní McCartneyho spoluhráči – bubeník Abe Laboriel jr. a kytaristé Rusty Anderson a Brian Ray.  Na jaře 2002 se tato kapela vydala na své první turné po spojených státech a právě z tohoto turné pochází další 2CD živák Back in the U.S., který vyšel na podzim téhož roku.

Na turné zazněly převážně již známé McCartneyho hity (hlavně opět z dob Beatles a Wings) a rovněž několik nových písniček z alba Driving rain, píseň z filmu Vanilla Sky a samozřejmě minule zmiňovaná Freedom. Paul vzpomenul i na své bývalé spoluhráče Johna Lennona (v písni Here today) a nedávno zesnulého George Harrisona (ukulelová verze Something)

Pojďme si album poslechnout:

Disc one

  1. „Hello, Goodbye“ – 3:46
  2. „Jet“ (Paul McCartney, Linda McCartney) – 4:02
  3. „All My Loving“ – 2:08
  4. „Getting Better“ – 3:10
  5. „Coming Up“ (Paul McCartney) – 3:26
  6. „Let Me Roll It“ (Paul McCartney, Linda McCartney) – 4:24
  7. „Lonely Road“ (Paul McCartney) – 3:12
  8. „Driving Rain“ (Paul McCartney) – 3:11
  9. „Your Loving Flame“ (Paul McCartney) – 3:28
  10. „Blackbird“ – 2:30
  11. „Every Night“ (Paul McCartney) – 2:51
  12. „We Can Work It Out“ – 2:29
  13. „Mother Nature’s Son“ – 2:11
  14. „Vanilla Sky“ (Paul McCartney) – 2:29
  15. „Carry That Weight“ – 3:05
  16. „The Fool on the Hill“ – 3:09
  17. „Here Today“ (Paul McCartney) – 2:28
  18. „Something“ (George Harrison) – 2:33

Disc two

  1. „Eleanor Rigby“ – 2:17
  2. „Here, There and Everywhere“ – 2:26
  3. „Band on the Run“ (Paul McCartney, Linda McCartney) – 5:00
  4. „Back in the U.S.S.R.“ – 2:55
  5. „Maybe I’m Amazed“ (Paul McCartney) – 4:48
  6. „C Moon“ (Paul McCartney, Linda McCartney) – 3:51
  7. „My Love“ (Paul McCartney, Linda McCartney) – 4:03
  8. „Can’t Buy Me Love“ – 2:09
  9. „Freedom“ (Paul McCartney) – 3:18
  10. „Live and Let Die“ (Paul McCartney, Linda McCartney) – 3:05
  11. „Let It Be“ – 3:57
  12. „Hey Jude“ – 7:01
  13. „The Long and Winding Road“ – 3:30
  14. „Lady Madonna“ – 2:21
  15. „I Saw Her Standing There“ – 3:08
  16. „Yesterday“ – 2:08
  17. „Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band“ / „The End“ – 4:39

Tak mám za sebou jeden kompletní poslech, víc jsem jich nestihl, ale ono to ani u živáku myslim moc potřeba není. Písničky tu asi ani komentovat nemusim, drtivá většina znich je všeobecně známá a je to téměř hit za hitem. Potěšila mě opět spíše akustická část koncertu – Mother nature´s son, Vanilla Sky, Here today či akustická verze Carry that weight – tohle jsou pro mě asi nejsilnější chvíle tohoto 2CD.  Co mě ale dost zklamalo byl příšernej zvuk alba – šílená komprese, nevýrazný bicí, občas moc utopenej hlas… prostě zvuková koule. Je to s podivem, že ač měl Paul k dispozici daleko lepší techniku než v roce 1976, tak stále živý album Wings over America zní o dost líp.

Výkon kapely i Paula samotného je myslim zcela na jeho tradičním standardu, občas jsou slyšet trošku divočejší kytary, vícehlasy jsou opět perfektní (zase studio?) Tenhle živák vyšel i na DVD s trošku pozměněným tracklistem.

Hodnocení – hlavně kvůli zvuku dávám jen 2/5

A zejtra bude na řadě Chaos and creation in the backyard a pomalu se konečně blížim ke konci tohohle úmavnýho maratonu 🙂

Luke

 

 

Jak nasdílet mobilní internet na PC či Laptop? (tipy pro Android)

Jak si mnozí UPCčkáři včera všimli, od osmi večer postihl skoro celou ČR velkej výpadek sítě UPC a do dnešního rána stále není funkční. Co tedy dělat, když potřebujete příjmout či odeslat důležitej mail, zablogovat si nebo stáhnout nejnovější porno?! Řešením může být sdílení mobilního internetu – tzv tethering.

Základním předpokladem je mít aktivní mobilní internetové připojení u svého operátora – většina majitelů současných „chytrých“ telefonů nějaké připojení předplacené má (já osobně základní Vodafoňácký 3G net cca 170kč/měsíc s FUP 150MB měsíčně).

Další podmínkou  je  mít telefon, který dokáže své internetové připojení sdílet – uměly to již některé staré telefony (např. Nokie 6300 pomocí USB kabelu a programu Nokia Ovi Suite) a umí to drtivá většina těch současných.

Jak to tedy jednoduše na Androidu provést?  Máte dvě možnosti – buďto USB tethering a nebo udělat z telefonu přenosný  Wifi-hotspot, přes který se budete připojovat.

 

USB tethering na Androidu

Ten se mi podařilo celkem bez potíží rozchodit na Windows 7 (na XP zatím ne). Stačí mít USB kabel a propojit mobil s PC .  Zapněte si na mobilu datové připojení (ideálně né 2G, ale co nejrychlejší)  a běžte do menu „Nastavení“ – „Bezdrátové připojení a síť“ a tam zvolte „Tethering a přenosný hotspot“. Tam stačí ťuknout na „Sdílené datové připojení“ a v PC by se Vám měla objevit hláška o nalezení nového Hardwaru a nové síťové karty.  Po instalaci ovladačů a vypnutí Wifi mi začal na netbooku bez potíží fungovat internet přes připojený mobilní telefon.

Tento návod se samozřejmě může lišit od verze Androidu i typu telefonu a proto budu rád, když do komentářů napíšete Vaše postřehy či postup na Vašem konkrétním přístroji.

 

přenosný  Wifi-hotspot

Tohle mi funguje i na XP. Opět zapněte na mobilu internet a běžte do menu „Nastavení“ – „Bezdrátové připojení a síť“ a tam zvolte „Tethering a přenosný hotspot“ a tam klikněte na  „Přenosný hotspot WIFI“ a pak v „Nastavení přenosného hotspotu WIFI“ a v konfiguraci si nastavíte heslo, typ zabezpečení apod a to je celé.

Pak na notebooku zapnete wifi a připojíte se k nově viditelné síti, kterou jste si v mobilu vytvořili.

 

A Ládiku, těším se na Tvé rady, určitě s tim máš řadu zkušeností

Luke

 

Paul McCartney maraton #26 – Driving Rain (2001)

A přehoupli jsme se v maratonu do21. století  do roku 2001, který byl poznamenán teroristickými útoky na New York a které Paul údajně sledoval z New Yorského letiště (ha! Určitě v tom jel taky!)

Paul se rovněž v té době začal scházet se svou jednonohou láskou Heather Millsovou a velká část alba Driving Rain je právě o tomto novém vztahu , který bohužel o pár let pozdějc nedopadl moc vesele (ale o tom až někdy jindy)

  1. „Lonely Road“ – 3:16
  2. „From a Lover to a Friend“ – 3:48
  3. „She’s Given Up Talking“ – 4:57
  4. „Driving Rain“ – 3:26
  5. „I Do“ – 2:56
  6. „Tiny Bubble“ – 4:21
  7. „Magic“ – 3:59
  8. „Your Way“ – 2:55
  9. „Spinning on an Axis“ – 5:16
  10. „About You“ – 2:54
  11. „Heather“ – 3:26
  12. „Back in the Sunshine Again“– 4:21
  13. „Your Loving Flame“ – 3:43
  14. „Riding Into Jaipur“ – 4:08
  15. „Rinse the Raindrops“ – 10:08
  16. „Freedom“ (studio mix) – 3:34

Tohle album jsem dostal v roce 2001 k Vánocům a pamatuju si, že první poslechy mě moc nebavily, ale pak jsem si album zamiloval a poslouchal ho docela často. Teď jsem ho ale už asi 7 let neslyšel, tak to bude pro mě zajímavej poslech…

Hned po prvním poslechu mě překvapilo, jakej má album zvuk – narozdíl od překomprimovaného Run Devil Run je zvuk Driving Rain hezkej a moderní a aranžmá jsou skutečně zajímavý. Z tohoto hlediska bych vyzdvihl např. She´s given up talking (což je skutečně zajímavej mix popu a elektroniky) nebo 10ti minutovou našláplou skoro-instrumentálku  Rinse the Raindrops, která skoro vůbec běžnou Paulovu tvorbu nepřipomíná .

Skoro-Instrumentálka Heather je naopak slabší bez extra nápadu či zvuku. V Riding in to Jaipur experimentátor Paul vlezl trochu do zelí George Harrisonovi v indické skladbě s tably, sitáry a dalšími exotickými nástroji.

Z písničkářského pohledu se mi hodně líbí skladby Lonely road, skoro-Coldplayovská balada From a Lover to a Friend, Driving rain s chytlavým textem „….12345 Let’s go for a drive, 678910 Let’s go there and back again….“ :).. Hodně zajímavá je rovněž Tiny Bubble, jejíž refrén my lehce připomíná Piggies od Beatles… :). Nejhezčí balada na albu je piánovka Your loving flame o Heather, kterou, jestli si dobře vzpomínám, Paul hrál v témže roce na předávání Nobelových cen, které jsem tehdy jen kvůli němu sledoval :).

Závěr alba patří skladbě Freedom , u které se pozastavím. Paul skladbu napsal jako reakci na útoky z 11. září a pokusil se tak napsat masovej „protest song“  – něco ve stylu Lennonový Give peace a chance či Power to the people…. podle mýho názoru se to Paulovi povedlo tak napůl – neni to vyloženě blbá věc, ale je slyšet, že je spíchnutá horkou jehlou a to jak po textové tak i po hudební stránce. Verze na albu je údajně z charitativního koncertu pro New York (který Paul tehdy spolupořádal), avšak ve studiu jsou znova přehraný zpěvy i kytary (sólo Erica Claptona na koncertu bylo dost děsivý, asi neměl čas si to pořádně připravit :)). Paul pak písničku hrál i na jiných veřejných akcích a koncertech (např. při finále amerického Superbowlu) a i na navazujícím turné k albu Driving rain
Celkově album Driving Rain hodnotim pozitivně – zní podle mě více moderně než předchozí řadovka Flaming Pie, byť není na první poslech tolik chytlavé. Hodnotím ho opět 4/5 (tohle hodnocení jsem si nějak v posledních dnech oblíbil :))
a zítra si poslechnu poslední živák tohoto maratonu – Back in the U.S. právě z turné Driving Rain.

Luke

Paul McCartney maraton #25 – Run devil run (1999)

A je tu první album, který jsem si už v době vydání užíval a hodně ho poslouchal, takže možná budu trošku zaujatej. Flaming Pie mě v dobé svého vydání ještě docela minulo, v roce 1999 už jsem ale nový paulovo rock´n´rollový album minout nemohl.

Jedná se už o druhý paulův pokus o čistě rnr album, ten první  – Снова в СССР  z roku 1988 –  byl spíše průměrnej a právě na Run devil run se Paul znovu pokusil nahrát živé rock´n´rollové album a dle mýho názoru se mu to povedlo.

1    „Blue Jean Bop“ (Gene Vincent/Hal Levy) – 1:57
2    „She Said Yeah“ (Larry Williams) – 2:07
3    „All Shook Up“ (Otis Blackwell/Elvis Presley) – 2:06
4    „Run Devil Run“ (Paul McCartney) – 2:36
5    „No Other Baby“ (Dickie Bishop/Bob Watson) – 4:18
6    „Lonesome Town“ (Baker Knight) – 3:30
7    „Try Not to Cry“ (Paul McCartney) – 2:41
8    „Movie Magg“ (Carl Perkins) – 2:12
9    „Brown Eyed Handsome Man“ (Chuck Berry) – 2:27
10    „What It Is“ (Paul McCartney) – 2:23
11    „Coquette“ (Johnny Green/Carmen Lombardo/Gus Kahn) – 2:43
12    „I Got Stung“ (David Hill/Aaron Schroeder) – 2:40
13   „Honey Hush“ (Joe Turner) – 2:36
14    „Shake a Hand“ (Joe Morris) – 3:52
15    „Party“ (a.k.a. „Let’s Have a Party“) (Jessie Mae Robinson) – 2:38

Paul chtěl nahrát album co nejrychleji a ideálně naživo a požádal tedy o spolupráci zkušené hudebníky v čele s Davidem Gilmourem (kytara)  bubeníkem Deep Purple –  Ianem Paicem.

Album skutečně šlape a i po těch x letech od posledního poslechu mi stále příjde svěží a energický. Dost písniček je aranžováno více do hardrocku a to podtrhuje i Paul ve vynikající zpěvový formě, který se zejména ve vlastní písni Run Devil Run opravdu předvedl. Pohledem na tracklist zjistíte, že na albu jsou převážně převzaté skladby z 50. let a tři nové McCartneyho písničky, které jsou vyjma zmíněného RDR spíše slabší. Z coverů se mi líbí rockabillyový Blue jean bop, Movie Magg, našláplej Honey Hush i Paulova verze Party (..“a zpívají si rock a zpívají si roll…“) :). Naopak za slabší kousek na albu považuju např. Coquette.

Album bylo doprovázeno koncertem v livrpoolském Cavern Clubu, který Paul spolu s ostatními muzikanty odehrál a který posléze vyšel i na DVD Live at Cavern Club. Koncert má ještě živelnější atmosféru, ale o něco horší zvuk.

Celkově hodnotím tenhle další  paulův výlet do rocknrollových vod pozitivně a nejen kvůli sentimentu dávám tomuhle albu 4/5

A zítra si prozměnu pustím Driving Rain, první Paulovo album, který jsem měl v originále 🙂

Luke

Paul McCartney maraton #24 – Rushes (1998)

A mám tu další paulův výlet do experimentálních vod. Již v roce 1993 se dal dohromady s Martinem Gloverem (přezdívka Youth) a vytvořili duo FIreman, které debutovalo v témže roce albem Strawberries Oceans Ships Forest.  Já jsem si k poslechu vybral jejich druhé album Rushes z roku 1998

1. „Watercolour Guitars“ 5:48
2. „Palo Verde“ 11:56
3. „Auraveda“ 12:51
4. „Fluid“ 11:19
5. „Appletree Cinnabar Amber“ 7:12
6. „Bison“ 2:40
7. „7 a.m.“ 7:49
8. „Watercolour Rush“ 1:45

Album je označený jako ambient techno, přičemž já osobně bych se klonil spíše k tomu ambientu, techno si zvukově představuju jinak.

Jinak album je skutečně elektronika doplněná některými živými nástroji (někdy zjevně hranými, jindy nasamplovanými). Watercolour guitars začínají docela hezkým motivem na akustickou kytaru, který se pak prolíná skrz celou desku. Ve skladbách pak zazní samozřejmě různý synťáky a plochy, klavír,  elektronické bicí linky, kytary a ve skladbě Bison je něco jako zboostrovaná basa a hrozné živé bicí :). Osobně se mi nejvíc líbila 13ti minutová, skoro až meditační, skladba Auraveda s prostřední sitárovou pasáží.

Nejsem odborník na elektronickou muziku, ale kamarád a kolega z TV VONA, Lukyhell, je, tak jsem ho požádal o poslech a jeho odborné zhodnocení a tady je:

„Vliv jaký měl sir McCartney na pop rockovou hudbu ještě jako člen Beatles, mu už nikdo neodpáře, ale bohužel to samé se nedá říct o jeho působení v hudně elektronické. Rushes je zvláštní album, které kombinuje elektronické melodie a beaty  s kytarovými, ale i sitarovými rify – celkový dojem z alba je však zoufalá nuda, neznamená to však, že by to bylo album špatné. Nějak mu prostě chybí štáva, chybí mu něco zajímavého, abyste ho poslechli vícekrát, něco co by vás zaujalo. Na taneční hudbu je to příliš pomalé a na ambientní zase příliš rychlé. Jestli nějak zní elektronický mainstream, tak právě takhle. Album je podle mě nejsilnější ve svým pomalejších momentech, které můžete poslouchat a odpočívat (skladby Auraveda, 7Am) a skladba Appletree Cinnabar Amber, která tvoří skoro až výjimku z celého alba, protože místy má něco do sebe, je skoro až temná se zajímavým a zastřeným ženským vokálem. Když sem Rushes slyšel poprvé, připomělo mi rannou tvorbu skupiny Orbital, abych se pak dozvěděl, že kolaborantem siru McCartnymu byl Martin Glover alias Youth, který velmi často se skupinou Orbital spolupracoval. Celkové hodnocení 3/5. “
Souhlasím v tomhle s Lukym i s jeho hodnocením.Určitě pozitivum je, že Paul i v docela pozdním věku zkouší experimentovat, ale mistrůmv oboru elektronické hudby samozřejmě nestačí.  Fireman pak o deset let později vydali ještě jedno album Electronic Arguments, ale to s chutí asi vynechám :).

Teď se vrhám na poslech další řadovky Run devil Run

Luke

Vězení pro dlužníky?

Článek „Zoufalí věřitelé žádají vězení pro dlužníky“, který vyšel v Právu, mě zaujal už podle názvu, protože nedávno jsem prošel kurzem na pomoc zadluženým lidem.
Ihned mne napadla otázka: Když dlužníky zavřeme do vězení, jak to pomůže věřitelům? Zavřený dlužník je věřiteli přece na nic, věřitel potřebuje, aby dlužník vydělával a mohl mu tak splácet peníze.
V článku jsem se potom dočetl, že cílem takové vězení by bylo, aby tam dlužníci pracovali. Je to úvaha správným směrem, ale hned je tu několik překážek, které jasně odsouvají celý tento nápad do ztracena.

Předně jsou věznice přeplněné. Kapacita by potřebovala navýšit, uvažuje se, že by se některé trestné činy v budoucnu trestali mírněji – ne odnětím trestu. Jinak řečeno: museli by se postavit další věznice, což by stálo značné peníze. Dále je nutné poznamenat, že nyní zdaleka ne všichni vězni pracují. Práce zkrátka není. A když už vězni pracují, výdělky jsou tak malé, že by těžko mohly uspokojit věřitele  čekající na návrat vysokých částek.

Není to jednoduchá situace. Chybu ale vidím v systému. Dnes je velmi jednoduché si půjčit. Dnes je velmi jednoduché se zadlužit. A nutno podotknout, že některé firmy velmi rádi půjčují, protože to je jejich byznys. Jedním ze základních problémů jsou nízké příjmy. Často si půjčují lidé z nižších vrstev, protože jejich příjmy jsou nedostatečné. Málokdo se také dokáže uskromnit. Počítat s tím, že se lidé uskromní podle mě nelze. Není to reálné. A současný stav, kdy se zvyšují daně jen přilévá olej do ohně.

Zadluženost obyvatelstva stoupá a je těžké říct, co s tím dělat. Formou represe to ale nepůjde.

 

LOU

 

Galerie laněk a sexi-kočiček

HELLO WORLD,

UZ JSEM TU DLOUHO NEPSAL. ROZHODL JSEM SE PRISPET NA NOVY BLOG. OBRAZKY NA POVZBUZENI SEBEVEDOMI (PRO ZENY) A ZAROVEN PRO ZAHNANI SEXUALNICH TUZEB (PRO MUZE). GALERIE KRASNYCH LANEK A KOCICEK UKRADNUTYCH Z INTERNETU.

DEKUJI LADIKOVI A LUKEMU ZA INSPIRACI.

 

 

A JEDEN PRO ZENY ANEB JAK RYCHLE VYPRACOVAT HRUDNIK

 

QUITING…..

ROBOTROTL

Paul McCartney maraton #23 – Flaming Pie (1997)

V polovině 90. let se uskutečnil velký „comeback“ Beatles po té, co vyšlo album Live at BBC (1994) a 6ti CD Anthology (1995-1996) doprovázené osmidílným televizním dokumentem a Beatles se tak představili nové generaci posluchačů.

Paul začal na novém albu pracovat v roce 1995 a o dva roky pozdějc jej dokončil – jak sám tvrdil, při práci na Anthology si opět připomněl kvalitu písniček Beatles a chtěl se jim na Flaming Pie vyrovnat a z velké části se mu to i povedlo.

Název alba je inspirován slavnou odpovědí Johna Lennona, kterého se na začátku 60. let novináři ptali na původ jména „Beatles“ a on se svým typickým humorem odpověděl, že se mu ve snu zjevil človíček na planoucím koláči („flaming pie“) a ten mu řekl „Odteď budete Beatles s „A“ uprostřed!“.

Na albu najdete tohle:
1  „The Song We Were Singing“ – 3:55
2  „The World Tonight“ – 4:06
3  „If You Wanna“ – 4:38
4  „Somedays“ – 4:15
5  „Young Boy“ – 3:54
6  „Calico Skies“ – 2:32
7  „Flaming Pie“ – 2:30
8  „Heaven on a Sunday“ – 4:27
9  „Used to Be Bad“ (Duet with Steve Miller) (Steve Miller, McCartney) – 4:12
10  „Souvenir“ – 3:41
11 „Little Willow“ – 2:58
12  „Really Love You“ (McCartney, Richard Starkey) – 5:18
13 „Beautiful Night“ – 5:09
14  „Great Day“ – 2:09

Nejsilnějšími místy na albu pro mě byly jednoznačně akustické skladby – Somedays, Calico SkiesLittle Willow a The Song we were singing , která mi strašně moc připomíná některé písničky od Lisy Loeb (jak zvukem, tak samotnou harmonií i stylem Paulova zpěvu). Nádherné balady Somedays a Calico Skies nejspíše odrážejí tehdejší vážnou nemoc McCartneyho ženy Lindy, která bohužel nakonec rakovině podlehla rok po vydání tohohoto alba – docela by mě zajímalo, jestli je o Lindě i písnička „Little Willow“ („Sleep, little willow, Peace gonna follow…“).

Další skvělou věcí, kterou si Paul pro tohle album schoval už z 80. let, je Beautiful night – skladba opravdu na úrovni nejlepších písniček od Beatles, která opět dokazuje McCartneyho dar pro zajímavé a při tom jednoduché melodie. Na nahrávce bubnuje  Ringo a pamatuju se, že to byla jedna z prvních písniček, kterou jsem se kdysi učil na piáno :).

Z alba pochází i „hit“ Young boy, který jsme kdysi hrávali s Mňoukem, Mehehem a Fefim a která má zvuk skoro až typickej pro producenta Jeffa Lynna, kterej album s Georgem Martinem spoluprodukoval.

Byť na albu převažují pomalejší a zamyšlenější věci, najdete na něm i pár rockovějších skladeb – The World tonight či perfektní bluesrockovou Used to be bad (duet se Stevem Millerem).

Zbytek alba mi příjde spíše opět průměrný, ale McCartney tu naštěstí neklesne pod svou úroveň (no dobře – Great Day na konci si mohl odpustit) a album jako celek funguje velmi dobře a hezky se to poslouchá.

Musim vyzdvihnout i zvuk alba, kterej je i oproti předchozímu Off the ground víc „suchej“ a „čistej“ a jak už jsme zmínil, produkce Jeffa Lynna (z ELO) je znát.

Tímhle albem vyvrcholilo McCartneyho „zmrtvýchvstání“ po 80. letech a je to jeho nejlepší album 90. let. Za sebe hodnotím 4/5 (byť se mi líbilo o chlup víc než předchzoí Off the ground)

A o víkendu se podívám na lahůdku – druhé McCartneyho elektronické album „Rushes“, který vydal pod pseudonymem Fireman v roce  1998.

Luke

 

 

Neanonymní alkoholici 11 – Jim Beam Rye

Lukyhell a Ashman si do nového dílu pozvali skoroabstinenta Loua a výsledkem je již jedenácté pokračování seriálu Neanonymní alkoholici, na který se můžete podívat tady:

 

Luke

Paul McCartney maraton #22 – Off the ground (1993)

V roce 1993 vznikla samostatná Česká Republika, narodila se Ewa Farna :), mně bylo 13 ,  s vonákama jsme chodili do 6. třídy ZŠ Socháňova a já jsem tehdy poprvé v rádiu zaregistroval Paula a jeho hit „Hope of deliverance„, který,  jak si vzpomínám, se u nás tehdá v rádiích docela dost hrál. I když jsem  toho pána neznal  – a už vůbec jsem nevěděl o „nějakých“ Beatles – tak písnička se mi dost líbila.

Písnička pocházela právě z alba „Off the ground“, které v únoru 1993 vyšlo jako další Paulova řadovka a já si nyní  album poslechnu celý….

(ty nohy prý patří Paulovi, Lindě a členům jejich doprovodné kapely :))
1 „Off the Ground“ – 3:40
2 „Looking for Changes“ – 2:47
3 Hope of Deliverance“ – 3:22
4 Mistress and Maid“ – 3:00
5 „I Owe It All to You“ – 4:51
6 „Biker Like an Icon“ – 3:26
7 „Peace in the Neighbourhood“ – 5:06
8 „Golden Earth Girl“ – 3:45
9 „The Lovers That Never Were“ – 3:43
10 „Get Out of My Way“ – 3:32
11 „Winedark Open Sea“ – 5:27
12 „C’Mon People“ – 7:42

Tak mám za sebou tři poslechy a jsem spokojenej. Začátek alba  je trochu slabší – hned titulní Off the ground je nic moc. Hned další je ale nářez – Looking for changes – uplně stounovská věc, ale lepší, s našláplejma kytarama. Následuje zmíněnej hit „Hope of deliverance“ a po ní opět slabší „valčík“ Mistress and Maid (napsaný ještě s Costellem). Hezky akusticky začíná I owe it all to you, která opět zaujme hezkou McCartneyovskou melodií. Pro Paula poněkud nezvyklým  motorkářským tématem se zabejvá písnička „Biker like a icon“ o holce, která pronásleduje motorkářě a která je opět docela našláplá a trochu mi náladou a kytarama evokuje konec 80. let :). Peace in the Neighbourhood je opět delší a  slabší kousek, který by na albu být nemusel, vše ale vynahrazuje balada Golden Earth Girl s krásným piánovým úvodem a s krásným melodickým refrénem – tohle prostě Paul umí. Dalším plodem spolupráce Paula a Elvise Costella je skladba The Lovers That Never Were, která zní dost „osmdesátkově“ a která mě také moc nezaujala – narozdíld od Rock´n´rollu Get out of my way, kterej je skvěle šlape. Winedark Open Sea je opět vcelku průměrná skladba, kterou pro mě ozvláštňuje fender piáno, který mi často „stačí ke štěstí“ i na nic moc nahrávce, jako v tomhle případě :).
Celý album končí opět krásnou baladou „C´Mon People“ opět se silnou melodií lehce evokující časy Beatles a kdyby skladba byla na Abbey road, hezky by tam zapadla :).

Paulovo první řadové album 90. let tedy dopadlo podle mě dobře a líbilo se mi, a tak dávám  3/5

A zejtra si pustím další řadovku, Flaming Pie

Luke

Čeho lidé nejvíce litují na smrtelné posteli?

Narazil jsem dneska na novinkách na zajímavej článek http://www.novinky.cz/zena/zdravi/273466-ceho-lide-nejvice-lituji-na-smrtelne-posteli-prace-a-zivota-dle-predstav-okoli.html

a velmi mě zaujal konec:

Pět nejčastějších lítostí a výčitek na smrtelné posteli:
Přeji si, abych měl/a víc odvahy žít život podle sebe, ne podle očekávání druhých (rodiny, společnosti, přátel).
Přeji si, abych tak tvrdě a dlouho nepracoval/a. Abych netrávil/a tolik času prací.
Přeji si, abych měl/a více odvahy vyjadřovat své pocity a svá přání.
Přeji si, abych byl/a více v kontaktu se svými přáteli.
Přeji si, abych si dovolil/a být mnohem šťastnější.

Tak co? Nebudete na smrtelný posteli též litovat? 🙂

Luke