ještě před přesunem blogu se zde podělím o několik cestovatelských zážitků
Muj milý deníčku, dlouho jsem ti nepsal. Jaro už končí, pomalu začíná léto a já ti tu chci napsat pár dojmů z Paříže, kde jsme teď 10dní byli s Žábou na svatební cestě. Žába se mnou po svatbě nemluvila (bacil ji připravil o hlas) a já byl taky nachcípanej, takže jsme oba jeli jako marodi, což se ale naštěstí brzo změnilo.
Vyrazili jsme autobusem (musel jsem ale dlouho překecávat nevěstu, protože letadla moc nemusim) a do Paříže dorazili v Pondělí 28.5. v poledne a rovnou v den, kdy mají francouzi jakýsi církevní svátek (oni ho tedy měli již den předem, ale údajně pokud je ve Francii svátek o víkendu, drží se rovněž i následující pracovní den – prostě lenoši to jsou) a proto bylo skoro všude zavřeno. Tohle je pro Francii asi docela typický – v neděli mají např. obchody otevřeno jen dopoledne a v neděli odpoledne si v Paříži toho moc nenakoupíte.
Po příjedu k nádraží Gare D´Est jsme se přesunuli k našemu hotelu u metra Jourdain ve čtvrti Belleville.
V Bellevillu se míchají různé etnika – od arabů, černochů, přes asiaty až po klasické francouze a samozřejmě i turisty a v ulicích je to samé bistro, prodejci zeleniny, boucherie (řeznictví), boulangerie (pekařství), prádelny a sem tam supermarkety. V ulicích uvidíte proudy lidí směřující bůhví kam, kteří se proplétají mezi stovkami mopedů (ty jsou v Paříži hodně populární stejně jako klasická kola) a aut.
Někde jsem četl, že Belleville je takový pařížský Žižkov – něco na tom je, i když oproti Žižkovu je Belleville nepoměrně živější, různorodější, ale obě čtvrti mají punc domova běžných „pracujících“ lidí.
Hotel La Perdix Rouge stál hned naproti kostelu na Jourdain (našestí zvony bily jen přes den) a po ubytování jsme hned vyrazili na piknik – oblíbenou to činnost místních i ve francouzské metropoli. Koupili jsme si tedy obligátní bagetu, sýry, víno a další nezbytnosti a vyrazili do „Parc des Buntes-Chaumont“, který jsme měli nedaleko. Jelikož byl, jak jsem zmínil, svátek, bylo v parku doslova narváno. Hlava na hlavě a všichni se bavili, jedli, někteří hráli karty, fotbálek a další. Tenhle park je jeden z největších v Paříži a jeho hlavní zajímavostí je jezírko, v jehož prostředku se tyčí asi 60ti metrová skála, na které je udělaná hezká vyhlídka.
U Pařížských parků bych se na chvíli zastavil – v Paříži jsou parky doslova na každým rohu – aspoň tak mě to přišlo – pro nás je ale nejzajímavější to, že skutečně každej park, který jsme viděli, byl vzorně udržovanej, čistej, dost z nich obsahuje toalety, čisté lavičky a zastřižené trávníky. Není tedy divu, že řada pařížanů využívá parky v polední pauze na oběd (tu mají narozdíl od nás 90ti minutovou) a kromě mnoha studentů není vzácností vidět sedět na trávě i businessmany v oblecích.
MHD
Druhý den jsme si koupili lístky naMHD a vyrazili do centra. V Paříži má MHD několik součástí – samozřejmě je tu jedna z nějvětších světových sítí Metra (14 linek s cca 300 stanicemi), pak jsou to autobusy a vlakové spoje RER, které obsluhují kromě paříže i bližší předměstí. Členění MHD je podobné jako u nás do zón a lístky do centra, které pro běžné cestování po Paříži stačí, lze (vyjma jednorázových) koupit i na 3 a 5 dní (21Eur / 31Eur na osobu) a měsíc . Vtipnej je automat na tyhle jízdenky – vše se už totiž vyřizuje přes něj a tak se nelekněte trochu nepřehledného ovládání.
My nejvíc využívali Metro, ale zkusili jsme si i autobus (v rušnějších dnech a ulicích ale počítejte se zácpami) a i RER vlak (takovej lepší Elephant – tady pozor na nástup do správného vlaku)
Jelikož náš hotel u Jourdain byl na metro lince 11, nejvíce jsme využívali tuhle linku a do centra (na Chatelét) to bylo metrem z hotelu asi 12 minut. Musím říct, že orientace v Metru i v přestupních stanicích je velmi dobře řešená a přehledné značení téměř znemožňuje nějaké zmatky při přestupech.
Francouzština
Je známá věc, že Francouzi jsou hrdý národ a i s tím souvisí to, že jen malá část pařížanů s Vámi bude ochotná (či schopná) mluvit anglicky. Za těch pár dní jsem se tedy od Žáby musel naučit pár základních frází, abych si mohl objednat pivo, víno, poděkovat, říct že neumim francouzsky, zažádat o účet a správně vyslovovat „Bon Jour“ . Ke konci pobytu mi to už myslím šlo docela dobře:)
Prachy
V Paříži je draho, ale myslím, že pokud tam člověk jede, neměl by na peníze tolik koukat a neustále si v hlavě přepočítávat „kolik by to asi stálo u nás“. To bych si pak asi ty tři piva za 18 Eur nedával… :). Skoro všude tam už lze platit kartama, dokonce i mojí Maestro kartu (to je taková chudá MasterCard) tam v bankomatech většinou brali. A potěšila i jedna směnárna, kde jsem si mohl rozměnit české koruny na Eura.
Většinu dní jsme tedy trávili chozením a cestováním po městě, propluli jsme se i po Seině, podívali se do Versailles… nemá ani asi smysl vyprávět o pařížských památkách, o nich si můžete fundovaně přečíst třeba na Wiki. Zmíním se tu jen o několika místech, které zaujaly mě – první z nich je určitě Invalidovna.
Muzea
Bývalá vojenská invalidovna nyní slouží převážně jako vojenské muzeum a v samotné Kapli je hrobka císaře Napolena a dalších významných vojevůdců. Ve vojenském muzeu jsme prošli expozice Napolenských válek a pak období 1914-1945.
Kromě vojenského muzea bylo hodně zajímavé Muzeum hudby, kde kromě stále expozice starých a občas kuriózních nástrojů, byla zrovna vystava o Bobu Dylanovi – na ní byla spousta neznámých fotek od Daniela Kramera z období 1964-1966, rukopisy Dylanových písní, jeho nástroje, videoexpozice dobových koncertů aj.
Žába prozměnu chtěla vidět výstavu německého fotografa Helmuta Newtona v Grand Palais, který se proslavil v 60. letech fotografiemi pro módní časopis Vogue a dalšími odvážnými fotografiemi a akty. Tolik bobrů pohromadě jsem už dlouho neviděl.
Pak jsme byli v Pařížském botanickém a zoologickém muzeu u Jardin des Plantes. Nemohli jsme se ubránit kritickému srovnání s naším Národním Muzeem, kde byl jeden opelichaný mamut a zaprášená kostra velryby (dobře, trochu přehánim). Pařížské zoologické muzeum je moderní, obsahuje stovky různých vycpaných či vymodelovaných zvířat, interaktivní průvodce a další vychytávky. Jsem zvědavej, jestli se mu naše Národní Muzeum, po dokončení současné rekonstrukce alespoň trošku přiblíží.
V zahradě u tohoto muzea je botanická zahrada a taky taková malá ZOO (hlavní pařížská ZOO je stále zavřená až do roku 2014). Tahle ZOO vypadá jak z 20. let 20. století – všechny pavilony jsou dost staré, ale v dobrém udržovaném stavu.
Žába se chtěla rovněž podívat do muzea módy, to je ale bohužel až do roku 2013 též zavřené.
Je zajímavostí, že do většiny muzeí mají lidé z EU mladší 26ti let vstup zdarma, takže pokud to ještě stíháte, nezapomeňte si nějaký doklad (OP, pas a) a ušetříte. Běžnej vstup pro dospělé pak bývá v rozpětí cca 7-15 Eur. Jo a v pondělí mají muzea většinou zavřeno.
Zahrady ve Versailles
Jelikož nám na prohlídku Versailles zbylo nakonec právě pondělí, kdy je zámek zavřený, prohlídli jsme si alespoň slavné zámecké zahrady, s fontánami a vodním kanálem. Byl tam docela čilý ruch – zahradníci udržovali keře a květenu a část zahrad je nyní v rekonstrukci, takže tu a tam projel kolem bagr. Hezky jsme tam taky zmokli, takže jsme se radši schovali do kavárny u nádraží v Chateu de versailles. Versailes jsou asi 20Km od centra Paříže a metro tam nejede, tak jsme museli jet právě vlakem – linkou RER C a jednosměrný lístek pro dvě osoby stál 6 Euro.
La Défense
Jak je Paříž v centru hodně stará, tak jejím praým opakem je čtvrť La Défense, kde jsou samé mrakodrapy, prosklené kancelářské budovy a hlavně Le Grand Arch – moderní verze vítězného oblouku postavená v roce 1989. Pořádně tam foukalo a bohužel muzeum informatiky, které je v oblouku, bylo rovněž zavřený, tak snad příště.
Kino
Další naší atrakcí v Paříži bylo kino. Po krásných slunečních pěti dnech nás poslední čtyři dny trápilo počasí a tak jsme vyrazili do místních kin a tady je pár dojmů. Nejprve jsme šli do Ciné-City v Les Halles na dokument o Woody Allenovi (vytečnej!) – oproti českým kinům je v těch Pařížských několik rozdílů – v Ciné City byly opět automaty na lístky,kde si člověk vybral film, čas, počet lístků, vsunul kartu, zaplatil a vypadli příslušné vstupenky (podobnej automat měli i v místním McDonaldu, což mě pobavilo J). Vstupenky do kina v Paříži jsou neadresné (podobně jako v pražském Aeru), takže chcete-li dobré místa, musíte přijít brzo a místa si zasednout. Krom Ciné City (23 sálů!) jsme byli ještě 2x v kině MK2 na náměstí Gambetta , které je roztomile malé, má sálu asi jen 6 a biletářka zarputile odmítala cokoliv říct anglicky:). Výhodou pro nás nefrancouze bylo to, že zahraniční filmy tam jdou (snad až na výjimky dětských filmů) v angličtině s francouzskými titulky (v programu označeno jako VO) . Shledli jsme tedy novou filmovou adaptaci mého oblíbeného románu Jacka Kerouaca – On the road (já nadšený, Žába ne) a pak Muže v černém 3 (oba zklamáni). Lístky do kina tam stojej od cca 9 do 12ti Eur na osobu.
Hřbitovy
Ani při letošní návštěvě Paříže jsem nemohl vynechat proslulý hřbitov Pére Lachaise. Tentokráte jsme už nehledali Jima (toho jsme jen zběžně pozdravili) a vyrazili jsme hledat Appolinaira, který se nám minule schovával. Po 2Oti minutovém hledání a s pomocí googlu jsme jeho hrob našli. Horší to ale bylo se Sarah Bernhardt. Její hrob jsme marně hledali asi 40 minut, nakonec jsme se tam s Žábou pohádali a naštvaně Pére Lachaise opustili. Neúspěch. Úspech přišel až za další tři dny, kdy jsme se cestou do kina v Pére Lachaise znovu stavili a vybaveni novými znalostmi a hlavně fotografickou podobou hrobu jsme Sáru brzo našli. Je docela pěkně schovaná mezi ostatními hroby. Pak jsme ještě objevili hrob George Harrisona (byť toho nepravého). Jo a Oscar Wilde byl oproti naší předchozí návštěvě už za sklem 😦
Dalším hřbitovem, kam mě Žába vzala, byl hřbitov na Montmartru (spíše tedy pod ním). Kromě několika mrtvých celebrit (Zola, DeGas, Truffaut aj) je zajímavý také tím, že přes něj byl postaven velký most se silnicí, který vede těsně na hrobkami a vytváří tak zvláštní podívanou v části hřbitova. Pro nás, kočkofily, byl hřbitov zajímavej i spoustou číč, které si tam hrály mezi hroby a krmil je tam jeden moc starý Francouz, který tam dle svých slov chodí každý den.
Restuarace, Bary a kavárny
Ty jsou doslova na každém rohu a v každé ulici. V centru mi připadaly skoro všechny kavárny a bary stejný tím, jak mají pár stolků venku, nad nimi plátěnou střechu a u vchodu tabuli s denním menu a nabídkou. Gastronomie je tradičně ve Francii na vysoké úrovni, z těch jídel, které jsme ochutnali (šneci, tataráček, foie gras, saláty, hamburgery v HD Café a v mekáči :)) bylo vše dobré. Stejné je to i s vínem a i víno ze supermarketu za několik Euro je kvalitní ve srovnáni s našimi levnými víny.
Ve Francii je již zakázáno kouřit v restauracích a barech a povoleno je to jen na zahrádkách (tedy ulicích), kde často není ani popelník a popel s vajgly se házejí na zem. Jednou za čas pak příjde pingl se smetákem a vajgly zamete 🙂
Zmínil jsem tu supermarkety a trochu se u nich zastavím – je to většinou první šok, když přijedete do Paříže a půjdete si něco koupit – ten rozdíl v kvalitě produktů je tam až občas šokující. Je to vidět hlavně u uzenin a výrobků z nich – procentuální zastoupení masa tam je málokdy pod 80% a éčka tam najdete skutečně jen minimálně. Nemá ani smysl mluvit o sýrech, jejich velký výběr a ceny jsou tam velmi přiznivé. Celkově je v obchodech vidět, že Francouzi rádi dobře jí.
Champs Elysées
Původně jsme letos na hlavní pařížskou třídu ani jít nechtěli (viděli jsme ji už minule), ale nakonec jsme se v rámci večerní a noční procházky dostali až k vítěznému oblouku a jelikož jsme stejně měli namířeno k Louvru, vzali jsme to po Champs Elysées – místě všech velkých pařížských slavnostních průvodů a vojenských přehlídek. Na této třídě j,e kromě předražených kaváren a fastofoodů, i velká řada obchodů s módou, šperky a také Virgin megastore (kdo byl v Londýně, ví). Tam jsme strávili skoro hodinu prohrabováním velké sekce LP desek a nakonec odešli s dvěma platněma – novým albem Bruce Springsteena Wrecking ball a já si odnesl vinylový singl od nové kapely Noela Gallaghera High Flying Birds.
Noční procházku po Paříži jsme absolvovali letos poprvé a mohu jen doporučit, protože město získá úplně jinou atmosféru a do oranžova nasvícenou Eiffelovka s otočným majákem na vrcholu stojí za to vidět.
Zhruba obden jsme zakončili večer několika drinky v baru pod naším hotelem, kde jsem si oblíbil točený Carlsberg, Žába francouzské Mojito a prokládali jsme to občas Calvadosem (zdravim Neanonymní alkoholiky).
Po deseti dnech krásné svatební cesty jsme se vrátili opět domů, oba už vcelku zdraví, takže můžeme s chutí opět vyrazit do našich všedních pracovních životů :). Do Paříže se ale určitě zas někdy vrátíme.
Luke
PS: Nějaký fotky jsem hodil na rajče
TV VONA 